Vývoj ceny lístků festivalu Colours of Ostrava

Jako pamětníka "starých dobrých časů" mě každý rok nepříjemně překvapí (a odradí) ceny lístků na festival Colours of Ostrava. Ale je to zdražování jen můj subjektivní dojem nebo realita? 

Ceny v čase se obecně dost špatně srovnávají, protože se mění kupní síla, inflace a v případě hudebních festivalů i návštěvnost a složení účinkujících, takže jako nejlepší hodnotu pro porovnání jsem si vybral průměrnou mezdu v ČR ve druhém čtvrtletí každého roku. 

Bohužel jsem nikde nenašel žádnou přehlednou tabulku cen lístků v průběhu let, takže jednotlivé údaje o cenách jsou sesbírané z  různých historických článků. Je tedy možné, že obsahují chyby nebo nepřesnosti, protože někdy se zdroje rozcházely a intervaly platnosti cen se během let různě měnily (někdy ceny platily měsíc, někdy dva, někdy bylo rozhraní už někdy v polovině měsíce, atd.), ale pro zachycení trendu by měly být dostačující.

Co z toho všeho tedy vyplynulo?

Relativní cena lístku tvořila v roce 2002 zhruba 2 % průměrného měsíčního platu a spolu s prestiží a rozměry festivalu vytrvale rostla zhruba do roku 2017, kdy překročila 10 %. Od té doby kolem téhle hodnoty osciluje a vývoj ještě trochu deformuje dvouletá covidová přestávka, během které se ceny neměnily.

Zde je celá tabulka vývoje cen.

Hranici mé tolerance ovšem překročila už v roce 2014, kdy překročila 2000 Kč a tedy i hodnotu 8 % průměrného platu. =]

PS: Pokud někde na webu narazíte na chybějící a důvěryhodný údaj o ceně, rád ho tabulky doplním.

Mlčeti, Zlato!

Při čtení zpráv mám často nutkání začít bušit hlavou do zdi, ale obvykle se mi to stává u článků o politice nebo klimatické situaci. Rozhovor se Zlatou Holušovou o Colours se tematicky vymyká, ale nutkání se přesto dostavilo, a to na několika místech.

Víme, že nám [loni] ubyly scény, že jsme šetřili, kde se dalo, a že situace byla nebezpečná. Návštěvníci to ale podle mě nepocítili. 

Nevím, jak ostatní návštěvníci, ale mně tedy nějaká scéna citelně chyběla.

Češi jsou nejméně hudebně poučeným národem v Evropě. 

Vážně? Jak se to měří? A vztahuje se to třeba i na státy jako je Řecko (fixované na svou dlouhou historii) nebo třeba Moldavsko (na geografické periferii)?

Souvisí to se sekulární společností, protože nemají novou hudbu kde slyšet.

Wiki: Sekulární - světský (jako protiklad k náboženskému)

Rozumím tomu správně, že v jiných společnostech se lidé s novou hudbou setkávají prostřednictvím církve?!

Minulá dekáda, která byla založena na poslechu cédéček, elpíček i na tom, že fanoušci milovali své oblíbence a šli za jejich muzikou, je nenávratně pryč.

Mladí lidé to už dnes nedělají. Poslouchají žebříčkovou muziku, převážně mixy, které jim nabízejí hudební služby na internetu, jejich vkus se rychle mění, a tím pádem nevzniká tolik globálních hvězd.

Je zajímavé, že Češi prý nemají novou hudbu kde slyšet, ale současně se vkus mladých lidí rychle mění, protože jim hudbu nabízejí služby na internetu. ;)

Ano, letos máme nejdražší program. Je to dáno i tím, že ceny kapel a zpěváků stouply desetinásobně. To, co stálo před pár lety sto tisíc, teď stojí milion eur. (...) Pro festivaly je to do budoucna velmi nebezpečný trend.

(...)  

Vždycky se snažíme být odvážnější, než bývá v kraji zvykem. Z tohoto hlediska je v tom letošním několik odvážných prvků.

Tím nejšílenějším je pozvání afrického zpěváka Burny Boye, který ve střední Evropě ještě nevystupoval, ale na globální hudební scéně je hvězda. Nevím jen, do jaké míry je na něj české publikum připraveno.

 Hovořila jste o tom, že Burna Boy je globální hvězda. Je to patrné i na jeho honoráři?

Ano. Je dražší než OneRepublic, kteří letos přijedou také. Je to nejdražší interpret v historii našeho festivalu. Tak to ale prostě je. Když se podíváte na to, kde všude hraje a že je první Afričan, který minulý měsíc vyprodal londýnský stadion ve Wembley, je jasná hvězda.

Absolutně nechápu, jak je možné současně si stěžovat na finanční požadavky vystupujících a současně zaplatit rekordní částku za vystoupení člověka, na kterého "české publikum není připraveno". (A z demografických důvodů ani nevěřím, že v dohledné době bude.)

Každopádně pokud mi něco připadá drahé, tak si to prostě nekoupím, protože to je to nejmenší, co proti budoucí výšce té ceny můžu udělat.

Jsme bohužel společnost, která v hudbě chytá světové trendy jako jedna z posledních. Afro beat tu ještě není takříkajíc doma, nicméně věřím, že po Colours of Ostrava to bude jinak. 

Zlata Holušová "tlačí" na Colours africké hudebníky (i afro beat) už přes dvacet let. Za celou tu dobu tu afro-beat nezdomácněl, ale letos už se to určitě zlomí? ;)

Colours 2019 - den první

Příliš aktuální reportáže jsou nebezpečné v tom, že by si je mohlo přečíst větší množství lidí, a tak mám tradičně velké zpoždění... =}

Po loňském výpadku jsem se letos znovu dostavil na Colours. Nejsem už schopen spočítat, kolika ročníků jsem se jako divák zúčastnil (12? 13?), ale tenhle ročník byl velmi specifický v tom, že jsem se ho proprvé pokusil zúčastnit s malými dětmi, což s sebou nevyhnutelně neslo různé logistické problémy a programová omezení.

Druhé úskalí představoval letmý pohled do programu. To, že se na českých festivalech pravidelně opakují čeští interpreti, je celkem očekávatelné, ale zdá se, že Colours dosáhly kritického stáří, kdy se významně začínají opakovat i zahraniční hosté. To se samozřejmě stávalo i dříve (například Goran Bregović 2003 a 2007), ale letos se mi tenhle trend zdál obzvlášť výrazný: Mogwai (2012), Mariza (2005), ZAZ (2012 a 2014), Ólafur Arnalds (2014 a s Kiasmos 2016), MØ (2014), Kronos Quartet (2012), Pierce Brothers a pravděpodobně i další. Těžko říct, jestli je možné s tím něco udělat, když si Zlata Holušová stěžuje na rostoucí finanční požadavky zahraničních účinkujících.

Z hlediska organizace ovšem všechno klapalo a dovnitř jsme se dostali celkem rychle a hladce, takže jsme z dálky zaslechli ještě část oficiálního zahájení. Za normálních okolností bych se pravděpodobně alespoň chvilku podíval na Buty, abych zkontroloval, kolik Radek Pastrňák od minule přibral, ale tentokrát bylo nutné zahájit program v dětském koutku.

Cestou jsme se chvíli zdrželi v takzvaném YouTube stanu kde probíhal takzvaný workshop Tanec západní Afriky. Výuku jsme už zřejmě nestihli, protože program spočíval v tom, že na pódiu se čtyři vystupující (jeden černošský pár a dvě bělošky) s různými bubny snažili se střídavými úspěchy držet rytmus a na provizorní dřevěné (nečekaný luxus!) podlaze před pódiem k tomu poměrně neorganizovaně trsala věkově pestrá skupina bosých žen. Jako obutý muž jsem se tam nevyhnutelně cítil trochu nemístně. =}

V dětském koutku se děti vrhly na dřevěné prolézačky a já jsem si koupil první kelímek limonády pro homosexuály.

Trochu mě překvapilo, když se z velkého stanu začaly ozývat ne-zcela-dokonalé coververze českých i světových hitů (Mirai, Queen, Barbora Poláková, ...), protože mi nebylo úplně jasné, proč něco takového hraje právě v dětském koutku, takže jsem nahlédl dovnitř a na pódiu objevil převážně dětskou skupinu Docela. Tím pádem jsem své hodnocení musel přehodnotit, protože z pohledu poměru kvality a věkového průměru to bylo skvělé. =)

Za pomoci jednoho kornoutu zmrzliny se mi povedlo dostat na začátek koncertu post-hudby. Vzhledem k odpolednímu času koncert nevyhnutelně postrádal atmosféru, kterou dokáže dodat jen tma a přemnozí světelní efektové, ale i tak byl začátek mnohem civilnější, než by bylo žádoucí, protože jsem si zpočátku nebyl jistý, jestli se už jedná o první track nebo ještě o závěr zvukové zkoušky. ;)

Za dobu, kdy měla post-hudba tvůrčí pauzu, oba pánové trochu změnili image a zvlášť Dominik Zezula vypadal v šiltovce skutečně málo alternativně. ;) Když zmínil, že zvukař je před vystoupením uvítal hodnocením "DJ a rapper", tak se skutečně nebylo čemu divit - až na to, že to byl takový oslí můstek k tomu, aby pak Zezula vylovil akustickou kytaru a místo elektronického písničkářství post-hudby se z pódia rázem ozývalo spíše klasičtější písničkářství ve stylu Zezulovy bokovky (?) Děti mezi reprákama.

