Colours 2017 - den druhý

Druhý den jsem neměl v programu žádného vyloženého favorita. Hlavní hvězdou zřejmě měla být LP (no dobře - předpokládám, že i byla =), ale mě z nehudebních důvodů příliš nelákala. Poměrně spolehlivě mě odradily už všudypřítomné nadšené články s PR superlativy, které postupně přecházely od "vypadá jako Bob Dylan" až k "nový Bob Dylan", a LP si mou neúčast navíc pojistila svými klipy, ze kterých mám velice podobný pocit jako z písničky Katy Perry "I Kissed a Girl" - tedy že používá homosexualitu jako cool rekvizitu. U LP to sice působí výrazně estetičtěji a věrohodněji, ale jádro mi nakonec připadá dost podobné. Koncert z dálky nezněl špatně, ale mé rozhodnutí bylo pevné jako pískovcová skála ;), takže jsem šel jinam.

Na druhém konci areálu začínali nesměle hrát Slováci Fresh Out of the Bus. Diváci se teprve trousili, takže to zpočátku vypadalo spíš jako veřejná zvukovka (viz foto), ale zhruba během prvních dvou písniček se návštěvnost naštěstí přece jen normalizovala.



Podle zvuku to vypadalo, že autobus v názvu bude nejspíš nějaká dálková linka do Londýna, protože se jednalo o kytarovku anglického střihu. V centru útoku působil hubený zpěvák s kytarou, kterého na křídlech doplňovali baskytarista a bubeník. Kromě toho byly často slyšet i klávesové zvuky, ale jejich zdroj se mi nepovedlo spolehlivě odhalit. V několika písničkách šla kytara úplně stranou (přesněji řečeno do stojanu) a její místo zabraly elektronické beaty, ale bylo to stále v "kytarovkové" toleranci. V publiku jsem trochu překvapivě zahlédl většinu členů skupiny Květy i Jaroslava Špuláka, který ovšem dlouho nepobyl a taky o tomhle koncertu nakonec nic nenapsal. Bylo to celkem fajn, ale taky to nebyl koncert, který by něčím vystoupil z řady.

Zbytek mého čtvrtečního programu byl na značně pamětnickou notu.

Longital jsem teď viděl po delší pauze a oba tradiční členy jsem si bohužel pamatoval trochu mladší. Naštěstí to trochu kompenzoval bubeník a pianista v jednom, protože toho jsem viděl poprvé a neměl jsem tudíž s čím srovnávat. ;) Nová (tedy poměrně) posila byla samozřejmě znát i v hudbě - živé bicí zní sice tradičněji a méně moderně, ale zase působí organičtěji. Taky se mi zdálo, že se kvůli nim (a klavíru) Dano Salontay s kytarou hudebně trochu upozadil. Poměrně tichý koncert místy narušovaly zvuky jiných bubnů z vedlejší scény, kde probíhala zvukovka, ale to naštěstí netrvalo dlouho. Zpěv obstarávala téměř výhradně Šina, která navíc asi ve dvou písničkách přidala něco jako gymnastickou sestavu se stuhou - až na to, že neměla stuhu, ale spíše šátky a že to nebyla zrovna gymnastika. ;) Na úplný závěr pak samozřejmě přišla "posledná, ale velmi dlhá pesnička" A to je všetko, kterou před dvěma lety na stejném pódiu citovali i Kieslowski.



Něco pro pamětníky už vlastně představuje i Norah Jones. Očividně nejsem sám, kdo si ji pamatuje hlavně ze stále opakovaných klipů k prvním dvěma deskám, protože jsem za zády zaslechl ženské komentáře na téma "už je holt taky starší" a "tak třicet už bude mít, ne?" (jak se teď dívám, tak má letos 38).



Z umístění koncertu na hlavní scénu jsem měl trochu rozpačité pocity, protože hudba Norah Jones zní většinou jako něco vycházejícího z amerického baru pozdě v noci (pokud hrajte pomalu a máte ve skupině pedal steel guitar, tak se tomu asi neubráníte =) a na velké scéně a takhle nahlas působila dost nepatřičně. Barovou atmosféru bohužel nežádoucím způsobem vytvářeli doprovodní hudebníci, kteří se s výjimkou bubeníka tvářili zhruba tak, že už ty písničky hrají celkem zhruba po tisící, dnes aspoň popáté, jsou utahaní a chtějí jít co nejdřív domů. Postupem času sice písničky trochu získávaly na síle, rychlosti a hlasitosti, ale to už jsem sledoval trochu z odstupu - nebo vlastně odsedu, protože jsem zaujal pozici na lavičce mimo hlavní plochu.

