Nedávno jsem si uvědomil, že tu mám velké hudební resty, takže bych je rád alespoň trochu dohnal...
Lykke Li - Wounded Rhymes (2011/03)
Trochu mě překvapují zatím převážně nadšené recenze. Ne že by ta deska byla špatná, ale vytratila se z ní intimita Youth Novels, což je v mých očích a uších mílovníka kníkajících zpěvaček trestuhodná chyba.
Tahle deska je rocková, hlasitá, se spoustou dozvuků a reverbů, což mě obvlášť otravuje u zpěvu. Když se chcete stát rockovou zpěvačkou nebo aspoň Petrou Janů a máte hlas jako Suzanne Vega, tak si musíte ve studiu trochu pomoct a tady je těch zdvojení a reverbů na mě nějak moc.
Lykke a spol. se povedlo vyrobit stylovou skandinávskou verzi typického amerického zvuku šedesátých (nebo tak nějak) let, což bych u někoho jiného asi ocenil, ale od Lykke to beru jako zradu nebo přinejmenším ztrátu. Na druhou stranu se třeba Rich Kids Blues v uších pořád nemůžu zbavit, takže přes moji osobní averzi a předsudky ta deska evidentně má jisté klady... =)
Lowb - Leap and the Net will Appear (2011/02)
Na sólovou desku Andyho Barlowa asi dost fanoušků Lamb po faktickém rozpadu skupiny v roce 2004 čekalo, ale čekání se protahovalo tak dlouho, že se obávám, že letos už ji nečekal skoro nikdo - zvlášť, když Lamb loni obnovil koncertní činnost a momentálně v mezerách mezi cestováním po festivalech společně dokončují pátou desku (pod extrémně rafinovaným pracovním názvem "5", plánované datum vydání 5.5. =).
Na první poslech překvapí, že album není ani zdaleka tak drsné, jak by se dalo čekat podle tradovaného rozdělení rolí v Lamb (Lou nežný folk, Andy brutální elektronika) - spíše naopak. Bez Lou nahrál Andy svou nejpoklidnější desku - že by chlapec stárnul? A vzhledem k tomu, že se na desce objevují i nějaké ty něžné hlasy, tak se mu od zvuku Lamb zřejmě už moc utíkat nechce.
Co naopak očekávání odpovídá, je produkce a precizní přístup, ale to je po pěti letech nahrávání téměř povinnost. Trochu mě mrzí jen to, že se Andy nezkusil trochu svézt na některém módním trendu, abychom se i my, povrchní trendaři ;), měli čeho chytit, protože mám dojem, že ta deska není přesně časově zařaditelná, ale vzhledem k tomu, že hlavní elektronické "objevy" letošního roku sázají spíše na minimální aranžmá, tak působí Andyho promyšlené skládačky akustických i elektronických nástrojů nějak nepatřičně.
Radiohead - The King of Limbs (2011/02)
Z té desky jsem zatím neslyšel ani notu, protože už se mi ani moc nechce Radiohead analyzovat, ale stejně mám takový dojem, že bych o ní po všech těch odborných názorech napsaných jinde mohl napsat delší zasvěcený text a pokud by byl správně kritický s použitím zkratky R.E.M., tak by to i prošlo. ;)
Jamie Woon - Mirrorwriting (2011/04)
Jak jsem se už kdesi dočetl, tak na tohle album čeká spousta lidí, kterým se zalíbil James Blake. Nejsem si jistý, jestli to je způsobeno vazbami na Buriala nebo spíš zařazením obou do "legendárního" seznamu Sound of 2011, ale každopádně to moc nechápu, protože Jamie má k Blakovi zhruba stejně daleko jako k Justinu Timberlakovi (dobře, trochu přeháním =) - což ale nemusí být na škodu, protože Blakovo eponymní album mi (s výjimkou Limit to your Love) připadá příliš "artové", takže tady by trochu komerční vstřícnosti navíc vůči posluchačům nemuselo škodit.
