Sázky na národní finále Eurovision Song Contest 2022

Nerad to přiznávám, ale jako milovník statistik docela sleduju EuroVisíon Song Contest. =) Účastníci českého národního kola už byli zveřejněni, a tak mě napadlo udělat si průzkum terénu. Papíroví favorité jsou docela jasní, takže jsem zvědav, jestli se předpoklady naplní...

"Výsledek určí diváci a mezinárodní porota v poměru 50–50, přičemž diváci budou navíc rozděleni napůl na domácí a mezinárodní." Hodnocení poroty se asi dost dobře odhadnout nedá, ale u hodnocení diváků by přesnost měla být vyšší.

 

Song	views	likes	%	Source
Jordan Haj & Emma Smetana - By Now	157593	4700	3	YT
Giudi - Jezinky	41709	1200	2,9	YT
ANNABELLE - Runin’ Out Of F* Time	19648	881	4,5	YT
Skywalker - Way Down	7486	346	4,6	YT
The Valentines - Stay or Go	10670	284	2,7	YT
(We Are) Domi - Lights off	6094	203	3,3	YT
Elis Mraz - Imma Be	1942	-	-	Spotify

Muminí specifika

Sice nevlastním ani zdaleka všechny knížky Tove Janssonové (vlastně je škoda, že se nejmenuje Jansdóttir ;) o muminech*, ale asi se dá říct, že jsem jejich fanoušek a dost mě mrzelo, že předchozí pokusy o jejich převedení do animované podoby nedopadly úplně nejlépe.

Nejznámější a vlastně i nejlepší je zřejmě koprodukční (převážně japonská) verze z roku 1990, kde je ale na můj vkus až příliš cítit japonský styl animace a autoři především v pozdějších dílech značně popustili uzdu své fantazie a dost se vzdálili původní poetice. Asi nejvíc mi ale vadí, že v českém dabingu mluví muminka žena, takže místo kluka s touhou po dobrodružství působí jako beznadějný ťunťa.

 

Poměrně nedávno ČT odvysílala i remasterovaný polský seriál z let 1978-1982 s poloplastickými postavami, jehož styl ovšem odpovídá době svého vzniku a příliš na mě nezapůsobil.

Když jsem před pár lety zaregistroval, že vzniká nová finsko-anglická 3D adaptace a uviděl první ukázky, tak jsem s nadějí začal sledovat její vývoj a v roce 2019 se dočkal premiéry anglické verze. 

Jenomže mumini jsou přece jen určeni především dětem a česká verze bez titulků jaksi nepřicházela, takže loni v listopadu jsem dokonce napsal dotaz do ČT, jestli s odvysíláním seriálu počítá, a dověděl se, že zatím ne, ale že děkují za námět.

Teprve včera jsem si náhodně všiml v programu, že seriál se začal od 1.9.2021 vysílat na Déčku.

Je ovšem docela zvláštní, jak rozdílně jsou mumini vnímání v různých zemích. V "rodném" Finsku měl prý první díl celkem (včetně streamů) dva miliony zhlédnutí, což představuje téměř 40 % celkové populace. V Anglii byla sledovanost určitě nižší, ale dabingu se ujaly poměrně známé osobnosti (Taron Egerton, Matt Berry, Warwick Davis, Kate Winslet).

Na Déčku, které naše děti docela často sledují, jsem nezaregistroval ani jednu upoutávku a seriál se vysílá zhruba od 6:30 ráno, takže se obávám, že vysíláním prosviští téměř nepozorovaně. Alespoň že hlasy dabingu jsou poměrně blízko anglické verzi a muminek zní tentokrát jako kluk.

A naštěstí je možné seriál (dočasně) vidět v iVysílání. =)

*) V knižním překladu Libora Štukavce se pro celou rodinu používá slovo "mumini" (anglicky The Moomins), hlavní hrdina je "muminek" (Moomintroll) a děj se odehrává v "muminím údolí" (Moominvalley). U starších seriálů se ovšem použilo slovo "muminci" (nebo dokonce "mumínci") pro celou rodinu, takže seriál se česky nevyhnutelně jmenuje Údolí Muminků. Nu což... =}

 

Odpojit diváka

Ještě jsem neviděl ani jeden (!) film Olma Omerzu, ale už delší dobu mě v rozhovorech fascinuje jeho analytický přístup k tvorbě filmu:

Podle mě je důležité diváka občas z toho filmového světa odpojit. Filmy, které mě v minulosti dokázaly zasáhnout, měly společné to, že mě v jednu chvíli překvapily, zaskočily: postava udělala něco, co bych vůbec nečekal, a najednou se můj pohled na ni úplně obrátil.

