Když člověku vyjde tip, tak to vždycky potěší:
Lou Rhodes si už u nás zahrala dvakrát, v oboch prípadoch išlo o krásny koncert. Tento rok pôjde ale o niečo mimoriadne – predstaví sa vo svojej pôvodnej skupine Lamb. Tí nehrali niekoľko rokov, v roku 2009 zahrajú iba vybrané festivaly a je nám cťou, že sme medzi nimi. Lamb sa pekne pohrávajú s elektronikou i živými nástrojmi, najčastejšie sú zaraďovaní k trip hopu, v ich hudbe ale môžete počuť naozaj všeličo od jazzu až po drum and bass. Dôležitou súčasťou je samozrejme podmanivý spev Lou Rhodes. Podľa nás patria Lamb k najvýraznejším osobitým skupinám posledných rokov. Lepšie uzavretie programu na Bažant stage si nevieme predstaviť.
Tolik novinky z webu Pohody. Ještě stále doufám, že se Colours stihnou připojit (i když by to asi Lamb trochu kolidovalo s koncertech v Brugách), protože do Trenčína jsem se letos nechystal... ;)
Zobrazují se příspěvky se štítkemPohoda. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPohoda. Zobrazit všechny příspěvky
2009-04-15
2007-08-01
V obci všeobecnou Pohodu
Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 21. 7. 2007 (druhá část)
Sobota
Druhý den jsme zahajili pěkně rozvážně návštěvou města. Jinak než rozvážně by to ostatně ani nešlo, protože když člověk v tom vedru pěšky prošel celým areálem, tak už na nic nerozvážného neměl chuť. =) V Trenčíně mají spoustu vymožeností - restaurace, koupaliště a hrad, a tak jsme se rozdělili, abychom to všechno stihli zkontrolovat a myslím, že jsme to docela zvládli.
Kúpalisková časť výpravy se vrátila právě včas, aby ve tři stihla Tata bojs na hlavní scéně. Tata bojs sice pořád řadím mezi své oblíbené české skupiny, ale taky je pravda, že posledních pár let už jsem z nich trochu unavený a docela dlouho se mi dařilo se jim na koncertech vyhýbat. Tohle tím pádem bylo tak trochu setkání po letech a bylo docela příjemné - přesto nebo proto, že bylo přesně takové, jak jsem čekal. Mardoša poskakoval po pódiu a nedalo se poznat, jestli opravdu hraje, Vláďa Bár stál na své značce a soustředěně brnkal na kytaru (tak mě napadá jak je možné, že všichni kytaristé, kteří se v TTB vystřídali, byli na pódiu takoví zakřiknutí?) a Jiří Hradil se hrbil nad klávesami, takže jako obvykle celý koncert táhnul Milan Cais a docela ho to v tom vedru zmáhalo. Po Toreadorské otázce prohodil, že ta písnička ho jednou zabije, ale to ještě netušil co ho čeká. Jako obvykle si během koncertu hrál na horolezce a lezl po všem možném, co měl v dosahu, až se mu to nevyplatilo. Na konci závěrečného přídavku Růžová armáda vylezl na svou židličku, ale neudržel rovnováhu a po hlavě proletěl přes bubny až dolů mezi odposlechy a moc nechybělo, aby skončil až pod pódiem. Naštěstí se za chvilku sám vzchopil a zřejmě to na něm nezanechalo žádné větší škody, protože ten den stihli TTB i (údajně dobrý) koncert v Boskovicích.
4:25 Milan Cais nezemře
Trochu jsem litoval, že se vystoupení TTB krylo s koncertem Pěťo Tázok(a), který bych rád srovnal s tím nedávným na Ladí neladí, ale tak to na festivalech chodí. Takhle jsem stihnul jen konec koncertu Živých kvetov, ale pořád si nejsem jistý, čím vlastně zapůsobili na Slnko records. No, pět minut asi pořádné hodnocení nestačí.