Stopové množství dubstepu, které se sem nakonec vloudilo, se nakonec omezilo v podstatě jen na zabasovaný zvuk téměř bez výšek, ve kterém se většina nástrojů ztrácí a ven lezou jen činely, luskání psty a ten procítěný a pečlivě zprodukovaný zpěv.
U singlů mě sice trochu odradily texty (představte si, že Night Air je skutečně o tom, že Jamie má rád noční vzduch, zatímco Lady Luck o tom, že nemá štěstí a chtěl by ho mít - úplná Píseň o rose ;), ale u zbytku desky jsem naštěstí další podrobnosti (zatím) nezachytil, takže z Gravity si navzdory názvu odnáším samé povznášející pocity. =)
The Kills - Blood Pressures (2011/04)
Tak jako dobrý, protože to zní jako staří dobří The Kills (bustrované kytary, ale přitom úsporná a chytlavá aranžmá, plný zpěv Alison Mosshart i přizvukování Jamieho Hince), ale pořád mi to zní hodně podobně jako staří dobří The Kills. ;) Jinak řečeno mám dojem, že si tahle dvojka vybudovala tak osobitý styl, že už se ho nezbaví, ale ještě pořád se to dá snést... Jo a už jsem se zmínil o R.E.M...? ;)
Zobrazují se příspěvky se štítkemLamb. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLamb. Zobrazit všechny příspěvky
2009-08-02
Ovce, moje ovce
Lamb + U-Prag @ Lucerna Music Bar 30.7.2009
"Koncertní byznys je prodávání zážitků. Neprodávám hudbu - kdo si chce vychutnat hudbu, ať si koupí CD, neprodávám vizuální zážitek - kdo ho chce, ať si koupí DVD a obraz si podle potřeby zastaví. Já prodávám šanci jít za ostatními a pochlubit se: Já jsem tam byl."
(Serge Grimaux, magazín HN Víkend, 31.7.2009)
Když jsem si to četl ve vlaku cestou z Prahy, tak jsem mu mohl dát zapravdu. Skoro. V mém případě se sice nejednalo o to chlubení (ostatně v posledních dnech jsem zjistil, že koncertem Lamb se ani chlubit nedá, protože "široká veřejnost" je nezná), ale skutečně jsem si je nejel poslechnout. Důvodem byl spíše nejasný pocit dlouholetého dluhu, který jsem vůči Lamb pociťoval, a tak jsem se ho vydal alespoň částečně splatit (a teď nemyslím peníze).
Kdo se chtěl zítra večer vypravit na koncert britské dvojice Lamb do pražského Lucerna Music Baru a s koupí vstupenky zaváhal, pak bude možná zklamán z informace, že je vyprodáno.
(Muzikus, 29.7.2009)
Lístek jsem si sice koupil předem, ale logistika se mi tentokrát naprosto vymkla z rukou (mimo jiné děkuji zpožděným vlakům ČD a všem, kteří se z účasti na koncertu na poslední chvíli omluvili), a tak jsem k Lucerna Music Baru dorazil osamocený a zpocený ve 20:15, abych zjistil, že oficiální začátek je až v devět. V LMB jsem ještě nebyl, a tak jsem se obezřetně pustil do průzkumu všech těch bočních chodeb, barů a schodišť. Na tom nejnižším jsem v protisměru potkal chlapíka, který vypadal podobně dezorientovaně jako já a připadal mi nějaký povědomý. No jo, Andy Barlow tam byl taky poprvé. =)
Jinak mi ovšem hlavní sál připadal docela malý a plnil se jen velmi zvolna, takže jsem začal pochybovat o tom, že skutečně bude plno. Mezitím jsem narazil na pár povědomých tváří, které jsem celkem čekal, a jednu paní, kterou jsem nečekal, protože vypadala skutečně hodně podobně jako Marcela Březinová. A pak zhruba ve 20:45 vylezla na pódium předskupina U-Prag a já jsem zjistil, že už se blíž k pódiu nedostanu, protože je všude plno lidí, a tak jsem musel vzít zavděk místem u jednoho ze sloupů, které podpírají galerii. (Omluvte sníženou kvalitu fotodokumentace.)
