Poslední díl Ladí neladí
Mňága & Žďorp + Bez ladu a skladu
RNR Garage Ostrava Martinov
5.10.2011
Tak nám zabili Ladí neladí a už bych ten článek mohl po měsíci konečně dopsat... =)
Pohřeb se konal na obvyklém místě, za účasti obvyklých moderátorů, obvyklých publicistů a obvyklých diváků. Neobvyklé bylo to, že moderátoři Petr Fiala a Michal Kaščák tentokrát téměř nemoderovali, ale místo toho vystupovali se svými “rodnými” skupinami a o moderování se podělilo více lidí. Slavnostní atmosféru derniéry navíc doplňovaly místní zasloužilé celebrity jako Zlata Holušová v publiku a samozřejmě pan domácí Marcel Woodman za barem.
Celý večer zahájili dramaturgové Marek Dohnal a Marcel Nevín, kteří to pojali vskutku bilančně, takže jsem měl z úvodního projevu dojem, že právě dostali Oscara, ale myslím, že na Oscarech by trochu přetáhli časový limit a už by dávno spustil orchestr. ;)
Bez ladu a skladu
Koncertní část celkem tradičně zahajovali slovenští hosté čili Bez ladu a skladu, které jsem viděl naživo asi podruhé a po dlouhé pauze (téměř 11 let - pochopitelně, když jsou v dlouhotrvajícím rozpadu), ale všechno vypadalo dost povědomě - jen okolnosti se změnily. Pánové nastoupili v oblecích, ale ono to působí jinak, když je v obleku drze vyhlížející mladík nebo usedlý čtyřicátník...
Vzhledem k minimální aktivitě skupiny se repertoár od minula příliš nezměnil, takže se hrálo Nahoře bez, Parné valce, Píšte všeci modrým perom, Udavač a tak všelijak podobně, a když Mišo zavtipkoval, že “teď přijde jedna novější písnička - z roku 1994”, tak se všichni zasvěceně zasmáli a samozřejmě na to přišla řeč i později v diskuzi. Já jsem měl ovšem trochu zvláštní pocit, že BLAS ještě dvacet dva let po revoluci zpívají převážně (nebo alespoň z velké části) protikomunistické protestsongy. Byla to prostě časová konzerva se vším všudy, jenomže politické písničky stárnou rychleji, než obecnější témata. Kromě toho se z interpretace písniček vytratila ta tehdejší osobní angažovanost a “nasranost”. Celá skupina se na pódiu usmívá, vyměňuje si v přestávkách narážky a vtípky, a tak teď logicky nemůže působit jako přesvědčiví bojovníci proti … čemu vlastně? Prostě se všichni sešli, aby zavzpomínali na dobu, kdy podvraceli republiku, ale i přes to, že jim to vzpomínání šlo velice dobře, tak mi to připadalo ještě odtrženější od současnosti než Oceán.
Pro úplnost ale samozřejmě musím dodat, že já nejsem starý fanoušek - ti si koncert dokonale užili, zazpívali, zaskákali a připomínky k repertoáru určitě neměli. ;)
Mňága & Žďorp
Z pohledu aktuálnosti dopadla Mňága určitě líp (rád bych taky doplnil, kdy jsem ji viděl naposled naživo, ale bohužel se mi na to nepovedlo vzpomenout =). Samozřejmě měla výhodu v tom, že stále hraje a občas i vydává nové písničky, ale myslím, že hlavní rozdíl je v nadčasovosti Fialových textů. Vždycky se chce někdo prokopat ven a neznalec by měl asi docela problém odhadnout, jak staré jednotlivé písničky jsou.
Jinak se ovšem TAKY jednalo o večírek pro pamětníky, jen byl proti BLAS ještě rozjetější. Fiala se celý koncert rytmicky zmítal jak mim po obrně, Martin Knor přišel na kraj pódia předvádět metalové sólo, Neky dělal nejspíš Gena Simmonse z Kiss a na závěr si ještě Fiala prohodil role s bubeníkem Pavlem Koudelkou. Stinnou stránkou bylo, že Mňága hrála skoro všechny písničky rychleji, než jak jsou nahrané na albech, a v některých případech nasadili pánové takové tempo, že se písnička poněkud “rozostřila”. (Původně jsem chtěl napsat “rymicky rozpadla”, ale tak zlé to zase nebylo. =) Playlist se samozřejmě skládal převážně ze starších kousků, ale vetřelo se tam i několik písniček z poslední desky - trochu překvapivě i dokonale bezútěšní Zloději života, kteří koncert dost přibrzdili a asi z nich nikdy nebude hit, ale takovou písničku Petr Fiala prostě nemůže vynechat.
Beseda
Beseda se pak samozřejmě taky nesla v bilančním duchu celých deseti let (až na krátké zhodnocení, že “dnes to byl takový pěkný retro večer”, po kterém se Mišo Kaščák dotčeně otřásl) a rozebíraly se celosvětové problémy hudebního průmyslu s přihlédnutím k nejnovějším technologiím (především Pavel Kučera + Honza Vedral). Zhruba po půl hodině to nevydržel jeden ošlehaný anarchoskinhead (ehm ;) z řad publika a zmocnil se mikrofonu, aby publicistům vynadal, že “kecají o p***vinách, nikoho to nezajímá, lidi už stejnak odešli a přitom tu máte dvě takové legendy, tak se jich na něco zeptejte!”. Pak pokračoval výkladem o tom, kdy a kde obě legendy viděl poprvé a jaké to bylo (jak jste jistě pochopili i z tohohle textu, tak tuhle pasáž tam prostě musí každý pamětník vložit ;), ale nakonec ho Fiala s Kaščákem uklidnili, že takhle ta beseda rozhodně nebyla myšlena, takže si mikrofon zase vzal Pavel Kučera a nerušeně pokračoval ve filozofování o vlivu internetu. Občas se ke slovu dostal i přítomný Libor Lisý, ale skutečně jen zřídka, takže slovenský publicista, jehož jméno jsem na začátku debaty kvůli hluku nezaregistroval, alespoň pochválil celé Ladí neladí za nehynoucí zásluhy při mapování slovenských skupin, načež kameramani začali signalizovat, že jim dochází místo v kamerách, takže debata byla přerušena a po předání režijních pokynů (“takže jak jsme se domluvili - budúcnosť, slzy”) celé Ladí neladí kvapně skončilo nad talířem řízečků. (Bohužel pouze pro účastníky debaty.)
Asi by bylo vhodné taky připojit nějakou tu shrnující moudrost, ale to bych asi nepotěšil toho pána, co se chtěl taky zapojit do debaty, takže se odvážím maximálně vyjádřit zvědavost, jestli se za Ladí neladí chystá nějaká náhrada a jestli se toho bude účastnit i ostravská ČT. Na druhou stranu koho by dnes, v čase internetu, zajímala nějaká TV nebo dokonce debatování o hudbě...?
Trochu atmosféry lze nasát z tohohle částečně nesrozumitelného a částečně zbytečného videa z úplného konce... =)
Fotky když tak omrkněte u konkurence na Óvečkách...
Zobrazují se příspěvky se štítkemLadí neladí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLadí neladí. Zobrazit všechny příspěvky
2011-11-05
2010-05-16
V poločase setkání po letech
Pokud si myslíte, že napsat reportáž z jednoho dvojkoncertu je otázkou pár desítek minut, tak tenhle text by vás z toho omylu mohl vyvést. Když si to člověk pěkně rozloží, tak mu to vydrží třeba i na měsíc naprosto nesoustředěného psaní... ;)
Ladí neladí
Pjoni & Ink Midget + WWW
15.4.2010 klub Garage, Ostrava - Martinov
Tenhle večer byl plný překvapení – organizátoři zřejmě usoudili, že na WWW se přijde podívat trochu více lidí, a tak se tentokrát pro změnu zase vybíralo vstupné (!) a hlavně tentokrát obsadili hlavní sál Garage s pódiem. Ovšem když jsem skoro přesně ve 20:00 pronikl dovnitř, tak jsem tradičně začal být trochu nervózní, protože plno ani zdaleka nebylo, ale pak zřejmě v rychlém sledu přijely na konečnou dvě tramvaje, ve dveřích se ukázaly některé povědomé tváře ostravského klubového publika a konečně se mohlo začít.
Pjoni & Ink Midget
Překombinovaný název slovenského projektu jsem původně povzneseně přehlédl jako širé rodné lány, ale den před koncertem jsem si přece jenom přečetl celou pozvánku a zjistil, že jsou to přejmenovaní slovenští pubescenti Tucan, kteří minule (sakra, ony už to jsou čtyři roky?!) zanechali v Ladí neladí silný dojem, a tak jsem byl zvědavý, jak se mezitím změnili.
No, změnili se dost! Rozhodně se nedá říct, že to je jen přejmenovaný Tucan, už proto, že chlapci teď prý vůbec nejsou skupina. Jak z nich později Mišo Kaščák vypáčil (ano, mluvení jim pořád moc nejde =) v debatě, tak teď většinou tvoří a vystupují každý zvlášť a společný „live-act“ pod kombinovaným jménem je spíše výjimkou. Mimochodem „Pjoni“ je prý odvozeno od „PJ Harvey a oni, tí ostatní“ a „Ink Midget“ je „atramentový mužíčok“ – bohužel toto zjištění Kaščákem („kúpte si všetci modrý atrament!“ =) otřáslo natolik, že už se neodvážil zjišťovat, jak se tam ten inkoust vloudil.
Hudebně už je to taky úplně jinde, protože prý asi nějak zlenivěli, takže bicí a cello už používají jen občas a stali se z nich elektroničtí čudlíkáři, kteří se během vystoupení zmítali za monitorem, aniž by bylo jasné, co tam vlastně provádějí. Co ovšem přetrvalo byla určitá „alternativnost“, která jim asi zabrání v tom, aby se v dohledné době nějak masové proslavili, ale na druhou stranu je zvukově přibližovala WWW. Navíc se nejednalo o klasické písničky a chlapci se neobtěžovali s nějakými přestávkami, takže se dalo jen těžko rozlišit, kdy skončil jeden track a začal druhý. V orientaci trochu pomáhal jen sporadický zpěv, který osciloval mezi neartikulovaným řevem a ne-vždy-zcela-ladící imitací Jónsího falsetu a byl pravděpodobně v angličtině, ale obávám se, že nikdo z přítomných nezachytil více než několik slov (texty jsou prý „také emo“ =).
Ostatně publikum velice dlouho spíš jen zvědavě zíralo, co se z toho všeho vyvine, ale časem se přece jenom chytlo, začalo se mírně vlnit a ve vhodných chvílích se snažilo tleskat, takže když chlapci dohráli a ustoupili na kraj pódia, tak to chvíli vypadalo, že si nejsou jistí, jestli by neměli přidávat, ale to už jim přispěchal na pomoc starostlivý „taťka“ Kaščák a odvedl je do bezpečí.
WWW
Po částečném vyklizení pódia nastoupili se svým alternativním hip-hopovým industriálem WWW. Od doby, co obnovili činnost, už toho dost odehráli, takže všechno podstatné vypadalo tak, jak jsem si pamatoval, a hlavně to šlapalo jako hodinky. Vlevo rapoval, křičel a beatboxoval Ondřej Anděra aka Sifon, který se čas od času věnoval i počítači a připojeným krabičkám, vpravo zpívala Milesa a zezadu všechno jistil DJ Brainy Thug(ggg ;), který občas přidával nějaké scratche a mezitím působil jako tanečník a hudební mim, který hraje na všechny možné nehmotné nástroje od air-guitar, přes housle až po pozoun.
Je zvláštní, že přestože se s trochou nadsázky dá říct, že WWW vystupují na half-playback, tak dokážou posluchače do té své instantní deprese vtáhnout. Publikum se kývalo do rytmu jako starý Brůna, přítomní hudební publicisté (Pavel Kučera a Honza Vedral) uznale (teda aspoň mi to tak připadalo ;) pokyvovali hlavami a opodál stojící Petr Fiala vypadal, že pečlivě sleduje texty a koncert mi utekl jako voda při povodni.
Beseda
Vůbec beseda byla hrozně nekonfliktní. Skoro jako rozhovory ve Vlastě. =) Novinář se ptá a umělec odhaluje své nitro a tvůrčí dílnu. ;) Ale bylo to docela zajímavé - aspoň pro mě.
Tak třeba jak funguje WWW uvnitř: Anděra samostatně dělá nějaké podklady a Typlt texty. Anděra ale občas potřebuje nějaké extra zvuky, takže pozve toho DJ (poprvé jsem slyšel jeho skutečné jméno, ale zapomněl jsem ho) a ten mu něco nascratchuje a nějak se to celé upraví. Pak se Anděra srazí s Typltem a dohadují se, jak by ten text měl podat, na co dát důraz a nakonec se pohádají. =) Pak se uklidní, dramaturgicky to rozeberou a Anděra to nějak předělá. No a pak přijde DJ a začne si stěžovat, že to celé zní hrozně nemoderně a že ten snare už se pět let nepoužívá a teď se na sudou dobu luská, tak se Anděra nechá obměkčit, zkusí to a když to podle něho funguje, tak to tam nechá. A pak přijde Typlt, poslechne si to a řekne, že se asi zbláznil. Zpěvačka a manželka v jedné osobě se příliš neangažuje, ale když je Anděra na pochybách, tak s ní konzultuje nějaké pracovní varianty.
Původně jsem měl dojem, že si do toho Anděra moc nenechá kecat a ona to není zase tak moc pravda. Hlavně ten DJ mě překvapil, protože scratchuje jenom občas, takže na koncertech vypadá leckdy trochu do počtu. ;)
(přepis z ICQ)
Idylu trochu rozčeřilo, když přišla řeč na postavení WWW na české hip-hopové scéně, protože "třeba Peťo Tázok slověnští hip-hopeři vůbec neberou". Sifon začal s tím, že to je celkem v pohodě, že se cítí jako normální součást scény a že takových 80% lidí je tak taky bere... ale že asi pro 30% (Typltovi se ten výpočet taky nezdál =) publika jsou nestravitelní a pokračoval výčtem toho, co už po nich na festivalech někdo hodil. =)
Největším překvapením besedy nakonec bylo hodnocení kluků slovenských ze strany WWW, že se jim to líbilo a že jsou vlastně na jejich vlně, takže by se rádi domluvili na nějaké společné koncerty v Česku i do budoucna. Tož to jsem zvědav...
