Colours 2014 - den třetí

Sobota 19.7.

Možná tomu nebude věřit (spíš jo ;), ale v sobotu jsme opět přišli pozdě a tak jsme se za zpěvu andělského ;) Dana Bárty snažili co nejrychleji dostat ke scéně Full Moonu.

Načasování nám dokonale vyšlo, protože přestože se mělo zhruba ještě deset minut hrát, tak přesně při našem příchodu Prodavač dohrál(i) a opustil pódium. Chvilku to vypadalo, že si chlapci jen dělají prostor pro přídavek, ale když se na chvíli vrátili, tak Šampón jen rozpačitě oznámil, že by ještě hráli, ale v tom horku jim fakt kolabuje notebook, tak sorry.

Horko bylo skutečně slušné a tak se zdálo, že bude výhoda, že Chet Faker hraje na scéně u vysokých pecí, kde byla mezi ochozy nad publikem natažená velká skládaná bílá plachta, ale jak už to tak bývá, nic není dokonalé. Kolem páté hodiny bylo totiž slunce přesně v takové výšce, že svítilo skrz mezeru mezi plachtou a okolními budovami na celé prostranství před pódiem, takže stín se nekonal.

Slunce dokonce docela slušně svítilo i na přední část pódia, kde měl Chet připravený pultík s controllerem, takže k mému pobavení se těsně před začátkem koncertu na pódium ještě vrátili technici s kusem kartónu a velmi profesionálně ho černou izolačkou přilepili na okraj pultu, aby controller zastínili a bylo na něm vidět svítící kontrolky.

Ke žhavé atmosféře koncertu přispívalo i publikum, kterého se sešlo opravdu hodně (myslím, že to byl s náskokem letošní rekord téhle scény) a zdálo se mi, že v něm převažují mladí (a převážně polští) hipsteři, protože když se vousáč Chet konečně zjevil a začal kroutit čudlíky, tak to mělo takovou odezvu, že ta plachta nad námi málem odletěla, a totéž se zopakovalo, když o chviličku později začal ležérně zpívat.

Byl to asi nejtrendovější koncert letošních Colours a mohl být ještě víc, kdyby Chet nechtěl dokazovat, že není jen čudlíkář. Po pár písničkách se totiž přesunul i k sousedním klávesám s Rhodes presetem a všechno to dorazil tím, že si pozval bubeníka a kytaristu a několik dalších písniček odehráli jako velmi tradiční skupina. To nebylo to, co by chtěla naše strana a vláda, a ani polská opozice neprokázala dostatek solidarnośći, takže koncertu trochu spadnul řemen.

Na závěr se Chet vrátil ke krabičkám a bez živého bubeníka to paradoxně zase ožilo, ale ten kontrast obou jeho inkarnací byl opravdu do uší bijící. V každém případě ale zapůsobil sympaticky bezprostředně a když Australan zhodnotí ostravské počasí povzdechem “fucking hot”, tak už to má jistou váhu! =)

Po koncertě bylo třeba počkat, až se prostor alespoň trochu vyprázdní, a pak jsem udělal chybu, že jsem pokusil koupit si svou tradiční festivalovou tortilu. Tedy nakonec se mi to podařilo, ale ve frontě jsem strávil téměř půl hodiny. Z hudebního hlediska to ale asi nebyla zase tak velká ztráta, protože na sousedním pódiu (ano, u tradičního nafukovacího Radegasta) mezitím řádila skupina Bijou Terrier. Když jsem se přiblížil natolik, abych rozeznal slova “refrénu silného jak hovado” (narážka čistě záměrná), a zjistil, že se jedná o tzv. veselý slovenský punk, tak jsem se zase otočil a vrátil se k občerstvení.

