Letošní ročník prý přinesl nový návštěvnický rekord (jehož hodnota ovšem [zřejmě kvůli Martinu Věchetovi] pro jistotu nebyla publikována) a bylo to znát. Problémy s parkováním se prohloubily pouze trochu (stále se marně snažím vymyslet metodu, jak bych si své parkovací místo mohl přivézt s sebou), ale horší to bylo ve středu se vstupem do areálu. Pořadatelé totiž letos nasadili nové textilní náramky s nějakým plastovým štítkem, který bylo třeba sejmout speciální čtečkou, jenže čtečky ostrý provoz příliš nezvládaly. Těžko říct, jestli měly problém se samotným čtením štítků nebo až s přenosem dat (pořadatelé nebyli příliš sdílní), ale tahle komplikace výrazně přispěla k tomu, že se kontroly protahovaly a před vstupem se hromadili přehřátí, dehydrovaní a tudíž i dost nevrlí lidé.
Já jsem frontu absolvoval poměrně rychle (zhruba za hodinu), ale i tak jsem měl dost šancí sledovat okolí, takže jsem viděl třeba Tomáše Neuwertha (Umakart, Nierika, Kittchen, ...), jak spořádaně stojí s nějakým dětským oddílem ve frontě pro hosty, dále paní, která zbytečně stála zhruba hodinu v nesprávné frontě, jinou paní, která už vystála dvě různé fronty a vždycky se na konec dozvěděla, že má jít do té druhé, zahraniční turisty mávající pasy a další nežádoucí a nevyhnutelný frontový folklór, který ale tentokrát překračoval obvyklý stav z předchozích let.
Lidé, kteří přišli později, na tom byli hůř a ve frontě na slunci strávili i přes dvě hodiny. Poslední hlouček těch, kteří nezkolabovali (i to se prý dělo), byl nakonec už za šera vpuštěn dovnitř s lístky, ale bez náramků, s tím, že si je mají vyzvednout později nebo následující den.
Doufám, že příští rok to technika zvládne lépe, ale ještě víc doufám, že si tentokrát stihnu vyměnit lístek za náramek už den před oficiálním začátkem...
První koncert, který jsem chtěl stihnout, byla Birdy, která podle mojí kopie programu měla právě začínat na hlavním pódiu, ale ta už zjevně delší dobu hrála/zpívala a vypadalo to, že už dlouho pokračovat nebude, a tak jsem se šel rovnou podívat na závěrečnou část koncertu staršího projektu Petra Marka (MIDI LIDI) jménem Muzikant Králíček.
Historii celého projektu v podstatě neznám, ale zdá se, že v posledních letech se koncertní sestava skládá z Petra Marka a čtyřčlenné (!) varianty skupiny Květy. Z pódia se tudíž nelinula (skoro?) žádná elektronika, ale zvuk tradičních, živě hraných nástrojů a frontman (údajně se před mým příchodem sám představil jako Vláďa Menšík) měl co dělat, aby svým písničkářským charisma zatlačil do pozadí hubené nohy čouhající z kraťasů Martina Kyšperského, což bylo dost těžké, protože písničky obsahovaly Markův typický humor i "humor", takže často bloudily v hustých lesích, ve kterých se skrývá hranice srozumitelnosti. Jako poměrně charakteristický příklad by mohla posloužit píseň, která střídavě a nepředvídatelně přecházela z němčiny do angličtiny (aspoň myslím - měl jsem trochu problém se srozumitelností textu =) až dorazila k závěrečné pointě "das Meer ist tief / budeš mě milovat jako dřív?".
Další zvláštností setu byla písnička uvedená jako "Elektrická puma pánů Suchého a Havlíka". Dodatečně jsem si ověřil, že písnička skutečně pochází ze stejnojmenné divadelní parodie na bondovky z roku 1974 (ovšem původně se jmenuje Ukolébavka), ale není mi jasné, proč ji Petr Marek zařadil do svého koncertního repertoiru. Ve hře totiž tuhle pseudoarabskou písničku zpívá terorista (?) Hadžadžadž a bez kontextu celé hry působí její text dost nejasně. Mohl by to být komentář současné geopolitické situace (ale jaký vlastně?), nostalgická vzpomínka na dětství strávené u otcova gramofonu, vhodná záminka pro zapojení buclaté břišní tanečnice nearabského původu (ano, skutečně se tam objevila!) nebo všechno tohle dohromady.
Koncert nakonec skončil bezostyšnou a velmi markovskou reklamou: "Hráli jsme písničky z téhle desky." (Ano, jednalo se o vinyl!) "Je to dvojalbum." (Ano, obal by rozkládací.) "Nikdo to nekupuje. Máme tady šest kusů." (Ano, nekoupil jsem si ji.)
Po tomhle koncertu jsem se vydal na menší prohlídku po areálu a zdálo se mi, že ani stavebních úprav neproběhlo tolik, jako v předchozích letech.
Z hlediska Colours ale pár změn proběhlo. Především "elektronický" stan se přestěhoval od hlavní cesty na úplně opačný konec areálu. Akustický komfort ovšem trochu kazil jakýsi "bar", který stál zhruba třicet metrů před ním a nonstop vyhrával (každý rok doufám, že organizátoři tenhle hudební šum nějak omezí nebo utlumí, ale stále marně), a nakonec i samotný stan, protože vyšší frekvence se od jeho stěny (nebo to byla sousední budova?) odrážely zpátky k pódiu, takže činely byly vždy slyšet s matoucí ozvěnou. Naopak pozitivem byla skládací plastová podlaha, protože struska kolem a zřejmě i pod stanem byla místy dost hrubá i na chůzi, o tanci nemluvě.
