Jak psát popové texty (s ozvěnou)

Tohle zřejmě docela dobře ilustruje význam a dopad textů v (nejen?) současné populární hudbě. Zřejmě existuje nějaká neoficiální a empiricky stanovená kvóta, která povoluje v písňovém textu nejvýše jednu metaforu, protože běžný posluchač jich více nezpracuje.

Pak producent začne pracovat na akordech, zatímco Sia píše text.  Začíná "hookem" (t.j. pasáž, která by měla posluchače zaujmout), což je obvykle koncept, na který na zavěsí celá písnička - metafora nebo obraz: diamanty, titan nebo dvojitá duha. Pak se přepne do méně instinktivního a více logického modu a doplní zbytek textu obraty, které podporují centrální koncept a vydojí původní metaforu.

"Dřív jsem své texty příliš analyzovala," říká Sia. "Chtěla jsem být fakt cool." Její popové písničky jsou teď téměř odbyté. Říká, že v jistou chvíli zjistila, že lidé texty neposlouchají a - pokud jde o "hook" - chtějí něco povzbuzujícího: "z oběti k vítězství".

(Sia v článku v časopise Rolling Stone)


Když se nad tím trochu zamyslím, tak v podstatě totéž říkal před lety i Jiří Suchý:

"... písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví."

(Jiří Suchý - už jsem citoval dříve v Býti textařem)

Zdá se, že "tak to prostě je", ale osobně mi to připadá trochu smutné, protože většina písniček, které mám rád kvůli textu, tuhle kvótu překračuje. Asi to je jeden z prvků, který tvoří hranici mezi mainstreamovým popem a menšinovou snahou o umění... =}

To není moje malá scéna

Různí interpreti - For Semafor (2009)

Nebudu chodit kolem horké kaše, když už jsem v nadpisu ledacos naznačil - tahle deska je pro mě zklamáním roku. Asi hlavně proto, že jsem dostal něco naprosto jiného, než jsem očekával, což může (ale nemusí) být můj problém...

Nové album s příznačným názvem For Semafor, které přináší nestárnoucí songy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v podání autorských osobností a kapel z 21. století... (promo text)

Vlivem jakýchsi rodinných tradic mám Semafor docela rád a taky mám rád coververze, takže jsem si tuhle desku předem vymaloval v pestrých barvách - jenom jsem si lámal hlavu, kdo na ní vlastně bude hrát, protože mi nepřipadalo, že by "z autorských osobností 21. století" na Semafor kdokoliv navazoval. Totiž slovní hříčky semaforského typu se snad dají najít u Tata Bojs, ale tím můj seznam mladých (buďme tolerantní a řekněme do čtyřiceti let) podezřelých končil.

Jenže člověk míní a Pavel Klusák mění, takže se na desce objevují takové mladé hvězdy jako Přemysl Rut, Jan Burian nebo zesnulá Zuzana Navarová. Nic proti nim (ostatně jsou to většinou ty lepší příspěvky), ale to nejsou zrovna typické osobnosti 21. století, ale spíš/téměř pamětníci zlaté éry původního Semaforu.

Album propojuje české hvězdy mainstreamové a nezávislé scény 21. století: hranice v hudbě jsou beztak iluzorní. (Pavel Klusák)

Někde tady vidím největší problém celé desky - komu je vlastně určena? Mám experimentálně ověřeno, že pamětníkům Semaforu rozhodně ne (pravda, měl jsem poměrně malý vzorek respondentů =), protože pro ně je 90% alba naprosto nestravitelných a dá značnou práci, aby po úvodním úletu skupiny Dva vůbec vyslechli zbytek. A mladší publikum? Hranice v hudbě jsou možná iluzorní, ale znám jen velice málo lidí, kteří by si s požitkem vyslechli například Tata Bojs i Jiřího Konvrzka.