Místo po Chetu Fakerovi mezitím obsadila (už skupina?) Never Sol a byl to taky pořádný kontrast. Koncertní sestava se sice skládala ze tří lidí, ale hudební doprovod byl oholený na kost a Sára Vondrášková se často doprovázela jen sama na klávesy, což bubenice doplňovala výrazem “budu tu muset sedět ještě dlouho?”. Celková hudební ponurost dosahoval hodnot přinejmenším 3 Luno, a tak není nijak překvapivé, že přes lepší klimatické podmínky bylo publikum značně prořídlé (mezi lidmi se dalo snadno projít až k pódiu) a nabízely se otázky o kontraproduktivním patriotismu pořadatelů - Never Sol by se hodili spíše na komornější scénu. O to víc mě překvapilo, když kousek přede mnou tři mladí vytáhli kartónový transparent a začali s ním usilovně mávat. Zezadu jsem neviděl, co na něm bylo napsané, ale muselo to být něco velmi vtipného, protože se Sára během zpěvu na moment *téměř* pousmála. To samozřejmě trochu dramatizuju, protože mezi písničkami se vlastně usmívala, ale i při tom působila nějak ztraceně a nejistě. Když po 45 minutách oznámila, že víc už toho zahrát nemůžou (všichni účinkující kromě největších hvězd měli na vystoupení hodinu), protože toho víc neumí, tak to dokonale odpovídalo celému koncertu - zatím(?) to není ono.

Pak se začala v davu pomalu hromadit černá trička (i dvě s nápisem Vanessa jsem zahlédl =), protože další na řadě byli WWW. Velice mě pobavilo, že jako hosta si přivezli zrovna ikonu brněnské alternativy bubeníka Pavla Fajta (a naopak už nepřivezli DJ), protože během několika posledních let jsem se několikrát dočetl, že WWW vlastně nejsou hip-hopová skupina, ale brněnská alternativa, tak teď to konečně oficiálně potvrdili. =)

Hudebním přínosem si tak jistý nejsem, protože Pavel Fajt prostě musí znít jako živý bubeník s opravdovými bubny a žádný živý bubeník nemůže zní agresivněji než Sifonovy zběsilé beaty a pazvuky, takže tam, kde se oba světy potkávaly, to trochu drhlo, ale na druhou stranu verze Lexikonu bez hudby, pouze s Fajtem bubnujícím (výjimečně) na pady, byla vítanou změnou.

Jinak byl koncert trochu poznamenán tím, že Anděra měl prý vykloubené levé rameno a tak se po pódiu pohyboval pouze v kalhotách a s velkou (od ramen až po pás ) plastovou dlahou na suchý zip, který ale neustále odlepoval a zase přilepoval, aby mohl levou rukou čas od času něčím kroutit a asi dvakrát dokonce chvilku bubnovat - jen jednou rukou by to asi fakt nebylo ono, protože jedna ruka netleská. =)

Ostatních ohledech to ale bylo staré dobré WWW a změna se dala vytušit asi jen v tom, že u tracků z Atomové včely Anděra trochu ubírá na hlasové agresivitě a osahává si hranici mezi rapem a zpěvem. Možná je to mírné “vyměknutí” trochu na škodu, ale jít za Lexikon už asi stejně nejde, takže pokud se má WWW dále vyvíjet, tak je nějaká změna směrování nevyhnutelná.

Robert Plant se prý vrátil na Colours po osmi letech, ale nevzpomínám si, že bych ho minule viděl a ani tentokrát mě nenalákal, což ale znamenalo sázku na nejistotu.

Z údajně indiánské skupiny A Tribe Called Red se vyklubali tři tlouštíci za notebooky hrající něco, co by mohly být indiánské lidovky v remixu Maxim Turbulenc, které vkusně doplňoval jediný štíhlejší člověk na pódiu provádějící break dance v indiánském kroji. (Za každé použití slova “indiánský” mám slíbenou prémii. ;) Očekávaný protest z muzea falešného znalce Indiánů Karla Maye ovšem nepřišel a solidně zaplněná plocha před pódiem ochotně poskakovala. (Připisuju si další prémii za použití metonymie. ;)

Hudba Bee and Flower byla ve festivalovém programu popisována mimo jiné pomocí Portishead, ale místo rozervané Beth Gibbons jsme dostali rozvernou zpěvačku, která s publikem komunikovala pomocí dotazů typu: “Who wants to hear a love song?”, a místo scratchování z pódia kvílely dvoje housle, takže to celé znělo spíše jako ploužáky v americkém country baru. V tomto kontextu to neznělo špatně, ale já na country moc nejsem.

Výhodou ovšem bylo, že se na Full Moon stage dalo sedět, a tak jsme se úspěšně dožili koncertu Darkside, kteří “Zlatě Holušové v Barceloně natolik učarovali, že kvůli nim rozšířila už kompletně hotový program”.