Většinu koncertu tvořily (zřejmě) písničky z letošního alba, které jsem ještě neslyšel, a připadalo, že nejvýraznější rozdíl proti starším nahrávkám je to, že přibylo dvojhlasého zpěvu. Zatímco Zezula své litánie tradičně podával spíše polohlasem, tak Tomáš Havlen to jako "sbor" bral pěkně od podlahy. Jedinou výjimkou byly tuším Skořápky, kdy Zezula znenadání začal zpíval naplno a zaskočil zvukaře v nedbalkách, protože v tu chvíli zcela přehlušil cokoliv, co se z pódia mělo ozývat. V závěru koncert vůbec nějak přidával na síle a při posledním tracku jsem si připadal spíše jako na koncertu WWW (aka Neurobeat). =)

Jako správná alternativa samozřejmě post-hudba odradila většinu náhodných posluchačů a později jsem se samozřejmě dozvěděl, že "Ghost of You byli mnohem lepší a dalo se to normálně poslouchat". ;)

Dále jsem měl v programu zatrženou MØ, protože minule jsem jí dost odbyl a chtěl jsem jí tentokrát dát druhou šanci, ale nehudební vlivy způsobily, že jsem se ocitl u Fresh Stage, kde na scéně postával Yemi a jeho taneční skupina a ze všech sil se snažili zapojit publikum do všemožných hudebně-tanečních aktivit. Nějak takhle si pamatuju organizovanou zábavu na mimoškolních akcích a to včetně rozpačitých výsledků: publikum rozdělené na několik sekcí beatboxu příliš nezvládalo složitější rytmy a jediný odvážlivec, který byl pozvaný na pódium něco - cokoliv - zazpívat, se zasekl v půlce refrénu písně Jožin z bažin. O něco lépe snad vypadal tanec, ale o tuhle část jsem kvůli svým povinnostem WC asistenta nezletilých přišel. Pokud měla být pointou závěrečná Yemiho věta "každý může být tvůrčí", tak tenhle pódiový experiment ji v mých očích moc nepodpořil.

Slibnější bylo akustické Kalle na Full Moon scéně. Začalo to dobře a o něco poklidněji, než jsem čekal (takový obývákový koncert) a úplně stejně dobře to pokračovalo, až jsem usoudil, že raději zkusím prozkoumat i jiné scény. Cestou jsem ještě zaslechl zasvěcený komentář nějaké paní, že "obě ty desky jsou stejné", ale to určitě nemluvila o Kalle...

Minimal techno a přidružené žánry mě moc nebaví, ale Richie Hawtin a.k.a. Plastikman je celkem známé jméno, tak jsem se odhodlal k přesunu na scénu NHKG/ISPAT/Mittal Steel/ArcelorMittal/Liberty. Vizuálně mě docela zaujalo minimalistické (no jo, minimal! =) osvětlení scény, která byla zalitá umělou mlhou a ostře nasvícena zezadu od podlahy pódia, takže Hawtin a stohy jeho elektronického vybavení se rýsoval jen jako neurčitá tmavá silueta proti bílému pozadí. Hudebně mě zaujaly žánrově poměrně neobvyklé změny tempa, které ovšem u taneční hudby nejsou příliš žádoucí, a ... no to bylo vlastně všechno. Publikum bylo rozprostřené ve tmě na veliké ploše a všechno to působilo dost chladně. Bloudil jsem tmou zase jinam.

Ve stanu, který se dříve jmenoval "Electronic Stage" a letos "YouTube Stage" (WTF?!), dýdžejoval pro mně v podstatě neznámý Francouz Étienne de Crécy. Hudba byla minimálně o 20 % harmoničtější a optimističtější než u Hawtina a solidně zaplněný stan spokojeně tancoval, takže mě nevyhnutelně napadla otázka, čím si vlastně Hawtin zasloužil větší scénu...?

Nutně jsem ovšem musel vidět Nèro Scartch, protože mě zajímalo, jestli už si od minulé účasti na Colours (2016-4) všichni účastníci ujasnili, jestli jsou skupina nebo sólový projekt Jakuba Svobody. Odpovědi jsem dočkal poměrně brzy ("Kdo viděl můj poslední klip?"), ale i tak mi zůstala spousta nezodpovězených otázek, kam tenhle projekt směřuje a co chce vlastně sdělit (nějak se mi vybavili Southpaw), protože Svoboda mi jako frontman připadal nepřesvědčivý a občas až nechtěně směšný (promluvy mezi písničkami!) a to se mi u Trenta Reznora nestává. Na druhou stanu jsem to tentokrát vydržel až do konce, takže úplně beznadějné to nebylo. ;)

Pak začala na vedlejší scéně konečně ta pravá elektronická alternativa a koncert "pro pět lidí". To je samozřejmě trochu nadsázka, ale na hlavní scéně na druhé straně areálu už začala Florence & The Machine, takže publikum na ba:sel bylo značně prořídlé. Popis v oficiálních materiálech byl celkem výstižný, ale pro sebe jsem si přidal charakteristiku "něco mezi Björk a post-hudbou", přičemž hlavní rozdíl proti Björk byl klidnější zpěv.

Ba:sel jsou přímo archetypální dvoučlenná skupina: muž + žena, rozum + cit, elektronika + akustika, jin + jang a současně představují praktické dopady globalizace na pražskou hudební scénu. =) Mlčící Čech Daniel Vlček trávil převážnou část svého pobytu na pódiu tím, že si rukou přehraboval lehce přerostlé vlasy, ale kromě toho tam taky něčím kroutil a trochu ve stylu Petera Hooka vybrnkával na baskytaře. Ewelina Chiu ("Polka s čínskými kořeny vychovaná v Severní Americe") byla skutečně mírně šikmooká a kromě zpěvu hrála na klávesy (čili piano) a občas i na příčnou flétnu, což myslím není hudební nástroj, který by byl v posledních letech příliš v kurzu, ale já ho mám zvukově docela rád. Ewelina mě ale nejvíc překvapila svou češtinou, protože na rozdíl od většiny Poláků zvládala český přízvuk na první slabice a slabiny má zřejmě jen v gramatice. =)

Na Florence & The Machine jsem se zastavil cestou domů spíše z pocitu, že si musím udělat čárku, takže jsem se z velké dálky jen ujistil, že všechno funguje. Pódium ovládala chytrá horákyně oblečená do starší záclony, kapela hrála, sboristky zpívaly a zvuk byl v pořádku, takže jsem mohl v klidu zamířit na noční autobus a vyhnout se tak ušlapání po konci koncertu.

Buty rozdělují českou společnost ;)

Václav Hnátek, iDnes

Kapela kolem Radka Pastrňáka v posledních letech funguje bez většího mediálního zájmu a podle všeho tlačenku od novinářů skutečně nepotřebuje.

Už kolem šesté bylo pod pódiem slušně plno a hlavně celá partička zkušených hudebníků hrála jako o život. Buty vsadili hlavně na hity, takže zněly písně jako Jednou ráno, Demáček, Mám jednu ruku dlouhou nebo Nad stádem koní. Lepší začátek si festival ani nemohl přát.

Jaroslav Špulák, Novinky

Následoval koncert kapely Buty, která má nejlepší léta za sebou a na pódiu působí trochu unaveně. Má nicméně v repertoáru dost písniček, které diváky potěší proto, že se svého času staly rádiovými stálicemi.

Colours 2018

Pokud náhodou patříte mezi fajnšmekry (ehm), kteří čekají na reportáž z letošních Colours, tak mám pro vás špatnou zprávu: nebude. Letošní organizace se mi příliš nevydařila, a tak jsem svou účast musel oželet a byl jsem odkázaný jen na zprávy z médií. Při jejich čtení mě několikrát napadlo, že reportáže jsou většinou tak krátké, že se z nich téměř nic nového nedovím. Od toho byl jen kousek k tomu, abych z letošního ročníku napsal celou mystifikační reportáž "od stolu" (samozřejmě s odhalením na konci), ale nakonec jsem tenhle divoký plán zavrhnul a místo toho se rozhodl napsat alespoň něco málo o tom, co jsem chtěl vidět...

Bude to vlastně taková pozvánka s křížkem po funuse... =)

Emika

Od poloviční Češky Emičky, která ale bohužel česky nemluví, mám naposlouchané především první dvě převážně dubstepové desky (Emika (2011) a Dva (2013)) vydané u Ninja Tunes, kdežto minimalistické klavírní experimenty na desce Klavírní (2015) mě moc nechytly, ale rozhodně jsem ji chtěl vidět naživo a trochu mě překvapilo, že byla umístěna jen do elektronického stanu a navíc už odpoledne. Kdo chvíli stál, už stojí opodál...?

Tvrdý/Pomahač

Předpokládám, že tahle spolupráce se vyvinula od remixu, který Bonus udělal pro duo Kieslowski a který mi připadal jako dobrý kompromis mezi náladou originálu a modernějším zvukem. Před Colours se mi nepovedlo najít žádnou zvukovou ukázku nového materiálu, takže podoba koncertu byla dost nejasná... Ovšem taky ve špatném čase, takže předpokládám, že tam nebylo příliš narváno...

Future Islands

youtu.be/ovRm8s-mRcI

"Herring started compensating for the fact that he can no longer hit certain notes by growling, which in turn became distinctive on his vocals." =)

(nedokončeno)

Colours 2017 - den čtvrtý

Poslední den Colours se už hudba dostala bohužel trochu do pozadí, takže ani v tomhle textu toho o ní moc nebude. =)

Často si myslívám, že jsem pesimista, ale očividně to neplatí u předpovědi počasí. Pohled na meteorologický radar sice varoval, ale přesto jsem sám sebe přesvědčoval, že se bouřková fronta cestou k Ostravě trochu rozplyne, že většina srážek spadne v Beskydech a v Jeseníkách a že trochu deště nějak zvládnu i bez pláštěnky.

Během odpoledne jsem zjistil, že koncert Nouvelle Vague, na který jsem se chystal, se kvůli problémům skupiny s dopravou přesouvá na pozdější čas i jinou scénu, takže jsem měl dost času sledovat, jak se fronta blíží, ale optimismus mi přesto vydržel až do chvíle, kdy jsem dorazil k Drive Stage. To už bylo na radaru zřejmé, že se fronta příliš neroztrhala a pohled na oblohu směrem k jihu to jen potvrzoval. Naše skupinka se ale stále nemohla shodnout, jakou strategii zvolit, a tak jsme prošvihli příležitost uklidit se do některé z budov. Když začaly dopadat první kapky, tak jsme stáli v davu, který se marně snažil nacpat do budovy Radegast Pub, a začínalo být jasné, že se dovnitř nedostaneme.



Spolu s dalšími 30 zoufalci jsme se tedy vrhli pod "balkón" postavený na čtyřmetrovém lešení u budovy a doufali, že na nás nespadne. K tomu sice naštěstí nedošlo, ale současně s hustým lijákem přišly taky poryvy větru, které nás v nepravidelných intervalech kropily z boku. Brzy to vypadalo, že je jedno, jestli budeme moknout a mrznout pod lešením nebo na volném prostranství, ale nebyla to tak docela pravda - venku bychom byli mokří celí, zatímco pod lešením jsme byli promočení jen z jedné strany ;) a *téměř* se mi před vodou podařilo zachránit záložní mikynu.

