Gravitace se přeceňuje

Během sledování pořadů k výročí narození Jana Wericha jsem narazil na jeho výrok týkající se Newtonova objevu gravitace:

Vědy je zapotřebí. Ale kdyby Newton ležel někde jinde a nepadla mu na nos ta hruška, nebo co to bylo, a neupozornila ho na to, že je taky přitažlivost zemská, tak by ta přitažlivost byla dál. On by ji neobjevil. Objevil by ji někdo jinej. Za minutu dvacet, nebo za sto let. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, tak nikdy nebyl! Kdyby velký umělci neudělali svoje dílo, tak jsme byli o to chudší! Protože umění je komunikace.

Nevyhnutelně se mi vybavil kousek textu Douglase Adamse z knihy Holistická detektivní kacelář Dirka Gentlyho:

"Gravitace," mírně pohrdavě zopakoval Dirk a pokrčil rameny, "ano, myslím, že něco takového taky bylo. Ačkoli to byl samozřejmě prachobyčejný objev. To prostě existovalo a čekalo na objevení."

Vytáhl z kapsy penci a hodil ji jen tak bezcílně mezi oblázky vedle vydlážděného chodníčku.

"Vidíš?" prohlásil Dirk. "A nechávají ji puštěnou i přes víkend. Takže dříve nebo později si jí prostě někdo musel všimnout. Ale kočičí dvířka... to je něco jiného. Vynález, čistě tvůrčí vynález."

"Já bych řekl, že na nich nic není, že to bylo úplně jasné. To mohl vymyslet kdekdo."

Dirk však nesouhlasil: Jenom výjimečný duch dokáže přijít s něčím do té doby neexistujícím a přitom tak jasným, že to bije do očí. Pokřik ‚Na to jsem mohl přijít taky' je mezi lidmi velmi oblíbený, ale mylný, z jednoho prostého důvodu, a sice - že na to nepřišli, což je důvod dost podstatný a výmluvný."

Připadá mi pozoruhodné, že se dvě takhle rozdílné osobnosti na tomhle postřehu shodly, takže zřejmě na tom, že "vynález má větší hodnotu než objev" něco bude. =)

AI jako křivé zrcadlo Stanisława Lema

Téměř všechny články na téma "budoucnost umělé inteligence" mi připomínají sci-fi povídku Stanisława Lema "Trurlův elektrobard" z knihy Kyberiáda.

Její zápletka se točí kolem počítače, který dokázal psát nejlepší poezii ve vesmíru, a dále zkoumá, jak na to reaguje společnost:

Básníci okamžitě svolali mnoho protestních schůzí a žádali, aby stroji byla další činnost soudně zakázána. Nikdo jim však nevěnoval pozornost. Redaktoři novin a časopisů byli naopak rádi, neboť Trurlův elektrobard, píšící pod několika tisíci pseudonymy současně, vytvořil báseň stanoveného rozsahu pro každou příležitost a tak vynikající kvality, že se čtenáři vždy o noviny poprali.

Pozoruhodné ale je, jak Lem celý konflikt staví:

Od té doby žádný básník nemohl odolat osudnému vábení, aby zkřížil lyrické meče s elektrobardem.

Přicházeli z široka daleka s aktovkami a kufry naditými rukopisy. Elektrobard nechal každého vyzývatele chvíli deklamovat, střelhbitě algoritmus jeho básní vystihl a v přesně stejném stylu složil verše dvě stě dvacet až tři sta čtyřicet sedmkrát lepší.

Brzy nabyl stroj takové zběhlosti, že už prvním či druhým čtyřverším porazil i nejzasloužilejšího poetu. Nejhorší ovšem bylo, že ze souboje odcházeli bez úhony jedině grafomani, veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných, takže o drtivé porážce, kterou utržili, neměli vůbec potuchy.

Skutečně může být básník poražen cizí básní? 

Tématu umělé inteligence se v nedávném rozhovoru dotkla i zpěvačka Suzanne Vega:

Trochu mě mate to bezbřehé nadšení, stejně jako míra strachu ohledně umělé inteligence. Poezie a psaní písniček jsou velmi osobní záležitost, stejně jako otisky prstů, takže jestli se mě ptáte, zda se bojím, že přijdu o své otisky prstů, tak se nebojím.

Nemyslím si, že umělá inteligence nahradí lidi. Vždycky můžeme vypnout zdroj, můžeme ten systém odstranit, ale nemůžeme odstranit lidskou duši. Vůbec nemám strach z toho, že by umělá inteligence začala psát písničky místo mě, pro mě. To se nestane.

Čím déle o tom přemýšlím, tím pokroucenější mi Lemův přístup připadá. Pro Suzanne Vega (Vegu? =) je poezie odrazem její duše, zatímco pro Lema to je jen produkt a prostředek k "porovnávání pindíků". Předpokládám, že skutečně existuje nezanedbatelná skupina tvůrců, kteří tvorbu berou jako intelektuální soutěž (a asi se tomu nedá úplně vyhnout), ale rozhodně tenhle přístup nemají všichni autoři a není to jejich hlavní motivací. Naopak si myslím, že většina básníků by o nějakou soutěž vůbec neměla zájem.

Úplně zcestný mi pak připadá Lemův "samozřejmý" předpoklad, že je možné kvalitu básní nějak porovnat ("veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných"). Jakékoliv umělecké dílů totiž působí na každého člověka jinak a ani "obecné uznání kvality" kritiky není trvalé a v průběhu času se mění. (Mnoho hudebních skladatelů nebo básníků, kteří byli v minulosti slavní a uznávaní, je dnes téměř zapomenuto a jejich díla jsou připomínána jen jako ilustrace dobového vkusu.)

Nabízí se ovšem nepříjemná otázka, jestli je možné Lemův přístup aplikovat i na jeho vlastní tvorbu. Co bylo hlavním důvodem jeho psaní? Chtěl nám něco sdělit nebo nám chtěl svým dílem dokázat, že je nejchytřejším spisovatelem?

Mácha ex machina

Při čtení několika (tedy asi dvou =) výročních článků o Karlu Hynku Máchovi a Máji mě napadl ne zcela původní námět na povídku, ale protože se mi ji nechce celou psát, tak bych si tady chtěl odložit její stručný obsah:

Na Karlově univerzitě vyvinou prototyp omezeného stroje času, který dokáže v minulosti měnit nějaké drobné detaily a zkouší to na některých listinách. Vedoucí projektu se o tom baví s kamarádem, který je literární historik, a ten dostane nápad, že by mohl zkusit zachránit Máchu před předčasnou smrtí a umožnit mu tak napsat ještě spoustu dalších básní. Vedoucí projektu ho varuje, že není jasné, co to provede a že to může mít nepředpokládané následky, ale zkusí to: v dopise, který Máchovi oznamuje nástup do Litoměřic, změní datum nástupu. Tím se jim povede zabránit tomu, aby se Mácha v Litoměřicích nakazil a zemřel, ale bohužel se potvrdí obavy z nepředpokládaných následků.

Historik se po provedení změny ocitá v alternativní realitě, kde se vedoucí projektu diví, proč měnili právě takovou drobnost, jako je dopis téměř zapomenutému básnikoví devatenáctého století a že to přece zase nic nezměnilo. Historik se vrací do své kanceláře zjistit, co se vlastně stalo. První vydání Máje je naštěstí zcela v pořádku, ale ukazuje se, že Mácha se velmi brzy po své záchraně rozhádal s většinou vlasteneckých literátů, na literaturu zcela zanevřel a věnoval se pouze právnické praxi. Další generací tedy nebyl vnímán jako romantický hrdina, který zemřel v mladém věku, ale jako starý cholerický paprika, ze kterého si ve svých textech maximálně dělali legraci, a Máj zůstal pouze kuriozitou pro znalce.

Dodatečně jsem bohužel zjistil, že tato myšlenka samozřejmě není zcela nová:
"Kdyby Mácha v roce 1836 nezemřel, byl by on i Máj zapomenut, anebo by z něj byl nejsmyslnější, nejkrevnatější a nejerotičtější český básník všech dob?"
Max Brett, Xman iDnes

Nezbývá než se utěšovat jiným citátem:
"I ti nejoriginálnější myslitelé dokážou za život vypotit sotva pár desítek skutečně původních názorů, a to si ještě nikdy nemohou jisti, které to jsou."
Martin Maniš, Softwarové noviny 11/1994

Po ptákách

Jsem zklamán.

V roce 2009 jsem ve svém elaborátu o "The Wind-Up Bird Chronicle" napsal toto:

Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název "Kronika natahovacího ptáka", protože to by bylo dostatečně mnohoznačné. Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".