(...)

Snažím se vůči lidským postavám o empatii, porozumění, ale vlastně mi docela sedí pohled autora přírodovědného filmu, mám rád odstup, rád se zasměju malým lidským motivům. Člověk má pocit, že je pupkem světa, a přijde mi, že přes zvířecí postavy se může podařit strhnout divákovu pozornost k věcem, které jsou důležitější.

 Nechci si stěžovat, že se svět mění, říká režisér Olmo Omerzu

Zdá se, že velice rád připravuje pro diváky pasti, což mi ale připadá v principu dost jednoduché.

Živě si představuji film Bajaja, ve kterém hlavní hrdina dochází pravidelně do jeskyně za svým koněm na psychoanalýzu a společně se snaží dobrat toho, proč Bajaja v kritické situaci nedokázal zareagovat a nechal princeznu sežrat drakem.

Slibná mi připadá i nová adaptace pohádky Potrestaná pýcha (zfilmováno jako Pyšná princezna), ve které se zhruba v polovině filmu princezna Krasomila lehce zraní při práci na zahradě a následně podlehne tetanu. Ve zbytku filmu pak sledujeme dialog uvězněného zahradníka / krále Míroslava (vracíme se ke kořenům celého příběhu a tedy i k původnímu pravopisu Boženy Němcové) a zpívající květiny (ta v původní předloze chybí, ale nemá smysl se křečovitě držet nepodstatných detailů) o smyslu života. V závěru král Míroslav opouští svou pozemskou tělesnou schránkou a vrací se na svůj asteroid B612 pěstovat baobaby. Zoufalá zpívající květina zanechaná ve vězení bez zalévání postupně uvadá.

Jediná drobná nejasnost je v tom, jak tyhle filmy přijmou diváci...

Jak psát písňové texty na počítači

Pokud se vám nechce moc číst, tak stručná odpověď zní: "do tabulky". ;) Pro ty ostatní je určeno následující subjektivní povídání.

Při nedávném sledováním pořadu Karla Šípa Minišou s Jaromírem Nohavicou mě samozřejmě zaujala pasáž o praxi při psaní písňových text:

Ty nepíšeš do počítače?

To je taky dobrá otázka. To je strašně dobrá otázka. Když člověk píše do počítače - miluju počítače, píšu různé věci do počítače, do těch textových editorů - tak když píšeš do počítače, píšeš vždycky načisto. Tam se nedá škrtat. Tam prostě napíšeš slovo a když ho tam nechceš, tak ho deletuješ... Takže pořád tam máš poslední, čistou verzi. Ale teď pozor! Ty jako kluk z oboru to znáš. Bílý papír. Tady začnu psát, nelíbí se mi to, škrtnu to. Píšu tady, ale pořád to tam mám. Kdyby náhodou... A teď v houštině těch slov, těch škrtů, toho všeho, z toho to roste. Z toho to vzniká jako strom. Kdežto na tom počítači to je: Já teď tady, ne. Zde. Já teď zde. Pořád máš tu jedinou čistou verzi. A ta slova, která ti odešla, už mizí do nenávratna, už jsi je deletoval.

Už si ani nevzpomeneš co tam bylo.

Kdežto tady, na tom bílém papíře to máš jako houštinu, jako prales, jako džungli a hledáš v tom, škrtáš, podtrháváš, to je dobré, to je výborné. Takže opravdu píšu jedině na bílý papír.

Edit 2023: Podobně svůj způsob tvorby popsal i Michal Malátný.

Udělám si procházku a do rytmu kroků se mi krásně rýmuje. Často si věci nahrávám do telefonu, ale když je ten rým opravdu dobrý, tak nemusím, protože si ho pamatuju a znovu mi naskočí. Naprostou většinu věcí jsem vymyslel někdy mezi jedenáctou a jednou ranní.

Aha, pracujete s počítačem.

Mám rád tužku a papír. Do „compu“ nepíšu texty nikdy. Na papíru můžete škrtat, rozstříhat si to, skládat jako skládanku. To mě baví po těch nocích si dělat.

Protože do toho taky trochu fušuju, tak bych to rád trochu rozvinul, i když to tedy není nic převratného. =)

Já jsem svůj tvůrčí proces obvykle začínal bez jakýchkoliv pomůcek. Prostě jsem vymýšlel a přemýšlel, a když jsem měl v hlavě pohromadě pár ucelených řádků, tak jsem našel nějaký papír a výsledek si zapsal. Když jsem měl podobných papírků víc a začaly se mi ztrácet, tak jsem si pro tyhle účely pořídil sešit (a pak druhý a třetí) a vymyšlené polotovary zapisoval do něj.

