Colours 2016 - den čtvrtý

Letos se mi povedlo dát slovu "neaktuální" přímo netušené rozměry, ale nerad bych porušil tradici, takže tady je konečně závěrečná část reportáže. Poslední den už stejně jen tak odbudeme, protože to už jsem měl jedinou touhu, a to najít si tiché místo, kde bych se mohl posadit. Na vnímání hudby mi nezbývaly žádné kapacity... =)

Koncert Ghost of You jsem samozřejmě neviděl od začátku, ale stihnul jsem jeho podstatnou část. První věc, které jsem si na pódiu všimnul, byla velká plachta s iniciálami GOY a velmi rukodělně působícím obrazem zachycujícím převážně větve stromů, který mi nebezpečně připomínal některá díla z hodin výtvarné výchovy na základní škole - tady bych viděl ještě velký prostor pro zlepšení. =)

Po hudební stránce působila skupina naštěstí o něco dospěleji - tedy jako "rozhněvaní mladí muži". Proběhla i jistá nástrojová a mikrofonová rotace a hlavní zpěvák mě docela překvapil, když v jedné písničce místo svého obvyklého zpěvu ve stylu Nicka Cavea najednou přišel s výrazně citlivějším rejstříkem.

Na závěr mě pobavil bubeník, který poslední úder zahrál tak, že mu palička vyklouzla z ruky a po odrazu od bubnu skončila v publiku zhruba pět metrů od pódia. Jestli to má takhle natrénované, tak je to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Záznam koncertu Báry Polákové jsem poměrně nedávno viděl na ČT, a tak jsem se raději šel nechat napálit na scénu u vysokých pecí.

Programovou brožuru jsem stále pořádně nepřečetl a Óčko už několik měsíců nemůžu sledovat (naše TV po upgradu firmwaru usoudila, že ho vlastně sledovat nepotřebuju a vždy po přepnutí na Óčko se nejpozději do půl minuty sama restartuje =), takže jsem dorazil téměř naslepo s vědomím, že podle jména bude Thom Artway nějaký britský písničkář. Asi mě mohlo varovat nepravděpodobné příjmení Artway a během první písničky jsem trochu nevěřícně sledoval, že nějaká holka kousek ode mě zná text, ale nevarovalo, takže po první písničce jsem nevěřil vlastním uším, že nám mladý cizinec děkuje v češtině a zcela bez přízvuku. Mno jo - Tomáš Maček, Vlachovice, narozen 1994. Holt ztrácím kontakt s mladým publikem. =}

Thomáš byl jako mladý Brit skutečně dost přesvědčivý, čemuž kromě dobré výslovnosti (a střídavě i doprovodné skupiny) pomáhaly i "irské" skluzy do falzetu, ale jinak mi svou image připomínal spíše velmi mladého "nemoderného chalana" Mira Žbirku bez brýlí, protože měl na sobě čistě bílé tričko, džínovou bundu, úplně normální účes a tvářil se velmi pozitivně. Po každé písničce nadšeně děkoval a divil se, kolik přišlo lidí. ("Poprvé na koncertě přes vás nevidíme na zvukaře!")

Když pak další písničku uvedl slovy "tuhle písničku možná budete znát" a spustil svůj reklamní hit "I Have No Inspiration", tak jsem se znova zastyděl, že jsem ho dříve neviděl. V další pauze jsem ovšem odněkud z publika zaslechl roztoužený dívčí hlas oznamovat, že "On je tak hezký!" a rozhodl jsem se, že bude lepší Thoma Artwaye začít nenávidět, ale on to asi nějak vytušil: "Další písničku jsem poprvé slyšel tady na Colours, přímo na téhle scéně. Je od australského zpěváka Cheta Fakera." Byla, a tak jsem ho vzal na milost - pokud byl na tom samém koncertu co já, tak to nemůže být úplně špatný člověk. ;)

Dojem právě vycházející hvězdy pěkně dokreslil i konec koncertu. Thom totiž vyčerpal svůj dosavadní repertoár, ale nevyčerpal přidělený čas, takže na závěr přidal ještě jednou "I Have No Inspiration" a ještě mu zbyla časová rezerva.