Naopak WWW jsem stihnul celé včetně zvukovky, kde se Sifon dožadoval toho, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu", což bohužel úplně nevyšlo, ale i tak to mělo sílu. WWW vystoupili ve dvoučlenné sestavě, kdy Sifon vpředu rapoval, mluvil i křičel do mikrofonu nebo se čas od času sklonil na své krabičky a vyráběl různé industriální zvuky, zatímco záda mu u gramofonu jistil DJ Brainythug, který navíc občas stíhal vystoupení doplňovat pantomimickými vložkami (mlácení imaginárním krumpáčem a podobně). Přestože v Semtex stanu nebylo ani zdaleka plno (publikum bylo rozprostřeno tak po třetině plochy), tak se WWW povedlo dokonale vyvolat nervního ducha desky, jen ke konci koncertu už jsem si musel jít odpočinout trochu dál od pódia. Možná by to chtělo občas i nějaký prvek na odlehčení vší té bezútěšnosti.
Další měli nastoupit (pro nás staří známí) Gipsy.cz, ale když do stanu začaly proudit davy lidí, tak jsem jim uvolnili místo a přesunuli se na dohled hlavní scény.
Tam zahajovaly svou černobílou estrádu The Pipettes. Mají sice roztomilou retro image, šatičky i zvuk, ale nic z toho mě přesto nedonutilo nacpat se pod pódium, a pak už se mi program začal nějak hroutit.
Z vystoupení Ďuďovcov na Orange stage jsem si odnesl hlavně rozpačité pochybnosti, jestli je na na pódium opravdu vynesla hudba nebo spíše jejich smutný životní příběh postižených Romů. Primitivní "beat-box" (um-ca-um-ca), kterým vyplňovali pomlky v melodii, byl opravdu strašlivý. Následující černošská důchodcovská parta The Blind Boys of Alabama je sice připomínala svým postižením a repertoárem složeným z lidových nebo zlidovělých písniček (ovšem z úplně jiného kulturního zázemí), ale jinak byla nejméně o třídu výš.
Zachránil mě až Plan B v Semtex stanu. U vchodu jsem si sice říkal, že mě tenhle americký rap-rock nebaví, ale pak jsem zjistil, že jsem netrefil kontinent (Plan B je z UK) a že to vlastně není špatné. Sice jsem nezachytil snad nic z původních textů, ale koncert minimálne fungoval jako rocková tancovačka, protože místo klasických hip-hopových beatů hrála skupina ledacos a kdo by si rád nezaskákal na živé hraných písniček Radiohead, Prodigy nebo Blur (samozřejmě Song 2 =)?
Basement Jaxx mi nikdy k srdci nepřirostli, a tak mi bohatě stačilo vidět z dálky konec jejich "koncertu", kde po pódiu zrovna pobíhal kdosi v kostýmu gorily a končili finálovou písní s takovým množstvím účinkujících, že by to vystačilo na deset pořadů Možná přijde i kouzelník nebo přibližně tři Ein Kessel Buntes. Možná, že zblízka to vypadalo úplně jinak, ale tohle bylo asi nejnacpanější vystoupení dne a pojem "blízko" zdaleka neměl stejný význam jako měl ještě ráno, takže lepší zážitky bohužel nemůžu nabídnout.
