2005-03-31

Dva filmy, dva přístupy

Shodou okolností se zvolna sunou do kin (zatím amerických) dva filmy podle knížek, které jsem četl. Konkrétně je to Stopařův průvodce Galaxií (Douglas Adams) a Fotbalová horečka (Nick Hornby).
Obě knížky mají společné to, že jsou anglické a že je to na nich zatraceně poznat. Co se týká filmů, tak mají společné to, že se točí za americké peníze a tím podobnost končí.
Stopařův průvodce se točí většinou v Británii, má ho na svědomí britský štáb a herci jsou národnostně smíšení. Sice mi pořád není úplně jasné, proč se z Forda Prefecta stal černoch, ale jinak to zatím vypadá poměrně optimisticky - totiž že by se autoři filmu měli držet ducha knížky.
U Fotbalové horečky to vypadá o dost jinak. Pardon - napsal jsem "fotbalové"? Ona se ta knížka v originále jmenuje Fever Pitch, film se jmenuje stejně a jako autor námětu je uvedený Nick Hornby. Ovšem bude o baseballu. Znáte to: Boston Red Sox, USA a romantická komedie.
Pokud tu knížku neznáte, tak to možná ještě pořád vypadá jako relativně neškodný zásah, ale ta knížka není romantická ani komická. Horby ji pojal jako svůj životopis prostřednictvím fandění Arsenalu (Londýn). Je to neurčitá koláž ze žážitků z různých zápasů, výher a hlavně proher, rvaček, postřehů, úvah a poněkud rezignovaného životního postoje.
Nemůžu popřít, že se v knížce vyskytují i ženy (celkem asi tři =) a přibližně jedna kapitola je věnovaná tomu, jak se Hornby povětšinou neúspěšně snaží skloubit osobní život s fanděním. To je přibližně dvacet stránek, takže nemám ani to nejmenší tušení, jak je z toho možné vytvořit film.

Tohle všechno je zatím záhada, ale aspoň v jedné věci už mám jasno - proč baseball, Boston a USA. Samozřejmě kvůli amerického publika. Americké publikum nemá zájem o nějaký pitomý soccer, špínu Londýna a anglický přízvuk vůbec. Možná to sice naštve pár Angličanů, ale Američané budou spokojenější a zbytek světa přijde tak či tak.
(Vlastně je pro mě velkou záhadou, že všechny natočené verze Tří mušketýrů se odehrávají v historické Francii. Vždyť to je pro Američany příliš vzdálené téma! Nestálo by za to děj přesunou alespoň na Divoký západ? Moment - určitě ještě nikdo nic takového nenatočil?)
To je všechno logické, každému je bližší něco, co už zná. Háček je v tom, že všichni víme (víme? =), že v Evropě to takhle separatisticky nefunguje. Samozřejmě nějaké bariéry tu jsou a je jich taky poměrně dost, ale filmy (alespoň ty úspěšné) překračují hranice, lidé se na ně dívají a - světe div se - jsou rádi, že se dozvídají něco nového o zahraničí.
Tohle všechno se většiny Američanů netýká. Proč taky? Média je utvrzují v pocitu, že "I'm #1 anyway, so why try harder?" a zbytek světa je jim ukradený. A tak vzniká klasický příklad začarovaného kruhu. O zahraničí nemáme zájem, protože o něm nic nevíme. O zahraničí nic nevíme, protože o něho nemáme zájem.

Sice jsem začal od filmů, ale řekl bych, že u jiných oblastí to funguje stejně a tím pádem se to týká i hudby. Evropou prošla a odešla "taneční hudba" a do USA z ní došly sotva lehké vlnky, naopak americký vývoz hip-hopu, zdá se, funguje docela dobře.
(A ano - uznávám, že tohle všechno si vlastně bez důkazů cucám z palce, protože jsem v USA nebyl, ale koneckonců Noam Chomsky taky všude nebyl, spřádá teorie na základě informací z médií a nijak mu to nevadí. =)

Teď už si jen zbývá počkat na odpověď, jak budou oba filmy úspěšné v kinech. Amerických, samozřejmě. Zbytek světa totiž přijde tak či tak - tak jako o pár odstavců výše a kdykoliv jindy ve dvacátém století.
Bohužel mám takové tušení, že pragmatismus to zase vyhraje.

2005-03-24

Latest load

Fischerspooner: Odyssey (2005)

Takže tohle je ten electroclash, jo? Čekal jsem to horší! =)

Z předchozí desky jsem toho moc neslyšel (totiž jen asi tak 2 tracky), ale nepřipadá mi, že by došlo k nějaké revoluci.

Pořád tam slyším automatického bubeníka z bazaru a zvuky, které by při troše snahy mohl vyloudit i Commodore 64. (Zdravím všechny uživatele! =)

Jinak je ale Fischerspooner relativně neškodná parta a rozhodně na mě působí klidnějším dojmem než "czeski przebój" The Nihilists. Asi to je hlavně zpěvem, který je takový civilní, a většinou tam nikdo neječí. =) A vůbec to působí tak jednoduše, přehledně a přímočaře.

Ale abych je tak moc nestíral, tak nástrojový rejstřík se rozšiřuje, nějaké smyčce a podobné věcičky se tam taky občas objeví. A hlavně je docela poslouchám, takže se nebudu dopouštět žádných drzostí.