U-Prag bylo plné pódium - tím chci říct, že mi přes lidi přede mnou ani nepovedlo přesně spočítat, kolik jich bylo, ale odhaduju to tak kolem šesti. Přesto mi připadalo, že poměrně hodně věcí mají předtočených a že živě hrají jen nepodstatné drobnosti, ale možná to bylo způsobeno jen tím špatným výhledem. Se zvukem to taky nebylo ideální, protože když to začalo z pódia pořádně basovat, tak vedle mě začalo drnčet obložení toho sloupu a tohle bohužel vydrželo celý večer. Jinak mi připadalo, že U-Prag nejsou jako předskupina pro Lamb úplně ideální, protože jsou trochu moc přímočaří, ale přežít se to dalo poměrně snadno. =)
Pak následovala poměrně dlouhá pauza na přestavbu pódia a to už jsem si skutečně nemohl nevšimnout, že je plno. Čas od času se kolem někdo někam prodíral, lidé byli nevrlí, žduchali se, nadávali a celkově mi to připadalo, že okolo nevládne úplně ideální atmosféra.
"Turné bychom rádi drželi při zemi, ve znamení návratu ke kořenům, lépe řečeno k prvnímu albu. (...) Vystupujeme ve třech, dříve nás bylo na pódiu i šest."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)
Asi ve 22:15 bylo konečně všechno hotovo, takže se setmělo, Andy obsadil pozici za všemi svými klávesami a krabičkami, Lou se proplížila k mikrofonu a rozjelo se velmi příhodné intro - Darkness: "I couldn't see darkness until now - only light!" Teprve pak se světla rozjasnila, na pódium dorazil dlouholetý "stálý host" kontrabasista Jon Thorne a začalo se naostro.
K ideálnímu stavu mi v tu chvíli chyběly jen dvě věci - více místa a lepší zvuk, protože na pódiu to všechno šlapalo podle plánu. Lou Rhodes nevypadala tak "folkově" jako na svých sólových vystoupeních, ale chovala se podobně klidně, což se k mnoha písničkám moc nehodilo. Ovšem intonačně zpívala jistě, takže se drobné nedostatky v choreografii daly tolerovat. =)
Jinak toho moc nenamluvila - samozřejmě nás pochválila, že jsme fajn publikum a že jsou rádi, že konečně hrajou v Praze, takže jediná neočekávaná situace vznikla, když si všimla, že nad nimi poklesl strop s reflektory, ale nakonec zachovala klid. Mě naopak několikrát trochu znervóznila, když některá místa zpívala trochu jinak, než jak je znám z desek (například začala zpívat o čtvrt taktu později, a pak se nějak nemohla vejít =), ale nebyl jsem si jistý, jestli to je chyba nebo prostě záměr něco změnit. Ke konci koncertu si ještě párkrát vzala kytaru, ale ve skutečnosti na ní tentokrát doopravdy nehrála, spíš jí jen tak drhla v hlasitějších pasážích. I tehdy to u ní ovšem působilo nějak nepatřičně. =)
Jon Thorne většinu času působil jako do svého hraní zažraný jazzman, který se jen občas stihnul spokojeně usmívat nebo neslyšně zpívat spolu s Lou, takže téměř veškeré větší pohybové aktivity obstarával Andy Barlow a musím uznat, že dělal, co mohl. Pokud muset stát vzadu u svého elektronického vybavení, tak na nás ve volných chvílích alespoň mával rukama, vlnil prsty nad hlavou jako fotbaloví diváci, když se kope roh, nebo se tvářil výhrůžně a možná i něco křičel (bez mikrofonu ho nebylo slyšet =). V pozadí ovšem nikdy nevydržel déle než tři písničky a každou chvíli se hrnul dopředu, kde měl na okraji pódia připravenou malou bicí sadu a velký buben na krk, a pak zuřivě bubnoval a doplňoval to grimasami, které by mu záviděl i Jack Black ve filmu School of Rock.