A tak jsme postávali, jednotně nadávali na počasí a personál Pubu, který čas od času z balkónu nad námi vymetal vodu na lidi postávající na kraji ("Jste normální?! To nemůžete předem aspoň zavolat?!"), a čekali, až epicentrum přejde. K tomu nám dopomáhal zlomyslný DJ z blízkého stanu, který pouštěl písničky jako "Raindrops keep fallin' on my head" a podobně, i když výstižnější by asi byl Kryl a "prší a venku se setmělo / tato noc nebude krátká".



Když pak liják přešel v běžný déšť, tak se ukázalo, že ten můj optimismus byl vlastně trochu oprávněný - jižněji prý v té samé bouřce padaly kroupy, kdežto v Ostravě jen lilo. ;)

Bouřka nevyhnutelně poznamenala i program. Kromě Nouvelle Vague byla nejvíc postižena Laura Mvula, která svůj koncert musela posunout a zkrátit, a trochu se posunul i začátek Jamiroquai. Tam bych za normálních okolností určitě zamířil, ale stále ještě pršelo a nechtělo se mi nechat si promočit i zbytek oblečení, a tak jsem proběhl na druhou stranu areálu.

Pršelo samozřejmě i tam, takže na koncertu Ladě nebylo zrovna narváno, ale dalo se schovat pod nedalekými stany. Moje stanoviště ale bylo přece jen dost bokem, takže z koncertu jsem toho moc neměl a kromě chrapláku zpěváka jsem výrazněji zaznamenal jen parafrázi legendární písně Niagara.



Déšť přece jen zvolna ustával, a tak jsem se rozhodl zkulturnit a převléct na záchodech v bílé budově. Pokusy se sušením se trochu protáhly, ale přinesly poměrně uspokojivé výsledky, takže jsem se mohl vrátit do víru festivalu.

Na sousední scéně už mezitím začali hrát Gudrun von Laxenburg a už na první pohled to vypadalo jako odpočinkový party projekt, protože všichni tři členové (dvoje kláves a živé bicí) byli oblečeni v něčem, co vypadalo jako kostýmy Ghost Busters. Ještě z toalet jsem myslím zaslechl i ženský zpěv, ale vlastně nevím, jestli tam nějaká zpěvačka opravdu fyzicky byla. =} Zpětně trochu lituju, že jsem tam nepobyl trochu déle, ale měl jsem další dva potenciální cíle.

Prvním byli samozřejmě klasici Priessnitz, které jsem viděl naživo poměrně nedávno a po Švejdíkových textech o stárnutí, kterými je poslední deska Beztíže přeplněná, se mi psychicky dost přitížilo, ale přesto jsem byl v pokušení na koncert zajít. Nakonec mě ale odradila skutečnost, že byl umístěný v Gongu a příliš jsem nevěřil tomu, že bych se tam dostal bez předběžné rezervace.



A tak jsem si vystál frontu na tortilu s kebabem a vyrazil na Booka Shade. Ti hráli na druhé největší scéně a bylo znát, že je jejich produkce přece jen o něco vstřícnější a optimističtější než u většiny projektů, které okupovaly elektronický stan, ale už na mě doléhaly celé ty čtyři festivalové dny a nějak mě to nestrhlo.

Cestou zpátky k vysokým pecím jsem podruhé narazil na Annu Kulovanou a odhodlání, se kterým se bosá brodila blátivou kaluží, na mě dost zapůsobilo. ;)

Na čs scéně už začínal Kapitán Demo a připadalo mi, že bych ho alespoň jednou měl vidět naživo. To se mi tedy (částečně) povedlo, ale obávám se, že to taky bylo naposled - asi nejsem zase takový fanoušek hiphopu, abych tuhle hrubozrnou parodii náležitě ocenil, i když musím uznat, že všechno vypadalo a znělo dostatečně stylově. Přední část pódia byla zalidněna několika (5?) týpky v absurdních hiphopových oděvech, kterým samozřejmě vévodil asi metr široký kapitán (těžko říct, jestli je jistá nevěrohodnost vycpávek břicha záměr nebo nedostatek), a zezadu všechno jistil jeden DJ. MCs poměrně často hulákali sborem, takže textům nebylo úplně dobře rozumět a když jim rozumět bylo, tak mi to nepřipadalo zase *tak* vtipné. V jednu chvíli se z pódia rozhazovalo něco, co asi byly bankovky, ale stál jsem dost daleko (i tady bylo docela husto), takže to nevím úplně jistě.

Zhruba po čtvrtém tracku, což byla víceméně zpívaná písnička o sledování všemožných TV seriálů (pamatujete Televizi od Chaozzu?), jsem vzdal jak Kapitána Dema, tak celé Colours 2017. K dobrým mravům by se asi slušelo vidět Justice, ale se závěrečným dnem mívám tradičně problém a nechtělo se mi kvůli jejich křížům lámat ty své.

Tak snad zase za rok! =)

Colours 2017 - den třetí

Třetí den jsem znovu zahájil o něco později, než jsem původně plánoval, a navíc jsem se na chvíli neplánovaně zdržel hned u prvního stanu, kde probíhala beseda s Tomášem Hanákem, který právě herecky ztvárňoval osudy své nádražní hospody.



Cestou na Full Moon stage jsem nečekaně narazil na Lubomíra Zaorálka (myslel jsem, že ho na Colours ukazují pouze účastníkům politických debat a nevypadalo to, že by se zrovna chystal na nějaký koncert, zatímco Andreje Babiše jsem naopak zahlédl v davu až někdy večer, kdy už se politicky nedebatovalo), ale to už mě naštěstí nezdrželo.

Ondřej Holý alias Dné (nebo psáno důsledně malým "dné"?) se vcelku pochopitelně snaží, aby se o něm psalo jen kvůli jeho hudbě (a většina novinářů to až překvapivě uctivě a důsledně dodržuje), ale na koncertě se jeho vozíček dost dobře nedá úplně pominout. Vlastně by mě i docela zajímalo, jaké byly první reakce náhodných návštěvníků při jeho "nástupu" na pódium, ale jak už asi tušíte z předchozího textu, tak úplný začátek jsem bohužel nestihl. Ovšem pokud bych skutečně chtěl sledovat publikum, tak bylo z čeho vybírat, protože před pódiem Full Moonu bylo narváno (i když to asi trochu zkreslovali sedící posluchači). Nevím, jestli to bylo samotnou hudbou nebo udělování cen přece jen jistým způsobem funguje jako reklama, ale víc lidí už by se tam dost dobře nevešlo. Přítomnost Alberta Černého (Lake Malawi, ex Charlie Straight) v publiku jsem taky nečekal.



Holý hraje poměrně jednoduchou, ale procítěnou hudbu, kterou na pečlivě zvolených místech doplňuje podivnými perkusivními samply. Údajně jsou všechny založeny na obyčejném tleskání (tedy přinejmenším na albu), ale není to vždy poznat. To, co jsem stihnul, bylo příjemné, jen když ke konci došlo na stupnici pomalu vyťukávanou jedním prstem, tak jsem si říkal, jestli to s tím minimalismem už trochu nepřehání. ;)

Bohužel jsem toho z koncertu skutečně moc nestihl, protože v čase, kdy měl být podle rozvrhu těsně před polovinou, Holý nevzrušeně oznámil, že "čas se nám krátí, zahraju už jenom jednu písničku". Trochu zmateně jsem se rozhlížel (a nebyl jsem sám), jestli někdo (kdo?) něco spletl nebo došlo ke změně, ale ať už to bylo čímkoliv, tak krátce po tom, co dné dohrál, vtrhli na pódium technici a ještě za jeho přítomnosti začali rozpojovat kabely a vůbec balit, což vypadalo poněkud... neobvykle.

Bylo nevyhnutelné pokračovat dalším klidnějším koncertem, což byli Clarinet Factory. Zatímco minule (tedy 2015) na Colours vystupovali s Floexem, tentokrát si jako posilu přivézli "Grunik - sbor z Beskyd světového jména! Vyslovujte krátce - Grunik!" Řekl bych, že se jednalo spíše o sboreček, protože se skládal pouze z pěti dívek a jedné ženy, a jeho halekání mi připomnělo soubor Lelky, se kterým natočila Iva Bittová například Bílé inferno. Beskydský folklór byl ale přítomen jen během části koncertu, jinak se Klarinety (včetně skoro dvoumetrového bas klarinetu) vrátily i ke svým starším, v pravém slova smyslu multikulturním skladbám i písním. Podobně jako u Longitalu i tentokrát část koncertu trochu narušila zvuková zkouška bubnů na vedlejším pódiu, ale s tím se na otevřené scéně asi nedá nic dělat a jinak všechno fungovalo a hrálo tak, jak mělo.



Dodatečně mě napadlo, že je možná škoda, že se beskydský (a v podstatě ani jiný česko-moravský) foklór příliš neuplatňuje v hudbě mladých místních hudebníků (Čechomor ani Fleret už nejsou nejmladší). Zvedne třeba Albert Černý hozenou rukavici? ;)

Skupina, která měla na svědomí ty cizorodé bubny, byl Teleman. Konkrétně bubny měla na starost androgynní bytost asijského původu, zatímco ostatní tři členové byli britští bleďoši s kytarami proklatě vysoko nad pasem. Dohromady mi to znělo zhruba tak, jako kdyby Franz Ferdinand natočili desku coververzí písniček z Malého televizního kabaretu. (Moment - to možná není zase tak špatný nápad! ;) Příliš dlouho jsem tam nepobyl.



Vyrazil jsem tedy na průzkum do elektronického stanu a cestou jsem alespoň potkal Jiřího Buriana (přestože Kapitán Demo měl koncert až následující den) a režiséra Petra Zelenku, kterého zřejmě beseda o seriálu Dabing Street dost vyčerpala, protože unaveně seděl na zemi na betonovém obrubníku.

Ve stanu byla TMA čili one man show Tomáše Martínka s klávesami a notebookem. Poseděl jsem v boční části stanu, ale popravdě řečeno jsem podle popisu ve festivalovém programu čekal trochu víc klavíru (ala dné ) a méně dusání.

Díky nedávnému TV pořadu Doutnák jsem získal dojem, že bych měl vidět seskupení Mutanti hledaj východisko, a tak jsem zamířil zase zpátky a podobně jako u MIDI LIDÍ jsem byl překvapen, kolik lidí tam bylo - tedy myslím hlavně v publiku, ale vlastně i na scéně, kde byli podle mých předpokladů dva lidi navíc (toto je velmi decentní narážka na jeden z tracků =) - bubeník a klávesák.