Joss Stone: Mind Body and Soul (2004)

Před mediální propagací v duchu "tohle musíte slyšet" se mi úplně nepovedlo utéct. =)

S touhle deskou mám problém - ona totiž Joss prostě umí zpívat, ale zatím to jde mimo mě. Je to na mě příliš dokonalé, než aby se mě to dotýkalo, a současně příliš tradiční na to, aby to bylo zvukově zajímavé. Prostě soul a spol.

Jinak se to ale poslouchá dobře. Kdyby byla příbuzná Norah Jones, tak bych se vůbec nedivil.

Taky je vidět, že se do ní vydavatel nebojí investovat (no bodejť!), takže má na Spoiled moc pěkně udělaný klip, kde do sebe zpomaleně bourají protijedoucí auta a řidiči se pomaličku míjejí vzduchem v mraku střepů z rozbitých předních skel. Krása!


Lali Puna: Tridecoder (1999) (a jiné =)

Když už pořád narážím na německý label Morr Music, tak bych to asi měl trochu rozvést, i když mám několik let zpoždění.

Zkrácená verze: Lali Puna je prostě popovější verze The Notwist. Tečka.

Ale to je asi stručné až moc. =)

The Notwist je rockovější a rozervanější, Lali Puna je spíš popovější a klidnější, není tam tak cítit napěti, ale spíš poklid. Podobnost pak vyplývá asi z toho, že členem obou skupin je Markus Acher.

Pokud vím, tak Lali Puna vznikla v Berlíně, ale asi se nedá jednoznačně říct, že by to byla německá skupina. Třeba zpěvačka s něžným hlasem Valerie Trebeljahr je na rodilou Evropanku trochu moc žlutá =), takže je vidět, že globalizace zuří ze všech sil.

(Na tomto místě bývá ještě vhodné do recenze zařadit pasáž o tom, že by je klidně mohla hrát česká rádia a že rozhlasoví dramaturgové jsou ignoranti, ale proč vlastně...? =)

Emiliana Torrini: Fisherman's Woman (2005)

Mohlo by se zdát, že LOTR jako film přes veškerou snahu dokázal jenom splnit svou povinnost tím, že ilustroval to, co už všichni znají z knihy, ale nepřinesl už nic navíc. To ale není pravda, protože kromě toho mě seznámil s Emilianou, takže nějaký přínos to mělo. =)

Hodně decentní deska. Skoro a capella, jenom typický nesmělý hlas, který by mohl vysvětlit, proč je v češtině slovo "děvče" středního rodu.


Feist: Let It Die (2004)

No asi se ze mně fakt stává folkař!

A zřejmě za to můžou The Kings of Convenience, protože Versus byla docela zajímavá "folkotronická" deska (vlastně se mi zdá, že to byl vůbec výborný propagační materiál pro více účastníků - rozhodně Röyksopp a Four Tet), a tak jsem si pak poslechl i jejich tradičnější folkoviny (podle všeho jsou Simon a Garfunkel už nějakou dobu mrtví, protože jinak by se ještě nemohli znovu narodit a touhle dobou působit v Norsku), kde Feist hostovala, a teď jsem tady, u její sólové desky.

(Ehm, její křestní jméno je Leslie?!)

Po pravdě řečeno to asi není to úplně čistokrevný folk.

Já bych tam totiž nečekal francouzštinu s harmonikou nebo xylofon a v pozadí kvíkající syntezátory. Ale kdo by se odvážil stěžovat na to, že je deska pestřejší?


The Chemical Brothers: Push the Button (2005)

Tohle jsem si nechal trochu odležet, ale moc mi to nepomohlo - pořád mám takové smíšené pocity.

Vlastně mi totiž na té desce vadí pořád ty samé věci, které mi u Chemiků vadily už od jejich počátku - to že je to leckdy příliš monotónní a každý motiv je na můj vkus často příliš roztažený do délky, jenomže dřív mi to připadalo jenom jako drobný nedostatek.

I teď se mi některá místa na desce líbí, jenomže se pak vždycky ukáže, že to naprosto stejně pokračuje několik dalších minut. Jenomže objektivně vzato se jejich způsob "výstavby" tracků zase tak moc nezměnil, takže ten rozdíl ve vnímání asi musí být na mojí straně, ale fakt nemám tušení, v čem to přesně je.


Orgy: Candyass (1998)

Tak tohle je asi nejblíž, kam se dostanu k metalu. =)

Kdysi jsem od Orgy něco zaslechl a pokud si vzpomínám, tak jsem si je zařadil mezi "elektronický nářez, jde to", takže když jsem narazil na tuhle desku, tak jsem to s nima zkusil.

Při bližším průzkumu jsem zjistil, že to není čistokrevná elektronika. Spíše by se dali popsat jako mix metalu, Nine Inch Nails a EBM. Na rozdíl od NIN to ale moc nekomplikují, ani neexperimentují se strukturou, místo toho do toho prostě řežou. =)

Asi to je trochu jednostrunné (tím nemyslím vybavení kytar - tam nedostatkem určitě netrpí =), ale copak se dá odolat skupině, jejíž nejúspěšnější písničkou je cover Blue Monday? =)

Kompost je zlo!

Je smutné, k jakým sporům může dojít mezi bývalými spojenci a přáteli.

