2022-07-20

Jak (ne)přeflashovat falešnou VGA kartu

Tenhle zápis se výrazně liší od běžných témat tohohle blogu, ale třeba se to někomu bude hodit... =)

Celý příběh začal tím, že jsem do staršího počítače potřeboval nějakou grafickou kartu, která by v rozumné rychlosti zvládala Minecraft, což není zase tak velký požadavek, takže jsem prošel pár inzerátů a narazil na výhodnou nabídku: Nvidia GTX 1050 Ti 1 GB RAM za 1000 Kč. (Znalci se pravděpobobně už teď zlomyslně smějí. =)

Cena byla o něco nižší, než je běžné, a současně byl divný ten údaj o 1 GB RAM, protože GTX 1050 Ti se obvykle vyráběla se 4 GB, takže jsem tipoval, že jedná o nějakou ořezanou verzi, kde se no-name výrobce snažil o snížení ceny. Pro mé účely jsem ale 4 GB nepotřeboval, takže jsem si řekl, že to nevadí a kartu objednal.

Když karta dorazila a zapojil jsem ji do PC, tak se objevily další nesrovnalosti. Po instalaci ovladačů se u karty ve Správci zařízení buď objevil legendární "žlutý vykřičník" a stále fungovala v režimu Standard VGA, nebo úplně vypadl obraz a karta nefungovala vůbec.

Na řadu tedy přišla utilita GPU-Z a objevil se hlavní zádrhel.

 

GTX 1050 Ti by se ovšem měla hlásit nějak takhle:

Na první pohled tedy bylo jasné, že karta je ve skutečnosti založena na starším chipu GP116 z roku 2011 a rozhodně to není GTX 1050 Ti. Našel jsem tedy nějaké starší ovladače, donutil Windows je použít a VGA začala fungovat. Výkon byl ovšem skutečně slabý (zhruba šestinový oproti skutečné GTX 1050 Ti) a Minecraft byl na hranici hratelnosti (cca 22 FPS).

To mě vyprovokovalo k dalšímu pátrání. Chip GP116 se používal převážně v grafických kartách GTX 550 Ti, ale i ty by měly mít o trochu větší taktovací frekvenci a tedy i výkon.


Padělaná grafická karta byla nastavená na nižší frekvenci, aby vůbec mohla fungovat (dá se předpokládat, že chip se výrobcům VGA prodával se slevou, protože nezvládal požadovanou rychlost), ale rozdíl frekvencí byl značný (600 versus 1000), a tak jsem chtěl zkusit, jak vysokou frekvenci karta doopravdy ustojí.

Jako první tedy přišla na řadu utilita MSI Afterburner, která umožňuje měnit za chodu pracovní frekvenci VGA karet, ale zdálo se, že má problém se s touhle kartou domluvit a tu frekvenci ji vnutit.

Bylo tedy třeba nasadit silnější kalibr a zkusit změnit celý firmware grafické karty - ideálně tam nahrát správný firmware pro chip GP116 a teprve pak se pustit do experimentů s frekvencí.

Stáhnul jsem si tedy utilitu nvflash64, která umí firmware karty načíst i zapsat přímo z Windows, ale ta totálně selhala. Přítomnost karty sice detekovala, ale nebyla schopna z ní ani načíst současný firmware (bohužel bez zobrazení jakéhokoliv chybového hlášení). Zkusil jsem ještě starší versi nvflash for DOS, ale to bylo ještě horší, protože tahle verze kartu ani nerozpoznala.

(Mimochodem GPU-Z  firmware stáhnout umělo, ale to ho neumožňuje přepsat.)

Následovalo tedy další pátrání na internetu a zjištění, že se jedná o celkem "populární" problém, který mi ovšem zatím zcela unikal, protože VGA karty obvykle moc neřeším.

Padělané karty GTX 1050 Ti se masově prodávaly především na serveru Wish a já jsem měl zřejmě ještě docela štěstí, protože často mají i nesprávně nastavenou velikost paměti a buď nefungují vůbec nebo při zaplnění reálné paměti padají. Založené jsou skutečně na chipu GP116, který nezvládal frekvenci používanou GTX 550 Ti, takže se používal převážně pro druhou a třetí revizi karty GTS 450. Problém je, že výrobce údajně na desku VGA záměrně nedává nějaký kontrolní odpor a tím je zablokované softwarové flashování firmwaru a je možné použít pouze HW programátor.

HW programátor mi naštěstí půjčil kolega, takže bylo možné s experimenty pokračovat.