Darkside by mi teoreticky měli sedět, ale z nějakých důvodů (pozdní čas, únava?) jsem si koncert moc neužil. Všechno začalo velmi artově - scéna byla téměř ve tmě a ohromný mrak umělé mlhy válející se na pódiu byl nasvícený pouze zezadu, takže celý koncert jsme z obou hudebníků viděli jen siluety. Velmi zvolna se začala rozbíhat zamlžená předehra, což působilo asi dvě minuty slibně, ale po pěti minutách už začínalo být jasné, že podobně neurčitě to bude pokračovat i dál. Po dvanácti minutách (hodinky jsem si chystal podle rozhlasu! ;), když už se zdálo být jasné, že celý koncert zůstane takhle ambientní, se najednou rozjely celkem fádní 4/4 dusající bubny, které všechno ostatní úspěšně přehlušily, a v tomto duchu už to vydrželo až do konce koncertu. Občas došlo i na trochu zpěvu, ale byly to taky spíše neurčité opakující se útržky, kterým kvůli hojnému efektování většinou nebylo rozumět. Něco na mě bylo příliš jednoduché, něco zase příliš složité a dohromady mi to moc nesedělo, ale možná to chce místo koncertu spíš zkusit album.

Na vykradače 90.let Bastille bych jindy asi ještě vydržel, ale složité logistické okolnosti mě po půlnoci vyhnaly domů...

(Ne, ještě stále to není kompletní, takže závěr bude příště.)

Colours 2012 - den druhý

V pátek už bylo u vstupu všechno jinak. Fronty zmizely, “odbavení” s náramkem bylo naprosto plynulé, jen ty problémy s dopravou a parkováním se nezměnily, ale to se vzhledem k poloze areálu a množství aut asi o moc lépe vyřešit nedá. Pravdou taky je, že jsme dorazili až po práci a po večeři, takže pravděpodobně už všichni byli uvnitř. =)

Na scénu OKD jsme se dovlekli zrovna ve chvíli, kdy se po okolí rozléhal strašlivý industriální rachot kombinovaný s přeskakujícím CD, ale jak jsem pochopil z následující písničky, tak GaBlé prostě jenom mají rádi kontrasty a co může být lepšího, než prostřídat to s dětským popěvkem jen za doprovodu brnkání na kytaru?



Hlavní hvězdou dne byl určitě Bobby McFerrin doprovázený dalšími třemi zpívajícími parťáky (dva pánové a jedna dáma). Všichni už byli docela v letech, ale to jim nebránilo se pěvecky a beatboxově vyblbnout. Těžko odhadovat, jak velkou část celého koncertu měli připravenou a jakou část tvořila čirá improvizace, ale vzhledem k minimu “opravdových” textů (snad až na píseň o těžkém životě holubů ve městě) bych si vsadil spíš na tu improvizaci.

Bobbymu navíc výborně vyšlo taktické střídání, protože v době, když už to vypadalo, že jsme “všechno slyšeli” a dál budou následovat jen variace na předchozí, tak došlo na mé tušení, Bobby směrem do zákulisí prohodil “Come on, Dan!” a na scéně se zjevil host Dan Bárta. Jeho vsuvka jen prohloubila můj dojem, že improvizace je výrazně v převaze, protože Dan prostě spustil, Bobby mu začal přizvukovat jako ozvěna a zbytek party obstarával pozadí. Po nějaké době to začalo vypadat, že je Danovi už blbé, že je tam jako hlavní sólista, tak se trošku stáhnul a hlavní motivy obstarával Bobby, ale to trvalo jen chvilku, protože ten pak dopředu vystrčil svou kolegyni (téměř doslova) a ta pak s Bártou předvedla něco jako duet.

Část publika možná zklamalo, že ani jako přídavek nedošlo na jediný McFerrinův rádiový hit Don’t Worry Be Happy, ale podle teorií mcferrinovských znalců měl Bobby možná dojem, že to v ČR už odzpíval na minulých koncertech a tak chtěl předvést zase něco jiného. Pro mě to tedy zásadní nedostatek nebyl.



