2024-07-14

Vývoj ceny lístků festivalu Colours of Ostrava

Jako pamětníka "starých dobrých časů" mě každý rok nepříjemně překvapí (a odradí) ceny lístků na festival Colours of Ostrava. Ale je to zdražování jen můj subjektivní dojem nebo realita? 

Ceny v čase se obecně dost špatně srovnávají, protože se mění kupní síla, inflace a v případě hudebních festivalů i návštěvnost a složení účinkujících, takže jako nejlepší hodnotu pro porovnání jsem si vybral průměrnou mezdu v ČR ve druhém čtvrtletí každého roku

Bohužel jsem nikde nenašel žádnou přehlednou tabulku cen lístků v průběhu let, takže jednotlivé údaje o cenách jsou sesbírané z  různých historických článků. Je tedy možné, že obsahují chyby nebo nepřesnosti, protože někdy se zdroje rozcházely a intervaly platnosti cen se během let různě měnily (někdy ceny platily měsíc, někdy dva, někdy bylo rozhraní už někdy v polovině měsíce, atd.), ale pro zachycení trendu by měly být dostačující.

Co z toho všeho tedy vyplynulo?

Relativní cena lístku tvořila v roce 2002 zhruba 2 % průměrného měsíčního platu a spolu s prestiží a rozměry festivalu vytrvale rostla zhruba do roku 2017, kdy překročila 10 %. Od té doby kolem téhle hodnoty osciluje a vývoj ještě trochu deformuje dvouletá covidová přestávka, během které se ceny neměnily.

Zde je celá tabulka vývoje cen.

Hranici mé tolerance ovšem překročila už v roce 2014, kdy překročila 2000 Kč a tedy i hodnotu 8 % průměrného platu. =]

PS: Pokud někde na webu narazíte na chybějící a důvěryhodný údaj o ceně, rád ho tabulky doplním.

2023-07-19

Mlčeti, Zlato!

Při čtení zpráv mám často nutkání začít bušit hlavou do zdi, ale obvykle se mi to stává u článků o politice nebo klimatické situaci. Rozhovor se Zlatou Holušovou o Colours se tematicky vymyká, ale nutkání se přesto dostavilo, a to na několika místech.

Víme, že nám [loni] ubyly scény, že jsme šetřili, kde se dalo, a že situace byla nebezpečná. Návštěvníci to ale podle mě nepocítili. 

Nevím, jak ostatní návštěvníci, ale mně tedy nějaká scéna citelně chyběla.

Češi jsou nejméně hudebně poučeným národem v Evropě. 

Vážně? Jak se to měří? A vztahuje se to třeba i na státy jako je Řecko (fixované na svou dlouhou historii) nebo třeba Moldavsko (na geografické periferii)?

Souvisí to se sekulární společností, protože nemají novou hudbu kde slyšet.

Wiki: Sekulární - světský (jako protiklad k náboženskému)

Rozumím tomu správně, že v jiných společnostech se lidé s novou hudbou setkávají prostřednictvím církve?!

Minulá dekáda, která byla založena na poslechu cédéček, elpíček i na tom, že fanoušci milovali své oblíbence a šli za jejich muzikou, je nenávratně pryč.

Mladí lidé to už dnes nedělají. Poslouchají žebříčkovou muziku, převážně mixy, které jim nabízejí hudební služby na internetu, jejich vkus se rychle mění, a tím pádem nevzniká tolik globálních hvězd.

Je zajímavé, že Češi prý nemají novou hudbu kde slyšet, ale současně se vkus mladých lidí rychle mění, protože jim hudbu nabízejí služby na internetu. ;)

Ano, letos máme nejdražší program. Je to dáno i tím, že ceny kapel a zpěváků stouply desetinásobně. To, co stálo před pár lety sto tisíc, teď stojí milion eur. (...) Pro festivaly je to do budoucna velmi nebezpečný trend.

(...)  

Vždycky se snažíme být odvážnější, než bývá v kraji zvykem. Z tohoto hlediska je v tom letošním několik odvážných prvků.

Tím nejšílenějším je pozvání afrického zpěváka Burny Boye, který ve střední Evropě ještě nevystupoval, ale na globální hudební scéně je hvězda. Nevím jen, do jaké míry je na něj české publikum připraveno.

 Hovořila jste o tom, že Burna Boy je globální hvězda. Je to patrné i na jeho honoráři?