2005-03-21

Folk3mail trochu jinak (ne o moc =)

Sice už jeden report napsal Z. aka Břehymele, ale za trochu jinou perspektivu nic nedáte.

Z desky Zrno projektu folk3mail jsem do minulého víkendu slyšel jenom dvě písničky, které mě sice zaujaly, ale současně mě v nich trochu iritoval zpěv, protože Ondřej Pečenka na desce zní, jako že je nachlazený a že se s vyššími tóny pere z posledních sil. Nakonec jsem ale neodolal neustálým sloganům, kterými mě Z. zásoboval („nejlepší česká deska roku“, „osobitá výpověď“ a mnoho dalších =), a v pátek večer jsem se ocitl na novojičínském náměstí.

Byl jsem docela zvědavý, jaká bude na koncertě účast. Jičínský klubík je docela malý, zhruba pro padesát lidí a sešlo se nás tam tak dvacet, ale vlastně to moc nevadilo.

Na minipódium dorazil osamocený Ondřej Pečenka a oznámil: „Já jsem folk3mail. Měla tady být celá kapela, ale kluci nemohli, takže teď asi sedí doma v Praze u televize.“ Pomlka. „Já nejsem z Prahy, aby bylo jasno.“
Pak zaujal speciální bojový postoj (fotka to bohužel dost přesně nezachycuje =) a dal se do díla.



Zpěv se asi moc nelišil od desky (netvrdím to úplně rozhodně, protože zesilovače to přece jenom trochu zkreslují), ale musím přiznat, že tváří v tvář živému umělci nemám co kritizovat. =) Prostě to živě zní tak nějak přirozeně a nakonec jsem měl pocit, že jinak by to ani znít nemohlo.
Asi to bylo hlavně tím, jak Ondřej hraje na kytaru. U každé písničky zní jinak, občas mi nasazením připomínal Jiřího Schmitzera.
U jedné písničky pak byla využita moderní technologie (konkrétně starší kazeťák =), ze kterého hrály bubny – to mi pro změnu připomnělo podobné akce u Hm…

Texty jsou dost abstraktní, takže většinou nejsem schopen říct, o čem jsou. Spíš než myšlenku přenášejí pocity, ale funguje to.
Stejně tak melodie mi připadají, že bojují proti přebývajícím slabikám a kytarovému doprovodu, ale zase tím vzniká zajímavý protiklad a napětí.

Nemocná (?) skupina nakonec asi nejvíc chyběla „lidsky“. Ondřej totiž vytrvale po každé písničce říkal „děkujeme“.
Ke konci koncertu to dorazil větou „Teď vám s klukama zahrajeme…“ To už na mě bylo trochu moc, ale aspoň je vidět, že poctivě zkoušeli. =)

I přes komorní prostředí na pódiu i pod ním (nebo proto) vládla výborná atmosféra a Ondřej přidával tolikrát, že už nevěděl, co hrát.

Naše skupinka se pak po koncertě přesunula do místní čajovny. Tam nás první hodinu místní omladina týrala bubnováním, ale když to vzdala, tak si obsluha polohlasně pustila CD. Samozřejmě to bylo Zrno.
Nový Jičín pro folk3mail prostě žije. =)

Nepovedené fotky jsou snad tady.

Na koncertě s Lu

(Folk3MAIL, Galérka Nový Jičín, 18.3.2005)

Klub Galérka (v objektu Staré pošty na náměstí v Novém Jičíně) se o kulturní vyžití místních stará velmi pečlivě. Byl jsem tam poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Prostor, jaký můžou ostatní města jen závidět. Jaký rozdíl oproti zakouřenému CO krytu v Kopřivnice. Příjemná místnost, návštěva tak akorát (kromě nás také třeba téměř místní hvězdné uskupení Lu), a na pódiu se děly věci…

Přiznávám, že mě debut Ondřeje Pečenky nazvaný Zrno (vydaný labelem Piper Records jako PiR 005 v roce 2004) oslovil, takže mé hodnocení nebude příliš objektivní.

Takových písničkových desek jako je tahle u nás moc není. Celá deska je hodně kompaktní, a lakonicky řečeno, má “atmosféru”. Ondřej na téhle desce složil a otextoval všechny písně, nahrál většinu nástrojů, a ještě si ji i sám spoluprodukoval. O velice zajímavý obal desky se zasloužil Bourek, tedy duše projektu Ememvoodoopőká. S celou deskou pak s autorem dělal sám “božský” Ondřej Ježek (aká Yoz), takže o zvukovou kvalitu nahrávky stejně tak jako o produkci bylo postaráno víc než dobře.

Právě jeho OTK tahle deska hodně připomíná, hlavně poslední lo-fi písničkovou Sonu a kuvu. Rozdíl je hlavně v tom, že deska je mnohem intimnější a řekl bych, že i jednotlivé tracky mají mnohem přímočařejší písničkovou strukturu. Stále je však co vychytávat a odhalovat, jednotlivé poslechy nejprve poodestřou hlavní melodickou linku písně, poté však přichází na řadu spousta dalších zábavných detailů a zvuků, takže je stále co odhalovat. Ondřej nahrál veškeré kytary, bicí (ty byly jeho parketou v neméně zajímavé partičce Ememvoodoopőká), a flétny. Výsledek je hodně přesvědčivý. Hodně tomu napomáhá i fakt, že Ondřej, ač nezpěvák, si celou desku také nazpíval. Zajímalo mě tedy, jak tohle všechno bude vypadat naživo. Folk3MAIL totiž jezdí na koncerty jako kapela, kterou Ondřej poskládal po prvotních úspěších Zrna.