Mutanti jsou hudebně trochu podobní třeba WWW (aka Neurobeat), ale narozdíl od abstraktních textů WWW nabízejí Mutanti pro mě velice těžce stravitelný a všeobjímající cynismus a nihilismus. (Herečka Anna Kulovaná to kousek ode mě vydržela poslouchat jen pár minut.) Celkem výstižně to popisuje jejich promo text: "vtělují se do lidí, které byste nechtěli potkat" a jde jim to až příliš dobře. Školní ústrky se řeší domácí posilovnou a tím, že se pak všem dá před držku, a jako idioti z textů vycházejí jednotně jak měšťáci, kteří létají na dovolenou k moři, tak puberťáci, kteří chodí na diskotéky kvůli sexu - no prostě úplně všichni.

Poněkud zneklidňující ovšem bylo množství lidí v publiku kolem mě, kteří se spontánně a nadšeně připojili ke skandování slova "mrdání". Vypadalo to, že pro velkou část to představovalo pouze lákavou příležitost zahulákat si něco takového nahlas a kontext spokojeně ignorovali.

I přes jistou averzi k "ideovému pozadí" Mutantů ale musím uznat, že se jedná o projekt, který jen tak nepřehlédnete...

U Roosevelt se realita opět dost rozcházela s představou, kterou jsem si vytvořil podle krátkého popisu v programu - především si mi během mého krátkého pobytu u pódia nepodařilo objevit zmiňovanou melancholii. Místo ní jsem dostal modernizovanou verzi osmdesátkového diska s lehce funkovými kytarami, které se nebezpečně blížilo takovým německým hvězdám, jako byli Modern Talking nebo Fancy, a to včetně stylizovaného neonového nápisu Roosevelt pověšeného nad pódiem. Na můj vkus to bylo až příliš "vstřícné vůči posluchačům" (čti komerční).

Chtěl jsem stihnout spíše Darkstar, kteří vystupovali v elektronickém stanu, ale koncert mi bohužel příliš nesedl. Alba "North" a "News from Nowhere" jsem svého času docela poslouchal, ale tentokrát jsem měl spíše dojem, že pánové přes sebe pouze vrší ne zcela ladící loopy. Když se pak přidal i zpěv, u kterého jsem si nebyl jistý, jestli se jedná o odvážnou harmonickou kombinaci nebo problémy s odposlechem, tak moje rozpaky překročily kritickou mez a utekl jsem ze stanu zpátky do civilizace. Vydržel jsem jen asi dvě písničky, takže je to dost malý statistický vzorek pro hodnocení, ale bohužel...

Tak se stalo, že jsem neplánovaně skončil na koncertu Kláry Vytiskové neboli Klara & The Pop. Nejsem zrovna módní expert, ale extra plandavé oblečení s divokým květinovým vzorem mi krátce po druhém porodu nepřipadalo jako dobrá volba - tedy rozhodně ne pro případ, že vás v tom uvidí i někdo cizí. ;) Jinak ale název doprovodné skupiny nelhal a dostali jsme naservírovaný dobře fungující pop v angličtině. Klára jistě zpívala a skupina (včetně sestry Terezy u kláves, která si i zazpívala) se jí zbytečně nepletla pod nohy.



Můj dojem z celého koncertu by byl ovšem výrazně lepší, kdyby Klára mezi písničkami neustále nezabíhala do svého soukromí, nesnažila se vysvětlovat texty všech písniček a současně být über-cool a ještě se svou ležérní intonací dávat hlubokomyslné rady do života.

Hlavním tahákem celého ročníku Colours ale pro mě byli samozřejmě Moderat. Jak už jsem někde psal, tak bych raději viděl sólový koncert Apparat někdy po vydání alba Walls v nějakém menším prostoru, ale to se mi bohužel nepovedlo. Moderat jsou momentálně na menší scény už příliš "velcí", ale stále trochu moc temní, takže sice vystupovali na hlavní scéně, ale až po půlnoci, kdy už jsem měl po celodenních manévrech trochu problém udržet v provozu záda. To jsem nakonec vyřešil tak, že jsem se prodral před zvukaře, zavěsil se na zábradlí a spořádaně čekal.

Přesně podle plánu se pak ze setmělé scény ozvalo intro, celé trio napochodovalo na scénu a pustilo se do díla. Bohužel jsem okamžitě zjistil, že tenhle koncert bude mít jeden problém a tím byly téměř smrtící basy. Moderat si na hutných basech dávají obzvlášť záležet a v kombinaci s hlasitostí používanou na hlavní scéně to byla fakt síla. Asi každý návštěvník větších koncertů zná pocit, kdy mu basy vibrují hrudníkem a břichem, ale myslím, že tohle bylo poprvé, kdy jsem u některých nižších frekvencí cítil, jak mi vibrují i nozdry. Z toho jsem byl trochu nesvůj, ale jinak Moderat splnili v podstatě všechno, co jsem čekal.



Scéna byla poměrně jednoduchá a téměř celá černá - vzadu byly velké plochy pro projekce (mimochodem projekce byla většinou složená z animací jednoduchých geometrických objektů nebo textů a až na závěrečnou výjimku i úplně jiná než oficiální klipy) a vpředu byla v řadě tři hudební stanoviště. Pánové Bronsert a Szary měli své pultíky s hardwarem na krajích a Sascha Ring stál logicky uprostřed, kde měl své dva pultíky otočené bokem k publiku, odloženou kytaru a stojan s mikrofonem.

Byl jsem docela zvědavý, jak se Sascha Ring vypořádává s tak velkými koncerty, protože není "rodilý zpěvák", což dřív bývalo i oblíbené téma v rozhovorech, ale na Colours bylo znát, že Moderat už mají za sebou desítky společných koncertů a pár opravdu velkých festivalů, takže jsou pevní v kramflecích. Saschova hubená postava vypadá na scéně dostatečně dramaticky i uvolněně, jen se potvrdil Bronsertův komentář z nedávného rozhovoru, že se při koncertech "zavírají do své bubliny a Sascha pak zapomíná dělat Davea Gahana", protože komunikace s publikem se omezila pouze na občasné dvoujazyčné poděkování: "Thank you! Danke schön!" Po Kláře Vytiskové to ale byla vítaná změna.

U elektronických skupin se na dálku vždycky špatně posuzuje, co vlastně "hrají naživo" a co "hraje samo", ale rozhodně se jenom nepouštěly mastery z desek, protože všechny písničky zazněly v prodloužených verzích a ke konci každé se obvykle nějak "jamovalo". V druhé půlce koncertu si Sascha párkrát pověsil na na krk i elektrickou kytaru, ale "hrál" na ni ještě méně než Petr Marek. Kytara posloužila spíše jen jako zdroj zvuku, který dodával hudbě méně strojovou texturu.

Ke konci přišla na řadu i drobná scénka, kdy v tmavé pauze mezi písničkami z pódia zmizeli Ring i Szary a opuštěný Bronsert se chvíli zaskočeně rozhlížel, co se jako děje. Pak rozjel skladbu Milk a v jejích průběhu se kolegové zase vrátili a zapojili.

Pak už toho moc nezbývalo. Ozvalo se sloní troubení a Sascha pronesl asi tak třetí větu za celý koncert: "Is that what you wanted?" Publikum si zjevně myslelo, že jo, a začala písnička Bad Kingdom ("This is not what you wanted / Not what you had in mind") - včetně projekce založené na oficiální poloanimovaném klipu. (Mimochodem docela mě překvapilo, že sampl sloního troubení, který je v písničce použitý snad až příliš často, spouštěl Bronsert pokaždé ručně.)

A to bylo najednou skutečně všechno a šlo se domů.

Fakt - jen tak zničehonic.

Nebo mi to aspoň tak připadalo.

Colours 2017 - den druhý

Druhý den jsem neměl v programu žádného vyloženého favorita. Hlavní hvězdou zřejmě měla být LP (no dobře - předpokládám, že i byla =), ale mě z nehudebních důvodů příliš nelákala. Poměrně spolehlivě mě odradily už všudypřítomné nadšené články s PR superlativy, které postupně přecházely od "vypadá jako Bob Dylan" až k "nový Bob Dylan", a LP si mou neúčast navíc pojistila svými klipy, ze kterých mám velice podobný pocit jako z písničky Katy Perry "I Kissed a Girl" - tedy že používá homosexualitu jako cool rekvizitu. U LP to sice působí výrazně estetičtěji a věrohodněji, ale jádro mi nakonec připadá dost podobné. Koncert z dálky nezněl špatně, ale mé rozhodnutí bylo pevné jako pískovcová skála ;), takže jsem šel jinam.

Na druhém konci areálu začínali nesměle hrát Slováci Fresh Out of the Bus. Diváci se teprve trousili, takže to zpočátku vypadalo spíš jako veřejná zvukovka (viz foto), ale zhruba během prvních dvou písniček se návštěvnost naštěstí přece jen normalizovala.



Podle zvuku to vypadalo, že autobus v názvu bude nejspíš nějaká dálková linka do Londýna, protože se jednalo o kytarovku anglického střihu. V centru útoku působil hubený zpěvák s kytarou, kterého na křídlech doplňovali baskytarista a bubeník. Kromě toho byly často slyšet i klávesové zvuky, ale jejich zdroj se mi nepovedlo spolehlivě odhalit. V několika písničkách šla kytara úplně stranou (přesněji řečeno do stojanu) a její místo zabraly elektronické beaty, ale bylo to stále v "kytarovkové" toleranci. V publiku jsem trochu překvapivě zahlédl většinu členů skupiny Květy i Jaroslava Špuláka, který ovšem dlouho nepobyl a taky o tomhle koncertu nakonec nic nenapsal. Bylo to celkem fajn, ale taky to nebyl koncert, který by něčím vystoupil z řady.

Zbytek mého čtvrtečního programu byl na značně pamětnickou notu.