Na nějaký mezinárodní úspěch českých interpretů už dlouho nevěřím a na české scéně je (i dobrá) angličtina spíše nevýhodou (ani pubertální holky všechno neutáhnou =), ale i tak jsem zvědav, kam to Thom dotáhne...

Jméno Néro Scartch (nebo možná spíše Nèro Scartch) taky disponovalo slušným potenciálem pro zmatení, ale vzhledem k tomu, že se vystoupení konalo na tzv. Czech Stage, bylo o původu tentokrát jasno už předem. Na první pohled to podle oblečení vypadalo, že hlavním inspiračním zdrojem jsou Depeche Mode, ale hudba byla trochu "hardcorovější" s větším množstvím kytar a dost primitivními zvuky kláves.

Očividně se všechno točilo kolem zpěváka (teď se dívám na webu, že je to jistý Jakub Svoboda - syn Jardův a taktéž člen Mydy Rabycad, které jsem letos minul), ale toho naneštěstí (?) nebylo přes ostatní nástroje moc slyšet a angličtina nebyla úplně přesvědčivá. Z lidí na pódiu vypadal nejmladší a spíše než mladého Davida Gahana mi připomínal hubený klon mladého Billy Idola. Zcela jasno nemám ani v tom, jestli je Nèro Scartch aktuálně skupina nebo sólový projekt, protože mezi písničkami jsem nejdřív zaslechl oznámení "my jsme Nèro Scartch" a v další pauze "tohle je můj první singl". Asi by si to chlapi měli ujasnit aspoň mezi sebou. ;) V každém případě mě živé vystoupení příliš nechytlo a šel jsem na průzkum jinam.

Na základě doporučení, že je to úlet, jsem zkusil dvojici Lazer Viking / Sabreheart na Full Moon Stage a musím uznat, že doporučení nelhalo, ale nebylo to v úplně pozitivním smyslu.

Když jsem dorazil na místo, tak na pódiu stál s kytarou týpek v šiltovce a jeho kolega - vlasatý a potetovaný zpěvák - se dral s mikrofonem mezi publikum. Tato show u mě zcela přehlušila dojem z hudby a to přesto, že pak už vlastně nebylo přes lidi nic vidět. Přes mikrofon jsem ještě zaslechl, jak odmítl nabízené pivo, protože ho nepije, a pak údajně rozjel jakýsi break dance, což vzhledem k rozbahněnému terénu (i když zdaleka ne všude) skutečně slibovalo silný zážitek. Co přesně se dělo pak, to ví zřejmě jen dvacet lidí, kteří stáli nejblíž.

Když dohráli písničku, tak se zpěvák vydrápal zpátky na pódium a bez jediného slova zmizel v zákulisí. Lidé trpělivě čekali, co se z toho dál vyvine, protože podle programu mělo být vystoupení teprve v polovině, ale dočkali jsme se pouze krátkého návratu a dost neurvalého oznámení "hele, už sem to řikal dole, to je všecko". Trpělivě jsme ještě chvíli čekali dál, ale fakt to bylo všecko.

Přinejmenším zvukařům se v tu chvíli asi ulevilo, protože už zvukovka prý neproběhla úplně hladce...

Dál jsem si v programu nemohl moc vybrat, a tak jsem došel až na hlavní scénu, kde v té době působili 2cellos.

Já mám zvuk cella rád a mám rád i různé obskurní cover verze, ale tohle seskupení jsem od první chvíle nenáviděl. Celé to na mě působilo tak nějak kolotočářsky (kromě titulních dvou violoncell tam navíc měli i bubeníka a vůbec bych řekl, že se zvukem trochu "švindlovali" nějakými krabičkami) a jako sázka na komerční jistotu s hity Michaela Jacksona (během svého krátkého poslechu jsem zachytil dva), AC/DC a podobně. Trochu mě potěšilo zařazení téměř nehratelné Voodoo People od The Prodigy, ale ne dost (většinu musel stejně odedřít bubeník), a tak jsem se raději rozhodl pro večeři na druhém konci areálu.

Tentokrát padla volba na nějaké nudle a jejich konzumaci mi zpestřoval Blick Bassy. Jako téměř každý africký hudebník hrající na Colours africkou hudbu samozřejmě žije v Evropě, takže jsem si aspoň vyslechl jeho historky, jak ve Francii hledal spoluhráče a podobně, a pak ze zoufalství zkusil elektrostan.

