AI-van Mládek

Diskuze u článku o Ivanu Mládkovi mě přivedla k myšlence zkusit, jestli je umělá inteligence už schopna ho nahradit. Zatím to tedy není žádná sláva - čekal jsem, že se dočkám aspoň rýmů. =}

Napiš žertovnou píseň o křečkovi, kterého porazila železniční vlečka.

Křečkovi s nadějí plnou hlavou
Život měl před sebou bez trámů
Až do neděle, co se stala
Když ho porazila železniční vlečka

Nebyl to jeho den štěstí
Až na zem skončil, to přeci není fér
Věděl, že se už nepostaví
Když ho porazila železniční vlečka

Přijel ten vlak s divokou silou
Křeček neměl šanci se bránit
Nezbylo, než držet se stranou
Když se blížila železniční vlečka

Jimmy se potkal s Bohem

Už když jsem poprvé slyšel písničku "Jimmy Jones" skupiny Vanessa (zahajovala album Monogamy z roku 1994), tak jsem měl dojem, že je o nějaké konkrétní osobě (ať už skutečné nebo fiktivní), ale neměl jsem tušení o jaké.

Jimmy ví jak na to
Žene ho hadí síla
Konečně našel štěstí
Smrdí to jako síra
 
Jimmy se potkal s Bohem
S bohem anebo Ďáblem
Guyana žlutá řeka
Sedm set ovcí čeká
 
Jimmy Jones Jimmy Jones...
  
Jimmy vypij ten jed
Sám poznáš co to stojí
Až tam na druhý straně
Podržíš Hitlerovi
 
Jimmy to nejsou zbraně
Jimmy to není víra
Jimmy to není anděl
Ten co mu ruku svíráš
 
Jimmy chce odejít
Není způsob jak ho zastavit 

Během let jsem si na tenhle nevyřešený problém několikrát vzpomněl a pokusil se vypátrat, kterého Jimmyho Jonese tehdy autor textu Samir Hauser myslel, ale příliš se mi to nedařilo. 

Prvním problémem bylo, že Jim, Jimmy i Jones jsou celkem tuctová jména a jejich nositelů je i na Wikipedii spousta, takže bylo třeba pátrání nějak zúžit.

Druhý problém bylo to zúžení, protože ze zmínky o Hitlerovi a zbraních jsem získal dojem, že se ten příběh týká druhé světové války a tomu nic neodpovídalo.

Až dnes mě napadlo začít pátrat z jiné strany a snad jsem konečně padnul na toho správného Jonese:

James Warren „Jim“ Jones (1931 – 1978) byl zakladatel sekty Chrám lidu, propagátor rasové snášenlivosti a levicových myšlenek. 18. listopadu nařídil přítomným více než devíti stům členům své sekty hromadnou sebevraždu.

Další podrobnosti se dají najít na Wikipedii, ale když hodně zkrátím jádro celého případu, tak Jones po několika aférách odcestoval s více než tisícem svých oveček z USA do Guyany (ano, Guyany zmiňované v textu), aby zmizel z oči. Tam ale později přiletěl na inspekci senátor Leo Ryan s doprovodem, novináři a TV štábem. Toho chtělo využít několik členů sekty k tomu, aby se s ním vrátilo do USA. Před odletem se ale objevila skupina ozbrojenců a většinu výpravy postřílela. Části se ale povedlo zmizet v džungli, takže Jones zřejmě usoudil, že je konec, a proběhla hromadná likvidace členů sekty - částečně se jednalo o vynucené sebevraždy (vypitím jedu zmiňovaným v písničce) a částečně vraždy (injekcí). Samotný Jones se ovšem neotrávil ("Jimmy, vypij ten jed") a byl nalezen mrtvý s průstřelem hlavy. Celkem přišlo o život 918 lidí (909 členů sekty včetně 304 dětí a 9 lidí z inspekční výpravy), takže realita se tedy s textem "Sedm set ovcí čeká" poněkud rozchází.

I přes některé rozdíly ale tenhle případ dokonale zapadá do panoptika Samirových postav a témat, takže myslím, že to si můžu "odskrtnout" jako vyřešené. =}

Jak psát písňové texty na počítači

Pokud se vám nechce moc číst, tak stručná odpověď zní: "do tabulky". ;) Pro ty ostatní je určeno následující subjektivní povídání.