Longital jsem teď viděl po delší pauze a oba tradiční členy jsem si bohužel pamatoval trochu mladší. Naštěstí to trochu kompenzoval bubeník a pianista v jednom, protože toho jsem viděl poprvé a neměl jsem tudíž s čím srovnávat. ;) Nová (tedy poměrně) posila byla samozřejmě znát i v hudbě - živé bicí zní sice tradičněji a méně moderně, ale zase působí organičtěji. Taky se mi zdálo, že se kvůli nim (a klavíru) Dano Salontay s kytarou hudebně trochu upozadil. Poměrně tichý koncert místy narušovaly zvuky jiných bubnů z vedlejší scény, kde probíhala zvukovka, ale to naštěstí netrvalo dlouho. Zpěv obstarávala téměř výhradně Šina, která navíc asi ve dvou písničkách přidala něco jako gymnastickou sestavu se stuhou - až na to, že neměla stuhu, ale spíše šátky a že to nebyla zrovna gymnastika. ;) Na úplný závěr pak samozřejmě přišla "posledná, ale velmi dlhá pesnička" A to je všetko, kterou před dvěma lety na stejném pódiu citovali i Kieslowski.



Něco pro pamětníky už vlastně představuje i Norah Jones. Očividně nejsem sám, kdo si ji pamatuje hlavně ze stále opakovaných klipů k prvním dvěma deskám, protože jsem za zády zaslechl ženské komentáře na téma "už je holt taky starší" a "tak třicet už bude mít, ne?" (jak se teď dívám, tak má letos 38).



Z umístění koncertu na hlavní scénu jsem měl trochu rozpačité pocity, protože hudba Norah Jones zní většinou jako něco vycházejícího z amerického baru pozdě v noci (pokud hrajte pomalu a máte ve skupině pedal steel guitar, tak se tomu asi neubráníte =) a na velké scéně a takhle nahlas působila dost nepatřičně. Barovou atmosféru bohužel nežádoucím způsobem vytvářeli doprovodní hudebníci, kteří se s výjimkou bubeníka tvářili zhruba tak, že už ty písničky hrají celkem zhruba po tisící, dnes aspoň popáté, jsou utahaní a chtějí jít co nejdřív domů. Postupem času sice písničky trochu získávaly na síle, rychlosti a hlasitosti, ale to už jsem sledoval trochu z odstupu - nebo vlastně odsedu, protože jsem zaujal pozici na lavičce mimo hlavní plochu.

Jako vhodný hudební kontrast mi pak posloužili MIDI LIDI. Připadalo mi, že svůj vrchol popularity už taky mají pár let za sebou, ale po příchodu k česko-slovenské scéně jsem ten dojem musel dost přehodnotit, protože davy posluchačů přetékaly docela daleko za zvukařský stan. Rozdíl proti Muzikantu Králíčkovi a koneckonců i Longital byl opravdu citelný. =) S trochou drzosti a s velkým množstvím kličkování se mi ale přece jen nakonec povedlo dostat alespoň dvacet metrů od pódia.



Příchody, odchody a návraty ve skupině úplně pečlivě nesleduju, takže mě množství lidí na pódiu na první pohled trochu překvapilo, ale po chvilce pozorování jsem usoudil, že slečna vpravo na pódiu má ve skutečnosti na starost videoprojekce, takže na tvorbu hudby zbývají čtyři lidé (tedy tři hudebníci a jeden bubeník ;) a to proti tradiční tříčlenné sestavě vlastně není zase tak velký nárůst.

Většinu vokálních projevů (zpěv, halekání i komentáře mezi písničkami) samozřejmě obstaral Petr Marek, který byl opět vymóděn v historickém tričku New Order. Výraznou část (nebo dokonce většinu?) koncertu odehrál na kytaru, která trochu oživovala tradičně sterilní a pravidelný zvuk syntezátorů a presetů raných osmdesátých let (bubny se jim trochu překvapivě spíš podřizovaly), ale neřekl bych, že se jednalo o nějaké komplikované vyhrávky, čehož si je zjevně vědom i Marek ("sólo Michal Pavlíček!" a "lec ráák!").

I přes značnou profláknutost LIDÍ mi ale připadalo, že největší ohlas sklidila vsuvka s písničkou "I Just Called to Say I Love You" Stevieho Wondera, kterou pak Petr Marek zhodnotil slovy "aneb jak se pochlubit cizím peřím." Předpokládám, že to částečně souviselo i s jistou specifičností festivalového publika, které se skládá z věrných fanoušků, náhodných kolemjdoucích a spousty dalších lidí, kteří jsou na stupnici někde mezi tím.

Koncert skončil dramatickým zvoláním: "Kupujte nosiče nebo stahujte z Uložto nebo se na to úplně vykašlete!"



Na UNKLE jsem byl docela zvědav, ale už předem jsem krotil svá očekávání, protože mi vždycky připadalo, že je to projekt založený především na hostujících zpěvácích a bylo více než jisté, že všichni do Ostravy nepřijedou. A vida - skutečně nepřijeli! ;) Tedy zpěváci na scéně byli hned dva (muž a žena), ale nejednalo se zrovna o Thoma Yorka nebo Richarda Ashcrofta. Ve zpěvu se většinou střídali, ale občas přešel dopředu k mikrofonu i kapelník James Lavelle (jako jediný byl oblečený v bílém), aby utrousil nějakou moudrost ("How are you doin'?" a podobně) nebo zazpíval nějakou tu sloku. Většinu času se ale držel vzadu za svým pultem, kam na něho ovšem téměř neustále svítilo bodové světlo, aby bylo lépe vidět, že ve skutečnosti nic moc nedělá a je na pódiu v podstatě zbytečně. ;) Jeho loopy a elektroniku navíc téměř dokonale přehlušovali bubeník a kytarista, díky kterým ve mně sílilo podezření, že jsem omylem zabloudil na metalový koncert, ale v tom rachotu jsem se nemohl rozhodnout. Někdy v polovině jsem v pauze mezi písničkami zaslechl svá záda, jak úpěnlivé prosí, aby si už konečně mohla odpočinout, a tak jsem jim vyhověl a zabalil to...

Colours 2017 - den první

Rok se s rokem sešel a je tu další rutinní reportáž z dalšího rutinního ročníku Colours s několika rozmazanými fotkami z mobilu.

Letošní ročník prý přinesl nový návštěvnický rekord (jehož hodnota ovšem [zřejmě kvůli Martinu Věchetovi] pro jistotu nebyla publikována) a bylo to znát. Problémy s parkováním se prohloubily pouze trochu (stále se marně snažím vymyslet metodu, jak bych si své parkovací místo mohl přivézt s sebou), ale horší to bylo ve středu se vstupem do areálu. Pořadatelé totiž letos nasadili nové textilní náramky s nějakým plastovým štítkem, který bylo třeba sejmout speciální čtečkou, jenže čtečky ostrý provoz příliš nezvládaly. Těžko říct, jestli měly problém se samotným čtením štítků nebo až s přenosem dat (pořadatelé nebyli příliš sdílní), ale tahle komplikace výrazně přispěla k tomu, že se kontroly protahovaly a před vstupem se hromadili přehřátí, dehydrovaní a tudíž i dost nevrlí lidé.



Já jsem frontu absolvoval poměrně rychle (zhruba za hodinu), ale i tak jsem měl dost šancí sledovat okolí, takže jsem viděl třeba Tomáše Neuwertha (Umakart, Nierika, Kittchen, ...), jak spořádaně stojí s nějakým dětským oddílem ve frontě pro hosty, dále paní, která zbytečně stála zhruba hodinu v nesprávné frontě, jinou paní, která už vystála dvě různé fronty a vždycky se na konec dozvěděla, že má jít do té druhé, zahraniční turisty mávající pasy a další nežádoucí a nevyhnutelný frontový folklór, který ale tentokrát překračoval obvyklý stav z předchozích let.

Lidé, kteří přišli později, na tom byli hůř a ve frontě na slunci strávili i přes dvě hodiny. Poslední hlouček těch, kteří nezkolabovali (i to se prý dělo), byl nakonec už za šera vpuštěn dovnitř s lístky, ale bez náramků, s tím, že si je mají vyzvednout později nebo následující den.

Doufám, že příští rok to technika zvládne lépe, ale ještě víc doufám, že si tentokrát stihnu vyměnit lístek za náramek už den před oficiálním začátkem...

První koncert, který jsem chtěl stihnout, byla Birdy, která podle mojí kopie programu měla právě začínat na hlavním pódiu, ale ta už zjevně delší dobu hrála/zpívala a vypadalo to, že už dlouho pokračovat nebude, a tak jsem se šel rovnou podívat na závěrečnou část koncertu staršího projektu Petra Marka (MIDI LIDI) jménem Muzikant Králíček.

Historii celého projektu v podstatě neznám, ale zdá se, že v posledních letech se koncertní sestava skládá z Petra Marka a čtyřčlenné (!) varianty skupiny Květy. Z pódia se tudíž nelinula (skoro?) žádná elektronika, ale zvuk tradičních, živě hraných nástrojů a frontman (údajně se před mým příchodem sám představil jako Vláďa Menšík) měl co dělat, aby svým písničkářským charisma zatlačil do pozadí hubené nohy čouhající z kraťasů Martina Kyšperského, což bylo dost těžké, protože písničky obsahovaly Markův typický humor i "humor", takže často bloudily v hustých lesích, ve kterých se skrývá hranice srozumitelnosti. Jako poměrně charakteristický příklad by mohla posloužit píseň, která střídavě a nepředvídatelně přecházela z němčiny do angličtiny (aspoň myslím - měl jsem trochu problém se srozumitelností textu =) až dorazila k závěrečné pointě "das Meer ist tief / budeš mě milovat jako dřív?".



Další zvláštností setu byla písnička uvedená jako "Elektrická puma pánů Suchého a Havlíka". Dodatečně jsem si ověřil, že písnička skutečně pochází ze stejnojmenné divadelní parodie na bondovky z roku 1974 (ovšem původně se jmenuje Ukolébavka), ale není mi jasné, proč ji Petr Marek zařadil do svého koncertního repertoiru. Ve hře totiž tuhle pseudoarabskou písničku zpívá terorista (?) Hadžadžadž a bez kontextu celé hry působí její text dost nejasně. Mohl by to být komentář současné geopolitické situace (ale jaký vlastně?), nostalgická vzpomínka na dětství strávené u otcova gramofonu, vhodná záminka pro zapojení buclaté břišní tanečnice nearabského původu (ano, skutečně se tam objevila!) nebo všechno tohle dohromady.

Koncert nakonec skončil bezostyšnou a velmi markovskou reklamou: "Hráli jsme písničky z téhle desky." (Ano, jednalo se o vinyl!) "Je to dvojalbum." (Ano, obal by rozkládací.) "Nikdo to nekupuje. Máme tady šest kusů." (Ano, nekoupil jsem si ji.)



Po tomhle koncertu jsem se vydal na menší prohlídku po areálu a zdálo se mi, že ani stavebních úprav neproběhlo tolik, jako v předchozích letech.