Ano. Je dražší než OneRepublic, kteří letos přijedou také. Je to nejdražší interpret v historii našeho festivalu. Tak to ale prostě je. Když se podíváte na to, kde všude hraje a že je první Afričan, který minulý měsíc vyprodal londýnský stadion ve Wembley, je jasná hvězda.

Absolutně nechápu, jak je možné současně si stěžovat na finanční požadavky vystupujících a současně zaplatit rekordní částku za vystoupení člověka, na kterého "české publikum není připraveno". (A z demografických důvodů ani nevěřím, že v dohledné době bude.)

Každopádně pokud mi něco připadá drahé, tak si to prostě nekoupím, protože to je to nejmenší, co proti budoucí výšce té ceny můžu udělat.

Jsme bohužel společnost, která v hudbě chytá světové trendy jako jedna z posledních. Afro beat tu ještě není takříkajíc doma, nicméně věřím, že po Colours of Ostrava to bude jinak. 

Zlata Holušová "tlačí" na Colours africké hudebníky (i afro beat) už přes dvacet let. Za celou tu dobu tu afro-beat nezdomácněl, ale letos už se to určitě zlomí? ;)

2023-07-13

AI jako křivé zrcadlo Stanisława Lema

Téměř všechny články na téma "budoucnost umělé inteligence" mi připomínají sci-fi povídku Stanisława Lema "Trurlův elektrobard" z knihy Kyberiáda.

Její zápletka se točí kolem počítače, který dokázal psát nejlepší poezii ve vesmíru, a dále zkoumá, jak na to reaguje společnost:

Básníci okamžitě svolali mnoho protestních schůzí a žádali, aby stroji byla další činnost soudně zakázána. Nikdo jim však nevěnoval pozornost. Redaktoři novin a časopisů byli naopak rádi, neboť Trurlův elektrobard, píšící pod několika tisíci pseudonymy současně, vytvořil báseň stanoveného rozsahu pro každou příležitost a tak vynikající kvality, že se čtenáři vždy o noviny poprali.

Pozoruhodné ale je, jak Lem celý konflikt staví:

Od té doby žádný básník nemohl odolat osudnému vábení, aby zkřížil lyrické meče s elektrobardem.

Přicházeli z široka daleka s aktovkami a kufry naditými rukopisy. Elektrobard nechal každého vyzývatele chvíli deklamovat, střelhbitě algoritmus jeho básní vystihl a v přesně stejném stylu složil verše dvě stě dvacet až tři sta čtyřicet sedmkrát lepší.

Brzy nabyl stroj takové zběhlosti, že už prvním či druhým čtyřverším porazil i nejzasloužilejšího poetu. Nejhorší ovšem bylo, že ze souboje odcházeli bez úhony jedině grafomani, veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných, takže o drtivé porážce, kterou utržili, neměli vůbec potuchy.

Skutečně může být básník poražen cizí básní? 

Tématu umělé inteligence se v nedávném rozhovoru dotkla i zpěvačka Suzanne Vega:

Trochu mě mate to bezbřehé nadšení, stejně jako míra strachu ohledně umělé inteligence. Poezie a psaní písniček jsou velmi osobní záležitost, stejně jako otisky prstů, takže jestli se mě ptáte, zda se bojím, že přijdu o své otisky prstů, tak se nebojím.

Nemyslím si, že umělá inteligence nahradí lidi. Vždycky můžeme vypnout zdroj, můžeme ten systém odstranit, ale nemůžeme odstranit lidskou duši. Vůbec nemám strach z toho, že by umělá inteligence začala psát písničky místo mě, pro mě. To se nestane.

Čím déle o tom přemýšlím, tím pokroucenější mi Lemův přístup připadá. Pro Suzanne Vega (Vegu? =) je poezie odrazem její duše, zatímco pro Lema to je jen produkt a prostředek k "porovnávání pindíků". Předpokládám, že skutečně existuje nezanedbatelná skupina tvůrců, kteří tvorbu berou jako intelektuální soutěž (a asi se tomu nedá úplně vyhnout), ale rozhodně tenhle přístup nemají všichni autoři a není to jejich hlavní motivací. Naopak si myslím, že většina básníků by o nějakou soutěž vůbec neměla zájem.

