Téměř všechny články na téma "budoucnost umělé inteligence" mi připomínají sci-fi povídku Stanisława Lema "Trurlův elektrobard" z knihy Kyberiáda.
Její zápletka se točí kolem počítače, který dokázal psát nejlepší poezii ve vesmíru, a dále zkoumá, jak na to reaguje společnost:
Básníci okamžitě svolali mnoho protestních schůzí a žádali, aby stroji byla další činnost soudně zakázána. Nikdo jim však nevěnoval pozornost. Redaktoři novin a časopisů byli naopak rádi, neboť Trurlův elektrobard, píšící pod několika tisíci pseudonymy současně, vytvořil báseň stanoveného rozsahu pro každou příležitost a tak vynikající kvality, že se čtenáři vždy o noviny poprali.
Pozoruhodné ale je, jak Lem celý konflikt staví:
Od té doby žádný básník nemohl odolat osudnému vábení, aby zkřížil lyrické meče s elektrobardem.
Přicházeli z široka daleka s aktovkami a kufry naditými rukopisy. Elektrobard nechal každého vyzývatele chvíli deklamovat, střelhbitě algoritmus jeho básní vystihl a v přesně stejném stylu složil verše dvě stě dvacet až tři sta čtyřicet sedmkrát lepší.
Brzy nabyl stroj takové zběhlosti, že už prvním či druhým čtyřverším porazil i nejzasloužilejšího poetu. Nejhorší ovšem bylo, že ze souboje odcházeli bez úhony jedině grafomani, veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných, takže o drtivé porážce, kterou utržili, neměli vůbec potuchy.
Skutečně může být básník poražen cizí básní?
Tématu umělé inteligence se v nedávném rozhovoru dotkla i zpěvačka Suzanne Vega:
Trochu mě mate to bezbřehé nadšení, stejně jako míra strachu ohledně umělé inteligence. Poezie a psaní písniček jsou velmi osobní záležitost, stejně jako otisky prstů, takže jestli se mě ptáte, zda se bojím, že přijdu o své otisky prstů, tak se nebojím.
Nemyslím si, že umělá inteligence nahradí lidi. Vždycky můžeme vypnout zdroj, můžeme ten systém odstranit, ale nemůžeme odstranit lidskou duši. Vůbec nemám strach z toho, že by umělá inteligence začala psát písničky místo mě, pro mě. To se nestane.
Čím déle o tom přemýšlím, tím pokroucenější mi Lemův přístup připadá. Pro Suzanne Vega (Vegu? =) je poezie odrazem její duše, zatímco pro Lema to je jen produkt a prostředek k "porovnávání pindíků". Předpokládám, že skutečně existuje nezanedbatelná skupina tvůrců, kteří tvorbu berou jako intelektuální soutěž (a asi se tomu nedá úplně vyhnout), ale rozhodně tenhle přístup nemají všichni autoři a není to jejich hlavní motivací. Naopak si myslím, že většina básníků by o nějakou soutěž vůbec neměla zájem.
Úplně zcestný mi pak připadá Lemův "samozřejmý" předpoklad, že je možné kvalitu básní nějak porovnat ("veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných"). Jakékoliv umělecké dílů totiž působí na každého člověka jinak a ani "obecné uznání kvality" kritiky není trvalé a v průběhu času se mění. (Mnoho hudebních skladatelů nebo básníků, kteří byli v minulosti slavní a uznávaní, je dnes téměř zapomenuto a jejich díla jsou připomínána jen jako ilustrace dobového vkusu.)
Nabízí se ovšem nepříjemná otázka, jestli je možné Lemův přístup aplikovat i na jeho vlastní tvorbu. Co bylo hlavním důvodem jeho psaní? Chtěl nám něco sdělit nebo nám chtěl svým dílem dokázat, že je nejchytřejším spisovatelem?
Žádné komentáře:
Okomentovat