Při nedávném sledováním pořadu Karla Šípa Minišou s Jaromírem Nohavicou mě samozřejmě zaujala pasáž o praxi při psaní písňových text:

Ty nepíšeš do počítače?

To je taky dobrá otázka. To je strašně dobrá otázka. Když člověk píše do počítače - miluju počítače, píšu různé věci do počítače, do těch textových editorů - tak když píšeš do počítače, píšeš vždycky načisto. Tam se nedá škrtat. Tam prostě napíšeš slovo a když ho tam nechceš, tak ho deletuješ... Takže pořád tam máš poslední, čistou verzi. Ale teď pozor! Ty jako kluk z oboru to znáš. Bílý papír. Tady začnu psát, nelíbí se mi to, škrtnu to. Píšu tady, ale pořád to tam mám. Kdyby náhodou... A teď v houštině těch slov, těch škrtů, toho všeho, z toho to roste. Z toho to vzniká jako strom. Kdežto na tom počítači to je: Já teď tady, ne. Zde. Já teď zde. Pořád máš tu jedinou čistou verzi. A ta slova, která ti odešla, už mizí do nenávratna, už jsi je deletoval.

Už si ani nevzpomeneš co tam bylo.

Kdežto tady, na tom bílém papíře to máš jako houštinu, jako prales, jako džungli a hledáš v tom, škrtáš, podtrháváš, to je dobré, to je výborné. Takže opravdu píšu jedině na bílý papír.

Edit 2023: Podobně svůj způsob tvorby popsal i Michal Malátný.

Udělám si procházku a do rytmu kroků se mi krásně rýmuje. Často si věci nahrávám do telefonu, ale když je ten rým opravdu dobrý, tak nemusím, protože si ho pamatuju a znovu mi naskočí. Naprostou většinu věcí jsem vymyslel někdy mezi jedenáctou a jednou ranní.

Aha, pracujete s počítačem.

Mám rád tužku a papír. Do „compu“ nepíšu texty nikdy. Na papíru můžete škrtat, rozstříhat si to, skládat jako skládanku. To mě baví po těch nocích si dělat.

Protože do toho taky trochu fušuju, tak bych to rád trochu rozvinul, i když to tedy není nic převratného. =)

Já jsem svůj tvůrčí proces obvykle začínal bez jakýchkoliv pomůcek. Prostě jsem vymýšlel a přemýšlel, a když jsem měl v hlavě pohromadě pár ucelených řádků, tak jsem našel nějaký papír a výsledek si zapsal. Když jsem měl podobných papírků víc a začaly se mi ztrácet, tak jsem si pro tyhle účely pořídil sešit (a pak druhý a třetí) a vymyšlené polotovary zapisoval do něj.

To byl krok žádoucím směrem, ale s odstupem času jsem zjistil, že některé poznámky jsem tak odbyl, že je po sobě později nemůžu přečíst. Navíc jak textů přibývalo, tak se mi začalo stávat, že jsem si při psaní matně vzpomněl na něco podobného, co jsem začal psát, ale nedokončil, někdy dříve. Bylo to podobné téma, ale jiná slova a teď by se to sem zrovna hodilo, ale jak to přesně bylo a kde to vlastně mám zapsané?

Nebylo zbytí - bylo třeba texty digitalizovat čili prostě přepsat do počítače, aby se v nich dalo rychleji vyhledávat. Nepřepsal jsem tehdy všechno (část jsem rovnou zavrhnul), ale i tak to byla docela otravná činnost, takže od té doby se snažím psát poznámky rovnou (nebo alespoň co nejdřív) do nějakých textových souborů.

Během psaní delšího textu ale téměř vždy narazím na "problém druhé sloky". První sloka obvykle vznikne poměrně snadno a ruku v ruce se základem melodie, takže není ničím omezovaná, ale druhá sloka už je na tu první vázaná strukturou (melodie, počty a délky slabik) i tématicky. Někdy se z první sloky může stát refrén nebo druhá sloka, ale každopádně dokončení písně obvykle vyžaduje více přemýšlení a předělávání než její zahájení. Člověk se vrací, přehazuje, hledá významové zkratky, mění slova i jejich pořadí, aby se třeba nakonec vrátil k něčemu, co tam měl napsané už před půl hodinou. K tomu všemu se klasický textový editor (Poznámkový blok nebo Word) příliš nehodí, protože text v něm plyne shora dolů. I když si zavrženou část nechám někde v souboru, tak obvykle skončí někde dál od místa, kde by měla být a je to trochu nepřehledné.