Úplně zcestný mi pak připadá Lemův "samozřejmý" předpoklad, že je možné kvalitu básní nějak porovnat ("veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných"). Jakékoliv umělecké dílů totiž působí na každého člověka jinak a ani "obecné uznání kvality" kritiky není trvalé a v průběhu času se mění. (Mnoho hudebních skladatelů nebo básníků, kteří byli v minulosti slavní a uznávaní, je dnes téměř zapomenuto a jejich díla jsou připomínána jen jako ilustrace dobového vkusu.)

Nabízí se ovšem nepříjemná otázka, jestli je možné Lemův přístup aplikovat i na jeho vlastní tvorbu. Co bylo hlavním důvodem jeho psaní? Chtěl nám něco sdělit nebo nám chtěl svým dílem dokázat, že je nejchytřejším spisovatelem?


2023-05-23

Problémy se jmény

Když si Věra Dyková brala za manžela Radko Pytlíka, tak se jí příliš nelíbilo manželovo příjmení, a tak syn Vojtěch zdědil její "bezpečnější" příjmení Dyk. 

Vojta Dyk ovšem při cestách do zahraničí brzy zjistil, že recepční mají s jeho příjemním problém, protože zní velmi podobně jako anglické slovo "dick" ([dik] čili "čurák"). 

Vzal si z toho ponaučení a začal používat výslovnost [dajk], která odpovídá poměrně běžnému nizozemskému příjemní. Problém je, že slovo "dyke" v hovorové angličtině také existuje a znamená něco jako "lesba / mužatka". 

Opravdu nevím, co Vojtovi ještě poradit... ;)

2023-04-25

Praga incognito

Ja jednu stranu mě potěšilo, že Angličanka Freya Ridings natočila video v pražském metru, ale na druhou stranu mi připadá trochu smutné, že se při natáčení co nejvíce vyhýbali českým nápisům, aby české reálie příliš nebily do očí.

2023-02-22

AI-van Mládek

Diskuze u článku o Ivanu Mládkovi mě přivedla k myšlence zkusit, jestli je umělá inteligence už schopna ho nahradit. Zatím to tedy není žádná sláva - čekal jsem, že se dočkám aspoň rýmů. =}

Napiš žertovnou píseň o křečkovi, kterého porazila železniční vlečka.

Křečkovi s nadějí plnou hlavou
Život měl před sebou bez trámů
Až do neděle, co se stala
Když ho porazila železniční vlečka

Nebyl to jeho den štěstí
Až na zem skončil, to přeci není fér
Věděl, že se už nepostaví
Když ho porazila železniční vlečka

Přijel ten vlak s divokou silou
Křeček neměl šanci se bránit
Nezbylo, než držet se stranou
Když se blížila železniční vlečka

2022-12-10

Jimmy se potkal s Bohem

Už když jsem poprvé slyšel písničku "Jimmy Jones" skupiny Vanessa (zahajovala album Monogamy z roku 1994), tak jsem měl dojem, že je o nějaké konkrétní osobě (ať už skutečné nebo fiktivní), ale neměl jsem tušení o jaké.

Jimmy ví jak na to
Žene ho hadí síla
Konečně našel štěstí
Smrdí to jako síra
 
Jimmy se potkal s Bohem
S bohem anebo Ďáblem
Guyana žlutá řeka
Sedm set ovcí čeká
 
Jimmy Jones Jimmy Jones...
  
Jimmy vypij ten jed
Sám poznáš co to stojí
Až tam na druhý straně
Podržíš Hitlerovi
 
Jimmy to nejsou zbraně
Jimmy to není víra
Jimmy to není anděl
Ten co mu ruku svíráš
 
Jimmy chce odejít
Není způsob jak ho zastavit 

Během let jsem si na tenhle nevyřešený problém několikrát vzpomněl a pokusil se vypátrat, kterého Jimmyho Jonese tehdy autor textu Samir Hauser myslel, ale příliš se mi to nedařilo. 

Prvním problémem bylo, že Jim, Jimmy i Jones jsou celkem tuctová jména a jejich nositelů je i na Wikipedii spousta, takže bylo třeba pátrání nějak zúžit.

Druhý problém bylo to zúžení, protože ze zmínky o Hitlerovi a zbraních jsem získal dojem, že se ten příběh týká druhé světové války a tomu nic neodpovídalo.