Na Air jsem byl docela zvědavý, protože mi připadalo, že nejsou zrovna skupina, která by se hodila na hlavní scénu, ale na druhou stranu kam s nimi jinam, když jsou tak slavní? Jenomže místo Air opět vystoupil Mišo Kaščák a zkormouceně oznámil, že Air jsou sice v Trenčíně, ale kamion s jejich vybavením je někde v Maďarsku a že už se to nedá nijak zachránit, takže se omlouvá, protože Air nebude, a přeje nám i tak hezký zbytek festivalu. V tu chvíli se ukázalo, že ne Christopher Lee, ale Mišo Kaščák měl hrát Sarumana, protože vládne stejnou magickou silou jako fiktivní mág - pouhým hlasem ovládl několik tisíc lidí, kteří naprosto neočekávaně nevtrhli na pódium, aby ho zlynčovali, ale místo toho se naprosto poklidně rozptýlili po celém areálu. Byli jsme svědky zázraku, ale vůbec jsme si to neužili - místo toho jsme střídavě proklínali organizátory a Air (je zřejmé, že na nás kouzlo nepůsobilo - zřejmě se projevila jazyková bariéra =).
Šokovaně jsme zůstali sedět na dohled scény a vyčkávali, jestli se Air přece jen neobjeví, aby se pokusili večer zahránit unplugged koncertem, ale marně. Místo toho se začala scéna připravovat scéna pro Mariana Vargu, ale na toho jsme opravdu neměli chuť.
Aféru s Air Mišo Kaščák ještě probíral pro SME. V diskuzi za článkem je pak i docela zajímavé slovenské (!) vyjádření manažera Air, které rozesílá jako odpověď na všechny stížnosti.
Zkusil jsem si udělat kolečko po dalších scénách, ale nikde jsem neměl stání a sezení už vůbec ne - všude byla spousta lidí, kteří by za normálních okolností byli u hlavní scény. Dokonce bylo téměř plno i ve folklorním stanu, kde na noc pořadatelé nasadili silnější kalibr - Rock'n'roll Band Marcela Woodmana. =) Pocit zklamání jsem nezaplašil ani během krátké zastávky u Konono No. 1 a jediná věc, která mě ještě držela na nohou, byl DJ Shadow, do jehož vystoupení ovšem zbývala ještě přibližně hodina.
Bohužel v Semtex stanu vládl Ed Rush a apokalypsa. Uvnitř byla hlava na hlavě (ani pánové Ježíš táhne na Berlín a DJ Spinhandz, kteří postávali u vhodu, se tam zřejmě nevešli =), a tak jsem to prostě vzdal. Prošel jsem kolem plátna, kde se promítaly (téměř ve slovenské premiéře) Vratné lahve a ve stanu upadl do bezvědomí.
Neděle
Poslední den už skoro nestojí za řeč. Prostě jsme sbalili věci a poslušně se s autem zařadili do jedné z mnoha front, které se divoce vytvořily v celém areálu (samozřejmě to byla ta nepomalejší =). Přibližně za hodinu (nepřejte si vědět, co všechno hrálo místní rádio!) se nám přece jen povedlo ujet ten půl kilometr cesty k bráně a unikli jsme do volné přírody a úspěšně dorazili do svých domovů.
Zhodnocení =)
Rezervy jsou, ale byl to dobrý festival. Až na ty dva výpadky (ale jak významné!) vlastně program fungoval tak, jak měl a všechno běželo podle časového plánu. Pořadatelé dokonce zařídili i to stříkání vodou z hasičských aut, aby diváci vedrem nezkolabovali.
Nepříjemně mě překvapil jen všeobecný sobotní bordel. Prakticky všude se povalovaly prázdné kelímky nebo umělohmotné talířky a už nebyl nikdo, kdo je sbíral. Vzpomněl jsem si, jak loni (nebo předloni?) fungoval na Colours sběračský program - každý, kdo donesl "do sběru" deset prázdných kelímků, dostal zdarma pivo. Nevím, jestli to fungovalo i letos, ale připadá mi to jako dobrý nápad (a kurz kelímků a piv by se dal jistě nějak přizpůsobit =), jak areál neustále udržovat čistý. Možná by to mohli zkusit i na Pohodě.