"Skladby jsou pro současné turné drobně upravené. Jednak proto, že vystupujeme jen ve třech, jednak aby šly s dobou a technickými standardy. Písnička je něco nadčasového, co sotva může zestárnout, ale produkce stárne rychleji než cokoliv jiného. Proto Andy většinou skladeb přeprogramoval. Jde o totéž tělo se stejným obličejem, ale se spoustou vyoperovaných nebo transplantovaných orgánů."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)
Já si na koncertech nikdy nepíšu poznámky, takže nemůžu sloužit všemi změnami, ale bylo jich skutečně poměrně hodně, takže některé písničky byly na začátku téměř k nepoznání (Trans Fatty Acid!), kdežto jiné zůstaly skoro netknuté - většinou ty komornější, kde v podstatě není co měnit. Naopak jsem nečekal, že když si asi v půlce koncertu udělala Lou přestávku, že se Andy (tedy i po jeho nezbytném proslovu o krásách Prahy =) pustí do instrumentálky Angelica tím způsobem, že vyhodil nahranou stopu s klavírem, a to, co se mu chtělo (často bylo totiž potřeba mávat na publikum =), z ní v dost upravené podobě hrál živě.
Co mě ještě překvapilo, bylo poměrně brzké zařazení Gabriela, kterého jsem tipoval jako přídavek (a byl už asi ve třetině), takže jsem tip změnil na Górecki, ale i to odehráli ještě v "základní sadě". Nakonec se přidávaly dvě tišší písničky (Lullaby a myslím že Bonfire) a úplně poslední přišel Cotton Wool, takže jsem neuhodl vlastně nic.
"Publikum nám zůstalo věrné dodnes, až mi z toho na koncertech naskakuje husí kůže."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)
Nevím, jak to v LMB vypadá obvykle, takže se i to těžko srovnává, ale připadalo mi, že velectěné, namačkané a lehce pamětnické publikum čekalo na tenhle koncert tak dlouho, že už od počátku nadšeně tleskalo a vůbec dávalo najevo, že tohle je významná událost, ale ke konci ještě dokázalo přidat, takže rozlučka a přídavky se za všeobecného nadšení docela natáhly, a celá skupina se ukláněla, děkovala a kynula do všech stran (i na galerie) a všichni vypadali trochu dojatě - dokonce i Andy. =) No pěkné to bylo...
A já jsem tam byl, heč! ;)
Fotky v trochu větší velikosti
Fotky na Techno.cz
Fotky na Musicserver.cz
Setlist (popaměti, takže pořadí je bez záruky, zato je to nekompletní =):
Darkness
Little Things
Heaven
All in Your Hands
Lusty
Gabriel
Trans Fatty Acid
Angelica
What Sound
Górecki
God Bless
-
Lullaby
Bonfire
-
Cotton Wool
"Koncertní byznys je prodávání zážitků. Neprodávám hudbu - kdo si chce vychutnat hudbu, ať si koupí CD, neprodávám vizuální zážitek - kdo ho chce, ať si koupí DVD a obraz si podle potřeby zastaví. Já prodávám šanci jít za ostatními a pochlubit se: Já jsem tam byl."
(Serge Grimaux, magazín HN Víkend, 31.7.2009)
Když jsem si to četl ve vlaku cestou z Prahy, tak jsem mu mohl dát zapravdu. Skoro. V mém případě se sice nejednalo o to chlubení (ostatně v posledních dnech jsem zjistil, že koncertem Lamb se ani chlubit nedá, protože "široká veřejnost" je nezná), ale skutečně jsem si je nejel poslechnout. Důvodem byl spíše nejasný pocit dlouholetého dluhu, který jsem vůči Lamb pociťoval, a tak jsem se ho vydal alespoň částečně splatit (a teď nemyslím peníze).