To byl krok žádoucím směrem, ale s odstupem času jsem zjistil, že některé poznámky jsem tak odbyl, že je po sobě později nemůžu přečíst. Navíc jak textů přibývalo, tak se mi začalo stávat, že jsem si při psaní matně vzpomněl na něco podobného, co jsem začal psát, ale nedokončil, někdy dříve. Bylo to podobné téma, ale jiná slova a teď by se to sem zrovna hodilo, ale jak to přesně bylo a kde to vlastně mám zapsané?

Nebylo zbytí - bylo třeba texty digitalizovat čili prostě přepsat do počítače, aby se v nich dalo rychleji vyhledávat. Nepřepsal jsem tehdy všechno (část jsem rovnou zavrhnul), ale i tak to byla docela otravná činnost, takže od té doby se snažím psát poznámky rovnou (nebo alespoň co nejdřív) do nějakých textových souborů.

Během psaní delšího textu ale téměř vždy narazím na "problém druhé sloky". První sloka obvykle vznikne poměrně snadno a ruku v ruce se základem melodie, takže není ničím omezovaná, ale druhá sloka už je na tu první vázaná strukturou (melodie, počty a délky slabik) i tématicky. Někdy se z první sloky může stát refrén nebo druhá sloka, ale každopádně dokončení písně obvykle vyžaduje více přemýšlení a předělávání než její zahájení. Člověk se vrací, přehazuje, hledá významové zkratky, mění slova i jejich pořadí, aby se třeba nakonec vrátil k něčemu, co tam měl napsané už před půl hodinou. K tomu všemu se klasický textový editor (Poznámkový blok nebo Word) příliš nehodí, protože text v něm plyne shora dolů. I když si zavrženou část nechám někde v souboru, tak obvykle skončí někde dál od místa, kde by měla být a je to trochu nepřehledné.

Pro tyhle účely tedy obvykle používám tabulkové procesory - ano, myslím MS Excel, Calc z LibreOffice nebo nejčastější Tabulky Google. =)

Textové polotovary se tam dají snadno nakopírovat a rozmístit na ploše tabulky vedle sebe, a pak z nich v prvním sloupci "A" sestavit hrubou strukturu. Pokud se mi nějaká pasáž nezdá, tak si poznámky a alternativy píšu do vedlejších sloupců na stejných řádcích. Když se doberu podoby, se kterou jsem spokojen, tak si předchozí podobu zkopíruju do volného prostoru vpravo (co kdyby se něco z toho ještě hodilo) a do prvního sloupce přesunu tu aktuální verzi. Tím pádem (většinou) v prvním sloupci stále vidím celou aktuální podobu a dalších sloupcích poznámky a zavržené varianty.

Samozřejmě to nezaručuje, že tak napíšu dobrý text, ale vzhledem k tomu, že spoustu věcí nechávám dlouhodobě "odležet" a vracím se k nim s dlouhými odstupy, je to asi nejlepší způsob, jak všechny poznámky udržet pohromadě, jakžtakž se v nedokončeném textu vyznat i po několika letech a ve velmi řídkých případech ho i skutečně dokončit. =)

Edit 2022-06-06

V pořadu Slyším poprvý s Amelii Siba a Jamesem Harriesem jsem se ujistil, že "problém druhé sloky" není jen můj výmysl, ale empiricky prokázaný fakt.

James Harries svůj přístup českoanglicky popsal takto:

A snažit dokončit i s tím, že ta druhá sloka možná není moc dobrý. Ale k tomu se vrátím. Nebo vyhodit, vyměnit first verse with second verse a najít cestu, ale hlavně dokončit ta písnička. Pak člověk vždycky může vrátit, editovat a tak.

Pokusím se to aplikovat i u sebe, ale nejsem si jistý, jestli to bude stačit. =}

Edit 2026-10-05

Na "problém druhé sloky" jsem narazil i u The Beatles. Podle Paula McCartneyho se často stávalo, že John Lennon přinesl rozpracovanou písničku, která měla jen první sloku a refrén. Druhá sloka ale vyžadovala více přemýšlení, a tak bylo lepší, když na ni byli dva.