Některé jistoty od dob Tucana ovšem přetrvaly, takže předpokládám, že televizní záznam skončí obligátní poznámkou, že pokud kluci dělají už dnes takové věci, tak bude zajímavé sledovat, kde budou za deset let. ;)
(kráceno, nedopsáno a zapomenuto z důvodu rekordního zpoždění a vleklé ztráty aktuálnosti)
Ladí neladí
Pjoni & Ink Midget + WWW
15.4.2010 klub Garage, Ostrava - Martinov
Tenhle večer byl plný překvapení – organizátoři zřejmě usoudili, že na WWW se přijde podívat trochu více lidí, a tak se tentokrát pro změnu zase vybíralo vstupné (!) a hlavně tentokrát obsadili hlavní sál Garage s pódiem. Ovšem když jsem skoro přesně ve 20:00 pronikl dovnitř, tak jsem tradičně začal být trochu nervózní, protože plno ani zdaleka nebylo, ale pak zřejmě v rychlém sledu přijely na konečnou dvě tramvaje, ve dveřích se ukázaly některé povědomé tváře ostravského klubového publika a konečně se mohlo začít.
Pjoni & Ink Midget
Překombinovaný název slovenského projektu jsem původně povzneseně přehlédl jako širé rodné lány, ale den před koncertem jsem si přece jenom přečetl celou pozvánku a zjistil, že jsou to přejmenovaní slovenští pubescenti Tucan, kteří minule (sakra, ony už to jsou čtyři roky?!) zanechali v Ladí neladí silný dojem, a tak jsem byl zvědavý, jak se mezitím změnili.
No, změnili se dost! Rozhodně se nedá říct, že to je jen přejmenovaný Tucan, už proto, že chlapci teď prý vůbec nejsou skupina. Jak z nich později Mišo Kaščák vypáčil (ano, mluvení jim pořád moc nejde =) v debatě, tak teď většinou tvoří a vystupují každý zvlášť a společný „live-act“ pod kombinovaným jménem je spíše výjimkou. Mimochodem „Pjoni“ je prý odvozeno od „PJ Harvey a oni, tí ostatní“ a „Ink Midget“ je „atramentový mužíčok“ – bohužel toto zjištění Kaščákem („kúpte si všetci modrý atrament!“ =) otřáslo natolik, že už se neodvážil zjišťovat, jak se tam ten inkoust vloudil.
Hudebně už je to taky úplně jinde, protože prý asi nějak zlenivěli, takže bicí a cello už používají jen občas a stali se z nich elektroničtí čudlíkáři, kteří se během vystoupení zmítali za monitorem, aniž by bylo jasné, co tam vlastně provádějí. Co ovšem přetrvalo byla určitá „alternativnost“, která jim asi zabrání v tom, aby se v dohledné době nějak masové proslavili, ale na druhou stranu je zvukově přibližovala WWW. Navíc se nejednalo o klasické písničky a chlapci se neobtěžovali s nějakými přestávkami, takže se dalo jen těžko rozlišit, kdy skončil jeden track a začal druhý. V orientaci trochu pomáhal jen sporadický zpěv, který osciloval mezi neartikulovaným řevem a ne-vždy-zcela-ladící imitací Jónsího falsetu a byl pravděpodobně v angličtině, ale obávám se, že nikdo z přítomných nezachytil více než několik slov (texty jsou prý „také emo“ =).
Ostatně publikum velice dlouho spíš jen zvědavě zíralo, co se z toho všeho vyvine, ale časem se přece jenom chytlo, začalo se mírně vlnit a ve vhodných chvílích se snažilo tleskat, takže když chlapci dohráli a ustoupili na kraj pódia, tak to chvíli vypadalo, že si nejsou jistí, jestli by neměli přidávat, ale to už jim přispěchal na pomoc starostlivý „taťka“ Kaščák a odvedl je do bezpečí.
WWW
Po částečném vyklizení pódia nastoupili se svým alternativním hip-hopovým industriálem WWW. Od doby, co obnovili činnost, už toho dost odehráli, takže všechno podstatné vypadalo tak, jak jsem si pamatoval, a hlavně to šlapalo jako hodinky. Vlevo rapoval, křičel a beatboxoval Ondřej Anděra aka Sifon, který se čas od času věnoval i počítači a připojeným krabičkám, vpravo zpívala Milesa a zezadu všechno jistil DJ Brainy Thug(ggg ;), který občas přidával nějaké scratche a mezitím působil jako tanečník a hudební mim, který hraje na všechny možné nehmotné nástroje od air-guitar, přes housle až po pozoun.
Je zvláštní, že přestože se s trochou nadsázky dá říct, že WWW vystupují na half-playback, tak dokážou posluchače do té své instantní deprese vtáhnout. Publikum se kývalo do rytmu jako starý Brůna, přítomní hudební publicisté (Pavel Kučera a Honza Vedral) uznale (teda aspoň mi to tak připadalo ;) pokyvovali hlavami a opodál stojící Petr Fiala vypadal, že pečlivě sleduje texty a koncert mi utekl jako voda při povodni.
Beseda
Vůbec beseda byla hrozně nekonfliktní. Skoro jako rozhovory ve Vlastě. =) Novinář se ptá a umělec odhaluje své nitro a tvůrčí dílnu. ;) Ale bylo to docela zajímavé - aspoň pro mě.
Tak třeba jak funguje WWW uvnitř: Anděra samostatně dělá nějaké podklady a Typlt texty. Anděra ale občas potřebuje nějaké extra zvuky, takže pozve toho DJ (poprvé jsem slyšel jeho skutečné jméno, ale zapomněl jsem ho) a ten mu něco nascratchuje a nějak se to celé upraví. Pak se Anděra srazí s Typltem a dohadují se, jak by ten text měl podat, na co dát důraz a nakonec se pohádají. =) Pak se uklidní, dramaturgicky to rozeberou a Anděra to nějak předělá. No a pak přijde DJ a začne si stěžovat, že to celé zní hrozně nemoderně a že ten snare už se pět let nepoužívá a teď se na sudou dobu luská, tak se Anděra nechá obměkčit, zkusí to a když to podle něho funguje, tak to tam nechá. A pak přijde Typlt, poslechne si to a řekne, že se asi zbláznil. Zpěvačka a manželka v jedné osobě se příliš neangažuje, ale když je Anděra na pochybách, tak s ní konzultuje nějaké pracovní varianty.
Původně jsem měl dojem, že si do toho Anděra moc nenechá kecat a ona to není zase tak moc pravda. Hlavně ten DJ mě překvapil, protože scratchuje jenom občas, takže na koncertech vypadá leckdy trochu do počtu. ;)
(přepis z ICQ)
Idylu trochu rozčeřilo, když přišla řeč na postavení WWW na české hip-hopové scéně, protože "třeba Peťo Tázok slověnští hip-hopeři vůbec neberou". Sifon začal s tím, že to je celkem v pohodě, že se cítí jako normální součást scény a že takových 80% lidí je tak taky bere... ale že asi pro 30% (Typltovi se ten výpočet taky nezdál =) publika jsou nestravitelní a pokračoval výčtem toho, co už po nich na festivalech někdo hodil. =)
Největším překvapením besedy nakonec bylo hodnocení kluků slovenských ze strany WWW, že se jim to líbilo a že jsou vlastně na jejich vlně, takže by se rádi domluvili na nějaké společné koncerty v Česku i do budoucna. Tož to jsem zvědav...
Některé jistoty od dob Tucana ovšem přetrvaly, takže předpokládám, že televizní záznam skončí obligátní poznámkou, že pokud kluci dělají už dnes takové věci, tak bude zajímavé sledovat, kde budou za deset let. ;)
(kráceno, nedopsáno a zapomenuto z důvodu rekordního zpoždění a vleklé ztráty aktuálnosti)
2010-03-03
Sportovní kosení
Ech, asi bych měl začít tradičním výkladem, proč jsem tuhle reportáž psal tak dlouho, ale to si když tak najděte u nějakého / libovolného staršího článku... ;)
Ladí neladí
Kosa z nosa + Sporto
18.2.2010 Garage, Ostrava - Martinov
Z přestěhování pořadu Ladí neladí do klubu Garage (přesněji řečeno Rock and Roll Garage Marcela Woodmana =) do Martinova jsem velkou radost neměl, protože to pro mě znamená cestu přes celou Ostravu, takže jsem teď nějaké natáčení vynechal, ale účast Sporto v únorovém dílu mě přece jen vylákala z ukrytu.
Mimo jiné mi nebylo jasné, jak velkou účast publika organizátoři očekávají, protože sál v Garáži je opravdu velký a nezdálo se mi pravděpodobné, že by ho Sporto a Kosa z nosa dokázali naplnit, ale řešení bylo prosté – koncert se nekonal v hlavním sále, ale ve vedlejším baru, kde je jen maličké pódium a před ním jen velmi málo místa. A protože lidí přišlo zhruba stejně jako za starých časů ve Fabricu (řekněme sto a to ještě většina obsadila stolečky, které stojí trochu stranou), tak to nakonec bylo ku prospěchu věci. Slova „nakonec“ si povšimněte, protože se to týká až Sporta.
Kosa z nosa
Kosa z nosa na pódiu vypadala, že si skupina hraje jen tak pro sebe a bohužel nedokázala lidi od stolečků zvednout, takže pod pódiem postávalo asi pět lidí, ale jak později vyplynulo z debaty, tak to snad ani jinak dopadnout nemohlo…
Jak střídavě Mišo Kaščák a členové skupiny odvyprávěli, tak Kosa z nosa vznikla už roku 1986 (!) jako součást bratislavské punkové scény (odtud zřejmě typicky slovensky praštěný název), ale postupem času se od scény oddělila jak hudebně, tak společensky, takže zůstala tak trochu bezprizorní a především pozoruhodně neambiciózní, protože za celou dobu své existence nenahrála žádné album a jejich nemnohé nahrávky se dají najít jen na několika kompilacích. Když se pak nemohli shodnout, jestli je to jejich čtvrtý nebo pátý koncert mimo Bratislavu, tak už jsem začínal mít pocit, že si z nás dělají srandu, ale to se mi k jejich seriózní image příliš nehodilo.
Po punku nebylo na pódiu ani stopy a místo toho se sálem linula melancholická kytarovka, která občas zasahovala až ke country nebo Tomu Pettymu. Dva zakládající členy, kteří dokonale ztělesňovali archetyp „unavený rocker po čtyřicítce“, doplňovali tři mladší chlapci (z toho jeden anglicky mluvící cizozemec) a jedna velmi mladá slečna s elektrickým cellem, které jsme se ovšem zapomněli zeptat, čí je dcera. =) Jak už se pro mě stalo na Ladí neladí nepříjemnou tradicí, tak jsem měl problém rozumět slovenskému zpěvu, takže jsem to poměrně brzy vzdal a nechal písničky plynout kolem jen jako kulisu, za což se pánům dodatečně omlouvám, protože mi celou dobu připadalo, že jsou pro ně texty důležité, ale zachytil jsem jen krátkou mluvenou vsuvku na téma „narodil jsem roku 1969, v roce 1989 jsem měl dvacet, v roce 2009 čtyřicet, takže jsem první polovinu života prožil před revolucí a druhou po ní“. Škoda, protože jinak mají co říct.
Sporto
Na Sporto se naštěstí ctěné diváctvo probudilo a u pódia se vytvořil i menší kotlík. Pánové dorazili v plné čtyřčlenné sestavě + notebook, který byl ale v mixu tak potichu, že jsem si říkal, že by ho možná mohli vynechat úplně. Možná i proto zněla většina písniček jinak než původní nahrávka (napsal bych deska, ale u Sporta by to bylo trochu zavádějící =), což mě většinou potěšilo. Naopak mě trochu štvalo, že si Šampón aka Arab (aka Proč si vlastně Sporto furt vymýšlí nové přezdívky a komu prodali práva na svá vlastní jména?) měnil i melodie, ale nakonec jsem se s tím smířil. Poměrně vtipná drobnost byla, že koncert zahajovala písnička Temný síly, která je na albu až na konci a naopak poslední před přídavkem byl otvírák desky Manifesto, což můžete brát jako další potvrzení toho, že na koncertě je proti desce skutečně všechno vzhůru nohama. =)
Beseda
Beseda se konala v místnosti s druhým barem a začala s dost velkým zpožděním, které způsobil pískající mikroport Petra Fialy (nebo možná spíš jeho wifi přijímač), a později ještě oživilo pípání bezpečnostního zařízení a těsně před koncem hučení klimatizace, ale to už se debata rozbouřila natolik, že si toho asi nikdo z účastníků nevšimnul.
Styl celé besedy předznamenal Braňo „Špako“ Špaček, když se po tradiční první otázce „jak se vám hrálo?“ dlouze zamyslel, a pak si vzpomněl, že ho vlastně bolely prsty, protože si vzal příliš tvrdé struny, což nebyl přesně ten typ odpovědi, který na tuhle otázku obvykle padá, jenomže Kosa z nosa asi taková prostě je. Dál se slovenský monolog nesl na vlně „důležité jsou písničky a ne jejich propagace“ a „je nám jedno, kolik na nás chodí lidí“.
Za Sporto podle očekávání většinou mluvil Bourek, který taky odvyprávěl celou osobní historii včetně Ememvoodoopöka, a pak se pustil do výkladu o tom, že je pro ně důležité vytváření nějaké scény nebo komunity jako ostrova "v tomhle hnusným světě", což probudilo Petra Fiala, aby v duchu své nové životní filosofie (viz například rozhovor pro Musicserver) protestoval "neříkejme hnusný svět, protože pak hnusný bude". ;) Kosa z nosa toho pro změnu využila k obvinění, že Sporto kvůli budování nějaké distribuční sítě (Silver Rocket a spol.) zanedbávají samotnou tvorbu a příliš je neobměkčila ani Bourkova zmínka o pořádání odpoledních koncertů pro děti.
Publicistickou obec tentokrát zastupovali Pavel Kučera a Benjamin Slavík a měli docela těžkou úlohu. Pavel Kučera se jako zkušený debatní harcovník nedal a snažil se slovenskou dvojičku přesvědčit, že to s tou okázalou introvertností už trochu přehánějí, ale příliš se mu to nedařilo. Naopak Špako začal postupně obhajovat stále absurdnější pozice, takže ke konci už byl ochoten tvrdit i to, že pokud je písnička dobrá (jak se to vůbec pozná?), tak ji nemusí vůbec nikdo slyšet.
Ben Slavík spořádaně čekal, až dostane slovo, takže za celou dobu stihnul říct jen asi šest vět a to si ještě celkem nevinnou poznámkou o „retru devadesátých let“ vykoledoval od Borise Ondreičky hodnocení, že „tomu nerozumí a určitě ani nezná moderní blues a country skupiny, které my posloucháme“.
Po nezbytné vsuvce Petra Fialy „proč se taková hudba nehraje v rádiích?“ a „Sporto by klidně mohli být slyšet na Evropě2, protože tou lehkostí mi připomínají až Michala Davida“ ještě přišla řeč na módní trendy (podle Kosy jsou samozřejmě všechny fuj =) a krátkou zasvěcenou debatu mezi Pavlem Kučerou a Borisem Ondreičkou o tom, jestli je pro kubismus důležitější mediální propagátor Pablo Picasso nebo ideový původce Georges Braque, ale samozřejmě bez toho, že by to vedlo k nějakému závěru.