Ale rozhodně by měli zkusit vybudovat k letišti ještě jednu cestu, která by nevedla vesnicí - jenomže to asi není moc reálné, co? =)
Sobota
Druhý den jsme zahajili pěkně rozvážně návštěvou města. Jinak než rozvážně by to ostatně ani nešlo, protože když člověk v tom vedru pěšky prošel celým areálem, tak už na nic nerozvážného neměl chuť. =) V Trenčíně mají spoustu vymožeností - restaurace, koupaliště a hrad, a tak jsme se rozdělili, abychom to všechno stihli zkontrolovat a myslím, že jsme to docela zvládli.
Kúpalisková časť výpravy se vrátila právě včas, aby ve tři stihla Tata bojs na hlavní scéně. Tata bojs sice pořád řadím mezi své oblíbené české skupiny, ale taky je pravda, že posledních pár let už jsem z nich trochu unavený a docela dlouho se mi dařilo se jim na koncertech vyhýbat. Tohle tím pádem bylo tak trochu setkání po letech a bylo docela příjemné - přesto nebo proto, že bylo přesně takové, jak jsem čekal. Mardoša poskakoval po pódiu a nedalo se poznat, jestli opravdu hraje, Vláďa Bár stál na své značce a soustředěně brnkal na kytaru (tak mě napadá jak je možné, že všichni kytaristé, kteří se v TTB vystřídali, byli na pódiu takoví zakřiknutí?) a Jiří Hradil se hrbil nad klávesami, takže jako obvykle celý koncert táhnul Milan Cais a docela ho to v tom vedru zmáhalo. Po Toreadorské otázce prohodil, že ta písnička ho jednou zabije, ale to ještě netušil co ho čeká. Jako obvykle si během koncertu hrál na horolezce a lezl po všem možném, co měl v dosahu, až se mu to nevyplatilo. Na konci závěrečného přídavku Růžová armáda vylezl na svou židličku, ale neudržel rovnováhu a po hlavě proletěl přes bubny až dolů mezi odposlechy a moc nechybělo, aby skončil až pod pódiem. Naštěstí se za chvilku sám vzchopil a zřejmě to na něm nezanechalo žádné větší škody, protože ten den stihli TTB i (údajně dobrý) koncert v Boskovicích.
4:25 Milan Cais nezemře
Trochu jsem litoval, že se vystoupení TTB krylo s koncertem Pěťo Tázok(a), který bych rád srovnal s tím nedávným na Ladí neladí, ale tak to na festivalech chodí. Takhle jsem stihnul jen konec koncertu Živých kvetov, ale pořád si nejsem jistý, čím vlastně zapůsobili na Slnko records. No, pět minut asi pořádné hodnocení nestačí.
Naopak WWW jsem stihnul celé včetně zvukovky, kde se Sifon dožadoval toho, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu", což bohužel úplně nevyšlo, ale i tak to mělo sílu. WWW vystoupili ve dvoučlenné sestavě, kdy Sifon vpředu rapoval, mluvil i křičel do mikrofonu nebo se čas od času sklonil na své krabičky a vyráběl různé industriální zvuky, zatímco záda mu u gramofonu jistil DJ Brainythug, který navíc občas stíhal vystoupení doplňovat pantomimickými vložkami (mlácení imaginárním krumpáčem a podobně). Přestože v Semtex stanu nebylo ani zdaleka plno (publikum bylo rozprostřeno tak po třetině plochy), tak se WWW povedlo dokonale vyvolat nervního ducha desky, jen ke konci koncertu už jsem si musel jít odpočinout trochu dál od pódia. Možná by to chtělo občas i nějaký prvek na odlehčení vší té bezútěšnosti.
Další měli nastoupit (pro nás staří známí) Gipsy.cz, ale když do stanu začaly proudit davy lidí, tak jsem jim uvolnili místo a přesunuli se na dohled hlavní scény.
Tam zahajovaly svou černobílou estrádu The Pipettes. Mají sice roztomilou retro image, šatičky i zvuk, ale nic z toho mě přesto nedonutilo nacpat se pod pódium, a pak už se mi program začal nějak hroutit.
