Po ptákách

Jsem zklamán.

V roce 2009 jsem ve svém elaborátu o "The Wind-Up Bird Chronicle" napsal toto:

Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název "Kronika natahovacího ptáka", protože to by bylo dostatečně mnohoznačné. Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".

Jak jsem se ale právě dočetl, tak oficiální český název zní "Kronika ptáčka na klíček". =(

"Potom kniha zmizí, stejně jako se vytrácejí všechny knihy ve vaší paměti."

Robin Sloan
Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Tuhle knížku (dále jen "Knihovna" =) jsem dostal jako dárek, což bylo štěstí, protože jinak bych si ji vzhledem ke své konzervativnosti asi nepřečetl a to by byla naopak škoda. Asi jsem totiž ještě nečetl knížku, která by byla tak spojena se současností a s oblastmi, do kterých nějak fušuju.

Abychom si trochu ujasnili rozměry hřiště: z hlediska "vyššího umění" se nejedná zrovna o literární skvost, ale spíše o bloggerskou verzi Jména růže. Možná už jsem přečetl příliš mnoho Murakamiho knížek, protože Knihkupectví na mě působilo dost povrchně a uspěchaně. Postrádal jsem především trochu větší emocionální spojení s postavami. Knížka je sice napsaná v ich-formě, ale vypravěč se omezuje na líčení děje, dialogy a své stručné postřehy, kdežto psychologické pochody aby čtenář hledal někde v zákulisí nebo možná až v šatně a k tomu knížka nedává prostor ani čas, protože se neustále lineárně žene kupředu. (Vrcholem emocionálního odhalení vypravěčova nitra je pravděpodobně věta: "Najednou si připadám jako blbec a jsem přesvědčený, že tohle všechno byl hrozný nápad." ;)

Naopak klady tvoří zmiňovaný koktejl motivů, které Sloan do knížky dostal: vypravěč je nezaměstnaný grafik a webdesigner, zajímá se o fonty, inzeruje na webu a trochu programuje. Knihkupectví pak Sloanovi umožňuje další aluze: Douglas Adams, zmiňovaný Murakami, fantasy romány pro pubertální čtenáře (fiktivní série Kroniky dračích písní) a možná i něco z toho Umberta Eca. (Koneckonců už tahle koncepce se zřejmě odkazuje na Ecovu nebo Borgesovu knihovnu.) Celá knížka se vlastně zabývá setkáním starého (knih) a nového (internetu) a pro mě je sympatické, že je autor technooptimista, který si myslí, že oba světy mohou existovat v rovnováze.

Žánrově je Knihkupectví ze všeho nejvíc "detektivkou", ve které se ovšem nepátrá po pachateli, ale ve stylu Dana Browna po historickém tajemství, kde se mísí všeobecně uznávaná fakta s fikcí. Tady ovšem naštěstí nejde o senzaci ze života Ježíše Krista, ale o odkaz skutečného Alda Manutia a polofiktivního Griffa Gerritszoona (jak jsem se dočetl na webu (kde jinde =), jedná se pravděpodobně o mix dvou skutečných lidí - Francesca Griffa a Gerrita Gerritszoona aka Erasma Rotterdamského). Navíc mě velmi potěšilo, že závěrečné odhalení (pozor, mírný spoiler =) zůstává uvěřitelné a nejedná se o nic, co by mělo ze dne na den změnit svět.

Kromě toho jsem musel ocenit, jak snadno Sloan všechny motivy propojuje do jediného celku. Téměř všechny prvky skládačky nakonec najdou svůj protikus a zapadnou na své místo. Nevýhodou toho přístupu může být, že analytický čtenář má poměrně brzy dostatek materiálu pro vytváření hypotéz, takže zhruba v půlce knihy už jsem si byl naprosto jistý, že vím, co bude klíčem k řešení a nezklamal jsem se. Taky je ale docela dobře možné, že to není chyba, ale autorský záměr, jak čtenáře potěšit... =)

Na konci kniha kromě odpovědí na své vlastní otázky navozuje trochu širší otázku, jakým způsobem internet a technologie ovlivňují naše životy a následně i literaturu, protože v Knihovně tvoří skutečně významnou část knihy. Dá se očekávat, že v budoucnosti a v jiných knihách ten poměr ještě poroste, takže může brzy překonat nějakou kritickou mez a dojde ke zhroucení knižního trhu nebo vesmíru nebo něčeho podobného. =) Ale koneckonců když je možné na internetu psát o beletrii, proč by se v beletrii nemohlo psát o internetu?