Mám neurčitý dojem, že jsme znovu na OKD scéně ještě zachytili kousek Rubik, ale nic konkrétního si z toho nepamatuju, takže mě to buď příliš nezaujalo nebo si to s něčím pletu. ;)

Určitě si ale nepletu Bonuse, který následoval na sousední scéně. Narváno tam úplně nebylo a tak Bonus začal velmi příhodně dílkem Poslední track (“na konzertech sice vole bejvá lidí pět a půl, teď jen čumim jak se z toho všeho stává kult”). Přítomné publikum opravdu vypadalo dostatečně kultovně a zažraně. ;)

Před začátkem jsem byl docela zvědavý, jak bude Bourek všechny ty podivné ruchy a zvuky z alba vyluzovat naživo a nejspíš jsem čekal, že to bude jen karaoke s počítačem, ale projekci zahájil nápis “Bonus / Martin Tvrdý Trio” a na pódiu byli kromě Bonuse / Bourka skutečně i dva další chlapíci s kytarami a sám šéf se občas posadil za klávesy, takže se jim společně povedlo ten half-playbackový dojem úspěšně rozbít.

Převahu měly samozřejmě písničky (?) z Náměstí míru, které Bonus prokládal komentáři (“to prostředí tady je fakt skvělý”), nepochopitelnými vtipy (“já i Ostrava máme společnou přezdívku - ocelové srdce republiky”) a nezbytným politickým aktivismem (“odvolání Kalouska je skvělý, ale já jim říkám, ať se nespokojí s tím, koho nám předhodí” - následovalo Jez, co ti dají). Někteří diváci pak samozřejmě odešli, aby stihli začátek Antonyho (dalo by se říct “jedna smrt navíc nikoho nezabije!” ;), ale já jsem celkem spokojeně vydržel až do konce a na Antonyho se přesunul až pak.

I Antony celkem naplnil to, co jsem od něho čekal, ale já jsem toho vlastně moc nečekal. ;) Má sice hodně zajímavý hlas (a nebojí se ho použít! ;), ale snad s výjimkou Blind (což je ale vlastně Hercules and Love Affair) mi všechny jeho písničky vždycky připadaly až příliš “vzdušné” a on sám pro změnu příliš divný, což na Colours dokázal dokonce ještě daleko překonat.

U kohokoliv jiného by se dalo napsat, že “je to kus chlapa”, ale to by u Antonyho bylo přes jeho výšku (kolem 190 cm?) a váhu (???) asi trochu matoucí a použít pro srovnání jakoukoliv ženu by taky nebylo úplně přesné. Ovšem vzhled neurčitého pohlaví není zdaleka to nejdivnější... =)

Už při příchodu ke scéně mě totiž neuvítala hudba, ale právě probíhající dlouhý Antonyho monolog o tom, že když byl mladý, tak před jeho domem někdo srazil nějakého kluka a zůstala tam velká skvrna od krve a v té době byla situace v jeho komunitě velice těžká, a tak... Bylo to tak dlouhé, že jsem nakonec zaspal pointu - z části i proto, že jsem začal soucitně sledovat Janáčkovu filharmonii, která Antonymu číhala za zády místo jeho rodných The Johnsons, ale číhala marně, protože Mistr se musel nejprve vypovídat. V další pauze pak následoval další projev hodný OSN o tom, že Země je naše matka, která nám vše poskytuje, kdežto my a ropné firmy jako Chevron, atd. atd.

Na druhou stranu přínos samotné filharmonie byl menší, než mohl být. Hlasitost zpěvu byla totiž vyšší než celého orchestru dohromady, takže ten mohl jen tak podkreslovat a navíc když se občas ozvaly bicí, tak jsem měl dojem, že mají nějakou podivnou ozvěnu (přeslechy?) a všechno se rozplizávalo do nějaké ušlechtilé, ale beztvaré vaty.

Paradoxně pak nejintenzivněji zapůsobil přídavek, který Antony odzpíval z větší části sám u klavíru (neboli platilo tradiční “méně je více”) a nepokazil to ani jeho hlasový výpadek následovaný “oops - I’m a bit tired”.

Ještě bych nerad zapomněl na docela vtipné napomenutí publika, aby na něj lidé nevolali “we love you”, protože to není od srdce, ale pěkně sami za sebe “I love you”, což se pak samozřejmě ozvalo taky a Antony to doplnil smíchem, za který by měl zaplatil nějaké autorské poplatky Jiřině Bohdalové. Na závěr asi třikrát poděkoval dirigentovi, “opravdu vynikajícímu orchestru” a přizvanému klavíristovi, což podtrhnul teatrálním pokleknutím na kraji pódia a pak už se poeticky odvlnil do zákulisí. Jsem rád, že jsem ten koncert viděl, ale doma si Antonyho ani teď pouštět nebudu.

