Po nedávném úmrtí Wabiho Daňka jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co ta jeho podivná přezdívka znamená, a tak jsem začal pátrat. Tipoval jsem, že to bude nějaké indiánské jméno a že to bude mezi fanoušky "všeobecně známo", ale stala se z toho Pohádka o slepičce a kohoutkovi... ;)
Česká Wikipedie mě odkázala na Wabiho Ryvolu, ale to bylo vše.
Přezdívku Wabi získal podle Wabiho Ryvoly, jehož písně hrál v mládí svým kamarádům.
O Ryvolově přezdívce se ale naštěstí psalo jinde:
Už od klukovských let byl Jirka známý pod přezdívkou Wabi. Jak jméno vzniklo a co vlastně znamená, o tom koluje řada dohadů. Wabi, který své okolí velmi rád mystifikoval, říkával, že jde o doslovný překlad z jazyka indiánského kmene Šošonů. Tento překlad prý zní Muž, který přichází zdaleka a nese s sebou průser... Původ přezdívky je však zřejmě prozaičtější. Jméno Wabi se totiž vyskytuje v knize Jamese Olivera Curwooda Křik šedých vlků.
J.O.Curwood se mi jako potenciální zdroj zdál dost pravděpodobný (je to autor, kterého kluci se zájmem o indiány nepochybně četli), ale žádnou knihu Křik šedých vlků nenapsal, takže mi chvilku trvalo, než jsem jako správný zdroj identifikoval jeho román Lovci vlků (The Wolf Hunters, anglicky 1908, česky 1926). Jedním z jejích hrdinů je míšenec Wabigoon Newsome řečený Wabi, který jméno zdědil po svém indiánském dědečkovi.
Meanwhile two children came to bless the happy union of Newsome and his lovely Indian wife. One of these, the eldest, was a boy, and in honor of the old chief he was named Wabigoon, and called Wabi for short. (...) Curiously enough, the blood of Wabi ran almost pure to his Indian forefathers (...) Wabi, on the other hand, was an Indian in appearance from his moccasins to the crown of his head, swarthy, sinewy, as agile as a lynx, and with every instinct in him crying for the life of the wild. Yet born in him was a Caucasian shrewdness and intelligence that reached beyond the factor himself.
Zbývalo dořešit, co tedy znamená jméno Wabigoon a tady pomohla anglická Wikipedie a Lake Wabigoon.
Jméno "Wabigoon" pochází z odžibvejského slova "waabigon".
Na webu se naštěstí dá najít i odžibvejsko-anglický slovník a v něm se čtenář může ujistit, že "waabigon" znamená česky "blatouch bahenní". Aby to nebylo tak jednoduché, tak samotné "waabi" znamená "vidět", "vidění" nebo "vize", ale zřejmě můžeme předpokládat, že pan Curwood tak daleko nepátral a prostě jen zkrátil zkomolené indiánské slovo "wabigoon". Nejbližším český ekvivalentem jména "Wabi" by tedy zřejmě bylo "Blato", čímž se opět potvrzuje, že je často lepší jména nepřekládat. ;)
2017-11-21
2017-08-24
Moderat: Kompromis zeštíhluje
V rámci dozvuků Colours jsem narazil na (alespoň pro mě ;) zajímavý rozhovor se Saschou Ringem o nahrávání třetí desky Moderat. Článek je sice už z loňska a je v němčině, ale zase se celý točí kolem technických věcí a "jak se co dělá", což si vždycky rád přečtu, a tak jsem si dal tu práci a pomocí kombinace Google Translate a zbytků znalostí z gymplu jsem text transformoval do češtiny.
(Mimochodem trochu mě překvapila kombinace neformálního stylu hovoru (tykání a spousta anglických slov, které jsem většinou zachoval) a často dost komplikovaných souvětí a knižních obratů. "Das ist nicht normal!" =)
Modeselektor a Apparat se potřetí spojili, aby nahráli album pod jménem Moderat. Sascha Ring alias Apparat prozrazuje v rozhovoru pro KEYS všechno o produkci alba "III", nejnovějšího díla berlínské kapely.
Třetí album Moderat není tak bohatě aranžované jako typické sólové nahrávky Apparat, ale stále je podstatně inteligentnější než většina toho, co se dá v současnosti najít v hiparádách pod heslem "elektronická hudba". Pánové Szary, Bronsert a Ring na "III" stále oslavují zvuk, který je více než jen souhrn jednotlivých částí. Tajemství jejich spolupráce: dělat kompromisy, ale nenechat se jimi kompromitovat.
KEYS: Sascho, vy se teď právě připravujete na první koncerty vašeho turné. Jak převedete nové písničky do živé podoby?
Sascha Ring: To je tentokrát menší kámen úrazu, protože u téhle desky jsem měli docela hodně nahrávacích "session" a pár dnů jsme si hráli s modulárním systémem. Z těchhle audio-buřtů - tak říkáme výsledkům těch nahrávání - jsme pak vystříhali některé části a ty jsou samozřejmě "vytesané do kamene". Už se nedají nikdy rekonstruovat a pokusy udělat něco podobného taky nefungují, takže pak člověk vezme tuhle část a hraje tam něco úplně jiného nebo tak něco.
KEYS: Proč jste se rozhodli použít modulární systém?
Sascha Ring: To musím vzít trochu zeširoka. Přede nějakou dobou jsem měl nehodu na motorce. Když jsem pak ležel doma na gauči, abych se vyléčil, tak mi tu motorku doslova dole přede dveřmi někdo ukradl. Další ježdění na motorce jsem už měl stejně zakázáno, a tak jsem si řekl: "Cool, co kdybych ty peníze, které bych utratil za novou motorku, teď investoval do modulárního systému." Během těch tří měsíců, které jsem musel strávit na gauči, jsem nevytvořil žádnou opravdovou hudbu, ale mohl jsem se seznámit s oblastí modulárních systémů. Nejdřív jsem si pořídil kufr se systémem Make Noise. A ačkoliv jsem už měl v téhle oblasti nějaký "background", protože jsem dříve pracoval s Nord Modular nebo MaxMSP, musel jsem nejdřív začít úplně od základů - řídicí napětí, audio cesty a tak dále. Po kufru od Make Noise toho přišlo ještě víc. Například věci od Mutable Instruments.
KEYS: Jak jste ten systém využili?
Sascha Ring: Je zajímavé, že nakonec jsme ten systém vůbec nepoužili pro syntézu zvuku. Používal jsem samplování. Existuje samplovací modul od Qu-Bit - vlastně je to granulární systém, ale ty granulární funkce jsou dost rudimentární. Výstupní (sic!) materiál docela často tvořily nahrávky hlasů, což byl tak trochu i koncept celého alba. Buď jsem narychlo něco nazpíval nebo jsme použili některý z hudebních námětů, které už jsme měli připravené. V modulárním systému jsme to pak modulovali, abychom tomu dodali rytmus. Dobře je to slyšet třeba v "Running". Na začátku jsme vzali africký rytmus a na konci má písnička třičtvrťový rytmus. Techno valčík! Ale spousta drobností je taky v pozadí. Například různé plochy, pro které jsme použili hlasy protáhnuté přes granulární sampler, ze kterých zůstal jen malý fragment. Tyhle kousíčky se pak zaloopovaly, skoro jako by to byla wavetable. V podstatě takový microsampling.
KEYS: V prvním singlu "Reminder" je taky zajímavý kus zpěvu v refrénu. Jak jste ten hlas upravili?
Sascha Ring: To je prostě jen upravená výška (pitch), ale zní to jako komplikovaný efekt, protože to není můj hlas. Ve skutečnosti je to ženský zpěv. Měli jsme tady jako hosta Lailu Samuelsen, což je cool žena, která mi měla trochu pomoct s psaním písniček. Občas bývám trochu zaseknutý. Začínal jsem u techna a Laila se mi snažila ukázat pár věcí, což ale přineslo jen minimální výsledky. Tady ale bylo super, že jsme mohli použít její hlas. Když jsem se snažil nazpívat řádek "May burning bridges light my way", tak "may" znělo pořád jako ovce, takže jsem se pak Laily zeptal, jestli by to mohla taky zkusit. A protože zpívá hodně vysoko, tak se ta část pak transformovala dolů. Původně jsem chtěl, aby ta část zněla "černě". Soulful. Teď to zní jako taková "umělá čerň".
KEYS: Mluvil jsi o plochách. Které pluginy pro reverb používáš?
Sascha Ring: Absurdní je, že stejně jako dříve používám ošuntělý reverb Platinum z Logicu. Není sice moc dobrý pro opravdu dlouhé dozvuky, ale když ho člověk trochu prostříhá, tak to mám rád. Co se týká seriózních reverbů jsem byl znovu donucen používat Lexicon. Když na hlas přidávám deskový reverb, tak na to teď beru kousek z Lexiconu. Pro Moderat jsou taky dost důležité věci od Soundtoys. Ty jsou v každé písničce. Například pro bubny už nepoužívám žádné normální kompresory, ale hodím na ně vždycky Decapitator. Udělá stejnou práci a ještě jim přidá drsnost. Echoboy je taky skvělý, protože je možné dělat současně i různé granulární věci, když má člověk problémy. Hodně často používám taky Guitar Rig, i když tentokrát jsme nepoužili žádné kytary, ale i jako čistý efekt je cool. Z Guitar Rig mám pořád hodně rád Psyche Delay. Když ho člověk nastaví na Reverse a zapne pár knoflíků, dostane dost hustý delay, který není možné vytvořit žádným jiným nástrojem.
KEYS: Jak vlastně se Sebastianem a Gernotem na desce obvykle pracujete? Sedíte spolu v jedné místnosti?
Sascha Ring: Na začátku je fáze, kdy se samostatně snažíme přijít s tolika různými nápady, kolik je možné. Při tom se osvědčilo udělat každý den aspoň jednu skicu, která nemusí být úplně skvělá. A další den další. Nemá se o tom dumat, jestli si člověk o té věci říká "něco takového už jsem někdy udělal" nebo "to je pitomé". Prostě to člověk udělá a nechá to ostatní poslechnout. To je filtr. Samozřejmě si navzájem důvěřujeme, jinak bychom to nemohli udělat. Když pak po týdnu dám oběma složku se skicami, poměrně brzy se vykrystalizuje, která z nich má budoucnost.
KEYS: Jak to pak pokračuje?
Sascha Ring: Po fázi hledání nápadů se více či méně nutíme pořád sedět ve studiu. Občas sedí někdo taky v kuřáckém studiu a dělá práci, ke které nepotřebuje víc lidí. V podstatě by to mělo fungovat jako u normální skupiny. Z toho pak vznikne zvláštní výsledek - každý sám bychom něco takového nezvládli. Filtr, přes který musí vždy všechno projít, nám sice život ve studiu dost ztěžuje, protože se pak dost dohadujeme a bojujeme za své nápady. To může být extrémně frustrující, ale taky je v tom enormní potenciál. Hodně toho vyhazujeme. To já sám nedokážu. Pro mě je Moderat už tak poměrně minimalistická hudba. Jasně, je tam celkem dost nástrojů, ale když se podíváme třeba na "Reminder", tak je tam klapání dřeva, nahoře synth s efektem lyry, dole basy a hlas. Jako Apparat mám v písničce přes sebe třeba 85 stop. To absurdní je, že dosáhnout mála můžeme jen s mnoha lidmi. Oka sítě, přes které musejí nápady projít, jsou velmi úzká.
KEYS: To dřevěné klapání, o kterém jsi právě mluvil, je vaše vlastní nahrávka?
Sascha Ring: Jo, to jsme nahráli na paletu, na které sem přišly jiné desky. Často si nosíme do studia různé krámy a boucháme do nich nebo si doneseme z kuchyně nějaké sáčky a používáme je jako shaker. Jsem stále toho názoru, že nahraný signál je lepší než vygenerovaný - už kvůli odrazům místnosti, ale i dalším faktorům. Samozřejmě, své kouzlo mají i syntetické bicí, ale my jsme si ujasnili, že zaprvé chceme zvuk nahraného signálu a zadruhé chceme tyhle části hrát úplně jinak. Dobrým příkladem je "Reminder". Rytmus u tohohle kusu nás fakt štval. Nedokázali jsme nic vhodného naprogramovat, a tak jsme nakonec začali beat prostě vyťukávat rukama. Když pak z něčeho takového uděláte loop, vzniknou z toho často opravdu cool pasáže, které by člověk nikdy nenaprogramoval. Funguje to jen v případě, že hudba takříkajíc intuitivně proudí z břicha do rukou. Při přípravě nahrávání taky nejsme super ambiciózní. Nehledáme pro každý zvuk ideální mikrofon a správný předzesilovač. Pořád tu stojí jeden stojan s AKG C414 - to jsou naše holky pro všechno. V takových situacích je taky důležité, že jde všechno rychle.
KEYS: Možná ty pasáže znějí zajímavě právě proto, že nejste dokonalí perkusionisté a že je ve hře i náhoda?
Sascha Ring: Přesně tak. K tomu mě napadá kritika jednoho idiota, který k jednomu mému albu psal: "A pak přichází mandolína, na kterou hraje očividně někdo, kdo na ni hrát neumí." K tomu můžu říct jen: "No jasně, that's the fucking point!" Nebylo to ani nepřesné nebo tak něco, jen to bylo prostě neortodoxně zahraně, komicky zaloopované a nasnímané. Kritiky vlastně dokážu dost dobře přejít, ale tahle mě fakt vytočila.
KEYS: Používáš taky často kytaru...
Sascha Ring: Ano, na téhle desce ne, ale jinak je kytara v mém arzenálu dost důležitá. Často ji smyčkuju přes granulární pluginy a výsledek používám pro zvukové plochy. Přes všechny náběhy, které z té plochy trčí, se pak zvuk vždycky pěkně mihotá. To je můj trik pro zvukové plochy číslo 17.
KEYS: Jaké další triky používáš, abys zvuku dodal teplo nebo špínu?
Sascha Ring: Hodně používám přesamplování. Už u poslední desky jsme často používali spektrální sampler Iris od iZotope. Dá se tam celkem intuitivně nastavit počáteční i koncový bod, ale taky frekvenční rozsah, který se má přehrávat. Když se nastaví poloviční rychlost přehrávání a komické frekvenční okno, zní to pěkně zrnitě a pro ucho překvapivě příjemně.
KEYS: Jaké další zvukové generátory používáte?
Sascha Ring: Fakt toho moc nebylo. Mám dojem, že hardwarový synth jsme třeba nepoužili vůbec. Basy pocházejí stále z Razor od Native Instruments. Ten zní vždycky hutně. V modulárním systému byly většinou nastaveny úplně jednoduché vlnové tvary, které se dále upravovaly různými efekty. Nějaký nóbl syntezátor nebyl vůbec potřeba. Jak už jsem říkal, hodně jsme ušetřili využitím hlasů. A hlavní zvuky, které zní skoro jako z osmdesátých let, jsou z Irisu. Zvonky přeladěné dolů a podobné věci. Myslím, že po zvukové stránce jsme tímhle albem uzavřeli naši albovou trilogii. Louka je spasena. Jestli budeme někdy dělat čtvrtou desku, tak si každopádně budeme muset sednou a vymyslet nový koncept.
KEYS: Díky za rozhovor, Sascho.
(Mimochodem trochu mě překvapila kombinace neformálního stylu hovoru (tykání a spousta anglických slov, které jsem většinou zachoval) a často dost komplikovaných souvětí a knižních obratů. "Das ist nicht normal!" =)
Modeselektor a Apparat se potřetí spojili, aby nahráli album pod jménem Moderat. Sascha Ring alias Apparat prozrazuje v rozhovoru pro KEYS všechno o produkci alba "III", nejnovějšího díla berlínské kapely.
Třetí album Moderat není tak bohatě aranžované jako typické sólové nahrávky Apparat, ale stále je podstatně inteligentnější než většina toho, co se dá v současnosti najít v hiparádách pod heslem "elektronická hudba". Pánové Szary, Bronsert a Ring na "III" stále oslavují zvuk, který je více než jen souhrn jednotlivých částí. Tajemství jejich spolupráce: dělat kompromisy, ale nenechat se jimi kompromitovat.
KEYS: Sascho, vy se teď právě připravujete na první koncerty vašeho turné. Jak převedete nové písničky do živé podoby?
Sascha Ring: To je tentokrát menší kámen úrazu, protože u téhle desky jsem měli docela hodně nahrávacích "session" a pár dnů jsme si hráli s modulárním systémem. Z těchhle audio-buřtů - tak říkáme výsledkům těch nahrávání - jsme pak vystříhali některé části a ty jsou samozřejmě "vytesané do kamene". Už se nedají nikdy rekonstruovat a pokusy udělat něco podobného taky nefungují, takže pak člověk vezme tuhle část a hraje tam něco úplně jiného nebo tak něco.
KEYS: Proč jste se rozhodli použít modulární systém?
Sascha Ring: To musím vzít trochu zeširoka. Přede nějakou dobou jsem měl nehodu na motorce. Když jsem pak ležel doma na gauči, abych se vyléčil, tak mi tu motorku doslova dole přede dveřmi někdo ukradl. Další ježdění na motorce jsem už měl stejně zakázáno, a tak jsem si řekl: "Cool, co kdybych ty peníze, které bych utratil za novou motorku, teď investoval do modulárního systému." Během těch tří měsíců, které jsem musel strávit na gauči, jsem nevytvořil žádnou opravdovou hudbu, ale mohl jsem se seznámit s oblastí modulárních systémů. Nejdřív jsem si pořídil kufr se systémem Make Noise. A ačkoliv jsem už měl v téhle oblasti nějaký "background", protože jsem dříve pracoval s Nord Modular nebo MaxMSP, musel jsem nejdřív začít úplně od základů - řídicí napětí, audio cesty a tak dále. Po kufru od Make Noise toho přišlo ještě víc. Například věci od Mutable Instruments.
KEYS: Jak jste ten systém využili?
Sascha Ring: Je zajímavé, že nakonec jsme ten systém vůbec nepoužili pro syntézu zvuku. Používal jsem samplování. Existuje samplovací modul od Qu-Bit - vlastně je to granulární systém, ale ty granulární funkce jsou dost rudimentární. Výstupní (sic!) materiál docela často tvořily nahrávky hlasů, což byl tak trochu i koncept celého alba. Buď jsem narychlo něco nazpíval nebo jsme použili některý z hudebních námětů, které už jsme měli připravené. V modulárním systému jsme to pak modulovali, abychom tomu dodali rytmus. Dobře je to slyšet třeba v "Running". Na začátku jsme vzali africký rytmus a na konci má písnička třičtvrťový rytmus. Techno valčík! Ale spousta drobností je taky v pozadí. Například různé plochy, pro které jsme použili hlasy protáhnuté přes granulární sampler, ze kterých zůstal jen malý fragment. Tyhle kousíčky se pak zaloopovaly, skoro jako by to byla wavetable. V podstatě takový microsampling.
KEYS: V prvním singlu "Reminder" je taky zajímavý kus zpěvu v refrénu. Jak jste ten hlas upravili?
Sascha Ring: To je prostě jen upravená výška (pitch), ale zní to jako komplikovaný efekt, protože to není můj hlas. Ve skutečnosti je to ženský zpěv. Měli jsme tady jako hosta Lailu Samuelsen, což je cool žena, která mi měla trochu pomoct s psaním písniček. Občas bývám trochu zaseknutý. Začínal jsem u techna a Laila se mi snažila ukázat pár věcí, což ale přineslo jen minimální výsledky. Tady ale bylo super, že jsme mohli použít její hlas. Když jsem se snažil nazpívat řádek "May burning bridges light my way", tak "may" znělo pořád jako ovce, takže jsem se pak Laily zeptal, jestli by to mohla taky zkusit. A protože zpívá hodně vysoko, tak se ta část pak transformovala dolů. Původně jsem chtěl, aby ta část zněla "černě". Soulful. Teď to zní jako taková "umělá čerň".