Z vystoupení Ďuďovcov na Orange stage jsem si odnesl hlavně rozpačité pochybnosti, jestli je na na pódium opravdu vynesla hudba nebo spíše jejich smutný životní příběh postižených Romů. Primitivní "beat-box" (um-ca-um-ca), kterým vyplňovali pomlky v melodii, byl opravdu strašlivý. Následující černošská důchodcovská parta The Blind Boys of Alabama je sice připomínala svým postižením a repertoárem složeným z lidových nebo zlidovělých písniček (ovšem z úplně jiného kulturního zázemí), ale jinak byla nejméně o třídu výš.
Zachránil mě až Plan B v Semtex stanu. U vchodu jsem si sice říkal, že mě tenhle americký rap-rock nebaví, ale pak jsem zjistil, že jsem netrefil kontinent (Plan B je z UK) a že to vlastně není špatné. Sice jsem nezachytil snad nic z původních textů, ale koncert minimálne fungoval jako rocková tancovačka, protože místo klasických hip-hopových beatů hrála skupina ledacos a kdo by si rád nezaskákal na živé hraných písniček Radiohead, Prodigy nebo Blur (samozřejmě Song 2 =)?
Basement Jaxx mi nikdy k srdci nepřirostli, a tak mi bohatě stačilo vidět z dálky konec jejich "koncertu", kde po pódiu zrovna pobíhal kdosi v kostýmu gorily a končili finálovou písní s takovým množstvím účinkujících, že by to vystačilo na deset pořadů Možná přijde i kouzelník nebo přibližně tři Ein Kessel Buntes. Možná, že zblízka to vypadalo úplně jinak, ale tohle bylo asi nejnacpanější vystoupení dne a pojem "blízko" zdaleka neměl stejný význam jako měl ještě ráno, takže lepší zážitky bohužel nemůžu nabídnout.
Na Air jsem byl docela zvědavý, protože mi připadalo, že nejsou zrovna skupina, která by se hodila na hlavní scénu, ale na druhou stranu kam s nimi jinam, když jsou tak slavní? Jenomže místo Air opět vystoupil Mišo Kaščák a zkormouceně oznámil, že Air jsou sice v Trenčíně, ale kamion s jejich vybavením je někde v Maďarsku a že už se to nedá nijak zachránit, takže se omlouvá, protože Air nebude, a přeje nám i tak hezký zbytek festivalu. V tu chvíli se ukázalo, že ne Christopher Lee, ale Mišo Kaščák měl hrát Sarumana, protože vládne stejnou magickou silou jako fiktivní mág - pouhým hlasem ovládl několik tisíc lidí, kteří naprosto neočekávaně nevtrhli na pódium, aby ho zlynčovali, ale místo toho se naprosto poklidně rozptýlili po celém areálu. Byli jsme svědky zázraku, ale vůbec jsme si to neužili - místo toho jsme střídavě proklínali organizátory a Air (je zřejmé, že na nás kouzlo nepůsobilo - zřejmě se projevila jazyková bariéra =).
Šokovaně jsme zůstali sedět na dohled scény a vyčkávali, jestli se Air přece jen neobjeví, aby se pokusili večer zahránit unplugged koncertem, ale marně. Místo toho se začala scéna připravovat scéna pro Mariana Vargu, ale na toho jsme opravdu neměli chuť.
Aféru s Air Mišo Kaščák ještě probíral pro SME. V diskuzi za článkem je pak i docela zajímavé slovenské (!) vyjádření manažera Air, které rozesílá jako odpověď na všechny stížnosti.
- Milý Jan,
Plne si uvedomujeme vase rozčarovanie.
Pre skupinu nie je mozné realizovať koncert z technickych dôvodov a môžete mi veriť že AIR (ktorí nikdy nerrusili žiadny koncert za celú ich kariéru) veľmi ľutuju túto situáciu.