My jsme se pak chtěli odvlnit taky, ale vzhledem k terénu jsme museli použít daleko běžnější klopýtání... =)

Colour Me Badd

Colours of Ostrava 2008 (volume II)

Sobota 12.7.2008

Když prozradím, že sobotu jsme jednotně zahájili Xavierem Baumaxou, tak tím asi nikoho nešokuju. Všechno bylo, jak má být - Xaviho během zvukovky nadchlo, že když úderem ruky zatlumí struny, tak to zní jako bass drum a "ty vole, to má tak osm moravců", takže si asi minutu zkoušel, jak z toho spolu se svým beatboxem udělat rytmus. Pak si nechal pustit úvodní "jingle bells" ("Za okamžik vystoupí Chaviér Baumaxa"), shromážděnému publiku vysvětlil, že si sem (s věrným perkusionistou) jen odskočili ze společného turné s Davidem Kollerem a mohlo se začít. Náhodným divákům dal najevo, na co přišli, poměrně brzy, když kollerovskou intonací odzpíval lehce upravenou Pažitku, do které propašoval několik nesouvisejících písniček včetně refrénu Svědomí od Kryštofů a doplňující informaci, že je "citlivý chlapec z Havířova", ale asi to nestačilo, protože v následující pauze jsem za sebou zaslechl dialog: "A který je ten Baumaxa?" - "Nevím, ale prý to jsou kluci z kapely od Kollera."


Pažitka na Colours (dodatečně objeveno na YouTube)

Pak přišla řada na kytarové exhibice, scatování, imitování Dana Bárty, degustace trávy dodané publikem a rastamanské filozofování v pidgin-english o "blek ent wajt pipula" a Horstu Fuchsovi, které ovšem v průběhu koncertu nakynulo o něco víc, než by bývalo vhodné. I pán za mnou ale musel přes nějaké připomínky uznat, že "je to výborný hudebník". Nejvíc mě ale potěšilo, když se místo přídavku pokusil Xavi donutit publikum trojhlasně zpívat "loučí se a končí", "dál mám tě ráda jako kamaráda" a "nemůžu tě vykousat" (ano, skupina Vltava Roberta Nebřenského! =)

Pak se naše skupinka roztrhala na elementární částice a rozprskla se všem směry. Mě to hodilo do Farské zahrady, kde už chvíli běželo představení Mistr a žák neboli "recyklovaná asijská commedia dell'arte á la Tarantino - hravý autorský projekt režijního tandemu SKUTR Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský". Něco takového jsem na vlastní oči asi ještě neviděl. Citovaný popis z programu nelhal - na jevišti se zárověň odvíjela parodie na kung-fu filmy a Pulp Fiction. Celá dlouhá pasáž v bytě před "Ezechiel" byla použita téměř doslova, jen místo gangsterů tam vystupovali samurajové (či co), což se poznalo podle toho, že všichni měli obličeje natřené na žluto. Pak se vedly různě vtipné i nevtipné monology, na velice slušné úrovni se bojovalo a k tomu všemu zpíval, bubnoval a zvukově efektoval Jakub Prachař, který taky občas vstoupil na scénu v rolích dvou mrtvých zpěvaček, které hlavní hrdinové osudově milovali. Tahle nějak by mohlo vypadat studentské vystoupení sportovního klubu kung-fu u příležitosti slavnostního zakončení ročníku. Vlastně mě při sledování napadlo, že "studentské divadlo" se od dob začátků Voskovce a Wericha v mnohém změnilo, ale základní princip parodie a určité generační a tématické uzavřenosti přetrval. Parodované objekty jsou dnes úplně jiné, ale kolik čtyřicátníků (a výše) v publiku asi tušilo, proč tam nějaký chlápek v černé kudrnaté paruce natřený na žluto blábolí něco o čtvrtlibrácích se sýrem? (A naopak kolik vtipů V&W je pro nás dnes nesrozumitelných, protože nám chybí kontext a znalost gymnaziálního učiva dvacátých let.)