Při své první návštěvě jsem narazil na 1flfsoap (toto není překlep ;), což byli dva mladíci s shoegazerovskou image, kytarou, klávesami, bubny, nějakými krabičkami a nevyužitým mikrofonem, což byla samozřejmě chyba, za kterou jsem jim se sebejistotou Mirky Spáčilové strhnul z hodnocení deset procent. Jinak to ale šlapalo a původně téměř prázdný stan (velká část návštěvníků stále ještě čekala ve frontě před areálem =}) se postupně příjemně zaplnil.
Já jsem ovšem chtěl dokončit obhlídku areálu a tak jsem chvíli před koncem pokračoval na "hutní" scénu. Cestou jsem si připsal první úlovek do rubriky "celebrity spotting", když jsem potkal Petra Lexu ze světoznámé skupiny Slza (tedy aspoň doufám, že to byl on) s dámským doprovodem.
Během cesty k pódiu jsem podle zvuku identifikoval Melt Yourself Down jako další afrobeatovou skupinu, což jsem ale musel přehodnotit, protože na to byla až příliš bělošská a koneckonců k tomu moc neseděl ani ten zdivočelý saxofon, který jsem původně považoval za pokus o europeizaci. ;) Příliš dlouho jsem se ovšem nezdržel.
Cestou zpátky jsem se znovu zastavil ve stanu, kde začínal hrát Keosz. Na začátku tam opět bylo méně lidí (cca 100, mimo jiné i vysmátý Filip Horký z ČT - jako vždy v obleku), ale temná produkce (převážně beaty a basy a naopak minimum harmonií) ve středním tempu způsobila, že publika spíše ubývalo a brzy to vypadalo, že Keosz už hraje spíše sám pro sebe. Nemohl jsem se na jeho trápení dívat a taky jsem zbaběle utekl.
Oklikou jsem došel na přátelské posezení na doslech hlavní scény, kterou už obsadili Alt-J. Původně jsem se chtěl prodrat trochu blíže k pódiu, ale pohled na davy nahuštěné na ploše mě od toho nápadu spolehlivě odradil. Z koncertu jsem si odnesl především dojem, že Alt-J mají poměrně charakteristický styl, protože před Colours jsem od nich zaregistroval asi dvě písničky (přípravu jsem letos opět vypustil) a připadalo mi, že každou z nich hráli minimálně třikrát. ;)
Co napsat k Tata bojs a příliš se neopakovat? =) Tak například mě překvapilo, že většinu koncertu odbubnoval právě výše zmiňovaný Tomáš Neuwerth, takže Milan Cais mohl dát průchod svým tanečním choutkám a vydat se i směrem k publiku. Dalším překvapením bylo, které písničky se dostaly do aktuálního playlistu. Mám podezření, že hlavním důvodem zařazení Světové (rapovou vsuvku opět obstaral Vladimír "nikoliv-518" Bár v čepici kšiltem dozadu) a hříčky Kamarádky (featuring Mardoša) není ani tak samotná kvalita, jako spíše to, že jsou "jiné" a že se v nich dostanou k mikrofonu i jiní lidé než Milan Cais. Obětí se stala mimo jiné Toreadorská otázka, naopak závěrečná Růžová armáda vydržela. "Takže dobrý." ;)
Ve večerním programu jsem měl zatržený ještě koncert Autumnist (formerly known as Abuse), ale má účast byla se současným stavem přepravní techniky bohužel fyzicky nemožná. Cestou na druhou stranu areálu jsem si alespoň spokojeně ověřil, že kebab v tortile je možné koupit na stejném místě jako loni, ale ani na ten ve středu (ještě) nedošlo.
Na "česko-slovenské" scéně mě okamžitě praštilo do očí několik změn. Především se změnil titulární sponzor (Kofola místo Radegastu) a současně s tím zmizela velká nafukovací figurína Radegasta, která každoročně stávala vedle pódia. Sice nejsem zrovna pivař, ale téměř jsem zamáčkl slzu. Další změna byla vidět na pódiu, kde Květy vystupovaly v aktuální ořezané tříčlenné sestavě (bez houslí), což by možná nebylo tak zvláštní, kdyby odpoledne s Muzikantem Králíčkem nevystupovali ve čtyřech.
Květy nejsou skupina, kterou bych si doma pravidelně pouštěl, ale na festivalech už jsem si na ně nějak zvykl. Tentokrát se mi ale zdálo, že něco není zcela v pořádku a že trochu vázne souhra mezi jednotlivými řadami a ve hře se projevila řada zkažených přihrávek - nebo mi prostě jenom chyběly ty housle. ;) Trochu zaskočený jsem byl i z nových písniček. Zdá se mi, že se pozvolna mění poetika textů.
Martin Kyšperský (už v dlouhých kalhotách =) ovšem na pódiu působil stejně uvolněně jako jindy a mezi písničkami vyprávěl, co ho právě napadlo: "Chtěl jsem, aby si s námi tuhle písničku zahrál i Albert, ale jsem blbec, že jsem mu tu smsku poslal pozdě, tak mu tu písničku aspoň věnujeme." Během předehry písničky Tulák spontánně zajásal: "To zní super kovbojsky!" a na jejím konci přidal i vysvětlení: "Já mám momentálně sen nahrát country desku a tohle byl takový první náznak. Ono to v té písničce vlastně vždycky bylo."
Na závěr při představování kapely se i on představil jako Vláďa Menšík (mám silné podezření, že vítr nefouká z Ivančic, ale od Karla Veselého!) a já jsem mohl vyrazit domů.
Ilustrační foto - Frýdek-Místek
Tedy prošel jsem i kolem hlavní scény, ale některý ze singlů Imagine Dragons mi posloužil jen jako kulisa k důstojnému odchodu do noci.
Žádné komentáře:
Okomentovat