Jako amatérský typograf jsem si kromě toho ještě odnesl dojem, že dobrý font může být trvanlivější než všechny knihy, které s ním byly vysázeny, a to osobně považuju za dobrou zprávu. =)

PS: České vydání je vysázeno fontem Palatino, ačkoliv by prý bylo stylovější použít Poliphilus. ;)

PPS: Mám jisté pochybnosti o tom, že by bez znalosti klíče nebylo možné rozluštit prostou substituční šifru, protože k tomu obvykle stačí frekvenční analýza, ale budu předstírat toleranci. =)

PPPS: Further readings

"Můžete v té pozici zůstat ještě trochu déle?"

Haruki Murakami - 1Q84
 


Nejnovější román Haruki Murakamiho měl podle iDnes vyjít už loni, ale nakonec vyšel teprve teď v říjnu (přesněji řečeno první dvě části ze tří - ukázka českého překladu Tomáše Jurkoviče první kapitoly je na webu), a tak jsem mezitím čekání nevydržel a pustil se do anglické verze.

Minule (i předminule ;) jsem si stěžoval, že se Murakami dost opakuje, ale tentokrát pro podobnou stížnost nemám mnoho důvodů. Tedy ne že by se některé oblíbené prvky nenašly (vlastně je jich poměrně dost), ale jsou zasazeny do jiného kontextu nebo doplněné "novinkami".

Tradiční prvky jsou především alternativní realita (rok "1Q84") a něco nadpřirozena, několik úmrtí, sebevražd a vražd (obvykle naznačených spíše v pozadí), hrdinové řešící svá osobní traumata, mnoho nedořečených nebo nedořešených vedlejších motivů a samozřejmě velké množství citací a aluzí, což už ostatně naznačuje orwellovský název a "malí lidé" jako alternativa za "velkého bratra" (dle libosti doplňte velká písmena).

Do děje se tak Murakamimu povedlo vpašovat zmínky o Rolling Stones, starších jazzmanech i klasické hudbě, ukázky z Čechovova cestopisu i jeho známý citát o pušce na jevišti a mnoho dalších věcí, na které si momentálně nevzpomenu.

Čecha obzvlášť potěší Leoš Janáček a jeho Sinfonietta, která hraje až osudovou roli, a mě jako hnidopicha ještě více potěšilo, že jméno Janáček bylo i v anglické verzi psáno důsledně s diakritikou. Navíc popularita Janáčka prý díky tomu výrazně stoupla - tvrdí to iDnes a dá se to snadno zjistit i z komentářů Sinfonietty na YouTube. =)

Na druhou stranu se Murakami nenechává omezovat existujícím materiálem a když mu chybí, tak si ho prostě vymyslí. =) Alespoň mám dojem, že povídka "nějakého německého autora" o kočičím městě ve světě mimo 1Q84 tak docela neexistuje.

Větší pestrost knize dodává i samotná forma. Dva hlavní hrdinové znamenají dvě dějové linie (později dokonce "tři a tři"), které se občas téměř protnou, takže někdy sledujeme jednu událost z více stran.
Hlavní zápletka, kterou (jak čtenář brzy vytuší) tvoří milostný vztah, který nikdy nevznikl, sice skutečně působí "jako z nějaké telenovely" (to cituji komentář jedné z postav), ale Murakami to přece jen dokáže podat jinak než Rosamunde Pilcher. =)

Nejvíc mě ale v knize překvapilo výrazné zastoupení víry a církví. V Murakamiho beletristických knihách se hrdinové obvykle nijak nábožensky neprojevují a slovo "bůh" se snad nikde neobjevilo (nebo jsem na to zapomněl =), kdežto tady se vyskytuje poměrně hojně. Významnou roli má záhadná náboženská sekta a objeví se i Svědci Jehovovi a křesťanská modlitba. Jo a vlastně se tam mihnou ještě "kapitalizum" (zlo!) a "komunizum" (teoreticky dobro, ale vůdci jsou strašní!). =)

Nejdůležitější charakteristikou téhle knížky je ale přes to všechno slovo "dlouhá". Vlastně není ani dlouhá - je "sakra dlouhá"!

