Colour Me Badd

Colours of Ostrava 2008 (volume II)

Sobota 12.7.2008

Když prozradím, že sobotu jsme jednotně zahájili Xavierem Baumaxou, tak tím asi nikoho nešokuju. Všechno bylo, jak má být - Xaviho během zvukovky nadchlo, že když úderem ruky zatlumí struny, tak to zní jako bass drum a "ty vole, to má tak osm moravců", takže si asi minutu zkoušel, jak z toho spolu se svým beatboxem udělat rytmus. Pak si nechal pustit úvodní "jingle bells" ("Za okamžik vystoupí Chaviér Baumaxa"), shromážděnému publiku vysvětlil, že si sem (s věrným perkusionistou) jen odskočili ze společného turné s Davidem Kollerem a mohlo se začít. Náhodným divákům dal najevo, na co přišli, poměrně brzy, když kollerovskou intonací odzpíval lehce upravenou Pažitku, do které propašoval několik nesouvisejících písniček včetně refrénu Svědomí od Kryštofů a doplňující informaci, že je "citlivý chlapec z Havířova", ale asi to nestačilo, protože v následující pauze jsem za sebou zaslechl dialog: "A který je ten Baumaxa?" - "Nevím, ale prý to jsou kluci z kapely od Kollera."


Pažitka na Colours (dodatečně objeveno na YouTube)

Pak přišla řada na kytarové exhibice, scatování, imitování Dana Bárty, degustace trávy dodané publikem a rastamanské filozofování v pidgin-english o "blek ent wajt pipula" a Horstu Fuchsovi, které ovšem v průběhu koncertu nakynulo o něco víc, než by bývalo vhodné. I pán za mnou ale musel přes nějaké připomínky uznat, že "je to výborný hudebník". Nejvíc mě ale potěšilo, když se místo přídavku pokusil Xavi donutit publikum trojhlasně zpívat "loučí se a končí", "dál mám tě ráda jako kamaráda" a "nemůžu tě vykousat" (ano, skupina Vltava Roberta Nebřenského! =)

Pak se naše skupinka roztrhala na elementární částice a rozprskla se všem směry. Mě to hodilo do Farské zahrady, kde už chvíli běželo představení Mistr a žák neboli "recyklovaná asijská commedia dell'arte á la Tarantino - hravý autorský projekt režijního tandemu SKUTR Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský". Něco takového jsem na vlastní oči asi ještě neviděl. Citovaný popis z programu nelhal - na jevišti se zárověň odvíjela parodie na kung-fu filmy a Pulp Fiction. Celá dlouhá pasáž v bytě před "Ezechiel" byla použita téměř doslova, jen místo gangsterů tam vystupovali samurajové (či co), což se poznalo podle toho, že všichni měli obličeje natřené na žluto. Pak se vedly různě vtipné i nevtipné monology, na velice slušné úrovni se bojovalo a k tomu všemu zpíval, bubnoval a zvukově efektoval Jakub Prachař, který taky občas vstoupil na scénu v rolích dvou mrtvých zpěvaček, které hlavní hrdinové osudově milovali. Tahle nějak by mohlo vypadat studentské vystoupení sportovního klubu kung-fu u příležitosti slavnostního zakončení ročníku. Vlastně mě při sledování napadlo, že "studentské divadlo" se od dob začátků Voskovce a Wericha v mnohém změnilo, ale základní princip parodie a určité generační a tématické uzavřenosti přetrval. Parodované objekty jsou dnes úplně jiné, ale kolik čtyřicátníků (a výše) v publiku asi tušilo, proč tam nějaký chlápek v černé kudrnaté paruce natřený na žluto blábolí něco o čtvrtlibrácích se sýrem? (A naopak kolik vtipů V&W je pro nás dnes nesrozumitelných, protože nám chybí kontext a znalost gymnaziálního učiva dvacátých let.)