 

Z karty ovšem bylo třeba sundat chladič, aby byl chip s firmwarem (cca 3 cm vlevo a 1 cm níže od hlavní chipu) přístupný.



Po jistých problémech se nám povedlo zachytit "kleštičky" programátoru na mrňavý chip tak, aby měly kontakt a nepadaly, a přes CH341A Programmer se povedlo i stáhnout firmware.

Velikost souboru se sice lišila od souboru, který uložilo GPU-Z, ale to proto, že GPU-Z uložilo jen využitá data (61 kB), kdežto programátor uložil celý obsah chipu (256 kB) včetně prázdného místa. Jinak se prvních 61 kB zcela shodovalo, což bylo dobré znamení, že programátor správně funguje.

Moje původní představa pro další postup byla, že ve firmwaru prostě najdu textově zapsané PCI ID zařízení (PCI\VEN_10DE&DEV_1C82), to přepíšu na správné (PCI\VEN_10DE&DEV_1244) a upravený firmware zapíšu zpátky do VGA, ale PCI ID jako text uloženo nebylo, takže následovalo další googlování.

Výsledkem bylo zjištění, že kde přesně je PCI ID binárně uloženo, ale především to, že je zbytečně dělat to ručně, protože na editaci starších firmwaru existuje utilita NiBiTor čili Nvidia BIOS Editor. Ta umožňuje trochu jednodušší editování běžných parametrů a především přidává na konec firmwaru správný kontrolní součet, bez kterého jinak VGA karta odmítne firmware použít.

 


 

Brzy ale následovalo další zklamání. NiBiTor původní firmware karty prohlásil za neznámý formát, takže část načtených údajů byl zjevně rozhozená a i při těch nejmenším změnách, jako je úprava jednoho bajtu Device ID (a jednoho bajtu kontrolního součtu), pak karta po naflashování odmítala startovat. Základní problém je zřejmě v tom, že poslední verze NiBiToru je z roku 2012 a podle všeho v té době ještě neexistovaly ty pozdní řady GTS 450 s chipem GF116. Navíc se někdy v té době změnil formát VGA firmwarů a začal se do nich vkládat i nějaký digitální podpis výrobce, a tak nemělo smysl NiBiTor dále rozvíjet.

Zbývalo zkusit najít nějaký jiný originální firmware, ale sbírka firmwarů na TechPowerUp bohužel není všemocná. Starší firmwary většinou nefungovaly vůbec a s novějšími karta sice startovala, ale obraz byl nějakým způsobem rozpadlý (svislé zelené čáry a podobně). Nápovědou byly ostatně už verze firmwarů: falešná karta měla verzi 70.26.53 a nejnovější firmware v archivu jen 70.26.3F.

Nakonec jsem se tedy potupně vrátil k původnímu "falešnému" firmwaru, se kterým karta alespoň nějak funguje.

Pokud by někdo věděl o jiném funkčním firmwaru nebo metodě, jak změnit Device ID na správné, tak bych mu byl vděčný - přinejmenším ze vzdělávacích důvodů, =}

2022-06-20

Malá holka našla vrátka, kudy utéct osudu

V poslední době mám u některých výtvorů značné pochybnosti, jestli jsou vůbec publikovatelné nebo jestli by nebylo lepší nechat je alespoň zcela nepovšimnuté. Tohle je rozhodně jeden z tech případů. =}

Poměrně známá "lidová moudrost" (pravděpodobně Jany Kománkové?) praví, že nejjednodušší přístup při nahrávání cover verze je udělat ji přesně opačně než originál - takže rychlou písničku zpomalit, hlučnou ztišit a podobně. To byl výchozí bod pro pokus vytvořit smutnou píseň z nějakého nářezu. A co může být lepší kandidát než něco od skupiny Vanessa (později Vanessa Gun, později opět Vanessa)? Odpovím si sám: nic!

Vůbec nejlepší je v tomto směru kontroverzní píseň Incest (hudba Daniel Rodný, text Samir Hauser) z alba Monogamy. Teprve při bližším průzkumu jsem si uvědomil, že má vlastně poměrné krátký text a že rým "trpaslice / dá ti více" fakt neskousnu, takže jsem kousek textu přepsal. V ideálním případě by to teď mělo být něco jako česká elektronická verze Where the Wild Roses Grow Nicka Cavea a Kylie Minogue). ;)

2022-06-16

Neslyším poprvé

S jistým zpožděním jsem někdy u šestého dílu zaregistroval existenci pořadu Slyším poprvý Bohdana Bláhovce.