Jak jsem se ale právě dočetl, tak oficiální český název zní "Kronika ptáčka na klíček". =(

Neil píše paměti

Neil Gaiman

Oceán na konci uličky

Číst tuhle knihu bezprostředně po Nonstop knihkupectví pana Penumbry byl pořádný kontrast. Teoreticky nejsou od sebe obě knihy žánrově příliš vzdálené, ale styl a zpracování způsobují, že jsem měl přibližně stejný dojem, jako bych po vyluštěném sudoku nebo křížovce začal číst báseň. Shodou okolností taky obě knihy spojuje skutečnost, že začaly vznikat jako povídky, ale pak se trochu rozrostly (byť v případě Oceánu se nakonec jedná jen o přibližně 150 stran, a tak by bylo obzvlášť škoda prozrazovat děj ;), jenže tam, kde Robin Sloan nabízí "animovanou algebru" ve stylu Agathy Christie, nasazuje Gaiman osobní prožitky - nebo něco, co je jim k nerozeznání podobné.

Prvním klíčem ke knize je už úvodní věnování Gaimanově současné manželce "Amandě [Palmer], která chtěla vědět". Pak začne bezejmenný vypravěč vzpomínat na věci, které se mu staly, když mu bylo sedm let a bydlel s rodiči na venkově v Sussexu. O tom, jak se v noci bál tmy, že neměl kamarády, ale že rád četl a miloval komiks Batman a to už je zřejmé, že přestože je Oceán na konci uličky především fantasy plná nadpřirozených jevů, tak že je to současně i alternativní vzpomínka na Gaimanovo dětství - což ostatně Gaiman částečně přiznává a částečně popírá v závěrečném poděkování.

Rodina v knize není moje vlastní rodina, které jsem velice vděčný, že mě nechala vydrancovat krajinu mého dětství a přihlížela, jak v příběhu svévolně přeskupuji jednotlivá místa.

Kromě sledování dějové linie se tak čtenáři nabízí spousta drobných hádanek, které motivy jsou Gaimanovy skutečné zážitky a co už je úplně vymyšlené. Současně tenhle přístup autorovi uvolňuje ruce, protože ve vytvořené mlze je možné příliš upřímná přiznání vydávat za autorskou fantazii - a samozřejmě i obráceně, což by jistě ocenil i klasik memoárové literatury muminkův tatínek: ;)

Je pravda, že moje kdysi dobrá paměť se poněkud zhoršila. S výjimkou několika málo nadsázek a záměn, které jistě jenom zvýší místní ráz a barvitost, však bude tento vlastní životopis naprosto pravdivý. S ohledem na city dosud žijících osob jsem někdy zaměnil na příklad fififjonky za bambuly nebo hlavsy za ježky a tak dále, ale vnímavý čtenář určitě pochopí, jak to vlastně bylo. (Tove Janssonová: Tatínek píše paměti)

Vzpomínkový rámec celé knihy pak na mnoha místech nutně vyvolává i zamyšlení nad ošidností a nespolehlivostí paměti podobně jako Ztracená dálnice Davida Lynche ("Rád si věci pamatuju po svém. Jak jsem si je zapamatoval, ne nutně tak, jak se staly.") Gaiman svou neurčitou mlhu záměrně dále zahušťuje a pak několik protichůdných výroků v rozhovoru hravě smázne replikou:

Copak jsem ti neříkala, že nenajdeš ani dva lidi, kteří si jednu věc pamatují stejně?

Analytický a komparativní čtenář mého typu se může cítit trochu ošizen, že chůva Ursula Monktonová je svým charakterem a motivací až příliš podobná "druhé matce" z Gaimanovy Koralíny, ale omlouvá ji, že právě jí Gaiman umožnil, aby se v knize stala jeho sudičkou:

Jak můžeš být šťastný v tomto světě? Máš v srdci díru. Máš v sobě bránu do končin za hranicemi světa, který znáš. Až dospěješ, budou tě volat. Možná už na ně nikdy nezapomeneš, když tě nebude mučit marná touha po něčem, co nemůžeš mít, co si ani nemůžeš pořádně představit, ale ta touha ti bude kazit spánek, tvé dny i život, dokud nezavřeš oči navždy, dokud ti tví milovaní nedají jed a neprodají tě na anatomické účely, a i pak zemřeš s dírou v srdci a budeš proklínat svůj mizerný život. Jenomže ty nedospěješ.

Gaimanovi ta brána do jiných světů možná škodí, ale mnozí čtenáři jsou za ni vděční. Zvlášť když je v téhle knížce i podrobně popsaná cesta: stačí najít ztracený modrý zvonek, pak cár černé látky, pár kapek červené krve na zeleném mechu a nakonec bouři. Ta poslední část je nejtěžší, ale až nad sebou uvidíte letět rejnovlka, tak už jste skoro tam! =)

PS: Jak je patrné, tak březen je pro mě stále především měsíc knihy. ;)

"Potom kniha zmizí, stejně jako se vytrácejí všechny knihy ve vaší paměti."

Robin Sloan
Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Tuhle knížku (dále jen "Knihovna" =) jsem dostal jako dárek, což bylo štěstí, protože jinak bych si ji vzhledem ke své konzervativnosti asi nepřečetl a to by byla naopak škoda. Asi jsem totiž ještě nečetl knížku, která by byla tak spojena se současností a s oblastmi, do kterých nějak fušuju.

Abychom si trochu ujasnili rozměry hřiště: z hlediska "vyššího umění" se nejedná zrovna o literární skvost, ale spíše o bloggerskou verzi Jména růže. Možná už jsem přečetl příliš mnoho Murakamiho knížek, protože Knihkupectví na mě působilo dost povrchně a uspěchaně. Postrádal jsem především trochu větší emocionální spojení s postavami. Knížka je sice napsaná v ich-formě, ale vypravěč se omezuje na líčení děje, dialogy a své stručné postřehy, kdežto psychologické pochody aby čtenář hledal někde v zákulisí nebo možná až v šatně a k tomu knížka nedává prostor ani čas, protože se neustále lineárně žene kupředu. (Vrcholem emocionálního odhalení vypravěčova nitra je pravděpodobně věta: "Najednou si připadám jako blbec a jsem přesvědčený, že tohle všechno byl hrozný nápad." ;)

Naopak klady tvoří zmiňovaný koktejl motivů, které Sloan do knížky dostal: vypravěč je nezaměstnaný grafik a webdesigner, zajímá se o fonty, inzeruje na webu a trochu programuje. Knihkupectví pak Sloanovi umožňuje další aluze: Douglas Adams, zmiňovaný Murakami, fantasy romány pro pubertální čtenáře (fiktivní série Kroniky dračích písní) a možná i něco z toho Umberta Eca. (Koneckonců už tahle koncepce se zřejmě odkazuje na Ecovu nebo Borgesovu knihovnu.) Celá knížka se vlastně zabývá setkáním starého (knih) a nového (internetu) a pro mě je sympatické, že je autor technooptimista, který si myslí, že oba světy mohou existovat v rovnováze.

Žánrově je Knihkupectví ze všeho nejvíc "detektivkou", ve které se ovšem nepátrá po pachateli, ale ve stylu Dana Browna po historickém tajemství, kde se mísí všeobecně uznávaná fakta s fikcí. Tady ovšem naštěstí nejde o senzaci ze života Ježíše Krista, ale o odkaz skutečného Alda Manutia a polofiktivního Griffa Gerritszoona (jak jsem se dočetl na webu (kde jinde =), jedná se pravděpodobně o mix dvou skutečných lidí - Francesca Griffa a Gerrita Gerritszoona aka Erasma Rotterdamského). Navíc mě velmi potěšilo, že závěrečné odhalení (pozor, mírný spoiler =) zůstává uvěřitelné a nejedná se o nic, co by mělo ze dne na den změnit svět.

Kromě toho jsem musel ocenit, jak snadno Sloan všechny motivy propojuje do jediného celku. Téměř všechny prvky skládačky nakonec najdou svůj protikus a zapadnou na své místo. Nevýhodou toho přístupu může být, že analytický čtenář má poměrně brzy dostatek materiálu pro vytváření hypotéz, takže zhruba v půlce knihy už jsem si byl naprosto jistý, že vím, co bude klíčem k řešení a nezklamal jsem se. Taky je ale docela dobře možné, že to není chyba, ale autorský záměr, jak čtenáře potěšit... =)

Na konci kniha kromě odpovědí na své vlastní otázky navozuje trochu širší otázku, jakým způsobem internet a technologie ovlivňují naše životy a následně i literaturu, protože v Knihovně tvoří skutečně významnou část knihy. Dá se očekávat, že v budoucnosti a v jiných knihách ten poměr ještě poroste, takže může brzy překonat nějakou kritickou mez a dojde ke zhroucení knižního trhu nebo vesmíru nebo něčeho podobného. =) Ale koneckonců když je možné na internetu psát o beletrii, proč by se v beletrii nemohlo psát o internetu?

Jako amatérský typograf jsem si kromě toho ještě odnesl dojem, že dobrý font může být trvanlivější než všechny knihy, které s ním byly vysázeny, a to osobně považuju za dobrou zprávu. =)

PS: České vydání je vysázeno fontem Palatino, ačkoliv by prý bylo stylovější použít Poliphilus. ;)

PPS: Mám jisté pochybnosti o tom, že by bez znalosti klíče nebylo možné rozluštit prostou substituční šifru, protože k tomu obvykle stačí frekvenční analýza, ale budu předstírat toleranci. =)

PPPS: Further readings

"Můžete v té pozici zůstat ještě trochu déle?"