Myslím si však že nie veľmi vhodné nechať skupinu výjsť na pódium iba preto aby oznámila že nebude hrať. Skúste sa vžiť do situácie umelca ktorý sa stretne so svojím publikom len aby mu oznámil že sa nič nebude diať...
My urobíme všetko preto aby AIR hralo na Slovensku v novembri, samozrejme že Vás o tom budeme informovať.
Vedzte že ja osobne som mal veľký záujem predstaviť skupinu na Slovensku pred mojími priateľomi – mám na Slovensku čast mojej rodiny.
Dúfam že zmeníte Váš názor a postoj k skupine
S pozdravom
Matthieu
Zkusil jsem si udělat kolečko po dalších scénách, ale nikde jsem neměl stání a sezení už vůbec ne - všude byla spousta lidí, kteří by za normálních okolností byli u hlavní scény. Dokonce bylo téměř plno i ve folklorním stanu, kde na noc pořadatelé nasadili silnější kalibr - Rock'n'roll Band Marcela Woodmana. =) Pocit zklamání jsem nezaplašil ani během krátké zastávky u Konono No. 1 a jediná věc, která mě ještě držela na nohou, byl DJ Shadow, do jehož vystoupení ovšem zbývala ještě přibližně hodina.
Bohužel v Semtex stanu vládl Ed Rush a apokalypsa. Uvnitř byla hlava na hlavě (ani pánové Ježíš táhne na Berlín a DJ Spinhandz, kteří postávali u vhodu, se tam zřejmě nevešli =), a tak jsem to prostě vzdal. Prošel jsem kolem plátna, kde se promítaly (téměř ve slovenské premiéře) Vratné lahve a ve stanu upadl do bezvědomí.
Neděle
Poslední den už skoro nestojí za řeč. Prostě jsme sbalili věci a poslušně se s autem zařadili do jedné z mnoha front, které se divoce vytvořily v celém areálu (samozřejmě to byla ta nepomalejší =). Přibližně za hodinu (nepřejte si vědět, co všechno hrálo místní rádio!) se nám přece jen povedlo ujet ten půl kilometr cesty k bráně a unikli jsme do volné přírody a úspěšně dorazili do svých domovů.
Zhodnocení =)
Rezervy jsou, ale byl to dobrý festival. Až na ty dva výpadky (ale jak významné!) vlastně program fungoval tak, jak měl a všechno běželo podle časového plánu. Pořadatelé dokonce zařídili i to stříkání vodou z hasičských aut, aby diváci vedrem nezkolabovali.
Nepříjemně mě překvapil jen všeobecný sobotní bordel. Prakticky všude se povalovaly prázdné kelímky nebo umělohmotné talířky a už nebyl nikdo, kdo je sbíral. Vzpomněl jsem si, jak loni (nebo předloni?) fungoval na Colours sběračský program - každý, kdo donesl "do sběru" deset prázdných kelímků, dostal zdarma pivo. Nevím, jestli to fungovalo i letos, ale připadá mi to jako dobrý nápad (a kurz kelímků a piv by se dal jistě nějak přizpůsobit =), jak areál neustále udržovat čistý. Možná by to mohli zkusit i na Pohodě.
Ale rozhodně by měli zkusit vybudovat k letišti ještě jednu cestu, která by nevedla vesnicí - jenomže to asi není moc reálné, co? =)
2007-07-26
Všechno prohrát, jít a Pohoda
Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 20. 7. 2007 (první část)
Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!
Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.
Doprava
Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.
Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.
Pátek
Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)
Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)
S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.
O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.
Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.
Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.
Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).
Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.
Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.
Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.
Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.
Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.
The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.
Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)
Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!
Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.
Doprava
Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.
Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.
Pátek
Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)
Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)
S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.
O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.
Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.
Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.
Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).
Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.
Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.
Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.
Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.
Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.
The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.
Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)