KEYS: Mluvil jsi o plochách. Které pluginy pro reverb používáš?
Sascha Ring: Absurdní je, že stejně jako dříve používám ošuntělý reverb Platinum z Logicu. Není sice moc dobrý pro opravdu dlouhé dozvuky, ale když ho člověk trochu prostříhá, tak to mám rád. Co se týká seriózních reverbů jsem byl znovu donucen používat Lexicon. Když na hlas přidávám deskový reverb, tak na to teď beru kousek z Lexiconu. Pro Moderat jsou taky dost důležité věci od Soundtoys. Ty jsou v každé písničce. Například pro bubny už nepoužívám žádné normální kompresory, ale hodím na ně vždycky Decapitator. Udělá stejnou práci a ještě jim přidá drsnost. Echoboy je taky skvělý, protože je možné dělat současně i různé granulární věci, když má člověk problémy. Hodně často používám taky Guitar Rig, i když tentokrát jsme nepoužili žádné kytary, ale i jako čistý efekt je cool. Z Guitar Rig mám pořád hodně rád Psyche Delay. Když ho člověk nastaví na Reverse a zapne pár knoflíků, dostane dost hustý delay, který není možné vytvořit žádným jiným nástrojem.
KEYS: Jak vlastně se Sebastianem a Gernotem na desce obvykle pracujete? Sedíte spolu v jedné místnosti?
Sascha Ring: Na začátku je fáze, kdy se samostatně snažíme přijít s tolika různými nápady, kolik je možné. Při tom se osvědčilo udělat každý den aspoň jednu skicu, která nemusí být úplně skvělá. A další den další. Nemá se o tom dumat, jestli si člověk o té věci říká "něco takového už jsem někdy udělal" nebo "to je pitomé". Prostě to člověk udělá a nechá to ostatní poslechnout. To je filtr. Samozřejmě si navzájem důvěřujeme, jinak bychom to nemohli udělat. Když pak po týdnu dám oběma složku se skicami, poměrně brzy se vykrystalizuje, která z nich má budoucnost.
KEYS: Jak to pak pokračuje?
Sascha Ring: Po fázi hledání nápadů se více či méně nutíme pořád sedět ve studiu. Občas sedí někdo taky v kuřáckém studiu a dělá práci, ke které nepotřebuje víc lidí. V podstatě by to mělo fungovat jako u normální skupiny. Z toho pak vznikne zvláštní výsledek - každý sám bychom něco takového nezvládli. Filtr, přes který musí vždy všechno projít, nám sice život ve studiu dost ztěžuje, protože se pak dost dohadujeme a bojujeme za své nápady. To může být extrémně frustrující, ale taky je v tom enormní potenciál. Hodně toho vyhazujeme. To já sám nedokážu. Pro mě je Moderat už tak poměrně minimalistická hudba. Jasně, je tam celkem dost nástrojů, ale když se podíváme třeba na "Reminder", tak je tam klapání dřeva, nahoře synth s efektem lyry, dole basy a hlas. Jako Apparat mám v písničce přes sebe třeba 85 stop. To absurdní je, že dosáhnout mála můžeme jen s mnoha lidmi. Oka sítě, přes které musejí nápady projít, jsou velmi úzká.
KEYS: To dřevěné klapání, o kterém jsi právě mluvil, je vaše vlastní nahrávka?
Sascha Ring: Jo, to jsme nahráli na paletu, na které sem přišly jiné desky. Často si nosíme do studia různé krámy a boucháme do nich nebo si doneseme z kuchyně nějaké sáčky a používáme je jako shaker. Jsem stále toho názoru, že nahraný signál je lepší než vygenerovaný - už kvůli odrazům místnosti, ale i dalším faktorům. Samozřejmě, své kouzlo mají i syntetické bicí, ale my jsme si ujasnili, že zaprvé chceme zvuk nahraného signálu a zadruhé chceme tyhle části hrát úplně jinak. Dobrým příkladem je "Reminder". Rytmus u tohohle kusu nás fakt štval. Nedokázali jsme nic vhodného naprogramovat, a tak jsme nakonec začali beat prostě vyťukávat rukama. Když pak z něčeho takového uděláte loop, vzniknou z toho často opravdu cool pasáže, které by člověk nikdy nenaprogramoval. Funguje to jen v případě, že hudba takříkajíc intuitivně proudí z břicha do rukou. Při přípravě nahrávání taky nejsme super ambiciózní. Nehledáme pro každý zvuk ideální mikrofon a správný předzesilovač. Pořád tu stojí jeden stojan s AKG C414 - to jsou naše holky pro všechno. V takových situacích je taky důležité, že jde všechno rychle.
KEYS: Možná ty pasáže znějí zajímavě právě proto, že nejste dokonalí perkusionisté a že je ve hře i náhoda?
Sascha Ring: Přesně tak. K tomu mě napadá kritika jednoho idiota, který k jednomu mému albu psal: "A pak přichází mandolína, na kterou hraje očividně někdo, kdo na ni hrát neumí." K tomu můžu říct jen: "No jasně, that's the fucking point!" Nebylo to ani nepřesné nebo tak něco, jen to bylo prostě neortodoxně zahraně, komicky zaloopované a nasnímané. Kritiky vlastně dokážu dost dobře přejít, ale tahle mě fakt vytočila.
KEYS: Používáš taky často kytaru...
Sascha Ring: Ano, na téhle desce ne, ale jinak je kytara v mém arzenálu dost důležitá. Často ji smyčkuju přes granulární pluginy a výsledek používám pro zvukové plochy. Přes všechny náběhy, které z té plochy trčí, se pak zvuk vždycky pěkně mihotá. To je můj trik pro zvukové plochy číslo 17.
KEYS: Jaké další triky používáš, abys zvuku dodal teplo nebo špínu?
Sascha Ring: Hodně používám přesamplování. Už u poslední desky jsme často používali spektrální sampler Iris od iZotope. Dá se tam celkem intuitivně nastavit počáteční i koncový bod, ale taky frekvenční rozsah, který se má přehrávat. Když se nastaví poloviční rychlost přehrávání a komické frekvenční okno, zní to pěkně zrnitě a pro ucho překvapivě příjemně.
KEYS: Jaké další zvukové generátory používáte?
Sascha Ring: Fakt toho moc nebylo. Mám dojem, že hardwarový synth jsme třeba nepoužili vůbec. Basy pocházejí stále z Razor od Native Instruments. Ten zní vždycky hutně. V modulárním systému byly většinou nastaveny úplně jednoduché vlnové tvary, které se dále upravovaly různými efekty. Nějaký nóbl syntezátor nebyl vůbec potřeba. Jak už jsem říkal, hodně jsme ušetřili využitím hlasů. A hlavní zvuky, které zní skoro jako z osmdesátých let, jsou z Irisu. Zvonky přeladěné dolů a podobné věci. Myslím, že po zvukové stránce jsme tímhle albem uzavřeli naši albovou trilogii. Louka je spasena. Jestli budeme někdy dělat čtvrtou desku, tak si každopádně budeme muset sednou a vymyslet nový koncept.
KEYS: Díky za rozhovor, Sascho.
2017-08-04
Colours 2017 - den čtvrtý
Poslední den Colours se už hudba dostala bohužel trochu do pozadí, takže ani v tomhle textu toho o ní moc nebude. =)
Často si myslívám, že jsem pesimista, ale očividně to neplatí u předpovědi počasí. Pohled na meteorologický radar sice varoval, ale přesto jsem sám sebe přesvědčoval, že se bouřková fronta cestou k Ostravě trochu rozplyne, že většina srážek spadne v Beskydech a v Jeseníkách a že trochu deště nějak zvládnu i bez pláštěnky.
Během odpoledne jsem zjistil, že koncert Nouvelle Vague, na který jsem se chystal, se kvůli problémům skupiny s dopravou přesouvá na pozdější čas i jinou scénu, takže jsem měl dost času sledovat, jak se fronta blíží, ale optimismus mi přesto vydržel až do chvíle, kdy jsem dorazil k Drive Stage. To už bylo na radaru zřejmé, že se fronta příliš neroztrhala a pohled na oblohu směrem k jihu to jen potvrzoval. Naše skupinka se ale stále nemohla shodnout, jakou strategii zvolit, a tak jsme prošvihli příležitost uklidit se do některé z budov. Když začaly dopadat první kapky, tak jsme stáli v davu, který se marně snažil nacpat do budovy Radegast Pub, a začínalo být jasné, že se dovnitř nedostaneme.
Spolu s dalšími 30 zoufalci jsme se tedy vrhli pod "balkón" postavený na čtyřmetrovém lešení u budovy a doufali, že na nás nespadne. K tomu sice naštěstí nedošlo, ale současně s hustým lijákem přišly taky poryvy větru, které nás v nepravidelných intervalech kropily z boku. Brzy to vypadalo, že je jedno, jestli budeme moknout a mrznout pod lešením nebo na volném prostranství, ale nebyla to tak docela pravda - venku bychom byli mokří celí, zatímco pod lešením jsme byli promočení jen z jedné strany ;) a *téměř* se mi před vodou podařilo zachránit záložní mikynu.
A tak jsme postávali, jednotně nadávali na počasí a personál Pubu, který čas od času z balkónu nad námi vymetal vodu na lidi postávající na kraji ("Jste normální?! To nemůžete předem aspoň zavolat?!"), a čekali, až epicentrum přejde. K tomu nám dopomáhal zlomyslný DJ z blízkého stanu, který pouštěl písničky jako "Raindrops keep fallin' on my head" a podobně, i když výstižnější by asi byl Kryl a "prší a venku se setmělo / tato noc nebude krátká".
Když pak liják přešel v běžný déšť, tak se ukázalo, že ten můj optimismus byl vlastně trochu oprávněný - jižněji prý v té samé bouřce padaly kroupy, kdežto v Ostravě jen lilo. ;)
Bouřka nevyhnutelně poznamenala i program. Kromě Nouvelle Vague byla nejvíc postižena Laura Mvula, která svůj koncert musela posunout a zkrátit, a trochu se posunul i začátek Jamiroquai. Tam bych za normálních okolností určitě zamířil, ale stále ještě pršelo a nechtělo se mi nechat si promočit i zbytek oblečení, a tak jsem proběhl na druhou stranu areálu.
Pršelo samozřejmě i tam, takže na koncertu Ladě nebylo zrovna narváno, ale dalo se schovat pod nedalekými stany. Moje stanoviště ale bylo přece jen dost bokem, takže z koncertu jsem toho moc neměl a kromě chrapláku zpěváka jsem výrazněji zaznamenal jen parafrázi legendární písně Niagara.
Déšť přece jen zvolna ustával, a tak jsem se rozhodl zkulturnit a převléct na záchodech v bílé budově. Pokusy se sušením se trochu protáhly, ale přinesly poměrně uspokojivé výsledky, takže jsem se mohl vrátit do víru festivalu.
Na sousední scéně už mezitím začali hrát Gudrun von Laxenburg a už na první pohled to vypadalo jako odpočinkový party projekt, protože všichni tři členové (dvoje kláves a živé bicí) byli oblečeni v něčem, co vypadalo jako kostýmy Ghost Busters. Ještě z toalet jsem myslím zaslechl i ženský zpěv, ale vlastně nevím, jestli tam nějaká zpěvačka opravdu fyzicky byla. =} Zpětně trochu lituju, že jsem tam nepobyl trochu déle, ale měl jsem další dva potenciální cíle.
Prvním byli samozřejmě klasici Priessnitz, které jsem viděl naživo poměrně nedávno a po Švejdíkových textech o stárnutí, kterými je poslední deska Beztíže přeplněná, se mi psychicky dost přitížilo, ale přesto jsem byl v pokušení na koncert zajít. Nakonec mě ale odradila skutečnost, že byl umístěný v Gongu a příliš jsem nevěřil tomu, že bych se tam dostal bez předběžné rezervace.
A tak jsem si vystál frontu na tortilu s kebabem a vyrazil na Booka Shade. Ti hráli na druhé největší scéně a bylo znát, že je jejich produkce přece jen o něco vstřícnější a optimističtější než u většiny projektů, které okupovaly elektronický stan, ale už na mě doléhaly celé ty čtyři festivalové dny a nějak mě to nestrhlo.
Cestou zpátky k vysokým pecím jsem podruhé narazil na Annu Kulovanou a odhodlání, se kterým se bosá brodila blátivou kaluží, na mě dost zapůsobilo. ;)
Na čs scéně už začínal Kapitán Demo a připadalo mi, že bych ho alespoň jednou měl vidět naživo. To se mi tedy (částečně) povedlo, ale obávám se, že to taky bylo naposled - asi nejsem zase takový fanoušek hiphopu, abych tuhle hrubozrnou parodii náležitě ocenil, i když musím uznat, že všechno vypadalo a znělo dostatečně stylově. Přední část pódia byla zalidněna několika (5?) týpky v absurdních hiphopových oděvech, kterým samozřejmě vévodil asi metr široký kapitán (těžko říct, jestli je jistá nevěrohodnost vycpávek břicha záměr nebo nedostatek), a zezadu všechno jistil jeden DJ. MCs poměrně často hulákali sborem, takže textům nebylo úplně dobře rozumět a když jim rozumět bylo, tak mi to nepřipadalo zase *tak* vtipné. V jednu chvíli se z pódia rozhazovalo něco, co asi byly bankovky, ale stál jsem dost daleko (i tady bylo docela husto), takže to nevím úplně jistě.
Zhruba po čtvrtém tracku, což byla víceméně zpívaná písnička o sledování všemožných TV seriálů (pamatujete Televizi od Chaozzu?), jsem vzdal jak Kapitána Dema, tak celé Colours 2017. K dobrým mravům by se asi slušelo vidět Justice, ale se závěrečným dnem mívám tradičně problém a nechtělo se mi kvůli jejich křížům lámat ty své.
Tak snad zase za rok! =)
Často si myslívám, že jsem pesimista, ale očividně to neplatí u předpovědi počasí. Pohled na meteorologický radar sice varoval, ale přesto jsem sám sebe přesvědčoval, že se bouřková fronta cestou k Ostravě trochu rozplyne, že většina srážek spadne v Beskydech a v Jeseníkách a že trochu deště nějak zvládnu i bez pláštěnky.
Během odpoledne jsem zjistil, že koncert Nouvelle Vague, na který jsem se chystal, se kvůli problémům skupiny s dopravou přesouvá na pozdější čas i jinou scénu, takže jsem měl dost času sledovat, jak se fronta blíží, ale optimismus mi přesto vydržel až do chvíle, kdy jsem dorazil k Drive Stage. To už bylo na radaru zřejmé, že se fronta příliš neroztrhala a pohled na oblohu směrem k jihu to jen potvrzoval. Naše skupinka se ale stále nemohla shodnout, jakou strategii zvolit, a tak jsme prošvihli příležitost uklidit se do některé z budov. Když začaly dopadat první kapky, tak jsme stáli v davu, který se marně snažil nacpat do budovy Radegast Pub, a začínalo být jasné, že se dovnitř nedostaneme.
Spolu s dalšími 30 zoufalci jsme se tedy vrhli pod "balkón" postavený na čtyřmetrovém lešení u budovy a doufali, že na nás nespadne. K tomu sice naštěstí nedošlo, ale současně s hustým lijákem přišly taky poryvy větru, které nás v nepravidelných intervalech kropily z boku. Brzy to vypadalo, že je jedno, jestli budeme moknout a mrznout pod lešením nebo na volném prostranství, ale nebyla to tak docela pravda - venku bychom byli mokří celí, zatímco pod lešením jsme byli promočení jen z jedné strany ;) a *téměř* se mi před vodou podařilo zachránit záložní mikynu.
A tak jsme postávali, jednotně nadávali na počasí a personál Pubu, který čas od času z balkónu nad námi vymetal vodu na lidi postávající na kraji ("Jste normální?! To nemůžete předem aspoň zavolat?!"), a čekali, až epicentrum přejde. K tomu nám dopomáhal zlomyslný DJ z blízkého stanu, který pouštěl písničky jako "Raindrops keep fallin' on my head" a podobně, i když výstižnější by asi byl Kryl a "prší a venku se setmělo / tato noc nebude krátká".
Když pak liják přešel v běžný déšť, tak se ukázalo, že ten můj optimismus byl vlastně trochu oprávněný - jižněji prý v té samé bouřce padaly kroupy, kdežto v Ostravě jen lilo. ;)
Bouřka nevyhnutelně poznamenala i program. Kromě Nouvelle Vague byla nejvíc postižena Laura Mvula, která svůj koncert musela posunout a zkrátit, a trochu se posunul i začátek Jamiroquai. Tam bych za normálních okolností určitě zamířil, ale stále ještě pršelo a nechtělo se mi nechat si promočit i zbytek oblečení, a tak jsem proběhl na druhou stranu areálu.
Pršelo samozřejmě i tam, takže na koncertu Ladě nebylo zrovna narváno, ale dalo se schovat pod nedalekými stany. Moje stanoviště ale bylo přece jen dost bokem, takže z koncertu jsem toho moc neměl a kromě chrapláku zpěváka jsem výrazněji zaznamenal jen parafrázi legendární písně Niagara.
Déšť přece jen zvolna ustával, a tak jsem se rozhodl zkulturnit a převléct na záchodech v bílé budově. Pokusy se sušením se trochu protáhly, ale přinesly poměrně uspokojivé výsledky, takže jsem se mohl vrátit do víru festivalu.
Na sousední scéně už mezitím začali hrát Gudrun von Laxenburg a už na první pohled to vypadalo jako odpočinkový party projekt, protože všichni tři členové (dvoje kláves a živé bicí) byli oblečeni v něčem, co vypadalo jako kostýmy Ghost Busters. Ještě z toalet jsem myslím zaslechl i ženský zpěv, ale vlastně nevím, jestli tam nějaká zpěvačka opravdu fyzicky byla. =} Zpětně trochu lituju, že jsem tam nepobyl trochu déle, ale měl jsem další dva potenciální cíle.
Prvním byli samozřejmě klasici Priessnitz, které jsem viděl naživo poměrně nedávno a po Švejdíkových textech o stárnutí, kterými je poslední deska Beztíže přeplněná, se mi psychicky dost přitížilo, ale přesto jsem byl v pokušení na koncert zajít. Nakonec mě ale odradila skutečnost, že byl umístěný v Gongu a příliš jsem nevěřil tomu, že bych se tam dostal bez předběžné rezervace.
A tak jsem si vystál frontu na tortilu s kebabem a vyrazil na Booka Shade. Ti hráli na druhé největší scéně a bylo znát, že je jejich produkce přece jen o něco vstřícnější a optimističtější než u většiny projektů, které okupovaly elektronický stan, ale už na mě doléhaly celé ty čtyři festivalové dny a nějak mě to nestrhlo.