Za velké pořadatelské selhání považuji umístění koncertu Dana Bárty na úplně jinou scénu, než kde vystupoval Baumaxa. To by se bývalo tak krásně doplňovalo! =) Jinak šlo i tady všechno podle očekávaného plánu - Bárta a skupina hudebně exhibovali a diváci tleskali, takže několikrát došlo i na Bártovo oblíbené nadšené zvolání "to je skupina...!" Zlatým hřebem ovšem bylo, když zhruba v půlce koncertu odněkud přiletěla vážka (!), zastavila ve vzduchu pár metrů před pódiem (!!) a vydržela tam asi minutu (!!!). Nevím, jak dlouho ji to Bárta učil, ale klobouk dolů! =)

Bylo jasné, že nic lepšího už nepřijde, takže jsem se urychleně přesunul do stanu, kde měla vystoupit Lou Rhodes, a byl jsem tam jen tak tak, abych se ještě prodral na nějaké slušné místo (za zvukaře). Těsně před začátkem se pak mezi lidmi prodrala Zlata Holušová a usadila se přesně přede mě. No vida, řekl jsem si. Lou mi ovšem přivodila hned na úvod mírné zklamání. Loni na Pohodě se omlouvala, že perkusionista nemohl přijet, takže budou vystupovat jen ve dvojici s kytarami. Tentokrát nikoho neomluvila, ale na pódiu byla sama samička a od počátku bylo poznat, že chybějící doprovod je ztráta, protože jen s jednou kytarou má všechno mnohem menší dynamiku (tedy pokud ta už kytara není prošoupaná a vy nejste zrzavý Ir =). Koncert byl tedy od počátku hodně komorní a navíc prakticky současně začala nějaká blízká scéna pouštět docela nahlas nějaké disko a ty doléhající bubny v úplně jiném tempu se k Lou moc nehodily. Tedy se však ukázalo, jak je důležité míti (na koncertě) Zlatu. Ta se stejně jako já začala okamžitě ošívat, ale narozdíl od mě s tím mohla něco udělat, takže vylovila mobil a jala se kamsi telefonovat. Zhruba za další minutu ty bubny venku ztlumili.



Lou toho využila a začala dávat pokyny tomu zvukaři přede mnou, aby si doladila odposlechy na scéně, ale ten chlapík ji naprosto ignoroval a ani se nehnul, takže to začala opakovat a v tu chvíli se z boku stanu ozvalo "zvukař je tady". A byl. To přede mnou byl osvětlovač. =)

Pak už koncert probíhal celkem nerušeně. Lou výborně a procítěně zpívala své písničky lásce nebo osamělosti a doprovázela se na kytaru. Většinou to šlo, ale pak zařadila taky jednu novou písničku, kterou zkazila, takže použila "four letter word" a vymluvila se na zpocené prsty. "Hlavně to nikdo nedávejte na YouTube!" Ve stanu ale bylo opravdu dusno a téma horka jí v monolozích mezi písničkami vydrželo na téměř celý koncert. Dokonce se jí bezděčně povedl vtip, když tím uvedla i písničku Rain, ale to je prý hlavně alegorie. Tak jsme si počkali na Gabriela ("Já tu zpěvačku vůbec neznám, ale zjistil jsem, že jednu tu písničku znám.") a Lou si mohla odskočit na Radegasta. =)

Na Lou jsme znovu zformovali své šiky a zkusili to u Sergenta Garcii. Pro mě špatná volba. Mlácení kubánské slámy a neustále výzvy k Československu, ať zvedne ruce (který že máme rok?), mě brzy vyhnaly pryč.

Když jsem šel do nebe,
stavil jsem se v pekle;
nejstarší Luciper
pek si tam erteple.

A já jsem ho pěkně
vo ňákou požádal:
ale von, že nedá,
že jsem nepřikládal.

(lidová)

Mířil jsem do Templu, ale cestou jsem se stavil na Černé louce, kde právě měla začínat Lucie Bílá (!). Kdesi jsem se před Colours dočetl, že by to prý měl být komorní šansonový koncert s Petrem Maláskem za klavírem. Copak o to, Malásek za klavírem skutečně seděl, ale kromě něj byli na pódiu i kytarista, basák, bubeník, dvě sboristky a možná ještě někdo - zase tak podrobně jsem situaci nezkoumal, protože pod pódiem byla spoustu lidí a když Bílá spustila cosi o šupinách, tak jsem se dál nezdržoval.

Cestou mě ještě zastihla kratší průtrž mračen a navrátilci z filmového festivalu ve Varech, ale do Templu jsem to stihnul včas a navíc jsem pod promoklým slunečníkem před vchodem našel i pana X.B., kterak studuje denní tisk, konkrétně stranu se zahraničními politickými událostmi.