Jako vhodný hudební kontrast mi pak posloužili MIDI LIDI. Připadalo mi, že svůj vrchol popularity už taky mají pár let za sebou, ale po příchodu k česko-slovenské scéně jsem ten dojem musel dost přehodnotit, protože davy posluchačů přetékaly docela daleko za zvukařský stan. Rozdíl proti Muzikantu Králíčkovi a koneckonců i Longital byl opravdu citelný. =) S trochou drzosti a s velkým množstvím kličkování se mi ale přece jen nakonec povedlo dostat alespoň dvacet metrů od pódia.



Příchody, odchody a návraty ve skupině úplně pečlivě nesleduju, takže mě množství lidí na pódiu na první pohled trochu překvapilo, ale po chvilce pozorování jsem usoudil, že slečna vpravo na pódiu má ve skutečnosti na starost videoprojekce, takže na tvorbu hudby zbývají čtyři lidé (tedy tři hudebníci a jeden bubeník ;) a to proti tradiční tříčlenné sestavě vlastně není zase tak velký nárůst.

Většinu vokálních projevů (zpěv, halekání i komentáře mezi písničkami) samozřejmě obstaral Petr Marek, který byl opět vymóděn v historickém tričku New Order. Výraznou část (nebo dokonce většinu?) koncertu odehrál na kytaru, která trochu oživovala tradičně sterilní a pravidelný zvuk syntezátorů a presetů raných osmdesátých let (bubny se jim trochu překvapivě spíš podřizovaly), ale neřekl bych, že se jednalo o nějaké komplikované vyhrávky, čehož si je zjevně vědom i Marek ("sólo Michal Pavlíček!" a "lec ráák!").

I přes značnou profláknutost LIDÍ mi ale připadalo, že největší ohlas sklidila vsuvka s písničkou "I Just Called to Say I Love You" Stevieho Wondera, kterou pak Petr Marek zhodnotil slovy "aneb jak se pochlubit cizím peřím." Předpokládám, že to částečně souviselo i s jistou specifičností festivalového publika, které se skládá z věrných fanoušků, náhodných kolemjdoucích a spousty dalších lidí, kteří jsou na stupnici někde mezi tím.

Koncert skončil dramatickým zvoláním: "Kupujte nosiče nebo stahujte z Uložto nebo se na to úplně vykašlete!"



Na UNKLE jsem byl docela zvědav, ale už předem jsem krotil svá očekávání, protože mi vždycky připadalo, že je to projekt založený především na hostujících zpěvácích a bylo více než jisté, že všichni do Ostravy nepřijedou. A vida - skutečně nepřijeli! ;) Tedy zpěváci na scéně byli hned dva (muž a žena), ale nejednalo se zrovna o Thoma Yorka nebo Richarda Ashcrofta. Ve zpěvu se většinou střídali, ale občas přešel dopředu k mikrofonu i kapelník James Lavelle (jako jediný byl oblečený v bílém), aby utrousil nějakou moudrost ("How are you doin'?" a podobně) nebo zazpíval nějakou tu sloku. Většinu času se ale držel vzadu za svým pultem, kam na něho ovšem téměř neustále svítilo bodové světlo, aby bylo lépe vidět, že ve skutečnosti nic moc nedělá a je na pódiu v podstatě zbytečně. ;) Jeho loopy a elektroniku navíc téměř dokonale přehlušovali bubeník a kytarista, díky kterým ve mně sílilo podezření, že jsem omylem zabloudil na metalový koncert, ale v tom rachotu jsem se nemohl rozhodnout. Někdy v polovině jsem v pauze mezi písničkami zaslechl svá záda, jak úpěnlivé prosí, aby si už konečně mohla odpočinout, a tak jsem jim vyhověl a zabalil to...

Colours 2012 - den třetí

V sobotu jsem do areálu z logistických důvodů dorazil tramvají dvojkou, která nejezdí do Židenic, a první vec, ktorá ma udrela do tváre, bola OKD stage, kde mala byť aj Jana Kirschner, ale tú som tam cez ľudí vôbec nevidel - iba akúsi cikánskú alebo rómskú skupinu, ale tí ľudia vôbec nerapovali, tak som si povedal, že sú akosi čudní a išiel ďalej.

Mňágu jsem viděl relativně nedávno v posledním Ladí neladí, ale přece jen to byla povinnost. =) Řekl bych, že za normálních okolností by se jednalo i o velice podobný koncert jako minule, ale Mňága letos slaví a vydala svůj Dáreček s coververzemi všech možných ČS skupin, a tak na Colours využili příležitost a několik přítomných zpěváků přitáhli i na svůj koncert.