Cestou zpátky k vysokým pecím jsem podruhé narazil na Annu Kulovanou a odhodlání, se kterým se bosá brodila blátivou kaluží, na mě dost zapůsobilo. ;)
Na čs scéně už začínal Kapitán Demo a připadalo mi, že bych ho alespoň jednou měl vidět naživo. To se mi tedy (částečně) povedlo, ale obávám se, že to taky bylo naposled - asi nejsem zase takový fanoušek hiphopu, abych tuhle hrubozrnou parodii náležitě ocenil, i když musím uznat, že všechno vypadalo a znělo dostatečně stylově. Přední část pódia byla zalidněna několika (5?) týpky v absurdních hiphopových oděvech, kterým samozřejmě vévodil asi metr široký kapitán (těžko říct, jestli je jistá nevěrohodnost vycpávek břicha záměr nebo nedostatek), a zezadu všechno jistil jeden DJ. MCs poměrně často hulákali sborem, takže textům nebylo úplně dobře rozumět a když jim rozumět bylo, tak mi to nepřipadalo zase *tak* vtipné. V jednu chvíli se z pódia rozhazovalo něco, co asi byly bankovky, ale stál jsem dost daleko (i tady bylo docela husto), takže to nevím úplně jistě.
Zhruba po čtvrtém tracku, což byla víceméně zpívaná písnička o sledování všemožných TV seriálů (pamatujete Televizi od Chaozzu?), jsem vzdal jak Kapitána Dema, tak celé Colours 2017. K dobrým mravům by se asi slušelo vidět Justice, ale se závěrečným dnem mívám tradičně problém a nechtělo se mi kvůli jejich křížům lámat ty své.
Tak snad zase za rok! =)
Klíčová slova:
Booka Shade,
Colours,
festival,
Gudrun von Laxenburg,
hudba,
Jamiroquai,
Kapitán Demo,
Ladě,
Nouvelle Vague
2017-08-03
Colours 2017 - den třetí
Třetí den jsem znovu zahájil o něco později, než jsem původně plánoval, a navíc jsem se na chvíli neplánovaně zdržel hned u prvního stanu, kde probíhala beseda s Tomášem Hanákem, který právě herecky ztvárňoval osudy své nádražní hospody.
Cestou na Full Moon stage jsem nečekaně narazil na Lubomíra Zaorálka (myslel jsem, že ho na Colours ukazují pouze účastníkům politických debat a nevypadalo to, že by se zrovna chystal na nějaký koncert, zatímco Andreje Babiše jsem naopak zahlédl v davu až někdy večer, kdy už se politicky nedebatovalo), ale to už mě naštěstí nezdrželo.
Ondřej Holý alias Dné (nebo psáno důsledně malým "dné"?) se vcelku pochopitelně snaží, aby se o něm psalo jen kvůli jeho hudbě (a většina novinářů to až překvapivě uctivě a důsledně dodržuje), ale na koncertě se jeho vozíček dost dobře nedá úplně pominout. Vlastně by mě i docela zajímalo, jaké byly první reakce náhodných návštěvníků při jeho "nástupu" na pódium, ale jak už asi tušíte z předchozího textu, tak úplný začátek jsem bohužel nestihl. Ovšem pokud bych skutečně chtěl sledovat publikum, tak bylo z čeho vybírat, protože před pódiem Full Moonu bylo narváno (i když to asi trochu zkreslovali sedící posluchači). Nevím, jestli to bylo samotnou hudbou nebo udělování cen přece jen jistým způsobem funguje jako reklama, ale víc lidí už by se tam dost dobře nevešlo. Přítomnost Alberta Černého (Lake Malawi, ex Charlie Straight) v publiku jsem taky nečekal.
Holý hraje poměrně jednoduchou, ale procítěnou hudbu, kterou na pečlivě zvolených místech doplňuje podivnými perkusivními samply. Údajně jsou všechny založeny na obyčejném tleskání (tedy přinejmenším na albu), ale není to vždy poznat. To, co jsem stihnul, bylo příjemné, jen když ke konci došlo na stupnici pomalu vyťukávanou jedním prstem, tak jsem si říkal, jestli to s tím minimalismem už trochu nepřehání. ;)
Bohužel jsem toho z koncertu skutečně moc nestihl, protože v čase, kdy měl být podle rozvrhu těsně před polovinou, Holý nevzrušeně oznámil, že "čas se nám krátí, zahraju už jenom jednu písničku". Trochu zmateně jsem se rozhlížel (a nebyl jsem sám), jestli někdo (kdo?) něco spletl nebo došlo ke změně, ale ať už to bylo čímkoliv, tak krátce po tom, co dné dohrál, vtrhli na pódium technici a ještě za jeho přítomnosti začali rozpojovat kabely a vůbec balit, což vypadalo poněkud... neobvykle.
Bylo nevyhnutelné pokračovat dalším klidnějším koncertem, což byli Clarinet Factory. Zatímco minule (tedy 2015) na Colours vystupovali s Floexem, tentokrát si jako posilu přivézli "Grunik - sbor z Beskyd světového jména! Vyslovujte krátce - Grunik!" Řekl bych, že se jednalo spíše o sboreček, protože se skládal pouze z pěti dívek a jedné ženy, a jeho halekání mi připomnělo soubor Lelky, se kterým natočila Iva Bittová například Bílé inferno. Beskydský folklór byl ale přítomen jen během části koncertu, jinak se Klarinety (včetně skoro dvoumetrového bas klarinetu) vrátily i ke svým starším, v pravém slova smyslu multikulturním skladbám i písním. Podobně jako u Longitalu i tentokrát část koncertu trochu narušila zvuková zkouška bubnů na vedlejším pódiu, ale s tím se na otevřené scéně asi nedá nic dělat a jinak všechno fungovalo a hrálo tak, jak mělo.
Dodatečně mě napadlo, že je možná škoda, že se beskydský (a v podstatě ani jiný česko-moravský) foklór příliš neuplatňuje v hudbě mladých místních hudebníků (Čechomor ani Fleret už nejsou nejmladší). Zvedne třeba Albert Černý hozenou rukavici? ;)
Skupina, která měla na svědomí ty cizorodé bubny, byl Teleman. Konkrétně bubny měla na starost androgynní bytost asijského původu, zatímco ostatní tři členové byli britští bleďoši s kytarami proklatě vysoko nad pasem. Dohromady mi to znělo zhruba tak, jako kdyby Franz Ferdinand natočili desku coververzí písniček z Malého televizního kabaretu. (Moment - to možná není zase tak špatný nápad! ;) Příliš dlouho jsem tam nepobyl.
Vyrazil jsem tedy na průzkum do elektronického stanu a cestou jsem alespoň potkal Jiřího Buriana (přestože Kapitán Demo měl koncert až následující den) a režiséra Petra Zelenku, kterého zřejmě beseda o seriálu Dabing Street dost vyčerpala, protože unaveně seděl na zemi na betonovém obrubníku.
Ve stanu byla TMA čili one man show Tomáše Martínka s klávesami a notebookem. Poseděl jsem v boční části stanu, ale popravdě řečeno jsem podle popisu ve festivalovém programu čekal trochu víc klavíru (ala dné ) a méně dusání.
Díky nedávnému TV pořadu Doutnák jsem získal dojem, že bych měl vidět seskupení Mutanti hledaj východisko, a tak jsem zamířil zase zpátky a podobně jako u MIDI LIDÍ jsem byl překvapen, kolik lidí tam bylo - tedy myslím hlavně v publiku, ale vlastně i na scéně, kde byli podle mých předpokladů dva lidi navíc (toto je velmi decentní narážka na jeden z tracků =) - bubeník a klávesák.
Mutanti jsou hudebně trochu podobní třeba WWW (aka Neurobeat), ale narozdíl od abstraktních textů WWW nabízejí Mutanti pro mě velice těžce stravitelný a všeobjímající cynismus a nihilismus. (Herečka Anna Kulovaná to kousek ode mě vydržela poslouchat jen pár minut.) Celkem výstižně to popisuje jejich promo text: "vtělují se do lidí, které byste nechtěli potkat" a jde jim to až příliš dobře. Školní ústrky se řeší domácí posilovnou a tím, že se pak všem dá před držku, a jako idioti z textů vycházejí jednotně jak měšťáci, kteří létají na dovolenou k moři, tak puberťáci, kteří chodí na diskotéky kvůli sexu - no prostě úplně všichni.
Poněkud zneklidňující ovšem bylo množství lidí v publiku kolem mě, kteří se spontánně a nadšeně připojili ke skandování slova "mrdání". Vypadalo to, že pro velkou část to představovalo pouze lákavou příležitost zahulákat si něco takového nahlas a kontext spokojeně ignorovali.
I přes jistou averzi k "ideovému pozadí" Mutantů ale musím uznat, že se jedná o projekt, který jen tak nepřehlédnete...
U Roosevelt se realita opět dost rozcházela s představou, kterou jsem si vytvořil podle krátkého popisu v programu - především si mi během mého krátkého pobytu u pódia nepodařilo objevit zmiňovanou melancholii. Místo ní jsem dostal modernizovanou verzi osmdesátkového diska s lehce funkovými kytarami, které se nebezpečně blížilo takovým německým hvězdám, jako byli Modern Talking nebo Fancy, a to včetně stylizovaného neonového nápisu Roosevelt pověšeného nad pódiem. Na můj vkus to bylo až příliš "vstřícné vůči posluchačům" (čti komerční).
Chtěl jsem stihnout spíše Darkstar, kteří vystupovali v elektronickém stanu, ale koncert mi bohužel příliš nesedl. Alba "North" a "News from Nowhere" jsem svého času docela poslouchal, ale tentokrát jsem měl spíše dojem, že pánové přes sebe pouze vrší ne zcela ladící loopy. Když se pak přidal i zpěv, u kterého jsem si nebyl jistý, jestli se jedná o odvážnou harmonickou kombinaci nebo problémy s odposlechem, tak moje rozpaky překročily kritickou mez a utekl jsem ze stanu zpátky do civilizace. Vydržel jsem jen asi dvě písničky, takže je to dost malý statistický vzorek pro hodnocení, ale bohužel...
Tak se stalo, že jsem neplánovaně skončil na koncertu Kláry Vytiskové neboli Klara & The Pop. Nejsem zrovna módní expert, ale extra plandavé oblečení s divokým květinovým vzorem mi krátce po druhém porodu nepřipadalo jako dobrá volba - tedy rozhodně ne pro případ, že vás v tom uvidí i někdo cizí. ;) Jinak ale název doprovodné skupiny nelhal a dostali jsme naservírovaný dobře fungující pop v angličtině. Klára jistě zpívala a skupina (včetně sestry Terezy u kláves, která si i zazpívala) se jí zbytečně nepletla pod nohy.
Můj dojem z celého koncertu by byl ovšem výrazně lepší, kdyby Klára mezi písničkami neustále nezabíhala do svého soukromí, nesnažila se vysvětlovat texty všech písniček a současně být über-cool a ještě se svou ležérní intonací dávat hlubokomyslné rady do života.
Hlavním tahákem celého ročníku Colours ale pro mě byli samozřejmě Moderat. Jak už jsem někde psal, tak bych raději viděl sólový koncert Apparat někdy po vydání alba Walls v nějakém menším prostoru, ale to se mi bohužel nepovedlo. Moderat jsou momentálně na menší scény už příliš "velcí", ale stále trochu moc temní, takže sice vystupovali na hlavní scéně, ale až po půlnoci, kdy už jsem měl po celodenních manévrech trochu problém udržet v provozu záda. To jsem nakonec vyřešil tak, že jsem se prodral před zvukaře, zavěsil se na zábradlí a spořádaně čekal.
Přesně podle plánu se pak ze setmělé scény ozvalo intro, celé trio napochodovalo na scénu a pustilo se do díla. Bohužel jsem okamžitě zjistil, že tenhle koncert bude mít jeden problém a tím byly téměř smrtící basy. Moderat si na hutných basech dávají obzvlášť záležet a v kombinaci s hlasitostí používanou na hlavní scéně to byla fakt síla. Asi každý návštěvník větších koncertů zná pocit, kdy mu basy vibrují hrudníkem a břichem, ale myslím, že tohle bylo poprvé, kdy jsem u některých nižších frekvencí cítil, jak mi vibrují i nozdry. Z toho jsem byl trochu nesvůj, ale jinak Moderat splnili v podstatě všechno, co jsem čekal.
Scéna byla poměrně jednoduchá a téměř celá černá - vzadu byly velké plochy pro projekce (mimochodem projekce byla většinou složená z animací jednoduchých geometrických objektů nebo textů a až na závěrečnou výjimku i úplně jiná než oficiální klipy) a vpředu byla v řadě tři hudební stanoviště. Pánové Bronsert a Szary měli své pultíky s hardwarem na krajích a Sascha Ring stál logicky uprostřed, kde měl své dva pultíky otočené bokem k publiku, odloženou kytaru a stojan s mikrofonem.
Byl jsem docela zvědavý, jak se Sascha Ring vypořádává s tak velkými koncerty, protože není "rodilý zpěvák", což dřív bývalo i oblíbené téma v rozhovorech, ale na Colours bylo znát, že Moderat už mají za sebou desítky společných koncertů a pár opravdu velkých festivalů, takže jsou pevní v kramflecích. Saschova hubená postava vypadá na scéně dostatečně dramaticky i uvolněně, jen se potvrdil Bronsertův komentář z nedávného rozhovoru, že se při koncertech "zavírají do své bubliny a Sascha pak zapomíná dělat Davea Gahana", protože komunikace s publikem se omezila pouze na občasné dvoujazyčné poděkování: "Thank you! Danke schön!" Po Kláře Vytiskové to ale byla vítaná změna.
U elektronických skupin se na dálku vždycky špatně posuzuje, co vlastně "hrají naživo" a co "hraje samo", ale rozhodně se jenom nepouštěly mastery z desek, protože všechny písničky zazněly v prodloužených verzích a ke konci každé se obvykle nějak "jamovalo". V druhé půlce koncertu si Sascha párkrát pověsil na na krk i elektrickou kytaru, ale "hrál" na ni ještě méně než Petr Marek. Kytara posloužila spíše jen jako zdroj zvuku, který dodával hudbě méně strojovou texturu.
Ke konci přišla na řadu i drobná scénka, kdy v tmavé pauze mezi písničkami z pódia zmizeli Ring i Szary a opuštěný Bronsert se chvíli zaskočeně rozhlížel, co se jako děje. Pak rozjel skladbu Milk a v jejích průběhu se kolegové zase vrátili a zapojili.
Pak už toho moc nezbývalo. Ozvalo se sloní troubení a Sascha pronesl asi tak třetí větu za celý koncert: "Is that what you wanted?" Publikum si zjevně myslelo, že jo, a začala písnička Bad Kingdom ("This is not what you wanted / Not what you had in mind") - včetně projekce založené na oficiální poloanimovaném klipu. (Mimochodem docela mě překvapilo, že sampl sloního troubení, který je v písničce použitý snad až příliš často, spouštěl Bronsert pokaždé ručně.)
A to bylo najednou skutečně všechno a šlo se domů.
Fakt - jen tak zničehonic.
Nebo mi to aspoň tak připadalo.
Cestou na Full Moon stage jsem nečekaně narazil na Lubomíra Zaorálka (myslel jsem, že ho na Colours ukazují pouze účastníkům politických debat a nevypadalo to, že by se zrovna chystal na nějaký koncert, zatímco Andreje Babiše jsem naopak zahlédl v davu až někdy večer, kdy už se politicky nedebatovalo), ale to už mě naštěstí nezdrželo.
Ondřej Holý alias Dné (nebo psáno důsledně malým "dné"?) se vcelku pochopitelně snaží, aby se o něm psalo jen kvůli jeho hudbě (a většina novinářů to až překvapivě uctivě a důsledně dodržuje), ale na koncertě se jeho vozíček dost dobře nedá úplně pominout. Vlastně by mě i docela zajímalo, jaké byly první reakce náhodných návštěvníků při jeho "nástupu" na pódium, ale jak už asi tušíte z předchozího textu, tak úplný začátek jsem bohužel nestihl. Ovšem pokud bych skutečně chtěl sledovat publikum, tak bylo z čeho vybírat, protože před pódiem Full Moonu bylo narváno (i když to asi trochu zkreslovali sedící posluchači). Nevím, jestli to bylo samotnou hudbou nebo udělování cen přece jen jistým způsobem funguje jako reklama, ale víc lidí už by se tam dost dobře nevešlo. Přítomnost Alberta Černého (Lake Malawi, ex Charlie Straight) v publiku jsem taky nečekal.
Holý hraje poměrně jednoduchou, ale procítěnou hudbu, kterou na pečlivě zvolených místech doplňuje podivnými perkusivními samply. Údajně jsou všechny založeny na obyčejném tleskání (tedy přinejmenším na albu), ale není to vždy poznat. To, co jsem stihnul, bylo příjemné, jen když ke konci došlo na stupnici pomalu vyťukávanou jedním prstem, tak jsem si říkal, jestli to s tím minimalismem už trochu nepřehání. ;)
Bohužel jsem toho z koncertu skutečně moc nestihl, protože v čase, kdy měl být podle rozvrhu těsně před polovinou, Holý nevzrušeně oznámil, že "čas se nám krátí, zahraju už jenom jednu písničku". Trochu zmateně jsem se rozhlížel (a nebyl jsem sám), jestli někdo (kdo?) něco spletl nebo došlo ke změně, ale ať už to bylo čímkoliv, tak krátce po tom, co dné dohrál, vtrhli na pódium technici a ještě za jeho přítomnosti začali rozpojovat kabely a vůbec balit, což vypadalo poněkud... neobvykle.
Bylo nevyhnutelné pokračovat dalším klidnějším koncertem, což byli Clarinet Factory. Zatímco minule (tedy 2015) na Colours vystupovali s Floexem, tentokrát si jako posilu přivézli "Grunik - sbor z Beskyd světového jména! Vyslovujte krátce - Grunik!" Řekl bych, že se jednalo spíše o sboreček, protože se skládal pouze z pěti dívek a jedné ženy, a jeho halekání mi připomnělo soubor Lelky, se kterým natočila Iva Bittová například Bílé inferno. Beskydský folklór byl ale přítomen jen během části koncertu, jinak se Klarinety (včetně skoro dvoumetrového bas klarinetu) vrátily i ke svým starším, v pravém slova smyslu multikulturním skladbám i písním. Podobně jako u Longitalu i tentokrát část koncertu trochu narušila zvuková zkouška bubnů na vedlejším pódiu, ale s tím se na otevřené scéně asi nedá nic dělat a jinak všechno fungovalo a hrálo tak, jak mělo.
Dodatečně mě napadlo, že je možná škoda, že se beskydský (a v podstatě ani jiný česko-moravský) foklór příliš neuplatňuje v hudbě mladých místních hudebníků (Čechomor ani Fleret už nejsou nejmladší). Zvedne třeba Albert Černý hozenou rukavici? ;)
Skupina, která měla na svědomí ty cizorodé bubny, byl Teleman. Konkrétně bubny měla na starost androgynní bytost asijského původu, zatímco ostatní tři členové byli britští bleďoši s kytarami proklatě vysoko nad pasem. Dohromady mi to znělo zhruba tak, jako kdyby Franz Ferdinand natočili desku coververzí písniček z Malého televizního kabaretu. (Moment - to možná není zase tak špatný nápad! ;) Příliš dlouho jsem tam nepobyl.
Vyrazil jsem tedy na průzkum do elektronického stanu a cestou jsem alespoň potkal Jiřího Buriana (přestože Kapitán Demo měl koncert až následující den) a režiséra Petra Zelenku, kterého zřejmě beseda o seriálu Dabing Street dost vyčerpala, protože unaveně seděl na zemi na betonovém obrubníku.