Mácha ex machina

Při čtení několika (tedy asi dvou =) výročních článků o Karlu Hynku Máchovi a Máji mě napadl ne zcela původní námět na povídku, ale protože se mi ji nechce celou psát, tak bych si tady chtěl odložit její stručný obsah:

Na Karlově univerzitě vyvinou prototyp omezeného stroje času, který dokáže v minulosti měnit nějaké drobné detaily a zkouší to na některých listinách. Vedoucí projektu se o tom baví s kamarádem, který je literární historik, a ten dostane nápad, že by mohl zkusit zachránit Máchu před předčasnou smrtí a umožnit mu tak napsat ještě spoustu dalších básní. Vedoucí projektu ho varuje, že není jasné, co to provede a že to může mít nepředpokládané následky, ale zkusí to: v dopise, který Máchovi oznamuje nástup do Litoměřic, změní datum nástupu. Tím se jim povede zabránit tomu, aby se Mácha v Litoměřicích nakazil a zemřel, ale bohužel se potvrdí obavy z nepředpokládaných následků.

Historik se po provedení změny ocitá v alternativní realitě, kde se vedoucí projektu diví, proč měnili právě takovou drobnost, jako je dopis téměř zapomenutému básnikoví devatenáctého století a že to přece zase nic nezměnilo. Historik se vrací do své kanceláře zjistit, co se vlastně stalo. První vydání Máje je naštěstí zcela v pořádku, ale ukazuje se, že Mácha se velmi brzy po své záchraně rozhádal s většinou vlasteneckých literátů, na literaturu zcela zanevřel a věnoval se pouze právnické praxi. Další generací tedy nebyl vnímán jako romantický hrdina, který zemřel v mladém věku, ale jako starý cholerický paprika, ze kterého si ve svých textech maximálně dělali legraci, a Máj zůstal pouze kuriozitou pro znalce.

Dodatečně jsem bohužel zjistil, že tato myšlenka samozřejmě není zcela nová:
"Kdyby Mácha v roce 1836 nezemřel, byl by on i Máj zapomenut, anebo by z něj byl nejsmyslnější, nejkrevnatější a nejerotičtější český básník všech dob?"
Max Brett, Xman iDnes

Nezbývá než se utěšovat jiným citátem:
"I ti nejoriginálnější myslitelé dokážou za život vypotit sotva pár desítek skutečně původních názorů, a to si ještě nikdy nemohou jisti, které to jsou."
Martin Maniš, Softwarové noviny 11/1994

Příště to musím udělat napoprvé jako Pája!

Pokusy s dopočítáváním snímků u starých filmů pomocí DAIN APP mě přivedly k myšlence zkusit to na něčem hodně trhaném, kde by byl rozdíl patrnější, a napadl mě loutkový seriál Jája a Pája.

Samozřejmě to nešlo tak jednoduše, jak jsem si si v první chvíli představoval. Především se mi nepodařilo najít žádnou dostatečně kvalitní kopii, takže jsem se musel spokojit s rozlišením 720x576. Večerníček je točený na film, jsou na něm škrábance a třese se, takže jsem to alespoň trochu očistil, a pak narazil na hlavní technický problém, což je použitý způsob snímání animace.

Loutkové filmy snímané na film se kvůli úspoře práce tradičně šidí a místo 24 snímků za vteřinu, což je standard při promítání běžného 35mm filmu, mají pouze poloviční počet animačních fází čili 12 a každá animační fáze se ve stejné podobě opakuje na dvou filmových políčkách (2 * 12 = 24). Televize ovšem používá 25 nebo 50 snímků, čím samozřejmě vzniká problém s tím, jak z 24 snímků za vteřinu udělat 25 a přiznám se, že nevím jistě, jak to je řešeno konkrétně u seriálu Jája a Pája. (V úvahu připadá zrychlení "promítání", vkládání jedné kopie každého 24. políčka navíc nebo prolínačka.)

V každém případě bylo jasné, že není možné pouze vzít snímky z TV záznamu (25 FPS) a dopočítat k nim stejný počet mezifází, protože kvůli opakování stejných snímků po dvojicích by výsledkem byla sekvence, kde by se vždy třikrát opakoval stejný snímek a teprve čtvrtý snímek v řadě by obsahoval nějakou vypočítanou interpolaci a výsledná animace by tedy nebyla dostatečně plynulá. Je tedy nutné zdvojená políčka vynechat. Teoreticky by tedy mělo stačit použít pouze původní liché snímky a sudé snímky nahradit jedním (-> 25 FPS) nebo třemi novými (-> 50 FPS), jenomže praxe je samozřejmě trochu jiná. Za prvé se stává, že se pravidelné střídání poruší při střihu záběrů nebo vlivem provedené konverze 24->25, a za druhé v "akčních scénách" ;) s rychlejším pohybem se frekvence snímání večerníčku měnila na plnou rychlost, kdy se snímky neopakují. Vynecháním všech sudých snímků tedy nevyhnutelně přijdu o některá unikátní políčka a kvalita animace tím trochu utrpí.