Legendy a mladí umělci nebo umělkyně si navzájem pouští svoje songy. Jak dopadne konfrontace různých generací a kam se za desítky let posunuly hudební žánry?

Vzhledem k mé averzi k obecné češtině se mi samozřejmě nelíbí název, ale pokusím se přes to přenést. Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně a pořad, kde se diskutuje o tvorbě populární hudby, je pro mě prostě povinnost!

Jednotlivé díly mají na můj vkus až příliš krátkou stopáž (nevejdou se tam ani celé písničky, o kterých se mluví) a často jsou dost drasticky sestříhané. V některých případech to působí jako vysvobození z hluchých míst, ale jindy mám naopak dojem, že jsem střihem o něco podstatného přišel. V horších případech mi připadá, že se do sestřihu nedostalo nic z té vznešené koncepce zmiňované v promo textu nahoře a že sleduji jen českou variaci na "reaction video", kterých je na YouTube plno - ostatně některé z nich se dokonce jmenují "First Time Hearing".

Samozřejmě nejvíc záleží na tom, kdo, co a komu pouští a hodnotí. Pokud jsou oba respondenti "kompatibilní", tak může vzniknout zajímavá konverzace o tvorbě a životních postojích (Annet X + Aneta Langerová, Amelie Siba + James Harries, ...). 

V opačném vznikají (pro mě) těžko sledovatelné konfrontace na pomezí humoru a trapasu. 

Například když "drag queen" Miss Petty bezelstně vysvětluje Samiru Hauserovi (kterého samozřejmě nezná), že není transka a že dnes už se transka neříká, protože to není korektní - a Samir na to překvapivě jaksi otráveně přikyvuje. Nebo když Josefina Dusk hned na úvod přiznává, že nezná Michaela Kocába, později při marném hledání jakýchsi styčných bodů se omlouvá, že Pražský výběr moc nezná, a na jména jako Earth, Wind & Fire, Rolling Stones a The Beatles téměř nereaguje. V podobných momentech se sice naplňuje záměr pořadu hodnotit "kam se za desítky let posunuly hudební žánry" a možná i česká společnost jako celek, ale současně mi způsobují téměř fyzickou bolest. Pravda bolí...

Každopádně plánuju přetrpět i další díly. =)

PS: Pokud má být název hovorový, nebylo by lepší "Slyšim" s krátkým i? ;)

2022-06-06

... a vesele si jódluje jak Štajerák, jak Tyrolák či Bavor

Význam hudebních televizi přinejmenším od vzniku internetu vytrvale klesá, ale přesto jsem bral jako příjemnou jistotu, že když si na satelitu Astra naladím rakouskou hudební stanici GoTV, tak že tam s velkou pravděpodobností narazím na něco (z mého pohledu) poslouchatelného. 

To už ale pár dnů neplatí. 

1.6.2021 ve 3:00 GoTV ukončilo vysílání a jeho pozici na Astře obsadil kanál Stimmungsgarten TV. To je sice taky hudební kanál, ale dramaturgicky je zaměřen na alpskou lidovou scénu, takže v žertovných i dojemných klipech se vyskytují převážně sympatičtí mládenci v kožených kalhotách hrající za doprovodu elektronického bubeníka na tahací harmoniky. A samozřejmě jódlují.

Asi by bylo příliš odvážné pouštět se do komentářů typu "konec jedné epochy", ale stejně mě to svádí k bilančním úvahám. 

Je zřejmé, že TV s "moderní populární hudbou" se stávají věcí minulosti. Otázkou je, jestli to znamená, že mladí diváci a posluchači hledají "svou" hudbu jinde (nejspíš na internetu), nebo to znamená, že populární hudba ztrácí svůj společenský význam a v podstatě přestává být populární. Předpokládám, že částečně platí obojí, ale bojím se, že významnější vliv má ta druhá možnost. Koneckonců populární hudba nikdy nebyla "jen o hudbě". Z velké části to byla platforma generační revolty, hledání životních vzorů a tak všelijak podobně, jenomže přinejmenším část téhle funkce už nějakou dobu pokrývají jiná média a idoly (reality show a youtubeři nejrůznějšího zaměření a intelektuálních schopností), takže co teď s takzvanou populární hudbou? 

