Caribou: Andorra (2007)
Kdysi jsem s jedním spolužákem (metalistou) na gymplu vedl debaty o tom, jaká bude budoucnost populární hudby. On samozřejmě propagoval kytary, já samozřejmě elektroniku. Argumentoval jsem tím, že technologie může zvuk kytary hravě nahradit a je jen otázkou času a vývoje, kdy k tomu dojde. Když si teď tak proberu události posledních let, tak si nejsem úplně jistý, kdo měl pravdu. Například se ukázalo, že pro image mladých rebelů je kytara pořád nenahraditelná (to ví i Avril Lavigne =), ale čistě z technického hlediska už je dneska možné nahradit nebo zkombinovat prakticky cokoliv.
Tak například Caribou. Už v době, kdy Dan Snaith jestě směl používat jméno Manitoba, bylo slyšet, že ho inspiruje americký pop šedesátých let. Na minulé desce to bylo patrné trochu míň (přes všechny ty stopy bubnů se to totiž nedalo rozeznat =), takže si to teď chtěl asi nějak vynahradit a výsledkem je deska, u které mám občas pocit, že jsem si omylem pustil Beach Boys. Má tím pádem smysl Caribou dál řadit do kategorie elektronika? Jsou použité prostředky důležitější než výsledek?
Žádné komentáře:
Okomentovat