Pro tyhle účely tedy obvykle používám tabulkové procesory - ano, myslím MS Excel, Calc z LibreOffice nebo nejčastější Tabulky Google. =)

Textové polotovary se tam dají snadno nakopírovat a rozmístit na ploše tabulky vedle sebe, a pak z nich v prvním sloupci "A" sestavit hrubou strukturu. Pokud se mi nějaká pasáž nezdá, tak si poznámky a alternativy píšu do vedlejších sloupců na stejných řádcích. Když se doberu podoby, se kterou jsem spokojen, tak si předchozí podobu zkopíruju do volného prostoru vpravo (co kdyby se něco z toho ještě hodilo) a do prvního sloupce přesunu tu aktuální verzi. Tím pádem (většinou) v prvním sloupci stále vidím celou aktuální podobu a dalších sloupcích poznámky a zavržené varianty.

Samozřejmě to nezaručuje, že tak napíšu dobrý text, ale vzhledem k tomu, že spoustu věcí nechávám dlouhodobě "odležet" a vracím se k nim s dlouhými odstupy, je to asi nejlepší způsob, jak všechny poznámky udržet pohromadě, jakžtakž se v nedokončeném textu vyznat i po několika letech a ve velmi řídkých případech ho i skutečně dokončit. =)

Edit 2022-06-06

V pořadu Slyším poprvý s Amelii Siba a Jamesem Harriesem jsem se ujistil, že "problém druhé sloky" není jen můj výmysl, ale empiricky prokázaný fakt.

James Harries svůj přístup českoanglicky popsal takto:

A snažit dokončit i s tím, že ta druhá sloka možná není moc dobrý. Ale k tomu se vrátím. Nebo vyhodit, vyměnit first verse with second verse a najít cestu, ale hlavně dokončit ta písnička. Pak člověk vždycky může vrátit, editovat a tak.

Pokusím se to aplikovat i u sebe, ale nejsem si jistý, jestli to bude stačit. =}

Edit 2026-10-05

Na "problém druhé sloky" jsem narazil i u The Beatles. Podle Paula McCartneyho se často stávalo, že John Lennon přinesl rozpracovanou písničku, která měla jen první sloku a refrén. Druhá sloka ale vyžadovala více přemýšlení, a tak bylo lepší, když na ni byli dva.

Jak psát popové texty (s ozvěnou)

Tohle zřejmě docela dobře ilustruje význam a dopad textů v (nejen?) současné populární hudbě. Zřejmě existuje nějaká neoficiální a empiricky stanovená kvóta, která povoluje v písňovém textu nejvýše jednu metaforu, protože běžný posluchač jich více nezpracuje.

Pak producent začne pracovat na akordech, zatímco Sia píše text.  Začíná "hookem" (t.j. pasáž, která by měla posluchače zaujmout), což je obvykle koncept, na který na zavěsí celá písnička - metafora nebo obraz: diamanty, titan nebo dvojitá duha. Pak se přepne do méně instinktivního a více logického modu a doplní zbytek textu obraty, které podporují centrální koncept a vydojí původní metaforu.

"Dřív jsem své texty příliš analyzovala," říká Sia. "Chtěla jsem být fakt cool." Její popové písničky jsou teď téměř odbyté. Říká, že v jistou chvíli zjistila, že lidé texty neposlouchají a - pokud jde o "hook" - chtějí něco povzbuzujícího: "z oběti k vítězství".

(Sia v článku v časopise Rolling Stone)


Když se nad tím trochu zamyslím, tak v podstatě totéž říkal před lety i Jiří Suchý:

"... písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví."

(Jiří Suchý - už jsem citoval dříve v Býti textařem)

Zdá se, že "tak to prostě je", ale osobně mi to připadá trochu smutné, protože většina písniček, které mám rád kvůli textu, tuhle kvótu překračuje. Asi to je jeden z prvků, který tvoří hranici mezi mainstreamovým popem a menšinovou snahou o umění... =}

Nagy felfedezése

Dnes se mi znenadání vybavila písnička Petera Nagye (aka Nagyho) "Sám s nohami na stole" (asi jsem něco podprahově zaslechl z rádia) a zasekl jsem se na jednom obratu:

Či peňaženku nosíš v saku pri srdci,
či v zadnom vrecku nohavíc

Pasáž srovnává dva rozdílné typy lidí, takže toho prvního jsem si vždycky představoval v saku (s náprsní kapsou) a toho druhého v džínách, ale teprve dnes mě napadlo, že autorský záměr s tím sice zřejmě není v rozporu, ale je ještě trochu konkrétnější  - vlastně popisuje vztah těch dvou typů lidí k penězům. Shodou okolností (?) tomu odpovídají dvě lidová rčení: tomu prvnímu peníze "leží na srdci", zatímco ten druhý "je má u prdele".