Lidi si z toho vyberou, co je baví, určitou písničku nebo text, než aby to přijali jako celek. (Milan Cais)

Uznávám, že v té možnosti výběru je určitá naděje, ale vzhledem k tomu, že album nevyšlo jako mp3 ke stažení zdarma, kde by si člověk vybral jen to, co ho zajímá, ale jako normální nedělitelné CD v ceně 249 Kč, tak Pavel Klusák zřejmě předpokládá, že kromě něj existují i jiní lidé, kteří CELOU tuhle nepravděpodobnou směs přístupů skutečně s radostí poslouchají. (Možná má dokonce pravdu...? =)

Do hry jsem zval ty, u nichž jsem byl přesvědčený, že písničku neokopírují, jako se to dělá v Superstar, ale ukáží ji v novém světle.

Všiml jsem si (tedy s výjimkou Zatrestbandu). Bohužel mi často připadá, že ta jinakost byla jediným kritériem. Cover verze samozřejmě může s původní písničkou nakládat dost volně, ale od interpreta čekám přece jen jistý respekt k původnímu materiálu (čili zachování toho nejlepšího, což jsou v případě Semaforu texty a melodie) a ne vlastní exhibici, která s originálem už nemá téměř nic společného (Dva!). Předpokládám, že pokud interpret cítí potřebu písničku rozorat k nepoznání, tak k originálu zřejmě nemá příliš kladný vztah a v tom případě nechápu, proč na toto album vůbec přispěl. Výsledek pak působí přibližně stejně, jako kdyby Petr Rychlý přehrával (a přehrával) nějaké vyprávění Miroslava Horníčka.

Každý to má jinak a jeden song tak může být na albu dvakrát. (...) ...dokonce i Suchého melodie ze Sekty jsou síla. Ve spisech má na 1500 písňových textů... (Pavel Klusák)

Hm, nenapadlo by mě, že vybrat z 1500 písniček 20 tak, aby se neopakovaly, bude až takový problém. Asi toho Jiří Suchý zatím napsal málo...

Nebudu komentovat všechny písničky na desce, protože by to asi bylo příliš dlouhé a velmi pravděpodobně příliš subjektivní (asi se dá odhadnout, že jsou mi - byť s výhradami - bližší TTB a EOST než kvílející Petr Nikl, Jaroslav Dušek zmateně překřikující svého kolegu nebo Allstar Refjúdží Band, který bojuje s výslovností cizokrajné češtiny i s laděním). Koneckonců všichni hudebníci předvedli víceméně to, co se od nich dalo čekat (snad s výjimkou vltavína Roberta Nebřenského, od kterého jsem čekal něco veselejšího), takže problém téhle desky vidím někde jinde.

Cover verze totiž dopadnou lépe, pokud vznikají spontánně a z iniciativy samotných hudebníků, což je samozřejmě podmíněno tím, že danou písničku nebo původního interpreta mají rádi. Proto svého času mohl fungovat například tribute For the Masses s písničkami Depeche Mode - celé album spojoval podobný přístup a dojem, že všichni účastníci skutečně Depeche Mode poslouchají/li, kdežto já mám z alba For Semafor dojem, že ho spojuje jen vkus Pavla Klusáka a přístup mnoha účastníků, že "Semafor sice neposloucháme, ale je to klasika a tak ňák to přece všichni známe".

V roce oslav 50. výročí založení divadla Semafor lze těžko požadovat pádnější důkaz, že kouzlo autorského dua Suchý & Šlitr stále žije. (Týden)

Ano, Pavel Klusák chtěl zřejmě touhle deskou přesvědčit, že odkaz Semaforu stále žije a jak jsem vyrozuměl z nějakého rozhovoru, tak k tomuto bohulibému účelu dokonce dostal nějaký kulturní grant, ale mě o tom tedy rozhodně nepřesvědčil - spíše rozesmutnil. Odkaz Semaforu (přesněji řečeno to, co za odkaz Semaforu považuju já ;) leží v kómatu na JIPce s umělou výživou v ruce a ve vedlejší místnosti slaví jeho narozeniny náhodně vybraná parta lidí, kteří se nemůžou shodnout ani na tom, jaký ten Semafor vlastně byl. Ale asi je to tak nevyhnutelné...

Býti textařem

Poslední dobou se mi nedaří sem psát tak často, jak bych chtěl, tak to zkusím nadehnat kopírování textů odjinud. =)

Když jsem přemýšlel o Mardošových textařských rezervách, tak jsem si vzpomněl na jeden starý rozhovor, kde byly snad všechny moje připomínky zmíněné, tak proč bych to vlastně psal, když už to někdo napsal za mně?