Tam vystupovala dvojice Himalayan Dalai Lama a byla to téměř čistá elektronika (samozřejmě bez zpěvu). Živý prvek zastupovaly dva opravdové bubny, na které oba pánové občas skutečně bubnovali a to i trochu složitější rytmy, ale už jsem byl opravdu přesycen.

Pak už mi jako povinná položka zbývalo jen Luno. Ema Brabcová stále dobře zpívá, ale jako introvertní front(wo)man se příliš nezlepšila. Sice už se celý koncert netváří jako mučednice a občas se i usmívá, ale věty jako "minulý týden jsme měli hrozný koncert, tak díky, že tady je to takové příjemné" publikum do varu příliš nedostanou. Když se ke konci koncertu celá skupina opřela do nástrojů a rozjela to, co jí image dovolovala, tak Ema jen o kousek odstoupila od mikrofonu a jemně pokyvovala hlavou do rytmu. Takovou divočinu by nedokázal rozpoutat ani Ozzy s Black Sabbath! ;)

Na další program už jsem neměl dost sil, a tak jsem zvolna zamířil k východu. Krátce jsem postál na doslech hlavní scény, kde zrovna písničkář Passenger se svým dětským hlasem a kytarou hrál variaci klasiky Sounds of Silence. Začínal stylově potichu a písničku postupně gradoval, ale dojem mi dost kazilo hlasité dusání z nedalekého cigaretového stanu (kdybych měl tu možnost, tak bych ho rád zakázal) a taky mě trochu znervózňovaly sykavky. Těžko říct, jestli to bylo ozvučením nebo to je nějaká specifická jihoanglická výslovnost, ale všechna "s" zněla spíš jako měkké polské "ś", takže to byly spíš "śaundś of śajlenś". Na další písničku jsem nepočkal.

Tak se stalo, že jsem neviděl legendárního zpěváka Petera Lipu (Xavier Baumaxa před časem vysvětloval, že u pana Lipy se vždy musí uvádět "legendární zpěvák", protože zpívá už dlouho a skoro nikdo ho nezná), ani táborovou písničku Underworld (jo, myslím tu, jak se tam pokřikuje "lager lager" ;).

Letos jsem nedělní program už skutečně moc nezvládal, takže v podstatě vítám informaci, že příští rok budou Colours končit už v sobotu, ale vzhledem k tomu, že budou začínat už ve středu, se pravděpodobně celý problém pouze o jeden den posune... Tak uvidíme. =)

Colours 2014 - den třetí

Sobota 19.7.

Možná tomu nebude věřit (spíš jo ;), ale v sobotu jsme opět přišli pozdě a tak jsme se za zpěvu andělského ;) Dana Bárty snažili co nejrychleji dostat ke scéně Full Moonu.

Načasování nám dokonale vyšlo, protože přestože se mělo zhruba ještě deset minut hrát, tak přesně při našem příchodu Prodavač dohrál(i) a opustil pódium. Chvilku to vypadalo, že si chlapci jen dělají prostor pro přídavek, ale když se na chvíli vrátili, tak Šampón jen rozpačitě oznámil, že by ještě hráli, ale v tom horku jim fakt kolabuje notebook, tak sorry.

Horko bylo skutečně slušné a tak se zdálo, že bude výhoda, že Chet Faker hraje na scéně u vysokých pecí, kde byla mezi ochozy nad publikem natažená velká skládaná bílá plachta, ale jak už to tak bývá, nic není dokonalé. Kolem páté hodiny bylo totiž slunce přesně v takové výšce, že svítilo skrz mezeru mezi plachtou a okolními budovami na celé prostranství před pódiem, takže stín se nekonal.

Slunce dokonce docela slušně svítilo i na přední část pódia, kde měl Chet připravený pultík s controllerem, takže k mému pobavení se těsně před začátkem koncertu na pódium ještě vrátili technici s kusem kartónu a velmi profesionálně ho černou izolačkou přilepili na okraj pultu, aby controller zastínili a bylo na něm vidět svítící kontrolky.

