Kam to AI povede?!

 Od AI si většina investorů slibuje především úsporu času a peněz, ale osobně mám silné podezření, že realita bude jiná. Jako modelový příklad mi slouží vývoj animovaných filmů zhruba za posledních 80 let.

Sněhurka (1937)

~3 až 4 roky (aktivní animace)
~600 až 750 umělců, animátorů a techniků

Toy Story 4 (2019)

 ~5 let (od prvních scénářů po render) 
~400 až 500 interních specialistů (plus stovky externích profesí)

Gemini to shrnulo takto:

Porovnání vzniku Sněhurky a sedmi trpaslíků (1937) a Toy Story 4 (2019) (zatím posledního celovečerního dílu této ságy) ukazuje fascinující skok v technologii a náročnosti. I když se kompletně změnil způsob práce – od tužky a štětce k superpočítačům –, paradoxně trvá výroba moderního 3D filmu přibližně stejně dlouho, ne-li déle.

Technologie sice animátorům neuvěřitelně rozvázala ruce v tom, co dokážou divákovi ukázat, ale čas na výrobu neušetřila. Ušetřené minuty se totiž okamžitě investují do extrémního detailu, o kterém se Waltu Disneyovi v roce 1937 ani nezdálo.

Přibližně stejný efekt očekávám i v jiných oborech. Místo toho, aby práce ubylo, se otevřou nové možnosti a lidé si najdou způsob, jak si vymyslet nějakou jinou. Místo rychlejšího dokončení stejné věci se tak za stejný čas vytvoří něco složitějšího.

 

Záhadný případ Marka Bella

Dnes jsem si po delší době pustil album Exciter skupiny  Depeche Mode z roku 2001 a zadumal se nad jeho specifickým zvukem. Album produkoval Mark Bell, který byl známý především z projektu LFO a z dlouholeté spolupráce s Björk. To je ovšem minulost, protože Mark Bell zemřel v roce 2014 ve veku 43 let.

43 let ovšem není úplně typický věk pro umírání, a tak jsem chtěl o příčině zjistit trochu víc. Bohužel, žádné veřejně dostupné informace nenaznačují, že by Mark Bell před svou smrtí trpěl nějakými zdravotními problémy. Všechny zprávy o jeho úmrtí uvádějí jako příčinu pouze "komplikace po operaci" (jaké?). Jeho rodina a přátelé "požádali v této těžké době o soukromí", a žádné další informace nebyly zveřejněny. 

Zkusil jsem tedy zapátrat trochu z jiné strany, co jeho úmrtí předcházelo, ale ani tam není příliš mnoho informací. Jeho poslední prací bylo album Biophilia Björk z roku 2011. V roce 2013 Björk oznámila, že sama pracuje na nových písničkách a o něco později navázala spolupráci s producentem Arcou. Přitom Bell, který s Björk spolupracoval nepřetržitě od roku 1997, v té době na ničem veřejně nepracoval, ale nepovedlo se mi najít žádné vyjádření, proč se přípravy nové desky náhle neúčastní.

Další časový bod se dá najít Wikipedii:

Dne 7. října 2014 Björk na své facebookové stránce oznámila, že se nezúčastní britské premiéry svého koncertního filmu Björk: Biophilia Live na londýnském filmovém festivalu BFI, protože je příliš zaneprázdněna prací na albu, a potvrdila datum vydání v roce 2015.

A to je téměř vše:

Mark Bell, britský producent elektronické hudby a člen dua LFO, zemřel 8. října 2014 ve věku 43 let v důsledku komplikací po operaci.  

 Björk se k Bellovu úmrtí vyjádřila na Facebooku 13. října 2014 až po tom, co byla zpráva zveřejněna v médiích a potvrzena vydavatelství Warp:

Miluji tě, Marku, a cítím se požehnaná, že jsme spolu vytvořili tolik hudby. Ať tvá hypersenzitivní povaha rozkvete, a kdekoliv jsi, doufám, že máš dobré reproduktory. 

Konzervativní a nejpravděpodobnější vysvětlení celého příběhu je nespíš to, že Bell měl zdravotní problémy už přinejmenším od roku 2013, ale nechtěl to zveřejňovat a Björk to respektovala.

