Caribou: Andorra (2007)
Kdysi jsem s jedním spolužákem (metalistou) na gymplu vedl debaty o tom, jaká bude budoucnost populární hudby. On samozřejmě propagoval kytary, já samozřejmě elektroniku. Argumentoval jsem tím, že technologie může zvuk kytary hravě nahradit a je jen otázkou času a vývoje, kdy k tomu dojde. Když si teď tak proberu události posledních let, tak si nejsem úplně jistý, kdo měl pravdu. Například se ukázalo, že pro image mladých rebelů je kytara pořád nenahraditelná (to ví i Avril Lavigne =), ale čistě z technického hlediska už je dneska možné nahradit nebo zkombinovat prakticky cokoliv.
Tak například Caribou. Už v době, kdy Dan Snaith jestě směl používat jméno Manitoba, bylo slyšet, že ho inspiruje americký pop šedesátých let. Na minulé desce to bylo patrné trochu míň (přes všechny ty stopy bubnů se to totiž nedalo rozeznat =), takže si to teď chtěl asi nějak vynahradit a výsledkem je deska, u které mám občas pocit, že jsem si omylem pustil Beach Boys. Má tím pádem smysl Caribou dál řadit do kategorie elektronika? Jsou použité prostředky důležitější než výsledek?
2007-06-28
2007-06-26
Tušení souvislostí
Placebo patří k nejpopulárnějším rockovým kapelám dneška s milionovými prodeji svých alb. Když na podzim koncertovali v Praze, na výslovné přání zpěváka Briana Molka s nimi vystupovala právě EOST. A že si dvojici Molko opravdu oblíbil, dokládá i nabídka na remixování English Summer Rain, která přišla vzápětí.
(tisková zpráva z roku 2004 přebraná mnoha českými médii)
EOST: Local Distortion (2003)
Placebo: Running Up That Hill (2007)
Není na čase položit si otázku, jak dlouhé jsou ve skutečnosti prsty Honzy Muchowa? No, asi spíš není, ale bylo by to pěkné... =)
(tisková zpráva z roku 2004 přebraná mnoha českými médii)
EOST: Local Distortion (2003)
Placebo: Running Up That Hill (2007)
Není na čase položit si otázku, jak dlouhé jsou ve skutečnosti prsty Honzy Muchowa? No, asi spíš není, ale bylo by to pěkné... =)
Klíčová slova:
Jan P. Muchow,
Placebo,
The Ecstasy of Saint Theresa
2007-06-24
Nejmenuju se Anička!
Ladí neladí, 21.6.2007 @ Fabric, Ostrava
Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!
Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.
Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.
Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)
Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.
Peťo Tázok
Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.
Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.
Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.
Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.
Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)
My Name Is Ann!
Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.
MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.
Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.
V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.
K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.
Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.
Beseda
Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)
Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.
Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.
Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.
Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.
V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.
Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.
Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.
Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)
Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“
PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)
Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!
Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.
Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.
Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)
Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.
Peťo Tázok
Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.
Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.
Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.
Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.
Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)
My Name Is Ann!
Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.
MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.
Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.
V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.
K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.
Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.
Beseda
Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)
Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.
Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.
Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.
Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.
V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.
Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.
Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.
Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)
Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“
PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)
Klíčová slova:
Ladí neladí,
My Name Is Ann,
Peťo Tázok
2007-06-22
Kopírujte kvalitněji!
Dnes je asi ideální den k tomu, abych po pravdě vylíčil všechny strašlivé události, které se odehrály včera při natáčení dalšího pořadu Ladí neladí, ale budu to muset odložit, protože ještě předtím musím pokračovat ve štvavé kampani vůči Janu Kuligovi. Doufám, že mu kvůli tomu nestoupne sláva příliš do hlavy. =)
Z ohlasů za článkem:
Marcela, 21.06.2007 13:04
Panu Kuligu, článek jste psal sám nebo ho vytvořil Nikola nebo vedle stojící Moucha ?
Kdepak, Marcelo! Pan Kulig čerpá z jiných zdrojů. Minule kopíroval celé věty, což bylo hodně okaté, kdežto tentokrát jako základ pro svou reportáž z koncertu Anety Langerové použil text Marka Dvořáčka, ale většinu vět přepsal, takže zůstala jen struktura a několik shodných formulací a dokonce přidal i poměrně hodně vlastních postřehů. Předpokládám, že většina lidí si toho kopírování nevšimne, ale jedna z těch vět mi připadala povědomá, tak jsem si dal tu práci a prošel to trochu podrobněji...