Na závěr mě pobavila tradiční otázka, jak vidí obě skupiny svou budoucnost, protože mi připadalo, že Kosa z nosa už nemá vůbec žádné ambice (a měla je vůbec někdy? - tuším, že poslední věta Bena Slavíka byla, že si „celou dobu vytvářejí alibi pro svou neúspěšnost“ ) a ambice Sporto zahrnují asi jen další samizdatové desky, nadšenecké koncerty a odpolední koncerty pro děti, ale i tak to bylo zajímavé česko-slovenské srovnání.
Když jsme totiž začali probírat všechny možné předchozí vystupující, tak se nám začal zhmotňovat obrázek mnoha českých skupin, které se v neurčité naději o „proražení venku“ snaží zpívat anglicky (to se týká i první desky Sporto), a naopak slovenských skupin s žertovnými názvy a slovenskými texty plnými lokálního humoru, které nejsou schopné vysvětlit, proč vlastně hrají, ale dělají to rády. Nedokázali jsme se sice úplně shodnout, jestli se tenhle rys týká všech slovenských skupin nebo to zkresluje Kaščákova dramaturgie, ale myslím, že je to zajímavý příspěvek do debaty o existenci typických národních vlastností, takže si Ladí neladí vlastně může připsat další splněný úkol. ;)
(Za všechny nepřesné citace se omlouvám, ale to víte - po čtrnácti dnech se začnou některé detaily z paměti ztrácet nebo transformovat. =)
Ladí neladí
Kosa z nosa + Sporto
18.2.2010 Garage, Ostrava - Martinov
Z přestěhování pořadu Ladí neladí do klubu Garage (přesněji řečeno Rock and Roll Garage Marcela Woodmana =) do Martinova jsem velkou radost neměl, protože to pro mě znamená cestu přes celou Ostravu, takže jsem teď nějaké natáčení vynechal, ale účast Sporto v únorovém dílu mě přece jen vylákala z ukrytu.
Mimo jiné mi nebylo jasné, jak velkou účast publika organizátoři očekávají, protože sál v Garáži je opravdu velký a nezdálo se mi pravděpodobné, že by ho Sporto a Kosa z nosa dokázali naplnit, ale řešení bylo prosté – koncert se nekonal v hlavním sále, ale ve vedlejším baru, kde je jen maličké pódium a před ním jen velmi málo místa. A protože lidí přišlo zhruba stejně jako za starých časů ve Fabricu (řekněme sto a to ještě většina obsadila stolečky, které stojí trochu stranou), tak to nakonec bylo ku prospěchu věci. Slova „nakonec“ si povšimněte, protože se to týká až Sporta.
Kosa z nosa
Kosa z nosa na pódiu vypadala, že si skupina hraje jen tak pro sebe a bohužel nedokázala lidi od stolečků zvednout, takže pod pódiem postávalo asi pět lidí, ale jak později vyplynulo z debaty, tak to snad ani jinak dopadnout nemohlo…
Jak střídavě Mišo Kaščák a členové skupiny odvyprávěli, tak Kosa z nosa vznikla už roku 1986 (!) jako součást bratislavské punkové scény (odtud zřejmě typicky slovensky praštěný název), ale postupem času se od scény oddělila jak hudebně, tak společensky, takže zůstala tak trochu bezprizorní a především pozoruhodně neambiciózní, protože za celou dobu své existence nenahrála žádné album a jejich nemnohé nahrávky se dají najít jen na několika kompilacích. Když se pak nemohli shodnout, jestli je to jejich čtvrtý nebo pátý koncert mimo Bratislavu, tak už jsem začínal mít pocit, že si z nás dělají srandu, ale to se mi k jejich seriózní image příliš nehodilo.
Po punku nebylo na pódiu ani stopy a místo toho se sálem linula melancholická kytarovka, která občas zasahovala až ke country nebo Tomu Pettymu. Dva zakládající členy, kteří dokonale ztělesňovali archetyp „unavený rocker po čtyřicítce“, doplňovali tři mladší chlapci (z toho jeden anglicky mluvící cizozemec) a jedna velmi mladá slečna s elektrickým cellem, které jsme se ovšem zapomněli zeptat, čí je dcera. =) Jak už se pro mě stalo na Ladí neladí nepříjemnou tradicí, tak jsem měl problém rozumět slovenskému zpěvu, takže jsem to poměrně brzy vzdal a nechal písničky plynout kolem jen jako kulisu, za což se pánům dodatečně omlouvám, protože mi celou dobu připadalo, že jsou pro ně texty důležité, ale zachytil jsem jen krátkou mluvenou vsuvku na téma „narodil jsem roku 1969, v roce 1989 jsem měl dvacet, v roce 2009 čtyřicet, takže jsem první polovinu života prožil před revolucí a druhou po ní“. Škoda, protože jinak mají co říct.
Sporto
Na Sporto se naštěstí ctěné diváctvo probudilo a u pódia se vytvořil i menší kotlík. Pánové dorazili v plné čtyřčlenné sestavě + notebook, který byl ale v mixu tak potichu, že jsem si říkal, že by ho možná mohli vynechat úplně. Možná i proto zněla většina písniček jinak než původní nahrávka (napsal bych deska, ale u Sporta by to bylo trochu zavádějící =), což mě většinou potěšilo. Naopak mě trochu štvalo, že si Šampón aka Arab (aka Proč si vlastně Sporto furt vymýšlí nové přezdívky a komu prodali práva na svá vlastní jména?) měnil i melodie, ale nakonec jsem se s tím smířil. Poměrně vtipná drobnost byla, že koncert zahajovala písnička Temný síly, která je na albu až na konci a naopak poslední před přídavkem byl otvírák desky Manifesto, což můžete brát jako další potvrzení toho, že na koncertě je proti desce skutečně všechno vzhůru nohama. =)
Beseda
Beseda se konala v místnosti s druhým barem a začala s dost velkým zpožděním, které způsobil pískající mikroport Petra Fialy (nebo možná spíš jeho wifi přijímač), a později ještě oživilo pípání bezpečnostního zařízení a těsně před koncem hučení klimatizace, ale to už se debata rozbouřila natolik, že si toho asi nikdo z účastníků nevšimnul.
Styl celé besedy předznamenal Braňo „Špako“ Špaček, když se po tradiční první otázce „jak se vám hrálo?“ dlouze zamyslel, a pak si vzpomněl, že ho vlastně bolely prsty, protože si vzal příliš tvrdé struny, což nebyl přesně ten typ odpovědi, který na tuhle otázku obvykle padá, jenomže Kosa z nosa asi taková prostě je. Dál se slovenský monolog nesl na vlně „důležité jsou písničky a ne jejich propagace“ a „je nám jedno, kolik na nás chodí lidí“.
Za Sporto podle očekávání většinou mluvil Bourek, který taky odvyprávěl celou osobní historii včetně Ememvoodoopöka, a pak se pustil do výkladu o tom, že je pro ně důležité vytváření nějaké scény nebo komunity jako ostrova "v tomhle hnusným světě", což probudilo Petra Fiala, aby v duchu své nové životní filosofie (viz například rozhovor pro Musicserver) protestoval "neříkejme hnusný svět, protože pak hnusný bude". ;) Kosa z nosa toho pro změnu využila k obvinění, že Sporto kvůli budování nějaké distribuční sítě (Silver Rocket a spol.) zanedbávají samotnou tvorbu a příliš je neobměkčila ani Bourkova zmínka o pořádání odpoledních koncertů pro děti.
Publicistickou obec tentokrát zastupovali Pavel Kučera a Benjamin Slavík a měli docela těžkou úlohu. Pavel Kučera se jako zkušený debatní harcovník nedal a snažil se slovenskou dvojičku přesvědčit, že to s tou okázalou introvertností už trochu přehánějí, ale příliš se mu to nedařilo. Naopak Špako začal postupně obhajovat stále absurdnější pozice, takže ke konci už byl ochoten tvrdit i to, že pokud je písnička dobrá (jak se to vůbec pozná?), tak ji nemusí vůbec nikdo slyšet.
Ben Slavík spořádaně čekal, až dostane slovo, takže za celou dobu stihnul říct jen asi šest vět a to si ještě celkem nevinnou poznámkou o „retru devadesátých let“ vykoledoval od Borise Ondreičky hodnocení, že „tomu nerozumí a určitě ani nezná moderní blues a country skupiny, které my posloucháme“.
Po nezbytné vsuvce Petra Fialy „proč se taková hudba nehraje v rádiích?“ a „Sporto by klidně mohli být slyšet na Evropě2, protože tou lehkostí mi připomínají až Michala Davida“ ještě přišla řeč na módní trendy (podle Kosy jsou samozřejmě všechny fuj =) a krátkou zasvěcenou debatu mezi Pavlem Kučerou a Borisem Ondreičkou o tom, jestli je pro kubismus důležitější mediální propagátor Pablo Picasso nebo ideový původce Georges Braque, ale samozřejmě bez toho, že by to vedlo k nějakému závěru.
Na závěr mě pobavila tradiční otázka, jak vidí obě skupiny svou budoucnost, protože mi připadalo, že Kosa z nosa už nemá vůbec žádné ambice (a měla je vůbec někdy? - tuším, že poslední věta Bena Slavíka byla, že si „celou dobu vytvářejí alibi pro svou neúspěšnost“ ) a ambice Sporto zahrnují asi jen další samizdatové desky, nadšenecké koncerty a odpolední koncerty pro děti, ale i tak to bylo zajímavé česko-slovenské srovnání.
Když jsme totiž začali probírat všechny možné předchozí vystupující, tak se nám začal zhmotňovat obrázek mnoha českých skupin, které se v neurčité naději o „proražení venku“ snaží zpívat anglicky (to se týká i první desky Sporto), a naopak slovenských skupin s žertovnými názvy a slovenskými texty plnými lokálního humoru, které nejsou schopné vysvětlit, proč vlastně hrají, ale dělají to rády. Nedokázali jsme se sice úplně shodnout, jestli se tenhle rys týká všech slovenských skupin nebo to zkresluje Kaščákova dramaturgie, ale myslím, že je to zajímavý příspěvek do debaty o existenci typických národních vlastností, takže si Ladí neladí vlastně může připsat další splněný úkol. ;)
(Za všechny nepřesné citace se omlouvám, ale to víte - po čtrnácti dnech se začnou některé detaily z paměti ztrácet nebo transformovat. =)
2009-02-16
Z Marsu a Venuše
Tak ale rychle, protože by se taky mohlo stát, že to odvysílají dřív, než něco napíšu. Nebo to mezitím zapomenu a všechny ty okamžiky budou ztraceny v čase, jako slzy... v dešti.
Ladí neladí
Youcoco + Please The Trees
5.2.2009 Fabric Ostrava
Večer celkem tradičně zahajovala slovenská strana v podobě dvoučlenné dívčí/mladoženské squadry Youcoco a bylo to celkem netradiční - totiž myslím na poměry Ladí neladí, protože například z pohledu PJ Harvey by to asi až tak netradičně nepůsobilo. =) Obě slečny se nerozpakovaly a suverénně nám začaly předvádět, že své nástroje (kytara a baskytara) zvládají na solidní začátečnické úrovni, že se obě neúspěšně učí bubnovat a že jedna z nich velice slušně zpívá a překvapivě se ukázalo, že tahle směs dílčích nedostatků dohromady vytváří (téměř) dokonale fungující celek. I když taky je možné, že kromě toho výčtu působily ještě některé nehudební složky, protože jak jsem se dověděl, tak Youcoco jsou prý tak sexy, že by si daly říct i některé posluchačky v publiku. Tomu by možná napovídala i skutečnost, že si z hudby nic konkrétního nepamatuju, ale vím jistě, že to působilo úpřímně, takže to prostě nemohlo být špatné. =)
Youcoco navíc zřejmě pozitivně ovlivnily i můj dojem z koncertu Please The Trees, protože najednou o to víc vyniklo, že pánové opravdu umějí hrát! Po personálních změnách, které později vysvětlovali v debatě (studijní přestávka a podobně), teď hrají v klasické rockové čtyřčlenné sestavě (g+g+b+d), ale i tak ve Fabricu hravě vyplnili veškerý hudební prostor (ať už to znamená cokoliv =). Přitom PTT nejsou zrovna můj šálek čaje a u jejich nahrávek obvykle jen pokývám hlavou a postupuju dále do vozu, ale tenhle koncert byl příjemný a navíc určitě lepší než sedět zamčený v šatně po basketbalu. (Omlouvám se za soukromou narážku. =)
Debata po koncertě byla tentokrát docela vtipná. Ondřej Formánek s Luďkem Staňkem se dlouze dohadovali o tom, do kterého amerického města která skupina patří (konkrétní jména jsem naštěstí zapomněl) a nakonec se dobrali toho, že Youcoco zní velice moderně a že dokonale trefily aktuální hipsterskou (následný výklad tohohle slova moderátory asi úplně neuspokojil =) vlnu z New Yorku, což dievčence trochu zaskočilo a začaly vysvětlovat, že o New Yorku nic neví, protože pocházejí z vesnic u Trenčína, a že takhle hrají, protože to líp neumí. Jejich rodák Mišo Kaščák se ale nechtěl nechat dát: kdyby prý přidaly elektroniku, tak by zněly jako The Ting Tings a taky nechápe, proč někdy nezpívají společně. "Hm, to bysme možno mohli, ale my máme iba jeden mikrofón a na dalšie vybavenie nemáme peniaze." Byla to vlastně pěkná ukázka jednoty autora a jeho díla - holky prostě odpovídaly stejně jednoduše, jako zněly. =)
Podobný efekt se ostatně projevil i u PTT. Ti pro změnu mluvili o tom, jak je důležitá harmonie mezi členy skupiny, jak se ovlivňují a jak je inspirativní chodil v létě kolem řeky a na obnažených kamenech nacházet stopy měnící výšky hladiny. Kromě toho pochválili holky, že to bylo fajn, a ty jim na oplátku oznámily, že začátek a konec PTT se jim líbil, ale mezitím to byla nuda. Václav Havelka si ovšem zachoval svou vnitřní harmonii: "Já chápu, že to někomu může připadat monotónní, ale mně třeba, když se něco opravdu líbí, tak mi tam monotónnost vůbec nevadí." Moderátoři se z něj pak ještě snažili vydolovat nějakou kontroverzi na téma angličtina, protože "opravdové emoce se dají naplno vyjádřit jen v rodném jazyce", ale Vašek statečně odolával s tím, že nechápe, na co se ho ptají, a že vždycky poslouchal anglicky zpívající písničkáře. Nakonec došlo i na hlavní téma týdne: melodie nebo slova? "Nejdůležitější je mít dobrý text - jinak bych se ubrnkal, protože dobrých slov je míň než melodií."
