Nové Informace, Co Můj Otec Citoval

Víte o tom, že Karlova univerzita je ve skutečnosti tajná organizace, kterou do Čech přivedl Karel IV.? Později se samozřejmě stali členy třeba rabbi Löwi, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Mikoláš Aleš, Franz Kafka (ale ne Max Brod!), Julius Fučík (gestapo ho samozřejmě vůbec nezatklo kvůli komunistickému odboji) a režisér Václav Krška. Po celou dobu její historie se její tajemství snažila státní moc odhalit - například Rudolf II. se kvůli pátrání přestěhoval do Prahy (kdepak spory o španělský trůn!), později se velice blízko dostal Ferdinand d'Este, ale byl zabit ještě před odhalením. Organizace celou dobu chrání tajemství, které je spojené s chrámem Svatého Víta, a stará se o bezpečnost rodiny vyvolených. Všichni členové této rodiny ráčkují a jejich symbolem je svítilna nebo Lucerna.

Tak nějak takhle by mohla vypadat česká verze Šifry mistra Leonarda. =)

Kdysi jsem se zařekl, že tu knížku číst nebudu, ale asi po dvou letech bojkotování jsem podlehl (když už se schyluje i k té filmové premiéře a má tam hrát Audrey Tautou) a přečetl si ji a nakonec se ukázalo, že vlastně není úplně špatná, ale taky není úplně dobrá. =)

Danu Brownovi se většinou předhazuje, že kopíruje Jméno růže Umberta Eca, ale to není úplně přesné přirovnání. Jméno růže se skládá ze tří hlavních složek: z detektivky (napínavé), z historické studie (rozvleklé) a z filozofické eseje (zajímavé). Právě ty úvahy a alegorie mi tam připadaly nejzajímavější ("knihovna je jako organismus, kde myšlenky procházejí různými knihami jako vlákna a vytvářejí tak mezi knihami neviditelnou síť" - velice volně parafrázuju něco, co jsem si z toho špatně zapamatoval =), ale to je přesně to, co Brown nedělá ani trochu. Šifra se žene neustále kupředu a historické souvislosti nastupují za jízdy, takže je výsledek více strhující, ale taky mnohem tradičnější.

Brown rozhodně umí psát, což je vidět už po pár stránkách (třeba rychle a elegantně zvládnutá expozice hlavní postavy - mimochodem zřejmě autorovo alter ego =), ale trochu mi vadilo, že celou dobu udržuje tempo pomocí variace na jediný vypravěčský trik - nakousne dramatickou situaci a mezitím se věnuje jiné dějové linii. To je sice asi normální "filmový střih", ale tady mi přechody připadaly příliš okaté a předem avizované. Faktem je, že to spolehlivě funguje a člověka to protáhne knížkou na jeden zátah (řekněme 6 hodin =), ale jako čtenář bych rád dostal něco víc.

U Eca mám pocit, že je chytřejší než já, kdežto u Browna si nejsem ničím jistý.
Proč třeba deset stránek věnuje tomu, aby hrdinové luštili hádanku v básničce s obratem "starobylá moudrost" pomocí staré židovské šifry a převodu mezi několika abecedami, když nakonec je řešením slovo "sofia" (čili řecky "moudrost" a současně jméno hlavní hrdinky - takže mě to napadlo jako první =)? To dělá schválně, aby mě, čtenáře, potěšil tím, že to uhodnu dřív než postavy? Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinové by měli být specialisté na historii, symboly a šifrování, na mě pak jejich odbornost nedělá nejlepší dojem. (Nabízí se trochu filozofická otázka, jestli autor může vytvořit věrohodnou postavu, která je chytřejší než on.) Podobných drobností by se našlo víc a odhadnutelné byly i některé dějové zvraty (ale uznávám, že ne všechny =).

Stejně tak atmosféru kazí, když mi autor předkládá teorie, která odporují i tomu málo, co o problematice vím. Takové věci se Ecovi nestávají, protože jde mnohem víc do hloubky.
(Podle Browna má jeden židovský rod po dvou tisících let jen tři potomky (zřejmě jim předcházelo sto generací jedináčků) a všichni jsou zrzaví (jak jinak), angličtina je jazyk málo zasažený latinou (autor zřejmě zná jen "kontaminované" románské jazyky a angličtinu), ...)

Pozitivní asi je, že na konci Dan Brown rafinovaně neprozrazuje celé "tajemství", protože prozrazené tajemství samozřejmě ztrácí půvab a taky by to bylo v rozporu s realitou - jaksi jsme si všimli, že se nic převratného neodhalilo. (Je trochu rozdíl sledoval film Dvanáct opic, kde se mluví o tom, že smrtící epidemie vypukne v listopadu 1996, na podzim roku 1996 nebo v roce 2006.) Nemluvě o tom, že nechat si otevřenou možnost druhého dílu se vždycky vyplatí. =)

Nakonec mi to ale ani tak nepřipomínalo Jméno růže, jako spíš knížky Marka Frosta "7 (Seznam sedmi)" a "6 (Šest mesiášů)", které taky "vycházejí ze skutečných historických událostí", ale poněkud si je upravují a rozvíjejí po svém.
Rozdíl je v tom, že Brown psal o Ježíšovi a na knížce zbohatl, kdežto Frost o psal o Arthuru Conanu Doylovi a byl tak úspěšný, že se na psaní dalších plánovaných pěti dílů nakonec vykašlal. Asi to bude tím, že u Frosta jde ta fabulace a rodokapsové rekvizity (oživlé mumie, duchové, ...) tak daleko, že to vyznívá jako záměrná nadsázka a hra se čtenářem (ne proti němu!), kdežto Brown nám servíruje "šokující informace, které by mohly být pravda" a je to spíš křeč. Pro opravdový bestseller je to ale zřejmě žádoucí vlastnost, protože většina lidí nestojí o pohádky a fantazii, ale o to "odhalení pravdy" a "realitu". (A přesto čtou beletrii. =)

Možná by se Šifra taky dala brát jako pohádkový průvodce po pařížských a londýnských historických památkách, ale minimálně tu londýnskou část už mnohem poetičtěji a nápaditěji popsal Neil Gaiman v Nikdykde (a to tam měl místo Ježíše anděla! =) - jenomže na opravdový bestseller to asi bylo taky příliš fantastické a málo šokující.

Knížka nakonec docela dobře funguje jako detektivka, ale svým způsobem chápu, že autoři knížek, ze kterých Brown (s manželkou) "čerpal", ho obvinili z plagiátorství, protože kromě těch "šokujících odhalení" převzatých odjinud tam není téměř nic původního, u čeho bych měl dojem, že to je autorův osobní vklad nebo postřeh. (Zlatý Terry Pratchett! =) Zbývá jen dobře odvedená detektivkářská práce na ne-až-tak-dobře připravených podkladech. Asi je rozdíl, jestli člověk píše o něčem, co opravdu dobře zná, nebo o něčem, co si jen jednorázově nastudoval.

P.S.: Obal toho prvního českého vydání je opravdu otřesný.

P.P.S: V nadpisu jsem použil stejně rafinovanou šifru, jako Dan Brown ve třicáté kapitole. =)