Vzhledem k počtu stran (anglická verze má zhruba 1300) to asi nezní jako velký objev, ale ono se to bohužel týká i samotného obsahu. Děj samozřejmě nechci prozrazovat (pokud si chcete četbu zkazit, tak zkuste anglickou Wikipedii - 1Q84), ale pokusím se to probrat z obecnější stránky...

Zhruba prvních tři sta (!) stránek už sice obsahuje nějaký děj, ale je to spíše expozice hlavních postav. Přesto nepůsobí nudně, protože stále přináší něco nového. Několik úvodních kapitol dokonce funguje tak, že každá následující výrazně mění náhled čtenáře na hlavní hrdiny - na jejich motivace, charakter a především minulost, která se střípek po střípku odkrývá, včetně toho, co ty dva vlastně (ne)spojuje.

Pak se začne zvolna připravovat půda pro nejdramatičtější událost trilogie, ke které dojde téměř přesně uprostřed, a pak se děj bohužel přesune do "kočičího města" (abych použil termín z knihy), kde se toho zase tak moc neděje, jen se dále zpřesňují některé nuance, jenomže to už příliš nepůsobí jako dokreslování nových motivů nebo alespoň detailů, ale spíš jako obtahování hotové kresby.

Třetinu třetí části (ehm =) navíc sledujeme soukromého detektiva (nebo něco velmi podobného =), jak se snaží pochopit dosavadní události i minulost hlavních hrdinů a v podstatě jenom přihlížíme, jak se jeho vyšetřování zvolna blíží k tomu, co už vlastně víme. Je to jen jiná forma čekání na konec - byť pointa jeho vyšetřování je výrazně jiná, než se na počátku dalo předpokládat.

Velmi mnoho úsilí nepřeskakovat odstavce mě navíc stály Murakamiho detailní popisy oblečení. Kostymérky seriálu Vyprávěj by možná uvedly do extáze, ale já opravdu nedokážu ocenit, jak přesně oblečení charakterizuje jednotlivé postavy nebo jejich duševní rozpoložení, protože většinu zmíněných značek znám pouze podle jména a absolutně netuším, jak vypadaly jejich modely pro rok 1984. Na druhou stranu pokud dojde ke zfilmování, tak filmaři budou mít část práce ušetřenou, protože oblečení je u každé postavy a v každé scéně popsáno skutečně velmi podrobně.

Podobně tvrdý oříšek byly i úvahy hlavních postav, protože ty se velice dlouho točí v kruhu a jen občas se objeví nová myšlenka, takže pokud čtete pasáž popisující téměř stejné myšlenkové pochody už popáté, tak se i přes jiné formulace, zajímavé metafory a rafinované propojování motivů nebo naznačené paralely nemůžete ubránit jisté únavě.

V podstatě jsem dostal to, co jsem chtěl a očekával, ale původní koncentrát je tentokrát příliš naředěný, což chuťový zážitek trochu kazí. Dočtení celé knížky pak vyžaduje téměř sportovní výkon, ale i to přinese sportovně založenému čtenáři jistou formu uspokojení. Takže sportu zdar! =)

PS: Jak jsem vyrozuměl, tak slova maza a dohta byla foneticky použita už v japonském originálu, takže jsem docela zvědav, jak vypadají v české verzi.