Jaké však bylo překvapení, když se cela konfigurace pódia skládala z jednoho mikrofonu, jedné kytary a dvou odpolechů… Kluci jsou nemocní, a tak dnes představím své písně v takově formě, ve které vznikaly a jak jsem s nimi jezdil úplně zpočátku. A pak už bez dalších zbytečných slov začala produkce, jenom nezefektovaná kytara a zpěv. Zazněla většina věcí z desky, a spousta dalšího materiálu, v úplném závěru pak Ondřej mimo jiné dal na přání ještě jednou “Kdy se Ti to poštěstí”. “O této písni v ememp tvrdí, že má úplně pitomej text. Což se mimochodem pravda...” Tak takhle nějak Ondřej tuhle písničku uvedl. Možná, říkám si v duchu, ale ta posmutnělá nálada, často silně rezonující s tím, co člověk cítím sám. Někdy v lednu jsem ležel s chřipkou, a do přehrávače se mi vloudilo i Zrno. Posmutnělé “… léky léky, nezabraly, pro dnešní den mám po legraci…” mi ten týden bude připomínat ještě dlouho…

Tomuhle člověku zbaštím vše. I s navijákem. Jen houšť, říkám si!
(mimochodem, nebyla by k mání nahrávka písniček se Zrna jen v tomhle akustickém hávu?)

Na koncertě Lu

(freemusic tour, Kopřivnice CO kryt, 4.3.2005)

Celý večer zahajoval Pavilon M2 z Hradce Králové. Jako úvod to ušlo, byť snaha znít jako Smashing Pumpkins v dobách své největší slávy byla (hlavně u zpěvu) více než zřejmá. Ještě snad k úvodu: na to, že to byl vlastně koncert čtyř kapel, tak začátek byl na můj vkus hodně pozdě; navíc už Pavilon M2 nastoupil téměř s hodinovým (!) zpožděním. Inu, zvláštní praktika, prý pro kopřivnický CO kryt typická.

Celý večer zvučil, tedy až na ty okamžiky, kdy byl na pódiu, zvukový inženýr nad jiné povolaný, tedy Ondřej Ježek. Ten byl snad i spolupachatelem dramaturgie celého miniturné (které kromě Kopřivnice zahrnovalo ještě Tábor, Praha, Brno a Pardubice)…

Dalším z účinkujících byli táborští C, svébytná část kapely Waave. Tuto scénu nijak zvlášt nesleduji, ale produkce nebyla špatná. Hodně ostrá kytarová muzika bez zpěvu, svými tvůrci zaškatulkovaná jako com-post rock. Jak Pavilon, tak ani C bych si doma asi nepustil, ale na živo se povětšinou bylo na co dívat.

OTK nastupovali jako hvězdy večera (tedy jako poslední) řekl bych na všech štacích tohoto miniturné, s výjimkou Kopřivnice. Zde si pořadí prohodili s LU, a dá se říct, že to bylo na škodu věci. OTK a Ondřej Ježek jsou bezesporu hvězdami české nezávislé kytarové scény, jejich poslední dvě desky KOT (1998) a Sona a kuva (2003) naprosto jedinečné. Co však naplat, jejich koncert se poslechu CD nevyrovná. Nechybí energie ani nasazení, ale nazvučit Ondřejův hlas tak, aby z něj v plochách jeho kytary alespoň něco zbylo, je nejspíš nemožné. Posluchač znalý písní si melodii a text přehrává alespoň v hlavě (kapelu jsem viděl už několikrát, desky znám a tak se směle řadím do této skupiny “osvícených”), ostatní mají prostě smůlu. Obávám se, že s takovou nálepka “nejlepší neznámá česká indie kapela” této partičce zůstane. OTK bych přál, abych se mýlil. Tedy, nemusí se do té sebepropagace pustit jako třeba Sunshine, ale přece jenom…

Na závěr přišlo to nejlepší. Oproti OTK to bylo zvukově o hodně čistější, částečně díky přece jenom jinému přístupu k věci než má OTK, částečně pak tím, že se Yoz zase přesunul z póodia zpět za mix pult. Pro neznalé, LU je kapelo z Kopřivnice a Příbora, jejich první a ještě na chvíli jedinou eponymní nahrávku v roce 2003 vydal tamní Piper Records (PiR 003, viz taky Nierika, folk3mail, Milanu, Valerian’s Future). A je to nahrávka s velkým “N”. Spoustě lidí vrtá hlavou, jak vlastně může něco takového zčista jasna objevit tak, jako se to podařilo Lu právě v Kopřivnici a okolí. Pro představu o co tu vlastně kráčí cituji z webu Silver Rocket:

“Tak tohle je fakt bomba... Lu předcházely těžko uvěřitelný zvěsti o fantastický kapele, ale ukazuje se, že nelhaly. V Česku momentálně druhá taková parta není. Lu hrajou naprosto suverénním a nezastydlým způsobem působivej mix Blonde Redhead, Shipping News nebo New Wet Kojak a dělají to parádně. Na jejich debutový desce najdete šest delších skladeb se zvláštní "zamlženou" náladou, který dokresluje VYNIKAJÍCÍ zpěv v angličině. Sebevědomý, čerstvý, originální... O Lu se budou prát všechny indie labely tady, SR nevyjímaje!”