Se zpožděním mnoha let jsem tak musel ocenit, jak to všechno Peter Nagy dokázal zhustit a přitom se vyhnout vulgarismům. =)

PS: Nadpis by měl maďarsky znamenat "velký objev". =)

Suchý Miro, mokrý Žbiro

Kdysi dávno, když jsem ještě měl sílu psát recenze na vycházející desky, jsem recenzoval desku Mira Žbirky Dúhy a vzpomínám si, že mě na té desce zaujalo, že se tam několikrát objevil poměrně profláknutý textařský trik rádobypoetického kontrastu:

Tajnosľubná (text Kamil Peteraj): "voda horí, v ohni je mráz"
Niečo vymyslím (text Ján Štrasser): "suchý dážď a mokré slnko"
Už viem (text Ján Štrasser): "sladká ako soľ, slaná ako med"

Už tedy mi to připadalo blbé, ale Miro Žbirka si tu recenzi zřejmě nepřečetl ;), protože na jeho nové desce Empatia a tím pádem i ve všudypřítomném vysílání českých mainstreamových rádií se dá najít toto:

Tento song (text Miro Žbirka): "Suchý déšť a horký mráz"

Nevím, proč to Miro dělá, ale znervózňuje mě to! Navíc začínám mít podezření, že ta jména textařů jsou jen zástěrka a že už několik let generuje Žbirkovi všechny texty nějaký program - a bohužel ne příliš dobrý. Asi by to chtělo upgradovat na novou verzi!

Býti textařem

Poslední dobou se mi nedaří sem psát tak často, jak bych chtěl, tak to zkusím nadehnat kopírování textů odjinud. =)

Když jsem přemýšlel o Mardošových textařských rezervách, tak jsem si vzpomněl na jeden starý rozhovor, kde byly snad všechny moje připomínky zmíněné, tak proč bych to vlastně psal, když už to někdo napsal za mně?

... podle mýho názoru by to spravil šestitýdenní kurs, kde bych sdělil některé zásady textařskýho řemesla. Studenti by se uvarovali chyb, který jsem dělal sám a se kterýma jsem si musel sám časem poradit. (...)

Vyprávím těm žákům, že to, co je můžu naučit, je řemeslo. Samozřejmě je tady takovej malinkej zádrhel, že někteří z těch textařů, kteří se vrhají do nejmodernějších směrů, o to řemeslo nestojej jaksi programově. Já nevím jestli mají pocit, že je zdržuje, nebo jestli to je do jistý míry pohodlnost nebo vzpoura... Písnička, která má být po profesionální stránce dokonalá dá práci třeba tři dny. Kdežto když někomu nezáleží na kvalitních rýmech, na správným rytmu a správnejch přízvucích, tak to sfoukne, když je nadanej a má co říct a má nápady, za dvě hodiny. Nebo někdy za hodinu, poněvadž se nezdržuje tím, že by vážil každou slabiku, poslouchal rytmus věty, znova se vracel, znova poslouchal a pozměňoval, až to je ono. Prostě taková ta mravenčí práce odpadá u lidí, kteří chtějí vykřikovat závažný a burcující myšlenky a nezdržují se řemeslem.

Řemeslo je dnes trošičku považovaný za nemoderní. Na rozdíl třeba i od poměrně pokleslých textů ze swingový éry, který byly řemeslně velice dobrý. A nejsou tam chyby. Na texty, proti kterejm já jsem svýho času šel, poněvadž se mi zdály banální, se dneska dívám s určitou úctou a respektem, jak byly poctivě udělaný Poctivost tý udělanosti mi byla dřív samozřejmou, to jsem nepovažoval za žádnou hodnotu. To prostě muselo být. Vadilo mně jenom, že myšlenkově je to plytký. Anebo že tam nejsou nápady, humor, není tam poezie.