Pak už stačilo, aby Rodriquez oběma skupinám zavěštil, že se musí pokusit alespoň o nějaký průnik do zahraničí, protože jinak je hraní do zdi otráví, a mohli (a měli) jsme jít domů...
(Konkureční reportáž a fotky najdete na ov-kluby.net.)
Ladí neladí
Youcoco + Please The Trees
5.2.2009 Fabric Ostrava
Večer celkem tradičně zahajovala slovenská strana v podobě dvoučlenné dívčí/mladoženské squadry Youcoco a bylo to celkem netradiční - totiž myslím na poměry Ladí neladí, protože například z pohledu PJ Harvey by to asi až tak netradičně nepůsobilo. =) Obě slečny se nerozpakovaly a suverénně nám začaly předvádět, že své nástroje (kytara a baskytara) zvládají na solidní začátečnické úrovni, že se obě neúspěšně učí bubnovat a že jedna z nich velice slušně zpívá a překvapivě se ukázalo, že tahle směs dílčích nedostatků dohromady vytváří (téměř) dokonale fungující celek. I když taky je možné, že kromě toho výčtu působily ještě některé nehudební složky, protože jak jsem se dověděl, tak Youcoco jsou prý tak sexy, že by si daly říct i některé posluchačky v publiku. Tomu by možná napovídala i skutečnost, že si z hudby nic konkrétního nepamatuju, ale vím jistě, že to působilo úpřímně, takže to prostě nemohlo být špatné. =)
Youcoco navíc zřejmě pozitivně ovlivnily i můj dojem z koncertu Please The Trees, protože najednou o to víc vyniklo, že pánové opravdu umějí hrát! Po personálních změnách, které později vysvětlovali v debatě (studijní přestávka a podobně), teď hrají v klasické rockové čtyřčlenné sestavě (g+g+b+d), ale i tak ve Fabricu hravě vyplnili veškerý hudební prostor (ať už to znamená cokoliv =). Přitom PTT nejsou zrovna můj šálek čaje a u jejich nahrávek obvykle jen pokývám hlavou a postupuju dále do vozu, ale tenhle koncert byl příjemný a navíc určitě lepší než sedět zamčený v šatně po basketbalu. (Omlouvám se za soukromou narážku. =)
Debata po koncertě byla tentokrát docela vtipná. Ondřej Formánek s Luďkem Staňkem se dlouze dohadovali o tom, do kterého amerického města která skupina patří (konkrétní jména jsem naštěstí zapomněl) a nakonec se dobrali toho, že Youcoco zní velice moderně a že dokonale trefily aktuální hipsterskou (následný výklad tohohle slova moderátory asi úplně neuspokojil =) vlnu z New Yorku, což dievčence trochu zaskočilo a začaly vysvětlovat, že o New Yorku nic neví, protože pocházejí z vesnic u Trenčína, a že takhle hrají, protože to líp neumí. Jejich rodák Mišo Kaščák se ale nechtěl nechat dát: kdyby prý přidaly elektroniku, tak by zněly jako The Ting Tings a taky nechápe, proč někdy nezpívají společně. "Hm, to bysme možno mohli, ale my máme iba jeden mikrofón a na dalšie vybavenie nemáme peniaze." Byla to vlastně pěkná ukázka jednoty autora a jeho díla - holky prostě odpovídaly stejně jednoduše, jako zněly. =)
Podobný efekt se ostatně projevil i u PTT. Ti pro změnu mluvili o tom, jak je důležitá harmonie mezi členy skupiny, jak se ovlivňují a jak je inspirativní chodil v létě kolem řeky a na obnažených kamenech nacházet stopy měnící výšky hladiny. Kromě toho pochválili holky, že to bylo fajn, a ty jim na oplátku oznámily, že začátek a konec PTT se jim líbil, ale mezitím to byla nuda. Václav Havelka si ovšem zachoval svou vnitřní harmonii: "Já chápu, že to někomu může připadat monotónní, ale mně třeba, když se něco opravdu líbí, tak mi tam monotónnost vůbec nevadí." Moderátoři se z něj pak ještě snažili vydolovat nějakou kontroverzi na téma angličtina, protože "opravdové emoce se dají naplno vyjádřit jen v rodném jazyce", ale Vašek statečně odolával s tím, že nechápe, na co se ho ptají, a že vždycky poslouchal anglicky zpívající písničkáře. Nakonec došlo i na hlavní téma týdne: melodie nebo slova? "Nejdůležitější je mít dobrý text - jinak bych se ubrnkal, protože dobrých slov je míň než melodií."
Pak už stačilo, aby Rodriquez oběma skupinám zavěštil, že se musí pokusit alespoň o nějaký průnik do zahraničí, protože jinak je hraní do zdi otráví, a mohli (a měli) jsme jít domů...
(Konkureční reportáž a fotky najdete na ov-kluby.net.)
2009-02-09
Dva s pseúdonymy
Ladí neladí
Ján Boleslav Kladivo + Xindl X
4.2.2009 @ Fabric Ostrava
Česká televize se už zřejmě nemohla dále dívat na zde přítomné projevy tématické krize, a tak uspořádala natáčení dalších dvou pořadů Ladí neladí a to hned dva dny po sobě, abych měl konečně o čem psát. =)
Návštěva byla tentokrát poměrně uspokojivá, což měl zřejmě na svědomí Xindl X (detaily později), ale i tak si to organizátoři raději pojistili a do prostoru před pódiem strategicky rozptýlili lavičky, které měly zajistit potřebný rozptyl diváctva.
Ján Boleslav Kladivo je hubený a tichý čtyřicátník v brýlích a jeho vystoupení ve Fabriku jeho poklidnému vzhledu naprosto odpovídalo. Všechny písničky poněkud nejistě odzpíval s velmi minimalistickým doprovodem klavíru, u kterého nebylo jasné, jestli se tak prostinký záměrně, nebo si na hraní složitějších pasáží netroufá. O to osobněji to všechno působilo a všechno se točilo kolem poetických textových obratů, ale vzhledem k tomu, že většina publika přišla na Xindla X, tak to pro většinu návštěvníků bylo poněkud hůře stravitelné a ti, co byli dále od pódia, mírně hlučeli a u baru se debatovalo o tom, kde byl kdo na dovolené.
Nakonec to jeden z organizátoů nevydržel a v jedné z pauz vylezl na pódium, aby nám všem domluvil: "Klidně se bavte, ale tišeji! To je tichá hudba a třeba Petr Fiala už si musel sednout až k pódiu, aby z toho vůbec něco slyšel!" Kladivo se tím ovšem nenechal rozhodit a vzniklou proluku využil k tomu, aby si u klavíru vytáhnul z termosku a zapracoval na svém pitném režimu. Pak ji zase pečlivě zašrouboval, uklidil do tašky a začal smířlivě vyprávět o skladně 4'33" Johna Cage a že tohle je vlastně něco podobného a že to je normální hluk v klubu, se kterým se musí počítat.
Ondřej Ládek aka Xindl X se hlukem vypořádal jinak - přehlušil ho. Tím mě do jisté míry zklamal, protože jsem očekával spíše baumaxovské výpady proti publiku, ale na druhou stranu i potěšil. Já jsem jeho existenci totiž poprvé zaregistroval prostřednictvím soutěže Česko hledá písničku a po přečtění kusu textu písničky Mamut ("má úd") jsem si ho zařadil do kategorie "špatný plagiát Xaviera Baumaxy" a na těch moudrostech o významu prvního dojmu určitě neco bude, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem milého Xindla vzal na milost a přeřadil ho do kategorie "dobrý souputník Xaviera Baumaxy". =)
Ládek zahájil koncert sám s kytarou a v pauzách toho s mládežníky, kteří se brzy shromáždili pod pódiem, poměrně hodně namluvil, ale všechno se to neslo v poměrně přátelském duchu. Dokonce došlo i na omluvu, že na svých stránkách uvedl fanoušky v omyl, že je vstup zdarma a přitom se jako obyčejně platilo vstupné 80 Kč. (Mám ovšem podezření, že to neplatilo pro všechny!)
Pak ho doplnila tříčlenná doprovodná skupina a ke konci to zase prostřídal sólovou částí, takže se mu - jak později Fiala s Kaščákem chválili v debatě - povedlo koncert oživit. Raritou bylo, že dvě písničky (samozřejmě Anděl =) odehráli dvakrát se zdůvodněním, že dostal od režie pokyn, že publikum poprvé málo tleskalo a že to tentokrát musí být lepší. Pak to sice popřel s tím, že prostě zatím mají malý reportoár, ale mám dojem, že na pár písniček vůbec nedošlo (rozhodně chyběl zmiňovaný Mamut), takže těžko říct, co bylo skutečnou příčinou.
Besedy se tentokrát účastnili Vojtěch Lindaur a Marek Dvořáček (aspoň doufám - úvod jsem neslyšel a seděl jsem ve špatném úhlu =) a dramaturgie už chválabohu upustila od vnášení dalších témat, takže se mluvilo jen o vystupujících a to poměrně poklidně. Na pana Kladiva padla mimo jiné otázka, proč používá právě pseudonym je-be-kladivo, když hraje takhle tiché písničky a on začal vysvětlovat, že má na to připravenou odpověď, že jeho děda byl klempíř a z toho randálu přišel o sluch. Jinak ovšem bylo poměrně obtížné z něho dostat cokoliv konkrétního, protože "je to všechno složité", on by to "možná rád zkusil", ale "ještě neví, jak na to", a "nikoho nechce hledat" a "lidé se mu nehlásí", takže opravdu těžko říct... =)
Ládek i jeho doprovod byli naštěstí výrazně hovornější, takže objasnili velké množství saxofonu na desce ("já jsem tam toho tolik nechtěl ani nahrávat, ale Ondřej měl poslední slovo") a potěšili Petra Fialu ("několik lidí nám říkalo, že to kvůli tomu zní jako Mňága"). Ten se pak zajímal o to, jak se z Ládka stal Xindl X a dostalo se mu vysvětlení: "Já jsem před tím hrál ve skupině a část z toho byly i ty písničky, které hrajeme teď, ale kromě toho jsme hráli i nějaké věci, co zněly jako grunge, a třetina byl takový popíček. Mysleli jsme si, že se to dá brát jako výhoda, že je to pestřejší, ale spíš jsme sami nevěděli a asi jsme byli nečitelní i pro posluchače. Ten popíček byly většinou původně písničky ve svahilštině, které jsem textoval dodatečně, a prostě to nebylo ono. Takže když jsem začal hrát sám, tak jsem ty dvě třetiny repertoáru zahodil a ty nové věci vždycky začínají od textu. A pokud tam pak v melodii něco přesně nevychází, tak to nevadí, tak to má být."
A totéž pravidlo můžete aplikovat i na případné nedostatky v téhle reportáži... =)
Ján Boleslav Kladivo + Xindl X
4.2.2009 @ Fabric Ostrava
Česká televize se už zřejmě nemohla dále dívat na zde přítomné projevy tématické krize, a tak uspořádala natáčení dalších dvou pořadů Ladí neladí a to hned dva dny po sobě, abych měl konečně o čem psát. =)
Návštěva byla tentokrát poměrně uspokojivá, což měl zřejmě na svědomí Xindl X (detaily později), ale i tak si to organizátoři raději pojistili a do prostoru před pódiem strategicky rozptýlili lavičky, které měly zajistit potřebný rozptyl diváctva.
Ján Boleslav Kladivo je hubený a tichý čtyřicátník v brýlích a jeho vystoupení ve Fabriku jeho poklidnému vzhledu naprosto odpovídalo. Všechny písničky poněkud nejistě odzpíval s velmi minimalistickým doprovodem klavíru, u kterého nebylo jasné, jestli se tak prostinký záměrně, nebo si na hraní složitějších pasáží netroufá. O to osobněji to všechno působilo a všechno se točilo kolem poetických textových obratů, ale vzhledem k tomu, že většina publika přišla na Xindla X, tak to pro většinu návštěvníků bylo poněkud hůře stravitelné a ti, co byli dále od pódia, mírně hlučeli a u baru se debatovalo o tom, kde byl kdo na dovolené.
Nakonec to jeden z organizátoů nevydržel a v jedné z pauz vylezl na pódium, aby nám všem domluvil: "Klidně se bavte, ale tišeji! To je tichá hudba a třeba Petr Fiala už si musel sednout až k pódiu, aby z toho vůbec něco slyšel!" Kladivo se tím ovšem nenechal rozhodit a vzniklou proluku využil k tomu, aby si u klavíru vytáhnul z termosku a zapracoval na svém pitném režimu. Pak ji zase pečlivě zašrouboval, uklidil do tašky a začal smířlivě vyprávět o skladně 4'33" Johna Cage a že tohle je vlastně něco podobného a že to je normální hluk v klubu, se kterým se musí počítat.
Ondřej Ládek aka Xindl X se hlukem vypořádal jinak - přehlušil ho. Tím mě do jisté míry zklamal, protože jsem očekával spíše baumaxovské výpady proti publiku, ale na druhou stranu i potěšil. Já jsem jeho existenci totiž poprvé zaregistroval prostřednictvím soutěže Česko hledá písničku a po přečtění kusu textu písničky Mamut ("má úd") jsem si ho zařadil do kategorie "špatný plagiát Xaviera Baumaxy" a na těch moudrostech o významu prvního dojmu určitě neco bude, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem milého Xindla vzal na milost a přeřadil ho do kategorie "dobrý souputník Xaviera Baumaxy". =)
Ládek zahájil koncert sám s kytarou a v pauzách toho s mládežníky, kteří se brzy shromáždili pod pódiem, poměrně hodně namluvil, ale všechno se to neslo v poměrně přátelském duchu. Dokonce došlo i na omluvu, že na svých stránkách uvedl fanoušky v omyl, že je vstup zdarma a přitom se jako obyčejně platilo vstupné 80 Kč. (Mám ovšem podezření, že to neplatilo pro všechny!)
Pak ho doplnila tříčlenná doprovodná skupina a ke konci to zase prostřídal sólovou částí, takže se mu - jak později Fiala s Kaščákem chválili v debatě - povedlo koncert oživit. Raritou bylo, že dvě písničky (samozřejmě Anděl =) odehráli dvakrát se zdůvodněním, že dostal od režie pokyn, že publikum poprvé málo tleskalo a že to tentokrát musí být lepší. Pak to sice popřel s tím, že prostě zatím mají malý reportoár, ale mám dojem, že na pár písniček vůbec nedošlo (rozhodně chyběl zmiňovaný Mamut), takže těžko říct, co bylo skutečnou příčinou.