Koncertní zážitek to byl slutečně povedený. Tedy na to, že byla sobota ráno někdy před první hodinou ranní, když kapela začínala. Škoda toho, jinak bych v půlce těžko utíkal. Kapela přehrála témeř vše ze zmiňované desky, plus nové písně z připravovaného alba. Neuvěřitelně jistý a sebevědomý výkon frontama Zbyňka Machetanze, a hostující cello jako bonus. Mno nic, na Lu si příště rozhodně zase zaskočím, vždyť bydlím za rohem. A vám to mohu vřele doporučit taktéž!

2005-03-19

TV Andělé

Dřív, než se někde dočtu něco úplně jiného, co mě třeba zviklá =), bych chtěl do záznamu uvést, že letošní Andělé mi připadali dost podaření. Přesněji řečeno si nezpomínám, že by kterýkoliv z předchozích ročníků dopadl líp. Skoro bych řekl, že to bylo na hranicích toho, jak je možné podobný pořad v českých podmínkách udělat. Celý žánr "předávání cen" má totiž tendenci spíš probíhat trapně a končit tragicky. A nejenom v ČR. =)

Tím samozřejmě nechci říct, že to bylo dokonalé (Doga! a možná i výběr některých řečníků =), ale Šiška mě opravdu překvapil, tím spíš, že jsem mu dopředu moc nevěřil.
Asi nejdůležitější bylo, že se podařilo udržet slušné tempo, bez delších hluchých míst (snad jen ten tunel pro vítěze mohl být kratší) a nevyhnutelné bezradné plácání některých řečníků bylo většinou ukončeno ve snesitelném čase.

Výsledky asi raději komentovat nebudu, zase tolik překvapení tam nebylo. Veškerý šokový koeficient evidentně vyčerpali The Nihilists, o kterých většina publika zřejmě dnes večer slyšela prvně.

Za zmínku možná stojí ještě naprosto minimální potlesk, který si při oznámení nominací vysloužil Petr Muk. Tomu se říká ztráta důvěry. =)

To za sebe můžu naopak říct, že si Andělé moji důvěru o trochu zvýšili. Sice je to pořád komerční akce, která nemá... bla bla bla... však to znáte =), ale mám neurčitý pocit, že se prostě něco takového konat musí (stejně jako se nezbytně konají výroční schůze svazu včelařů), takže pokud to proběhne bez větší ostudy, je to jednoznačně plus. =)

2005-03-17

Sun is shining...

Doba si žádá své - proč psát o něčem, co skoro nikdo nezná, když žhavá témata se nacházejí sama!
Tím nemyslím drogy a sex, které v titulku spolehlivě zařadí libovolný článek na libovolném serveru mezi nejčtenější, ale myslím tím téma, ke kterému v současnosti konvergují všechny hudební články v ČR.
Mám to jméno vůbec psát? =)

Pokud se diskuze o podobnosti Belle & Sebastian a Jana Hammera dostane rychlostí blesku rovnou k Sunshine, tak už to o něčem svědčí. Sice se nevyhnutelně i tenhle článek stane jen další cihlou ve zdi propagace Sunshine, ale co se dá dělat. Církev taky dělala co mohla, aby Melu Gibbsonovi dotlačila lidi do kina na Ježíše a oni to pak mohli kvalifikovaně, se znalostí problému, odsoudit. =)

Celá diskuze je s pawnbrokerem je tady, ale po vzoru jedinečného Jana Čulíka (heh =) z Britských listů jsem usoudil, že nejjistější a nejjednodušší metoda sebepropagace je z libovolného komentáře udělat samostatný článek. Taky se to pak dá omlouvat tím, že je komentář více na očích, což tímto činím.

Hlavní body pawnbrokera (redakčně upraveno =):
Glorifikovaní a pozlacení Sunshine mají na nové desce song Victim Is Another Name for Lover, ktery je cely postaveny na basovem riffu songu od Joy Division - Isolation (i rytmus je hodne podobny). Specialitka je, ze ten zminovany song je jejich pilotním singlem...

já v podstatě neřeším sunshine. řeším přístup médií k nim..
u sunshine me vazne stve ten nepomer mezi masovou glorifikaci te kapely ze strany medii a skutecnou kvalitou jejich tvorby..
dnes v reflexu, honza dědek: "jejich hudba u nás nemá konkurenci".

Tím záminka končí - vypínám mikrofon v publiku a beru si slovo. =)

"jejich hudba u nás nemá konkurenci" - Však je to pravda, ne? Kolik skupin víceméně kopírujících Primal Scream u nás existuje? =) (řečnění S. o hc bych celkem nezúčastněně ignoroval)

Publicistům se prostě není co divit. Sunshine jsou totiž jejich první výrobek v anglickém stylu. Skupina, kterou si publicisté sami pro sebe "objevili" a prosadili do povědomí a do playlistů těch opatrných dramaturgů, takže jsou z toho logicky nadšení. (Druzí v čekatelé pořadí jsou pak The Nihilists. =)
Navíc ono těch podobných skupin, které by se dostaly do médií, u nás opravdu není moc (vlastně žádná =), takže ono se to opravdu dá brát jako další krok kupředu (kulhavý, pět let za Anglií).
Vždyť stylově nejbližší "slavné" české skupiny jsou Chinaski, Lucie a Ready Kirken.