Nejvýraznější byl samozřejmě Petr Váša (dokonce ve dvou písničkách - i když ve Výhledově mi přišlo, že poněkud tápal =), a to jak svými šedými rozevlátými vlasy, tak rozevlátým zpěvem i pohybem. Po něm nastoupil Ivánek Gajdoš jako zástupce Bratří Orffů, který byl ale výrazně klidnější a i kvůli kytaře se musel zodpovědně držet na doslech stojanu s mikrofonem. Dvojička ze slovenských Sto múch v extravagantních kožíšcích toho po pódiu nachodila víc, ale obzvlášť slečna mě vokálně příliš nepřesvědčila. Vokální duo ze Skyline naopak zvládlo všechno, ale MC Jacob vypadal v čele Mňágy jako vetřelec z jiného vesmíru a jeho výstupy mě přiváděly k záchvatům smíchu (“Já řeknu Mňága, vy řeknete Žďorp! MŇÁGA!” - “ŽĎORP!” - “MŇÁGA!” -“ŽĎORP!” - “MŇÁGA!” -“ŽĎORP!”), což zřejmě nebylo jeho záměrem. Posledními hosty byli MIDI LIDI posílení o zpěvačku Báru Kratochvílovou (DVA), kteří spolu s Mňágou zahráli svůj Rukopis zelenohorský “Pete Best”. Stále mám dojem, že měl Petr Marek vyhodit přinejmenším jednu sloku, ale jinak se to povedlo. =)

Na Měsíc přišla Petra Fialu ještě vokálně podpořit “manažélka” a závěr už si pak Mňága zodpovědně pohlídala, takže jsem měl čas vzpomínat, jestli se Petr Fiala pohyboval po scéně s mrštností šedesátníka Ozzyho Osbourna už před deseti lety, nebo ho to chytlo až v poslední době (nepřejte si vidět, jak přeskakoval monitory), a kdy začal každou větu ukončovat slovem “jééééés” nebo “oumajgád”. Ale to je doufám jenom takový koncertní folklór, “takže dobrý”! (Tuším, že Mňága začne brzy litovat, že tuhle frázi jako název alba kdy použila. =)



Na Charlie Straight jsme se zase přes celý areál dostali až v závěru, ale zřejmě jsme viděli hlavní tahák, kdy během jedné mezihry (Michal Šupák jel! =) vyběhli ze zákulisí dva chlapíci a natáhli před Alberta Černého plachtu s nápisem Flaming Lips a když jí za chvíli zase spustili, tak se ukázalo, že je Albert zavřený v průhledné bublině. Na zorbing by asi nebyla použitelná, protože neměla dvojité stěny, ale na minutu koulení po lidech to stačilo. =)

Jinak jsme toho ale opravdu moc nestihli, protože pak už jenom Albert stihnul předvést nové tričko, na konci písničky ho hodit do publika (nejsem si jistý, jestli to přežilo nepoškozené =) a bylo po všem.

Další na řadě byla na vedlejším pódiu skupina Nebe, kterou jsem si pracovně překřtil na Kryštof Junior. Richarda Krajča jsem sice nikde neviděl, ale vypadalo to, že tam jako svého delegáta vyslal dohlížet Aleše Juchelku, kterého jsem si mohl všimnout i proto, že publikum bylo docela skromné. Skupina se tím ale nenechala rozhodit a v pohodě si začala kryštofovat. Po chvíli je P zhodnotil: “Hrajou dobře, jak je mám brát vážně, když jsou to takoví mladí kluci? K nim přece nemůžu vzhlížet!” =)

Já jsem se chtěl zdržet trochu déle, ale byl jsem přehlasován a téměř násilím odvlečen na hlavní scénu na ZAZ.



Tahle Francouzka se ukázala jako docela velký živel. Doprovodná skupina přecházela od svižných akustických písniček (kontrabas!) až do klasického rocku (což už ale neznělo tak zajímavě), zatímco ZAZ do toho z plna hrdla zpívala - možná až moc, protože některé písničky zněly tak, že by jim trochu intimnější podání prospělo.

Mezi písničkami se velice aktivně snažila komunikovat s publikem. Z počátku jsem se lekl, že to na nás bude zkoušet francouzsky (kolik lidí by asi něco rozumělo?), ale pak se ukázalo, že nepodcenila přípravu a před sebou měla několik taháků s českými překlady, které poměrně úspěšně četla - i když téměř každou delší větu končila trochu frustrovaným skřekem. =)

Když už pak taháky nestačily, tak si odněkud z publika (?) vylovila překladatelku a společně (překladem po větách) se snažily dát dohromady melodram, což byla docela fuška (navíc lidé nechtěli na povel zavřít oči =), ale nakonec se to víceméně podařilo.