Besedy se tentokrát účastnili Vojtěch Lindaur a Marek Dvořáček (aspoň doufám - úvod jsem neslyšel a seděl jsem ve špatném úhlu =) a dramaturgie už chválabohu upustila od vnášení dalších témat, takže se mluvilo jen o vystupujících a to poměrně poklidně. Na pana Kladiva padla mimo jiné otázka, proč používá právě pseudonym je-be-kladivo, když hraje takhle tiché písničky a on začal vysvětlovat, že má na to připravenou odpověď, že jeho děda byl klempíř a z toho randálu přišel o sluch. Jinak ovšem bylo poměrně obtížné z něho dostat cokoliv konkrétního, protože "je to všechno složité", on by to "možná rád zkusil", ale "ještě neví, jak na to", a "nikoho nechce hledat" a "lidé se mu nehlásí", takže opravdu těžko říct... =)
Ládek i jeho doprovod byli naštěstí výrazně hovornější, takže objasnili velké množství saxofonu na desce ("já jsem tam toho tolik nechtěl ani nahrávat, ale Ondřej měl poslední slovo") a potěšili Petra Fialu ("několik lidí nám říkalo, že to kvůli tomu zní jako Mňága"). Ten se pak zajímal o to, jak se z Ládka stal Xindl X a dostalo se mu vysvětlení: "Já jsem před tím hrál ve skupině a část z toho byly i ty písničky, které hrajeme teď, ale kromě toho jsme hráli i nějaké věci, co zněly jako grunge, a třetina byl takový popíček. Mysleli jsme si, že se to dá brát jako výhoda, že je to pestřejší, ale spíš jsme sami nevěděli a asi jsme byli nečitelní i pro posluchače. Ten popíček byly většinou původně písničky ve svahilštině, které jsem textoval dodatečně, a prostě to nebylo ono. Takže když jsem začal hrát sám, tak jsem ty dvě třetiny repertoáru zahodil a ty nové věci vždycky začínají od textu. A pokud tam pak v melodii něco přesně nevychází, tak to nevadí, tak to má být."
A totéž pravidlo můžete aplikovat i na případné nedostatky v téhle reportáži... =)
2008-04-19
Hliník je stále nepřítomen
Dano Heriban Trio + Cartonnage (Ladí neladí) @ Fabric Ostrava 10.4.2008
Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.
Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.
Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.
Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.
Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.
Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.
Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.
Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.
Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!
Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.
Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.
Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.
Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.
Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.
Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.
Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.
Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.
Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!
2007-12-05
Máte rádi koťátka?
Vlasta Třešňák + Robo Grigorov (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 1.11.2007
Na tento koncert mě kromě zvědavosti přivedla nezastupitelnost. Zatímco kolegové Gunny a Jiskřík mají právoplatného zástupce ve mě (jak si o tom hezky povykládali na Last.fm :-)), já jsem neprojevila takovou míru šikovnosti v zastupitelnost jako oni, a tak mi nezbylo, než se vydat na pospas dvěma tak odlišným hudebním osobnostem jako je Vlasta Třešňák a Robo Grigorov.
O Vlastovi jsem věděla, že je uznávaným všestranným umělcem na poli hudebním, literárním a výtvarném. Ve všech těchto směrech jsem ohledně jeho tvorby absolutně nepopsaná deska a na koncert jsem se šla nechat unést prvním pocitem. Podle toho, co se mi dostalo z doslechu, jsem čekala spíše folkové podání svéhlavých textů za doprovodu kytary.
To Robo byl pro mě jiné kafe. Jeho první samostatná deska byla jedna z mých prvních teenagerovských a znala jsem všechny písničky z ní nazpaměť. Jeho provokativní výraz v obličeji i ve zpěvu byl zajímavým protipólem uhlazenějšího projevu populárních zpěváků „Mekyho“ Žbirky a Petra Nagye a vcházel po každém poslechu do mých dívčích snů...
Pak zmizel těsně před revolucí „za kopečky“, což bylo velmi překvapivé, neboť byl v té době velmi známý interpret, vystupující běžně i v televizi. Poslední zpráva, kterou jsem se o něm dočetla byla, že minulý rok natočil, už zase na Slovensku, CD Balady a že dostal za něj Aurela. A tak jsem byla zvědavá s jakým repertoárem a kapelou vystoupí.
Vlasta přijel oproti předpokladu s kapelou (kytara, basa, bubny). Stylově se pohybovali na hranici blues, rock, to vše říznuté jazzovými prvky. Kdyby neměl Vlasta tak svérázné texty a kytarista (vynikající Jaromír Panáček) nepředvedl tak specifické vyhrávky s kytarou, měla bych pocit, že poslouchám Krausberry. Kapela podle mě k Vlastovu expresivnímu hlasitému projevu sedla. K pozornému a pohodovému poslechu bych potřebovala židličku a svařáka, ale i tak mě Vlasta svým uvěřitelným výkonem příjemně potěšil a dala jsem si závazek návštěvy jeho dalšího koncertu.
Robo, také oproti předpokladu, přijel pro změnu pouze s kytarou (komentoval to návratem k folkovým začátkům, více z něj moderátoři ohledně kapely nedostali) a zpíval převážně věci z prvního svého alba a zpíval je velmi vypjatě. (Viditelná věc, kterou oba interpreti mají společnou.) Do všech písní šel „naplno“ což nebyl ve všech případech nejšťastnější způsob interpretace. Zatímco v písni „V životě sa musíš zkúšať sám“ se mu podařilo ve mě úspěšně vyvolat pocit, že se taky musím vyzkoušet (a aktivně jsem se pustila do výzkumu, toho co bylo nejblíže na vyzkoušení – sklenička whiskey :-)), písničce Dvaja, by více klidu a míru neuškodilo. Možná se Robo za své city stydí, možná chtěl „zaplnit prostor“ ke kytaře, ale pro mě nejvíce z písně vystupovala snaha ukázat se ve zpěvu než samotné sdělení, které interpretoval. Nejvíce to bylo viditelné dále v případě dvou převzatých písní od Dylana (Knockin' on Heaven's Door ) a Hendrixe (No Woman No Cry), které jsem viděla interpretovat ostatní interprety mnohem osobitěji a přirozeněji.
Naštěstí příjemnější momenty v koncertě převážily. Dokonce jsem se přistihla při zpěvu některých písní, aniž bych tušila, že si je pamatuji po těch letech..:-)
A ještě k diskusi. Pozvat si na jeden večer tak rozdílné osobnosti jako jsou právě Vlasta – „ikona“ disentu a Robo - „floutek“ slovenské populární hudební scény, může být nebezpečné. Každý z nich byl nebo je svým způsobem rebelem ve své, úplně jiné, oblasti. (Docela by mě zajímalo, koho a proč tohle spojení napadlo.)
Když vezmu v úvahu, že první z hostů, hodně svých pocitů uvedl ve svých dílech a druhý nechce o svém životě příliš prozrazovat, měli před sebou moderátoři pořadu hodně tvrdý oříšek.
Diskuse vyzněla ve prospěch Vlasty, vlastně ještě než dosedl. S celou svojí tvorbou, ale hlavně životním postojem, je obdivuhodný člověk a prakticky nikdo si do něj netroufl rýpnout (ne že by jeho hudební výkon ten večer byl úplně dokonalý). Popis jeho (nedobrovolného) odchodu z České republiky a život v zahraničí byl přijat s patřičným pochopením.
Moderátoři původně pochází spíše z undergroundového hudebního prostředí a během debaty dali několikrát svým postojem najevo, na kterou stranu diskutujících se kloní. Robo tak neměl jednoduchou pozici a musel odpovídat na otázky: Proč je takový jaký je, proč odešel ze Slovenska těsně před revolucí, když se hrál v televizích a byl režimem preferovaný zpěvák, proč zpívá a skládá povrchní muziku, proč nad tím nepřemýšlí.
Robo, celkem překvapivě odpověděl, že emigroval, protože v televizi nemohl zpívat písničky, které chtěl, ale jen ty, co mu schválili a vadila mu nesvoboda. (Moderátoři nevěřícně kroutili hlavou). O samotné emigraci moc neřekl. U muziky přemýšlí do té míry, aby mu hudba i texty sedly, není žádný intelektuál, ale nemyslí si, že slova významných slovenských textařů jsou úplně špatné. Posluchači jsou různí a každý si přeje poslouchat jiný druh muziky. Interpretovat se snaží vždycky maximálně profesionálně a je mu jedno, kde zpívá.
V tomto okamžiku došlo k vrcholu diskuse, když moderátoři celkem zbytečně podali otázku, jestli tedy dobře chápou, tak Robo svoji účast na Festivalu politické písně nevnímá jako chybu. Což byla nejspíše poslední kapka do poháru trpělivosti zpěváka, který zatlačen do role „špatného chlapce u stolu“, kapituloval a odpověděl, že „svoji účast na festivalu za chybu nevnímá, šel si jenom zazpívat“.
Na protest proti tomuto prohlášení vstal bubeník z Vlastovy kapely a chystal se odejít. Situaci namísto moderátorů, kteří se zmohli na často opakovanou větu: „Diskutujeme, nerozčilujte se“, urovnal host pořadu Vlasta Třešňák.
Určitě by bylo zajímavé se dozvědět, co se dělo „pod pokličkou“ slovenské populární scény v době před revolucí, konkrétně, co tam prováděl Robo Grigorov. Jinak mi není jasné, proč se do něj moderátoři tolik opírali, především Mišo Kaščák. Rozebírání rebelství s morálním aspektem bych uvítala v jiném pořadu se zkušeným moderátorem. V Ladí Neladí mě především zajímá, kdo a jak zpívá na živo, co jej k tvorbě inspiruje a kam chce směřovat. (Kupříkladu o desce balad Roba Grigorova jsem se nedozvěděla prakticky nic)
Tentokrát jsem opravdu zvědavá, jak Česká televize zvládne sestřih debaty, protože aby byla nad věcí, nedá se použít většina natočeného materiálu..
Co takhle použít v prostřihu mezi hudebními čísly záběr na koťátka, jak bylo běžné v době totality, mezi pořady v televizi? Anebo raději záběry dvou líbajících se mladých dívek, které se usadily za debatujícíma a během večera se hezky „rozjely“? Je to sice trochu provokativní, ale zvládnuté velmi harmonicky..:-)
Na tento koncert mě kromě zvědavosti přivedla nezastupitelnost. Zatímco kolegové Gunny a Jiskřík mají právoplatného zástupce ve mě (jak si o tom hezky povykládali na Last.fm :-)), já jsem neprojevila takovou míru šikovnosti v zastupitelnost jako oni, a tak mi nezbylo, než se vydat na pospas dvěma tak odlišným hudebním osobnostem jako je Vlasta Třešňák a Robo Grigorov.
O Vlastovi jsem věděla, že je uznávaným všestranným umělcem na poli hudebním, literárním a výtvarném. Ve všech těchto směrech jsem ohledně jeho tvorby absolutně nepopsaná deska a na koncert jsem se šla nechat unést prvním pocitem. Podle toho, co se mi dostalo z doslechu, jsem čekala spíše folkové podání svéhlavých textů za doprovodu kytary.
To Robo byl pro mě jiné kafe. Jeho první samostatná deska byla jedna z mých prvních teenagerovských a znala jsem všechny písničky z ní nazpaměť. Jeho provokativní výraz v obličeji i ve zpěvu byl zajímavým protipólem uhlazenějšího projevu populárních zpěváků „Mekyho“ Žbirky a Petra Nagye a vcházel po každém poslechu do mých dívčích snů...
Pak zmizel těsně před revolucí „za kopečky“, což bylo velmi překvapivé, neboť byl v té době velmi známý interpret, vystupující běžně i v televizi. Poslední zpráva, kterou jsem se o něm dočetla byla, že minulý rok natočil, už zase na Slovensku, CD Balady a že dostal za něj Aurela. A tak jsem byla zvědavá s jakým repertoárem a kapelou vystoupí.
Vlasta přijel oproti předpokladu s kapelou (kytara, basa, bubny). Stylově se pohybovali na hranici blues, rock, to vše říznuté jazzovými prvky. Kdyby neměl Vlasta tak svérázné texty a kytarista (vynikající Jaromír Panáček) nepředvedl tak specifické vyhrávky s kytarou, měla bych pocit, že poslouchám Krausberry. Kapela podle mě k Vlastovu expresivnímu hlasitému projevu sedla. K pozornému a pohodovému poslechu bych potřebovala židličku a svařáka, ale i tak mě Vlasta svým uvěřitelným výkonem příjemně potěšil a dala jsem si závazek návštěvy jeho dalšího koncertu.
Robo, také oproti předpokladu, přijel pro změnu pouze s kytarou (komentoval to návratem k folkovým začátkům, více z něj moderátoři ohledně kapely nedostali) a zpíval převážně věci z prvního svého alba a zpíval je velmi vypjatě. (Viditelná věc, kterou oba interpreti mají společnou.) Do všech písní šel „naplno“ což nebyl ve všech případech nejšťastnější způsob interpretace. Zatímco v písni „V životě sa musíš zkúšať sám“ se mu podařilo ve mě úspěšně vyvolat pocit, že se taky musím vyzkoušet (a aktivně jsem se pustila do výzkumu, toho co bylo nejblíže na vyzkoušení – sklenička whiskey :-)), písničce Dvaja, by více klidu a míru neuškodilo. Možná se Robo za své city stydí, možná chtěl „zaplnit prostor“ ke kytaře, ale pro mě nejvíce z písně vystupovala snaha ukázat se ve zpěvu než samotné sdělení, které interpretoval. Nejvíce to bylo viditelné dále v případě dvou převzatých písní od Dylana (Knockin' on Heaven's Door ) a Hendrixe (No Woman No Cry), které jsem viděla interpretovat ostatní interprety mnohem osobitěji a přirozeněji.
Naštěstí příjemnější momenty v koncertě převážily. Dokonce jsem se přistihla při zpěvu některých písní, aniž bych tušila, že si je pamatuji po těch letech..:-)
A ještě k diskusi. Pozvat si na jeden večer tak rozdílné osobnosti jako jsou právě Vlasta – „ikona“ disentu a Robo - „floutek“ slovenské populární hudební scény, může být nebezpečné. Každý z nich byl nebo je svým způsobem rebelem ve své, úplně jiné, oblasti. (Docela by mě zajímalo, koho a proč tohle spojení napadlo.)
Když vezmu v úvahu, že první z hostů, hodně svých pocitů uvedl ve svých dílech a druhý nechce o svém životě příliš prozrazovat, měli před sebou moderátoři pořadu hodně tvrdý oříšek.
Diskuse vyzněla ve prospěch Vlasty, vlastně ještě než dosedl. S celou svojí tvorbou, ale hlavně životním postojem, je obdivuhodný člověk a prakticky nikdo si do něj netroufl rýpnout (ne že by jeho hudební výkon ten večer byl úplně dokonalý). Popis jeho (nedobrovolného) odchodu z České republiky a život v zahraničí byl přijat s patřičným pochopením.
Moderátoři původně pochází spíše z undergroundového hudebního prostředí a během debaty dali několikrát svým postojem najevo, na kterou stranu diskutujících se kloní. Robo tak neměl jednoduchou pozici a musel odpovídat na otázky: Proč je takový jaký je, proč odešel ze Slovenska těsně před revolucí, když se hrál v televizích a byl režimem preferovaný zpěvák, proč zpívá a skládá povrchní muziku, proč nad tím nepřemýšlí.
