2014-03-26

Neil píše paměti

Neil Gaiman

Oceán na konci uličky

Číst tuhle knihu bezprostředně po Nonstop knihkupectví pana Penumbry byl pořádný kontrast. Teoreticky nejsou od sebe obě knihy žánrově příliš vzdálené, ale styl a zpracování způsobují, že jsem měl přibližně stejný dojem, jako bych po vyluštěném sudoku nebo křížovce začal číst báseň. Shodou okolností taky obě knihy spojuje skutečnost, že začaly vznikat jako povídky, ale pak se trochu rozrostly (byť v případě Oceánu se nakonec jedná jen o přibližně 150 stran, a tak by bylo obzvlášť škoda prozrazovat děj ;), jenže tam, kde Robin Sloan nabízí "animovanou algebru" ve stylu Agathy Christie, nasazuje Gaiman osobní prožitky - nebo něco, co je jim k nerozeznání podobné.

Prvním klíčem ke knize je už úvodní věnování Gaimanově současné manželce "Amandě [Palmer], která chtěla vědět". Pak začne bezejmenný vypravěč vzpomínat na věci, které se mu staly, když mu bylo sedm let a bydlel s rodiči na venkově v Sussexu. O tom, jak se v noci bál tmy, že neměl kamarády, ale že rád četl a miloval komiks Batman a to už je zřejmé, že přestože je Oceán na konci uličky především fantasy plná nadpřirozených jevů, tak že je to současně i alternativní vzpomínka na Gaimanovo dětství - což ostatně Gaiman částečně přiznává a částečně popírá v závěrečném poděkování.

Rodina v knize není moje vlastní rodina, které jsem velice vděčný, že mě nechala vydrancovat krajinu mého dětství a přihlížela, jak v příběhu svévolně přeskupuji jednotlivá místa.

Kromě sledování dějové linie se tak čtenáři nabízí spousta drobných hádanek, které motivy jsou Gaimanovy skutečné zážitky a co už je úplně vymyšlené. Současně tenhle přístup autorovi uvolňuje ruce, protože ve vytvořené mlze je možné příliš upřímná přiznání vydávat za autorskou fantazii - a samozřejmě i obráceně, což by jistě ocenil i klasik memoárové literatury muminkův tatínek: ;)

Je pravda, že moje kdysi dobrá paměť se poněkud zhoršila. S výjimkou několika málo nadsázek a záměn, které jistě jenom zvýší místní ráz a barvitost, však bude tento vlastní životopis naprosto pravdivý. S ohledem na city dosud žijících osob jsem někdy zaměnil na příklad fififjonky za bambuly nebo hlavsy za ježky a tak dále, ale vnímavý čtenář určitě pochopí, jak to vlastně bylo. (Tove Janssonová: Tatínek píše paměti)

Vzpomínkový rámec celé knihy pak na mnoha místech nutně vyvolává i zamyšlení nad ošidností a nespolehlivostí paměti podobně jako Ztracená dálnice Davida Lynche ("Rád si věci pamatuju po svém. Jak jsem si je zapamatoval, ne nutně tak, jak se staly.") Gaiman svou neurčitou mlhu záměrně dále zahušťuje a pak několik protichůdných výroků v rozhovoru hravě smázne replikou:

Copak jsem ti neříkala, že nenajdeš ani dva lidi, kteří si jednu věc pamatují stejně?

Analytický a komparativní čtenář mého typu se může cítit trochu ošizen, že chůva Ursula Monktonová je svým charakterem a motivací až příliš podobná "druhé matce" z Gaimanovy Koralíny, ale omlouvá ji, že právě jí Gaiman umožnil, aby se v knize stala jeho sudičkou:

Jak můžeš být šťastný v tomto světě? Máš v srdci díru. Máš v sobě bránu do končin za hranicemi světa, který znáš. Až dospěješ, budou tě volat. Možná už na ně nikdy nezapomeneš, když tě nebude mučit marná touha po něčem, co nemůžeš mít, co si ani nemůžeš pořádně představit, ale ta touha ti bude kazit spánek, tvé dny i život, dokud nezavřeš oči navždy, dokud ti tví milovaní nedají jed a neprodají tě na anatomické účely, a i pak zemřeš s dírou v srdci a budeš proklínat svůj mizerný život. Jenomže ty nedospěješ.

Gaimanovi ta brána do jiných světů možná škodí, ale mnozí čtenáři jsou za ni vděční. Zvlášť když je v téhle knížce i podrobně popsaná cesta: stačí najít ztracený modrý zvonek, pak cár černé látky, pár kapek červené krve na zeleném mechu a nakonec bouři. Ta poslední část je nejtěžší, ale až nad sebou uvidíte letět rejnovlka, tak už jste skoro tam! =)

PS: Jak je patrné, tak březen je pro mě stále především měsíc knihy. ;)

2014-03-04

"Potom kniha zmizí, stejně jako se vytrácejí všechny knihy ve vaší paměti."