Haruki Murakami - 1Q84
 


Nejnovější román Haruki Murakamiho měl podle iDnes vyjít už loni, ale nakonec vyšel teprve teď v říjnu (přesněji řečeno první dvě části ze tří - ukázka českého překladu Tomáše Jurkoviče první kapitoly je na webu), a tak jsem mezitím čekání nevydržel a pustil se do anglické verze.

Minule (i předminule ;) jsem si stěžoval, že se Murakami dost opakuje, ale tentokrát pro podobnou stížnost nemám mnoho důvodů. Tedy ne že by se některé oblíbené prvky nenašly (vlastně je jich poměrně dost), ale jsou zasazeny do jiného kontextu nebo doplněné "novinkami".

Tradiční prvky jsou především alternativní realita (rok "1Q84") a něco nadpřirozena, několik úmrtí, sebevražd a vražd (obvykle naznačených spíše v pozadí), hrdinové řešící svá osobní traumata, mnoho nedořečených nebo nedořešených vedlejších motivů a samozřejmě velké množství citací a aluzí, což už ostatně naznačuje orwellovský název a "malí lidé" jako alternativa za "velkého bratra" (dle libosti doplňte velká písmena).

Do děje se tak Murakamimu povedlo vpašovat zmínky o Rolling Stones, starších jazzmanech i klasické hudbě, ukázky z Čechovova cestopisu i jeho známý citát o pušce na jevišti a mnoho dalších věcí, na které si momentálně nevzpomenu.

Čecha obzvlášť potěší Leoš Janáček a jeho Sinfonietta, která hraje až osudovou roli, a mě jako hnidopicha ještě více potěšilo, že jméno Janáček bylo i v anglické verzi psáno důsledně s diakritikou. Navíc popularita Janáčka prý díky tomu výrazně stoupla - tvrdí to iDnes a dá se to snadno zjistit i z komentářů Sinfonietty na YouTube. =)

Na druhou stranu se Murakami nenechává omezovat existujícím materiálem a když mu chybí, tak si ho prostě vymyslí. =) Alespoň mám dojem, že povídka "nějakého německého autora" o kočičím městě ve světě mimo 1Q84 tak docela neexistuje.

Větší pestrost knize dodává i samotná forma. Dva hlavní hrdinové znamenají dvě dějové linie (později dokonce "tři a tři"), které se občas téměř protnou, takže někdy sledujeme jednu událost z více stran.
Hlavní zápletka, kterou (jak čtenář brzy vytuší) tvoří milostný vztah, který nikdy nevznikl, sice skutečně působí "jako z nějaké telenovely" (to cituji komentář jedné z postav), ale Murakami to přece jen dokáže podat jinak než Rosamunde Pilcher. =)

Nejvíc mě ale v knize překvapilo výrazné zastoupení víry a církví. V Murakamiho beletristických knihách se hrdinové obvykle nijak nábožensky neprojevují a slovo "bůh" se snad nikde neobjevilo (nebo jsem na to zapomněl =), kdežto tady se vyskytuje poměrně hojně. Významnou roli má záhadná náboženská sekta a objeví se i Svědci Jehovovi a křesťanská modlitba. Jo a vlastně se tam mihnou ještě "kapitalizum" (zlo!) a "komunizum" (teoreticky dobro, ale vůdci jsou strašní!). =)

Nejdůležitější charakteristikou téhle knížky je ale přes to všechno slovo "dlouhá". Vlastně není ani dlouhá - je "sakra dlouhá"!

Vzhledem k počtu stran (anglická verze má zhruba 1300) to asi nezní jako velký objev, ale ono se to bohužel týká i samotného obsahu. Děj samozřejmě nechci prozrazovat (pokud si chcete četbu zkazit, tak zkuste anglickou Wikipedii - 1Q84), ale pokusím se to probrat z obecnější stránky...

Zhruba prvních tři sta (!) stránek už sice obsahuje nějaký děj, ale je to spíše expozice hlavních postav. Přesto nepůsobí nudně, protože stále přináší něco nového. Několik úvodních kapitol dokonce funguje tak, že každá následující výrazně mění náhled čtenáře na hlavní hrdiny - na jejich motivace, charakter a především minulost, která se střípek po střípku odkrývá, včetně toho, co ty dva vlastně (ne)spojuje.

Pak se začne zvolna připravovat půda pro nejdramatičtější událost trilogie, ke které dojde téměř přesně uprostřed, a pak se děj bohužel přesune do "kočičího města" (abych použil termín z knihy), kde se toho zase tak moc neděje, jen se dále zpřesňují některé nuance, jenomže to už příliš nepůsobí jako dokreslování nových motivů nebo alespoň detailů, ale spíš jako obtahování hotové kresby.

Třetinu třetí části (ehm =) navíc sledujeme soukromého detektiva (nebo něco velmi podobného =), jak se snaží pochopit dosavadní události i minulost hlavních hrdinů a v podstatě jenom přihlížíme, jak se jeho vyšetřování zvolna blíží k tomu, co už vlastně víme. Je to jen jiná forma čekání na konec - byť pointa jeho vyšetřování je výrazně jiná, než se na počátku dalo předpokládat.

Velmi mnoho úsilí nepřeskakovat odstavce mě navíc stály Murakamiho detailní popisy oblečení. Kostymérky seriálu Vyprávěj by možná uvedly do extáze, ale já opravdu nedokážu ocenit, jak přesně oblečení charakterizuje jednotlivé postavy nebo jejich duševní rozpoložení, protože většinu zmíněných značek znám pouze podle jména a absolutně netuším, jak vypadaly jejich modely pro rok 1984. Na druhou stranu pokud dojde ke zfilmování, tak filmaři budou mít část práce ušetřenou, protože oblečení je u každé postavy a v každé scéně popsáno skutečně velmi podrobně.

Podobně tvrdý oříšek byly i úvahy hlavních postav, protože ty se velice dlouho točí v kruhu a jen občas se objeví nová myšlenka, takže pokud čtete pasáž popisující téměř stejné myšlenkové pochody už popáté, tak se i přes jiné formulace, zajímavé metafory a rafinované propojování motivů nebo naznačené paralely nemůžete ubránit jisté únavě.

V podstatě jsem dostal to, co jsem chtěl a očekával, ale původní koncentrát je tentokrát příliš naředěný, což chuťový zážitek trochu kazí. Dočtení celé knížky pak vyžaduje téměř sportovní výkon, ale i to přinese sportovně založenému čtenáři jistou formu uspokojení. Takže sportu zdar! =)

PS: Jak jsem vyrozuměl, tak slova maza a dohta byla foneticky použita už v japonském originálu, takže jsem docela zvědav, jak vypadají v české verzi.

Literární závislost pokračuje

Po The Wind-up Bird Chronicle se mi do "dalšího Murakamiho" moc nechtělo, protože jsem začal mít pocit, že v jeho knížkách nacházím už příliš mnoho povědomých (čti opakujících se) motivů, ale asi na mě zapůsobila ta spousta zpráv o Japonsku v médiích, protože nedávno jsem si v náhlém pohnutí mysli koupil anglické vydání Dance Dance Dance. (Zajímalo by mě, jestli se to bude jmenovat česky Tanči, tanči, tanči nebo zůstane zachován anglický název, ale zatím nevím a "potřebují více informací". =)

Když jsem se pak ale pustil do čtení a ukázalo se, že hlavní hrdina převážně sedí doma, vzpomíná na tajemný hotel a ženu, která mu tam před časem zmizela, a záhy mu pojde kocour, což všechno znělo víc než povědomě, tak jsem měl chuť to zabalit, ale krizi jsem naštěstí překonal a jak se ukázalo, tak dál už to s tou podobností nebylo tak hrozné. Přestože se v textu opět prolíná detektivka, introspektivní psychoanalýza a sociální sonda do života v Japonsku (nebo alespoň jeho části), tak je chuť výsledné směsi odlišná od jiných Murakamiho výtvorů.

Jak je pro Murakamiho typické, tak i tady se sice objevuje jakýsi paralelní svět, ale do děje zasahuje daleko méně, než by se po prvních kapitolách dalo očekávat. Murakami navíc všechny související události podává natolik vágně, že ani na konci knížky jsem si nebyl jistý, jestli ten paralelní svět „ve světě knížky“ existuje, nebo se jedná jen o sny a představy hlavního hrdiny. Tančil všemi událostmi knížky podle rad svého strážného anděla nebo svého podvědomí?

Podobně zákeřně a nejednoznačně Murakami zachází i s hlavní kriminální zápletkou. Přestože vypravěč ledacos zjistí, tak nakonec výsledky svého vyšetřování shrne slovy: „Možná ji zabil, možná ne“, takže máte chuť ho zabít taky. ;) Nemluvě o nejasných koncích mnohých vedlejších dějových linií – prostě Murakami.

Čím se knížka naopak hodně liší, je její časové ukotvení. Ne že by se jiné Murakamiho knihy odehrávaly v kunderovské nadčasové abstrakci, ale tady jsou osmdesátá léta připomínána na každém kroku. Kromě neustálých narážek na rozvinutý kapitalismus (jak je vidět, tak hustý výskyt tohoto slova nebyl v osmdesátých letech vázaný jen na země RVHP =), jsou to především telefony a hudba.