Ve stanu byla TMA čili one man show Tomáše Martínka s klávesami a notebookem. Poseděl jsem v boční části stanu, ale popravdě řečeno jsem podle popisu ve festivalovém programu čekal trochu víc klavíru (ala dné ) a méně dusání.
Díky nedávnému TV pořadu Doutnák jsem získal dojem, že bych měl vidět seskupení Mutanti hledaj východisko, a tak jsem zamířil zase zpátky a podobně jako u MIDI LIDÍ jsem byl překvapen, kolik lidí tam bylo - tedy myslím hlavně v publiku, ale vlastně i na scéně, kde byli podle mých předpokladů dva lidi navíc (toto je velmi decentní narážka na jeden z tracků =) - bubeník a klávesák.
Mutanti jsou hudebně trochu podobní třeba WWW (aka Neurobeat), ale narozdíl od abstraktních textů WWW nabízejí Mutanti pro mě velice těžce stravitelný a všeobjímající cynismus a nihilismus. (Herečka Anna Kulovaná to kousek ode mě vydržela poslouchat jen pár minut.) Celkem výstižně to popisuje jejich promo text: "vtělují se do lidí, které byste nechtěli potkat" a jde jim to až příliš dobře. Školní ústrky se řeší domácí posilovnou a tím, že se pak všem dá před držku, a jako idioti z textů vycházejí jednotně jak měšťáci, kteří létají na dovolenou k moři, tak puberťáci, kteří chodí na diskotéky kvůli sexu - no prostě úplně všichni.
Poněkud zneklidňující ovšem bylo množství lidí v publiku kolem mě, kteří se spontánně a nadšeně připojili ke skandování slova "mrdání". Vypadalo to, že pro velkou část to představovalo pouze lákavou příležitost zahulákat si něco takového nahlas a kontext spokojeně ignorovali.
I přes jistou averzi k "ideovému pozadí" Mutantů ale musím uznat, že se jedná o projekt, který jen tak nepřehlédnete...
U Roosevelt se realita opět dost rozcházela s představou, kterou jsem si vytvořil podle krátkého popisu v programu - především si mi během mého krátkého pobytu u pódia nepodařilo objevit zmiňovanou melancholii. Místo ní jsem dostal modernizovanou verzi osmdesátkového diska s lehce funkovými kytarami, které se nebezpečně blížilo takovým německým hvězdám, jako byli Modern Talking nebo Fancy, a to včetně stylizovaného neonového nápisu Roosevelt pověšeného nad pódiem. Na můj vkus to bylo až příliš "vstřícné vůči posluchačům" (čti komerční).
Chtěl jsem stihnout spíše Darkstar, kteří vystupovali v elektronickém stanu, ale koncert mi bohužel příliš nesedl. Alba "North" a "News from Nowhere" jsem svého času docela poslouchal, ale tentokrát jsem měl spíše dojem, že pánové přes sebe pouze vrší ne zcela ladící loopy. Když se pak přidal i zpěv, u kterého jsem si nebyl jistý, jestli se jedná o odvážnou harmonickou kombinaci nebo problémy s odposlechem, tak moje rozpaky překročily kritickou mez a utekl jsem ze stanu zpátky do civilizace. Vydržel jsem jen asi dvě písničky, takže je to dost malý statistický vzorek pro hodnocení, ale bohužel...
Tak se stalo, že jsem neplánovaně skončil na koncertu Kláry Vytiskové neboli Klara & The Pop. Nejsem zrovna módní expert, ale extra plandavé oblečení s divokým květinovým vzorem mi krátce po druhém porodu nepřipadalo jako dobrá volba - tedy rozhodně ne pro případ, že vás v tom uvidí i někdo cizí. ;) Jinak ale název doprovodné skupiny nelhal a dostali jsme naservírovaný dobře fungující pop v angličtině. Klára jistě zpívala a skupina (včetně sestry Terezy u kláves, která si i zazpívala) se jí zbytečně nepletla pod nohy.
Můj dojem z celého koncertu by byl ovšem výrazně lepší, kdyby Klára mezi písničkami neustále nezabíhala do svého soukromí, nesnažila se vysvětlovat texty všech písniček a současně být über-cool a ještě se svou ležérní intonací dávat hlubokomyslné rady do života.
Hlavním tahákem celého ročníku Colours ale pro mě byli samozřejmě Moderat. Jak už jsem někde psal, tak bych raději viděl sólový koncert Apparat někdy po vydání alba Walls v nějakém menším prostoru, ale to se mi bohužel nepovedlo. Moderat jsou momentálně na menší scény už příliš "velcí", ale stále trochu moc temní, takže sice vystupovali na hlavní scéně, ale až po půlnoci, kdy už jsem měl po celodenních manévrech trochu problém udržet v provozu záda. To jsem nakonec vyřešil tak, že jsem se prodral před zvukaře, zavěsil se na zábradlí a spořádaně čekal.
Přesně podle plánu se pak ze setmělé scény ozvalo intro, celé trio napochodovalo na scénu a pustilo se do díla. Bohužel jsem okamžitě zjistil, že tenhle koncert bude mít jeden problém a tím byly téměř smrtící basy. Moderat si na hutných basech dávají obzvlášť záležet a v kombinaci s hlasitostí používanou na hlavní scéně to byla fakt síla. Asi každý návštěvník větších koncertů zná pocit, kdy mu basy vibrují hrudníkem a břichem, ale myslím, že tohle bylo poprvé, kdy jsem u některých nižších frekvencí cítil, jak mi vibrují i nozdry. Z toho jsem byl trochu nesvůj, ale jinak Moderat splnili v podstatě všechno, co jsem čekal.
Scéna byla poměrně jednoduchá a téměř celá černá - vzadu byly velké plochy pro projekce (mimochodem projekce byla většinou složená z animací jednoduchých geometrických objektů nebo textů a až na závěrečnou výjimku i úplně jiná než oficiální klipy) a vpředu byla v řadě tři hudební stanoviště. Pánové Bronsert a Szary měli své pultíky s hardwarem na krajích a Sascha Ring stál logicky uprostřed, kde měl své dva pultíky otočené bokem k publiku, odloženou kytaru a stojan s mikrofonem.
Byl jsem docela zvědavý, jak se Sascha Ring vypořádává s tak velkými koncerty, protože není "rodilý zpěvák", což dřív bývalo i oblíbené téma v rozhovorech, ale na Colours bylo znát, že Moderat už mají za sebou desítky společných koncertů a pár opravdu velkých festivalů, takže jsou pevní v kramflecích. Saschova hubená postava vypadá na scéně dostatečně dramaticky i uvolněně, jen se potvrdil Bronsertův komentář z nedávného rozhovoru, že se při koncertech "zavírají do své bubliny a Sascha pak zapomíná dělat Davea Gahana", protože komunikace s publikem se omezila pouze na občasné dvoujazyčné poděkování: "Thank you! Danke schön!" Po Kláře Vytiskové to ale byla vítaná změna.
U elektronických skupin se na dálku vždycky špatně posuzuje, co vlastně "hrají naživo" a co "hraje samo", ale rozhodně se jenom nepouštěly mastery z desek, protože všechny písničky zazněly v prodloužených verzích a ke konci každé se obvykle nějak "jamovalo". V druhé půlce koncertu si Sascha párkrát pověsil na na krk i elektrickou kytaru, ale "hrál" na ni ještě méně než Petr Marek. Kytara posloužila spíše jen jako zdroj zvuku, který dodával hudbě méně strojovou texturu.
Ke konci přišla na řadu i drobná scénka, kdy v tmavé pauze mezi písničkami z pódia zmizeli Ring i Szary a opuštěný Bronsert se chvíli zaskočeně rozhlížel, co se jako děje. Pak rozjel skladbu Milk a v jejích průběhu se kolegové zase vrátili a zapojili.
Pak už toho moc nezbývalo. Ozvalo se sloní troubení a Sascha pronesl asi tak třetí větu za celý koncert: "Is that what you wanted?" Publikum si zjevně myslelo, že jo, a začala písnička Bad Kingdom ("This is not what you wanted / Not what you had in mind") - včetně projekce založené na oficiální poloanimovaném klipu. (Mimochodem docela mě překvapilo, že sampl sloního troubení, který je v písničce použitý snad až příliš často, spouštěl Bronsert pokaždé ručně.)
A to bylo najednou skutečně všechno a šlo se domů.
Fakt - jen tak zničehonic.
Nebo mi to aspoň tak připadalo.
Klíčová slova:
Apparat,
Clarinet Factory,
Colours,
Darkstar,
dné,
festival,
Grunik,
hudba,
Klara & The Pop,
Moderat,
Mutanti hledaj východisko,
Roosevelt,
Teleman,
TMA,
Tomáš Hanák
2017-07-31
Colours 2017 - den druhý
Druhý den jsem neměl v programu žádného vyloženého favorita. Hlavní hvězdou zřejmě měla být LP (no dobře - předpokládám, že i byla =), ale mě z nehudebních důvodů příliš nelákala. Poměrně spolehlivě mě odradily už všudypřítomné nadšené články s PR superlativy, které postupně přecházely od "vypadá jako Bob Dylan" až k "nový Bob Dylan", a LP si mou neúčast navíc pojistila svými klipy, ze kterých mám velice podobný pocit jako z písničky Katy Perry "I Kissed a Girl" - tedy že používá homosexualitu jako cool rekvizitu. U LP to sice působí výrazně estetičtěji a věrohodněji, ale jádro mi nakonec připadá dost podobné. Koncert z dálky nezněl špatně, ale mé rozhodnutí bylo pevné jako pískovcová skála ;), takže jsem šel jinam.
Na druhém konci areálu začínali nesměle hrát Slováci Fresh Out of the Bus. Diváci se teprve trousili, takže to zpočátku vypadalo spíš jako veřejná zvukovka (viz foto), ale zhruba během prvních dvou písniček se návštěvnost naštěstí přece jen normalizovala.
Podle zvuku to vypadalo, že autobus v názvu bude nejspíš nějaká dálková linka do Londýna, protože se jednalo o kytarovku anglického střihu. V centru útoku působil hubený zpěvák s kytarou, kterého na křídlech doplňovali baskytarista a bubeník. Kromě toho byly často slyšet i klávesové zvuky, ale jejich zdroj se mi nepovedlo spolehlivě odhalit. V několika písničkách šla kytara úplně stranou (přesněji řečeno do stojanu) a její místo zabraly elektronické beaty, ale bylo to stále v "kytarovkové" toleranci. V publiku jsem trochu překvapivě zahlédl většinu členů skupiny Květy i Jaroslava Špuláka, který ovšem dlouho nepobyl a taky o tomhle koncertu nakonec nic nenapsal. Bylo to celkem fajn, ale taky to nebyl koncert, který by něčím vystoupil z řady.
Zbytek mého čtvrtečního programu byl na značně pamětnickou notu.
Longital jsem teď viděl po delší pauze a oba tradiční členy jsem si bohužel pamatoval trochu mladší. Naštěstí to trochu kompenzoval bubeník a pianista v jednom, protože toho jsem viděl poprvé a neměl jsem tudíž s čím srovnávat. ;) Nová (tedy poměrně) posila byla samozřejmě znát i v hudbě - živé bicí zní sice tradičněji a méně moderně, ale zase působí organičtěji. Taky se mi zdálo, že se kvůli nim (a klavíru) Dano Salontay s kytarou hudebně trochu upozadil. Poměrně tichý koncert místy narušovaly zvuky jiných bubnů z vedlejší scény, kde probíhala zvukovka, ale to naštěstí netrvalo dlouho. Zpěv obstarávala téměř výhradně Šina, která navíc asi ve dvou písničkách přidala něco jako gymnastickou sestavu se stuhou - až na to, že neměla stuhu, ale spíše šátky a že to nebyla zrovna gymnastika. ;) Na úplný závěr pak samozřejmě přišla "posledná, ale velmi dlhá pesnička" A to je všetko, kterou před dvěma lety na stejném pódiu citovali i Kieslowski.
Něco pro pamětníky už vlastně představuje i Norah Jones. Očividně nejsem sám, kdo si ji pamatuje hlavně ze stále opakovaných klipů k prvním dvěma deskám, protože jsem za zády zaslechl ženské komentáře na téma "už je holt taky starší" a "tak třicet už bude mít, ne?" (jak se teď dívám, tak má letos 38).
Z umístění koncertu na hlavní scénu jsem měl trochu rozpačité pocity, protože hudba Norah Jones zní většinou jako něco vycházejícího z amerického baru pozdě v noci (pokud hrajte pomalu a máte ve skupině pedal steel guitar, tak se tomu asi neubráníte =) a na velké scéně a takhle nahlas působila dost nepatřičně. Barovou atmosféru bohužel nežádoucím způsobem vytvářeli doprovodní hudebníci, kteří se s výjimkou bubeníka tvářili zhruba tak, že už ty písničky hrají celkem zhruba po tisící, dnes aspoň popáté, jsou utahaní a chtějí jít co nejdřív domů. Postupem času sice písničky trochu získávaly na síle, rychlosti a hlasitosti, ale to už jsem sledoval trochu z odstupu - nebo vlastně odsedu, protože jsem zaujal pozici na lavičce mimo hlavní plochu.
Jako vhodný hudební kontrast mi pak posloužili MIDI LIDI. Připadalo mi, že svůj vrchol popularity už taky mají pár let za sebou, ale po příchodu k česko-slovenské scéně jsem ten dojem musel dost přehodnotit, protože davy posluchačů přetékaly docela daleko za zvukařský stan. Rozdíl proti Muzikantu Králíčkovi a koneckonců i Longital byl opravdu citelný. =) S trochou drzosti a s velkým množstvím kličkování se mi ale přece jen nakonec povedlo dostat alespoň dvacet metrů od pódia.
Příchody, odchody a návraty ve skupině úplně pečlivě nesleduju, takže mě množství lidí na pódiu na první pohled trochu překvapilo, ale po chvilce pozorování jsem usoudil, že slečna vpravo na pódiu má ve skutečnosti na starost videoprojekce, takže na tvorbu hudby zbývají čtyři lidé (tedy tři hudebníci a jeden bubeník ;) a to proti tradiční tříčlenné sestavě vlastně není zase tak velký nárůst.
Většinu vokálních projevů (zpěv, halekání i komentáře mezi písničkami) samozřejmě obstaral Petr Marek, který byl opět vymóděn v historickém tričku New Order. Výraznou část (nebo dokonce většinu?) koncertu odehrál na kytaru, která trochu oživovala tradičně sterilní a pravidelný zvuk syntezátorů a presetů raných osmdesátých let (bubny se jim trochu překvapivě spíš podřizovaly), ale neřekl bych, že se jednalo o nějaké komplikované vyhrávky, čehož si je zjevně vědom i Marek ("sólo Michal Pavlíček!" a "lec ráák!").
I přes značnou profláknutost LIDÍ mi ale připadalo, že největší ohlas sklidila vsuvka s písničkou "I Just Called to Say I Love You" Stevieho Wondera, kterou pak Petr Marek zhodnotil slovy "aneb jak se pochlubit cizím peřím." Předpokládám, že to částečně souviselo i s jistou specifičností festivalového publika, které se skládá z věrných fanoušků, náhodných kolemjdoucích a spousty dalších lidí, kteří jsou na stupnici někde mezi tím.
Koncert skončil dramatickým zvoláním: "Kupujte nosiče nebo stahujte z Uložto nebo se na to úplně vykašlete!"
Na UNKLE jsem byl docela zvědav, ale už předem jsem krotil svá očekávání, protože mi vždycky připadalo, že je to projekt založený především na hostujících zpěvácích a bylo více než jisté, že všichni do Ostravy nepřijedou. A vida - skutečně nepřijeli! ;) Tedy zpěváci na scéně byli hned dva (muž a žena), ale nejednalo se zrovna o Thoma Yorka nebo Richarda Ashcrofta. Ve zpěvu se většinou střídali, ale občas přešel dopředu k mikrofonu i kapelník James Lavelle (jako jediný byl oblečený v bílém), aby utrousil nějakou moudrost ("How are you doin'?" a podobně) nebo zazpíval nějakou tu sloku. Většinu času se ale držel vzadu za svým pultem, kam na něho ovšem téměř neustále svítilo bodové světlo, aby bylo lépe vidět, že ve skutečnosti nic moc nedělá a je na pódiu v podstatě zbytečně. ;) Jeho loopy a elektroniku navíc téměř dokonale přehlušovali bubeník a kytarista, díky kterým ve mně sílilo podezření, že jsem omylem zabloudil na metalový koncert, ale v tom rachotu jsem se nemohl rozhodnout. Někdy v polovině jsem v pauze mezi písničkami zaslechl svá záda, jak úpěnlivé prosí, aby si už konečně mohla odpočinout, a tak jsem jim vyhověl a zabalil to...
Na druhém konci areálu začínali nesměle hrát Slováci Fresh Out of the Bus. Diváci se teprve trousili, takže to zpočátku vypadalo spíš jako veřejná zvukovka (viz foto), ale zhruba během prvních dvou písniček se návštěvnost naštěstí přece jen normalizovala.
Podle zvuku to vypadalo, že autobus v názvu bude nejspíš nějaká dálková linka do Londýna, protože se jednalo o kytarovku anglického střihu. V centru útoku působil hubený zpěvák s kytarou, kterého na křídlech doplňovali baskytarista a bubeník. Kromě toho byly často slyšet i klávesové zvuky, ale jejich zdroj se mi nepovedlo spolehlivě odhalit. V několika písničkách šla kytara úplně stranou (přesněji řečeno do stojanu) a její místo zabraly elektronické beaty, ale bylo to stále v "kytarovkové" toleranci. V publiku jsem trochu překvapivě zahlédl většinu členů skupiny Květy i Jaroslava Špuláka, který ovšem dlouho nepobyl a taky o tomhle koncertu nakonec nic nenapsal. Bylo to celkem fajn, ale taky to nebyl koncert, který by něčím vystoupil z řady.
Zbytek mého čtvrtečního programu byl na značně pamětnickou notu.
Longital jsem teď viděl po delší pauze a oba tradiční členy jsem si bohužel pamatoval trochu mladší. Naštěstí to trochu kompenzoval bubeník a pianista v jednom, protože toho jsem viděl poprvé a neměl jsem tudíž s čím srovnávat. ;) Nová (tedy poměrně) posila byla samozřejmě znát i v hudbě - živé bicí zní sice tradičněji a méně moderně, ale zase působí organičtěji. Taky se mi zdálo, že se kvůli nim (a klavíru) Dano Salontay s kytarou hudebně trochu upozadil. Poměrně tichý koncert místy narušovaly zvuky jiných bubnů z vedlejší scény, kde probíhala zvukovka, ale to naštěstí netrvalo dlouho. Zpěv obstarávala téměř výhradně Šina, která navíc asi ve dvou písničkách přidala něco jako gymnastickou sestavu se stuhou - až na to, že neměla stuhu, ale spíše šátky a že to nebyla zrovna gymnastika. ;) Na úplný závěr pak samozřejmě přišla "posledná, ale velmi dlhá pesnička" A to je všetko, kterou před dvěma lety na stejném pódiu citovali i Kieslowski.
Něco pro pamětníky už vlastně představuje i Norah Jones. Očividně nejsem sám, kdo si ji pamatuje hlavně ze stále opakovaných klipů k prvním dvěma deskám, protože jsem za zády zaslechl ženské komentáře na téma "už je holt taky starší" a "tak třicet už bude mít, ne?" (jak se teď dívám, tak má letos 38).