Ale dneska, když vidím, jak ta mladší generace má často velice hezký nápady, ale prezentuje je odbytou formou, tak je mi to líto. Ale ty, který uznají oprávněnost mých námitek a mých představ, ty se snažím přeškolit na svou víru, že kvalitní písnička musí mít i kvalitní řemeslnej základ. A ten hlavně učím.

Poněvadž učit někoho, jak být básníkem, to nejde. I když zase poetika některých současných mladých tvůrců je někdy velice hezká a jemná a citlivá, ale pro písničku bych řek málo výrazná. Jako že nemůže tolik zaujmout, poněvadž písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví. Takže jsem vštěpoval těm studentům, aby to nebyla jenom hezká básnička, aby tam byl taky nějakej výraznej moment.

Psaní textů, má-li bejt řemeslně dokonalý, se podobá luštění křížovky. Člověk má noty a musí pod dlouhou notu dát dlouhou slabiku, když je tam půlová, tak tam musí být třeba a s čárkou, a když jsou tam osminky, tak zase tam nesmějí být některý hlásky vedle sebe, poněvadž se nedají v tý rychlosti vyzpívat. Člověk si musí pořád ten text přezpívávat, stokrát, pětsetkrát a hledat, kde je nějakej zádrhel. Musí být na přízvučnou dobu v melodii, přízvuk i ve slově i ve větě. Tyhlety věci, to taky dělá potíže, v tom se dělá moc chyb.

Když jsem třeba psal pro Karla Gotta, tak ten řekl, jak mám to c, tak tam nesmí být ani í ani é, tam musí být jen á, poněvadž jinou hlásku tam nezazpívám. Ale tadyhle už může bejt í - zkrátka pod jednotlivý noty mi napíše, jaký h1ásky tam můžou být. Já mu to musím splnit. A ta písnička musí mít smysl, musí být o něčem, musí mít rýmy, správné přízvuky, délky, rozložení hlásek a ještě tam musej být někde í a někde é. Taková práce se k změní najednou ve velice těžkou šarádu.

(Povídání - rozhovor s Karlem Hvížďalou, 1991)

Bez tónů a bez rozmyslu

Je překvapivé, kolik překvapivých věcí se pořád stává. Posledních pár týdnů to vypadalo, že do Toneless si chce každý kopnout, ale přesto mě hodně překvapilo, že se minulý týden do boje proti Toneless zapojili i Toneless. =)

Mluvím o natáčení dalšího dílu pořadu Ladí neladí, které se konalo v den větrné smršti (18.1. 2007) ve Fabricu. Toneless dělali společnost slovenská punková skupina s nepunkovým smyslem pro humor Vandali a malé množství diváků, což bylo zřejmě způsobeno jak méně známými jmény účinkujících, tak opravdu mizerným počasím.

Obě skupiny své vystoupení v pohodě odehrály, ale bez většího publika to nějak nebylo ono (pravda, ke konci koncertu Toneless pár studentů začalo tančit), ale o tom vlastně psát nechci. Zlatým hřebem večera totiž byla tentokrát jednoznačně diskuze.

Začalo se tradičně poklidně, ale když došla řeč na texty Toneless, tak začala atmosféra houstnout. Přítomná kritická veřejnost (nanoru, Formánek, Bureš) se víceméně shodla, že ty texty jsou o ničem, s čímž můžu i bez nějakého podrobného analyzování (ano, uznávám, domácí úkol jsem taky nedělal úplně důsledně =) souhlasit, protože to, co jsem zaslechl, byly samé povědomě znějící větičky a otřepané rýmy (tohle je pro změnu otřepaná fráze =) - prostě nic, co by mě donutilo k pozornějšímu poslechu. A co na to Toneless? "Nás texty nezajímají, stejně to je anglicky a skoro nikdo tomu tady nerozumí."

Kdyby v tu chvíli oznámili, že podle nich je země placatá, tak by to na ostatní účastníky diskuze asi zapůsobilo podobně. Hlavně Petr Fiala vypadal, že nenadále ztratil sluch a že jim na druhé straně stolu nerozumí ani slovo. "Takže vy nic nechcete sdělit?", "Proč hrajete?" a další podobné otázky, které se pokaždé jinými slovy ptaly na to samé. Ale Toneless si už trochu podrážděně vedli pořád tu svou: "Děláme hudbu, texty nejsou důležité. Stejně to nikdo neposlouchá a to, že to vadí pár kritikům, kteří tomu rozumí, nás nezajímá."