Robo, celkem překvapivě odpověděl, že emigroval, protože v televizi nemohl zpívat písničky, které chtěl, ale jen ty, co mu schválili a vadila mu nesvoboda. (Moderátoři nevěřícně kroutili hlavou). O samotné emigraci moc neřekl. U muziky přemýšlí do té míry, aby mu hudba i texty sedly, není žádný intelektuál, ale nemyslí si, že slova významných slovenských textařů jsou úplně špatné. Posluchači jsou různí a každý si přeje poslouchat jiný druh muziky. Interpretovat se snaží vždycky maximálně profesionálně a je mu jedno, kde zpívá.
V tomto okamžiku došlo k vrcholu diskuse, když moderátoři celkem zbytečně podali otázku, jestli tedy dobře chápou, tak Robo svoji účast na Festivalu politické písně nevnímá jako chybu. Což byla nejspíše poslední kapka do poháru trpělivosti zpěváka, který zatlačen do role „špatného chlapce u stolu“, kapituloval a odpověděl, že „svoji účast na festivalu za chybu nevnímá, šel si jenom zazpívat“.
Na protest proti tomuto prohlášení vstal bubeník z Vlastovy kapely a chystal se odejít. Situaci namísto moderátorů, kteří se zmohli na často opakovanou větu: „Diskutujeme, nerozčilujte se“, urovnal host pořadu Vlasta Třešňák.
Určitě by bylo zajímavé se dozvědět, co se dělo „pod pokličkou“ slovenské populární scény v době před revolucí, konkrétně, co tam prováděl Robo Grigorov. Jinak mi není jasné, proč se do něj moderátoři tolik opírali, především Mišo Kaščák. Rozebírání rebelství s morálním aspektem bych uvítala v jiném pořadu se zkušeným moderátorem. V Ladí Neladí mě především zajímá, kdo a jak zpívá na živo, co jej k tvorbě inspiruje a kam chce směřovat. (Kupříkladu o desce balad Roba Grigorova jsem se nedozvěděla prakticky nic)
Tentokrát jsem opravdu zvědavá, jak Česká televize zvládne sestřih debaty, protože aby byla nad věcí, nedá se použít většina natočeného materiálu..
Co takhle použít v prostřihu mezi hudebními čísly záběr na koťátka, jak bylo běžné v době totality, mezi pořady v televizi? Anebo raději záběry dvou líbajících se mladých dívek, které se usadily za debatujícíma a během večera se hezky „rozjely“? Je to sice trochu provokativní, ale zvládnuté velmi harmonicky..:-)
2007-10-28
Dorotka a publicisté
“Chcete od mne radu, ale neumíte se vypořádat s neznámým. Hmmm. Tak vám budu muset říct něco, co už víte, ale aby to znělo nějak objevně. Což je běžný postup. (...) Vy nemůžete vidět to, co vidím já, protože vy vidíte to, co vidíte. Vy nemůžete vědět to, co vím já, protože vy víte to, co víte. To, co já vidím a co vím, se nedá přidat k tomu, co vidíte a víte vy, protože to není stejného druhu. A ani to nemůže nahradit to, co vidíte vy a co víte vy, protože to by znamenalo nahradit vás jako osobu.”
“Moment! Mohl bych si to zapsat?” ptal se Arthur a nervózně šmátral v kapse po tužce.
“Můžete si to vzít na letišti. Mají tam toho plné regály,” odpověděl stařec.
“Vážně?” zklamaně zareagoval Arthur. “A neměl byste něco, co by bylo třeba charakteristické pro mě?”
“Všechno, co vidíte, slyšíte nebo jakýmkoli způsobem prožíváte, je charakteristické pro vás. Vy si vytváříte vesmír podle toho, jak ho vnímáte, takže všechno ve vesmíru, co vnímáte, je charakteristické pro vás.”
Arthur se na něho pochybovačně podíval. “To taky dostanu na letišti?”
“Zkuste to,” řekl stařec.
Mohlo by se zdá, že tenhle kus textu z posledního dílu Stopařova průvodce (Převážně neškodná) sem kopíruju jen tak, ale nebojte se - je tu určitá souvislost. Já se k ní časem dopracuju a někteří (trpělivější) čtenáři taky... =)
Dorota Nvotová + Miou Miou (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 4.10.2007
Natáčení dalšího dílu ne-zcela-pravidelného hudebního TV pořadu tradičně zahajovali reprezentanti Slovenska, což byla Dorota Nvotová se skupinou. A stejně tradičně mě překvapilo, že to bylo úplně jiné, než jsem předpokládal na základě povrchních dojmů. (Všimněte si, že toto je nenápadná pochvala autorům pořadu =) - skutečně plní roli prostředníka Cz/Sk a ukazují nám Čechům, co se na Slovensku děje.)
Dorota Nvotová (a spol.)
Dorotu Nvotovou jsem si pamatoval především z ukázek z filmu Děvčátko,
které mě svého času nedokázaly přesvědčit, že bych měl na film zajít od kina. Místo toho mě přesvědčily, že Dorota Nvotová je extrémně mladá, drzá a nesympatická holka, takže když jsem o něco později zjistil, že i zpívá, tak jsem se vůbec nesnažil zjistit, jak to zní ("beztak nic neumí a má jenom protekci") a kdyby nebylo Miou Miou, tak by u toho i zůstalo. Jenomže já tam byl, takže už vím, že Dorota Nvotová je mladá (ale už ne tak nesnesitelně =), svérázná a svým způsobem sympatická holka.
Dorota Nvotová ve Fabricu (ukradená z ov-kluby.net)
Tak především jsem si myslel, že Dorota bude jenom "herecky" zpívat, jenomže ona zpívala docela sebejistě a naprosto samozřejmě a energicky se doprovázela na klavír. K tomu všemu jí dopomáhala tříčlenná doprovodná skupina v tradičním obsazení (bicí, basa, kytara), která byla trochu upozaděná, nebo vlastně spíš upostraněná. =) Pánové byli nahuštění v jednom chumlu na jedné straně pódia, takže druhou půlku měla Dorota sama pro sebe, ale moc toho nevyužívala. Téměř celý koncert totiž seděla za klávesami, které měla natočené tak, aby především dobře viděla na skupinu, takže k divákům vlastně seděla bokem a její přidrzlý výraz zpočátku dělal dojem, že jí publikum může být ukradené. Brzy se ale ukázalo, že je to jen zdání, protože když mezi písničkami zaslechla nějakou poznámku z publika, tak na ni začala spontánně odpovídat. Bezpečné místo za klávesami opustila jen na jednu písničku, kdy se vrhla dopředu k mikrofonu a chovala se tam jako suverénní francouzská rocková hvězda sedmdesátých let (samozřejmě s cigaretou v ruce), takže možná by to mohla dělat častěji, ale jak se později sama zmínila, tak jí pak v té písničce chybí to opuštěné piano.
Byl to vlastně takový rockově-písničkářský koncert. Skupina se do toho docela zostra opírala, ale svým způsobem byla nevyužitá, protože aranžmá byla poměrně jednoduchá (co jsem si všimnul, tak kytara hrála jen akordy na čtvrtky nebo osminky). Hudba byla prostě jen doprovod a všechno se podřizovalo zpěvu, takže i když hráli docela nahlas, tak to na sebe nepoutalo příliš pozornosti. Asi o něčem vypovídá i to, že později při besedě jsem měl problém si vzpomenout, kdo z hudebníků hrál na který nástroj. Jednoduše při koncertu nebyl žádný zvláštní důvod je sledovat. To byl asi jediný negativní prvek - ke konci už to bylo trochu únavné, protože chybělo nějaké hudební oživení.
Desku jsem stále ještě neslyšel a po tom, co jsem o ní zaslechl při debatě, mě to ani příliš neláká (prý je příliš "studiová" a stylově neujasněná), ale ta nová může být docela zajímavá. Dorotka právě trefuje aktuální vlnu prostořekých zpěvaček (Lily Allen, Kate Nash), jenomže je tu jeden podstatný rozdíl - u ní jsem měl na koncertě pocit, že jí rozumím, a teď nemluvím jen o jazyce. To podstatné z těch anglických textů většinou nakonec dešifruju, ale moc mě neláká poslouchat o tom, že kluci přepadli babku s igelitkou z Tesca, nebo zjišťovat, kdo vlastně ten dickhead. Zřejmě existuje nějaký drobný rozdíl, který způsobuje, že to tady působí věrohodně a navíc mě to i bavilo poslouchat, což je leckdy u osobních zpovědí dohromady těžko slučitelné. U některých písniček bylo poznat, že už jsou starší a že je psala někdy v rané pubertě, takže byly trochu naivní, ale moc to nevadilo, protože tam bylo cítit, že chce něco sdělit. (Srovnejte s Anetou, Dusilenkou, Annou K a dalšími, kde většinou netuším, o čem písničky jsou a proč vůbec vznikly.)
Začína tak vždycky šecko
bola som malé decko
vela otcov, málo mám
vraveli mi dávaj si na seba vždycky bacha
a poslušne som na klavíri cvičila Bacha
a bolo mi to na hovno…
(zkopírováno)
Je samozřejmě vždycky možné, že to v televizi bude vypadat jinak nebo že se ta druhá deska nepovede, ale naživo to všechno (snad až na ta nedotažená aranžmá) fungovalo perfektně. Byl to pro mně v Ladí neladí nejspíš nejlepší slovenský koncert, co pamatuju. Asi proto, že to nebyla ta tradiční slovenská salašnická recese - opravdu už nechci v LN vidět žádný další Jobusův karpatský projekt!
Miou Miou
Miou Miou byli původně hlavní důvod, proč jsem na tenhle koncert šel, ale pak se mi po přestávce nechtělo z vyhřátého klobouku, takže zhruba polovinu koncertu jsem proseděl mimo hlavní dění. Asi to byla chyba, protože když jsem se pak přemluvil a zvednul, tak se subjektivně zvedla i kvalita koncertu. =) Pak už mi nepřipadalo, že je to taková pohoda jako na desce, ale že je to (v rámci stylu) docela nářez. Bylo to ale přece jenom něco úplně jiného než Dorota.
Miou Miou ve Fabricu (ukradení z ov-kluby.net)
Beseda
Beseda na LN mívá značně kolísavou úroveň a tahle kolísala poměrně silně. Miou Miou zpočátku ani nechtěli odpovídat, protože "ty kecy nebudou nikoho zajímat", ale Petr Fiala zakročil s tím, že "na tenhle pořad se právě dívají lidi, které ty kecy zajímají". Pak se skupina přece jen trochu rozmluvila a dověděli jsme se například zajímavost, že součástí koncepce bylo, že skoro všichni členové začali záměrně hrát na jiný nástroj, než na který hráli před tím.
Dorota Nvotová odvyprávěla svůj životopis a něco o tom, jak začala skládat, a pak už překvapivě spíš mlčela a místo ní debatovala její doprovodná skupina.
Hlavním zdrojem roztrpčení Petra Fialy tu noc byli kritici. Totiž publicisté. Na tom, že nejsou kritici, se všichni tři shodli. =) Padaly totiž především obraty jako "pozitivní přístup", "silné refrény" a "líbí se mi tam to cinkání" (to byl myslím Roman Jireš), což Filiho příliš neuspokojilo, takže začal klást ironické doplňující otázky, na které ovšem nedostával odpovědi. Pavel Ovesný se místo toho zaplétal do vlastní vět s neuvěřitelně vysokou frekvencí výskytu slova "jakoby" a nakonec padla i klíčová informace, že publicisté nic nekritizují, jen si tak píšou o věcech, které se jim líbí, aby je zpopularizovali.
Výsledkem bylo, že když se konečně vypnuly kamery a mikrofony, tak se slovenský bubeník naklonil nad stůl a pateticky oznámil, že ho beseda dost zklamala. Že myslel, že se od odborníků dozví něco zajímavého o hudbě, kterou hrají, ale že to bylo všechno hrozně povrchní. Tím začala zřejmě nejzajímavější část, ale protože se už netočilo, tak nic z toho v TV určitě nebude. Diktafon jsem s sebou neměl a taky bych nerad vynášel "tajné informace", ale pro zajímavost bych tu měl aspoň pár útržků (záměrně bez udání autorů):
"Hudebníci od nás z těch debat pravidelně odjíždějí zklamaní."
"Jak vás může Fiala kritizovat, že tam nemáte silné melodie, když Mňága taky nikdy žádné nemá?"
"My jsme vlastně jenom amatéři, ale když tady vidím ty lidi, kteří se tím živí, tak mám dojem, že ty rozdíly nejsou tak velké."
"Ono se řekne popík, ale ty vole my na tom pódiu potíme krev!"
V tom sporu o kvalitu besedy se ale nemůžu přiklonit ani na jednu stranu. Naprosto souhlasím s tím, že debata byla tentokrát obzvlášť povrchní, ale na druhou stranu je od autora jakéhokoliv díla naivní doufat, že mu někdo jiný vysvětlí princip jeho činnosti. Takové věci se sice občas stávají, ale to jsou naprosté výjimky, protože k tomu, abyste mohli něco opravdu dobře zanalyzovat, tak to musíte dokonale poznat. A málokdo z posluchačů s písničkou strávil alespoň tolik času, jako její autoři.
Další problém se týká toho úvodního citátu. Hudbu každý vnímá jinak a má na ni vlastní názor, takže za moudrost pak přirozeně považuje to, co souhlasí s jenom názorem nebo představou, kdežto to, co se s ní rozchází, je úplná blbost. Z toho je myslím zřejmé, že stát se všeobecně uznávaným hudebním kritikem je prakticky nemožné. ;)
The weather forecast
Pokud bych měl udělat nějakou podobnou předpověď o účinkujících, jakou vždycky chtějí slyšet pořadatelé, tak by to bylo asi toto: Miou Miou mají slušné předpoklady k tomu, aby se na klubové úrovni prosadili v zahraničním zahraničí, ale asi budou vždycky trochu bokem. Naopak pokud by toho samého chtěla docílit Dorota Nvotová, asi by se musela nejdřív hodně změnit, protože hudba je příliš "obyčejná", a určitě zapomenout na slovenštinu, ale pak už by to zase nebyla ona. Naopak na ČS území je na tom asi lépe. Už teď je vlastně takovou slovenskou Tori Amos a má potenciál k tomu, aby se někdy v budoucnosti stala národní institucí typu Hany Hegerové - ale to jen za předpokladu, že ji taková role bude bavit, což v jejím případě nemusí být úplná samozřejmost. =)
Jsem docela zvědav!
“Moment! Mohl bych si to zapsat?” ptal se Arthur a nervózně šmátral v kapse po tužce.
“Můžete si to vzít na letišti. Mají tam toho plné regály,” odpověděl stařec.