Z hlediska Colours ale pár změn proběhlo. Především "elektronický" stan se přestěhoval od hlavní cesty na úplně opačný konec areálu. Akustický komfort ovšem trochu kazil jakýsi "bar", který stál zhruba třicet metrů před ním a nonstop vyhrával (každý rok doufám, že organizátoři tenhle hudební šum nějak omezí nebo utlumí, ale stále marně), a nakonec i samotný stan, protože vyšší frekvence se od jeho stěny (nebo to byla sousední budova?) odrážely zpátky k pódiu, takže činely byly vždy slyšet s matoucí ozvěnou. Naopak pozitivem byla skládací plastová podlaha, protože struska kolem a zřejmě i pod stanem byla místy dost hrubá i na chůzi, o tanci nemluvě.



Při své první návštěvě jsem narazil na 1flfsoap (toto není překlep ;), což byli dva mladíci s shoegazerovskou image, kytarou, klávesami, bubny, nějakými krabičkami a nevyužitým mikrofonem, což byla samozřejmě chyba, za kterou jsem jim se sebejistotou Mirky Spáčilové strhnul z hodnocení deset procent. Jinak to ale šlapalo a původně téměř prázdný stan (velká část návštěvníků stále ještě čekala ve frontě před areálem =}) se postupně příjemně zaplnil.



Já jsem ovšem chtěl dokončit obhlídku areálu a tak jsem chvíli před koncem pokračoval na "hutní" scénu. Cestou jsem si připsal první úlovek do rubriky "celebrity spotting", když jsem potkal Petra Lexu ze světoznámé skupiny Slza (tedy aspoň doufám, že to byl on) s dámským doprovodem.

Během cesty k pódiu jsem podle zvuku identifikoval Melt Yourself Down jako další afrobeatovou skupinu, což jsem ale musel přehodnotit, protože na to byla až příliš bělošská a koneckonců k tomu moc neseděl ani ten zdivočelý saxofon, který jsem původně považoval za pokus o europeizaci. ;) Příliš dlouho jsem se ovšem nezdržel.



Cestou zpátky jsem se znovu zastavil ve stanu, kde začínal hrát Keosz. Na začátku tam opět bylo méně lidí (cca 100, mimo jiné i vysmátý Filip Horký z ČT - jako vždy v obleku), ale temná produkce (převážně beaty a basy a naopak minimum harmonií) ve středním tempu způsobila, že publika spíše ubývalo a brzy to vypadalo, že Keosz už hraje spíše sám pro sebe. Nemohl jsem se na jeho trápení dívat a taky jsem zbaběle utekl.



Oklikou jsem došel na přátelské posezení na doslech hlavní scény, kterou už obsadili Alt-J. Původně jsem se chtěl prodrat trochu blíže k pódiu, ale pohled na davy nahuštěné na ploše mě od toho nápadu spolehlivě odradil. Z koncertu jsem si odnesl především dojem, že Alt-J mají poměrně charakteristický styl, protože před Colours jsem od nich zaregistroval asi dvě písničky (přípravu jsem letos opět vypustil) a připadalo mi, že každou z nich hráli minimálně třikrát. ;)

Co napsat k Tata bojs a příliš se neopakovat? =) Tak například mě překvapilo, že většinu koncertu odbubnoval právě výše zmiňovaný Tomáš Neuwerth, takže Milan Cais mohl dát průchod svým tanečním choutkám a vydat se i směrem k publiku. Dalším překvapením bylo, které písničky se dostaly do aktuálního playlistu. Mám podezření, že hlavním důvodem zařazení Světové (rapovou vsuvku opět obstaral Vladimír "nikoliv-518" Bár v čepici kšiltem dozadu) a hříčky Kamarádky (featuring Mardoša) není ani tak samotná kvalita, jako spíše to, že jsou "jiné" a že se v nich dostanou k mikrofonu i jiní lidé než Milan Cais. Obětí se stala mimo jiné Toreadorská otázka, naopak závěrečná Růžová armáda vydržela. "Takže dobrý." ;)



Ve večerním programu jsem měl zatržený ještě koncert Autumnist (formerly known as Abuse), ale má účast byla se současným stavem přepravní techniky bohužel fyzicky nemožná. Cestou na druhou stranu areálu jsem si alespoň spokojeně ověřil, že kebab v tortile je možné koupit na stejném místě jako loni, ale ani na ten ve středu (ještě) nedošlo.

Na "česko-slovenské" scéně mě okamžitě praštilo do očí několik změn. Především se změnil titulární sponzor (Kofola místo Radegastu) a současně s tím zmizela velká nafukovací figurína Radegasta, která každoročně stávala vedle pódia. Sice nejsem zrovna pivař, ale téměř jsem zamáčkl slzu. Další změna byla vidět na pódiu, kde Květy vystupovaly v aktuální ořezané tříčlenné sestavě (bez houslí), což by možná nebylo tak zvláštní, kdyby odpoledne s Muzikantem Králíčkem nevystupovali ve čtyřech.

Květy nejsou skupina, kterou bych si doma pravidelně pouštěl, ale na festivalech už jsem si na ně nějak zvykl. Tentokrát se mi ale zdálo, že něco není zcela v pořádku a že trochu vázne souhra mezi jednotlivými řadami a ve hře se projevila řada zkažených přihrávek - nebo mi prostě jenom chyběly ty housle. ;) Trochu zaskočený jsem byl i z nových písniček. Zdá se mi, že se pozvolna mění poetika textů.



Martin Kyšperský (už v dlouhých kalhotách =) ovšem na pódiu působil stejně uvolněně jako jindy a mezi písničkami vyprávěl, co ho právě napadlo: "Chtěl jsem, aby si s námi tuhle písničku zahrál i Albert, ale jsem blbec, že jsem mu tu smsku poslal pozdě, tak mu tu písničku aspoň věnujeme." Během předehry písničky Tulák spontánně zajásal: "To zní super kovbojsky!" a na jejím konci přidal i vysvětlení: "Já mám momentálně sen nahrát country desku a tohle byl takový první náznak. Ono to v té písničce vlastně vždycky bylo."

Na závěr při představování kapely se i on představil jako Vláďa Menšík (mám silné podezření, že vítr nefouká z Ivančic, ale od Karla Veselého!) a já jsem mohl vyrazit domů.


Ilustrační foto - Frýdek-Místek

Tedy prošel jsem i kolem hlavní scény, ale některý ze singlů Imagine Dragons mi posloužil jen jako kulisa k důstojnému odchodu do noci.

Colours 2016 - den čtvrtý

Letos se mi povedlo dát slovu "neaktuální" přímo netušené rozměry, ale nerad bych porušil tradici, takže tady je konečně závěrečná část reportáže. Poslední den už stejně jen tak odbudeme, protože to už jsem měl jedinou touhu, a to najít si tiché místo, kde bych se mohl posadit. Na vnímání hudby mi nezbývaly žádné kapacity... =)

Koncert Ghost of You jsem samozřejmě neviděl od začátku, ale stihnul jsem jeho podstatnou část. První věc, které jsem si na pódiu všimnul, byla velká plachta s iniciálami GOY a velmi rukodělně působícím obrazem zachycujícím převážně větve stromů, který mi nebezpečně připomínal některá díla z hodin výtvarné výchovy na základní škole - tady bych viděl ještě velký prostor pro zlepšení. =)

Po hudební stránce působila skupina naštěstí o něco dospěleji - tedy jako "rozhněvaní mladí muži". Proběhla i jistá nástrojová a mikrofonová rotace a hlavní zpěvák mě docela překvapil, když v jedné písničce místo svého obvyklého zpěvu ve stylu Nicka Cavea najednou přišel s výrazně citlivějším rejstříkem.

Na závěr mě pobavil bubeník, který poslední úder zahrál tak, že mu palička vyklouzla z ruky a po odrazu od bubnu skončila v publiku zhruba pět metrů od pódia. Jestli to má takhle natrénované, tak je to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Záznam koncertu Báry Polákové jsem poměrně nedávno viděl na ČT, a tak jsem se raději šel nechat napálit na scénu u vysokých pecí.

Programovou brožuru jsem stále pořádně nepřečetl a Óčko už několik měsíců nemůžu sledovat (naše TV po upgradu firmwaru usoudila, že ho vlastně sledovat nepotřebuju a vždy po přepnutí na Óčko se nejpozději do půl minuty sama restartuje =), takže jsem dorazil téměř naslepo s vědomím, že podle jména bude Thom Artway nějaký britský písničkář. Asi mě mohlo varovat nepravděpodobné příjmení Artway a během první písničky jsem trochu nevěřícně sledoval, že nějaká holka kousek ode mě zná text, ale nevarovalo, takže po první písničce jsem nevěřil vlastním uším, že nám mladý cizinec děkuje v češtině a zcela bez přízvuku. Mno jo - Tomáš Maček, Vlachovice, narozen 1994. Holt ztrácím kontakt s mladým publikem. =}

Thomáš byl jako mladý Brit skutečně dost přesvědčivý, čemuž kromě dobré výslovnosti (a střídavě i doprovodné skupiny) pomáhaly i "irské" skluzy do falzetu, ale jinak mi svou image připomínal spíše velmi mladého "nemoderného chalana" Mira Žbirku bez brýlí, protože měl na sobě čistě bílé tričko, džínovou bundu, úplně normální účes a tvářil se velmi pozitivně. Po každé písničce nadšeně děkoval a divil se, kolik přišlo lidí. ("Poprvé na koncertě přes vás nevidíme na zvukaře!")

Když pak další písničku uvedl slovy "tuhle písničku možná budete znát" a spustil svůj reklamní hit "I Have No Inspiration", tak jsem se znova zastyděl, že jsem ho dříve neviděl. V další pauze jsem ovšem odněkud z publika zaslechl roztoužený dívčí hlas oznamovat, že "On je tak hezký!" a rozhodl jsem se, že bude lepší Thoma Artwaye začít nenávidět, ale on to asi nějak vytušil: "Další písničku jsem poprvé slyšel tady na Colours, přímo na téhle scéně. Je od australského zpěváka Cheta Fakera." Byla, a tak jsem ho vzal na milost - pokud byl na tom samém koncertu co já, tak to nemůže být úplně špatný člověk. ;)

Dojem právě vycházející hvězdy pěkně dokreslil i konec koncertu. Thom totiž vyčerpal svůj dosavadní repertoár, ale nevyčerpal přidělený čas, takže na závěr přidal ještě jednou "I Have No Inspiration" a ještě mu zbyla časová rezerva.