To je chvályhodné, že oba texty citují Anetu stejně, ale je zvláštní, že to je v obou textech jediný Anetin výrok. =)
Zajímavá shoda charakteristik...
Poměrně slušně zamaskováno, ale ten půlrok to kazí.
Zřejmě je povinné hudebníky vyjmenovat podle abecedy. =)
Tohle už bylo lepší! Říká to sice prakticky totéž, ale naprosto jinými slovy. Way to go!
A nakonec si to zase takhle zkazí. =)
Celkové hodnocení:
Honzo, už je to lepší, ale ještě trochu přidej! Pořád je to kopírování trochu poznat... =)
Z ohlasů za článkem:
Marcela, 21.06.2007 13:04
Panu Kuligu, článek jste psal sám nebo ho vytvořil Nikola nebo vedle stojící Moucha ?
Kdepak, Marcelo! Pan Kulig čerpá z jiných zdrojů. Minule kopíroval celé věty, což bylo hodně okaté, kdežto tentokrát jako základ pro svou reportáž z koncertu Anety Langerové použil text Marka Dvořáčka, ale většinu vět přepsal, takže zůstala jen struktura a několik shodných formulací a dokonce přidal i poměrně hodně vlastních postřehů. Předpokládám, že většina lidí si toho kopírování nevšimne, ale jedna z těch vět mi připadala povědomá, tak jsem si dal tu práci a prošel to trochu podrobněji...
- MD: Koncert odstartoval pilotním singlem Malá mořská víla. "Máme dost práce, tak se do toho pustíme. Co vy na to?" přivítala pak publikum, které se postupně dočkalo všech písniček z Dotyku.
JK: Hned na začátku si odbude rádiovou vílí odrhovačku (to neznamená, že ten song je špatný). "Máme dost práce, tak se do toho pustíme. Co vy na to?" vítá Aneta Langerová fanoušky
To je chvályhodné, že oba texty citují Anetu stejně, ale je zvláštní, že to je v obou textech jediný Anetin výrok. =)
- MD: Jako první Radim Vojtek, který dorazil zazpívat si charitativní Píseň pro Světlušku, a poté i kmotři nové desky - bratr a manažer Nikola Langer, producent Jan P. Muchow a muzikant Michal Hrůza.
JK: Na pódium přichází Radim Vojtek. Společně s Anetou zapějí charitativní "Píseň pro Světlušku" a poprvé mám pocit, že se Akropole otřásá v základech. (...) Role kmotrů se ujímají bratr a manažer Nikola Langer, producent Jan P. Muchow a muzikant Michal Hrůza.
Zajímavá shoda charakteristik...
- MD: Velkou neznámou v případě Anety bývá její doprovodná kapela, kterou mění prakticky co půl roku. Tentokrát se obklopila výtečnými hráči.
JK: Tady je třeba se zmínit o Anetině kapele: ačkoliv v minulosti spoluhráče střídala jako ponožky a co půl roku se v médiích objevilo nové složení, tahle má konečně něco do sebe.
Poměrně slušně zamaskováno, ale ten půlrok to kazí.
- MD: Zůstává dlouhodobě spřízněný kytarista a.m.almela, jehož nyní doplňují baskytarista Martin Ledvina, bubeník Štěpán Smetáček a klávesista Jakub Zitko.
JK: Neuvěřitelné doplňování a souhra jak a.m.almely, tak Martina Ledviny v kytarových partech by vydalo na samostatný článek, ani za bicími sedící Štěpán Smetáček či klávesista Jakub Zitko tam nejsou jen pro okrasu - klávesy plynně prostupují každou písní a bicí jsou nazvučeny akorát, tedy žádné zbytečné dunění, žádné přikrašlování.
Zřejmě je povinné hudebníky vyjmenovat podle abecedy. =)
- MD: ...je to bezesporu jeden z velkých talentů tuzemského poprocku.