Problém je, že u nás není možné vytvořit svébytný proud, který by se dal vyvézt za hranice, všechno to jsou jen místní vlnky a jako velký úspěch je bráno, když si někdo z místních hudebníků alespoň všimne, odkud venku právě vítr fouká.
A pokud si toho do dvou let všimne i někdo z médií, tak je to malý zázrak.

Ovšem většina našich hudebních publicistů jsou lidé světaznalí, jsou to lidé s rozhledem, kteří se snaží sledovat světové trendy.
Světové v tomhle případě znamená Anglii (jkom) nebo USA (karl) (samozřejmě zobecňuju nad rámec slušnosti =), a když budeme hodně shovívaví, tak se možná něco málo najde i v tak provincionálních a beznadějně zaostalých zemích jako je Francie (francouzský rock?!) nebo Německo (německý rap?!), ale to jsou většinou spíše místní rarity, local heros. Výsledkem je, že se pak na ty originální české věci a trendy nahlíží jako něco méněcenného. Většinou sice právem, ale byli bychom vůbec schopni poznat, kdyby u nás právě vznikal proud, který ovládne populární hudbu na příštích dvacet let? (Ne že by něco podobného bylo příliš pravděpodobné. =)

Svým způsobem jsou ale skupiny jako Tři sestry nebo Divokej Bill zajímavé právě tím, jak jsou české a bigbítové (tohle už myslím je specifická česká rarita), ale "progresivní" publicisté je spíše berou jako "nudné zlo", protože přece vůbec nesledují zahraniční trendy. Jenomže zvláštnosti v přírodě taky vznikají hlavně díky izolaci a specifickým místním podmínkám a teprve pokud se vhodným způsobem změní situace okolo, tak se můžou dostat i jinam. Občas. Valná většina místních rarit totiž místní raritou zůstane až do svého vyhynutí.

Ale to kopírování a přebírání trendů se snad ani netýká hudby, ale celkové politické a ekonomické situace v té naší globální vesnici. Celá republika se přece musí podřizovat situaci v EU a v USA nezávisle na tom, jestli jsme nebo nejsme členy, nebo jestli "pamprésor" pochválí nebo zkritizuje evropskou ústavu.
Samozřejmě tímhle vším nechci říct, že mám po ruce nějaký recept, jak to změnit. Ono to snad ani změnit nejde. Copak se dá vzdorovat přírodě a tisícům věrných voličů? =)

Logicky jsou pak za největší hvězdy mezi odborníky ti, kdo z toho našeho předměstí alespoň vystrčili nos a zahráli si párkrát na návsi někde jinde. (A samozřejmě tím nemyslím československý festival v Chicagu. =)
Pokud jim dokonce někdo zatleskal, tak je celá Česká republika jejich a je velice pravděpodobné, že brzy dobudou i Bratislavu a s trochou štěstí i Košice.
Doufám, že se Sunshine staví i v Čierné nad Tisou a ve Vyšném Nemeckém. =)

2005-03-14

Gorily v mlze

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se prý dokončuje nová deska Gorillaz.
Tedy možná.

Osobně jsem docela na pochybách, jestli nová deska může uspět podobně jako ta první (krize anglické taneční scény, dlouhá pauza, ...), ale zatím se můžeme věnovat fámám. Těch je totiž víc než dost. Asi je to způsobeno tím, že Gorillaz mají neurčitý počet členů, kteří navíc žijí v různých světech. Do médií se tak střídavě vyjadřují kreslení i reální členové. =)
Název nové desky by tím pádem mohl být "Reject False Icons" (to prý bylo jenom neoficální motto) nebo možná "We are Happy Landfill" (to si vymysleli v NME), ale spíše to bude "Demon Days" (povídali, že mu hráli =).
A podobně to zatím funguje s písničkami.

Po internetu už nějakou dobu obíhá track "Dirty Harry", který prý bude na desce, ale není to singl. Prostě promo. Už samotný název odkazující na historicky první singl Goril "Clint Eastwood" stačil na to, aby mě znejistil. To si snad někdo dělá srandu? To přece nemůže být oficiální release!
Když jsem pak uviděl fotku toho CD a ukázalo se, že je to vlastně white label, tak už jsem byl dost ve střehu.
A když jsem se pak na různých místech dozvěděl, že "Dirty Harry" je podobný "staršímu sólovému projektu Damona Albarna" a že "používá části sólového projektu Damona Albarna Democrazy", tak byl můj rozvrat dokonán. To je snad jenom nějaký domácí bootleg á la Dangermouse, ne?
É... moment! Dangermouse má přece na té desce hostovat oficiálně?!

V každém případě nějak takhle si představuju promo kampaň, která posluchače napne! =)

Pi Day

Dneska jsem si znenadání uvědomil, že je vlastně den Pí. Totiž 3.14.
Napadlo mě, že je zvláštní, že se to víc neslaví - Pí je politicky neutrální a platí všude na světě (pravda, narozdíl od kalendáře =). Někdy kolem 15:09 nebo možná raději 15:55 (to je po přepočtu 92 ze stovek na šedesátku kvůli minut) by se přece měly spustit sirény se sinusoidou (s frekvencí 3141 Hz), děti by měly cvičit s kruhy a podobně. =)

Hned jsem ale zjistil, že ono se to leckde slaví!
Trochu mi sice zkazilo radost, že podle oficiálních údajů by se to prý mělo slavit v 1:59 (stejně podvádějí, protože by se tam měla psát úvodní nula! =), ale zase mi to vynahradilo zjištění, že se 14.3. narodil Albert Einstein.
To snad ani nemůže být náhoda! =)

2005-03-12

Podobnost čistě náhodná?