Z umístění koncertu na hlavní scénu jsem měl trochu rozpačité pocity, protože hudba Norah Jones zní většinou jako něco vycházejícího z amerického baru pozdě v noci (pokud hrajte pomalu a máte ve skupině pedal steel guitar, tak se tomu asi neubráníte =) a na velké scéně a takhle nahlas působila dost nepatřičně. Barovou atmosféru bohužel nežádoucím způsobem vytvářeli doprovodní hudebníci, kteří se s výjimkou bubeníka tvářili zhruba tak, že už ty písničky hrají celkem zhruba po tisící, dnes aspoň popáté, jsou utahaní a chtějí jít co nejdřív domů. Postupem času sice písničky trochu získávaly na síle, rychlosti a hlasitosti, ale to už jsem sledoval trochu z odstupu - nebo vlastně odsedu, protože jsem zaujal pozici na lavičce mimo hlavní plochu.
Jako vhodný hudební kontrast mi pak posloužili MIDI LIDI. Připadalo mi, že svůj vrchol popularity už taky mají pár let za sebou, ale po příchodu k česko-slovenské scéně jsem ten dojem musel dost přehodnotit, protože davy posluchačů přetékaly docela daleko za zvukařský stan. Rozdíl proti Muzikantu Králíčkovi a koneckonců i Longital byl opravdu citelný. =) S trochou drzosti a s velkým množstvím kličkování se mi ale přece jen nakonec povedlo dostat alespoň dvacet metrů od pódia.
Příchody, odchody a návraty ve skupině úplně pečlivě nesleduju, takže mě množství lidí na pódiu na první pohled trochu překvapilo, ale po chvilce pozorování jsem usoudil, že slečna vpravo na pódiu má ve skutečnosti na starost videoprojekce, takže na tvorbu hudby zbývají čtyři lidé (tedy tři hudebníci a jeden bubeník ;) a to proti tradiční tříčlenné sestavě vlastně není zase tak velký nárůst.
Většinu vokálních projevů (zpěv, halekání i komentáře mezi písničkami) samozřejmě obstaral Petr Marek, který byl opět vymóděn v historickém tričku New Order. Výraznou část (nebo dokonce většinu?) koncertu odehrál na kytaru, která trochu oživovala tradičně sterilní a pravidelný zvuk syntezátorů a presetů raných osmdesátých let (bubny se jim trochu překvapivě spíš podřizovaly), ale neřekl bych, že se jednalo o nějaké komplikované vyhrávky, čehož si je zjevně vědom i Marek ("sólo Michal Pavlíček!" a "lec ráák!").
I přes značnou profláknutost LIDÍ mi ale připadalo, že největší ohlas sklidila vsuvka s písničkou "I Just Called to Say I Love You" Stevieho Wondera, kterou pak Petr Marek zhodnotil slovy "aneb jak se pochlubit cizím peřím." Předpokládám, že to částečně souviselo i s jistou specifičností festivalového publika, které se skládá z věrných fanoušků, náhodných kolemjdoucích a spousty dalších lidí, kteří jsou na stupnici někde mezi tím.
Koncert skončil dramatickým zvoláním: "Kupujte nosiče nebo stahujte z Uložto nebo se na to úplně vykašlete!"
Na UNKLE jsem byl docela zvědav, ale už předem jsem krotil svá očekávání, protože mi vždycky připadalo, že je to projekt založený především na hostujících zpěvácích a bylo více než jisté, že všichni do Ostravy nepřijedou. A vida - skutečně nepřijeli! ;) Tedy zpěváci na scéně byli hned dva (muž a žena), ale nejednalo se zrovna o Thoma Yorka nebo Richarda Ashcrofta. Ve zpěvu se většinou střídali, ale občas přešel dopředu k mikrofonu i kapelník James Lavelle (jako jediný byl oblečený v bílém), aby utrousil nějakou moudrost ("How are you doin'?" a podobně) nebo zazpíval nějakou tu sloku. Většinu času se ale držel vzadu za svým pultem, kam na něho ovšem téměř neustále svítilo bodové světlo, aby bylo lépe vidět, že ve skutečnosti nic moc nedělá a je na pódiu v podstatě zbytečně. ;) Jeho loopy a elektroniku navíc téměř dokonale přehlušovali bubeník a kytarista, díky kterým ve mně sílilo podezření, že jsem omylem zabloudil na metalový koncert, ale v tom rachotu jsem se nemohl rozhodnout. Někdy v polovině jsem v pauze mezi písničkami zaslechl svá záda, jak úpěnlivé prosí, aby si už konečně mohla odpočinout, a tak jsem jim vyhověl a zabalil to...
Klíčová slova:
Colours,
festival,
Fresh Out Of The Bus,
hudba,
Longital,
LP,
MIDI LIDI,
Norah Jones,
UNKLE
Colours 2017 - den první
Rok se s rokem sešel a je tu další rutinní reportáž z dalšího rutinního ročníku Colours s několika rozmazanými fotkami z mobilu.
Letošní ročník prý přinesl nový návštěvnický rekord (jehož hodnota ovšem [zřejmě kvůli Martinu Věchetovi] pro jistotu nebyla publikována) a bylo to znát. Problémy s parkováním se prohloubily pouze trochu (stále se marně snažím vymyslet metodu, jak bych si své parkovací místo mohl přivézt s sebou), ale horší to bylo ve středu se vstupem do areálu. Pořadatelé totiž letos nasadili nové textilní náramky s nějakým plastovým štítkem, který bylo třeba sejmout speciální čtečkou, jenže čtečky ostrý provoz příliš nezvládaly. Těžko říct, jestli měly problém se samotným čtením štítků nebo až s přenosem dat (pořadatelé nebyli příliš sdílní), ale tahle komplikace výrazně přispěla k tomu, že se kontroly protahovaly a před vstupem se hromadili přehřátí, dehydrovaní a tudíž i dost nevrlí lidé.
Já jsem frontu absolvoval poměrně rychle (zhruba za hodinu), ale i tak jsem měl dost šancí sledovat okolí, takže jsem viděl třeba Tomáše Neuwertha (Umakart, Nierika, Kittchen, ...), jak spořádaně stojí s nějakým dětským oddílem ve frontě pro hosty, dále paní, která zbytečně stála zhruba hodinu v nesprávné frontě, jinou paní, která už vystála dvě různé fronty a vždycky se na konec dozvěděla, že má jít do té druhé, zahraniční turisty mávající pasy a další nežádoucí a nevyhnutelný frontový folklór, který ale tentokrát překračoval obvyklý stav z předchozích let.
Lidé, kteří přišli později, na tom byli hůř a ve frontě na slunci strávili i přes dvě hodiny. Poslední hlouček těch, kteří nezkolabovali (i to se prý dělo), byl nakonec už za šera vpuštěn dovnitř s lístky, ale bez náramků, s tím, že si je mají vyzvednout později nebo následující den.
Doufám, že příští rok to technika zvládne lépe, ale ještě víc doufám, že si tentokrát stihnu vyměnit lístek za náramek už den před oficiálním začátkem...
První koncert, který jsem chtěl stihnout, byla Birdy, která podle mojí kopie programu měla právě začínat na hlavním pódiu, ale ta už zjevně delší dobu hrála/zpívala a vypadalo to, že už dlouho pokračovat nebude, a tak jsem se šel rovnou podívat na závěrečnou část koncertu staršího projektu Petra Marka (MIDI LIDI) jménem Muzikant Králíček.
Historii celého projektu v podstatě neznám, ale zdá se, že v posledních letech se koncertní sestava skládá z Petra Marka a čtyřčlenné (!) varianty skupiny Květy. Z pódia se tudíž nelinula (skoro?) žádná elektronika, ale zvuk tradičních, živě hraných nástrojů a frontman (údajně se před mým příchodem sám představil jako Vláďa Menšík) měl co dělat, aby svým písničkářským charisma zatlačil do pozadí hubené nohy čouhající z kraťasů Martina Kyšperského, což bylo dost těžké, protože písničky obsahovaly Markův typický humor i "humor", takže často bloudily v hustých lesích, ve kterých se skrývá hranice srozumitelnosti. Jako poměrně charakteristický příklad by mohla posloužit píseň, která střídavě a nepředvídatelně přecházela z němčiny do angličtiny (aspoň myslím - měl jsem trochu problém se srozumitelností textu =) až dorazila k závěrečné pointě "das Meer ist tief / budeš mě milovat jako dřív?".
Další zvláštností setu byla písnička uvedená jako "Elektrická puma pánů Suchého a Havlíka". Dodatečně jsem si ověřil, že písnička skutečně pochází ze stejnojmenné divadelní parodie na bondovky z roku 1974 (ovšem původně se jmenuje Ukolébavka), ale není mi jasné, proč ji Petr Marek zařadil do svého koncertního repertoiru. Ve hře totiž tuhle pseudoarabskou písničku zpívá terorista (?) Hadžadžadž a bez kontextu celé hry působí její text dost nejasně. Mohl by to být komentář současné geopolitické situace (ale jaký vlastně?), nostalgická vzpomínka na dětství strávené u otcova gramofonu, vhodná záminka pro zapojení buclaté břišní tanečnice nearabského původu (ano, skutečně se tam objevila!) nebo všechno tohle dohromady.
Koncert nakonec skončil bezostyšnou a velmi markovskou reklamou: "Hráli jsme písničky z téhle desky." (Ano, jednalo se o vinyl!) "Je to dvojalbum." (Ano, obal by rozkládací.) "Nikdo to nekupuje. Máme tady šest kusů." (Ano, nekoupil jsem si ji.)
Po tomhle koncertu jsem se vydal na menší prohlídku po areálu a zdálo se mi, že ani stavebních úprav neproběhlo tolik, jako v předchozích letech.
Z hlediska Colours ale pár změn proběhlo. Především "elektronický" stan se přestěhoval od hlavní cesty na úplně opačný konec areálu. Akustický komfort ovšem trochu kazil jakýsi "bar", který stál zhruba třicet metrů před ním a nonstop vyhrával (každý rok doufám, že organizátoři tenhle hudební šum nějak omezí nebo utlumí, ale stále marně), a nakonec i samotný stan, protože vyšší frekvence se od jeho stěny (nebo to byla sousední budova?) odrážely zpátky k pódiu, takže činely byly vždy slyšet s matoucí ozvěnou. Naopak pozitivem byla skládací plastová podlaha, protože struska kolem a zřejmě i pod stanem byla místy dost hrubá i na chůzi, o tanci nemluvě.
Při své první návštěvě jsem narazil na 1flfsoap (toto není překlep ;), což byli dva mladíci s shoegazerovskou image, kytarou, klávesami, bubny, nějakými krabičkami a nevyužitým mikrofonem, což byla samozřejmě chyba, za kterou jsem jim se sebejistotou Mirky Spáčilové strhnul z hodnocení deset procent. Jinak to ale šlapalo a původně téměř prázdný stan (velká část návštěvníků stále ještě čekala ve frontě před areálem =}) se postupně příjemně zaplnil.
Já jsem ovšem chtěl dokončit obhlídku areálu a tak jsem chvíli před koncem pokračoval na "hutní" scénu. Cestou jsem si připsal první úlovek do rubriky "celebrity spotting", když jsem potkal Petra Lexu ze světoznámé skupiny Slza (tedy aspoň doufám, že to byl on) s dámským doprovodem.
Během cesty k pódiu jsem podle zvuku identifikoval Melt Yourself Down jako další afrobeatovou skupinu, což jsem ale musel přehodnotit, protože na to byla až příliš bělošská a koneckonců k tomu moc neseděl ani ten zdivočelý saxofon, který jsem původně považoval za pokus o europeizaci. ;) Příliš dlouho jsem se ovšem nezdržel.
Cestou zpátky jsem se znovu zastavil ve stanu, kde začínal hrát Keosz. Na začátku tam opět bylo méně lidí (cca 100, mimo jiné i vysmátý Filip Horký z ČT - jako vždy v obleku), ale temná produkce (převážně beaty a basy a naopak minimum harmonií) ve středním tempu způsobila, že publika spíše ubývalo a brzy to vypadalo, že Keosz už hraje spíše sám pro sebe. Nemohl jsem se na jeho trápení dívat a taky jsem zbaběle utekl.
Oklikou jsem došel na přátelské posezení na doslech hlavní scény, kterou už obsadili Alt-J. Původně jsem se chtěl prodrat trochu blíže k pódiu, ale pohled na davy nahuštěné na ploše mě od toho nápadu spolehlivě odradil. Z koncertu jsem si odnesl především dojem, že Alt-J mají poměrně charakteristický styl, protože před Colours jsem od nich zaregistroval asi dvě písničky (přípravu jsem letos opět vypustil) a připadalo mi, že každou z nich hráli minimálně třikrát. ;)
Co napsat k Tata bojs a příliš se neopakovat? =) Tak například mě překvapilo, že většinu koncertu odbubnoval právě výše zmiňovaný Tomáš Neuwerth, takže Milan Cais mohl dát průchod svým tanečním choutkám a vydat se i směrem k publiku. Dalším překvapením bylo, které písničky se dostaly do aktuálního playlistu. Mám podezření, že hlavním důvodem zařazení Světové (rapovou vsuvku opět obstaral Vladimír "nikoliv-518" Bár v čepici kšiltem dozadu) a hříčky Kamarádky (featuring Mardoša) není ani tak samotná kvalita, jako spíše to, že jsou "jiné" a že se v nich dostanou k mikrofonu i jiní lidé než Milan Cais. Obětí se stala mimo jiné Toreadorská otázka, naopak závěrečná Růžová armáda vydržela. "Takže dobrý." ;)
Ve večerním programu jsem měl zatržený ještě koncert Autumnist (formerly known as Abuse), ale má účast byla se současným stavem přepravní techniky bohužel fyzicky nemožná. Cestou na druhou stranu areálu jsem si alespoň spokojeně ověřil, že kebab v tortile je možné koupit na stejném místě jako loni, ale ani na ten ve středu (ještě) nedošlo.
Na "česko-slovenské" scéně mě okamžitě praštilo do očí několik změn. Především se změnil titulární sponzor (Kofola místo Radegastu) a současně s tím zmizela velká nafukovací figurína Radegasta, která každoročně stávala vedle pódia. Sice nejsem zrovna pivař, ale téměř jsem zamáčkl slzu. Další změna byla vidět na pódiu, kde Květy vystupovaly v aktuální ořezané tříčlenné sestavě (bez houslí), což by možná nebylo tak zvláštní, kdyby odpoledne s Muzikantem Králíčkem nevystupovali ve čtyřech.
Květy nejsou skupina, kterou bych si doma pravidelně pouštěl, ale na festivalech už jsem si na ně nějak zvykl. Tentokrát se mi ale zdálo, že něco není zcela v pořádku a že trochu vázne souhra mezi jednotlivými řadami a ve hře se projevila řada zkažených přihrávek - nebo mi prostě jenom chyběly ty housle. ;) Trochu zaskočený jsem byl i z nových písniček. Zdá se mi, že se pozvolna mění poetika textů.
Martin Kyšperský (už v dlouhých kalhotách =) ovšem na pódiu působil stejně uvolněně jako jindy a mezi písničkami vyprávěl, co ho právě napadlo: "Chtěl jsem, aby si s námi tuhle písničku zahrál i Albert, ale jsem blbec, že jsem mu tu smsku poslal pozdě, tak mu tu písničku aspoň věnujeme." Během předehry písničky Tulák spontánně zajásal: "To zní super kovbojsky!" a na jejím konci přidal i vysvětlení: "Já mám momentálně sen nahrát country desku a tohle byl takový první náznak. Ono to v té písničce vlastně vždycky bylo."
Na závěr při představování kapely se i on představil jako Vláďa Menšík (mám silné podezření, že vítr nefouká z Ivančic, ale od Karla Veselého!) a já jsem mohl vyrazit domů.
Ilustrační foto - Frýdek-Místek
Tedy prošel jsem i kolem hlavní scény, ale některý ze singlů Imagine Dragons mi posloužil jen jako kulisa k důstojnému odchodu do noci.
Letošní ročník prý přinesl nový návštěvnický rekord (jehož hodnota ovšem [zřejmě kvůli Martinu Věchetovi] pro jistotu nebyla publikována) a bylo to znát. Problémy s parkováním se prohloubily pouze trochu (stále se marně snažím vymyslet metodu, jak bych si své parkovací místo mohl přivézt s sebou), ale horší to bylo ve středu se vstupem do areálu. Pořadatelé totiž letos nasadili nové textilní náramky s nějakým plastovým štítkem, který bylo třeba sejmout speciální čtečkou, jenže čtečky ostrý provoz příliš nezvládaly. Těžko říct, jestli měly problém se samotným čtením štítků nebo až s přenosem dat (pořadatelé nebyli příliš sdílní), ale tahle komplikace výrazně přispěla k tomu, že se kontroly protahovaly a před vstupem se hromadili přehřátí, dehydrovaní a tudíž i dost nevrlí lidé.
Já jsem frontu absolvoval poměrně rychle (zhruba za hodinu), ale i tak jsem měl dost šancí sledovat okolí, takže jsem viděl třeba Tomáše Neuwertha (Umakart, Nierika, Kittchen, ...), jak spořádaně stojí s nějakým dětským oddílem ve frontě pro hosty, dále paní, která zbytečně stála zhruba hodinu v nesprávné frontě, jinou paní, která už vystála dvě různé fronty a vždycky se na konec dozvěděla, že má jít do té druhé, zahraniční turisty mávající pasy a další nežádoucí a nevyhnutelný frontový folklór, který ale tentokrát překračoval obvyklý stav z předchozích let.
Lidé, kteří přišli později, na tom byli hůř a ve frontě na slunci strávili i přes dvě hodiny. Poslední hlouček těch, kteří nezkolabovali (i to se prý dělo), byl nakonec už za šera vpuštěn dovnitř s lístky, ale bez náramků, s tím, že si je mají vyzvednout později nebo následující den.
Doufám, že příští rok to technika zvládne lépe, ale ještě víc doufám, že si tentokrát stihnu vyměnit lístek za náramek už den před oficiálním začátkem...
První koncert, který jsem chtěl stihnout, byla Birdy, která podle mojí kopie programu měla právě začínat na hlavním pódiu, ale ta už zjevně delší dobu hrála/zpívala a vypadalo to, že už dlouho pokračovat nebude, a tak jsem se šel rovnou podívat na závěrečnou část koncertu staršího projektu Petra Marka (MIDI LIDI) jménem Muzikant Králíček.
Historii celého projektu v podstatě neznám, ale zdá se, že v posledních letech se koncertní sestava skládá z Petra Marka a čtyřčlenné (!) varianty skupiny Květy. Z pódia se tudíž nelinula (skoro?) žádná elektronika, ale zvuk tradičních, živě hraných nástrojů a frontman (údajně se před mým příchodem sám představil jako Vláďa Menšík) měl co dělat, aby svým písničkářským charisma zatlačil do pozadí hubené nohy čouhající z kraťasů Martina Kyšperského, což bylo dost těžké, protože písničky obsahovaly Markův typický humor i "humor", takže často bloudily v hustých lesích, ve kterých se skrývá hranice srozumitelnosti. Jako poměrně charakteristický příklad by mohla posloužit píseň, která střídavě a nepředvídatelně přecházela z němčiny do angličtiny (aspoň myslím - měl jsem trochu problém se srozumitelností textu =) až dorazila k závěrečné pointě "das Meer ist tief / budeš mě milovat jako dřív?".