Kdo se chtěl zítra večer vypravit na koncert britské dvojice Lamb do pražského Lucerna Music Baru a s koupí vstupenky zaváhal, pak bude možná zklamán z informace, že je vyprodáno.
(Muzikus, 29.7.2009)
Lístek jsem si sice koupil předem, ale logistika se mi tentokrát naprosto vymkla z rukou (mimo jiné děkuji zpožděným vlakům ČD a všem, kteří se z účasti na koncertu na poslední chvíli omluvili), a tak jsem k Lucerna Music Baru dorazil osamocený a zpocený ve 20:15, abych zjistil, že oficiální začátek je až v devět. V LMB jsem ještě nebyl, a tak jsem se obezřetně pustil do průzkumu všech těch bočních chodeb, barů a schodišť. Na tom nejnižším jsem v protisměru potkal chlapíka, který vypadal podobně dezorientovaně jako já a připadal mi nějaký povědomý. No jo, Andy Barlow tam byl taky poprvé. =)
Jinak mi ovšem hlavní sál připadal docela malý a plnil se jen velmi zvolna, takže jsem začal pochybovat o tom, že skutečně bude plno. Mezitím jsem narazil na pár povědomých tváří, které jsem celkem čekal, a jednu paní, kterou jsem nečekal, protože vypadala skutečně hodně podobně jako Marcela Březinová. A pak zhruba ve 20:45 vylezla na pódium předskupina U-Prag a já jsem zjistil, že už se blíž k pódiu nedostanu, protože je všude plno lidí, a tak jsem musel vzít zavděk místem u jednoho ze sloupů, které podpírají galerii. (Omluvte sníženou kvalitu fotodokumentace.)
U-Prag bylo plné pódium - tím chci říct, že mi přes lidi přede mnou ani nepovedlo přesně spočítat, kolik jich bylo, ale odhaduju to tak kolem šesti. Přesto mi připadalo, že poměrně hodně věcí mají předtočených a že živě hrají jen nepodstatné drobnosti, ale možná to bylo způsobeno jen tím špatným výhledem. Se zvukem to taky nebylo ideální, protože když to začalo z pódia pořádně basovat, tak vedle mě začalo drnčet obložení toho sloupu a tohle bohužel vydrželo celý večer. Jinak mi připadalo, že U-Prag nejsou jako předskupina pro Lamb úplně ideální, protože jsou trochu moc přímočaří, ale přežít se to dalo poměrně snadno. =)
Pak následovala poměrně dlouhá pauza na přestavbu pódia a to už jsem si skutečně nemohl nevšimnout, že je plno. Čas od času se kolem někdo někam prodíral, lidé byli nevrlí, žduchali se, nadávali a celkově mi to připadalo, že okolo nevládne úplně ideální atmosféra.
"Turné bychom rádi drželi při zemi, ve znamení návratu ke kořenům, lépe řečeno k prvnímu albu. (...) Vystupujeme ve třech, dříve nás bylo na pódiu i šest."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)
Asi ve 22:15 bylo konečně všechno hotovo, takže se setmělo, Andy obsadil pozici za všemi svými klávesami a krabičkami, Lou se proplížila k mikrofonu a rozjelo se velmi příhodné intro - Darkness: "I couldn't see darkness until now - only light!" Teprve pak se světla rozjasnila, na pódium dorazil dlouholetý "stálý host" kontrabasista Jon Thorne a začalo se naostro.