Na nějaký mezinárodní úspěch českých interpretů už dlouho nevěřím a na české scéně je (i dobrá) angličtina spíše nevýhodou (ani pubertální holky všechno neutáhnou =), ale i tak jsem zvědav, kam to Thom dotáhne...

Jméno Néro Scartch (nebo možná spíše Nèro Scartch) taky disponovalo slušným potenciálem pro zmatení, ale vzhledem k tomu, že se vystoupení konalo na tzv. Czech Stage, bylo o původu tentokrát jasno už předem. Na první pohled to podle oblečení vypadalo, že hlavním inspiračním zdrojem jsou Depeche Mode, ale hudba byla trochu "hardcorovější" s větším množstvím kytar a dost primitivními zvuky kláves.

Očividně se všechno točilo kolem zpěváka (teď se dívám na webu, že je to jistý Jakub Svoboda - syn Jardův a taktéž člen Mydy Rabycad, které jsem letos minul), ale toho naneštěstí (?) nebylo přes ostatní nástroje moc slyšet a angličtina nebyla úplně přesvědčivá. Z lidí na pódiu vypadal nejmladší a spíše než mladého Davida Gahana mi připomínal hubený klon mladého Billy Idola. Zcela jasno nemám ani v tom, jestli je Nèro Scartch aktuálně skupina nebo sólový projekt, protože mezi písničkami jsem nejdřív zaslechl oznámení "my jsme Nèro Scartch" a v další pauze "tohle je můj první singl". Asi by si to chlapi měli ujasnit aspoň mezi sebou. ;) V každém případě mě živé vystoupení příliš nechytlo a šel jsem na průzkum jinam.

Na základě doporučení, že je to úlet, jsem zkusil dvojici Lazer Viking / Sabreheart na Full Moon Stage a musím uznat, že doporučení nelhalo, ale nebylo to v úplně pozitivním smyslu.

Když jsem dorazil na místo, tak na pódiu stál s kytarou týpek v šiltovce a jeho kolega - vlasatý a potetovaný zpěvák - se dral s mikrofonem mezi publikum. Tato show u mě zcela přehlušila dojem z hudby a to přesto, že pak už vlastně nebylo přes lidi nic vidět. Přes mikrofon jsem ještě zaslechl, jak odmítl nabízené pivo, protože ho nepije, a pak údajně rozjel jakýsi break dance, což vzhledem k rozbahněnému terénu (i když zdaleka ne všude) skutečně slibovalo silný zážitek. Co přesně se dělo pak, to ví zřejmě jen dvacet lidí, kteří stáli nejblíž.

Když dohráli písničku, tak se zpěvák vydrápal zpátky na pódium a bez jediného slova zmizel v zákulisí. Lidé trpělivě čekali, co se z toho dál vyvine, protože podle programu mělo být vystoupení teprve v polovině, ale dočkali jsme se pouze krátkého návratu a dost neurvalého oznámení "hele, už sem to řikal dole, to je všecko". Trpělivě jsme ještě chvíli čekali dál, ale fakt to bylo všecko.

Přinejmenším zvukařům se v tu chvíli asi ulevilo, protože už zvukovka prý neproběhla úplně hladce...

Dál jsem si v programu nemohl moc vybrat, a tak jsem došel až na hlavní scénu, kde v té době působili 2cellos.

Já mám zvuk cella rád a mám rád i různé obskurní cover verze, ale tohle seskupení jsem od první chvíle nenáviděl. Celé to na mě působilo tak nějak kolotočářsky (kromě titulních dvou violoncell tam navíc měli i bubeníka a vůbec bych řekl, že se zvukem trochu "švindlovali" nějakými krabičkami) a jako sázka na komerční jistotu s hity Michaela Jacksona (během svého krátkého poslechu jsem zachytil dva), AC/DC a podobně. Trochu mě potěšilo zařazení téměř nehratelné Voodoo People od The Prodigy, ale ne dost (většinu musel stejně odedřít bubeník), a tak jsem se raději rozhodl pro večeři na druhém konci areálu.

Tentokrát padla volba na nějaké nudle a jejich konzumaci mi zpestřoval Blick Bassy. Jako téměř každý africký hudebník hrající na Colours africkou hudbu samozřejmě žije v Evropě, takže jsem si aspoň vyslechl jeho historky, jak ve Francii hledal spoluhráče a podobně, a pak ze zoufalství zkusil elektrostan.

Tam vystupovala dvojice Himalayan Dalai Lama a byla to téměř čistá elektronika (samozřejmě bez zpěvu). Živý prvek zastupovaly dva opravdové bubny, na které oba pánové občas skutečně bubnovali a to i trochu složitější rytmy, ale už jsem byl opravdu přesycen.

Pak už mi jako povinná položka zbývalo jen Luno. Ema Brabcová stále dobře zpívá, ale jako introvertní front(wo)man se příliš nezlepšila. Sice už se celý koncert netváří jako mučednice a občas se i usmívá, ale věty jako "minulý týden jsme měli hrozný koncert, tak díky, že tady je to takové příjemné" publikum do varu příliš nedostanou. Když se ke konci koncertu celá skupina opřela do nástrojů a rozjela to, co jí image dovolovala, tak Ema jen o kousek odstoupila od mikrofonu a jemně pokyvovala hlavou do rytmu. Takovou divočinu by nedokázal rozpoutat ani Ozzy s Black Sabbath! ;)

Na další program už jsem neměl dost sil, a tak jsem zvolna zamířil k východu. Krátce jsem postál na doslech hlavní scény, kde zrovna písničkář Passenger se svým dětským hlasem a kytarou hrál variaci klasiky Sounds of Silence. Začínal stylově potichu a písničku postupně gradoval, ale dojem mi dost kazilo hlasité dusání z nedalekého cigaretového stanu (kdybych měl tu možnost, tak bych ho rád zakázal) a taky mě trochu znervózňovaly sykavky. Těžko říct, jestli to bylo ozvučením nebo to je nějaká specifická jihoanglická výslovnost, ale všechna "s" zněla spíš jako měkké polské "ś", takže to byly spíš "śaundś of śajlenś". Na další písničku jsem nepočkal.

Tak se stalo, že jsem neviděl legendárního zpěváka Petera Lipu (Xavier Baumaxa před časem vysvětloval, že u pana Lipy se vždy musí uvádět "legendární zpěvák", protože zpívá už dlouho a skoro nikdo ho nezná), ani táborovou písničku Underworld (jo, myslím tu, jak se tam pokřikuje "lager lager" ;).

Letos jsem nedělní program už skutečně moc nezvládal, takže v podstatě vítám informaci, že příští rok budou Colours končit už v sobotu, ale vzhledem k tomu, že budou začínat už ve středu, se pravděpodobně celý problém pouze o jeden den posune... Tak uvidíme. =)

Colours 2016 - den třetí

Mohlo by se zdát, že jsem zapomněl dopsat reportáž z Colours, ale není to pravda. Stále na ni myslím a i přes takzvaný "bytový problém" se mi povedlo s neuvěřitelným skluzem doklepat do konce další část:

Můj třetí den na Colours byl organizovaný především deštěm. S pocitem, že přece nemůže pršet celý den v kuse, jsem si nevzal pláštěnku, ale jen tzv. nepromokavou bundu, a protože jsem nechtěl příliš promoknout, tak jsem to vzal do areálu poklusem a velmi šikovně jsem proběhnul i jednou kaluží, která byla hlubší, než se původně zdálo. Díky tomu jsem si velmi rychle uvědomil, že boty TAKY nemám nepromokavé.

Původně jsem plánoval krátkou zastávku na prezentaci ČT o tvorbě TV grafiky a pak se přesunout na Republic of Two nebo Lake Malawi, ale nakonec jsem byl rád, že se na té prezentaci můžu zdržet, ovšem bohužel to nebylo její kvalitou.

Při mém příchodu (samozřejmě pozdním) se přes projektor, jehož rozlišení rozhodně nebylo HD, pouštěly pixelizované ukázky různých jednoduchých animací z dětských pořadů, ale rozhodně nepadlo ani slovo o tom, kde a jak vznikají. Pak následovala ukázka (samozřejmě hotových, bez postupu) retuší z pořadu Dovolená v protektorátu. Tam se většinou umazávaly reálie, které časově neodpovídaly "ději" (například sloupy vysokého napětí) nebo lidé ze štábu, kteří postávali někde v okolí a nevšimli si, že bere některá z kamer. Podle množství ukázek to vypadalo, že se musely upravovat skoro všechny záběry, což je pro štáb skvělá vizitka. ;)

Trochu praxe přinesla až závěrečná ukázka "oživených" historických fotek, které se mění podle pohybu kamery. Fotka se samozřejmě musí ručně separovat na vrstvy, ale pro mě trochu překvapivě se pak pohybu nedociluje pouhým posunováním vrstev ve 2D, ale tím, že se rozmístí v 3D prostoru "jako papírové figurky, když si stavíte betlém" (to přibližně cituji), a pak už si můžete podle libosti pohybovat kamerou a dělat "dramatické nájezdy".

Po skončení prezentace venku stále pršelo a moje oblečení bylo stále citelně vlhké, a tak jsem přečkal technickou přestávku, během které jsem jednomu z kameramanů úspěšně narušoval jeho snahu najít si ideální pozici, a počkal i na ukázku hry na harfu. Koneckonců kde dneska člověk ve volné přírodě potká harfu?

A tak jsem viděl vozíček (aka rudl) na převoz harfy a pak slyšel Petra Vizinu v rámci úvodního slova vyprávět vtipy na téma jejího ladění.

Harfistka polovinu života stráví tím, že ladí, a druhou polovinu hraje falešně.

Jak dlouho vydrží harfa naladěná? Dvacet minut nebo než někdo otevře dveře.

Když se ztratíte v lese a narazíte na Santa Clause, harfistku s naladěnou harfou a harfistku s nenaladěnou harfou, koho se zeptáte na cestu? Samozřejmě té třetí, ostatní musí být halucinace, protože neexistují.