Zbývá ji samozřejmě funkce nostalgického spojení pamětníků s dobou jejich mládí (to splňuje jak TV Šlágr tak MTV 80s) a kulisy tanečních akcí, ale do budoucna bude její význam a dopad zřejmě dále pomalu klesat. Nabízí se srovnání s poezií, která bývala historicky ještě poměrně nedávno (tj. asi tak před sto lety =) jedním ze základních pilířů kultury, ale doby, kdy byla nábožně poslouchána na masových akcích, jsou zřejmě nenávratně pryč. (A to nemluvím o psaných blozích. ;)

Samozřejmě si nemyslím, že by populární hudba v dohledné době skončila na stejně bezvýznamné periferii kultury jako poezie, ale bude to mít čím dál těžší a nejspíš se z ní stane jen doplněk jiných médií. Když se totiž "tradiční" hudební fanoušek podívá na YouTube  a srovná počty shlédnutí nových "oficiálních" hudebních videí a plně amatérských písniček na téma Minecraft ("vlci zas vyli a já postavil tři vili") vzniklých v uplynulých deseti letech, tak ho to trochu rozesmutní... =}

2021-12-07

Sázky na národní finále Eurovision Song Contest 2022

Nerad to přiznávám, ale jako milovník statistik docela sleduju EuroVisíon Song Contest. =) Účastníci českého národního kola už byli zveřejněni, a tak mě napadlo udělat si průzkum terénu. Papíroví favorité jsou docela jasní, takže jsem zvědav, jestli se předpoklady naplní...

"Výsledek určí diváci a mezinárodní porota v poměru 50–50, přičemž diváci budou navíc rozděleni napůl na domácí a mezinárodní." Hodnocení poroty se asi dost dobře odhadnout nedá, ale u hodnocení diváků by přesnost měla být vyšší.

 

Song views likes % Source
Jordan Haj & Emma Smetana - By Now 157593 4700 3 YT
Giudi - Jezinky 41709 1200 2,9 YT
ANNABELLE - Runin’ Out Of F* Time 19648 881 4,5 YT
Skywalker - Way Down 7486 346 4,6 YT
The Valentines - Stay or Go 10670 284 2,7 YT
(We Are) Domi - Lights off 6094 203 3,3 YT
Elis Mraz - Imma Be 1942
-

-
Spotify

2021-09-03

Muminí specifika

Sice nevlastním ani zdaleka všechny knížky Tove Janssonové (vlastně je škoda, že se nejmenuje Jansdóttir ;) o muminech*, ale asi se dá říct, že jsem jejich fanoušek a dost mě mrzelo, že předchozí pokusy o jejich převedení do animované podoby nedopadly úplně nejlépe.

Nejznámější a vlastně i nejlepší je zřejmě koprodukční (převážně japonská) verze z roku 1990, kde je ale na můj vkus až příliš cítit japonský styl animace a autoři především v pozdějších dílech značně popustili uzdu své fantazie a dost se vzdálili původní poetice. Asi nejvíc mi ale vadí, že v českém dabingu mluví muminka žena, takže místo kluka s touhou po dobrodružství působí jako beznadějný ťunťa.

 

Poměrně nedávno ČT odvysílala i remasterovaný polský seriál z let 1978-1982 s poloplastickými postavami, jehož styl ovšem odpovídá době svého vzniku a příliš na mě nezapůsobil.


Když jsem před pár lety zaregistroval, že vzniká nová finsko-anglická 3D adaptace a uviděl první ukázky, tak jsem s nadějí začal sledovat její vývoj a v roce 2019 se dočkal premiéry anglické verze. 

OST | CD Moominvalley | Musicrecords

Jenomže mumini jsou přece jen určeni především dětem a česká verze bez titulků jaksi nepřicházela, takže loni v listopadu jsem dokonce napsal dotaz do ČT, jestli s odvysíláním seriálu počítá, a dověděl se, že zatím ne, ale že děkují za námět.

Teprve včera jsem si náhodně všiml v programu, že seriál se začal od 1.9.2021 vysílat na Déčku.

Je ovšem docela zvláštní, jak rozdílně jsou mumini vnímání v různých zemích. V "rodném" Finsku měl prý první díl celkem (včetně streamů) dva miliony zhlédnutí, což představuje téměř 40 % celkové populace. V Anglii byla sledovanost určitě nižší, ale dabingu se ujaly poměrně známé osobnosti (Taron Egerton, Matt Berry, Warwick Davis, Kate Winslet).

Na Déčku, které naše děti docela často sledují, jsem nezaregistroval ani jednu upoutávku a seriál se vysílá zhruba od 6:30 ráno, takže se obávám, že vysíláním prosviští téměř nepozorovaně. Alespoň že hlasy dabingu jsou poměrně blízko anglické verzi a muminek zní tentokrát jako kluk.