Dal by se ovšem vymyslet i jiný příběh, který by zahrnoval dramatický hudební rozchod, přerušení veškerých kontaktů (reakce Björk až po pěti dnech), psychické problémy ("hypersenzitivní povaha") a na konec maskování skutečné příčiny smrtí. Pravděpodobně by se toho mohl ujmout třeba autor Amadea Peter Shaffer, ale ten už bohužel taky zemřel. Ta věc je mnohem větší, než tušíte!

 

Gravitace se přeceňuje

Během sledování pořadů k výročí narození Jana Wericha jsem narazil na jeho výrok týkající se Newtonova objevu gravitace:

Vědy je zapotřebí. Ale kdyby Newton ležel někde jinde a nepadla mu na nos ta hruška, nebo co to bylo, a neupozornila ho na to, že je taky přitažlivost zemská, tak by ta přitažlivost byla dál. On by ji neobjevil. Objevil by ji někdo jinej. Za minutu dvacet, nebo za sto let. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, tak nikdy nebyl! Kdyby velký umělci neudělali svoje dílo, tak jsme byli o to chudší! Protože umění je komunikace.

Nevyhnutelně se mi vybavil kousek textu Douglase Adamse z knihy Holistická detektivní kacelář Dirka Gentlyho:

"Gravitace," mírně pohrdavě zopakoval Dirk a pokrčil rameny, "ano, myslím, že něco takového taky bylo. Ačkoli to byl samozřejmě prachobyčejný objev. To prostě existovalo a čekalo na objevení."

Vytáhl z kapsy penci a hodil ji jen tak bezcílně mezi oblázky vedle vydlážděného chodníčku.

"Vidíš?" prohlásil Dirk. "A nechávají ji puštěnou i přes víkend. Takže dříve nebo později si jí prostě někdo musel všimnout. Ale kočičí dvířka... to je něco jiného. Vynález, čistě tvůrčí vynález."

"Já bych řekl, že na nich nic není, že to bylo úplně jasné. To mohl vymyslet kdekdo."

Dirk však nesouhlasil: Jenom výjimečný duch dokáže přijít s něčím do té doby neexistujícím a přitom tak jasným, že to bije do očí. Pokřik ‚Na to jsem mohl přijít taky' je mezi lidmi velmi oblíbený, ale mylný, z jednoho prostého důvodu, a sice - že na to nepřišli, což je důvod dost podstatný a výmluvný."

Připadá mi pozoruhodné, že se dvě takhle rozdílné osobnosti na tomhle postřehu shodly, takže zřejmě na tom, že "vynález má větší hodnotu než objev" něco bude. =)

Vývoj ceny lístků festivalu Colours of Ostrava

Jako pamětníka "starých dobrých časů" mě každý rok nepříjemně překvapí (a odradí) ceny lístků na festival Colours of Ostrava. Ale je to zdražování jen můj subjektivní dojem nebo realita? 

Ceny v čase se obecně dost špatně srovnávají, protože se mění kupní síla, inflace a v případě hudebních festivalů i návštěvnost a složení účinkujících, takže jako nejlepší hodnotu pro porovnání jsem si vybral průměrnou mezdu v ČR ve druhém čtvrtletí každého roku. 

Bohužel jsem nikde nenašel žádnou přehlednou tabulku cen lístků v průběhu let, takže jednotlivé údaje o cenách jsou sesbírané z  různých historických článků. Je tedy možné, že obsahují chyby nebo nepřesnosti, protože někdy se zdroje rozcházely a intervaly platnosti cen se během let různě měnily (někdy ceny platily měsíc, někdy dva, někdy bylo rozhraní už někdy v polovině měsíce, atd.), ale pro zachycení trendu by měly být dostačující.

Co z toho všeho tedy vyplynulo?

Relativní cena lístku tvořila v roce 2002 zhruba 2 % průměrného měsíčního platu a spolu s prestiží a rozměry festivalu vytrvale rostla zhruba do roku 2017, kdy překročila 10 %. Od té doby kolem téhle hodnoty osciluje a vývoj ještě trochu deformuje dvouletá covidová přestávka, během které se ceny neměnily.

Zde je celá tabulka vývoje cen.

Hranici mé tolerance ovšem překročila už v roce 2014, kdy překročila 2000 Kč a tedy i hodnotu 8 % průměrného platu. =]

PS: Pokud někde na webu narazíte na chybějící a důvěryhodný údaj o ceně, rád ho tabulky doplním.