Ke žhavé atmosféře koncertu přispívalo i publikum, kterého se sešlo opravdu hodně (myslím, že to byl s náskokem letošní rekord téhle scény) a zdálo se mi, že v něm převažují mladí (a převážně polští) hipsteři, protože když se vousáč Chet konečně zjevil a začal kroutit čudlíky, tak to mělo takovou odezvu, že ta plachta nad námi málem odletěla, a totéž se zopakovalo, když o chviličku později začal ležérně zpívat.

Byl to asi nejtrendovější koncert letošních Colours a mohl být ještě víc, kdyby Chet nechtěl dokazovat, že není jen čudlíkář. Po pár písničkách se totiž přesunul i k sousedním klávesám s Rhodes presetem a všechno to dorazil tím, že si pozval bubeníka a kytaristu a několik dalších písniček odehráli jako velmi tradiční skupina. To nebylo to, co by chtěla naše strana a vláda, a ani polská opozice neprokázala dostatek solidarnośći, takže koncertu trochu spadnul řemen.

Na závěr se Chet vrátil ke krabičkám a bez živého bubeníka to paradoxně zase ožilo, ale ten kontrast obou jeho inkarnací byl opravdu do uší bijící. V každém případě ale zapůsobil sympaticky bezprostředně a když Australan zhodnotí ostravské počasí povzdechem “fucking hot”, tak už to má jistou váhu! =)

Po koncertě bylo třeba počkat, až se prostor alespoň trochu vyprázdní, a pak jsem udělal chybu, že jsem pokusil koupit si svou tradiční festivalovou tortilu. Tedy nakonec se mi to podařilo, ale ve frontě jsem strávil téměř půl hodiny. Z hudebního hlediska to ale asi nebyla zase tak velká ztráta, protože na sousedním pódiu (ano, u tradičního nafukovacího Radegasta) mezitím řádila skupina Bijou Terrier. Když jsem se přiblížil natolik, abych rozeznal slova “refrénu silného jak hovado” (narážka čistě záměrná), a zjistil, že se jedná o tzv. veselý slovenský punk, tak jsem se zase otočil a vrátil se k občerstvení.

Místo po Chetu Fakerovi mezitím obsadila (už skupina?) Never Sol a byl to taky pořádný kontrast. Koncertní sestava se sice skládala ze tří lidí, ale hudební doprovod byl oholený na kost a Sára Vondrášková se často doprovázela jen sama na klávesy, což bubenice doplňovala výrazem “budu tu muset sedět ještě dlouho?”. Celková hudební ponurost dosahoval hodnot přinejmenším 3 Luno, a tak není nijak překvapivé, že přes lepší klimatické podmínky bylo publikum značně prořídlé (mezi lidmi se dalo snadno projít až k pódiu) a nabízely se otázky o kontraproduktivním patriotismu pořadatelů - Never Sol by se hodili spíše na komornější scénu. O to víc mě překvapilo, když kousek přede mnou tři mladí vytáhli kartónový transparent a začali s ním usilovně mávat. Zezadu jsem neviděl, co na něm bylo napsané, ale muselo to být něco velmi vtipného, protože se Sára během zpěvu na moment *téměř* pousmála. To samozřejmě trochu dramatizuju, protože mezi písničkami se vlastně usmívala, ale i při tom působila nějak ztraceně a nejistě. Když po 45 minutách oznámila, že víc už toho zahrát nemůžou (všichni účinkující kromě největších hvězd měli na vystoupení hodinu), protože toho víc neumí, tak to dokonale odpovídalo celému koncertu - zatím(?) to není ono.

Pak se začala v davu pomalu hromadit černá trička (i dvě s nápisem Vanessa jsem zahlédl =), protože další na řadě byli WWW. Velice mě pobavilo, že jako hosta si přivezli zrovna ikonu brněnské alternativy bubeníka Pavla Fajta (a naopak už nepřivezli DJ), protože během několika posledních let jsem se několikrát dočetl, že WWW vlastně nejsou hip-hopová skupina, ale brněnská alternativa, tak teď to konečně oficiálně potvrdili. =)

Hudebním přínosem si tak jistý nejsem, protože Pavel Fajt prostě musí znít jako živý bubeník s opravdovými bubny a žádný živý bubeník nemůže zní agresivněji než Sifonovy zběsilé beaty a pazvuky, takže tam, kde se oba světy potkávaly, to trochu drhlo, ale na druhou stranu verze Lexikonu bez hudby, pouze s Fajtem bubnujícím (výjimečně) na pady, byla vítanou změnou.