JK: ...se zařadila po bok výborných koncertních zpěvaček typu Anny K či Lenky Dusilové.
Tohle už bylo lepší! Říká to sice prakticky totéž, ale naprosto jinými slovy. Way to go!
- MD: ... může během letních festivalů pilovat pro velké podzimní turné.
JK: A na letních festivalech může pilovat souhru s kapelou, protože podzimní turné se kvapem blíží.
A nakonec si to zase takhle zkazí. =)
Celkové hodnocení:
Honzo, už je to lepší, ale ještě trochu přidej! Pořád je to kopírování trochu poznat... =)
Klíčová slova:
Aneta Langerová,
Jan Kulig,
Marek Dvořáček
2007-06-13
The walrus was father Mackenzie
Občas se mi zdá, že globalizace už má po práci, protože celosvětová nivelizace (a hlavně amerikanizace) kultury už dál jít nemůže, ale pak mě nějaká drobnost upozorní, že to není pravda. Filmy a hudba (a klipy) už hodně globalizované jsou, a tak se poslední výspou národních kultur trochu paradoxně stávají televize. Ty sice na jedné straně homogenizují kulturní povědomí v rámci svého státu, ale na druhé straně bývají více svázané s jazykem a vytvářejí více původní tvorby a tím vytvářejí nějakou místní kulturní rezervaci.
Tahle vlastnost se názorně projevuje, když se nějaká místní TV hvězda dostane do jiného "oboru", kde na ni pak cizinci nedůvěřivě zírají a nechápou, proč by to měla být hvězda, když o tom člověku nikdy neslyšeli.
Poslední významný případ byl nejspíš Ali G v Madonnině klipu Music (to bylo ještě před Boratem, že...), teď je to aktuálně Mackenzie Crook neboli Gareth z The Office. Ten už mě si sice překvapil, když se objevil jako jeden z nemrtvých pirátů v Pirátech z Karibiku, ale (skoro) hlavní role v klipu Paula McCartneyho to je jiné kafe! =)
A to nemluvím o tom, že to natočil Michel Gondry (ale trochu se opakuje) a jako duch tam poskakuje i Natalie Portman (to jsem ovšem při prvním shlédnutí vůbec nezaregistroval, protože mám příliš ztmavený monitor =).
Mimochodem Paul McCartney je asi jediný člověk, který si může nechat natočit takový klip na prostinkou písničku nahranou s mandolínou a krabicí od bot místo bubnů... =)
Tahle vlastnost se názorně projevuje, když se nějaká místní TV hvězda dostane do jiného "oboru", kde na ni pak cizinci nedůvěřivě zírají a nechápou, proč by to měla být hvězda, když o tom člověku nikdy neslyšeli.
Poslední významný případ byl nejspíš Ali G v Madonnině klipu Music (to bylo ještě před Boratem, že...), teď je to aktuálně Mackenzie Crook neboli Gareth z The Office. Ten už mě si sice překvapil, když se objevil jako jeden z nemrtvých pirátů v Pirátech z Karibiku, ale (skoro) hlavní role v klipu Paula McCartneyho to je jiné kafe! =)
A to nemluvím o tom, že to natočil Michel Gondry (ale trochu se opakuje) a jako duch tam poskakuje i Natalie Portman (to jsem ovšem při prvním shlédnutí vůbec nezaregistroval, protože mám příliš ztmavený monitor =).
Mimochodem Paul McCartney je asi jediný člověk, který si může nechat natočit takový klip na prostinkou písničku nahranou s mandolínou a krabicí od bot místo bubnů... =)
Klíčová slova:
Kancl,
Mackenzie Crook,
Michel Gondry,
Natalie Portman,
Paul McCartney,
The Office
2007-06-09
...and justice for all!
V práci nám hraje rádio. Naštěstí není moc nahlas, takže se mi obvykle snadno povede něčím ho lokálně přehlušit, ale tentokrát jsem nic puštěného neměl. Moment...?! Oni opravdu v rádiu dávají něco takového jako staré německé pecky U96? Zaposlouchal jsem se pozorněji. Nebylo to U96, ale "Fade to Grey" od Visage.