Další zvláštností setu byla písnička uvedená jako "Elektrická puma pánů Suchého a Havlíka". Dodatečně jsem si ověřil, že písnička skutečně pochází ze stejnojmenné divadelní parodie na bondovky z roku 1974 (ovšem původně se jmenuje Ukolébavka), ale není mi jasné, proč ji Petr Marek zařadil do svého koncertního repertoiru. Ve hře totiž tuhle pseudoarabskou písničku zpívá terorista (?) Hadžadžadž a bez kontextu celé hry působí její text dost nejasně. Mohl by to být komentář současné geopolitické situace (ale jaký vlastně?), nostalgická vzpomínka na dětství strávené u otcova gramofonu, vhodná záminka pro zapojení buclaté břišní tanečnice nearabského původu (ano, skutečně se tam objevila!) nebo všechno tohle dohromady.
Koncert nakonec skončil bezostyšnou a velmi markovskou reklamou: "Hráli jsme písničky z téhle desky." (Ano, jednalo se o vinyl!) "Je to dvojalbum." (Ano, obal by rozkládací.) "Nikdo to nekupuje. Máme tady šest kusů." (Ano, nekoupil jsem si ji.)
Po tomhle koncertu jsem se vydal na menší prohlídku po areálu a zdálo se mi, že ani stavebních úprav neproběhlo tolik, jako v předchozích letech.
Z hlediska Colours ale pár změn proběhlo. Především "elektronický" stan se přestěhoval od hlavní cesty na úplně opačný konec areálu. Akustický komfort ovšem trochu kazil jakýsi "bar", který stál zhruba třicet metrů před ním a nonstop vyhrával (každý rok doufám, že organizátoři tenhle hudební šum nějak omezí nebo utlumí, ale stále marně), a nakonec i samotný stan, protože vyšší frekvence se od jeho stěny (nebo to byla sousední budova?) odrážely zpátky k pódiu, takže činely byly vždy slyšet s matoucí ozvěnou. Naopak pozitivem byla skládací plastová podlaha, protože struska kolem a zřejmě i pod stanem byla místy dost hrubá i na chůzi, o tanci nemluvě.
Při své první návštěvě jsem narazil na 1flfsoap (toto není překlep ;), což byli dva mladíci s shoegazerovskou image, kytarou, klávesami, bubny, nějakými krabičkami a nevyužitým mikrofonem, což byla samozřejmě chyba, za kterou jsem jim se sebejistotou Mirky Spáčilové strhnul z hodnocení deset procent. Jinak to ale šlapalo a původně téměř prázdný stan (velká část návštěvníků stále ještě čekala ve frontě před areálem =}) se postupně příjemně zaplnil.
Já jsem ovšem chtěl dokončit obhlídku areálu a tak jsem chvíli před koncem pokračoval na "hutní" scénu. Cestou jsem si připsal první úlovek do rubriky "celebrity spotting", když jsem potkal Petra Lexu ze světoznámé skupiny Slza (tedy aspoň doufám, že to byl on) s dámským doprovodem.
Během cesty k pódiu jsem podle zvuku identifikoval Melt Yourself Down jako další afrobeatovou skupinu, což jsem ale musel přehodnotit, protože na to byla až příliš bělošská a koneckonců k tomu moc neseděl ani ten zdivočelý saxofon, který jsem původně považoval za pokus o europeizaci. ;) Příliš dlouho jsem se ovšem nezdržel.
Cestou zpátky jsem se znovu zastavil ve stanu, kde začínal hrát Keosz. Na začátku tam opět bylo méně lidí (cca 100, mimo jiné i vysmátý Filip Horký z ČT - jako vždy v obleku), ale temná produkce (převážně beaty a basy a naopak minimum harmonií) ve středním tempu způsobila, že publika spíše ubývalo a brzy to vypadalo, že Keosz už hraje spíše sám pro sebe. Nemohl jsem se na jeho trápení dívat a taky jsem zbaběle utekl.
Oklikou jsem došel na přátelské posezení na doslech hlavní scény, kterou už obsadili Alt-J. Původně jsem se chtěl prodrat trochu blíže k pódiu, ale pohled na davy nahuštěné na ploše mě od toho nápadu spolehlivě odradil. Z koncertu jsem si odnesl především dojem, že Alt-J mají poměrně charakteristický styl, protože před Colours jsem od nich zaregistroval asi dvě písničky (přípravu jsem letos opět vypustil) a připadalo mi, že každou z nich hráli minimálně třikrát. ;)
Co napsat k Tata bojs a příliš se neopakovat? =) Tak například mě překvapilo, že většinu koncertu odbubnoval právě výše zmiňovaný Tomáš Neuwerth, takže Milan Cais mohl dát průchod svým tanečním choutkám a vydat se i směrem k publiku. Dalším překvapením bylo, které písničky se dostaly do aktuálního playlistu. Mám podezření, že hlavním důvodem zařazení Světové (rapovou vsuvku opět obstaral Vladimír "nikoliv-518" Bár v čepici kšiltem dozadu) a hříčky Kamarádky (featuring Mardoša) není ani tak samotná kvalita, jako spíše to, že jsou "jiné" a že se v nich dostanou k mikrofonu i jiní lidé než Milan Cais. Obětí se stala mimo jiné Toreadorská otázka, naopak závěrečná Růžová armáda vydržela. "Takže dobrý." ;)
Ve večerním programu jsem měl zatržený ještě koncert Autumnist (formerly known as Abuse), ale má účast byla se současným stavem přepravní techniky bohužel fyzicky nemožná. Cestou na druhou stranu areálu jsem si alespoň spokojeně ověřil, že kebab v tortile je možné koupit na stejném místě jako loni, ale ani na ten ve středu (ještě) nedošlo.
Na "česko-slovenské" scéně mě okamžitě praštilo do očí několik změn. Především se změnil titulární sponzor (Kofola místo Radegastu) a současně s tím zmizela velká nafukovací figurína Radegasta, která každoročně stávala vedle pódia. Sice nejsem zrovna pivař, ale téměř jsem zamáčkl slzu. Další změna byla vidět na pódiu, kde Květy vystupovaly v aktuální ořezané tříčlenné sestavě (bez houslí), což by možná nebylo tak zvláštní, kdyby odpoledne s Muzikantem Králíčkem nevystupovali ve čtyřech.
Květy nejsou skupina, kterou bych si doma pravidelně pouštěl, ale na festivalech už jsem si na ně nějak zvykl. Tentokrát se mi ale zdálo, že něco není zcela v pořádku a že trochu vázne souhra mezi jednotlivými řadami a ve hře se projevila řada zkažených přihrávek - nebo mi prostě jenom chyběly ty housle. ;) Trochu zaskočený jsem byl i z nových písniček. Zdá se mi, že se pozvolna mění poetika textů.
Martin Kyšperský (už v dlouhých kalhotách =) ovšem na pódiu působil stejně uvolněně jako jindy a mezi písničkami vyprávěl, co ho právě napadlo: "Chtěl jsem, aby si s námi tuhle písničku zahrál i Albert, ale jsem blbec, že jsem mu tu smsku poslal pozdě, tak mu tu písničku aspoň věnujeme." Během předehry písničky Tulák spontánně zajásal: "To zní super kovbojsky!" a na jejím konci přidal i vysvětlení: "Já mám momentálně sen nahrát country desku a tohle byl takový první náznak. Ono to v té písničce vlastně vždycky bylo."
Na závěr při představování kapely se i on představil jako Vláďa Menšík (mám silné podezření, že vítr nefouká z Ivančic, ale od Karla Veselého!) a já jsem mohl vyrazit domů.
Ilustrační foto - Frýdek-Místek
Tedy prošel jsem i kolem hlavní scény, ale některý ze singlů Imagine Dragons mi posloužil jen jako kulisa k důstojnému odchodu do noci.
Klíčová slova:
1flfsoap,
Alt-J,
Autumnist,
Birdy,
Colours,
festival,
hudba,
Imagine Dragons,
Keosz,
Květy,
Melt Yourself Down,
Muzikant Králíček,
Petr Marek,
Tata bojs
2017-02-02
Recenze Tři oříšky pro Popelku (Rudé právo 1974)
Sérii recenzí z archivu Rudého práva (zatím?) uzavírám oblíbenou pohádkovou klasikou, ale zrovna tahle recenze je bohužel trochu ošizená.
Pokud se dá věřit údajům na internetu, tak pohádka Tři oříšky pro Popelku měla premiéru 1.11.1973, ale Rudé právo ji vzalo na vědomí teprve v lednu 1974. Jiří Hrbas ovšem místo rozboru spíše upozorňuje, že film je po všech stránkách úspěšný a že ukazuje, „jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi“. Téměř se zdá, že kdyby film úspěšný nebyl, tak by žádný článek raději ani nevznikl. ;)
Tři oříšky pro Popelku
Česká premiéra 1.11.1973
ČSFD 86 %
Rudé právo 10.1.1974, strana 5
Pohádka Boženy Němcové
Koprodukční úspěch
V právě uplynulém roce dosáhly náš Barrandov a berlínská DBPA mimořádného úspěchu při filmové realizaci pohádky, vytvořené na motivy námětu Boženy Němcová. Tento koprodukční česko-německý barevný film měl už neobyčejný ohlas na Dětském filmovém festivalu. Jmenuje se TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU a nyní se hraje v kinech a soustřeďuje na sebe pozornost dospělých i dětí. Snímek potvrdil znovu, že naše filmová tvorba pro děti a mládež má velmi vysokou úroveň. Nesvědčí o tom jenom loňský »dětský« triumf, vysoká návštěvnost tohoto filmu, ale i zájem o film v zahraničí. Úspěch divácký a zároveň umělecký - to nebývá vždy obvyklé. Tady se spojil k dobru věci.
Námět filmu je klasický a možno říci nesmrtelný - jde o nejslavnější pohádku světa - příběh o Popelce. Kdysi zaujal naši Boženu Němcovou, nyní ve filmu Bohumilu Zelenkovou a režiséra Václava Vorlíčka. Filmová Popelka má už svou tradici. Věnoval jí pozornost Georges Méliès, ale i Walt Disney a sovětská kinematografie. Látka je tedy zlatým fondem filmu. Česko-německá verze nám předkládá Popelku dosti změněnou. Jezdí na koni, obratně střílí, má kamarády v čeledínovi, koníku, sově, pejskovi a kocourkovi. Je aktivní, má smysl pro humor. Ale jinak je tu vše – macecha, aspoň jedna dcera, princ a jeho rodiče - i samozřejmě ztracený střevíček.
Václav Vorlíček už má zkušenosti s dětským filmem i žánrem pohádek moderní doby. Jeho vidění je komediální. Rád spojuje realitu s fantazií. Zachoval ducha původní pohádky, ale posunul příběh někam jinam. Změnil nejen charakter Popelky, ale dal filmu i působivé zimní exteriéry. Ples na zámku má proto nový půvab. Kameraman Josef Illík dokonale využil poetičnosti exteriérů natáčených v krajině NDR i u nás.
Překvapením je výkon Libuše Šafránkové v roli Popelky. Tato půvabná Barunka z televizní Babičky velmi vyzrála a dovedla si s novým charakterem aktivní a samostatné Popelky dobře poradit. Pohádkovost nebyla jistou modernizací nijak oslabena, a naopak získala nové kouzlo. Není třeba připomínat, že tento žánr je v našich kinech (i dětských programech) velmi užitečný a potřebný. Je zároveň značně obtížný. Proto je to tím radostnější úspěch naší kinematografie. Konečně i v tom, jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi. Ti, kteří se rádi vracejí do světa dětství, do světa pohádek (společně se svými dětmi), tu konečně nalezli další film, který je potěší - a který je i umělecky úspěšný, což je neméně důležité. Dává také další perspektivu filmové tvorbě pro děti a mládež.
JIŘÍ HRBAS
Pokud se dá věřit údajům na internetu, tak pohádka Tři oříšky pro Popelku měla premiéru 1.11.1973, ale Rudé právo ji vzalo na vědomí teprve v lednu 1974. Jiří Hrbas ovšem místo rozboru spíše upozorňuje, že film je po všech stránkách úspěšný a že ukazuje, „jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi“. Téměř se zdá, že kdyby film úspěšný nebyl, tak by žádný článek raději ani nevznikl. ;)
Tři oříšky pro Popelku
Česká premiéra 1.11.1973
ČSFD 86 %
Rudé právo 10.1.1974, strana 5
Pohádka Boženy Němcové
Koprodukční úspěch
V právě uplynulém roce dosáhly náš Barrandov a berlínská DBPA mimořádného úspěchu při filmové realizaci pohádky, vytvořené na motivy námětu Boženy Němcová. Tento koprodukční česko-německý barevný film měl už neobyčejný ohlas na Dětském filmovém festivalu. Jmenuje se TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU a nyní se hraje v kinech a soustřeďuje na sebe pozornost dospělých i dětí. Snímek potvrdil znovu, že naše filmová tvorba pro děti a mládež má velmi vysokou úroveň. Nesvědčí o tom jenom loňský »dětský« triumf, vysoká návštěvnost tohoto filmu, ale i zájem o film v zahraničí. Úspěch divácký a zároveň umělecký - to nebývá vždy obvyklé. Tady se spojil k dobru věci.
Námět filmu je klasický a možno říci nesmrtelný - jde o nejslavnější pohádku světa - příběh o Popelce. Kdysi zaujal naši Boženu Němcovou, nyní ve filmu Bohumilu Zelenkovou a režiséra Václava Vorlíčka. Filmová Popelka má už svou tradici. Věnoval jí pozornost Georges Méliès, ale i Walt Disney a sovětská kinematografie. Látka je tedy zlatým fondem filmu. Česko-německá verze nám předkládá Popelku dosti změněnou. Jezdí na koni, obratně střílí, má kamarády v čeledínovi, koníku, sově, pejskovi a kocourkovi. Je aktivní, má smysl pro humor. Ale jinak je tu vše – macecha, aspoň jedna dcera, princ a jeho rodiče - i samozřejmě ztracený střevíček.
Václav Vorlíček už má zkušenosti s dětským filmem i žánrem pohádek moderní doby. Jeho vidění je komediální. Rád spojuje realitu s fantazií. Zachoval ducha původní pohádky, ale posunul příběh někam jinam. Změnil nejen charakter Popelky, ale dal filmu i působivé zimní exteriéry. Ples na zámku má proto nový půvab. Kameraman Josef Illík dokonale využil poetičnosti exteriérů natáčených v krajině NDR i u nás.
Překvapením je výkon Libuše Šafránkové v roli Popelky. Tato půvabná Barunka z televizní Babičky velmi vyzrála a dovedla si s novým charakterem aktivní a samostatné Popelky dobře poradit. Pohádkovost nebyla jistou modernizací nijak oslabena, a naopak získala nové kouzlo. Není třeba připomínat, že tento žánr je v našich kinech (i dětských programech) velmi užitečný a potřebný. Je zároveň značně obtížný. Proto je to tím radostnější úspěch naší kinematografie. Konečně i v tom, jak má naše kinematografie spolupracovat s ostatními socialistickými kinematografiemi. Ti, kteří se rádi vracejí do světa dětství, do světa pohádek (společně se svými dětmi), tu konečně nalezli další film, který je potěší - a který je i umělecky úspěšný, což je neméně důležité. Dává také další perspektivu filmové tvorbě pro děti a mládež.
JIŘÍ HRBAS
Klíčová slova:
1974,
film,
Jiří Hrbas,
recenze,
Rudé právo,
Tři oříšky pro Popelku,
Václav Vorlíček
2017-02-01
Recenze Druhý tah pěšcem (Rudé právo 1985)
Polozapomenutý film Víta Olmera Druhý tah pěšcem asi není sám o sobě příliš zajímavý (účast scénáristy Jaroslava Dietla naznačuje, že se jedná o špionážní variaci na Malého pitavala), ale dobová recenze Jana Klimenta pěkně ukazuje, jak se k filmům „s bezpečnostní tématikou“ tehdy přistupovalo – totiž především ideologicky a výchovně. Výsledkem bylo, že "kina dostala film z druhu těch, které zvlášť potřebují" a Barrandov tím zřejmě splnil naplánovanou kvótu kriminálek na celý rok.
Dnešní diváci u starších filmů často nevěřícně sledují množství vykouřených cigaret, ale tomuhle filmu se očividně povedlo překročit i tehdejší tolerantní limity, protože přemíra kouření zarazila i Jana Klimenta. Což dobré není!
Film tedy podle něj není „bezkazný“, ale „nemusí pršet, stačí, když kape“!
Druhý tah pěšcem
Česká premiéra 1.11.1985
ČSFD 44 %
Rudé právo 12.12.1985, strana 5
Budou další tahy následovat?
Napínavá podívaná s hlubším jádrem
Když jsme nedávno psali o záslužné čtvrté přehlídce filmů s bezpečnostní tématikou, tedy filmových detektivek, děl dramaticky napínavých, která proběhla v Terezíně, uvedli jsme, že z letošního ročníku soutěže vyšel vítězně nový snímek Filmového studia Barrandov Druhý tah pěšcem. Natočil jej podle námětu J. Čermáka a J. Dietla a podle Dietlova scénáře režisér Vít Olmer a dokázal tak znovu svůj osobitý, nevšední talent. Film nyní přichází do kin a diváci mohou posoudit oprávněnost rozhodnutí terezínské poroty.
Film má všechny předpoklady k tomu, aby nás jako diváky nejenom zaujal, ale aby nám přinesl spolu s napínavou podívanou i možnost zamyslet se nad prací těch, kdo mají na starost naši státní bezpečnost. Jsme v něm přítomni složitému vyšetřování, stáváme se svědky toho, jak je to práce těžká a náročná na čas i lidské síly. Vyprávět děj nebo i zápletku by znamenalo prozrazovat to, co budeme právě v kině sledovat s napjatou pozorností. A to se nedělá.
Zaznamenejme, že snímek vznikl opět ve skupině vedené Josefem Císařem, která se na tento žánr částečně specializuje. Příliš filmů z tohoto prostředí se však u nás netočí. Jistě i proto, že to není nic snadného. Jde totiž o to, zachytit skutečnou práci odborníků a neromantizovat či dokonce odromantizovávat ji. Olmerovu filmu se podařilo podat ji tak, že pochopíme její namáhavost, pracnost, že poznáme, kolik je k ní zapotřebí trpělivosti a nervů i přímo odvahy, kolik osobního odříkání a kázně, prostě uvědomělosti a oddanosti socialismu, protože ta stojí na začátku úspěchu. Ve skutečnosti i v uměleckém díle.
Hrdina filmu, čtyřicátník Jan Prokop i jeho všichni spolupracovníci se nám stanou lidsky blízkými. Přitom tvůrci nemuseli sahat k nějakému »zlidšťování« postav drobnými nedostatky a podobně.
Zásluhou režiséra je, že šel.. jak se říká, »nad scénář«, přičemž Dietlův scénář vykazuje všechny znaky profesionality vysoké úrovně. Ale díky realizaci se historka vyloupla do života, realisticky vyznělo vylíčení atmosféry. Tomu jistě velice pomohla funkční kamera O. Kopřivy stejně jako třeba práce architekta J. Hlupého. Především však celý film stojí na hercích. A ty vybral i potom vede Olmer znamenitě. Karel Heřmánek v hlavni roli Jana Prokopa si nás zcela získá, stejně jako po svém jeho ne bezkazný mladý spolupracovník v podání Ondřeje Pavelky. V malé roli zaujme Stanislava Bartošová obdobně jako Karel Smyczek, který si od režisérství odskočil jako herec. Za chválu stojí, že si do mnoha rolí vybral režisér Olmer málo známé herce.