Robin Sloan
Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Tuhle knížku (dále jen "Knihovna" =) jsem dostal jako dárek, což bylo štěstí, protože jinak bych si ji vzhledem ke své konzervativnosti asi nepřečetl a to by byla naopak škoda. Asi jsem totiž ještě nečetl knížku, která by byla tak spojena se současností a s oblastmi, do kterých nějak fušuju.

Abychom si trochu ujasnili rozměry hřiště: z hlediska "vyššího umění" se nejedná zrovna o literární skvost, ale spíše o bloggerskou verzi Jména růže. Možná už jsem přečetl příliš mnoho Murakamiho knížek, protože Knihkupectví na mě působilo dost povrchně a uspěchaně. Postrádal jsem především trochu větší emocionální spojení s postavami. Knížka je sice napsaná v ich-formě, ale vypravěč se omezuje na líčení děje, dialogy a své stručné postřehy, kdežto psychologické pochody aby čtenář hledal někde v zákulisí nebo možná až v šatně a k tomu knížka nedává prostor ani čas, protože se neustále lineárně žene kupředu. (Vrcholem emocionálního odhalení vypravěčova nitra je pravděpodobně věta: "Najednou si připadám jako blbec a jsem přesvědčený, že tohle všechno byl hrozný nápad." ;)

Naopak klady tvoří zmiňovaný koktejl motivů, které Sloan do knížky dostal: vypravěč je nezaměstnaný grafik a webdesigner, zajímá se o fonty, inzeruje na webu a trochu programuje. Knihkupectví pak Sloanovi umožňuje další aluze: Douglas Adams, zmiňovaný Murakami, fantasy romány pro pubertální čtenáře (fiktivní série Kroniky dračích písní) a možná i něco z toho Umberta Eca. (Koneckonců už tahle koncepce se zřejmě odkazuje na Ecovu nebo Borgesovu knihovnu.) Celá knížka se vlastně zabývá setkáním starého (knih) a nového (internetu) a pro mě je sympatické, že je autor technooptimista, který si myslí, že oba světy mohou existovat v rovnováze.

Žánrově je Knihkupectví ze všeho nejvíc "detektivkou", ve které se ovšem nepátrá po pachateli, ale ve stylu Dana Browna po historickém tajemství, kde se mísí všeobecně uznávaná fakta s fikcí. Tady ovšem naštěstí nejde o senzaci ze života Ježíše Krista, ale o odkaz skutečného Alda Manutia a polofiktivního Griffa Gerritszoona (jak jsem se dočetl na webu (kde jinde =), jedná se pravděpodobně o mix dvou skutečných lidí - Francesca Griffa a Gerrita Gerritszoona aka Erasma Rotterdamského). Navíc mě velmi potěšilo, že závěrečné odhalení (pozor, mírný spoiler =) zůstává uvěřitelné a nejedná se o nic, co by mělo ze dne na den změnit svět.

Kromě toho jsem musel ocenit, jak snadno Sloan všechny motivy propojuje do jediného celku. Téměř všechny prvky skládačky nakonec najdou svůj protikus a zapadnou na své místo. Nevýhodou toho přístupu může být, že analytický čtenář má poměrně brzy dostatek materiálu pro vytváření hypotéz, takže zhruba v půlce knihy už jsem si byl naprosto jistý, že vím, co bude klíčem k řešení a nezklamal jsem se. Taky je ale docela dobře možné, že to není chyba, ale autorský záměr, jak čtenáře potěšit... =)

Na konci kniha kromě odpovědí na své vlastní otázky navozuje trochu širší otázku, jakým způsobem internet a technologie ovlivňují naše životy a následně i literaturu, protože v Knihovně tvoří skutečně významnou část knihy. Dá se očekávat, že v budoucnosti a v jiných knihách ten poměr ještě poroste, takže může brzy překonat nějakou kritickou mez a dojde ke zhroucení knižního trhu nebo vesmíru nebo něčeho podobného. =) Ale koneckonců když je možné na internetu psát o beletrii, proč by se v beletrii nemohlo psát o internetu?

Jako amatérský typograf jsem si kromě toho ještě odnesl dojem, že dobrý font může být trvanlivější než všechny knihy, které s ním byly vysázeny, a to osobně považuju za dobrou zprávu. =)

PS: České vydání je vysázeno fontem Palatino, ačkoliv by prý bylo stylovější použít Poliphilus. ;)

PPS: Mám jisté pochybnosti o tom, že by bez znalosti klíče nebylo možné rozluštit prostou substituční šifru, protože k tomu obvykle stačí frekvenční analýza, ale budu předstírat toleranci. =)

PPPS: Further readings