Teprve teď (kolik let je to zpoždění? =) mi došlo, že track "I Wanna Be a Kennedy" z desky U96 "Das Boot" (1992) je zhruba z poloviny postavený na samplech ukradených od Visage (konkrétně analogový synth, který obstarává basy, a taky lead). U96 dodali prakticky jen nepříliš invenční bubny (4/4 =) a lo-fi samply "I wanna be a Kennedy" a "I wanna fuck Marilyn Monroe", takže mě poněkud překvapilo, když jsem se ohledně autorství dočetl toto:
Music by Lagonda, Castioni, Wycombe and Alex Christensen. ... [In music are used motives of Visage's song Fade To Gray. (sic!)]
Na jiném místě jsou jako autoři uvedení pro změnu Helmut Hoinkis, Alex Christensen, Ingo Hauss a Hayo Panarinfo, což na první pohled vypadá jako poměrně velký rozdíl, ale dá se snadno zjistit, že Helmut Hoinkis používal alias Wycombe, Hayo Panarinfo přezdívku Harry Castioni a (Alberto) Ingo Hauss krycí jméno Bela Lagonda, takže vlastně všechno souhlasí. Ačkoliv kdyby byla skutečná jména a přezdívky naopak, tak by mě to taky nepřekvapilo, ale v každém případě ani jedno z těch jmen nepatří nikomu z Visage. =)
To je docela vtipný kontrast s poměrně známou historkou, která se přihodila The Verve s písničkou "Bitter Sweet Symphony". Krátká verze příběhu, která svého času proběhla našimi médii, říkala, že The Verve použili bez dovolení část písně Rolling Stones, a tak se museli vzdát celého autorství a jako autoři písničky jsou teď uvádění Jagger a Richards. To je docela tristní, ale celý případ je ve skutečnosti ještě mnohem zamotanější. =)
Když v roce 1965 vykradli Mick Jagger a Keith Richards do své písničky "The Last Time" stejnojmenný americký tradicionál proslavený skupinou The Staples Singers (1955), tak těžko mohli tušit, jak se všechno zkomplikuje. O rok později Andrew Loog Oldham (tehdejší manažer The Rolling Stones) nahrál pod hlavičkou The Andrew Loog Oldham Orchestra desku orchestrálních úprav písniček Stounů "The Rolling Stones Songbook" a tahle písnička se tam (samozřejmě ve velice upravené verzi) dostala taky. A právě část z téhle nahrávky se rozhodli roku 1997 The Verve použít. Samozřejmě si nemohli dovolit riskovat, takže požádali o souhlas s použitím části nahrávky a ten souhlas dostali.
Pak se ale z písničky stal obrovský hit a Andrew Oldham usoudil, že by z toho mohl dostat víc. Výsledkem byl soudní spor, který skončil závěrem, že The Verve použili větší část nahrávky, než jakou podle dohody směli. Nevyhnutelně musel následovat druhý spor o autorství. Nevedli ho ovšem Jagger a Richards, ale Allen Klein a jeho firma ABKCO Records, která vlastní autorská práva na všechny písničky The Rolling Stones z šedesátých let. Když začalo hrozit stažení desky z obchodů, tak The Verve přistoupili na mimosoudní vyrovnání a skutečný autor písničky Richard Ashcroft se vzdal všech svých autorských práv.