Skoro se divím, že se telefon se záznamníkem v nějaké formě nedostal do názvu, protože mi připadalo, že pokud si hlavní hrdina zrovna doma s plechovkou piva v ruce nepřipravuje nějaké jídlo, tak buď někomu volá, nebo mu nechává vzkaz na záznamníku, nebo si alespoň přehrává svůj, takže dnes, v době smartphonů a okamžité dostupnosti, to strašlivě bije do očí.

Podobně je to s hudbou. Když Murakamiho obvyklí hrdinové poslouchají Beatles, starý jazz nebo klasickou hudbu, tak je to z dnešního pohledu všechno tak nadčasové, že se čtenáři nejspíš nevybaví žádný konkrétní rok, ale když se v knížce objevila třináctiletá holka, která poslouchá Davida Bowieho, Pixies, Duran Duran a Talking Heads a vypravěč před ní vtipkuje na účet Boy George, tak se mi zbytky vlasů začaly samovolně formovat do osmdesátkové “budky“.

Nečekanou satirickou (?) vsuvkou pro mě byla postava Hiraku Makimury. Přiznám se, že jsem si původně nevšimnul, že to je dokonalý anagram, ale jinak se už na první pohled zdá, že se tady Murakami trefuje do vlastního pokrouceného mediálního obrazu – spisovatel bez talentu, který se proslavil a pak začal kopírovat sám sebe až do úplného vyprázdnění, takže se stal televizní „celebritou“ a už jen chodí na golf a všechno přepočítává na peníze. Murakami ale Makimuru alibisticky drží trochu bokem hlavního dění, takže pro tu satiru nezbývá zase tolik místa. I když možná to je logické – Makimura je prostě dějově nezajímavá postava. =)

Podobný text byl měl asi končit nějakým výstižným souhrnem, ale tomu se celá knížka vzpírá. Naštěstí má Murakami pro recenzenty a další rutinní odhazovače textového sněhu (ano, tohle je taky vlastně citace) porozumění, a tak jim připravil vhodný text k parafrázování: „Nezaručím vám, že na konci budete šťastní, ale dokud máte před sebou nějaká písmenka, tak musíte číst, číst, číst…“ ;)

Jak býti cizincem

The Soundcarriers, The Depreciation Guild and Fanzine
Basement Scam @ Buffalo Bar
Friday 27 August 2010 at 8:00pm

Mým životním snem bylo vidět živě koncert skupiny The Depreciation Guild, takže když jsem se dověděl, že přiletí na pár koncertů do Evropy, tak jsem neváhal ani minutu, koupil letenku do Londýna a ... no dobře, dobře, ve skutečnosti to bylo trochu jinak, ale kdo by lpěl na maličkostech. =)



Prostě jsem byl koncem srpna pár dnů v hlavním městě evropské populární hudby (whatever), a tak se slušelo kromě architektonických památek trochu prozkoumat i místní kluby. V záplavě neznámých jmen jsem na Last.fm jako záchranné lano zachytil spojení The Depreciation Guild, a tak jsme se v pátek 20:50 místního letního času ocitli před klubem Buffalo.



Jeho hlavní výhodou je poloha, protože je to co by kamenem dohodil (doslova - cca 20 m) od stanice metra Highbury & Islington (nový stadion Arsenalu jsme samozřejmě stihli obejít už v podvečer =), takže nám po večeři při kličkování Islingtonem stačilo sledovat šipky směrem k metru. Trochu mě překvapilo, že přestože byl začátek napsaný už na 20:00 (to jsem bral s rezervou) a během večera měly hrát tři skupiny (to už mi připadalo jako vážnější důvod), tak před klubem klidně postávaly malé hloučky pokuřujících návštěvníků a nezdálo se, že by se uvnitř cokoliv dělo, ale nenechali jsme se odradit, zaplatili six pounds each, dostali na ruku razítko s textem "baby" a sestoupili do suterénu, kde už se v tu chvíli tísnilo asi osm lidí, kteří hravě obsadili oba stoly a všechny židličky.



Další věc, která mě překvapila, byl nápojový lístek. U nás je dost těžké najít klub, kde by nečepovali pivo, ale Buffalo Bar prostě nečepuje a místo toho prodává lahváče - a navíc třetinky. Výběr zahrnoval čtyři značky (všechny po 3L) z celého světa a jedna z nich dokonce pocházela ze vzdálené země ve střední Evropě, o které toho Angličané příliš nevědí, takže vybrat se dalo, ale přece jenom to byl mírný kulturní šok.



A protože v klubu i nadále vládl klid, tak jsme se věnovali alespoň vyvěšeným plakátkům, kterým vévodil nápis "Indieoke" se sloganem "Pokud jste vždycky chtěli Damonovi, Jarvisovi, atd. ukázat, jak se to má dělat, tak tohle je večer pro vás". Indie karaoke with live band! Tohle u nás myslím zatím chybí, tak jsem zvědav, kdy se se toho někdo ujme. =)



Kolem 21:30 se po pódiu konečně začali motat čtyři umělci vedení zarostlým zpěvákem, z kumbálu na smetáky vylezl nervózní zvukař, z ulice slezlo dolů do klubu asi sto lidí a Fanzine mohli začít. Tak začali.



Znělo to docela anglicky, indie a devadesátkově, ale byla tam trochu slyšet i Amerika. Možná jsem byl ten večer už trochu utahaný na to, abych si užil jakýkoliv koncert, ale každopádně jediným místem, kterém mě vytrhlo z poklidného pokyvování do rytmu (i když zběsilý bubeník dělal co mohl), byla vsuvka před koncem jejich vystoupení: "Vždycky se mi líbilo, že The Black Sabbath měli písničku, která se jmenovala stejně jako oni, takže teď zahrajeme písničku, která se jmenuje stejně jako my - Fanzine". Zahráli a taky tím bez přídavku skončili. Myslím, že jim to celé netrvalo déle než půl hodiny.



Asi po čtvrt hodině přestavování bicích se na kraji pódia objevil rozevřený notebook (se softem, který jsem na první pohled neidentifikoval) a po chvilce dohadování se zvukařem ("Mi tady něco bzučí." - "Tady není nic slyšet." - "Slyšíte to taky?" - "Jó! / Né!" - "Ale tak to snad nevadí, my jsme taková bzučící skupina.") se do toho The Depreciation Guild pustili.



Abych se přiznal, tak je nemám naposlouchané natolik, abych identifikoval, co přesně hráli a ze které desky, ale tak nějak to odpovídalo jejich studiovému stylu - elektronika, shoegaze kytary a utopený zpěv, ke kterému měl zpěvák i vhodný módní doplněk v podobě patky, která mu neustále padala do očí, takže pět místních asijských (post?-)puberťaček u pódia mohlo být naprosto spokojeno. Kromě drobných incidentů v publiku (mírně excentrický pán v červeném tančil hlava nehlava) koncert klidně plynul ("náš basák je poprvé v životě v zahraničí") a po třičtvrtě hodině bylo po všem. Ani tentokrát se nepřidavalo a kluci po krátkém nejistém rozhlížení zmizeli do "technické místnosti".



A něco podobného jsme udělali i my, až na to, že jsme mířili rovnou do metra. Nevím, jací byli The Soundcarriers, ale na lince Victoria se schylovalo k nějaké nepravidelné víkendové výluce a na noční procházku jsme se necítili, protože jak napsal jeden islingtonský spisovatel: “Londýn je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti Londýnu je to úplný houby. Tak poslouchejte..., atakdále.” - Moment, to vlastně původně nebylo o Londýnu, ale o vesmíru, ale už kvůli tomu Islingtonu se to hodí. A navíc je to pravda!



(Ale stejně mě trochu mrzí, že jsme minuli firemní centrálu...)

It's a link!

Čím víc linků, tím víc blog, takže trocha reklamy - M&H! Doufám, že to chvíli vydrží!

Srdce bylo ještě čerstvé a pohybovalo se

Haruki Murakami: The Wind-Up Bird Chronicle

Toru Okadovi se ztratil kocour a to zneklidnilo jeho ženu, která se mu už tak den za dnem citově vzdaluje. Kromě toho ho ještě začnou obtěžovat sexuálně laděné telefonáty. S rozvíjejícím se příběhem je uspořádaná předměstská realita Okadova vágního a bezúhonného života vyplněného vařením, čtením, poslechem jazzu a opery a popíjením piva u kuchyňského stolu obrácena naruby, když se vydá na bizarní výpravu neurčitě veden řadou postav, z nichž každá má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět.



Uf, ani bych neřekl, jak špatně se bude překládat už jen samotný propagační text na přebalu knížky a tím překladatelské obtíže ani zdaleka nekončí.
Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název Kronika natahovacího ptáka, protože to by bylo dostatečně mnohoznačné.^*

Ano, jak už jste asi pochopili, tahle knížka ještě česky ještě nevyšla, a tak jsem se přes ní prokousal v angličtině, což vzhledem k její délce (cca 600 stran) byla fuška asi na týden - a to prý byla anglická verze s Murakamiho svolením ještě krácena.