Literární závislost pokračuje

Po The Wind-up Bird Chronicle se mi do "dalšího Murakamiho" moc nechtělo, protože jsem začal mít pocit, že v jeho knížkách nacházím už příliš mnoho povědomých (čti opakujících se) motivů, ale asi na mě zapůsobila ta spousta zpráv o Japonsku v médiích, protože nedávno jsem si v náhlém pohnutí mysli koupil anglické vydání Dance Dance Dance. (Zajímalo by mě, jestli se to bude jmenovat česky Tanči, tanči, tanči nebo zůstane zachován anglický název, ale zatím nevím a "potřebují více informací". =)

Když jsem se pak ale pustil do čtení a ukázalo se, že hlavní hrdina převážně sedí doma, vzpomíná na tajemný hotel a ženu, která mu tam před časem zmizela, a záhy mu pojde kocour, což všechno znělo víc než povědomě, tak jsem měl chuť to zabalit, ale krizi jsem naštěstí překonal a jak se ukázalo, tak dál už to s tou podobností nebylo tak hrozné. Přestože se v textu opět prolíná detektivka, introspektivní psychoanalýza a sociální sonda do života v Japonsku (nebo alespoň jeho části), tak je chuť výsledné směsi odlišná od jiných Murakamiho výtvorů.

Jak je pro Murakamiho typické, tak i tady se sice objevuje jakýsi paralelní svět, ale do děje zasahuje daleko méně, než by se po prvních kapitolách dalo očekávat. Murakami navíc všechny související události podává natolik vágně, že ani na konci knížky jsem si nebyl jistý, jestli ten paralelní svět „ve světě knížky“ existuje, nebo se jedná jen o sny a představy hlavního hrdiny. Tančil všemi událostmi knížky podle rad svého strážného anděla nebo svého podvědomí?

Podobně zákeřně a nejednoznačně Murakami zachází i s hlavní kriminální zápletkou. Přestože vypravěč ledacos zjistí, tak nakonec výsledky svého vyšetřování shrne slovy: „Možná ji zabil, možná ne“, takže máte chuť ho zabít taky. ;) Nemluvě o nejasných koncích mnohých vedlejších dějových linií – prostě Murakami.

Čím se knížka naopak hodně liší, je její časové ukotvení. Ne že by se jiné Murakamiho knihy odehrávaly v kunderovské nadčasové abstrakci, ale tady jsou osmdesátá léta připomínána na každém kroku. Kromě neustálých narážek na rozvinutý kapitalismus (jak je vidět, tak hustý výskyt tohoto slova nebyl v osmdesátých letech vázaný jen na země RVHP =), jsou to především telefony a hudba.

Skoro se divím, že se telefon se záznamníkem v nějaké formě nedostal do názvu, protože mi připadalo, že pokud si hlavní hrdina zrovna doma s plechovkou piva v ruce nepřipravuje nějaké jídlo, tak buď někomu volá, nebo mu nechává vzkaz na záznamníku, nebo si alespoň přehrává svůj, takže dnes, v době smartphonů a okamžité dostupnosti, to strašlivě bije do očí.

Podobně je to s hudbou. Když Murakamiho obvyklí hrdinové poslouchají Beatles, starý jazz nebo klasickou hudbu, tak je to z dnešního pohledu všechno tak nadčasové, že se čtenáři nejspíš nevybaví žádný konkrétní rok, ale když se v knížce objevila třináctiletá holka, která poslouchá Davida Bowieho, Pixies, Duran Duran a Talking Heads a vypravěč před ní vtipkuje na účet Boy George, tak se mi zbytky vlasů začaly samovolně formovat do osmdesátkové “budky“.

Nečekanou satirickou (?) vsuvkou pro mě byla postava Hiraku Makimury. Přiznám se, že jsem si původně nevšimnul, že to je dokonalý anagram, ale jinak se už na první pohled zdá, že se tady Murakami trefuje do vlastního pokrouceného mediálního obrazu – spisovatel bez talentu, který se proslavil a pak začal kopírovat sám sebe až do úplného vyprázdnění, takže se stal televizní „celebritou“ a už jen chodí na golf a všechno přepočítává na peníze. Murakami ale Makimuru alibisticky drží trochu bokem hlavního dění, takže pro tu satiru nezbývá zase tolik místa. I když možná to je logické – Makimura je prostě dějově nezajímavá postava. =)