Za velké pořadatelské selhání považuji umístění koncertu Dana Bárty na úplně jinou scénu, než kde vystupoval Baumaxa. To by se bývalo tak krásně doplňovalo! =) Jinak šlo i tady všechno podle očekávaného plánu - Bárta a skupina hudebně exhibovali a diváci tleskali, takže několikrát došlo i na Bártovo oblíbené nadšené zvolání "to je skupina...!" Zlatým hřebem ovšem bylo, když zhruba v půlce koncertu odněkud přiletěla vážka (!), zastavila ve vzduchu pár metrů před pódiem (!!) a vydržela tam asi minutu (!!!). Nevím, jak dlouho ji to Bárta učil, ale klobouk dolů! =)

Bylo jasné, že nic lepšího už nepřijde, takže jsem se urychleně přesunul do stanu, kde měla vystoupit Lou Rhodes, a byl jsem tam jen tak tak, abych se ještě prodral na nějaké slušné místo (za zvukaře). Těsně před začátkem se pak mezi lidmi prodrala Zlata Holušová a usadila se přesně přede mě. No vida, řekl jsem si. Lou mi ovšem přivodila hned na úvod mírné zklamání. Loni na Pohodě se omlouvala, že perkusionista nemohl přijet, takže budou vystupovat jen ve dvojici s kytarami. Tentokrát nikoho neomluvila, ale na pódiu byla sama samička a od počátku bylo poznat, že chybějící doprovod je ztráta, protože jen s jednou kytarou má všechno mnohem menší dynamiku (tedy pokud ta už kytara není prošoupaná a vy nejste zrzavý Ir =). Koncert byl tedy od počátku hodně komorní a navíc prakticky současně začala nějaká blízká scéna pouštět docela nahlas nějaké disko a ty doléhající bubny v úplně jiném tempu se k Lou moc nehodily. Tedy se však ukázalo, jak je důležité míti (na koncertě) Zlatu. Ta se stejně jako já začala okamžitě ošívat, ale narozdíl od mě s tím mohla něco udělat, takže vylovila mobil a jala se kamsi telefonovat. Zhruba za další minutu ty bubny venku ztlumili.



Lou toho využila a začala dávat pokyny tomu zvukaři přede mnou, aby si doladila odposlechy na scéně, ale ten chlapík ji naprosto ignoroval a ani se nehnul, takže to začala opakovat a v tu chvíli se z boku stanu ozvalo "zvukař je tady". A byl. To přede mnou byl osvětlovač. =)

Pak už koncert probíhal celkem nerušeně. Lou výborně a procítěně zpívala své písničky lásce nebo osamělosti a doprovázela se na kytaru. Většinou to šlo, ale pak zařadila taky jednu novou písničku, kterou zkazila, takže použila "four letter word" a vymluvila se na zpocené prsty. "Hlavně to nikdo nedávejte na YouTube!" Ve stanu ale bylo opravdu dusno a téma horka jí v monolozích mezi písničkami vydrželo na téměř celý koncert. Dokonce se jí bezděčně povedl vtip, když tím uvedla i písničku Rain, ale to je prý hlavně alegorie. Tak jsme si počkali na Gabriela ("Já tu zpěvačku vůbec neznám, ale zjistil jsem, že jednu tu písničku znám.") a Lou si mohla odskočit na Radegasta. =)

Na Lou jsme znovu zformovali své šiky a zkusili to u Sergenta Garcii. Pro mě špatná volba. Mlácení kubánské slámy a neustále výzvy k Československu, ať zvedne ruce (který že máme rok?), mě brzy vyhnaly pryč.

Když jsem šel do nebe,
stavil jsem se v pekle;
nejstarší Luciper
pek si tam erteple.

A já jsem ho pěkně
vo ňákou požádal:
ale von, že nedá,
že jsem nepřikládal.

(lidová)

Mířil jsem do Templu, ale cestou jsem se stavil na Černé louce, kde právě měla začínat Lucie Bílá (!). Kdesi jsem se před Colours dočetl, že by to prý měl být komorní šansonový koncert s Petrem Maláskem za klavírem. Copak o to, Malásek za klavírem skutečně seděl, ale kromě něj byli na pódiu i kytarista, basák, bubeník, dvě sboristky a možná ještě někdo - zase tak podrobně jsem situaci nezkoumal, protože pod pódiem byla spoustu lidí a když Bílá spustila cosi o šupinách, tak jsem se dál nezdržoval.