A naštěstí je možné seriál (dočasně) vidět v iVysílání. =)


*) V knižním překladu Libora Štukavce se pro celou rodinu používá slovo "mumini" (anglicky The Moomins), hlavní hrdina je "muminek" (Moomintroll) a děj se odehrává v "muminím údolí" (Moominvalley). U starších seriálů se ovšem použilo slovo "muminci" (nebo dokonce "mumínci") pro celou rodinu, takže seriál se česky nevyhnutelně jmenuje Údolí Muminků. Nu což... =}


 

2021-08-24

Odpojit diváka

Ještě jsem neviděl ani jeden (!) film Olma Omerzu, ale už delší dobu mě v rozhovorech fascinuje jeho analytický přístup k tvorbě filmu:

Podle mě je důležité diváka občas z toho filmového světa odpojit. Filmy, které mě v minulosti dokázaly zasáhnout, měly společné to, že mě v jednu chvíli překvapily, zaskočily: postava udělala něco, co bych vůbec nečekal, a najednou se můj pohled na ni úplně obrátil.

(...)

Snažím se vůči lidským postavám o empatii, porozumění, ale vlastně mi docela sedí pohled autora přírodovědného filmu, mám rád odstup, rád se zasměju malým lidským motivům. Člověk má pocit, že je pupkem světa, a přijde mi, že přes zvířecí postavy se může podařit strhnout divákovu pozornost k věcem, které jsou důležitější.

 Nechci si stěžovat, že se svět mění, říká režisér Olmo Omerzu

Zdá se, že velice rád připravuje pro diváky pasti, což mi ale připadá v principu dost jednoduché.

Živě si představuji film Bajaja, ve kterém hlavní hrdina dochází pravidelně do jeskyně za svým koněm na psychoanalýzu a společně se snaží dobrat toho, proč Bajaja v kritické situaci nedokázal zareagovat a nechal princeznu sežrat drakem.

Slibná mi připadá i nová adaptace pohádky Potrestaná pýcha (zfilmováno jako Pyšná princezna), ve které se zhruba v polovině filmu princezna Krasomila lehce zraní při práci na zahradě a následně podlehne tetanu. Ve zbytku filmu pak sledujeme dialog uvězněného zahradníka / krále Míroslava (vracíme se ke kořenům celého příběhu a tedy i k původnímu pravopisu Boženy Němcové) a zpívající květiny (ta v původní předloze chybí, ale nemá smysl se křečovitě držet nepodstatných detailů) o smyslu života. V závěru král Míroslav opouští svou pozemskou tělesnou schránkou a vrací se na svůj asteroid B612 pěstovat baobaby. Zoufalá zpívající květina zanechaná ve vězení bez zalévání postupně uvadá.

Jediná drobná nejasnost je v tom, jak tyhle filmy přijmou diváci...

2021-05-25

Jak psát písňové texty na počítači

Pokud se vám nechce moc číst, tak stručná odpověď zní: "do tabulky". ;) Pro ty ostatní je určeno následující subjektivní povídání.

Při nedávném sledováním pořadu Karla Šípa Minišou s Jaromírem Nohavicou mě samozřejmě zaujala pasáž o praxi při psaní písňových text:
Ty nepíšeš do počítače?

To je taky dobrá otázka. To je strašně dobrá otázka. Když člověk píše do počítače - miluju počítače, píšu různé věci do počítače, do těch textových editorů - tak když píšeš do počítače, píšeš vždycky načisto. Tam se nedá škrtat. Tam prostě napíšeš slovo a když ho tam nechceš, tak ho deletuješ... Takže pořád tam máš poslední, čistou verzi. Ale teď pozor! Ty jako kluk z oboru to znáš. Bílý papír. Tady začnu psát, nelíbí se mi to, škrtnu to. Píšu tady, ale pořád to tam mám. Kdyby náhodou... A teď v houštině těch slov, těch škrtů, toho všeho, z toho to roste. Z toho to vzniká jako strom. Kdežto na tom počítači to je: Já teď tady, ne. Zde. Já teď zde. Pořád máš tu jedinou čistou verzi. A ta slova, která ti odešla, už mizí do nenávratna, už jsi je deletoval.

Už si ani nevzpomeneš co tam bylo.

Kdežto tady, na tom bílém papíře to máš jako houštinu, jako prales, jako džungli a hledáš v tom, škrtáš, podtrháváš, to je dobré, to je výborné. Takže opravdu píšu jedině na bílý papír.