Co z toho vyplynulo? The Verve (kdyby se nerozpadli) a Richard Ashcroft smějí i nadále hrát na koncertech písničku "Bitter Sweet Symphony", jen z toho finančně nic nemají. (Nepomůže ani to, když ji hrají bez toho smyčcového motivu!) Andrew Oldham, který má ten smyčcový motiv vlastně na svědomí, ale určitě to osobně nenahrál, pravděpodobně dostal podíl z interpretačního honoráře. Keith Richards a Mick Jagger, kteří nemají nic společného s písničkou "Bitter Sweet Symphony", ani s upravenou orchestrální nahrávkou "The Last Time" a jejich autorství písničky "The Last Time" je poněkud diskutabilní, byli za "Bitter Sweet Symphony" nomimováni na Grammy. Ovšem to nejdůležitější - peníze za autorská práva - skončily všechny u firmy ABKCO Records. A to je ten pravý showbusiness. =)
Jen by zajímalo, kdo tedy vlastní autorská práva k písničce Fade to Grey. Zřejmě má dost mizerné právníky, protože jinak by nebylo možné, aby to U96 prošlo takhle levně. Nebo že by to bylo všemi těmi krycími jmény, které pánové z U96 používali? Vsadím se, že nikdo pořádně nevěděl, komu doručit žalobu. =)
(Mimochodem tohle měla být jenom taková krátká poznámka, ale taky se to nějak zkomplikovalo. =)
Teprve teď (kolik let je to zpoždění? =) mi došlo, že track "I Wanna Be a Kennedy" z desky U96 "Das Boot" (1992) je zhruba z poloviny postavený na samplech ukradených od Visage (konkrétně analogový synth, který obstarává basy, a taky lead). U96 dodali prakticky jen nepříliš invenční bubny (4/4 =) a lo-fi samply "I wanna be a Kennedy" a "I wanna fuck Marilyn Monroe", takže mě poněkud překvapilo, když jsem se ohledně autorství dočetl toto:
Music by Lagonda, Castioni, Wycombe and Alex Christensen. ... [In music are used motives of Visage's song Fade To Gray. (sic!)]
Na jiném místě jsou jako autoři uvedení pro změnu Helmut Hoinkis, Alex Christensen, Ingo Hauss a Hayo Panarinfo, což na první pohled vypadá jako poměrně velký rozdíl, ale dá se snadno zjistit, že Helmut Hoinkis používal alias Wycombe, Hayo Panarinfo přezdívku Harry Castioni a (Alberto) Ingo Hauss krycí jméno Bela Lagonda, takže vlastně všechno souhlasí. Ačkoliv kdyby byla skutečná jména a přezdívky naopak, tak by mě to taky nepřekvapilo, ale v každém případě ani jedno z těch jmen nepatří nikomu z Visage. =)
To je docela vtipný kontrast s poměrně známou historkou, která se přihodila The Verve s písničkou "Bitter Sweet Symphony". Krátká verze příběhu, která svého času proběhla našimi médii, říkala, že The Verve použili bez dovolení část písně Rolling Stones, a tak se museli vzdát celého autorství a jako autoři písničky jsou teď uvádění Jagger a Richards. To je docela tristní, ale celý případ je ve skutečnosti ještě mnohem zamotanější. =)
Když v roce 1965 vykradli Mick Jagger a Keith Richards do své písničky "The Last Time" stejnojmenný americký tradicionál proslavený skupinou The Staples Singers (1955), tak těžko mohli tušit, jak se všechno zkomplikuje. O rok později Andrew Loog Oldham (tehdejší manažer The Rolling Stones) nahrál pod hlavičkou The Andrew Loog Oldham Orchestra desku orchestrálních úprav písniček Stounů "The Rolling Stones Songbook" a tahle písnička se tam (samozřejmě ve velice upravené verzi) dostala taky. A právě část z téhle nahrávky se rozhodli roku 1997 The Verve použít. Samozřejmě si nemohli dovolit riskovat, takže požádali o souhlas s použitím části nahrávky a ten souhlas dostali.
Pak se ale z písničky stal obrovský hit a Andrew Oldham usoudil, že by z toho mohl dostat víc. Výsledkem byl soudní spor, který skončil závěrem, že The Verve použili větší část nahrávky, než jakou podle dohody směli. Nevyhnutelně musel následovat druhý spor o autorství. Nevedli ho ovšem Jagger a Richards, ale Allen Klein a jeho firma ABKCO Records, která vlastní autorská práva na všechny písničky The Rolling Stones z šedesátých let. Když začalo hrozit stažení desky z obchodů, tak The Verve přistoupili na mimosoudní vyrovnání a skutečný autor písničky Richard Ashcroft se vzdal všech svých autorských práv.