Jsem fakt jediný, komu předehra "Stay Loose" od níže zmiňovaných Belle & Sebastian připomíná "Šíleně smutnou princeznu" Jana Hammera? Jenom mi tam chybí Helenka Vondráčková. =)

2005-03-10

Posluchačský deníček

Už se mi nahromadilo nějak hodně poslechnutých desek, takže je asi nejvyšší čas udělat z nich nějaký textový "dump". =)
Sice jsou to spíš takové stručné "první dojmy", ale to už jsem si nedávno vnitřně zdůvodnil jako jediné správně řešení, takže pojďme do toho:

Moby: Hotel (2005)
Majitel jednoho z nejnevýraznějších hlasů na světě se rozhodl, že se tentokrát obejde bez hlasových samplů a skoro celou desku nazpíval sám. (Buď ho k tomu dohnali hudební teoretici, kteří ho šikanovali pod záminkou toho, že zneužívá odkaz černošské hudby, nebo ho to prostě baví. =)
Trochu problém je, že to zní jako takové odlehčené kytarové disco - prostě to pohodově hraje a jsou tam i pěkné některé nápady, ale není tam nic, co by mě sebralo. Jenomže vlastně musím příznat, že poslední věc, kterou jsem od Mobyho bral, bylo "I'm Feeling So Real" a "Into the Blue", takže to není až takové překvapení... =)

Róisín Murphy: Sequins EP (2005)
Weird! Tohle je snad ještě zběsilejší než původní Moloko.
Asi by bylo zahodno se trochu rozpsat, ale prostě nemám slov. =)

Télépopmusic: Angel Milk (2005)
Tohle je takový drobný námět k zamyšlení o názvech skupin a jejich vlivu na očekávání případného posluchače - já jsem si podle názvu původně myslel, že to bude skupina, která hraje nějaký retro-pop ala Vladimir Cosma, ale realita vypadá trochu jinak.
Nejvíc mi připadají jako chybějící vývojový článek mezi Björk a Hooverphonic.
Od Björk by se dal vzít způsob zpěvu, vícehlasy a hlavně harfa (proč se vlastně v pop music nepoužívá častěji?), Hooverphonic zase připomíná to občasné střídaní zpěváků (žena/muž), ale hlavně zapojení orchestru jak z Jackie Cane (myslím album).
V každém případě je dost drzý gag, když se v "Love's Almighty" začne zvuk orchestru hroutit a ozve se "stop, stop, stop!" a po krátké pauze "ok, start again" a jede se dál.

Laurent Garnier: Cloud Making Machine (2005)
LG mě nikdy nezaujal natolik, abych si poslechnul celou desku, ale proč neudělat výjimku?
Tak asi proto, že deska složená z ploch analogových syntezátorů pro mě není moc zábavná. Možná je to teď nějaký trend =), ale ty staré syntezátory mi prostě nesedí (rozhodně ne v téhle formě) a ani tenhle analogový Badalamenti mě zatím nepřesvědčil. Asi by se to víc hodilo do filmu, ale na samostatný poslech to není.

Mogwai: Happy Songs For Happy People (2003)
Britská (skotská?) kytarovka bez zpěvu? To je jako nealkoholická whisky!
Asi to bude podobný případ, jako OTK - znalci je chválí, ale já se tam nemám čeho chytit.

Handsome Boy Modeling Club: White People (2004)
Producentská deska. Tedy je dost pestrá, prakticky každou písničku zpívá někdo jiný. Dokonce leckdy se během jedné písničky prostřídá několik vokalistů. Píšu vokalistů, protože to není jenom zpěv. Koneckonců mě k desce přivedl ten chlapík, co rapuje na první desce Gorillaz (Del The Funky Homosapien). Jo a taky tam zpívá "polozapomenutý" =) Mike Patton (původně Faith No More, dneska těžko říct =).
A kdyby asi čtvrtinu stopáže desky nezabíraly těžkotonážní parodie na TV seznamku v americkém stylu, tak by se mi deska možná i líbila jako celek.
Takhle se nemůžu rozhodnou a šílená kombinace Vivaldiho Čtvero ročních období a "Funk Soul Brotha" (a spousty dalších věcí) v "Rock And Roll (Could Never Hip-Hop Like This)" to všechno nezachrání. =)

Laika: Wherever I Am I Am What Is Missing (2003)
Je to zajímavější, než jak si Laiku pamatuju z doby kolem roku 1997, ale je možné, že je to jenom můj dojem způsobený zkreslením dat v archivu. =)
Stejně mi ale pořád připadá, že by jednotlivé písničky mohly být pestřejší. Jedna od druhé se tedy liší, ale během písničky mi chybí nějaký "dramatický oblouk".
Zn: více poslechů! =)

Belle & Sebastian: Dear Catastrophe Waitress (2003)
TOHLE je skupina, kde název ladí s hudbou! =) Easy-listening retro.
Druhá věc je, že staří Cardigans mi v podobné kategorii připadali lepší, ale třeba to je jenom tím, že Cardigans mají Ninu Persson, kdežto tady to zpívá nějaký maník (nechce se mi hledat jméno a tohle je blog, takže to můžu flákat =).