Až dnes mě napadlo začít pátrat z jiné strany a snad jsem konečně padnul na toho správného Jonese:

James Warren „Jim“ Jones (1931 – 1978) byl zakladatel sekty Chrám lidu, propagátor rasové snášenlivosti a levicových myšlenek. 18. listopadu nařídil přítomným více než devíti stům členům své sekty hromadnou sebevraždu.

Další podrobnosti se dají najít na Wikipedii, ale když hodně zkrátím jádro celého případu, tak Jones po několika aférách odcestoval s více než tisícem svých oveček z USA do Guyany (ano, Guyany zmiňované v textu), aby zmizel z oči. Tam ale později přiletěl na inspekci senátor Leo Ryan s doprovodem, novináři a TV štábem. Toho chtělo využít několik členů sekty k tomu, aby se s ním vrátilo do USA. Před odletem se ale objevila skupina ozbrojenců a většinu výpravy postřílela. Části se ale povedlo zmizet v džungli, takže Jones zřejmě usoudil, že je konec, a proběhla hromadná likvidace členů sekty - částečně se jednalo o vynucené sebevraždy (vypitím jedu zmiňovaným v písničce) a částečně vraždy (injekcí). Samotný Jones se ovšem neotrávil ("Jimmy, vypij ten jed") a byl nalezen mrtvý s průstřelem hlavy. Celkem přišlo o život 918 lidí (909 členů sekty včetně 304 dětí a 9 lidí z inspekční výpravy), takže realita se tedy s textem "Sedm set ovcí čeká" poněkud rozchází.

I přes některé rozdíly ale tenhle případ dokonale zapadá do panoptika Samirových postav a témat, takže myslím, že to si můžu "odskrtnout" jako vyřešené. =}

2022-07-20

Jak (ne)přeflashovat falešnou VGA kartu

Tenhle zápis se výrazně liší od běžných témat tohohle blogu, ale třeba se to někomu bude hodit... =)

Celý příběh začal tím, že jsem do staršího počítače potřeboval nějakou grafickou kartu, která by v rozumné rychlosti zvládala Minecraft, což není zase tak velký požadavek, takže jsem prošel pár inzerátů a narazil na výhodnou nabídku: Nvidia GTX 1050 Ti 1 GB RAM za 1000 Kč. (Znalci se pravděpobobně už teď zlomyslně smějí. =)

Cena byla o něco nižší, než je běžné, a současně byl divný ten údaj o 1 GB RAM, protože GTX 1050 Ti se obvykle vyráběla se 4 GB, takže jsem tipoval, že jedná o nějakou ořezanou verzi, kde se no-name výrobce snažil o snížení ceny. Pro mé účely jsem ale 4 GB nepotřeboval, takže jsem si řekl, že to nevadí a kartu objednal.

Když karta dorazila a zapojil jsem ji do PC, tak se objevily další nesrovnalosti. Po instalaci ovladačů se u karty ve Správci zařízení buď objevil legendární "žlutý vykřičník" a stále fungovala v režimu Standard VGA, nebo úplně vypadl obraz a karta nefungovala vůbec.

Na řadu tedy přišla utilita GPU-Z a objevil se hlavní zádrhel.

 

GTX 1050 Ti by se ovšem měla hlásit nějak takhle:

Na první pohled tedy bylo jasné, že karta je ve skutečnosti založena na starším chipu GP116 z roku 2011 a rozhodně to není GTX 1050 Ti. Našel jsem tedy nějaké starší ovladače, donutil Windows je použít a VGA začala fungovat. Výkon byl ovšem skutečně slabý (zhruba šestinový oproti skutečné GTX 1050 Ti) a Minecraft byl na hranici hratelnosti (cca 22 FPS).

To mě vyprovokovalo k dalšímu pátrání. Chip GP116 se používal převážně v grafických kartách GTX 550 Ti, ale i ty by měly mít o trochu větší taktovací frekvenci a tedy i výkon.


Padělaná grafická karta byla nastavená na nižší frekvenci, aby vůbec mohla fungovat (dá se předpokládat, že chip se výrobcům VGA prodával se slevou, protože nezvládal požadovanou rychlost), ale rozdíl frekvencí byl značný (600 versus 1000), a tak jsem chtěl zkusit, jak vysokou frekvenci karta doopravdy ustojí.

Jako první tedy přišla na řadu utilita MSI Afterburner, která umožňuje měnit za chodu pracovní frekvenci VGA karet, ale zdálo se, že má problém se s touhle kartou domluvit a tu frekvenci ji vnutit.