K ideálnímu stavu mi v tu chvíli chyběly jen dvě věci - více místa a lepší zvuk, protože na pódiu to všechno šlapalo podle plánu. Lou Rhodes nevypadala tak "folkově" jako na svých sólových vystoupeních, ale chovala se podobně klidně, což se k mnoha písničkám moc nehodilo. Ovšem intonačně zpívala jistě, takže se drobné nedostatky v choreografii daly tolerovat. =)
Jinak toho moc nenamluvila - samozřejmě nás pochválila, že jsme fajn publikum a že jsou rádi, že konečně hrajou v Praze, takže jediná neočekávaná situace vznikla, když si všimla, že nad nimi poklesl strop s reflektory, ale nakonec zachovala klid. Mě naopak několikrát trochu znervóznila, když některá místa zpívala trochu jinak, než jak je znám z desek (například začala zpívat o čtvrt taktu později, a pak se nějak nemohla vejít =), ale nebyl jsem si jistý, jestli to je chyba nebo prostě záměr něco změnit. Ke konci koncertu si ještě párkrát vzala kytaru, ale ve skutečnosti na ní tentokrát doopravdy nehrála, spíš jí jen tak drhla v hlasitějších pasážích. I tehdy to u ní ovšem působilo nějak nepatřičně. =)
Jon Thorne většinu času působil jako do svého hraní zažraný jazzman, který se jen občas stihnul spokojeně usmívat nebo neslyšně zpívat spolu s Lou, takže téměř veškeré větší pohybové aktivity obstarával Andy Barlow a musím uznat, že dělal, co mohl. Pokud muset stát vzadu u svého elektronického vybavení, tak na nás ve volných chvílích alespoň mával rukama, vlnil prsty nad hlavou jako fotbaloví diváci, když se kope roh, nebo se tvářil výhrůžně a možná i něco křičel (bez mikrofonu ho nebylo slyšet =). V pozadí ovšem nikdy nevydržel déle než tři písničky a každou chvíli se hrnul dopředu, kde měl na okraji pódia připravenou malou bicí sadu a velký buben na krk, a pak zuřivě bubnoval a doplňoval to grimasami, které by mu záviděl i Jack Black ve filmu School of Rock.
"Skladby jsou pro současné turné drobně upravené. Jednak proto, že vystupujeme jen ve třech, jednak aby šly s dobou a technickými standardy. Písnička je něco nadčasového, co sotva může zestárnout, ale produkce stárne rychleji než cokoliv jiného. Proto Andy většinou skladeb přeprogramoval. Jde o totéž tělo se stejným obličejem, ale se spoustou vyoperovaných nebo transplantovaných orgánů."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)
Já si na koncertech nikdy nepíšu poznámky, takže nemůžu sloužit všemi změnami, ale bylo jich skutečně poměrně hodně, takže některé písničky byly na začátku téměř k nepoznání (Trans Fatty Acid!), kdežto jiné zůstaly skoro netknuté - většinou ty komornější, kde v podstatě není co měnit. Naopak jsem nečekal, že když si asi v půlce koncertu udělala Lou přestávku, že se Andy (tedy i po jeho nezbytném proslovu o krásách Prahy =) pustí do instrumentálky Angelica tím způsobem, že vyhodil nahranou stopu s klavírem, a to, co se mu chtělo (často bylo totiž potřeba mávat na publikum =), z ní v dost upravené podobě hrál živě.
Co mě ještě překvapilo, bylo poměrně brzké zařazení Gabriela, kterého jsem tipoval jako přídavek (a byl už asi ve třetině), takže jsem tip změnil na Górecki, ale i to odehráli ještě v "základní sadě". Nakonec se přidávaly dvě tišší písničky (Lullaby a myslím že Bonfire) a úplně poslední přišel Cotton Wool, takže jsem neuhodl vlastně nic.
"Publikum nám zůstalo věrné dodnes, až mi z toho na koncertech naskakuje husí kůže."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)
Nevím, jak to v LMB vypadá obvykle, takže se i to těžko srovnává, ale připadalo mi, že velectěné, namačkané a lehce pamětnické publikum čekalo na tenhle koncert tak dlouho, že už od počátku nadšeně tleskalo a vůbec dávalo najevo, že tohle je významná událost, ale ke konci ještě dokázalo přidat, takže rozlučka a přídavky se za všeobecného nadšení docela natáhly, a celá skupina se ukláněla, děkovala a kynula do všech stran (i na galerie) a všichni vypadali trochu dojatě - dokonce i Andy. =) No pěkné to bylo...