2005-03-08

Pachatel neznámý?

Dneska je sice po celém českém hudebním webu hlavním tématem obnovení činnosti Rock&Popu, ale já tu mám něco úplně jiného! =)

Těžko bych si teď vzpomněl na nějakého interpreta, který mi vadí víc než Maxim Turbulenc.
Přestože se snažím před nimi utíkat na co nejvzdálenější místa, tak mě čas od času zaskočí nepřipravého.
Ztělesněním toho nejhorší z jejich tvorby je pak pro mě písnička Jede, jede mašinka. Tedy spíš z jejich produkce, protože si nevzpomínám, že by kdy zpívali nějakou původní písničku (ale samozřejmě možné to je - přece jenom nejsem skalní fanoušek =).

Ale o Maxim Turbulenc v tomhle případě vlastně vůbec nejde, jde o ten výše jmenovaný "hit".
Na té písničce mi vadí snad úplně všechno - kolovrátková melodie, jednoduchý rytmus a hlavně text. Navíc mám pocit, že už mě pronásleduje od nepaměti, a tak jsem si řekl, že zjistím, kdo je za to zodpovědný. Jak jinak, zkusil jsem to na internetu.

Stopy mě dovedly až k "recesistické skupině" (to je citát) Semtex, ale dál se stopa ztrácí v mlze.
Totiž celé aféře se už s důsledností sobě vlastní (ehm =) před časem věnoval Blesk, ale už tam je patrná určitá nejasnost. "Původním interpretem písničky je..." praví Blesk. Ne autorem, interpretem!
V podobném duchu jsou pak informace na jiných místech (hlavně u melodií na mobilní telefony - a tím se dostáváme k zajímavější otázce a to jsou peníze =):

Eurotel - Jede, jede mašinka (Šneberk Jiří)
T-Mobile - Jede, jede mašinka (Trad./Krásný/Šneberk/Zikmund)
hudba.hradiště.cz - Mašinka (Semtex / Karolína)
Volný.cz - Mašinka (Karolina/Šneberk/Zikmund/Krásný)
LP Na slovenskom plese - J. Krásný, J. Šneberk / M. Zikmund
Repertoár M.T. - Traditional / L.Krásný, J.Šneberk, M.Zikmund
Orionský zpěvník - Hudba: J. Šneberk, L. Krásný / Text: J. Šneberk, L. Krásný, M. Zikmund (i text tam mají!)

Pokud si to všechno přeberu, tak mi jako nepravděpodobnější správná varianta vychází, že autor melodie je už neznámý (čili lidová případně tradicionál =) a že text (ach bože!) je společným dílem členů skupiny Semtex (Lukáš Krásný, Jiří Šneberk) a M.Zikmuda (???). Úloha Karolíny v celém procesu zůstává nejasná. =)

A ty peníze?
Tohle asi otázka pro OSU, ale kdo vlastně dostává peníze za autorské poplatky (a jakou část)? Zvlášť by mě to zajímalo u melodií pro mobilní telefony. Tam totiž text není příliš slyšet =), takže proč by vlastně měli autoři textu dostávat nějaké peníze?
Samozřejmě se dá namítnout, že bez textu by písnička nikdy nezískala takovou popularitu, ale stejně mi to připadá dost zvláštní. To je opravdu možné zabrat libovolnou lidovou melodii a prohlásit se za spoluautora?A jak to funguje u cover-verzí anglických písniček? Co když pro jednu melodii existuje více textů? Dostává Fanánek od mobilních operátorů podíl za texty pro Těžkej Pokondr?
Pokud ano, tak už tady nebudu zbytečně na sucho plácat a raději půjdu pracovat na novém textu pro Beskyde, Beskyde. Už se mi totiž rýsuje učitý nápad - mělo by to být trochu do country (Běž, Kide!).

2005-03-07

Dlouhý temný čas svačiny orlů

Tohle je asi jenom pro adamsofily:
Minulý týden jsem si během svačení postupně znovu přečetl Dlouhý temný čas svačiny duše (Douglas Adams, samozřejmě =) a znovu jsem se vrátil k nevyřešené otázce "proč měl sakra orel na křídlech vytetované (!!!) kruhy?!"

Mám dojem, že se mi povedlo poměrně úspěšně zrekonstruovat celou zápletku knížky (včetně historky o manželce zmizelého pilota), ale orel mi celou dobu připadal jako rekvizita z nodických legend, takže jsem byl přesvědčený, že se to prostě týká nějaké legendy, kterou neznám. Chyba lávky!

Je to sice trochu potupa, když si člověk musí řešení přečíst na internetu (v deset let starém příspěvku v diskuzní skupině alt.fan.douglas-adams), ale na svoji obranu můžu uvést to, že jsem se nikdy nestaral o značení bojových letadel RAF.

(Ale nečekali jste, že bych sem tu pointu napsal naplno, že ne...? =)

Edit: Dost mě překvapilo, že Adams oficiální vysvětlení zakomponoval do nedokončené knížky Losos pochybností (The Salmon of Doubt). Škoda že mu to vysvětlování trvalo tak dlouho...