... podle mýho názoru by to spravil šestitýdenní kurs, kde bych sdělil některé zásady textařskýho řemesla. Studenti by se uvarovali chyb, který jsem dělal sám a se kterýma jsem si musel sám časem poradit. (...)

Vyprávím těm žákům, že to, co je můžu naučit, je řemeslo. Samozřejmě je tady takovej malinkej zádrhel, že někteří z těch textařů, kteří se vrhají do nejmodernějších směrů, o to řemeslo nestojej jaksi programově. Já nevím jestli mají pocit, že je zdržuje, nebo jestli to je do jistý míry pohodlnost nebo vzpoura... Písnička, která má být po profesionální stránce dokonalá dá práci třeba tři dny. Kdežto když někomu nezáleží na kvalitních rýmech, na správným rytmu a správnejch přízvucích, tak to sfoukne, když je nadanej a má co říct a má nápady, za dvě hodiny. Nebo někdy za hodinu, poněvadž se nezdržuje tím, že by vážil každou slabiku, poslouchal rytmus věty, znova se vracel, znova poslouchal a pozměňoval, až to je ono. Prostě taková ta mravenčí práce odpadá u lidí, kteří chtějí vykřikovat závažný a burcující myšlenky a nezdržují se řemeslem.

Řemeslo je dnes trošičku považovaný za nemoderní. Na rozdíl třeba i od poměrně pokleslých textů ze swingový éry, který byly řemeslně velice dobrý. A nejsou tam chyby. Na texty, proti kterejm já jsem svýho času šel, poněvadž se mi zdály banální, se dneska dívám s určitou úctou a respektem, jak byly poctivě udělaný Poctivost tý udělanosti mi byla dřív samozřejmou, to jsem nepovažoval za žádnou hodnotu. To prostě muselo být. Vadilo mně jenom, že myšlenkově je to plytký. Anebo že tam nejsou nápady, humor, není tam poezie.

Ale dneska, když vidím, jak ta mladší generace má často velice hezký nápady, ale prezentuje je odbytou formou, tak je mi to líto. Ale ty, který uznají oprávněnost mých námitek a mých představ, ty se snažím přeškolit na svou víru, že kvalitní písnička musí mít i kvalitní řemeslnej základ. A ten hlavně učím.

Poněvadž učit někoho, jak být básníkem, to nejde. I když zase poetika některých současných mladých tvůrců je někdy velice hezká a jemná a citlivá, ale pro písničku bych řek málo výrazná. Jako že nemůže tolik zaujmout, poněvadž písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví. Takže jsem vštěpoval těm studentům, aby to nebyla jenom hezká básnička, aby tam byl taky nějakej výraznej moment.

Psaní textů, má-li bejt řemeslně dokonalý, se podobá luštění křížovky. Člověk má noty a musí pod dlouhou notu dát dlouhou slabiku, když je tam půlová, tak tam musí být třeba a s čárkou, a když jsou tam osminky, tak zase tam nesmějí být některý hlásky vedle sebe, poněvadž se nedají v tý rychlosti vyzpívat. Člověk si musí pořád ten text přezpívávat, stokrát, pětsetkrát a hledat, kde je nějakej zádrhel. Musí být na přízvučnou dobu v melodii, přízvuk i ve slově i ve větě. Tyhlety věci, to taky dělá potíže, v tom se dělá moc chyb.

Když jsem třeba psal pro Karla Gotta, tak ten řekl, jak mám to c, tak tam nesmí být ani í ani é, tam musí být jen á, poněvadž jinou hlásku tam nezazpívám. Ale tadyhle už může bejt í - zkrátka pod jednotlivý noty mi napíše, jaký h1ásky tam můžou být. Já mu to musím splnit. A ta písnička musí mít smysl, musí být o něčem, musí mít rýmy, správné přízvuky, délky, rozložení hlásek a ještě tam musej být někde í a někde é. Taková práce se k změní najednou ve velice těžkou šarádu.

(Povídání - rozhovor s Karlem Hvížďalou, 1991)