Cestou mě ještě zastihla kratší průtrž mračen a navrátilci z filmového festivalu ve Varech, ale do Templu jsem to stihnul včas a navíc jsem pod promoklým slunečníkem před vchodem našel i pana X.B., kterak studuje denní tisk, konkrétně stranu se zahraničními politickými událostmi.

Uvnitř jsem pak našel šero přecházející až v tmu, spoustu lidí (teda na poměry Templu - dokonce vyklidili stolečky), vcelku logicky i vedro a vcelku nelogicky i zavřená okna, aby vedro nemohlo ven. Inga Liljestöm se svou skupinou docela slušně vyvolávala trip-hopové duchy půlky devadesátých let - basa, hodně efektovaná kytara s vibratem, cello, často podivně zatlumené bicí, texty o temnotě a hvězdách a zpěv střídavě do mikrofonu nebo do červeného telefonního sluchátka (ovšem nezdálo se, že by bylo utržené). Inga zpívala přesvědčivě, ale s tísnivou atmosférou hudby moc neladily její výstupy mezi písničkami, kdy nevypadala jako femme fatale, ale jako spíš jako zpocená studentka na své první zkoušce. Neustále se za něco omlouvala spoluhráčům i publikum a neplánovaným vrcholem nejspíš bylo, když si od baru nechala dodat kostky ledu a následující pauze ji napadlo, že je horko i diváků, a tak je začala rozhazovat do publika dva metry před sebe a už druhou kostkou se jí povedlo trefit reflektor, který byl metr nad ní. Vrhačské disciplíny nebudou její silnou stránkou, ale ještě pak zabrnkala na ukulele a dětský klavírek, a to jí docela šlo. Dobré to bylo.

Zpátky za Ostravici na "hlavní hvězdu" Sinéad O'Connor jsem tím pádem dorazil poměrně pozdě, ale na tom měla zásluha i ochranka u hlavního vstupu, která mě nakonec donutila jim tam nechat prázdnou petku od Spritu, který jsem mimochodem koupil dopoledne uvnitř areálu, přestože ve všech materiálech se psalo pouze o zákazu vnášení jídla, nápojů a skla a prázdná petka není ani jedno z toho. Zuřil jsem ještě asi čtvrt hodiny a Sinéad mi k míru v duši příliš nepomohla. (Rachotící Pražský výběr II jsem pro jistotu obešel velkou oklikou.)

Sinéad byla trochu starší a tlustější, než když jsem ji viděl naposled někde v TV, ale to by až tak nevadilo. Horší bylo, že si s sebou přivezla jen elektrickou kytaru a dva starší pány s kytarou a klávesami. To samozřejmě není žádná tragédie, ale když máte být hlavní hvězda festivalu, a pak jen strnule stojíte uprostřed velkého hlavního pódia, tak to není úplně ideální. Z hitovek jsem stihnul jenom Thank You for Hearing Me, kde basa z desky opravdu chyběla, a pak už Sinéad jenom poznamenala, že by po ní na pódiu mohl někdo hodit nějaké jídlo, zazpívala upravenou River of Babylon (když začala, tak jsem se musel smát) a rezolutně zmizela z pódia, přestože podle plánu měla ještě 15 minut. Plné parkoviště se dožadovalo přídavku, ale dočkalo se jenom herce a moderátora Jiřího Sedláčka (znáte z televize =), který chvíli rozpačitě gestikuloval do zákulisí, ale nakonec oznámil, že se s tím budeme muset smířit. Jenomže parkoviště pískalo, a tak to Jiří zkusil jinak: "Komu se dneska splnil sen?" Podle pískotu to vypadalo, že v publiku takových lidí moc nebylo, ale Jiří Sedláček na pódiu se každopádně vehementně hlásil. To bylo naposled, co jsem ho na festivalu viděl, ale to samozřejmě nemusí nic znamenat... ;)

(dokončení příště)

Všechno prohrát, jít a Pohoda

Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 20. 7. 2007 (první část)

Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!

Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.

Doprava

Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.



Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.

Pátek

Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)

Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)

S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.

O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.

Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.



Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.

Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).

Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.

Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.

Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.

Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.

Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.



The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.

Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)