Bylo tedy třeba nasadit silnější kalibr a zkusit změnit celý firmware grafické karty - ideálně tam nahrát správný firmware pro chip GP116 a teprve pak se pustit do experimentů s frekvencí.

Stáhnul jsem si tedy utilitu nvflash64, která umí firmware karty načíst i zapsat přímo z Windows, ale ta totálně selhala. Přítomnost karty sice detekovala, ale nebyla schopna z ní ani načíst současný firmware (bohužel bez zobrazení jakéhokoliv chybového hlášení). Zkusil jsem ještě starší versi nvflash for DOS, ale to bylo ještě horší, protože tahle verze kartu ani nerozpoznala.

(Mimochodem GPU-Z  firmware stáhnout umělo, ale to ho neumožňuje přepsat.)

Následovalo tedy další pátrání na internetu a zjištění, že se jedná o celkem "populární" problém, který mi ovšem zatím zcela unikal, protože VGA karty obvykle moc neřeším.

Padělané karty GTX 1050 Ti se masově prodávaly především na serveru Wish a já jsem měl zřejmě ještě docela štěstí, protože často mají i nesprávně nastavenou velikost paměti a buď nefungují vůbec nebo při zaplnění reálné paměti padají. Založené jsou skutečně na chipu GP116, který nezvládal frekvenci používanou GTX 550 Ti, takže se používal převážně pro druhou a třetí revizi karty GTS 450. Problém je, že výrobce údajně na desku VGA záměrně nedává nějaký kontrolní odpor a tím je zablokované softwarové flashování firmwaru a je možné použít pouze HW programátor.

HW programátor mi naštěstí půjčil kolega, takže bylo možné s experimenty pokračovat.

 

Z karty ovšem bylo třeba sundat chladič, aby byl chip s firmwarem (cca 3 cm vlevo a 1 cm níže od hlavní chipu) přístupný.



Po jistých problémech se nám povedlo zachytit "kleštičky" programátoru na mrňavý chip tak, aby měly kontakt a nepadaly, a přes CH341A Programmer se povedlo i stáhnout firmware.

Velikost souboru se sice lišila od souboru, který uložilo GPU-Z, ale to proto, že GPU-Z uložilo jen využitá data (61 kB), kdežto programátor uložil celý obsah chipu (256 kB) včetně prázdného místa. Jinak se prvních 61 kB zcela shodovalo, což bylo dobré znamení, že programátor správně funguje.

Moje původní představa pro další postup byla, že ve firmwaru prostě najdu textově zapsané PCI ID zařízení (PCI\VEN_10DE&DEV_1C82), to přepíšu na správné (PCI\VEN_10DE&DEV_1244) a upravený firmware zapíšu zpátky do VGA, ale PCI ID jako text uloženo nebylo, takže následovalo další googlování.

Výsledkem bylo zjištění, že kde přesně je PCI ID binárně uloženo, ale především to, že je zbytečně dělat to ručně, protože na editaci starších firmwaru existuje utilita NiBiTor čili Nvidia BIOS Editor. Ta umožňuje trochu jednodušší editování běžných parametrů a především přidává na konec firmwaru správný kontrolní součet, bez kterého jinak VGA karta odmítne firmware použít.

 


 

Brzy ale následovalo další zklamání. NiBiTor původní firmware karty prohlásil za neznámý formát, takže část načtených údajů byl zjevně rozhozená a i při těch nejmenším změnách, jako je úprava jednoho bajtu Device ID (a jednoho bajtu kontrolního součtu), pak karta po naflashování odmítala startovat. Základní problém je zřejmě v tom, že poslední verze NiBiToru je z roku 2012 a podle všeho v té době ještě neexistovaly ty pozdní řady GTS 450 s chipem GF116. Navíc se někdy v té době změnil formát VGA firmwarů a začal se do nich vkládat i nějaký digitální podpis výrobce, a tak nemělo smysl NiBiTor dále rozvíjet.

Zbývalo zkusit najít nějaký jiný originální firmware, ale sbírka firmwarů na TechPowerUp bohužel není všemocná. Starší firmwary většinou nefungovaly vůbec a s novějšími karta sice startovala, ale obraz byl nějakým způsobem rozpadlý (svislé zelené čáry a podobně). Nápovědou byly ostatně už verze firmwarů: falešná karta měla verzi 70.26.53 a nejnovější firmware v archivu jen 70.26.3F.