Mlčeti, Zlato!

Při čtení zpráv mám často nutkání začít bušit hlavou do zdi, ale obvykle se mi to stává u článků o politice nebo klimatické situaci. Rozhovor se Zlatou Holušovou o Colours se tematicky vymyká, ale nutkání se přesto dostavilo, a to na několika místech.

Víme, že nám [loni] ubyly scény, že jsme šetřili, kde se dalo, a že situace byla nebezpečná. Návštěvníci to ale podle mě nepocítili. 

Nevím, jak ostatní návštěvníci, ale mně tedy nějaká scéna citelně chyběla.

Češi jsou nejméně hudebně poučeným národem v Evropě. 

Vážně? Jak se to měří? A vztahuje se to třeba i na státy jako je Řecko (fixované na svou dlouhou historii) nebo třeba Moldavsko (na geografické periferii)?

Souvisí to se sekulární společností, protože nemají novou hudbu kde slyšet.

Wiki: Sekulární - světský (jako protiklad k náboženskému)

Rozumím tomu správně, že v jiných společnostech se lidé s novou hudbou setkávají prostřednictvím církve?!

Minulá dekáda, která byla založena na poslechu cédéček, elpíček i na tom, že fanoušci milovali své oblíbence a šli za jejich muzikou, je nenávratně pryč.

Mladí lidé to už dnes nedělají. Poslouchají žebříčkovou muziku, převážně mixy, které jim nabízejí hudební služby na internetu, jejich vkus se rychle mění, a tím pádem nevzniká tolik globálních hvězd.

Je zajímavé, že Češi prý nemají novou hudbu kde slyšet, ale současně se vkus mladých lidí rychle mění, protože jim hudbu nabízejí služby na internetu. ;)

Ano, letos máme nejdražší program. Je to dáno i tím, že ceny kapel a zpěváků stouply desetinásobně. To, co stálo před pár lety sto tisíc, teď stojí milion eur. (...) Pro festivaly je to do budoucna velmi nebezpečný trend.

(...)  

Vždycky se snažíme být odvážnější, než bývá v kraji zvykem. Z tohoto hlediska je v tom letošním několik odvážných prvků.

Tím nejšílenějším je pozvání afrického zpěváka Burny Boye, který ve střední Evropě ještě nevystupoval, ale na globální hudební scéně je hvězda. Nevím jen, do jaké míry je na něj české publikum připraveno.

 Hovořila jste o tom, že Burna Boy je globální hvězda. Je to patrné i na jeho honoráři?

Ano. Je dražší než OneRepublic, kteří letos přijedou také. Je to nejdražší interpret v historii našeho festivalu. Tak to ale prostě je. Když se podíváte na to, kde všude hraje a že je první Afričan, který minulý měsíc vyprodal londýnský stadion ve Wembley, je jasná hvězda.

Absolutně nechápu, jak je možné současně si stěžovat na finanční požadavky vystupujících a současně zaplatit rekordní částku za vystoupení člověka, na kterého "české publikum není připraveno". (A z demografických důvodů ani nevěřím, že v dohledné době bude.)

Každopádně pokud mi něco připadá drahé, tak si to prostě nekoupím, protože to je to nejmenší, co proti budoucí výšce té ceny můžu udělat.

Jsme bohužel společnost, která v hudbě chytá světové trendy jako jedna z posledních. Afro beat tu ještě není takříkajíc doma, nicméně věřím, že po Colours of Ostrava to bude jinak. 

Zlata Holušová "tlačí" na Colours africké hudebníky (i afro beat) už přes dvacet let. Za celou tu dobu tu afro-beat nezdomácněl, ale letos už se to určitě zlomí? ;)

AI jako křivé zrcadlo Stanisława Lema

Téměř všechny články na téma "budoucnost umělé inteligence" mi připomínají sci-fi povídku Stanisława Lema "Trurlův elektrobard" z knihy Kyberiáda.