Podobný text byl měl asi končit nějakým výstižným souhrnem, ale tomu se celá knížka vzpírá. Naštěstí má Murakami pro recenzenty a další rutinní odhazovače textového sněhu (ano, tohle je taky vlastně citace) porozumění, a tak jim připravil vhodný text k parafrázování: „Nezaručím vám, že na konci budete šťastní, ale dokud máte před sebou nějaká písmenka, tak musíte číst, číst, číst…“ ;)

Srdce bylo ještě čerstvé a pohybovalo se

Haruki Murakami: The Wind-Up Bird Chronicle

Toru Okadovi se ztratil kocour a to zneklidnilo jeho ženu, která se mu už tak den za dnem citově vzdaluje. Kromě toho ho ještě začnou obtěžovat sexuálně laděné telefonáty. S rozvíjejícím se příběhem je uspořádaná předměstská realita Okadova vágního a bezúhonného života vyplněného vařením, čtením, poslechem jazzu a opery a popíjením piva u kuchyňského stolu obrácena naruby, když se vydá na bizarní výpravu neurčitě veden řadou postav, z nichž každá má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět.



Uf, ani bych neřekl, jak špatně se bude překládat už jen samotný propagační text na přebalu knížky a tím překladatelské obtíže ani zdaleka nekončí.
Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název Kronika natahovacího ptáka, protože to by bylo dostatečně mnohoznačné.^*

Ano, jak už jste asi pochopili, tahle knížka ještě česky ještě nevyšla, a tak jsem se přes ní prokousal v angličtině, což vzhledem k její délce (cca 600 stran) byla fuška asi na týden - a to prý byla anglická verze s Murakamiho svolením ještě krácena.

Vzhledem k tomu, že hlavní dějová linie knížky je v podstatě detektivní pátrání, tak bych nerad příliš "spoileroval", ale asi by bylo dobré alespoň přibližně načrtnout, o co jde, protože ten úvodní text je přece jen příliš stručný:

Brzy po zmizení kocoura Okadu opustí bez jakéhokoliv vysvětlení také jeho manželka Kumiko a hlavní hrdina po ní začne pátrat. Nepátrá ovšem v okolí svého domu, kde se mu ostatně nepovedlo najít ani toho zmizelého kocoura, ale spíše ve svých vzpomínkách a později se pátrání částečně přesouvá do nějaké metafyzické nebo mystické roviny, v čemž mu nějakým způsobem pomáhájí (?) věštkyně (?) Malta Kano, její sestra "prostitutka mysli" Kréta Kano, válečný veterán poručík Mamiya (nebo v českém přepisu Mamija?) s traumatem z druhé světové války, puberťačka posedlá smrtí May (Mája? =) Kasahara a módní návrhářka - psychotronička "Muškátový oříšek" (jedná se o krycí jméno =) Akasaka s němým/nemluvícím synem "Skořicem".

Ano, je to celé dost podivné, ale to nejdivnější je způsob, jakým Toru své pátrání vede. Nesnáží se totiž cíleně sledovat stopy, ale většinu času se zdá, že "čeká na inspiraci". Věci i myšlenky do sebe přece musejí samy nějak zapadnout, jen je třeba jim k tomu poskytnout dostatek času, a tak Toru mezitím žehlí košile, vaří špagety nebo připravuje sandwiche (Murakamiho detailní postupy přípravy jídla mi po letech připomněly Simmelovu knížku Nemusí být vždy kaviár, kde byly vložené i recepty na jídla, která se objevila v ději) a chodí vysedávat na naměstí, aby mohl pozorovat tváře kolemjdoucích.

To všechno způsobuje, že se celá knížka rozpíná do neuvěřitelné šířky. Skutečně "každá z postav má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět", takže Kréta Kano postupně odvypráví celý svůj život včetně pokusu o sebevraždu a kariéry tradiční prostituky (a pak že jsou rekvalifikace k ničemu! ;), poručík Mamija přispěje krvavými historkami z japonsko-čínské fronty a ze sovětského zajetí, které doplní ještě rodina Akasaka mimo jiné příběhem o válečném masakru zvířat v zoo. (Mimochodem ty dvě kapitoly s příběhem ze zoo Murakami rafinovaně vydal i jako samostatnou povídku, což o struktuře celé knížky asi dost vypovídá.)