“Vážně?” zklamaně zareagoval Arthur. “A neměl byste něco, co by bylo třeba charakteristické pro mě?”
“Všechno, co vidíte, slyšíte nebo jakýmkoli způsobem prožíváte, je charakteristické pro vás. Vy si vytváříte vesmír podle toho, jak ho vnímáte, takže všechno ve vesmíru, co vnímáte, je charakteristické pro vás.”
Arthur se na něho pochybovačně podíval. “To taky dostanu na letišti?”
“Zkuste to,” řekl stařec.
Mohlo by se zdá, že tenhle kus textu z posledního dílu Stopařova průvodce (Převážně neškodná) sem kopíruju jen tak, ale nebojte se - je tu určitá souvislost. Já se k ní časem dopracuju a někteří (trpělivější) čtenáři taky... =)
Dorota Nvotová + Miou Miou (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 4.10.2007
Natáčení dalšího dílu ne-zcela-pravidelného hudebního TV pořadu tradičně zahajovali reprezentanti Slovenska, což byla Dorota Nvotová se skupinou. A stejně tradičně mě překvapilo, že to bylo úplně jiné, než jsem předpokládal na základě povrchních dojmů. (Všimněte si, že toto je nenápadná pochvala autorům pořadu =) - skutečně plní roli prostředníka Cz/Sk a ukazují nám Čechům, co se na Slovensku děje.)
Dorota Nvotová (a spol.)
Dorotu Nvotovou jsem si pamatoval především z ukázek z filmu Děvčátko,
které mě svého času nedokázaly přesvědčit, že bych měl na film zajít od kina. Místo toho mě přesvědčily, že Dorota Nvotová je extrémně mladá, drzá a nesympatická holka, takže když jsem o něco později zjistil, že i zpívá, tak jsem se vůbec nesnažil zjistit, jak to zní ("beztak nic neumí a má jenom protekci") a kdyby nebylo Miou Miou, tak by u toho i zůstalo. Jenomže já tam byl, takže už vím, že Dorota Nvotová je mladá (ale už ne tak nesnesitelně =), svérázná a svým způsobem sympatická holka.
Dorota Nvotová ve Fabricu (ukradená z ov-kluby.net)
Tak především jsem si myslel, že Dorota bude jenom "herecky" zpívat, jenomže ona zpívala docela sebejistě a naprosto samozřejmě a energicky se doprovázela na klavír. K tomu všemu jí dopomáhala tříčlenná doprovodná skupina v tradičním obsazení (bicí, basa, kytara), která byla trochu upozaděná, nebo vlastně spíš upostraněná. =) Pánové byli nahuštění v jednom chumlu na jedné straně pódia, takže druhou půlku měla Dorota sama pro sebe, ale moc toho nevyužívala. Téměř celý koncert totiž seděla za klávesami, které měla natočené tak, aby především dobře viděla na skupinu, takže k divákům vlastně seděla bokem a její přidrzlý výraz zpočátku dělal dojem, že jí publikum může být ukradené. Brzy se ale ukázalo, že je to jen zdání, protože když mezi písničkami zaslechla nějakou poznámku z publika, tak na ni začala spontánně odpovídat. Bezpečné místo za klávesami opustila jen na jednu písničku, kdy se vrhla dopředu k mikrofonu a chovala se tam jako suverénní francouzská rocková hvězda sedmdesátých let (samozřejmě s cigaretou v ruce), takže možná by to mohla dělat častěji, ale jak se později sama zmínila, tak jí pak v té písničce chybí to opuštěné piano.
Byl to vlastně takový rockově-písničkářský koncert. Skupina se do toho docela zostra opírala, ale svým způsobem byla nevyužitá, protože aranžmá byla poměrně jednoduchá (co jsem si všimnul, tak kytara hrála jen akordy na čtvrtky nebo osminky). Hudba byla prostě jen doprovod a všechno se podřizovalo zpěvu, takže i když hráli docela nahlas, tak to na sebe nepoutalo příliš pozornosti. Asi o něčem vypovídá i to, že později při besedě jsem měl problém si vzpomenout, kdo z hudebníků hrál na který nástroj. Jednoduše při koncertu nebyl žádný zvláštní důvod je sledovat. To byl asi jediný negativní prvek - ke konci už to bylo trochu únavné, protože chybělo nějaké hudební oživení.
Desku jsem stále ještě neslyšel a po tom, co jsem o ní zaslechl při debatě, mě to ani příliš neláká (prý je příliš "studiová" a stylově neujasněná), ale ta nová může být docela zajímavá. Dorotka právě trefuje aktuální vlnu prostořekých zpěvaček (Lily Allen, Kate Nash), jenomže je tu jeden podstatný rozdíl - u ní jsem měl na koncertě pocit, že jí rozumím, a teď nemluvím jen o jazyce. To podstatné z těch anglických textů většinou nakonec dešifruju, ale moc mě neláká poslouchat o tom, že kluci přepadli babku s igelitkou z Tesca, nebo zjišťovat, kdo vlastně ten dickhead. Zřejmě existuje nějaký drobný rozdíl, který způsobuje, že to tady působí věrohodně a navíc mě to i bavilo poslouchat, což je leckdy u osobních zpovědí dohromady těžko slučitelné. U některých písniček bylo poznat, že už jsou starší a že je psala někdy v rané pubertě, takže byly trochu naivní, ale moc to nevadilo, protože tam bylo cítit, že chce něco sdělit. (Srovnejte s Anetou, Dusilenkou, Annou K a dalšími, kde většinou netuším, o čem písničky jsou a proč vůbec vznikly.)
Začína tak vždycky šecko
bola som malé decko
vela otcov, málo mám
vraveli mi dávaj si na seba vždycky bacha
a poslušne som na klavíri cvičila Bacha
a bolo mi to na hovno…
(zkopírováno)
Je samozřejmě vždycky možné, že to v televizi bude vypadat jinak nebo že se ta druhá deska nepovede, ale naživo to všechno (snad až na ta nedotažená aranžmá) fungovalo perfektně. Byl to pro mně v Ladí neladí nejspíš nejlepší slovenský koncert, co pamatuju. Asi proto, že to nebyla ta tradiční slovenská salašnická recese - opravdu už nechci v LN vidět žádný další Jobusův karpatský projekt!
Miou Miou
Miou Miou byli původně hlavní důvod, proč jsem na tenhle koncert šel, ale pak se mi po přestávce nechtělo z vyhřátého klobouku, takže zhruba polovinu koncertu jsem proseděl mimo hlavní dění. Asi to byla chyba, protože když jsem se pak přemluvil a zvednul, tak se subjektivně zvedla i kvalita koncertu. =) Pak už mi nepřipadalo, že je to taková pohoda jako na desce, ale že je to (v rámci stylu) docela nářez. Bylo to ale přece jenom něco úplně jiného než Dorota.
Miou Miou ve Fabricu (ukradení z ov-kluby.net)
Beseda
Beseda na LN mívá značně kolísavou úroveň a tahle kolísala poměrně silně. Miou Miou zpočátku ani nechtěli odpovídat, protože "ty kecy nebudou nikoho zajímat", ale Petr Fiala zakročil s tím, že "na tenhle pořad se právě dívají lidi, které ty kecy zajímají". Pak se skupina přece jen trochu rozmluvila a dověděli jsme se například zajímavost, že součástí koncepce bylo, že skoro všichni členové začali záměrně hrát na jiný nástroj, než na který hráli před tím.
Dorota Nvotová odvyprávěla svůj životopis a něco o tom, jak začala skládat, a pak už překvapivě spíš mlčela a místo ní debatovala její doprovodná skupina.
Hlavním zdrojem roztrpčení Petra Fialy tu noc byli kritici. Totiž publicisté. Na tom, že nejsou kritici, se všichni tři shodli. =) Padaly totiž především obraty jako "pozitivní přístup", "silné refrény" a "líbí se mi tam to cinkání" (to byl myslím Roman Jireš), což Filiho příliš neuspokojilo, takže začal klást ironické doplňující otázky, na které ovšem nedostával odpovědi. Pavel Ovesný se místo toho zaplétal do vlastní vět s neuvěřitelně vysokou frekvencí výskytu slova "jakoby" a nakonec padla i klíčová informace, že publicisté nic nekritizují, jen si tak píšou o věcech, které se jim líbí, aby je zpopularizovali.
Výsledkem bylo, že když se konečně vypnuly kamery a mikrofony, tak se slovenský bubeník naklonil nad stůl a pateticky oznámil, že ho beseda dost zklamala. Že myslel, že se od odborníků dozví něco zajímavého o hudbě, kterou hrají, ale že to bylo všechno hrozně povrchní. Tím začala zřejmě nejzajímavější část, ale protože se už netočilo, tak nic z toho v TV určitě nebude. Diktafon jsem s sebou neměl a taky bych nerad vynášel "tajné informace", ale pro zajímavost bych tu měl aspoň pár útržků (záměrně bez udání autorů):
"Hudebníci od nás z těch debat pravidelně odjíždějí zklamaní."
"Jak vás může Fiala kritizovat, že tam nemáte silné melodie, když Mňága taky nikdy žádné nemá?"
"My jsme vlastně jenom amatéři, ale když tady vidím ty lidi, kteří se tím živí, tak mám dojem, že ty rozdíly nejsou tak velké."
"Ono se řekne popík, ale ty vole my na tom pódiu potíme krev!"
V tom sporu o kvalitu besedy se ale nemůžu přiklonit ani na jednu stranu. Naprosto souhlasím s tím, že debata byla tentokrát obzvlášť povrchní, ale na druhou stranu je od autora jakéhokoliv díla naivní doufat, že mu někdo jiný vysvětlí princip jeho činnosti. Takové věci se sice občas stávají, ale to jsou naprosté výjimky, protože k tomu, abyste mohli něco opravdu dobře zanalyzovat, tak to musíte dokonale poznat. A málokdo z posluchačů s písničkou strávil alespoň tolik času, jako její autoři.
Další problém se týká toho úvodního citátu. Hudbu každý vnímá jinak a má na ni vlastní názor, takže za moudrost pak přirozeně považuje to, co souhlasí s jenom názorem nebo představou, kdežto to, co se s ní rozchází, je úplná blbost. Z toho je myslím zřejmé, že stát se všeobecně uznávaným hudebním kritikem je prakticky nemožné. ;)
The weather forecast
Pokud bych měl udělat nějakou podobnou předpověď o účinkujících, jakou vždycky chtějí slyšet pořadatelé, tak by to bylo asi toto: Miou Miou mají slušné předpoklady k tomu, aby se na klubové úrovni prosadili v zahraničním zahraničí, ale asi budou vždycky trochu bokem. Naopak pokud by toho samého chtěla docílit Dorota Nvotová, asi by se musela nejdřív hodně změnit, protože hudba je příliš "obyčejná", a určitě zapomenout na slovenštinu, ale pak už by to zase nebyla ona. Naopak na ČS území je na tom asi lépe. Už teď je vlastně takovou slovenskou Tori Amos a má potenciál k tomu, aby se někdy v budoucnosti stala národní institucí typu Hany Hegerové - ale to jen za předpokladu, že ji taková role bude bavit, což v jejím případě nemusí být úplná samozřejmost. =)
Jsem docela zvědav!
2007-06-24
Nejmenuju se Anička!
Ladí neladí, 21.6.2007 @ Fabric, Ostrava
Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!
Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.
Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.
Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)
Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.
Peťo Tázok
Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.
Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.
Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.
Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.
Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)
My Name Is Ann!
Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.
MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.
Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.
V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.
K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.
Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.
Beseda
Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)
Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.
Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.
Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.
Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.
V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.
Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.
Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.
Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)
Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“
PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)
Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!
Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.
Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.
Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)
Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.
Peťo Tázok
Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.
Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.
Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.
Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.
Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)
My Name Is Ann!
Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.
MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.
Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.
V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.
K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.
Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.
Beseda
Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)
Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.
Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.
Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.
Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.
V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.
Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.
Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.
Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)
Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“
PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)
2007-04-15
Profesionální deformace
Sice jsem se zařekl, že o dalším Ladí neladí s mou diváckou účastí (dvě jsem z různých důvodů vynechal) tentokrát psát nebudu, zvlášť když ani jedna ze skupin není moje srdeční, ale drobná poznámka se nepočítá, ne? =)
The Prostitutes + Hudba z Marsu, 12.4.2007 (pozvánka)
Z koncertu Hudby z Marsu jsem viděl jenom konec, který mi ale stačil k zařazení do kategorie "slovenštější verze Sto zvířat" (pravidelní čtenáři tohohle blogu jistě ví, že znám jen dvě české ska skupiny a jako Švihadlo to neznělo =). Slovo "slovenštější" zahrnuje kromě národnosti i trochu špecifický humor, který evidentně připadá velice zajímavý a unikátní Mišovi Kaščákovi, ale osobně si myslím, že z historických a kulturních důvodů na Slovensku prostě nic jiného ani vzniknout nemohlo. (To nemá být urážka! =)
The Prostitutes zněli pro změnu jako The Prostitutes a musel jsem dát za pravdu Pavlu Kučerovi (mimochodem asi nejnadšenějšímu fanouškovi v publiku =), že čím déle hrají, tím méně jsou tam slyšet ti často předhazovaní Joy Division.
O to divnější pak byla beseda, kde se oba moderátoři neustále točili kolem otázky, jestli jsou The Prostitutes dost originální. Po třetí otočce už mi to připadalo trochu absurdní - zvlašť když vezmete v úvahu, že celá současná hudba je založena na tradici a kopírování hudby předchozí. Výška tónů, ladění, akordy, nástroje - to všechno by teoreticky mohlo být úplně jiné, ale tak nějak se to tradičně ustálilo a nikdo si moc nestěžuje. (Snad kromě Petra Fialy. =)
Navíc mi připadá, že největším nepřítelem originality v hudbě, jsou posluchači. Když se trochu odchýlíte od toho, co znají, tak už jim to obvykle připadá "divné", a když se pustíte do nějakých větších experimentů, tak se dokonce můžet dovědět, že "to už není hudba". Zkuste pak do takhle úzkých mantinelů nacpat nějakou originalitu - není to vůbec lehké!
Nejvíc mě ale v besedě pobavil Destroyer, když zmínil, že první turné The Prostitutes po republice "skončilo v červených číslech". Myslím, že to bylo poprvé, co tuhle manažerskou formulaci nějaký český hudebník použil před kamerou. A pak že The Prostitutes nejsou dost originální! =)
(Ale opravdu nevím, jestli mi to úvodní tvrzení s "drobnou poznámkou" projde. =)
The Prostitutes + Hudba z Marsu, 12.4.2007 (pozvánka)
Z koncertu Hudby z Marsu jsem viděl jenom konec, který mi ale stačil k zařazení do kategorie "slovenštější verze Sto zvířat" (pravidelní čtenáři tohohle blogu jistě ví, že znám jen dvě české ska skupiny a jako Švihadlo to neznělo =). Slovo "slovenštější" zahrnuje kromě národnosti i trochu špecifický humor, který evidentně připadá velice zajímavý a unikátní Mišovi Kaščákovi, ale osobně si myslím, že z historických a kulturních důvodů na Slovensku prostě nic jiného ani vzniknout nemohlo. (To nemá být urážka! =)
The Prostitutes zněli pro změnu jako The Prostitutes a musel jsem dát za pravdu Pavlu Kučerovi (mimochodem asi nejnadšenějšímu fanouškovi v publiku =), že čím déle hrají, tím méně jsou tam slyšet ti často předhazovaní Joy Division.