A já jsem tam byl, heč! ;)
Fotky v trochu větší velikosti
Fotky na Techno.cz
Fotky na Musicserver.cz
Setlist (popaměti, takže pořadí je bez záruky, zato je to nekompletní =):
Darkness
Little Things
Heaven
All in Your Hands
Lusty
Gabriel
Trans Fatty Acid
Angelica
What Sound
Górecki
God Bless
-
Lullaby
Bonfire
-
Cotton Wool
2009-04-15
Vozit ovce na Slovensko
Když člověku vyjde tip, tak to vždycky potěší:
Lou Rhodes si už u nás zahrala dvakrát, v oboch prípadoch išlo o krásny koncert. Tento rok pôjde ale o niečo mimoriadne – predstaví sa vo svojej pôvodnej skupine Lamb. Tí nehrali niekoľko rokov, v roku 2009 zahrajú iba vybrané festivaly a je nám cťou, že sme medzi nimi. Lamb sa pekne pohrávajú s elektronikou i živými nástrojmi, najčastejšie sú zaraďovaní k trip hopu, v ich hudbe ale môžete počuť naozaj všeličo od jazzu až po drum and bass. Dôležitou súčasťou je samozrejme podmanivý spev Lou Rhodes. Podľa nás patria Lamb k najvýraznejším osobitým skupinám posledných rokov. Lepšie uzavretie programu na Bažant stage si nevieme predstaviť.
Tolik novinky z webu Pohody. Ještě stále doufám, že se Colours stihnou připojit (i když by to asi Lamb trochu kolidovalo s koncertech v Brugách), protože do Trenčína jsem se letos nechystal... ;)
Lou Rhodes si už u nás zahrala dvakrát, v oboch prípadoch išlo o krásny koncert. Tento rok pôjde ale o niečo mimoriadne – predstaví sa vo svojej pôvodnej skupine Lamb. Tí nehrali niekoľko rokov, v roku 2009 zahrajú iba vybrané festivaly a je nám cťou, že sme medzi nimi. Lamb sa pekne pohrávajú s elektronikou i živými nástrojmi, najčastejšie sú zaraďovaní k trip hopu, v ich hudbe ale môžete počuť naozaj všeličo od jazzu až po drum and bass. Dôležitou súčasťou je samozrejme podmanivý spev Lou Rhodes. Podľa nás patria Lamb k najvýraznejším osobitým skupinám posledných rokov. Lepšie uzavretie programu na Bažant stage si nevieme predstaviť.
Tolik novinky z webu Pohody. Ještě stále doufám, že se Colours stihnou připojit (i když by to asi Lamb trochu kolidovalo s koncertech v Brugách), protože do Trenčína jsem se letos nechystal... ;)
2009-03-11
Fámy o ovcích
Nějaká dobrá duše z Last.fm mi přeposlala link na celkem nečekanou zprávu:
After a five-year break, Lamb are finally returning to play some Festival dates during the Summer of 2009! More details to follow shortly.. :)
Mno, už jsem s tím ani moc nepočítal, ale dokonce se teď objevil i nový profil Lamb na Myspace a vzhledem k tomu, že Lou Rhodes byla předloni na Pohodě a loni na Colours (kde navíc chválila pivo =), tak to poskytuje poměrně široký prostor pro spekulace...
After a five-year break, Lamb are finally returning to play some Festival dates during the Summer of 2009! More details to follow shortly.. :)
Mno, už jsem s tím ani moc nepočítal, ale dokonce se teď objevil i nový profil Lamb na Myspace a vzhledem k tomu, že Lou Rhodes byla předloni na Pohodě a loni na Colours (kde navíc chválila pivo =), tak to poskytuje poměrně široký prostor pro spekulace...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)