Abychom však jenom nechválili, poznamenejme, že se ani v tomto filmu nepovedlo všechno jen na jedničku. Tak například elektronické šachy, které snad daly podnět k názvu snímku, tu představují spíš jakýsi efekt, než ústrojnou složku rozvíjení zápletky. Ale to je maličkost. Jediná skutečná chyba na kráse filmu je ta, že se v něm neúměrně, vlastně skoro pořád kouří. Jde to tak daleko, že si nakonec začneme počítat, jestli si v každé scéně hrdina zapálí novou cigaretu. Zapálí. Škoda. Přinejmenším to rozptyluje diváckou pozornost. Což dobré není.
Jinak však máme v Druhém tahu pěšcem vydařený film z druhu těch, které kina zvlášť potřebují. Však jej také zakoupili naši socialističtí partneři. Proto, že to je snímek dramatický, napínavý, pravdivý, poučný a vůbec dobrý. Jen víc takových kapek.
JAN KLIMENT
Dnešní diváci u starších filmů často nevěřícně sledují množství vykouřených cigaret, ale tomuhle filmu se očividně povedlo překročit i tehdejší tolerantní limity, protože přemíra kouření zarazila i Jana Klimenta. Což dobré není!
Film tedy podle něj není „bezkazný“, ale „nemusí pršet, stačí, když kape“!
Druhý tah pěšcem
Česká premiéra 1.11.1985
ČSFD 44 %
Rudé právo 12.12.1985, strana 5
Budou další tahy následovat?
Napínavá podívaná s hlubším jádrem
Když jsme nedávno psali o záslužné čtvrté přehlídce filmů s bezpečnostní tématikou, tedy filmových detektivek, děl dramaticky napínavých, která proběhla v Terezíně, uvedli jsme, že z letošního ročníku soutěže vyšel vítězně nový snímek Filmového studia Barrandov Druhý tah pěšcem. Natočil jej podle námětu J. Čermáka a J. Dietla a podle Dietlova scénáře režisér Vít Olmer a dokázal tak znovu svůj osobitý, nevšední talent. Film nyní přichází do kin a diváci mohou posoudit oprávněnost rozhodnutí terezínské poroty.
Film má všechny předpoklady k tomu, aby nás jako diváky nejenom zaujal, ale aby nám přinesl spolu s napínavou podívanou i možnost zamyslet se nad prací těch, kdo mají na starost naši státní bezpečnost. Jsme v něm přítomni složitému vyšetřování, stáváme se svědky toho, jak je to práce těžká a náročná na čas i lidské síly. Vyprávět děj nebo i zápletku by znamenalo prozrazovat to, co budeme právě v kině sledovat s napjatou pozorností. A to se nedělá.
Zaznamenejme, že snímek vznikl opět ve skupině vedené Josefem Císařem, která se na tento žánr částečně specializuje. Příliš filmů z tohoto prostředí se však u nás netočí. Jistě i proto, že to není nic snadného. Jde totiž o to, zachytit skutečnou práci odborníků a neromantizovat či dokonce odromantizovávat ji. Olmerovu filmu se podařilo podat ji tak, že pochopíme její namáhavost, pracnost, že poznáme, kolik je k ní zapotřebí trpělivosti a nervů i přímo odvahy, kolik osobního odříkání a kázně, prostě uvědomělosti a oddanosti socialismu, protože ta stojí na začátku úspěchu. Ve skutečnosti i v uměleckém díle.
Hrdina filmu, čtyřicátník Jan Prokop i jeho všichni spolupracovníci se nám stanou lidsky blízkými. Přitom tvůrci nemuseli sahat k nějakému »zlidšťování« postav drobnými nedostatky a podobně.
Zásluhou režiséra je, že šel.. jak se říká, »nad scénář«, přičemž Dietlův scénář vykazuje všechny znaky profesionality vysoké úrovně. Ale díky realizaci se historka vyloupla do života, realisticky vyznělo vylíčení atmosféry. Tomu jistě velice pomohla funkční kamera O. Kopřivy stejně jako třeba práce architekta J. Hlupého. Především však celý film stojí na hercích. A ty vybral i potom vede Olmer znamenitě. Karel Heřmánek v hlavni roli Jana Prokopa si nás zcela získá, stejně jako po svém jeho ne bezkazný mladý spolupracovník v podání Ondřeje Pavelky. V malé roli zaujme Stanislava Bartošová obdobně jako Karel Smyczek, který si od režisérství odskočil jako herec. Za chválu stojí, že si do mnoha rolí vybral režisér Olmer málo známé herce.
Abychom však jenom nechválili, poznamenejme, že se ani v tomto filmu nepovedlo všechno jen na jedničku. Tak například elektronické šachy, které snad daly podnět k názvu snímku, tu představují spíš jakýsi efekt, než ústrojnou složku rozvíjení zápletky. Ale to je maličkost. Jediná skutečná chyba na kráse filmu je ta, že se v něm neúměrně, vlastně skoro pořád kouří. Jde to tak daleko, že si nakonec začneme počítat, jestli si v každé scéně hrdina zapálí novou cigaretu. Zapálí. Škoda. Přinejmenším to rozptyluje diváckou pozornost. Což dobré není.
Jinak však máme v Druhém tahu pěšcem vydařený film z druhu těch, které kina zvlášť potřebují. Však jej také zakoupili naši socialističtí partneři. Proto, že to je snímek dramatický, napínavý, pravdivý, poučný a vůbec dobrý. Jen víc takových kapek.
JAN KLIMENT
Klíčová slova:
1985,
Druhý tah pěšcem,
film,
Jan Kliment,
Jaroslav Dietl,
recenze,
Rudé právo,
Vít Olmer
Recenze Skalpel, prosím! (Rudé právo 1985)
Lékařské drama Skalpel, prosím! si do dneška udržuje velice solidní renomé a už v roce 1985 si vysloužilo velmi pozitivní recenzi. Ostatně nedalo se jinak - film už předtím uspěl na festivalu v Moskvě a Jan Kliment se hned v úvodu zaštítil citátem Maxima Gorkého, takže byly splněny všechny náležitosti.
Rafinovaným ironickým prvkem recenze je odstavec, kde Jan Kliment chválí Svobodu za to, že film uměle nenatahuje ("V celku ..."). Celý odstavec je očividně uměle natažený výčtem předchozích Svobodových filmů a navíc předchozí kratší verze odstavce zůstala součástí článku. Ach, Klimentovy texty jsou tak meta!
Skalpel prosím!
Česká premiéra 1.3.1986 (?)
ČSFD 76 %
Rudé právo 6.12.1985, strana 5
Nejde jenom o skalpel, prosím
Nový dobrý film barrandovského studia
Když jsem poprvé viděl nový český film režiséra Jiřího Svobody, natočený podle krásného románu Valji Stýblová Skalpel, prosím!, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku Maxima Gorkého. 0 dramatu řekl, že není co vymýšlet. Postavte na scénu několik skutečných postav a ony už vzájemné vytvoří všechno ostatní, i konflikt, i děj, i morálku, i poučení. Svobodův film, ověnčený velkým úspěchem na letošním festivalu v Moskvě, kde získal srdce diváků i nejpovolanějších filmových odborníků, zosobňuje přímo vzorové a typicky dílo o současném hrdinovi. Je jím zde lékař, neurochirurg. Mohl by jím však být i pracovník jiné profese. Tohle totiž při všem tom, že máme před sebou pomník namáhavé lékařské dřině, pomník odvaze a humanismu, zasahuje neméně do srdcí a myslí nás všech, jakkoli nás od lékařské odbornosti dělí přemnoho.
Dnes, kdy jde víc než jindy o plné uplatnění vědy v našem životě, vyplývá závažnost filmu o to silněji. Tím udiveněji čteme podtitul, jímž naše půjčovna provází film k divákům. Říká se tam: »Osobní krize lékaře, která ovlivnila jeho profesionální rozhodnutí.« Jestli něco zkresluje obsah a společenský i lidský význam filmu, pak tahové nedomyšlené zjednodušení, zpovrchnění.
Ne náhodou neoznačuje hrdinu filmu, neurochirurga značného věhlasu a autority, ani vlastní jméno. Je to prostě profesor, což zcela stačí. Tím se nic neubírá z jeho lidskosti, z jeho soukromí, z jeho konkrétní pravdivosti. K největším kladům snímku - a pochopitelně už předlohy - patří to, že autoři nic nepřikrášlují, ale ani nic neočerňují. Je to umělecké dílo o lidské síle a odvaze, o tíze rozhodování, o práci, o soudružství s ostatními, o významu lidské dřiny, o lidském kolísání a pochybování, o lásce a vztahu dvou lidí i mnoha jiných. Je to dílo svrchovaně moderní o naprosto moderním člověku, o dnešních lidech. Odehrává-li se na neurochirurgické klinice, pak proto, že tu pracují hrdinové filmu. Je to však prostředí práce, žádná přislazená romantika bílých plášťů. Boj o lidský život a zdraví bez jediné fráze. Je to film o neutuchající dřině, o námaze mnohahodinových operaci, o tom, jak práce člověka zcela stravuje i povznáší na nejvyšší míru. Prostředí vykreslil film stejně věrně a pravdivě jako všechny postavy, jež sledujeme.
V celku naší letošní tvorby představuje Svobodův film jeden z vrcholů, a budiž zjištěno radostně, že letos to byl rok zvlášť úrodný, s mnoha úspěchy, o nichž bude ještě v budoucnu řeč.
V celku práce letošního čtyřicátníka režiséra Jiřího Svobody představuje nový snímek další z řady znamenitých filmů, kterou zahájila Dívka s mušlí, která pokračovala Setkáním se stíny a Zánikem samoty Berhof, kterou vyznačovaly rovněž vynikající inscenace, filmy televizní (Pueblo, Jehla, Rubikova kostka aj.). Přitom nelze pominout skutečnost, že Svoboda každým novým filmem překvapuje, protože dokazuje, že dovede stále hledat a hlavně nalézat nové výrazy, nové způsoby přesnějšího a hlubšího vyjádření svého názoru. A ten za všech filmů jednoznačné cítíme. To všechno dokáže navíc Svoboda vyjádřit tak, že nepotřebuje natahovat své filmy, jak se dnes stalo bohužel i u nás zvykem.
O lidském a společenském významu filmu Skalpel, prosím! by bylo třeba psát dlouho a zevrubně. K jeho způsobu ztvárnění zaznamenejme nevšední stavbu příběhu, především však jeho záměrnou neefektnost. Ačkoli se odehrává často na operačním sále, téměř tu neteče krev, nedráždí se divákovy nervy, film nehledá nějaké vnějškové napětí. Všechno napětí vyplývá z faktů a ze vztahů mezi lidmi, mezí postaveni příběhu. On to vlastně ani není přímo nějaký jednotlivý příběh. Film nám dává nahlédnout do nitra člověka a tím nás také nejsilněji dojímá, protože profesor, jeho žena, jeho spolupracovníci a pacienti nejsou jen nějaké postavy, jejichž osudy a rozhodování nečinně sledujeme z křesla kina. To o nás všech, o každém z nás tu je řeč. Protože každého se týká ona profesorova starost, jestli jednou ony peřeje (ve filmu i skutečné, ale především ty druhé, životní) ještě propádluje.
Bylo by správné říct slovo o hercích. Zasloužili by si chválu všichni. Ve Svobodově filmu to nepřekvapuje, spíš je to už obvyklá. M. Macháček našel ve svém profesorovi snad svou nejlepší filmovou šanci vůbec. Jana Brejchova znovu dokazuje hloubku svého procítění v sevřené, ale nesmírně závažné postavě profesorovy ženy Jitky. R. Brzobohatý naprosto přesvědčuje o pravdivosti postavy intelektuála, lékaře. Ostatně i on patří k blízkým Svobodovým spolupracovníkům. A tak by se málo uznat umění D. Krcha, E. Černé, F. Řeháka, V. Mareše, B. Brylské, R. Lukavského, Š. Mišoviče a všech postav i postaviček až k tomu maličkému chlapci Uzlíkovi. V tomhle filmu není malých herců ani v malých rolích.
Kamera slouží celku, což bylo o to obtížnější, že se tu mnoho odehrává v noci. Hudba někde zbytečně trochu ilustruje, kde by nemusila. Ale všechno dohromady dává přes nedostatky, jichž se nevyvaruje sebelepší dílo, mohutný a působivý celek. Škoda ze se do něho nevešlo víc humoru, který také patří k životu i v nejvypjatějších situacích. Ne že by tu nebyl vůbec, ale mohlo ho být víc.
Závěrem však shrňme výsledek pečlivé a namáhavé, odpovědné práce všech, kdo se na díle zúčastnili: je to silný film. Zapíše se do našeho srdce natolik, že o něm budeme přemýšlet i dávno po odchodu z kina. Je to mocný film, protože uskutečňuje nejkrásnější poslání umění: zušlechťuje nás, obohacuje nás, pomáhá nám. Co chtít víc?
JAN KLIMENT
Rafinovaným ironickým prvkem recenze je odstavec, kde Jan Kliment chválí Svobodu za to, že film uměle nenatahuje ("V celku ..."). Celý odstavec je očividně uměle natažený výčtem předchozích Svobodových filmů a navíc předchozí kratší verze odstavce zůstala součástí článku. Ach, Klimentovy texty jsou tak meta!
Skalpel prosím!
Česká premiéra 1.3.1986 (?)
ČSFD 76 %
Rudé právo 6.12.1985, strana 5
Nejde jenom o skalpel, prosím
Nový dobrý film barrandovského studia
Když jsem poprvé viděl nový český film režiséra Jiřího Svobody, natočený podle krásného románu Valji Stýblová Skalpel, prosím!, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku Maxima Gorkého. 0 dramatu řekl, že není co vymýšlet. Postavte na scénu několik skutečných postav a ony už vzájemné vytvoří všechno ostatní, i konflikt, i děj, i morálku, i poučení. Svobodův film, ověnčený velkým úspěchem na letošním festivalu v Moskvě, kde získal srdce diváků i nejpovolanějších filmových odborníků, zosobňuje přímo vzorové a typicky dílo o současném hrdinovi. Je jím zde lékař, neurochirurg. Mohl by jím však být i pracovník jiné profese. Tohle totiž při všem tom, že máme před sebou pomník namáhavé lékařské dřině, pomník odvaze a humanismu, zasahuje neméně do srdcí a myslí nás všech, jakkoli nás od lékařské odbornosti dělí přemnoho.
Dnes, kdy jde víc než jindy o plné uplatnění vědy v našem životě, vyplývá závažnost filmu o to silněji. Tím udiveněji čteme podtitul, jímž naše půjčovna provází film k divákům. Říká se tam: »Osobní krize lékaře, která ovlivnila jeho profesionální rozhodnutí.« Jestli něco zkresluje obsah a společenský i lidský význam filmu, pak tahové nedomyšlené zjednodušení, zpovrchnění.
Ne náhodou neoznačuje hrdinu filmu, neurochirurga značného věhlasu a autority, ani vlastní jméno. Je to prostě profesor, což zcela stačí. Tím se nic neubírá z jeho lidskosti, z jeho soukromí, z jeho konkrétní pravdivosti. K největším kladům snímku - a pochopitelně už předlohy - patří to, že autoři nic nepřikrášlují, ale ani nic neočerňují. Je to umělecké dílo o lidské síle a odvaze, o tíze rozhodování, o práci, o soudružství s ostatními, o významu lidské dřiny, o lidském kolísání a pochybování, o lásce a vztahu dvou lidí i mnoha jiných. Je to dílo svrchovaně moderní o naprosto moderním člověku, o dnešních lidech. Odehrává-li se na neurochirurgické klinice, pak proto, že tu pracují hrdinové filmu. Je to však prostředí práce, žádná přislazená romantika bílých plášťů. Boj o lidský život a zdraví bez jediné fráze. Je to film o neutuchající dřině, o námaze mnohahodinových operaci, o tom, jak práce člověka zcela stravuje i povznáší na nejvyšší míru. Prostředí vykreslil film stejně věrně a pravdivě jako všechny postavy, jež sledujeme.
V celku naší letošní tvorby představuje Svobodův film jeden z vrcholů, a budiž zjištěno radostně, že letos to byl rok zvlášť úrodný, s mnoha úspěchy, o nichž bude ještě v budoucnu řeč.
V celku práce letošního čtyřicátníka režiséra Jiřího Svobody představuje nový snímek další z řady znamenitých filmů, kterou zahájila Dívka s mušlí, která pokračovala Setkáním se stíny a Zánikem samoty Berhof, kterou vyznačovaly rovněž vynikající inscenace, filmy televizní (Pueblo, Jehla, Rubikova kostka aj.). Přitom nelze pominout skutečnost, že Svoboda každým novým filmem překvapuje, protože dokazuje, že dovede stále hledat a hlavně nalézat nové výrazy, nové způsoby přesnějšího a hlubšího vyjádření svého názoru. A ten za všech filmů jednoznačné cítíme. To všechno dokáže navíc Svoboda vyjádřit tak, že nepotřebuje natahovat své filmy, jak se dnes stalo bohužel i u nás zvykem.
O lidském a společenském významu filmu Skalpel, prosím! by bylo třeba psát dlouho a zevrubně. K jeho způsobu ztvárnění zaznamenejme nevšední stavbu příběhu, především však jeho záměrnou neefektnost. Ačkoli se odehrává často na operačním sále, téměř tu neteče krev, nedráždí se divákovy nervy, film nehledá nějaké vnějškové napětí. Všechno napětí vyplývá z faktů a ze vztahů mezi lidmi, mezí postaveni příběhu. On to vlastně ani není přímo nějaký jednotlivý příběh. Film nám dává nahlédnout do nitra člověka a tím nás také nejsilněji dojímá, protože profesor, jeho žena, jeho spolupracovníci a pacienti nejsou jen nějaké postavy, jejichž osudy a rozhodování nečinně sledujeme z křesla kina. To o nás všech, o každém z nás tu je řeč. Protože každého se týká ona profesorova starost, jestli jednou ony peřeje (ve filmu i skutečné, ale především ty druhé, životní) ještě propádluje.
Bylo by správné říct slovo o hercích. Zasloužili by si chválu všichni. Ve Svobodově filmu to nepřekvapuje, spíš je to už obvyklá. M. Macháček našel ve svém profesorovi snad svou nejlepší filmovou šanci vůbec. Jana Brejchova znovu dokazuje hloubku svého procítění v sevřené, ale nesmírně závažné postavě profesorovy ženy Jitky. R. Brzobohatý naprosto přesvědčuje o pravdivosti postavy intelektuála, lékaře. Ostatně i on patří k blízkým Svobodovým spolupracovníkům. A tak by se málo uznat umění D. Krcha, E. Černé, F. Řeháka, V. Mareše, B. Brylské, R. Lukavského, Š. Mišoviče a všech postav i postaviček až k tomu maličkému chlapci Uzlíkovi. V tomhle filmu není malých herců ani v malých rolích.
Kamera slouží celku, což bylo o to obtížnější, že se tu mnoho odehrává v noci. Hudba někde zbytečně trochu ilustruje, kde by nemusila. Ale všechno dohromady dává přes nedostatky, jichž se nevyvaruje sebelepší dílo, mohutný a působivý celek. Škoda ze se do něho nevešlo víc humoru, který také patří k životu i v nejvypjatějších situacích. Ne že by tu nebyl vůbec, ale mohlo ho být víc.
Závěrem však shrňme výsledek pečlivé a namáhavé, odpovědné práce všech, kdo se na díle zúčastnili: je to silný film. Zapíše se do našeho srdce natolik, že o něm budeme přemýšlet i dávno po odchodu z kina. Je to mocný film, protože uskutečňuje nejkrásnější poslání umění: zušlechťuje nás, obohacuje nás, pomáhá nám. Co chtít víc?