Protože do toho taky trochu fušuju, tak bych to rád trochu rozvinul, i když to tedy není nic převratného. =)

Já jsem svůj tvůrčí proces obvykle začínal bez jakýchkoliv pomůcek. Prostě jsem vymýšlel a přemýšlel, a když jsem měl v hlavě pohromadě pár ucelených řádků, tak jsem našel nějaký papír a výsledek si zapsal. Když jsem měl podobných papírků víc a začaly se mi ztrácet, tak jsem si pro tyhle účely pořídil sešit (a pak druhý a třetí) a vymyšlené polotovary zapisoval do něj.

To byl krok žádoucím směrem, ale s odstupem času jsem zjistil, že některé poznámky jsem tak odbyl, že je po sobě později nemůžu přečíst. Navíc jak textů přibývalo, tak se mi začalo stávat, že jsem si při psaní matně vzpomněl na něco podobného, co jsem začal psát, ale nedokončil, někdy dříve. Bylo to podobné téma, ale jiná slova a teď by se to sem zrovna hodilo, ale jak to přesně bylo a kde to vlastně mám zapsané?

Nebylo zbytí - bylo třeba texty digitalizovat čili prostě přepsat do počítače, aby se v nich dalo rychleji vyhledávat. Nepřepsal jsem tehdy všechno (část jsem rovnou zavrhnul), ale i tak to byla docela otravná činnost, takže od té doby se snažím psát poznámky rovnou (nebo alespoň co nejdřív) do nějakých textových souborů.

Během psaní delšího textu ale téměř vždy narazím na "problém druhé sloky". První sloka obvykle vznikne poměrně snadno a ruku v ruce se základem melodie, takže není ničím omezovaná, ale druhá sloka už je na tu první vázaná strukturou (melodie, počty a délky slabik) i tématicky. Někdy se z první sloky může stát refrén nebo druhá sloka, ale každopádně dokončení písně obvykle vyžaduje více přemýšlení a předělávání než její zahájení. Člověk se vrací, přehazuje, hledá významové zkratky, mění slova i jejich pořadí, aby se třeba nakonec vrátil k něčemu, co tam měl napsané už před půl hodinou. K tomu všemu se klasický textový editor (Poznámkový blok nebo Word) příliš nehodí, protože text v něm plyne shora dolů. I když si zavrženou část nechám někde v souboru, tak obvykle skončí někde dál od místa, kde by měla být a je to trochu nepřehledné.

Pro tyhle účely tedy obvykle používám tabulkové procesory - ano, myslím MS Excel, Calc z LibreOffice nebo nejčastější Tabulky Google. =)


Textové polotovary se tam dají snadno nakopírovat a rozmístit na ploše tabulky vedle sebe, a pak z nich v prvním sloupci "A" sestavit hrubou strukturu. Pokud se mi nějaká pasáž nezdá, tak si poznámky a alternativy píšu do vedlejších sloupců na stejných řádcích. Když se doberu podoby, se kterou jsem spokojen, tak si předchozí podobu zkopíruju do volného prostoru vpravo (co kdyby se něco z toho ještě hodilo) a do prvního sloupce přesunu tu aktuální verzi. Tím pádem (většinou) v prvním sloupci stále vidím celou aktuální podobu a dalších sloupcích poznámky a zavržené varianty.

Samozřejmě to nezaručuje, že tak napíšu dobrý text, ale vzhledem k tomu, že spoustu věcí nechávám dlouhodobě "odležet" a vracím se k nim s dlouhými odstupy, je to asi nejlepší způsob, jak všechny poznámky udržet pohromadě, jakžtakž se v nedokončeném textu vyznat i po několika letech a ve velmi řídkých případech ho i skutečně dokončit. =)

Edit 2022-06-06

V pořadu Slyším poprvý s Amelii Siba a Jamesem Harriesem jsem se ujistil, že "problém druhé sloky" není jen můj výmysl, ale empiricky prokázaný fakt.

James Harries svůj přístup českoanglicky popsal takto:

A snažit dokončit i s tím, že ta druhá sloka možná není moc dobrý. Ale k tomu se vrátím. Nebo vyhodit, vyměnit first verse with second verse a najít cestu, ale hlavně dokončit ta písnička. Pak člověk vždycky můžet vrátit, editovat a tak.

Pokusím se to aplikovat i u sebe, ale nejsem si jistý, jestli to bude stačit. =}