Vzhledem k tomu, že hlavní dějová linie knížky je v podstatě detektivní pátrání, tak bych nerad příliš "spoileroval", ale asi by bylo dobré alespoň přibližně načrtnout, o co jde, protože ten úvodní text je přece jen příliš stručný:

Brzy po zmizení kocoura Okadu opustí bez jakéhokoliv vysvětlení také jeho manželka Kumiko a hlavní hrdina po ní začne pátrat. Nepátrá ovšem v okolí svého domu, kde se mu ostatně nepovedlo najít ani toho zmizelého kocoura, ale spíše ve svých vzpomínkách a později se pátrání částečně přesouvá do nějaké metafyzické nebo mystické roviny, v čemž mu nějakým způsobem pomáhájí (?) věštkyně (?) Malta Kano, její sestra "prostitutka mysli" Kréta Kano, válečný veterán poručík Mamiya (nebo v českém přepisu Mamija?) s traumatem z druhé světové války, puberťačka posedlá smrtí May (Mája? =) Kasahara a módní návrhářka - psychotronička "Muškátový oříšek" (jedná se o krycí jméno =) Akasaka s němým/nemluvícím synem "Skořicem".

Ano, je to celé dost podivné, ale to nejdivnější je způsob, jakým Toru své pátrání vede. Nesnáží se totiž cíleně sledovat stopy, ale většinu času se zdá, že "čeká na inspiraci". Věci i myšlenky do sebe přece musejí samy nějak zapadnout, jen je třeba jim k tomu poskytnout dostatek času, a tak Toru mezitím žehlí košile, vaří špagety nebo připravuje sandwiche (Murakamiho detailní postupy přípravy jídla mi po letech připomněly Simmelovu knížku Nemusí být vždy kaviár, kde byly vložené i recepty na jídla, která se objevila v ději) a chodí vysedávat na naměstí, aby mohl pozorovat tváře kolemjdoucích.

To všechno způsobuje, že se celá knížka rozpíná do neuvěřitelné šířky. Skutečně "každá z postav má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět", takže Kréta Kano postupně odvypráví celý svůj život včetně pokusu o sebevraždu a kariéry tradiční prostituky (a pak že jsou rekvalifikace k ničemu! ;), poručík Mamija přispěje krvavými historkami z japonsko-čínské fronty a ze sovětského zajetí, které doplní ještě rodina Akasaka mimo jiné příběhem o válečném masakru zvířat v zoo. (Mimochodem ty dvě kapitoly s příběhem ze zoo Murakami rafinovaně vydal i jako samostatnou povídku, což o struktuře celé knížky asi dost vypovídá.)

Někde tady ovšem vzniká vážné nedorozumění mezi autorem a čtenářem, který se domnívá, že čte detektivku. Mohlo by se zdát, že ty vedlejší příběhy budou nějaký způsobem spojené s hlavní dějovou linií a že hlavnímu hrdinovi pomohou při pátrání. Ony skutečně spojené jsou, jenže při pátrání to nijak nepomůže, protože to spojení je podobně metafyzické a abstraktní jako samotné Okadovo pátrání, takže kdyby se všechny "vedlejší" kapitoly vynechaly, tak by to detektivní dějovou linii sice nemělo prakticky žádný vliv, ale knížku by to samozřejmě výrazně ochudilo. Zdá se, že Murakami měl prostě potřebu vyjádřit se k japonské politice za druhé svétové války a k válce obecně, a musím přiznat, že to pro mě byl zajímavý pohled, protože byl ze strany, kterou téměř neznám.

Naopak mi trochu vadilo, že z knížky trčí některé Murakamiho oblíbené šablony (divná puberťačka, mladá žena zmítaná vnitřními démony, nemluvící člověk, pasivní hlavní hrdina a samozřejmě paralelní svět, který se reality jen velmi lehce dotýká), které použil i v jiných knížkách, což je nevýhoda výrazného autorského rukopisu. Na druhou stranu mě nepřestává fascinovat, že se Murakamiho takzvaný průměrný hrdina zabývá tím, který dirigent řídil londýnský symfonický orchestr při záznamu Rossiniho opery Straka zlodějka, kterou právě poslouchá v rádiu. Skutečně by mě zajímalo, jestli se tohle specifikum týká jen Murakamiho nebo je to celojaponský fenomén.

Podobně jako u Kafky na pobřeží jsem se ale nemohl ubránit srovnávání s Davidem Lynchem - tentokrát je tu místo přízračného lynchovského světa za rudou oponou podivný hotel, do kterého se dá vstoupit jen pomocí zvláštního rituálu a po jehož chodbách by klidně mohl pobíhat Bob (ehm... a není to v pokoji 208 vlastně on, jen s jiným jménem?), ovšem agent Cooper si s sebou nebral baseballovou pálku... =)

V jedné věci se Murakami Lynchovým příkladem neřídil a připadá mi, že to není úplně ku prospěchu věci. David Lynch důsledně odmítá své filmy jakkoliv vysvětlovat, takže část (ha ha =) tajemství vždy zůstává i na konci a tím zůstává dál dráždivý i celý film/příběh. (Tedy to funguje samozřejmě jen v případě, že jste ochotní ty lynchovské šarády v ději i s dějem luštit.) Jako čtenář nebo divák sice vždycky podvědomě čekám na to, až autor nebo hlavní hrdina všechny ty náznaky a stopy "nahlas" pojmenuje, ale současně se tím celý příběh zploští a často pak vypadá až trapně.

Murakami v tomto směru vlastně udělal kompromis, protože těsně před koncem hlavní hrdina v duchu Hercula Poirota odvypráví řešení celého případu, aby to skutečně všichni čtenáři pochopili, ale i tak nechal hodně nezodpovězených věcí, které si musí čtenář přebrat sám. Většina se týká těch vedlejších dějových linií a jejich vzájemného propojení, ale i v té hlavní linii zůstávají provokující mezery - osobně mě dost znervózňuje, že nevím, co se přesně stalo s ocasem zmizelého (?) kocoura! =) (Trochu se tu totiž nabízí spojení na nedokončenou knížku Douglase Adamse Losos pochybností, kde se (částečně) vyskytuje živý kocour jménem Nárazový, kterému zmizela zadní půlka těla.)

Každopádně je Murakamiho pavučina náznaků a stop navržená natolik rafinovaně, že pátravého čtenáře může zaměstnat i po dočtení knížky a tím ho nutí přečíst ji ještě jednou. Já s tím ale asi počkám až na českou verzi, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi v angličtině některé nuance unikly...

PS: Už jste viděli panoramatickou fotku z Murakamiho tiskovky v Praze v roce 2006? To není jako nějaké nicneříkající fotky ulic na Streetview! ;)

---
*) Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".

Spisovatelský potenciál Davida Foenkinose

Román, který neobjeví nějakou dosud nepoznanou píď existence, je nemorální.
- Milan Kundera: Zneuznávané dědictví Cervantesovo / Umění románu (1986)

Erotický potenciál mé ženy je poměrně tenká knížka založená na docela roztomilé a velice zelenkovské pointě a spoustě snahy autora Davida Foenkinose být vtipný v každé větě nebo alespoň v každém odstavci. To by mi teoreticky mělo být blízké, ale za záhadných důvodů to moc dobře nefunguje. Při čtení se mi vybavují neurčité útržky z francouzských komedií posledních let, kde se autoři snaží nedostatek vtipu nahradit množstvím slov a rychlostí slovních výměn a střihů. Samotný erotický potenciál by byl fajn, ale projeví se teprve v půlce knížky (do té doby autor líčí především složité rodinné poměry a traumata hlavního hrdiny) a nakonec není ani zdaleka využit, což je zřejmě zlomyslný žert autora na úkor čtenářů, který jsem ještě úplně nestrávil.

Kromě spousty pokusů o vtipy knížka obsahuje taky spoustu drobných narážek na různé autory včetně Milana Kundery, kterého Foenkinos evidentně dobře zná. (Ostatně Foenkinos i Kundera vydávají své knihy ve Francii u stejného vydavatele, kterým je Gallimard.)