Někde tady ovšem vzniká vážné nedorozumění mezi autorem a čtenářem, který se domnívá, že čte detektivku. Mohlo by se zdát, že ty vedlejší příběhy budou nějaký způsobem spojené s hlavní dějovou linií a že hlavnímu hrdinovi pomohou při pátrání. Ony skutečně spojené jsou, jenže při pátrání to nijak nepomůže, protože to spojení je podobně metafyzické a abstraktní jako samotné Okadovo pátrání, takže kdyby se všechny "vedlejší" kapitoly vynechaly, tak by to detektivní dějovou linii sice nemělo prakticky žádný vliv, ale knížku by to samozřejmě výrazně ochudilo. Zdá se, že Murakami měl prostě potřebu vyjádřit se k japonské politice za druhé svétové války a k válce obecně, a musím přiznat, že to pro mě byl zajímavý pohled, protože byl ze strany, kterou téměř neznám.

Naopak mi trochu vadilo, že z knížky trčí některé Murakamiho oblíbené šablony (divná puberťačka, mladá žena zmítaná vnitřními démony, nemluvící člověk, pasivní hlavní hrdina a samozřejmě paralelní svět, který se reality jen velmi lehce dotýká), které použil i v jiných knížkách, což je nevýhoda výrazného autorského rukopisu. Na druhou stranu mě nepřestává fascinovat, že se Murakamiho takzvaný průměrný hrdina zabývá tím, který dirigent řídil londýnský symfonický orchestr při záznamu Rossiniho opery Straka zlodějka, kterou právě poslouchá v rádiu. Skutečně by mě zajímalo, jestli se tohle specifikum týká jen Murakamiho nebo je to celojaponský fenomén.

Podobně jako u Kafky na pobřeží jsem se ale nemohl ubránit srovnávání s Davidem Lynchem - tentokrát je tu místo přízračného lynchovského světa za rudou oponou podivný hotel, do kterého se dá vstoupit jen pomocí zvláštního rituálu a po jehož chodbách by klidně mohl pobíhat Bob (ehm... a není to v pokoji 208 vlastně on, jen s jiným jménem?), ovšem agent Cooper si s sebou nebral baseballovou pálku... =)

V jedné věci se Murakami Lynchovým příkladem neřídil a připadá mi, že to není úplně ku prospěchu věci. David Lynch důsledně odmítá své filmy jakkoliv vysvětlovat, takže část (ha ha =) tajemství vždy zůstává i na konci a tím zůstává dál dráždivý i celý film/příběh. (Tedy to funguje samozřejmě jen v případě, že jste ochotní ty lynchovské šarády v ději i s dějem luštit.) Jako čtenář nebo divák sice vždycky podvědomě čekám na to, až autor nebo hlavní hrdina všechny ty náznaky a stopy "nahlas" pojmenuje, ale současně se tím celý příběh zploští a často pak vypadá až trapně.

Murakami v tomto směru vlastně udělal kompromis, protože těsně před koncem hlavní hrdina v duchu Hercula Poirota odvypráví řešení celého případu, aby to skutečně všichni čtenáři pochopili, ale i tak nechal hodně nezodpovězených věcí, které si musí čtenář přebrat sám. Většina se týká těch vedlejších dějových linií a jejich vzájemného propojení, ale i v té hlavní linii zůstávají provokující mezery - osobně mě dost znervózňuje, že nevím, co se přesně stalo s ocasem zmizelého (?) kocoura! =) (Trochu se tu totiž nabízí spojení na nedokončenou knížku Douglase Adamse Losos pochybností, kde se (částečně) vyskytuje živý kocour jménem Nárazový, kterému zmizela zadní půlka těla.)

Každopádně je Murakamiho pavučina náznaků a stop navržená natolik rafinovaně, že pátravého čtenáře může zaměstnat i po dočtení knížky a tím ho nutí přečíst ji ještě jednou. Já s tím ale asi počkám až na českou verzi, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi v angličtině některé nuance unikly...

PS: Už jste viděli panoramatickou fotku z Murakamiho tiskovky v Praze v roce 2006? To není jako nějaké nicneříkající fotky ulic na Streetview! ;)

---
*) Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".