Nakonec jsem se tedy potupně vrátil k původnímu "falešnému" firmwaru, se kterým karta alespoň nějak funguje.

Pokud by někdo věděl o jiném funkčním firmwaru nebo metodě, jak změnit Device ID na správné, tak bych mu byl vděčný - přinejmenším ze vzdělávacích důvodů, =}

2022-06-20

Malá holka našla vrátka, kudy utéct osudu

V poslední době mám u některých výtvorů značné pochybnosti, jestli jsou vůbec publikovatelné nebo jestli by nebylo lepší nechat je alespoň zcela nepovšimnuté. Tohle je rozhodně jeden z tech případů. =}

Poměrně známá "lidová moudrost" (pravděpodobně Jany Kománkové?) praví, že nejjednodušší přístup při nahrávání cover verze je udělat ji přesně opačně než originál - takže rychlou písničku zpomalit, hlučnou ztišit a podobně. To byl výchozí bod pro pokus vytvořit smutnou píseň z nějakého nářezu. A co může být lepší kandidát než něco od skupiny Vanessa (později Vanessa Gun, později opět Vanessa)? Odpovím si sám: nic!

Vůbec nejlepší je v tomto směru kontroverzní píseň Incest (hudba Daniel Rodný, text Samir Hauser) z alba Monogamy. Teprve při bližším průzkumu jsem si uvědomil, že má vlastně poměrné krátký text a že rým "trpaslice / dá ti více" fakt neskousnu, takže jsem kousek textu přepsal. V ideálním případě by to teď mělo být něco jako česká elektronická verze Where the Wild Roses Grow Nicka Cavea a Kylie Minogue). ;)

2022-06-16

Neslyším poprvé

S jistým zpožděním jsem někdy u šestého dílu zaregistroval existenci pořadu Slyším poprvý Bohdana Bláhovce.

Legendy a mladí umělci nebo umělkyně si navzájem pouští svoje songy. Jak dopadne konfrontace různých generací a kam se za desítky let posunuly hudební žánry?

Vzhledem k mé averzi k obecné češtině se mi samozřejmě nelíbí název, ale pokusím se přes to přenést. Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně a pořad, kde se diskutuje o tvorbě populární hudby, je pro mě prostě povinnost!

Jednotlivé díly mají na můj vkus až příliš krátkou stopáž (nevejdou se tam ani celé písničky, o kterých se mluví) a často jsou dost drasticky sestříhané. V některých případech to působí jako vysvobození z hluchých míst, ale jindy mám naopak dojem, že jsem střihem o něco podstatného přišel. V horších případech mi připadá, že se do sestřihu nedostalo nic z té vznešené koncepce zmiňované v promo textu nahoře a že sleduji jen českou variaci na "reaction video", kterých je na YouTube plno - ostatně některé z nich se dokonce jmenují "First Time Hearing".

Samozřejmě nejvíc záleží na tom, kdo, co a komu pouští a hodnotí. Pokud jsou oba respondenti "kompatibilní", tak může vzniknout zajímavá konverzace o tvorbě a životních postojích (Annet X + Aneta Langerová, Amelie Siba + James Harries, ...). 

V opačném vznikají (pro mě) těžko sledovatelné konfrontace na pomezí humoru a trapasu. 

Například když "drag queen" Miss Petty bezelstně vysvětluje Samiru Hauserovi (kterého samozřejmě nezná), že není transka a že dnes už se transka neříká, protože to není korektní - a Samir na to překvapivě jaksi otráveně přikyvuje. Nebo když Josefina Dusk hned na úvod přiznává, že nezná Michaela Kocába, později při marném hledání jakýchsi styčných bodů se omlouvá, že Pražský výběr moc nezná, a na jména jako Earth, Wind & Fire, Rolling Stones a The Beatles téměř nereaguje. V podobných momentech se sice naplňuje záměr pořadu hodnotit "kam se za desítky let posunuly hudební žánry" a možná i česká společnost jako celek, ale současně mi způsobují téměř fyzickou bolest. Pravda bolí...

Každopádně plánuju přetrpět i další díly. =)

PS: Pokud má být název hovorový, nebylo by lepší "Slyšim" s krátkým i? ;)