Její zápletka se točí kolem počítače, který dokázal psát nejlepší poezii ve vesmíru, a dále zkoumá, jak na to reaguje společnost:

Básníci okamžitě svolali mnoho protestních schůzí a žádali, aby stroji byla další činnost soudně zakázána. Nikdo jim však nevěnoval pozornost. Redaktoři novin a časopisů byli naopak rádi, neboť Trurlův elektrobard, píšící pod několika tisíci pseudonymy současně, vytvořil báseň stanoveného rozsahu pro každou příležitost a tak vynikající kvality, že se čtenáři vždy o noviny poprali.

Pozoruhodné ale je, jak Lem celý konflikt staví:

Od té doby žádný básník nemohl odolat osudnému vábení, aby zkřížil lyrické meče s elektrobardem.

Přicházeli z široka daleka s aktovkami a kufry naditými rukopisy. Elektrobard nechal každého vyzývatele chvíli deklamovat, střelhbitě algoritmus jeho básní vystihl a v přesně stejném stylu složil verše dvě stě dvacet až tři sta čtyřicet sedmkrát lepší.

Brzy nabyl stroj takové zběhlosti, že už prvním či druhým čtyřverším porazil i nejzasloužilejšího poetu. Nejhorší ovšem bylo, že ze souboje odcházeli bez úhony jedině grafomani, veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných, takže o drtivé porážce, kterou utržili, neměli vůbec potuchy.

Skutečně může být básník poražen cizí básní? 

Tématu umělé inteligence se v nedávném rozhovoru dotkla i zpěvačka Suzanne Vega:

Trochu mě mate to bezbřehé nadšení, stejně jako míra strachu ohledně umělé inteligence. Poezie a psaní písniček jsou velmi osobní záležitost, stejně jako otisky prstů, takže jestli se mě ptáte, zda se bojím, že přijdu o své otisky prstů, tak se nebojím.

Nemyslím si, že umělá inteligence nahradí lidi. Vždycky můžeme vypnout zdroj, můžeme ten systém odstranit, ale nemůžeme odstranit lidskou duši. Vůbec nemám strach z toho, že by umělá inteligence začala psát písničky místo mě, pro mě. To se nestane.

Čím déle o tom přemýšlím, tím pokroucenější mi Lemův přístup připadá. Pro Suzanne Vega (Vegu? =) je poezie odrazem její duše, zatímco pro Lema to je jen produkt a prostředek k "porovnávání pindíků". Předpokládám, že skutečně existuje nezanedbatelná skupina tvůrců, kteří tvorbu berou jako intelektuální soutěž (a asi se tomu nedá úplně vyhnout), ale rozhodně tenhle přístup nemají všichni autoři a není to jejich hlavní motivací. Naopak si myslím, že většina básníků by o nějakou soutěž vůbec neměla zájem.

Úplně zcestný mi pak připadá Lemův "samozřejmý" předpoklad, že je možné kvalitu básní nějak porovnat ("veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných"). Jakékoliv umělecké dílů totiž působí na každého člověka jinak a ani "obecné uznání kvality" kritiky není trvalé a v průběhu času se mění. (Mnoho hudebních skladatelů nebo básníků, kteří byli v minulosti slavní a uznávaní, je dnes téměř zapomenuto a jejich díla jsou připomínána jen jako ilustrace dobového vkusu.)

Nabízí se ovšem nepříjemná otázka, jestli je možné Lemův přístup aplikovat i na jeho vlastní tvorbu. Co bylo hlavním důvodem jeho psaní? Chtěl nám něco sdělit nebo nám chtěl svým dílem dokázat, že je nejchytřejším spisovatelem?

Problémy se jmény

Když si Věra Dyková brala za manžela Radko Pytlíka, tak se jí příliš nelíbilo manželovo příjmení, a tak syn Vojtěch zdědil její "bezpečnější" příjmení Dyk. 

Vojta Dyk ovšem při cestách do zahraničí brzy zjistil, že recepční mají s jeho příjemním problém, protože zní velmi podobně jako anglické slovo "dick" ([dik] čili "čurák"). 

Vzal si z toho ponaučení a začal používat výslovnost [dajk], která odpovídá poměrně běžnému nizozemskému příjemní. Problém je, že slovo "dyke" v hovorové angličtině také existuje a znamená něco jako "lesba / mužatka". 

Opravdu nevím, co Vojtovi ještě poradit... ;)

Praga incognito

Ja jednu stranu mě potěšilo, že Angličanka Freya Ridings natočila video v pražském metru, ale na druhou stranu mi připadá trochu smutné, že se při natáčení co nejvíce vyhýbali českým nápisům, aby české reálie příliš nebily do očí.