Sekvence interpolovaná na 50 FPS z 12,5 FPS

Sekvence interpolovaná na 50 FPS z 25 FPS

V ideálním případě je potřeba vyhodit pouze nadbytečné kopie snímků a nahradit je dopočítanými interpolacemi, ale problém je, že DAIN ignoruje čísla políček a očekává, že frekvence snímků bude konstantní, takže není možné vynechat pouze něco. Korektní řešení tedy bylo nechat DAIN spočítat nejprve interpolace na dvojnásobnou frekvenci se všemi políčky, pak interpolace poloviny políček na čtyřnásobnou interpolaci a do výsledné sekvence zařadit některá políčka z metody A (v rychlých pasážích) a zbytek z metody B. Moc se mi do toho nechtělo, protože každý přepočet trvá několik hodin a nebyl jsem si jistý, jestli bude možné pomocí nějakého kritéria rozlišit unikátní a opakující se snímky ("prakticky stejný snímek" totiž samozřejmě není na bit stejný), ale nakonec jsem si nechal spočítat tabulku koeficientů rozdílů pomocí utility ImageMagick a nějak to podle ní zkombinoval. Kritérium samozřejmě nebylo úplně neprůstřelné (jako rychlejší se zbytečně detekovaly i sekvence, kde se nějak měnil nebo kolísal celkový jas, a naopak některé menší pohyby prošly bez povšimnutí), takže nakonec mě stejně neminuly i ruční opravy a přehazování některých snímků mezi pracovními adresáře.

Po zhlédnutí výsledku celého procesu si bohužel stále nejsem jistý, jestli to stojí za to. V některých pasážích odvedl DAIN perfektní práci (především tam, kde se jedná o pomalejší pohyby), ale jiné dopočítané snímky dopadly tragicky (především příliš rychlý pohyb, otáčení postav a samozřejmě místa, kdy někdo nebo něco mizí ze záběru). K dokonalosti by bylo třeba taková políčka opravit ručně a to se nebezpečně blíží natáčení celého seriálu znovu. =}

Možná si to můžeme znovu zkusit někdy za pět let a porovnat, o kolik se za tu dobu technologie vylepšily. Sám jsem zvědav, jak to bude vypadat.

Plevel se musí vytrhávat i s kořínky

Pyšnou princeznu už jsem chtěl nechat být, protože bych se rád věnoval i jiným videím a spoustě úplně jiných věcí, ale ohlas mě nakonec přesvědčil k obarvení dalšího kousku, který ve filmu bezprostředně navazuje na předchozí kolorované video.

Pasáž je ručně očištěná od škrábanců, v mezích možností je stabilizováno chvění kamery (oboje Denny) a obarvena (Tinterr). Tentokrát jsem se rozhodl respektovat parametry nastavené při digitalizaci a nijak jsem neměnil jas, takže obraz je trochu tmavší a méně kontrastní než u předchozího videa.

Bohužel se mi nepovedlo dohledat žádnou barevnou fotku šatů, které má v téhle scéně Krasomila na sobě (na výstavě kostýmů zřejmě nebyly), takže jsem si jejich barvy musel vymyslet. Uvažoval jsem o růžové, ale nakonec jsem se rozhodl pro žlutou, což se později v kombinaci se žlutými tulipány a narcisy neukázalo jako nejlepší varianta, ale už se mi nechtělo obarvenou část předělávat. Totéž platí i pro některé další detaily, které jsou v pohybu "barevně nestálé", ale snažím se své puntičkářství trochu krotit, protože jinak bych taky nemusel s úpravami skončit nikdy. =) Naopak se mi mezi fotkami povedlo objevit Krasomilinu paruku, takže barva vlasů by měla více odpovídat skutečnosti.

Příliš se mi nelíbí ani synchronizace obrazu a zvuku, ale mám podezření, že to je problém už samotného filmu způsobený tím, že byl zvuk téhle části nahráván dodatečně, protože oba protagonisté jsou slyšet stále zhruba stejně bez ohledu na svou vzdálenost od kamery.

Na závěr jsem pomocí DAIN nechal spočítat i interpolace snímků a vyrobil tak plynulejší verzi s 50 FPS, takže máte na výběr dvě verze a můžete si vybrat, jestli vám víc vyhovuje ta filmová (25 FPS) nebo televizní (50 FPS). Osobně mi ty rozdíly v tomhle případě nepřipadají příliš výrazné.

Snad ještě pro informaci: video jsem začal upravovat 31.10.2020 a skončil 9.1.2021, ale samozřejmě se nejednalo o souvislou práci a čistý čas jsem bohužel neevidoval. Snad někdy příště. =}