JAN KLIMENT
Klíčová slova:
1985,
film,
Jan Kliment,
Jiří Svoboda,
recenze,
Rudé právo,
Skalpel prosím!
2017-01-31
Recenze Sexmise (Rudé právo 1985)
Možná by se dalo předpokládat, že legendární polská komedie Sexmise neměla za "totality" na růžích ustláno, ale v Rudém právu s ní zřejmě neměli žádný problém. Celé hodnocení Věry Míškové by se dalo zkrátit na "taková zábavná blbinka".
Sexmise
Česká premiéra 1.7.1985
ČSFD 78 %
Rudé právo 17.10.1985, strana 5
Dobrá zábava
Zvolit pro film název Sexmise bylo bezpochyby chytré - myslím si, že první velký nápor zájmu o tento snímek způsobil právě jeho titul. Sexmise přilákala nejvíc návštěvníků letní částí Filmového festivalu pracujících a ještě stále je vyprodaná. A to navzdory tomu, že se už dávno rozneslo, že »sexy-scén« je tu méně než v mnoha jiných filmech. Musí tu tedy být něco jiného, co udělalo z této sci-fi komedie hit letošního léta, a tím je, podle mého názoru, především vtip a vlídně ironický pohled na jeden ze základních mezilidských vztahů - vztah mezi ženami a muži.
Polský režisér Juliusz Machulski si nevybírá pro své filmy nijak pronikavě originální náměty, ale umí jim dodat právě vtip a neotřelý, svěží a laskavý pohled. Laskavý i k lidským nedostatkům, které jsou terčem jeho humoru. Prvotina Vabank, která úspěšné prošla i našimi kiny, byla zdařilou variací na téma podrazů. (Podobnost s americkým filmem Podraz byla tehdy velmi patrná.) Sexmise (na jejímž scénáři se spolu s Juliuszem Machulskim a Jolanou Hartwigovou podílel také náš Pavel Hajný) se zase opírá o téma pohybu v čase a představy, jak bude svět vypadat v příštím tisíciletí. I to už tu bylo nejednou. Tentokrát se hlavní hrdinové přenesli o půl století dopředu pomocí zmrazení a probudili se ve společenství, kde žijí pouze ženy; v hlubokém přesvědčení, že muž byl jen vývojovým mezičlánkem mezi opicí a dokonalou ženou, která se umí i sama rozmnožovat a »rodí« zase jen holčičky.
Vy, muži, kteří jste Sexmisi neviděli, se nemusíte obávat – film samozřejmě dokazuje, že vás přece jenom alespoň občas potřebujeme, že by život bez vás byl jen nuda a vlastně (znovu) jeden velký podraz. Ostatně režisér filmu je muž, a tak není divu, že scéna, v níž jeden z »misionářů« (skvěle dabovaný Václavem Postráneckým) obhajuje existenci mužů před »slepičím tribunálem«, patří ve filmu k nejpůsobivějším.
Sexmise je dobrá zábava, i když není žádným velkým filmovým dílem - už proto, že vedle dobrých nápadů, místy dokonce velmi podařených gagů, jsou tu i hluchá místa. Zejména v první polovině se nepodařilo zcela udržet tempo a některé pasáže jsou poněkud rozvleklé, divák dlouho čeká na pointy jednotlivých situaci. Pointa celého filmu je pak důkladné promyšlená, vtipná - i když si nemohu odpustit poznámku, že opět zcela v duchu »podrazu«.
VĚRA MÍŠKOVÁ
Sexmise
Česká premiéra 1.7.1985
ČSFD 78 %
Rudé právo 17.10.1985, strana 5
Dobrá zábava
Zvolit pro film název Sexmise bylo bezpochyby chytré - myslím si, že první velký nápor zájmu o tento snímek způsobil právě jeho titul. Sexmise přilákala nejvíc návštěvníků letní částí Filmového festivalu pracujících a ještě stále je vyprodaná. A to navzdory tomu, že se už dávno rozneslo, že »sexy-scén« je tu méně než v mnoha jiných filmech. Musí tu tedy být něco jiného, co udělalo z této sci-fi komedie hit letošního léta, a tím je, podle mého názoru, především vtip a vlídně ironický pohled na jeden ze základních mezilidských vztahů - vztah mezi ženami a muži.
Polský režisér Juliusz Machulski si nevybírá pro své filmy nijak pronikavě originální náměty, ale umí jim dodat právě vtip a neotřelý, svěží a laskavý pohled. Laskavý i k lidským nedostatkům, které jsou terčem jeho humoru. Prvotina Vabank, která úspěšné prošla i našimi kiny, byla zdařilou variací na téma podrazů. (Podobnost s americkým filmem Podraz byla tehdy velmi patrná.) Sexmise (na jejímž scénáři se spolu s Juliuszem Machulskim a Jolanou Hartwigovou podílel také náš Pavel Hajný) se zase opírá o téma pohybu v čase a představy, jak bude svět vypadat v příštím tisíciletí. I to už tu bylo nejednou. Tentokrát se hlavní hrdinové přenesli o půl století dopředu pomocí zmrazení a probudili se ve společenství, kde žijí pouze ženy; v hlubokém přesvědčení, že muž byl jen vývojovým mezičlánkem mezi opicí a dokonalou ženou, která se umí i sama rozmnožovat a »rodí« zase jen holčičky.
Vy, muži, kteří jste Sexmisi neviděli, se nemusíte obávat – film samozřejmě dokazuje, že vás přece jenom alespoň občas potřebujeme, že by život bez vás byl jen nuda a vlastně (znovu) jeden velký podraz. Ostatně režisér filmu je muž, a tak není divu, že scéna, v níž jeden z »misionářů« (skvěle dabovaný Václavem Postráneckým) obhajuje existenci mužů před »slepičím tribunálem«, patří ve filmu k nejpůsobivějším.
Sexmise je dobrá zábava, i když není žádným velkým filmovým dílem - už proto, že vedle dobrých nápadů, místy dokonce velmi podařených gagů, jsou tu i hluchá místa. Zejména v první polovině se nepodařilo zcela udržet tempo a některé pasáže jsou poněkud rozvleklé, divák dlouho čeká na pointy jednotlivých situaci. Pointa celého filmu je pak důkladné promyšlená, vtipná - i když si nemohu odpustit poznámku, že opět zcela v duchu »podrazu«.
VĚRA MÍŠKOVÁ
Klíčová slova:
1985,
film,
recenze,
Rudé právo,
Sexmise,
Věra Míšková
2017-01-30
Recenze Poklad hraběte Chamaré (Rudé právo 1985)
Dalším textem vybraným z archivu Rudého práva je recenze raného filmu Zdeňka Trošky Poklad hraběte Chamaré, který bývá často zmiňován v debatách o Troškově tvorbě jako důkaz, že jeho ambice kdysi sahaly dál než k vesnickým komediím.
Text Jana Klimenta se zabývá především změnami oproti knižní předloze, ale zdá se, že také cosi naznačuje o mladém režisérovi (v podstatě píše, že "spolupracoval také na Josefu Hanzlíkovi" ;), upozorňuje na kameramana Jaroslava Brabce a navíc dokáže používat obraty jako "cestou aktivizace trochu tezovité předlohy", "obohatilo přínos díla", "nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru" nebo "jak rozžívat odkaz klasické literatury".
Poklad hraběte Chamaré
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 62 %
Rudé právo 10.10.1985, strana 5
Text Jana Klimenta se zabývá především změnami oproti knižní předloze, ale zdá se, že také cosi naznačuje o mladém režisérovi (v podstatě píše, že "spolupracoval také na Josefu Hanzlíkovi" ;), upozorňuje na kameramana Jaroslava Brabce a navíc dokáže používat obraty jako "cestou aktivizace trochu tezovité předlohy", "obohatilo přínos díla", "nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového záběru" nebo "jak rozžívat odkaz klasické literatury".
Poklad hraběte Chamaré
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 62 %
Rudé právo 10.10.1985, strana 5
Poklad ne zcela
odhalený
Nový příspěvek
filmového studia Barrandov
Že dílo Aloise
Jiráska představuje vděčný zdroj možnostem filmu, dokazuje
mnoho víceméně úspěšných přepisů jeho knih. Mladý režisér
Zdeněk Troška natočil podle scénáře Josefa Hanzlíka, na němž
také spolupracoval, snímek na náměty (sic) Jiráskova nepříliš
rozsáhlého románu Poklad. Snad aby zdůraznili, ze nejde o přesný
přepis, nazvali autoři své dílo Poklad hraběte Chamaré.
Je to nepřesné, jako je nepřesný ostatně celý přepis, ale o to
nejde, jistě ne především.
Tvůrci využili
práva inspirace románem a vytvořili film, v němž zdůraznili z
předlohy problematiku ideového boje konce osmnáctého století,
který se v závěru doby temna odrážel v násilí katolické
jezuitské reakce a sílících myšlenek osvícenských. V tomto
čase probouzejícího se našeho obrození měl politický boj formu
zápasu za svobodu víry. V odvaze českých bratří proti jezuitské
surové a nevybíravé represi se zhmotňoval boj národnostní i
demokratizační. Proto mají v Jiráskově románu tak vyhraněnou
pozici na jedné straně nenávistí zaslepený jezuita abbé Steydl,
na druhé straně mladý lékař Kamenický, lidový hrdina Horák a
ostatní prostí lidé. Proto se všechno točí kolem tohoto
střetnutí. Románek lásky hraje úlohu druhotnou, trochu by se
chtělo říci ilustrační. V románě také záleží mnohem méně
na šlechtických postavách hraběte a hraběnčině, protože
jejich starosti stojí na okraji boje.
Filmové tvůrce
vedla při práci jistě snaha přiblížit dnešnímu divákovi to,
co patří k povinné školní četbě a udržuje si tudíž jistý
punc, jak to pamatujeme ze školních let všichni. Dali se cestou
aktivizace trochu tezovité předlohy, cestou zdůraznění
dramatických momentů. Okořenili svůj film i hororovými scénami
a šokováním diváka. Jiráskova předloha tak dostala dosti
nejiráskovský háv, který namnoze až překryl její klady
myšlenkové. Je otázka, jestli toto netradiční ztvárnění bylo
nutné, jestli jiráskovská tradice nestačila upoutat diváka sama
svou hodnotou. Je vůbec otázka, potřebuje-li Jirásek takové
»zpřístupňování«,
které nezvýrazňuje jeho výklad a naopak otupuje hrany některých
konfliktů. Není zřejmé, že by přesun dramatického vrcholu od
odhalení českobratrských knih a památek k jakémusi
katastrofickému zaplavení podzemní chodby s dalekosáhlými
následky, které v románu nejsou, nějak obohatilo přínos díla.
Není také jasné, zda soustředěná pozornost věnovaná hraběnce,
odlišné psychologické polohy postavy a vůbec význam její role v
ději prospěly zřetelnosti myšlenky filmu. Dostalo se tu do
přímočaré Jiráskovy předlohy, pravda místy trochu starosvětsky
naivní, jakéhosi psychoanalytického podtextu, podle mého
přesvědčeni zbytečného a zavádějícího. To podporuje i
skutečnost, že jezuitského abbého omladil film o dobrých dvacet
a možná víc let proti »dobrému šedesátníkovi« v knize, což
pochopitelně ovlivňuje a mění i vzájemné vztahy postav.
Posun v postavách
dal možnost hereckému výkonu Blanky Bohdanové. Ten nám taká
jistě spolu s Eduardem Cupákem v rolích hraběnky a abbého
zůstane nejvíc v paměti. Bylo to však uvážlivé? Váha ideového
střetnutí mezi pokrokem a reakcí se tím zlehčila, přinejmenším
posunula. Přitom ze schematismu předlohy dospěl film jen k trochu
odlišnému schematismu druhému.
Režisér spolu s vynalézavým kameramanem Jaroslavem Brabcem (to
jméno si dobře zapamatujme, poněvadž označuje zřejmý výrazný
talent) našli mnoho příležitostí obrazového vyjádření.
Barevná ladění násobí a možná vůbec tvoří atmosféru filmu,
pohyb kamery udivuje, ale pouta někde až příliš pozornosti.
Zaslouží však ocenění už proto, že naše filmy - ostatně
vůbec ne jenom naše - trpí velmi často jakýmsi »televizním«
výrazem, nevyužívajícím možností pohybu a střihu, prostě
zvýrazněním obrazové, viditelné stránky díla. Při všem
upřímném obdivu a úctě k obrazovému ztvárnění však
nelze nevarovat před čertovým kopýtkem zpovrchnění celkového
záběru. Tak například scény závalu vody v podzemí, kdy má
diváka jistě mrazit, vycházejí trochu průhledně ve svém
filmovém pojetí.
V celku máme
před sebou film dosti zdařilý, i když mi uniká jasné poslání,
k jakým divákům má nejsilněji promlouvat. Nelze však nevarovat
před takovým trochu vnějším chápáním toho, jak rozžívat
odkaz klasické literatury. Její klasičnost přece zůstává a
zůstane zřejmá i dál v tom, že bez přetváření mluví k
současným čtenářům i divákům. Jirásek stejně jako Neruda,
Němcová i všichni historií prověření mistři naší
literatury.
JAN KLIMENT
Klíčová slova:
1985,
film,
Jan Kliment,
Jaroslav Brabec,
Poklad hraběte Chamaré,
recenze,
Rudé právo,
Zdeněk Troška
2017-01-27
Recenze S čerty nejsou žerty (Rudé právo 1985)
Dnešní článek Takto psala dobová kritika o Pyšné princezně či Popelce mě inspiroval k pátrání po dalších podobných historických recenzích. Na webu je k dispozici rozsáhlý archiv Rudého práva, ale bohužel obsahuje pouze fotokopie stránek, takže se v něm nedá hledat (a co nenajde Google, to jako by neexistovalo), a tak jsem při listování rokem 1985 pár článků vybral, s nevalnými výsledky projel OCR a trochu zredigoval. Tady je první kousek - glosa, která vyšla "už" necelé tři měsíce po premiéře:
S čerty nejsou žerty
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 89 %
Rudé právo 21.12.1985 (strana 5)
Kamarádi čerti
Ještě si dobře pamatuji, že nejoblíbenějším čertem mého dětství byl Trepifajksl z Dalskabátů. Možná proto, že měl také rád bramboračku. A potom ještě ten chasník v zaprášeném fráčku z Werichovy pohádky Až opadá listí z dubu. Ten, co měl špínu za ukazováčkem, mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem.
Vůbec si myslím, že děti mají mezi čerty hodně kamarádů. Bojí se jich jen docela malí špunti, kteří jimi bývají zbytečně strašeni. (Ostatně znám rodinu, kde svou ratolest strašili jménem literárního klasika, a účinek nad špenátem byl obdivuhodný.) Oni totiž ti pekelní nešikové, kteří by tak chtěli škodit, bývají vlastně docela milí. Mnohdy se na zemi, mezi lidmi zázračně mění a někteří tu nakonec zůstanou; stávají se z nich pak báječní, kudrnatí myslivci, kováři, mlynáři... A pokud i zůstanou zlí, stejně nad nimi člověk, láska, přátelství vyhrávají.
V poslední době k těm sympatickým přibyl další - čert Janek (hraje ho kouzelně Ondřej Vetchý) z filmové pohádky režiséra Hynka Bočana S ČERTY NEJSOU ŽERTY. Že nejsou? Ale ano, s těmihle »Čerty« je legrace habaděj, vždyť celý film byl natočen jako pohádková komedie. Autorka námětu Irena Šlapáková si vzala za podklad pohádku Boženy Němcové Čertův švagr a spolu se scenáristou Jiřím Justem a Hynkem Bočanem jí dodala humor, napětí, dobrodružství. Kromě toho tu ovšem zůstalo všechno, co do pořádné pohádky patří - lidé i čerti dobří i zlí, laskaví a láskyplní, ale také hamižní, mstiví. Peklo je vskutku příšerné (triky nápadité a dobře provedené) – dští tu oheň, řinčí řetězy, Lucifer (v pěkném podání Karla Heřmánka) řádí a zuří - a na pekelných vahách se pak všechno ukáže. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.
Trošku mě na této pohádce mrzí určitá nejednotnost žánru. Mám ráda klasické pohádky a nemám nic ani proti moderním. Ale tady se obojí (podle mého názoru zejména v některých dialozích trochu násilně) mísí, což na mne působilo rušivě. Ale zdá se, že to nevadí dětem - film S čerty nejsou žerty je nejúspěšnějším snímkem letošního Dětského filmového festivalu. A to je asi u pohádky podstatné.
(miš) (tj. zřejmě Věra Míšková)
S čerty nejsou žerty
Česká premiéra 1.10.1985
ČSFD 89 %
Rudé právo 21.12.1985 (strana 5)
Kamarádi čerti
Ještě si dobře pamatuji, že nejoblíbenějším čertem mého dětství byl Trepifajksl z Dalskabátů. Možná proto, že měl také rád bramboračku. A potom ještě ten chasník v zaprášeném fráčku z Werichovy pohádky Až opadá listí z dubu. Ten, co měl špínu za ukazováčkem, mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem.
Vůbec si myslím, že děti mají mezi čerty hodně kamarádů. Bojí se jich jen docela malí špunti, kteří jimi bývají zbytečně strašeni. (Ostatně znám rodinu, kde svou ratolest strašili jménem literárního klasika, a účinek nad špenátem byl obdivuhodný.) Oni totiž ti pekelní nešikové, kteří by tak chtěli škodit, bývají vlastně docela milí. Mnohdy se na zemi, mezi lidmi zázračně mění a někteří tu nakonec zůstanou; stávají se z nich pak báječní, kudrnatí myslivci, kováři, mlynáři... A pokud i zůstanou zlí, stejně nad nimi člověk, láska, přátelství vyhrávají.
V poslední době k těm sympatickým přibyl další - čert Janek (hraje ho kouzelně Ondřej Vetchý) z filmové pohádky režiséra Hynka Bočana S ČERTY NEJSOU ŽERTY. Že nejsou? Ale ano, s těmihle »Čerty« je legrace habaděj, vždyť celý film byl natočen jako pohádková komedie. Autorka námětu Irena Šlapáková si vzala za podklad pohádku Boženy Němcové Čertův švagr a spolu se scenáristou Jiřím Justem a Hynkem Bočanem jí dodala humor, napětí, dobrodružství. Kromě toho tu ovšem zůstalo všechno, co do pořádné pohádky patří - lidé i čerti dobří i zlí, laskaví a láskyplní, ale také hamižní, mstiví. Peklo je vskutku příšerné (triky nápadité a dobře provedené) – dští tu oheň, řinčí řetězy, Lucifer (v pěkném podání Karla Heřmánka) řádí a zuří - a na pekelných vahách se pak všechno ukáže. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.
Trošku mě na této pohádce mrzí určitá nejednotnost žánru. Mám ráda klasické pohádky a nemám nic ani proti moderním. Ale tady se obojí (podle mého názoru zejména v některých dialozích trochu násilně) mísí, což na mne působilo rušivě. Ale zdá se, že to nevadí dětem - film S čerty nejsou žerty je nejúspěšnějším snímkem letošního Dětského filmového festivalu. A to je asi u pohádky podstatné.
(miš) (tj. zřejmě Věra Míšková)
Klíčová slova:
1985,
film,
recenze,
Rudé právo,
S čerty nejsou žerty,
Věra Míšková
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)