Uvnitř jsem pak našel šero přecházející až v tmu, spoustu lidí (teda na poměry Templu - dokonce vyklidili stolečky), vcelku logicky i vedro a vcelku nelogicky i zavřená okna, aby vedro nemohlo ven. Inga Liljestöm se svou skupinou docela slušně vyvolávala trip-hopové duchy půlky devadesátých let - basa, hodně efektovaná kytara s vibratem, cello, často podivně zatlumené bicí, texty o temnotě a hvězdách a zpěv střídavě do mikrofonu nebo do červeného telefonního sluchátka (ovšem nezdálo se, že by bylo utržené). Inga zpívala přesvědčivě, ale s tísnivou atmosférou hudby moc neladily její výstupy mezi písničkami, kdy nevypadala jako femme fatale, ale jako spíš jako zpocená studentka na své první zkoušce. Neustále se za něco omlouvala spoluhráčům i publikum a neplánovaným vrcholem nejspíš bylo, když si od baru nechala dodat kostky ledu a následující pauze ji napadlo, že je horko i diváků, a tak je začala rozhazovat do publika dva metry před sebe a už druhou kostkou se jí povedlo trefit reflektor, který byl metr nad ní. Vrhačské disciplíny nebudou její silnou stránkou, ale ještě pak zabrnkala na ukulele a dětský klavírek, a to jí docela šlo. Dobré to bylo.

Zpátky za Ostravici na "hlavní hvězdu" Sinéad O'Connor jsem tím pádem dorazil poměrně pozdě, ale na tom měla zásluha i ochranka u hlavního vstupu, která mě nakonec donutila jim tam nechat prázdnou petku od Spritu, který jsem mimochodem koupil dopoledne uvnitř areálu, přestože ve všech materiálech se psalo pouze o zákazu vnášení jídla, nápojů a skla a prázdná petka není ani jedno z toho. Zuřil jsem ještě asi čtvrt hodiny a Sinéad mi k míru v duši příliš nepomohla. (Rachotící Pražský výběr II jsem pro jistotu obešel velkou oklikou.)

Sinéad byla trochu starší a tlustější, než když jsem ji viděl naposled někde v TV, ale to by až tak nevadilo. Horší bylo, že si s sebou přivezla jen elektrickou kytaru a dva starší pány s kytarou a klávesami. To samozřejmě není žádná tragédie, ale když máte být hlavní hvězda festivalu, a pak jen strnule stojíte uprostřed velkého hlavního pódia, tak to není úplně ideální. Z hitovek jsem stihnul jenom Thank You for Hearing Me, kde basa z desky opravdu chyběla, a pak už Sinéad jenom poznamenala, že by po ní na pódiu mohl někdo hodit nějaké jídlo, zazpívala upravenou River of Babylon (když začala, tak jsem se musel smát) a rezolutně zmizela z pódia, přestože podle plánu měla ještě 15 minut. Plné parkoviště se dožadovalo přídavku, ale dočkalo se jenom herce a moderátora Jiřího Sedláčka (znáte z televize =), který chvíli rozpačitě gestikuloval do zákulisí, ale nakonec oznámil, že se s tím budeme muset smířit. Jenomže parkoviště pískalo, a tak to Jiří zkusil jinak: "Komu se dneska splnil sen?" Podle pískotu to vypadalo, že v publiku takových lidí moc nebylo, ale Jiří Sedláček na pódiu se každopádně vehementně hlásil. To bylo naposled, co jsem ho na festivalu viděl, ale to samozřejmě nemusí nic znamenat... ;)

(dokončení příště)

Za málo peněz málo muziky

Dáme ještě něco o televizi, ne? =)

Všichni zarytí nepřátelé spacáků a přátelé privatizace mají po ruce dalšího bojovníka - Víta (sakra =) Olmera. Jenom jim možná při tom halasném vítání nového přírůstku v táboře bojovníků za ČT úspornější trochu uniklo, že Olmer kromě jiného kritizuje právě úsporná opatření. =)

Šetří se a natáčí se strašně rychle. Janeček, Lambert a spol. zkrouhli peníze, takže hodinový hraný film se točí dvanáct dní. (slyším kašlat Krafla) To kdybych vyprávěl v cizině, v nějaké kultivované zemi, nikdo by mi nevěřil. Ilustrativním příkladem budiž dabing, kde herec za dvě hodiny odříká hlavní roli, aniž ví, o čem film pojednává. My jsme úlohu stejného rozsahu řešili týden, a hlavně, něco jsme si o tom řekli. Dneska jde jenom o to, aby se dotyčný trefil na pusu. Normou se staly naprosto neregulérní, polní podmínky. Bohužel i s těmi se většina z nás, režisérů, smíří, hlavně když dostaneme práci.