Všechny Hectorovy sbírky jednoho dne skončily, ale ta poslední zřejmě nabývala bájné lehkosti bytí.
- David Foenkinos: Erotický potenciál mé ženy (2004)

MP: ...a [jaký politický stereotyp máte] pro Česko?
DF: Asi Kunderu. On pro nás ztělesňuje – jakkoliv uznávaným a mezinárodním spisovatelem se stal – český osud, představu o češství, a hlavně váš humor.
(...)
DF: Debutoval jsem románem Obrácení pitomce: pod vlivem dvou Poláků, jehož hrdinou byl Čech, který se vydával ve Francii za synovce Milana Kundery, a proto se na něj nabalovali všichni šílenci.
- „Psát knížku je jako svádět ženu“ – rozhovor s Davidem Foenkinosem, Michal Procházka, příloha Salon deníku Právo, 29. 1. 2009

Proto je pro mě naprosto nepochopitelné, že Foenkinos nacpal do svého textu i jeden očividný kunderovský postřeh, který navíc dost zjednodušil:

Vedle vchodu do cestovní kanceláře visel zarámovaný novinový článek. Shrnoval výsledky jednoho výzkumu veřejného mínění. Tisíc náhodně vybraných mužů odpovídalo na otázku:
Dal byste přenost
a) milostnému poměru s nejkrásnější ženou světa, o němž by nikdo nevěděl, nebo
b) všeobecně rozšířené fámě, že udržujete milostný poměr s nejkrásnější ženou světa, ačkoli by to nebyla pravda?
Výsledek jednoznačně potvrzoval, že v naší společnosti se všechno odvíjí podle toho, jak se na nás dívají ti druzí. Druhou možnost si totiž vybralo dvaaosmdesát procent mužů.
- David Foenkinos: Erotický potenciál mé ženy (2004)

"Vyprávěl jsem ti o svém návrhu položit publiku otázku: kdo by chtěl s Ritou Hayworthovou tajně spát a kdo by se s ní raději veřejně ukazoval. Výsledek je ovšem znám předem: všichni, včetně toho nejubožejšího ubožáka, by tvrdili, že s ní chtějí spát. Protože všichni chtějí vypadat sami před sebou, před svými ženami, a dokonce i před plešatým úředníkem sondáže jako hedonisté. Jenomže to je jejich sebeklam. Jejich komedie. Dnes už hedonisté neexistují." Poslední slova řekl s velkým důrazem a pak s úsměvem dodal: "Kromě mě." A pokračoval: "Ať by tvrdili cokoli, kdyby se jim naskytla možnost skutečně volit, všichni, říkám ti, všichni by dali přednost jít s ní po náměstí. Protože všem záleží na obdivu a ne na rozkoši. Na zdání a ne na skutečnosti. Skutečnost už pro nikoho nic neznamená. Pro nikoho."
- Milan Kundera: Nesmrtelnost (1990)

Tak nevím - je to autorská schválnost nebo blbost?

Dokud jsme v tempu, tak to hezky napružíme

Těžko říct, jestli je Neil Gaiman tak pracovitý, nebo je to jen běžný efekt sněhové koule, ale poslední dobou generuje spoustu nových zpráv.

Tak především se 6.února bude konat americká premiéra animovaného filmu Coraline podle jeho úspěšné hororové knížky pro děti a mládež. Režíruje to bývalý parťák Tima Burtona Henry Selick, takže by to nemuselo dopadnout špatně, přestože to všechno samozřejmě vypadá úplně jinak, než jsem si to představoval. =)



Trailer ve slušném rozlišení je taky na stránce o Coraline na ČSFD, kde jsem zaregistroval tu druhou novinku:

Především je tady adaptace nejnovějšího bestselleru Neila Gaimana The Graveyard Book (v češtině vyšlo jako „Kniha hřbitova“). Oblíbený fantasy autor během tiskovky k premiéře animované Coraline (rovněž podle jeho knížky) prozradil, že film o chlapci, který vyrůstá na hřbitově a jeho pěstouny jsou duchové, vlkodlaci a jiní laskaví tvorové, bude téměř čistě britská produkce. Režírovat by chtěl renomovaný Neil Jordan, takže rozhodně nečekejte další standardní dětskou fantasy.

Na to, že knížka vyšla teprve na podzim (americké vydání 30.9.2008), to je docela fofr!

"Ten živý chlapec?"

Knihkupectví nedlouho před Vánocemi:
"Tak já bych si vzal tuhle sadu knížek od Gaimana."
"Máte dobrý vkus."
Hm, asi na té krizi vážně něco bude - situace na knižním trhu se přiostřila natolik, že už knihkupci musejí podlézat zákazníkům průhlednými lichotkami!

O Neilu Gaimanovi jsem se tady už několikrát zmiňoval (asi před deseti lety =), ale teď si uvědomuju, že jsem mu nikdy nevěnoval patřičný úvod pro nezasvěcené, takže bych to měl možná tentokrát napravit, jenomže ono je mnohem jednodušší odkázat se na článek na české Wikipedii a jenom podtrhnout skutečnost, že Gaimanova první významnější knížka byla Nepropadejte paníce o Douglasu Adamsovi a pozadí vzniku Stopařova průvodce po Galaxii a později napsal spolu s Terry Pratchettem knížku Dobrá znamení, čímž se snažím naznačit, že do jaké literární společnosti patří. A aby byl namedropping kompletní, je ještě třeba zmínit Tori Amos, o které se Gaiman pravidelně zmiňuje v doslovech a v poděkováních, zatímco Tori se o něm nepravidelně zmiňuje v některých písničkách, ale to už je příliš mnoho zmiňování, protože jsem se chtěl věnovat především Knize hřbitova.



Za zmínku myslím stojí skutečnost, anglický originál vyšel teprve na podzim a česká verze ještě stihla vánoční trh, což se myslím dá považovat za pozitivní projev globalizace. =)

Trochu mě mrzí, že první hlavolam související s příběhem, jsem nemohl sám vyřešit, protože mi ho prozradil nějaký propagační text - totiž z čeho příběh vychází. Vy se ještě můžete na chvíli zamyslet: Kniha hřbitova neboli anglicky The Graveyard Book je příběh chlapce, který se jako batole dostane na hřbitov a tam ho začnou vychovávat duchové a další napřirozené bytosti, aby se jednou mohl postavit nepříteli, který mu zabil rodiče. Nic?

V doslovu Gaiman píše, že prvotní nápad přišel, když viděl svého malého syna jezdit na tříkolce po hřbitově, ale živě si představuju, jak musel být nadšený, když si uvědomil, že je to vlastně variace příběhu Mauglího z Knihy džunglí (čili The Jungle Book) Rudyarda Kiplinga. Ovšem Gaiman místo toho, aby se snažil podobnosti s Mauglím vyhnout, tak z jeho příběhu naopak vybrakoval všechno, co se dalo - od struktury kapitol (ovšem bez vedlejších příběhů, takže mi tu chybí třeba Rikki-Tikki-Tavi) až po některé postavy, což celé knížce přidává jednu úroveň navíc.

Já jsem Mauglího bohužel četl už před mnoha (a mnoha) lety, takže si nepamatuju všechny detaily, ale i tak bylo pro mě zábavné ty paralely hledat, i když bylo například trochu problematické rozhodnout, kdo z dvojice upír a vlkodlak je medvěd Balů a kdo had Ká... =)

Co mě potěšilo trochu méně, je celkové ladění knížky. Gaiman se evidentně snažil o to, aby byla přístupná i pro mladší čtenáře, takže knížka není tak hororová a komplikovaná, jak by mohla. Těžko říct, jestli to další projev paralel s Knihou džunglí, nebo to spíše souvisí s úspěchem Gaimanovy knížky Koralina, která byla vyloženě pro děti, ale můžeme to alespoň brát jako další hádanku přichystanou pro čtenáře. =)

Je zajímavé, že přes tu lehkost a ty "vypůjčené" věci zůstala celá knížka velice gaimanovská, ale to ve skutečnosti není zase tak překvapivé, protože předchozí Gaimanovy knížky taky často používaly motivy, které nebyly "zcela původní" (Američtí bohové a Anansiho chlapci rozvíjejí podobné téma jako Malí bohové Terry Pratchetta i Dlouhý temný čas svačiny duše Douglase Adamse - tedy problematiku existence bohů v "běžném" každodenním životě), a přesto se jinak od svých možných inspiračních zdrojů liší prakticky ve všem.

Jedinou výraznější výtku bych měl k závěru knížky, který mi nepřipadal dostatečně monumenální, ale musím uznat, že i v tomto směru Gaiman dodržel tradici, protože ten pocit "to už je konec?" mívám na konci téměř všech jeho knížek. Ale možná se to dá brát jako výhoda, pokud byste náhodou chtěli Knihu hřbitova číst dětem na dobrou noc, protože to zvyšuje pravděpodobnost, že ještě někdy usnou. =)

PS: Zatím jsem nepřišel na to, čím si u Neila Gaimana zasloužili Victor Hugo a Harry Truman osud horší než smrt a proč v knize nevystupuje třeba někdo z rodiny Guggenheimů, takže pokud máte nějaký tip, tak sem s ním!

Mistr a vykladači

Je mnoho důvodů, proč se vracet k ruským a sovětským klasikům, u Bulgakova je to mimo jiné i pro jeho nikdy nekončící boj s černou magií praktikovanou bolševickou garniturou. Osudy spisovatelů, těch dobrých, žijících a tvořících v sovětském Rusku, jako by měly podobný scénář. I když Bulgakov sám nezakusil pohostinní Solovek a podobných sovětských gulagů, vibrace zla, které šířil sovětský režim, vnímal velmi citlivě. Svět, ve kterém žijí hrdinové románu Mistr a Markétka, je Reaganovou "říší zla" a Woland je zde tím, který určuje pravidla hry. Hlavním tématem díla je všeobjímající strach, denní chleba Rusů, strach jako jako skutečná zbraň hromadného ničení, jehož důsledkem je pak chandra, ta záhadná nemoc duše ruského člověka, strach, který může a musí být překonán.