O to divnější pak byla beseda, kde se oba moderátoři neustále točili kolem otázky, jestli jsou The Prostitutes dost originální. Po třetí otočce už mi to připadalo trochu absurdní - zvlašť když vezmete v úvahu, že celá současná hudba je založena na tradici a kopírování hudby předchozí. Výška tónů, ladění, akordy, nástroje - to všechno by teoreticky mohlo být úplně jiné, ale tak nějak se to tradičně ustálilo a nikdo si moc nestěžuje. (Snad kromě Petra Fialy. =)
Navíc mi připadá, že největším nepřítelem originality v hudbě, jsou posluchači. Když se trochu odchýlíte od toho, co znají, tak už jim to obvykle připadá "divné", a když se pustíte do nějakých větších experimentů, tak se dokonce můžet dovědět, že "to už není hudba". Zkuste pak do takhle úzkých mantinelů nacpat nějakou originalitu - není to vůbec lehké!
Nejvíc mě ale v besedě pobavil Destroyer, když zmínil, že první turné The Prostitutes po republice "skončilo v červených číslech". Myslím, že to bylo poprvé, co tuhle manažerskou formulaci nějaký český hudebník použil před kamerou. A pak že The Prostitutes nejsou dost originální! =)
(Ale opravdu nevím, jestli mi to úvodní tvrzení s "drobnou poznámkou" projde. =)
2007-01-24
Bez tónů a bez rozmyslu
Je překvapivé, kolik překvapivých věcí se pořád stává. Posledních pár týdnů to vypadalo, že do Toneless si chce každý kopnout, ale přesto mě hodně překvapilo, že se minulý týden do boje proti Toneless zapojili i Toneless. =)
Mluvím o natáčení dalšího dílu pořadu Ladí neladí, které se konalo v den větrné smršti (18.1. 2007) ve Fabricu. Toneless dělali společnost slovenská punková skupina s nepunkovým smyslem pro humor Vandali a malé množství diváků, což bylo zřejmě způsobeno jak méně známými jmény účinkujících, tak opravdu mizerným počasím.
Obě skupiny své vystoupení v pohodě odehrály, ale bez většího publika to nějak nebylo ono (pravda, ke konci koncertu Toneless pár studentů začalo tančit), ale o tom vlastně psát nechci. Zlatým hřebem večera totiž byla tentokrát jednoznačně diskuze.
Začalo se tradičně poklidně, ale když došla řeč na texty Toneless, tak začala atmosféra houstnout. Přítomná kritická veřejnost (nanoru, Formánek, Bureš) se víceméně shodla, že ty texty jsou o ničem, s čímž můžu i bez nějakého podrobného analyzování (ano, uznávám, domácí úkol jsem taky nedělal úplně důsledně =) souhlasit, protože to, co jsem zaslechl, byly samé povědomě znějící větičky a otřepané rýmy (tohle je pro změnu otřepaná fráze =) - prostě nic, co by mě donutilo k pozornějšímu poslechu. A co na to Toneless? "Nás texty nezajímají, stejně to je anglicky a skoro nikdo tomu tady nerozumí."
Kdyby v tu chvíli oznámili, že podle nich je země placatá, tak by to na ostatní účastníky diskuze asi zapůsobilo podobně. Hlavně Petr Fiala vypadal, že nenadále ztratil sluch a že jim na druhé straně stolu nerozumí ani slovo. "Takže vy nic nechcete sdělit?", "Proč hrajete?" a další podobné otázky, které se pokaždé jinými slovy ptaly na to samé. Ale Toneless si už trochu podrážděně vedli pořád tu svou: "Děláme hudbu, texty nejsou důležité. Stejně to nikdo neposlouchá a to, že to vadí pár kritikům, kteří tomu rozumí, nás nezajímá."
Fiala to ale nechtěl vzdát: "Tak proč nehrajete bez zpěvu?" - "Protože rádi zpíváme." No dobře, koneckonců je tu přece scat a třeba taková Iva Bittová si často s texty hlavu moc neláme a Jana Koubková vůbec. A tak Toneless prostě zpívají skládačky z anglických slov, které se rýmují, a jsou spokojeni. My ostatní už tak spokojeni nejsme.
Jenomže Toneless v tu chvíli už taky moc spokojeni nebyli - spíš už měli nervy na pochodu, takže zpěvák Filip Gemroth začal obviňovat Ondřeje Formánka z toho, že prý tvrdí, že v písničkách jsou nejdůležitější texty (pokud vím, tak to tam do té doby opravdu nikdo neřekl). Pak už pro jistotu napadal skoro všechny a sypal do všech směrů ironické poznámky. Jak pak poznamenal Radek Bureš: "byla to taková mediální sebevražda". Jsem opravdu zvědavý, co z toho se nakonec dostane do televize, ale Gemroth poskytl do záznamu dostatek materiálu k tomu, aby ze sestřihu vyšel s naprostým přehledem jako ten úplně nejzlejší (nezaměňovat se slovem nejhorší! =) český zpěvák.
Ale abych se vrátil k důležitosti textu - podle mé "teorie písničky (TM)" jsou v písničce tři podstatné složky: melodie, text a aranžmá (neboli produkce). Dobrá písnička by samozřejmě měla mít vyvážené a kvalitní všechny tři složky, kdežto Toneless jednu složku záměrně ignorují, takže vytvářejí písničkové invalidy, a vůbec jim to nevadí. Jejich písničky mají nohy a ruce, takže se dokážou samy pohybovat, ale nemají ústa, takže vás neosloví.
Ale jak to, že si to Toneless neuvědomují? Vodítkem by mohla být poznámka, kterou prohodil Matěj Porteš: "My u anglických skupin, které posloucháme, taky vůbec nesledujeme texty. Občas si přečteme o čem to je, ale to vůbec není podstatné." (cituju samozřejmě jen přibližně zpaměti)
Toneless prostě neumí vnímat texty, a tak ani neví, o co přicházejí. Stejně jako člověk, který je od narození slepý, si nikdy nebude vědom toho, o co přišel. Bude ovšem působit směšně, když se rozhodne stát se malířem.
Oba hlavní členové Toneless jsou už vlastně porevoluční generace. Ve škole se už učili jen anglicky a od dětství jsou vystaveni anglické hudbě. To by prý mělo pomoct v učení angličtiny, ale zřejmě to nepomáhá dost, protože místo většího porozumění se u nich projevila spíše ztráta schopnosti vnímat písničkové texty (zřejmě i české?). A protože sami texty nevnímají, tak si myslí, že je to norma, ale jaksi přitom zapomínají na to, že Anglii a v USA těm textům jejich oblíbených skupin většina posluchačů rozumí a hodně lidí je i vnímá.
Když se později začal probírat pojem "silná melodie" a jejich nedostatek u Toneless, tak Matěj Porteš argumentoval tím, že novější desky Radiohead taky žádné výrazné melodie nemají, ale to myslím nebyl nejšťastnější argument. Zrovna Yorke považuje své texty za hodně důležité a anglicky mluvící fanoušci Radiohead taky, takže Yorkovy texty jsou pro ně možná důležitější, než ty chybějící výrazné melodie.
michal nanoru ve svém úvodním textu pro tohle Ladí neladí o Toneless napsal, že se dostali do kategorie "nepopulárního popu" (hlavní představitelé jsou prý Southpaw =), což je myslím dokonale vystihuje. Debata nakonec dospěla k závěru, že příčinou tohohle stavu je hlavně ten zmiňovaný nedostatek "silných melodii", ale já bych jim přesto doporučil, aby se ještě zkusili zamyslet i nad tím jedním chybějícím rozměrem, o který svoje písničky vědomě ochuzují - říká se tomu sdělení. To prozatímní sdělení, které jsem si minulý týden z koncertu odnesl ("jsme mladí, povrchní a arogantní parchanti, chodili jsme osm let do hudebky a rádi zpíváme"), totiž asi moc lidí k jejich kytarovému popu nepřiláká. Ale možná je problém jenom v tom, že si vybrali špatný žánr - třeba v hip-hopu by tohle sdělení bylo naprosto dostačující. =)
Mluvím o natáčení dalšího dílu pořadu Ladí neladí, které se konalo v den větrné smršti (18.1. 2007) ve Fabricu. Toneless dělali společnost slovenská punková skupina s nepunkovým smyslem pro humor Vandali a malé množství diváků, což bylo zřejmě způsobeno jak méně známými jmény účinkujících, tak opravdu mizerným počasím.
Obě skupiny své vystoupení v pohodě odehrály, ale bez většího publika to nějak nebylo ono (pravda, ke konci koncertu Toneless pár studentů začalo tančit), ale o tom vlastně psát nechci. Zlatým hřebem večera totiž byla tentokrát jednoznačně diskuze.
Začalo se tradičně poklidně, ale když došla řeč na texty Toneless, tak začala atmosféra houstnout. Přítomná kritická veřejnost (nanoru, Formánek, Bureš) se víceméně shodla, že ty texty jsou o ničem, s čímž můžu i bez nějakého podrobného analyzování (ano, uznávám, domácí úkol jsem taky nedělal úplně důsledně =) souhlasit, protože to, co jsem zaslechl, byly samé povědomě znějící větičky a otřepané rýmy (tohle je pro změnu otřepaná fráze =) - prostě nic, co by mě donutilo k pozornějšímu poslechu. A co na to Toneless? "Nás texty nezajímají, stejně to je anglicky a skoro nikdo tomu tady nerozumí."
Kdyby v tu chvíli oznámili, že podle nich je země placatá, tak by to na ostatní účastníky diskuze asi zapůsobilo podobně. Hlavně Petr Fiala vypadal, že nenadále ztratil sluch a že jim na druhé straně stolu nerozumí ani slovo. "Takže vy nic nechcete sdělit?", "Proč hrajete?" a další podobné otázky, které se pokaždé jinými slovy ptaly na to samé. Ale Toneless si už trochu podrážděně vedli pořád tu svou: "Děláme hudbu, texty nejsou důležité. Stejně to nikdo neposlouchá a to, že to vadí pár kritikům, kteří tomu rozumí, nás nezajímá."
Fiala to ale nechtěl vzdát: "Tak proč nehrajete bez zpěvu?" - "Protože rádi zpíváme." No dobře, koneckonců je tu přece scat a třeba taková Iva Bittová si často s texty hlavu moc neláme a Jana Koubková vůbec. A tak Toneless prostě zpívají skládačky z anglických slov, které se rýmují, a jsou spokojeni. My ostatní už tak spokojeni nejsme.
Jenomže Toneless v tu chvíli už taky moc spokojeni nebyli - spíš už měli nervy na pochodu, takže zpěvák Filip Gemroth začal obviňovat Ondřeje Formánka z toho, že prý tvrdí, že v písničkách jsou nejdůležitější texty (pokud vím, tak to tam do té doby opravdu nikdo neřekl). Pak už pro jistotu napadal skoro všechny a sypal do všech směrů ironické poznámky. Jak pak poznamenal Radek Bureš: "byla to taková mediální sebevražda". Jsem opravdu zvědavý, co z toho se nakonec dostane do televize, ale Gemroth poskytl do záznamu dostatek materiálu k tomu, aby ze sestřihu vyšel s naprostým přehledem jako ten úplně nejzlejší (nezaměňovat se slovem nejhorší! =) český zpěvák.
Ale abych se vrátil k důležitosti textu - podle mé "teorie písničky (TM)" jsou v písničce tři podstatné složky: melodie, text a aranžmá (neboli produkce). Dobrá písnička by samozřejmě měla mít vyvážené a kvalitní všechny tři složky, kdežto Toneless jednu složku záměrně ignorují, takže vytvářejí písničkové invalidy, a vůbec jim to nevadí. Jejich písničky mají nohy a ruce, takže se dokážou samy pohybovat, ale nemají ústa, takže vás neosloví.
Ale jak to, že si to Toneless neuvědomují? Vodítkem by mohla být poznámka, kterou prohodil Matěj Porteš: "My u anglických skupin, které posloucháme, taky vůbec nesledujeme texty. Občas si přečteme o čem to je, ale to vůbec není podstatné." (cituju samozřejmě jen přibližně zpaměti)
Toneless prostě neumí vnímat texty, a tak ani neví, o co přicházejí. Stejně jako člověk, který je od narození slepý, si nikdy nebude vědom toho, o co přišel. Bude ovšem působit směšně, když se rozhodne stát se malířem.
Oba hlavní členové Toneless jsou už vlastně porevoluční generace. Ve škole se už učili jen anglicky a od dětství jsou vystaveni anglické hudbě. To by prý mělo pomoct v učení angličtiny, ale zřejmě to nepomáhá dost, protože místo většího porozumění se u nich projevila spíše ztráta schopnosti vnímat písničkové texty (zřejmě i české?). A protože sami texty nevnímají, tak si myslí, že je to norma, ale jaksi přitom zapomínají na to, že Anglii a v USA těm textům jejich oblíbených skupin většina posluchačů rozumí a hodně lidí je i vnímá.
Když se později začal probírat pojem "silná melodie" a jejich nedostatek u Toneless, tak Matěj Porteš argumentoval tím, že novější desky Radiohead taky žádné výrazné melodie nemají, ale to myslím nebyl nejšťastnější argument. Zrovna Yorke považuje své texty za hodně důležité a anglicky mluvící fanoušci Radiohead taky, takže Yorkovy texty jsou pro ně možná důležitější, než ty chybějící výrazné melodie.
michal nanoru ve svém úvodním textu pro tohle Ladí neladí o Toneless napsal, že se dostali do kategorie "nepopulárního popu" (hlavní představitelé jsou prý Southpaw =), což je myslím dokonale vystihuje. Debata nakonec dospěla k závěru, že příčinou tohohle stavu je hlavně ten zmiňovaný nedostatek "silných melodii", ale já bych jim přesto doporučil, aby se ještě zkusili zamyslet i nad tím jedním chybějícím rozměrem, o který svoje písničky vědomě ochuzují - říká se tomu sdělení. To prozatímní sdělení, které jsem si minulý týden z koncertu odnesl ("jsme mladí, povrchní a arogantní parchanti, chodili jsme osm let do hudebky a rádi zpíváme"), totiž asi moc lidí k jejich kytarovému popu nepřiláká. Ale možná je problém jenom v tom, že si vybrali špatný žánr - třeba v hip-hopu by tohle sdělení bylo naprosto dostačující. =)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)