Z toho je ale, myslím, vidět, že celá ČT je v neřešitelné situaci. Na jedné straně se od ní očekává "klid na práci" (Olmer) a "umělecká kvalita" (Just) a na druhé straně se ČT omezuje reklama a "naši pracující" sepisují dlouhé protesty proti koncesionářským poplatkům a ohánějí se při tom příklady komerčních televizí, které jsou ziskové (viz libovolná diskuze o ČT na iDnes). No, bodejť by nebyly, když postupují cestou nejmenšího odporu... Napadl mě k tomu jeden pěkný ukázkový (nebo raději ilustrativní? =) příklad - hudba u současných nekonečných českých televizních seriálů z pohledu velmi nepravidelného diváka, ale pravidelného čtenáře titulků. Tedy mě. =)

Celou současnou vlnu zahájila Rodinná pouta a Prima šla na jistotu, takže hudbu složil Karel Svoboda a znělku nazpíval jeho tehdejší služebníček Bohuš Matuš. U druhé řady ho vystřídal Jiří Škorpík, ale jinak se nic nezměnilo. U třetí řady seriálu se ale komplet změnila produkce a vida - najednou na hudbu stačil (levnější?) Tadeáš Věrčák (i po přejmenování seriálu na Velmi křehké vztahy).

Nova na Pouta zareagovala uvedením Ordinace v růžové zahradě a potřebovala nějaké trumfy, a tak se znělkou stala písnička Mira Žbirky s Ivou Frühlingovou "Někdy stačí dát jen dech". A aby to stálo za to, tak to chtělo ještě nějak pojistit, takže ji produkoval Jan P. Muchow (má přece toho českého lva, že jo...), který se spolu s Michalem Novinskim staral i o scénickou hudbu. A tady někde asi začíná přelom. Ordinaci opravdu příliš (eufemismus =) nesleduju, ale mám dojem, že scénická hudba byla (zřejmě podle požadavků režie?) tak nevtíravá, až někoho napadlo, že by bylo praktičtější to vyřešit jinak. Ekonomičtěji. Nevím kdy k tomu přesně došlo, ale v současnosti myslím můžete v titulcích Ordinace pod nápisem Hudba najít jméno Sonoton Music Library. (Toho pána neznám... =) A diváci Ordinace ani Vít Olmer tehdy nevyšli do Ulic, takže si Nova spokojeně zamnula ruce a podle stejné šablony vyrobila Světla pasáže - písnička pod titulky Janek Ledecký, použitá hudba Sonoton Music Library.

Mezitím Prima rozjela Letiště a - co byste řekli - Letiště má "ústřední píseň". Napsali ji Roman Holý a Dan Bárta a taky si ji zpívají. Roman Holý kromě toho dodal i nějakou další hudbu, ale pokud jsem si všimnul, tak je ji v seriálu slyšet minimálně, zato se tam často objevují různé (a občas i slušné) písničky, takže Letiště se v tomto směru drží svého plánu "být alternativou" běžným seriálům (ale o kolik? =).

Po pravdě řečeno se ještě hrozím toho, co by mohl jako odpověď na Ordinaci vymyslet někdo v ČT, ale doufám, že k tomu v brzké době nedojde. Nebo by se dali započítat Horákovi s hudbou Ondřeje Brouska? Ale sledoval to vůbec někdo, aby nějakou původní hudbu ocenil? =)

V každém případě pojmy "hudba k seriálu" a "český seriál" vůbec dneska znamenají něco úplně jiného, než co to znamenalo před dvaceti lety. Ale asi to je nevyhnutelné. On třeba šunkový salám teď taky vypadá a chutná o hodně jinak než kdysi, ale podstatné je, že se i přes inflaci (podle oficiálního průměrného platu je to od roku 1989 zhruba 600%!) prodává pořád za stejnou cenu. Jen je zvláštní, že už lidem nechutná... =)

Čeká něco takového i "ekonomicky úsporné seriály"? A jak dlouho to bude trvat?