Jinak byl koncert trochu poznamenán tím, že Anděra měl prý vykloubené levé rameno a tak se po pódiu pohyboval pouze v kalhotách a s velkou (od ramen až po pás ) plastovou dlahou na suchý zip, který ale neustále odlepoval a zase přilepoval, aby mohl levou rukou čas od času něčím kroutit a asi dvakrát dokonce chvilku bubnovat - jen jednou rukou by to asi fakt nebylo ono, protože jedna ruka netleská. =)

Ostatních ohledech to ale bylo staré dobré WWW a změna se dala vytušit asi jen v tom, že u tracků z Atomové včely Anděra trochu ubírá na hlasové agresivitě a osahává si hranici mezi rapem a zpěvem. Možná je to mírné “vyměknutí” trochu na škodu, ale jít za Lexikon už asi stejně nejde, takže pokud se má WWW dále vyvíjet, tak je nějaká změna směrování nevyhnutelná.

Robert Plant se prý vrátil na Colours po osmi letech, ale nevzpomínám si, že bych ho minule viděl a ani tentokrát mě nenalákal, což ale znamenalo sázku na nejistotu.

Z údajně indiánské skupiny A Tribe Called Red se vyklubali tři tlouštíci za notebooky hrající něco, co by mohly být indiánské lidovky v remixu Maxim Turbulenc, které vkusně doplňoval jediný štíhlejší člověk na pódiu provádějící break dance v indiánském kroji. (Za každé použití slova “indiánský” mám slíbenou prémii. ;) Očekávaný protest z muzea falešného znalce Indiánů Karla Maye ovšem nepřišel a solidně zaplněná plocha před pódiem ochotně poskakovala. (Připisuju si další prémii za použití metonymie. ;)

Hudba Bee and Flower byla ve festivalovém programu popisována mimo jiné pomocí Portishead, ale místo rozervané Beth Gibbons jsme dostali rozvernou zpěvačku, která s publikem komunikovala pomocí dotazů typu: “Who wants to hear a love song?”, a místo scratchování z pódia kvílely dvoje housle, takže to celé znělo spíše jako ploužáky v americkém country baru. V tomto kontextu to neznělo špatně, ale já na country moc nejsem.

Výhodou ovšem bylo, že se na Full Moon stage dalo sedět, a tak jsme se úspěšně dožili koncertu Darkside, kteří “Zlatě Holušové v Barceloně natolik učarovali, že kvůli nim rozšířila už kompletně hotový program”.

Darkside by mi teoreticky měli sedět, ale z nějakých důvodů (pozdní čas, únava?) jsem si koncert moc neužil. Všechno začalo velmi artově - scéna byla téměř ve tmě a ohromný mrak umělé mlhy válející se na pódiu byl nasvícený pouze zezadu, takže celý koncert jsme z obou hudebníků viděli jen siluety. Velmi zvolna se začala rozbíhat zamlžená předehra, což působilo asi dvě minuty slibně, ale po pěti minutách už začínalo být jasné, že podobně neurčitě to bude pokračovat i dál. Po dvanácti minutách (hodinky jsem si chystal podle rozhlasu! ;), když už se zdálo být jasné, že celý koncert zůstane takhle ambientní, se najednou rozjely celkem fádní 4/4 dusající bubny, které všechno ostatní úspěšně přehlušily, a v tomto duchu už to vydrželo až do konce koncertu. Občas došlo i na trochu zpěvu, ale byly to taky spíše neurčité opakující se útržky, kterým kvůli hojnému efektování většinou nebylo rozumět. Něco na mě bylo příliš jednoduché, něco zase příliš složité a dohromady mi to moc nesedělo, ale možná to chce místo koncertu spíš zkusit album.

Na vykradače 90.let Bastille bych jindy asi ještě vydržel, ale složité logistické okolnosti mě po půlnoci vyhnaly domů...

(Ne, ještě stále to není kompletní, takže závěr bude příště.)