Tohle je text z přebalu knížky "Mistr a Markétka" Michaila Bulgakova a řekl bych, že knížku příliš nevystihuje. Je až nepochopitelné, jak může někdo psát komentář ke knížce, protože ho zřejmě zaujala, a přitom si ji oblíbil výhradně kvůli věcem, které si do ní sám projektuje a v knížce vůbec (nebo skoro vůbec) nejsou. Ostatně ani obal mi s obsahem knížky příliš nekorespondoval.



Ano, dostal jsem za domácí úkol doplnit si základní vzdělání trochou literární klasiky a bylo to poučné, ale vůbec mi není jasné, jak se klasikou stala, protože bych měl ke knížce spoustu připomínek všeho druhu. Přesněji řečeno mám dojem, že klasikou se stala hlavně proto, že je z ní cítit nechuť k sovětskému režimu, což v určité době spousta lidí potřebovala slyšet, ale jako celek je knížka nedotažená. Na druhou stranu právě ty její nedostatky jsou na ní nejzajímavější a dodávají ji osobitost. Čím by byla bez všech svých proslulých chyb? =)

Původně jsem o knížce z doslechu věděl jen to, že je to paráfráze na Fausta a považoval jsem ji za psychologické drama ruského typu - no prostě něco jako Zločin a trest. Ostatně už ten název... Chyba! Mistra a Markétka je především fantastická a neuspořádaná satirická groteska s náznaky hororu z tehdejší žhavé sovětské současnosti. Obsahuje sice i další podstatné roviny, ale ty jsou většinou zatlačeny do pozadí.

Co je pro knížku naprosto charakteristické, to je neuvěřitelného množství vedlejších postav a epizod, které se vůbec netýkají hlavní dějové linie - pokud tam tedy něco takového vůbec existuje, protože zhruba do poloviny knížky jsem tápal, co se z toho vlastně vyvine.

Prakticky v každé kapitole se objevují nové a nové postavy, které se krátce setkají s bandou tajemného cizince - údajného varietního kouzelníka Wolanda - a stane se jim něco strašného nebo alespoň divného (předsedu literární organizace přejede tramvaj, ředitel varieté je přenesen na Krym, konferenciér představení přijde dočasně o hlavu, spousta dalších osob postupně končí na psychiatrii, ...) A my, čtenáři, sledujeme, jak se tyhle karikatury pitomých, ale v podstatě nevinných sovětských občanů stávají jedna za druhou směšnou obětí nepochopitelných událostí. Z donucení se stáváme turisty na lehce násilném poznávacím zájezdu Moskvou třicátých let. Moskvou, ve které jezdí tramvaje, hrají gramofony, berou se úplatky, místo s bony se šmelí s dolary, za které je možné v sovětské verzi Tuzexu kupovat mandarinky, pojídají se protekční jídla, tají milenky a na to všechno se snaží dohlížet neurčitá vyšší moc. Neurčitá, protože do děje prakticky nezasáhne, teprve na konci dojde na nepovedenou přestřelku a dovíme se něco málo o tom, jak probíhalo vyšetřování celého "případu" tajemného cizince.

Epizody se zatím vrší jako záběry v dokumentu, ale nevytvářejí žádnou jednotnou linii ani dramatický oblouk, dokonce ani není jasné, kdo je hlavní postava. Kdyby několik kapitol z první poloviny knížky beze stop zmizelo, tak by se sice ztratila spousta té ruskosti a dokumentárnosti, ale ději by to nijak neublížilo. Jakýsi řád se objevuje teprve po sto stranách (! - celá knížka jich má dvěstěpadesát), kdy se v ději konečně objevuje první titulní postava bezejmenného spisovatele Mistra, autora zcela vážného a psychologického románu o osudném váhání Piláta Pontského, který v knize průběžně střídá samotný moskevský děj.

Mistr je podle všeho sám autor, kterého psychicky ničí jeho vlastní román (sám Bulgakov údajně rozepsanou knihu poprvé spálil a později ji napsal podruhé) a především jeho odmítavé přijetí - tedy vlastně nepřijetí, protože už samotné biblické téma je v socialistickém státě samozřejmě společensky zcela nevhodné. Satira na poměry v tehdejších literárních a divadelních kruzích je vůbec jedním nejvýraznějších témat. Působí to sbírka Bulgakových utrpěných křiv, který si prostřednictvím románu konečně vyřizuje osobní účty (později například Markétka v noci roztříská kompletní vybavení bytu jistého literárního kritika, který Mistra před časem tvrdě zkritizoval) a místy to dokonce to vypadá, že by některé literární postavy mohly mít konkrétní předobraz. Kolik asi bylo v Moskvě předsedů literárních organizací a kolik vrátných bylo v Domě spisovatelů?

"Tak tedy, když si chcete ověřit, jestli Dostojevskij je skutečný spisovatel, budete na něm žádat průkaz? (...) Spisovatele přece nepoznáte podle legitimace, ale podle toho, jak píše."

Zajímavé je, jak jsou všechny postavy až neuvěřitelně ošuntěle ruské - a to včetně dábelské skupiny. Toho slova si všimněte - "skupiny". Bulgakov se nespokojil s jedním ďáblem, ale podobně jako u Tarkovského v Solaris se u něj projevuje nějaký sovětský kolektivistický virus, který autorovi brání vystačit s jednou postavou, takže Wolanda doplňuje čtyřčlenná squadra pomocníků, kteří nakonec obstarávají většinu "práce" a samotný maestro (nezaměňovat s Mistrem! =) se při všech extempore drží spíše v pozadí jako pozorovatel.

K úplnému obratu v optice vyprávění dojde teprve po příchodu Markétky na scénu (kolem strany sto čtyřicet - tedy kousek za polovinou knihy!). Autor začíná sledovat její příběh a najednou zjišťujeme, že ďábel jí vlastně pomáhá a že celá ta ďábelská parta je docela sympatická. Její členové mezi sebou neustále žvaní o nesmyslech, podvádějí při hraní šachů, sázejí se, kdo umí líp střílet a vůbec se nechovají jako ztělesněné zlo, ale spíše jako parta recesistů na výletě, která kolem sebě šíří zmatek, ale hlavně se u toho baví. (Je zastřelen pouze jeden tajný agent!) Vůbec se nezabývají mystikou a vyššími cíli, žádné úpisy krví, zaprodané duše a věčné zatracení, jen rozdávají lidem falešné bankovky a elegantní šaty z dovozu, které ale brzy mizí, takže místo věčného zatracení mají postižení jen ostudu.

Podstatný rozdíl proti úvodu z přebalu je ale v tom, že Woland vůbec neurčuje žádná pravidla. Pravidla hry určuje sovětská společnost, kterou podle všeho Woland přijel po dlouhé době navštívit a prozkoumat, jak se mezitím změnila. S pomocí mechanismů zaběhnutého systému sice občas šikanuje lidi, kteří se mu nelíbí (vyčarované falešné dolary a udání na policii), ale i tehdy působí jako cizorodý element a rebel, který tím celý systém vlastně narušuje. Porozumění ma vlastně jen pro hlavní hrdiny, kteří byli (tedy především Mistr) v určitém smyslu obětí systému. Přes nepopiratelné politické vyznění se ale sám Bulgakov k politice přímo nevyjadřuje a absudnost doby dostatečně vyplývá ze surrealisticky překroucených popisů skutečný událostí (například dlouhý sen jedné z vedlejších postav, ve kterém se koná divadelní představení pro "zatajovače valut", které je má donutit k přiznání) - prostě lidé jsou slabí a bez ohledu na politický systém chtějí totéž: vyšší místo, zboží z dovozu, extravagantní jídla a muži samozřejmě mladé milenky. Doba jim k tomu jen posytuje pokaždé jiné kulisy.

Vzhledem k převážně odlehčenému stylu je asi dobře, že kniha končí pro hlavní postavy docela šťastně. Dokonce i Pilát se dočká odpuštění, zatímco Woland a jeho družina mizí neznámo kam... ("Kde je Bob teď?" =)

Na začátku jsem ale kromě chaotické strutury zmiňoval připomínky, tak sem s nimi... Především jsem většinu času nechápal, čeho chce vlastně ďábelská skupina docílit a úplně to nechápu ani po dočtení knihy. Spoustu času démoni zřejmě strávili tím, že se po sobě snažili zahlazovat stopy a bránili šíření informací, ale není mi jasné, proč se tím vůbec zabývali, protože když později došlo "na lámání chleba", tak se jednoduše "ukryli ve čtvrtém rozměru". Ostatně pokud měli takové magické schopnosti, proč se vlastně zdržovali tou spoustou naprostých prkotin?