AI-van Mládek

Diskuze u článku o Ivanu Mládkovi mě přivedla k myšlence zkusit, jestli je umělá inteligence už schopna ho nahradit. Zatím to tedy není žádná sláva - čekal jsem, že se dočkám aspoň rýmů. =}

Napiš žertovnou píseň o křečkovi, kterého porazila železniční vlečka.

Křečkovi s nadějí plnou hlavou
Život měl před sebou bez trámů
Až do neděle, co se stala
Když ho porazila železniční vlečka

Nebyl to jeho den štěstí
Až na zem skončil, to přeci není fér
Věděl, že se už nepostaví
Když ho porazila železniční vlečka

Přijel ten vlak s divokou silou
Křeček neměl šanci se bránit
Nezbylo, než držet se stranou
Když se blížila železniční vlečka

Jimmy se potkal s Bohem

Už když jsem poprvé slyšel písničku "Jimmy Jones" skupiny Vanessa (zahajovala album Monogamy z roku 1994), tak jsem měl dojem, že je o nějaké konkrétní osobě (ať už skutečné nebo fiktivní), ale neměl jsem tušení o jaké.

Jimmy ví jak na to
Žene ho hadí síla
Konečně našel štěstí
Smrdí to jako síra
 
Jimmy se potkal s Bohem
S bohem anebo Ďáblem
Guyana žlutá řeka
Sedm set ovcí čeká
 
Jimmy Jones Jimmy Jones...
  
Jimmy vypij ten jed
Sám poznáš co to stojí
Až tam na druhý straně
Podržíš Hitlerovi
 
Jimmy to nejsou zbraně
Jimmy to není víra
Jimmy to není anděl
Ten co mu ruku svíráš
 
Jimmy chce odejít
Není způsob jak ho zastavit 

Během let jsem si na tenhle nevyřešený problém několikrát vzpomněl a pokusil se vypátrat, kterého Jimmyho Jonese tehdy autor textu Samir Hauser myslel, ale příliš se mi to nedařilo. 

Prvním problémem bylo, že Jim, Jimmy i Jones jsou celkem tuctová jména a jejich nositelů je i na Wikipedii spousta, takže bylo třeba pátrání nějak zúžit.

Druhý problém bylo to zúžení, protože ze zmínky o Hitlerovi a zbraních jsem získal dojem, že se ten příběh týká druhé světové války a tomu nic neodpovídalo.

Až dnes mě napadlo začít pátrat z jiné strany a snad jsem konečně padnul na toho správného Jonese:

James Warren „Jim“ Jones (1931 – 1978) byl zakladatel sekty Chrám lidu, propagátor rasové snášenlivosti a levicových myšlenek. 18. listopadu nařídil přítomným více než devíti stům členům své sekty hromadnou sebevraždu.

Další podrobnosti se dají najít na Wikipedii, ale když hodně zkrátím jádro celého případu, tak Jones po několika aférách odcestoval s více než tisícem svých oveček z USA do Guyany (ano, Guyany zmiňované v textu), aby zmizel z oči. Tam ale později přiletěl na inspekci senátor Leo Ryan s doprovodem, novináři a TV štábem. Toho chtělo využít několik členů sekty k tomu, aby se s ním vrátilo do USA. Před odletem se ale objevila skupina ozbrojenců a většinu výpravy postřílela. Části se ale povedlo zmizet v džungli, takže Jones zřejmě usoudil, že je konec, a proběhla hromadná likvidace členů sekty - částečně se jednalo o vynucené sebevraždy (vypitím jedu zmiňovaným v písničce) a částečně vraždy (injekcí). Samotný Jones se ovšem neotrávil ("Jimmy, vypij ten jed") a byl nalezen mrtvý s průstřelem hlavy. Celkem přišlo o život 918 lidí (909 členů sekty včetně 304 dětí a 9 lidí z inspekční výpravy), takže realita se tedy s textem "Sedm set ovcí čeká" poněkud rozchází.

I přes některé rozdíly ale tenhle případ dokonale zapadá do panoptika Samirových postav a témat, takže myslím, že to si můžu "odskrtnout" jako vyřešené. =}