Fiala to ale nechtěl vzdát: "Tak proč nehrajete bez zpěvu?" - "Protože rádi zpíváme." No dobře, koneckonců je tu přece scat a třeba taková Iva Bittová si často s texty hlavu moc neláme a Jana Koubková vůbec. A tak Toneless prostě zpívají skládačky z anglických slov, které se rýmují, a jsou spokojeni. My ostatní už tak spokojeni nejsme.

Jenomže Toneless v tu chvíli už taky moc spokojeni nebyli - spíš už měli nervy na pochodu, takže zpěvák Filip Gemroth začal obviňovat Ondřeje Formánka z toho, že prý tvrdí, že v písničkách jsou nejdůležitější texty (pokud vím, tak to tam do té doby opravdu nikdo neřekl). Pak už pro jistotu napadal skoro všechny a sypal do všech směrů ironické poznámky. Jak pak poznamenal Radek Bureš: "byla to taková mediální sebevražda". Jsem opravdu zvědavý, co z toho se nakonec dostane do televize, ale Gemroth poskytl do záznamu dostatek materiálu k tomu, aby ze sestřihu vyšel s naprostým přehledem jako ten úplně nejzlejší (nezaměňovat se slovem nejhorší! =) český zpěvák.

Ale abych se vrátil k důležitosti textu - podle mé "teorie písničky (TM)" jsou v písničce tři podstatné složky: melodie, text a aranžmá (neboli produkce). Dobrá písnička by samozřejmě měla mít vyvážené a kvalitní všechny tři složky, kdežto Toneless jednu složku záměrně ignorují, takže vytvářejí písničkové invalidy, a vůbec jim to nevadí. Jejich písničky mají nohy a ruce, takže se dokážou samy pohybovat, ale nemají ústa, takže vás neosloví.

Ale jak to, že si to Toneless neuvědomují? Vodítkem by mohla být poznámka, kterou prohodil Matěj Porteš: "My u anglických skupin, které posloucháme, taky vůbec nesledujeme texty. Občas si přečteme o čem to je, ale to vůbec není podstatné." (cituju samozřejmě jen přibližně zpaměti)

Toneless prostě neumí vnímat texty, a tak ani neví, o co přicházejí. Stejně jako člověk, který je od narození slepý, si nikdy nebude vědom toho, o co přišel. Bude ovšem působit směšně, když se rozhodne stát se malířem.

Oba hlavní členové Toneless jsou už vlastně porevoluční generace. Ve škole se už učili jen anglicky a od dětství jsou vystaveni anglické hudbě. To by prý mělo pomoct v učení angličtiny, ale zřejmě to nepomáhá dost, protože místo většího porozumění se u nich projevila spíše ztráta schopnosti vnímat písničkové texty (zřejmě i české?). A protože sami texty nevnímají, tak si myslí, že je to norma, ale jaksi přitom zapomínají na to, že Anglii a v USA těm textům jejich oblíbených skupin většina posluchačů rozumí a hodně lidí je i vnímá.

Když se později začal probírat pojem "silná melodie" a jejich nedostatek u Toneless, tak Matěj Porteš argumentoval tím, že novější desky Radiohead taky žádné výrazné melodie nemají, ale to myslím nebyl nejšťastnější argument. Zrovna Yorke považuje své texty za hodně důležité a anglicky mluvící fanoušci Radiohead taky, takže Yorkovy texty jsou pro ně možná důležitější, než ty chybějící výrazné melodie.

michal nanoru ve svém úvodním textu pro tohle Ladí neladí o Toneless napsal, že se dostali do kategorie "nepopulárního popu" (hlavní představitelé jsou prý Southpaw =), což je myslím dokonale vystihuje. Debata nakonec dospěla k závěru, že příčinou tohohle stavu je hlavně ten zmiňovaný nedostatek "silných melodii", ale já bych jim přesto doporučil, aby se ještě zkusili zamyslet i nad tím jedním chybějícím rozměrem, o který svoje písničky vědomě ochuzují - říká se tomu sdělení. To prozatímní sdělení, které jsem si minulý týden z koncertu odnesl ("jsme mladí, povrchní a arogantní parchanti, chodili jsme osm let do hudebky a rádi zpíváme"), totiž asi moc lidí k jejich kytarovému popu nepřiláká. Ale možná je problém jenom v tom, že si vybrali špatný žánr - třeba v hip-hopu by tohle sdělení bylo naprosto dostačující. =)