Osobně mě docela zajímalo, jak jsou u harfy organizovány struny, tak popisem zaplácám trochu místa. =)

Klavírista by možná předpokládal, že struny budou odpovídat klavíru, takže budou odstupňovány po půl tónech a tudíž bude dvanáct strun na oktávu, ale to se mi už z prostorových důvodů moc nezdálo a bylo to správné tušení. Ve skutečnosti má harfa obvykle jen osm strun na oktávu (čili místo kompletní chromatické stupnice má hráč k dispozici jen jednu tóninu - např. C dur) a pokud potřebuje nějaké tóny z "černých kláves", tak použije pedály. Těch je sedm (pro každý tón jeden) a fungují stejně jako křížky a béčka. Pokud je celá skladba v jedné tónině, tak je možné pedály na začátku nastavit a zaaretovat, ale pokud jsou tam nějaké odskoky to jiných tónin, tak si hráč zapracuje i nohama.

Pak došlo na cover verzi Metallicy Nothing Else Matters (s drobným zakolísáním, ale i tak povedenou) a pak už se konali dobrovolníci ("Ale vy už jste se včera učila na kontrabas!"), kteří si to chtěli aspoň trochu vyzkoušet, ale slovy Ozzáka "když to nedělám sám, tak mě to nebaví", takže jsem před koncem přece jenom vyrazil ven do slábnoucího deště. To jsem ještě netušil, že bude slábnout až do jedné hodiny v noci...

Zřejmě pomocí nějakých nečistých praktik jsem se nechal vylákat na koncert - no, říkejme tomu raději vystoupení - seskupení Ať se snaží ona. Po ukázkách hry na harfu to byl dost náročný přechod, ale naštěstí jsem viděl už jen konec.

Členové skupiny křepčili po pódiu odění do dresů a chráničů z amerického fotbalu, v čemž je podporovala jediná (hostující?) žena v úboru roztleskávačky, a společnými silami vytvářeli humor. K tomu jim dopomáhalo sporé nástrojové obsazení, rychlejší tempo a jeden až dva akordy. Většinu času, z toho mála, co jsem viděl, zabral nepřítomný člen (?) skupiny Jakub Kohák. Údajně slíbil účast, ale nakonec raději odjel na dovolenou do Chorvatska, a tak se konalo jeho demonstrativní vykopnutí z kapely. To spočívalo v tom, že z pódia bylo do publika vykopnuto několik gumových míčů, na kterých byly lepicí páskou přilepeny Kohákovy podobizny, a kapela se pak ještě dožadovala vrácení míčů zpět. Pak byl jako záskok vybrán dobrovolník z publika, který spolu se skupinou odhulákal refrén závěrečné písně, a bylo dokohákováno.

Za suššího počasí bych se pak určitě vydal na koncert Marii Peszek (minule to na Colours bylo docela fajn), ale po přeměření výšky hladiny vody ve svých botách jsem zvolil kratší přesun na scénu Full Moon, kde se navíc dalo i těsně u pódia schovat pod střechu - a místa bylo naštěstí celkem dost.

Slovenská elektronická alternativa pro starší a pokročilé Ospalý pohyb skutečně mnoho lidí nepřilákala, protože dělala čest svému jménu. Hrály se tiché a pomalé písničky (často bez bicích nebo jen s metličkami) s melancholickými texty a na to těžko nalákáte masy lidí. Členové skupiny navíc rozhodně nepůsobili jako exhibicionisté, kteří by publikum strhli, což se zřejmě odvíjí už hlavní osoby celé skupiny Martina Burlase. Vypadalo to, že vystoupení dostal od někoho za trest a téměř celou dobu se tvářil vřele asi jako daňový auditor. Navíc to není zrovna vytříbený zpěvák a přestože byl hladce oholen, tak si texty spíše bručel pod fousy. Nezúčastněnou image výborně doplňoval druhý klávesák, který měl před sebou rozevřený notebook a vypadalo to, že ve volných chvílích zpracovává nějakou tabulku v Excelu. O něco živěji působili jen bubeník, který ale neměl příliš prostoru, a kytarista - ježkovy zraky! on je to Pavol Hubinák ze skupiny Veneer - toho bych se věru nenadál! (Mimochodem zdálo se mi, že kousek přede mnou stojí v publiku Petr Marek z MIDI LIDI.)

Poněkud monotónní průběh koncertu oživil až výpadek zvuku - tedy do jisté míry. =) Znenadání uprostřed písničky prostě přestaly hrát velké bedny, ale nezdálo se, že by to kdokoliv na pódiu zaznamenal, protože všichni bez jakéhokoliv zaváhání soustředěně pokračovali ve své práci. Teprve po pár vteřinách jako jediný zareagoval Paľo Hubinák, který popošel ke kraji pódia a s pobaveným úsměvem nohou natočil svůj odposlech směrem k publiku. Po další minutě se na scéně zjevil akýsi chalan v šiltovke, zkontroloval všechny konektory u pódiového zvukaře (samotný zvukař se ani nepohnul) a plnohodnotný zvuk se znovu vrátil mezi nás, ale ani tentokrát jsme se od hudebníků nedočkali žádné reakce, což mi přišlo jaksi charakteristické. Zlatý hřeb přišel samozřejmě až na úplném konci. (Ano, vydržel jsem až do konce! =) Když skupina odcházela z pódia, tak si Martin Burlas zřejmě uvědomil, že to má za sebou, a krátce se usmál. Prozářilo mi to celý zbytek dne. ;)

Protože stále poprchávalo, tak jsem se rozhodl jít fyzicky na jistotu a hudebně do rizika, a zamířil do elektrostanu na projekt (?) Makak. Na první pohled se jednalo o nástupce elektronické dívčí sestavy My Name Is Ann!, protože na pódiu se vyskytovaly dvě mladé ženy, ale na druhý pohled jsem objevil pár rozdílů. Žena za pultem - myslím mixážním - měla sice oblečené jakési sárí a při mluvení mě trochu iritovala svou výslovností a intonací (Fiordmoss anyone? =), ale intonace při zpěvu byla v pořádku, takže v tomto bodě byla MNIA! poražena na hlavu. Druhá žena měla před sebou velký stolní monitor, což u hudebníků nebývá zvykem a při pohledu ze strany se ukázalo, že festivalový program nelže - neběžel tam žádný hudební software, ale cosi na stříhání obrazu. Nebylo mi úplně jasné, proč je tohle "pracoviště" vlastně umístěno na pódiu, protože vzájemné komunikace obou protagonistek jsem si nevšimnul a samotné projekce se nevymykaly běžným zvyklostem. Nejzajímavější video byl zřejmě dlouhý záznam jízdy na skejtu po svažující se asfaltce v nějakém lesoparku a tam tedy moc interaktivních zásahů nebylo třeba. =)
Celé vystoupení bylo vůbec poznamenané snahou ukázat, že to není jen nějaká taneční zábava, ale vyšší umění, ale dalo se to přežít.

Pak zřejmě většina návštěvníků zamířila na Monkey Business, ale já jsem usoudil, že jedna opice za den stačí a v mezičase se pokusil získat nějakou večeři, což se bohužel kvůli dlouhé frontě u tortilového stánku katastrofálně protáhlo a já jsem prošvihnul podstatnou část vystoupení Subject Lost.

To, co jsem stihnul, poměrně věrně kopírovalo to, čím se Petr Adamec prezentuje třeba na Soundcloudu - komplikovanější a vůbec méně přímočará elektronika. Z diváckého pohledu bylo pozitivní, že kromě kroucení čudlíků došlo i na kytaru, ale bohužel ne dost. Většinu času strávila přetočená za záda a v tom zbytku ji buď nebylo slyšet nebo kvůli použitým efektům poznat. Jinak jsem byl ale v podstatě spokojen. =)

S čím jsem ovšem spokojen vůbec nebyl, byl stav mých bot, takže jsem v následující programové přestávce podnikl marný pokus je na záchodcích aspoň trochu vysušit, ale vcelku podle očekávání byl výsledek nevalný. Boty mě pak ovšem vyslaly na sousední "Babišovu" scénu, která měla dvě velké výhody - nad diváky tam byla tradičně natažená plachtová střecha a pod nohama byla dlažba.

Program v tu chvíli nebyl až tak důležitý ;), ale vzal jsem to jako příležitost trochu si vylepšit polskou bilanci (když už jsem prošvihnul Mariu Peszek). Polskou scénu vnímám velmi útržkovitě, takže samotný Artur Rojek mi příliš neřekl a byl jsem rád, že jsem se chytil alespoň na "bývalý člen Myslovitz". (Díky, Pavle! =)

Rojek samozřejmě přilákal spoustu polských návštěvníků festivalu a nabídnul poměrně klasický zvuk kapely a velmi podivnou barvu hlasu, která mi na živo zněla ještě podivněji, než jsem si mlhavě pamatoval z nahrávek Myslovitz. Takhle nějak by možná zněl Adam Mišík při pokusu o imitaci Dalibora Jandy. ;)

Mé další dojmy z koncertu ovšem zcela překryl nejmenovaný L.N. z K., který u jedné z pomalejších písní začal jako druhý hlas zpívat legendární Zmožkův televizní hit "Už mi lásko není dvacet let" - a ono to tam sedělo. Něco mi říká, že Rojka by tohle zjištění nepotěšilo. Další písničky sice přidaly na tempu a intenzitě, ale Zmožkova přízraku vznášejícího se nad hlavami publika jsem se už nezbavil.

Pokusil jsem se ho setřást výpravou do elektronického stanu na Sun Glitters, ale výsledkem byl především dojem, že už mi to všechno splývá do jednoho dlouhého čtyřčtvrťového dusání a problém zdaleka nemusel být na straně účinkujících.

Raději jsem se vrátil zpátky a poslechl si potlesk publika u Rojkovy poslední písničky a pak už zbývali jen DVA.

Na první pohled to vypadalo, že posledních pár měsíců bylo pro existenci "manželské" skupiny docela složitých, protože pana Kratochvíla jsem ten den zahlédl chodit po areálu s úplně cizí paní, zatímco paní Kratochvílová nastoupila na pódium s nadprůměrným obvodem břicha a zdálo se, že v nejbližších měsících ještě trochu přibere, ale přímo na pódiu nebylo nic znát. DVA mají svůj styl a toho se drží, takže si na pódiu opět vytvářeli loopy pomocí třískání do hrnečků a zkratování konektorů, ona zběsile tancovala, zpívala i vydávala opičí skřeky a on většinu času superrychle hobloval akustickou kytaru - prostě všechno bylo při starém a bylo to naprosto v pořádku.

Naprosto v pořádku pak bylo i to, že současně s koncem koncertu přestalo konečně pršet, a tak se domů cestovalo mnohem radostněji...