Ke konci knihy se pak navíc hromadí různé "věcné chyby" (pokud se tomu dá v podobné knížce vůbec tak říkat =) a rozpory. V jedné kapitole například sestra na psychiatrii oznamuje, že pacient z pokoje 118 zemřel a v další kapitole se píše, že policie nedokázala vyšetřit záhadné zmizení pacienta z pokoje 118. Jinde se zase autor mezi řečí zmiňuje, že rodným jazykem dvou členů Wolandova gangu (a tedy zřejmě prastarých démonů) byla ruština (!). Podobné věci mě v knížce, kde se snažím poskládat pointu a sestavit celou mozaiku, opravdu ruší, ale Bulgakov je zřejmě omluven, protože román dlouhá léta přepisoval a nakonec zemřel právě během úprav závěrečných kapitol.

Při čtení mě ale napadla ještě jedná otázka...

Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhružně ze sedla: "Že ti uříznu ruku!" Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, ...

Jaké znamení se vlastně používalo na ochranu proti ďáblovi a temným silám vůbec před vznikem křesťanství? (A pomáhalo? =)

Nové Informace, Co Můj Otec Citoval

Víte o tom, že Karlova univerzita je ve skutečnosti tajná organizace, kterou do Čech přivedl Karel IV.? Později se samozřejmě stali členy třeba rabbi Löwi, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Mikoláš Aleš, Franz Kafka (ale ne Max Brod!), Julius Fučík (gestapo ho samozřejmě vůbec nezatklo kvůli komunistickému odboji) a režisér Václav Krška. Po celou dobu její historie se její tajemství snažila státní moc odhalit - například Rudolf II. se kvůli pátrání přestěhoval do Prahy (kdepak spory o španělský trůn!), později se velice blízko dostal Ferdinand d'Este, ale byl zabit ještě před odhalením. Organizace celou dobu chrání tajemství, které je spojené s chrámem Svatého Víta, a stará se o bezpečnost rodiny vyvolených. Všichni členové této rodiny ráčkují a jejich symbolem je svítilna nebo Lucerna.

Tak nějak takhle by mohla vypadat česká verze Šifry mistra Leonarda. =)

Kdysi jsem se zařekl, že tu knížku číst nebudu, ale asi po dvou letech bojkotování jsem podlehl (když už se schyluje i k té filmové premiéře a má tam hrát Audrey Tautou) a přečetl si ji a nakonec se ukázalo, že vlastně není úplně špatná, ale taky není úplně dobrá. =)

Danu Brownovi se většinou předhazuje, že kopíruje Jméno růže Umberta Eca, ale to není úplně přesné přirovnání. Jméno růže se skládá ze tří hlavních složek: z detektivky (napínavé), z historické studie (rozvleklé) a z filozofické eseje (zajímavé). Právě ty úvahy a alegorie mi tam připadaly nejzajímavější ("knihovna je jako organismus, kde myšlenky procházejí různými knihami jako vlákna a vytvářejí tak mezi knihami neviditelnou síť" - velice volně parafrázuju něco, co jsem si z toho špatně zapamatoval =), ale to je přesně to, co Brown nedělá ani trochu. Šifra se žene neustále kupředu a historické souvislosti nastupují za jízdy, takže je výsledek více strhující, ale taky mnohem tradičnější.

Brown rozhodně umí psát, což je vidět už po pár stránkách (třeba rychle a elegantně zvládnutá expozice hlavní postavy - mimochodem zřejmě autorovo alter ego =), ale trochu mi vadilo, že celou dobu udržuje tempo pomocí variace na jediný vypravěčský trik - nakousne dramatickou situaci a mezitím se věnuje jiné dějové linii. To je sice asi normální "filmový střih", ale tady mi přechody připadaly příliš okaté a předem avizované. Faktem je, že to spolehlivě funguje a člověka to protáhne knížkou na jeden zátah (řekněme 6 hodin =), ale jako čtenář bych rád dostal něco víc.

U Eca mám pocit, že je chytřejší než já, kdežto u Browna si nejsem ničím jistý.
Proč třeba deset stránek věnuje tomu, aby hrdinové luštili hádanku v básničce s obratem "starobylá moudrost" pomocí staré židovské šifry a převodu mezi několika abecedami, když nakonec je řešením slovo "sofia" (čili řecky "moudrost" a současně jméno hlavní hrdinky - takže mě to napadlo jako první =)? To dělá schválně, aby mě, čtenáře, potěšil tím, že to uhodnu dřív než postavy? Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinové by měli být specialisté na historii, symboly a šifrování, na mě pak jejich odbornost nedělá nejlepší dojem. (Nabízí se trochu filozofická otázka, jestli autor může vytvořit věrohodnou postavu, která je chytřejší než on.) Podobných drobností by se našlo víc a odhadnutelné byly i některé dějové zvraty (ale uznávám, že ne všechny =).

Stejně tak atmosféru kazí, když mi autor předkládá teorie, která odporují i tomu málo, co o problematice vím. Takové věci se Ecovi nestávají, protože jde mnohem víc do hloubky.
(Podle Browna má jeden židovský rod po dvou tisících let jen tři potomky (zřejmě jim předcházelo sto generací jedináčků) a všichni jsou zrzaví (jak jinak), angličtina je jazyk málo zasažený latinou (autor zřejmě zná jen "kontaminované" románské jazyky a angličtinu), ...)

Pozitivní asi je, že na konci Dan Brown rafinovaně neprozrazuje celé "tajemství", protože prozrazené tajemství samozřejmě ztrácí půvab a taky by to bylo v rozporu s realitou - jaksi jsme si všimli, že se nic převratného neodhalilo. (Je trochu rozdíl sledoval film Dvanáct opic, kde se mluví o tom, že smrtící epidemie vypukne v listopadu 1996, na podzim roku 1996 nebo v roce 2006.) Nemluvě o tom, že nechat si otevřenou možnost druhého dílu se vždycky vyplatí. =)

Nakonec mi to ale ani tak nepřipomínalo Jméno růže, jako spíš knížky Marka Frosta "7 (Seznam sedmi)" a "6 (Šest mesiášů)", které taky "vycházejí ze skutečných historických událostí", ale poněkud si je upravují a rozvíjejí po svém.
Rozdíl je v tom, že Brown psal o Ježíšovi a na knížce zbohatl, kdežto Frost o psal o Arthuru Conanu Doylovi a byl tak úspěšný, že se na psaní dalších plánovaných pěti dílů nakonec vykašlal. Asi to bude tím, že u Frosta jde ta fabulace a rodokapsové rekvizity (oživlé mumie, duchové, ...) tak daleko, že to vyznívá jako záměrná nadsázka a hra se čtenářem (ne proti němu!), kdežto Brown nám servíruje "šokující informace, které by mohly být pravda" a je to spíš křeč. Pro opravdový bestseller je to ale zřejmě žádoucí vlastnost, protože většina lidí nestojí o pohádky a fantazii, ale o to "odhalení pravdy" a "realitu". (A přesto čtou beletrii. =)

Možná by se Šifra taky dala brát jako pohádkový průvodce po pařížských a londýnských historických památkách, ale minimálně tu londýnskou část už mnohem poetičtěji a nápaditěji popsal Neil Gaiman v Nikdykde (a to tam měl místo Ježíše anděla! =) - jenomže na opravdový bestseller to asi bylo taky příliš fantastické a málo šokující.

Knížka nakonec docela dobře funguje jako detektivka, ale svým způsobem chápu, že autoři knížek, ze kterých Brown (s manželkou) "čerpal", ho obvinili z plagiátorství, protože kromě těch "šokujících odhalení" převzatých odjinud tam není téměř nic původního, u čeho bych měl dojem, že to je autorův osobní vklad nebo postřeh. (Zlatý Terry Pratchett! =) Zbývá jen dobře odvedená detektivkářská práce na ne-až-tak-dobře připravených podkladech. Asi je rozdíl, jestli člověk píše o něčem, co opravdu dobře zná, nebo o něčem, co si jen jednorázově nastudoval.

P.S.: Obal toho prvního českého vydání je opravdu otřesný.

P.P.S: V nadpisu jsem použil stejně rafinovanou šifru, jako Dan Brown ve třicáté kapitole. =)

Dlouhý temný čas svačiny orlů

Tohle je asi jenom pro adamsofily:
Minulý týden jsem si během svačení postupně znovu přečetl Dlouhý temný čas svačiny duše (Douglas Adams, samozřejmě =) a znovu jsem se vrátil k nevyřešené otázce "proč měl sakra orel na křídlech vytetované (!!!) kruhy?!"

Mám dojem, že se mi povedlo poměrně úspěšně zrekonstruovat celou zápletku knížky (včetně historky o manželce zmizelého pilota), ale orel mi celou dobu připadal jako rekvizita z nodických legend, takže jsem byl přesvědčený, že se to prostě týká nějaké legendy, kterou neznám. Chyba lávky!

Je to sice trochu potupa, když si člověk musí řešení přečíst na internetu (v deset let starém příspěvku v diskuzní skupině alt.fan.douglas-adams), ale na svoji obranu můžu uvést to, že jsem se nikdy nestaral o značení bojových letadel RAF.

(Ale nečekali jste, že bych sem tu pointu napsal naplno, že ne...? =)

Edit: Dost mě překvapilo, že Adams oficiální vysvětlení zakomponoval do nedokončené knížky Losos pochybností (The Salmon of Doubt). Škoda že mu to vysvětlování trvalo tak dlouho...