Ještě nikdy jsem nedala tolik peněz za lístek na jednoho interpreta, jako v tomto případě a tak jsem poněkud roztržitě a nedočkavě čekala v sedačce Kongresového sálu, až se na podiu objeví hlavní hvězda.
Koupila jsem lístky až na jeho druhý koncert. Na ten první, s hosty Danielem Bártou a Clarinet Factory, jsem nestihla koupit lístky. V hlavě se mi honily pochyby, zda-li se koncert povede a bude-li to tak spontánní a jedinečná hudební záležitost, jak se uvádí v propagačních letáčcích:
„Bobby McFerrin je hudební fenomén (..), svých neobyčejných hlasových schopností využívá k proměně v jednočlenný orchestr..Jeho základní devízou je ryzí entuziasmus. Bez ohledu na to, jaký typ hudby právě provozuje nebo sleduje, ponořuje se do ní zcela beze zbytku a vyzývá při tom svým nakažlivým úsměvem posluchače, aby si představení užívali stejně intenzivně jako on sám…“
Před lety jsem v televizi viděla záznam jeho koncertu, který pověst potvrzoval. Ale platí to ještě dnes?
Když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak s publikem, které mělo být součástí jeho improvizace, to zatím moc nadějně nevypadalo. Vpravo vedle mě seděl starší chlápek se škrobeným límečkem a zamračenou manželkou. Další lidé kolem se zdáli být uzavřeni do sebe, jako by ještě myslí v práci, v družném hovoru s PC nad problémy zákazníků.
Něco před osmou světla zhasla a na podium vkráčel a posléze usedl chlapecký sbor Boni Pueri. Hned vzápětí za nimi přišel Bobby - menší a hubený pán s prošedivělými dlouhými vlasy. S milým úsměvem nám krátce všem zamával, sedl si před sbor na skromnou židli, uvázal si vlasy do uzlu, napil se vody a začal zpívat.
O svých nesporných kvalitách muzikantských i pěveckých publikum přesvědčil hned během prvních dvou skladeb, kdy při, pro něj typického, bušení do hrudi rukou, zazpíval sám. Ve třetí písni zapojil publikum sedící za ním na podiu.
V téhle chvíli mi přišlo líto, že naši část publika ke zpěvu nevyužil. Nejspíše jsem nebyla sama, kdo tento pocit měl, protože jakmile nás vyzval ke zpěvu v další písni, setkal se s početnou hlasovou odezvou, do které pohotově vkládal svoje hudební nápady.
Nálada v sále se, díky jeho citlivé práci s publikem, úplně uvolnila. Bobby rozděloval sál na půlky, každé části zadal jiný popěvek a různě je kombinoval. Jindy zase chtěl, abychom po něm opakovali dlouhý hudební motiv, takže vznikl docela směšný paskvil, ale on trval na opakování tak dlouho, až celý motiv zazněl skoro jak měl.Všichni jsme si pak radostně zatleskali. Jeho hravost dokonce vyburcovala i mého „límečkového“ souseda k podupávání nohou do rytmu, brumlání pod nosem a jeho partnerku k několika upřímným úsměvům na rtech!
V závěru vystoupení sešel do první řady a jak bývá jeho zvykem, oslovil jednotlivé diváky, aby mu zpívali jím přezpívaný motiv a on do něj improvizoval. Vzniklo tak několik krásných povedených i nepovedených, ale určitě zajímavých momentů.
Milý okamžik přišel, když vyzval divačku, aby tančila na jeho zpěv, co ji napadne. A pak spolu hlasově pohybově navzájem improvizovali.
Kromě diváků si Bobby zazpíval i s hosty. V tomto směru jej předcházela pověst, že zásadně předem nezkouší a oddává se volné improvizaci. Což ovšem může být ošemetné právě pro hosty, kteří nejsou dostatečně pohotoví. Právě u vystoupení s violoncellovým duem Tara Fuki se tato skutečnost projevila. Dámy jakoby se uzavřely do sebe, zahrály striktně, co znaly a nevnikl prakticky žádný prostor pro jejich hostitele, aby se mohl projevit. Na druhé straně se ukázalo, jak je zpěvák inteligentní: i když se mohl jako hlavní hvězda více prosazovat a vydupat si prostor, nevstupoval do jejich prostoru s improvizací (zvolil hlasovou modulaci flétny) za každou cenu. Vzniklo tak sice jen pár, ale velmi silných momentů.
Svojí spontánností asi zaskočil i chlapce z Boni Pueri, když je rozdělil na 3 skupinky a předzpíval jim stejný motiv o pár tonů od sebe. Sbor ale nakonec docela rychle zareagoval a společně tak vytvořili nádherný trojhlas do kterého Bobby zazpíval. Osobně se mi líbil více než slavná Ave Maria, kterou se kluci asi předem naučili sami a Bobby do ní brumlal svoji velmi známou hlasovou verzi doprovodu.
Jak má hudební spolupráce osobností vypadat předvedla až Ridina Ahmed. Tato, pro mě do té doby neznámá, zpěvačka se silným zajímavým hlasem, svým výkonem potvrdila, že si označení – „Bobbina McFerrinová – od Milana Tesaře v Reflexu určitě zaslouží . Pomocí elektronického opakovače tvořila hlasové linky, do kterých improvizovala nové hudební nápady. Byla mnohem interaktivnější než Tara Fuki a Bobbymu poskytla dostatek prostoru. Jejich hlasy se tak vzájemně nápaditě prolínaly a tvořili krásný křehký a přesto velice silný celek, což diváci ocenili velmi dlouhým hlasitým potleskem.
Musím říct, že propagační letáček nelhal. Bobby už sice nelítal po podiu jako střela na koncertě před 20-ti lety, ale zachoval si hravost a pohotovost v nových situacích, vzniklých při interakci s publikem i hosty. Je to opravdu obdivuhodné, po tolika letech koncertování , zachovat si takovou přirozenost. To je dar opravdových osobností. Jsem ráda, že jsem byla u toho!..:-)