Co z toho vyplynulo? The Verve (kdyby se nerozpadli) a Richard Ashcroft smějí i nadále hrát na koncertech písničku "Bitter Sweet Symphony", jen z toho finančně nic nemají. (Nepomůže ani to, když ji hrají bez toho smyčcového motivu!) Andrew Oldham, který má ten smyčcový motiv vlastně na svědomí, ale určitě to osobně nenahrál, pravděpodobně dostal podíl z interpretačního honoráře. Keith Richards a Mick Jagger, kteří nemají nic společného s písničkou "Bitter Sweet Symphony", ani s upravenou orchestrální nahrávkou "The Last Time" a jejich autorství písničky "The Last Time" je poněkud diskutabilní, byli za "Bitter Sweet Symphony" nomimováni na Grammy. Ovšem to nejdůležitější - peníze za autorská práva - skončily všechny u firmy ABKCO Records. A to je ten pravý showbusiness. =)
Jen by zajímalo, kdo tedy vlastní autorská práva k písničce Fade to Grey. Zřejmě má dost mizerné právníky, protože jinak by nebylo možné, aby to U96 prošlo takhle levně. Nebo že by to bylo všemi těmi krycími jmény, které pánové z U96 používali? Vsadím se, že nikdo pořádně nevěděl, komu doručit žalobu. =)
(Mimochodem tohle měla být jenom taková krátká poznámka, ale taky se to nějak zkomplikovalo. =)
Klíčová slova:
Bitter Sweet Symphony,
Richard Ashcroft,
The Rolling Stones,
The Verve,
U96,
Visage
2007-06-03
No fidelity
Už bych si měl zvyknout, že elektronická scéna má svá specifika, ale stejně mě pořád nepřestává udivovat.
Před časem mě překvapilo, že Kieran Hebden aka Four Tet používá (nebo možná používal - přece jenom je ten článek už starší) pro nahrávání "a wicked microphone" který dostal jako příslušenství ke zvukovce Creative Labs. Prý je ideální pro nahrávání kytary, jenom musí z nahrávky odfiltrovat chrčení hard disku. (Nevím, jak se Hebden vyrovnal s tím, že zveřejněním téhle informace způsobil smrt několika starších zvukařů s nalomeným zdravím. =)
Tento týden (čili pozdě) jsem pro změnu zaregistroval, že label SubPop u příležitosti vydání desky Dntel "Dumb Luck" uspořádal remixovou soutěž a dal na web k dispozici vokální stopu titulní písničky. Nevím, jaký mikrofon používá Jimmy Tamborello, ale rozhodně v tom záznamu slyším kromě jeho tichého zpěvu nahranou i podkladovou hudbu, kterou měl při nahrávání puštěnou. Zřejmě zatím nenašetřil na sluchátka. =)
Rozhodně to vypadá, že význam zvukové kvality studiových nahrávek se mezi odborníky zřejmě přeceňuje, protože posluchači si nakonec stejně ničeho nevšimnou. (Tedy aspoň v těchhle případech.)
PS: Zdravím mikrofon astmatického atleta! =)
Před časem mě překvapilo, že Kieran Hebden aka Four Tet používá (nebo možná používal - přece jenom je ten článek už starší) pro nahrávání "a wicked microphone" který dostal jako příslušenství ke zvukovce Creative Labs. Prý je ideální pro nahrávání kytary, jenom musí z nahrávky odfiltrovat chrčení hard disku. (Nevím, jak se Hebden vyrovnal s tím, že zveřejněním téhle informace způsobil smrt několika starších zvukařů s nalomeným zdravím. =)
Tento týden (čili pozdě) jsem pro změnu zaregistroval, že label SubPop u příležitosti vydání desky Dntel "Dumb Luck" uspořádal remixovou soutěž a dal na web k dispozici vokální stopu titulní písničky. Nevím, jaký mikrofon používá Jimmy Tamborello, ale rozhodně v tom záznamu slyším kromě jeho tichého zpěvu nahranou i podkladovou hudbu, kterou měl při nahrávání puštěnou. Zřejmě zatím nenašetřil na sluchátka. =)
Rozhodně to vypadá, že význam zvukové kvality studiových nahrávek se mezi odborníky zřejmě přeceňuje, protože posluchači si nakonec stejně ničeho nevšimnou. (Tedy aspoň v těchhle případech.)
PS: Zdravím mikrofon astmatického atleta! =)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)