Závěr pak byl zase akustičtější, ZAZ si ve stylu Vlasty Buriana na sevřenou pěst “odtroubila” singlík Je Veux a odešla středem.

Mým dalším cílem pak byli Bratři Orffové v Gongu, ale nedával jsem si velké šance, protože se ke mně z několika zdrojů dostala fáma, že dostat se do Gongu na cokoliv je téměř nemožné, pokud tam člověk nečeká dlouho předem.

Naštěstí pro nás byla na koncertu poměrně velká fluktuace (pro některé posluchače to asi bylo přece jen příliš zadumané), a tak jsme se dostali zhruba v půlce dovnitř a to už jsem z fluktuace takovou radost neměl, protože jsem seděl kousek od bočních dveří, kde ochranka pořád dokola vysvětlovala přicházejícím lidem, že ty dolní dveře jsou pouze východ a že pokud chtějí dovnitř, tak musí ještě o (půl)patro výše.

Jinak mě ovšem koncert potěšil. Před tvůrčí pauzou se mi zdálo, že Bratři začínají na koncertech chytat místo elektroniky spíš trochu “barový zvuk”. Tentokrát se sice elektronika taky nějak zvlášť nedostavila (pokud vůbec), ale celkový zvuk se mi zdál temnější, což beru jako plus.

Jediná zvuková chybka byl až příliš dlouhý reverb, který byl slyšet hlavně na Ivánkově zpěvu, ale je možné, že to je spíše problém Gongu (zatím nemám s čím srovnávat) a s tím se dalo žít.

Nepodařilo se mi ovšem uspokojivě zodpovědět zvídavý dotaz, proč ten kytarista na kraji pořád klečí a jestli vůbec hraje... ;)



V sále ale vládla celou dobu (až na courající lidi) výborná atmosféra a na konci jsem “od sousedů” zaslechl největší pochvalu: “Toto bol vynikajúci koncert. Asi vôbec najlepší, aký som kedy videl!”

Jako kontrast jsme pak chtěli stihnout alespoň konec vystoupení Petra Váši, o kterém jsem si stihnul zjistit jen to, že je to někde na Hlubině. Teprve po tom, co jsme neúspěšně obešli celé “křídlo” areálu tam a zpátky, jsme si všimli, že ještě jedna scéna je ukrytá nahoře v patře vedle kavárny (cedulka venku byla poměrně malá), ale cestou nahoru po schodišti nás srazil dolů dav směřující ven, který nám potvrdil naše tušení, že Petr Váša has just left the building.

K návštěvě koncertu Floexe se mi bohužel nepovedlo nikoho z naší skupinky přesvědčit, a tak jsem byl vydán na milost a nemilost (to spíš) Alanis Morissette.

No, představoval jsem si to jinak. Tak nějak srdečněji.

Skoro to vypadalo, že se Alanis na scéně necítí moc dobře, protože si první dvě nebo tři písničky bez zastavení dlouhými kroky rázovala z jedné strany pódia na druhou bokem k publiku, na které se ani nepodívala. Doleva směrem dopředu a pozpátku zase doprava - skoro jako legendární medvěd, který vyrostl v úzké kleci, kde se nemohl otočit, ale Alanis to alespoň čas od času obrátila.

Čelem k publiku se postavila teprve zhruba po deseti minutách, ale myslím, že to bylo jen proto, že si vzala kytaru, takže už neměla volné ruce a mikrofon stál naneštěstí pro ni přímo uprostřed scény.

Kromě toho celé vystoupení poznamenal nevyvážený zvuk, protože když se do toho skupina opřela (což bylo dost často), tak přehlušovala zpěv, a to je u někoho, kdo je běžně považovaný za písničkářku, docela problém. Přitom prý měla Alanis s sebou vlastního zvukaře, takže je to docela nepochopitelné. V tom kytarovém hukotu se ztratila i většina známějších hitovek a celkový dojem nezáchránilo ani pohazování vlasy, které má Alanis stále proklatě dlouhé, ale naneštěstí jsou akusticky zcela nepoužitelné. =]

Den jsem chtěl původně končit s MIDI LIDI(mi), ale všichni včetně mých zad byli proti, a když je podpořil i argument, že už jsme je ten den vlastně viděli spolu s Mňágou, tak se nedalo vzdorovat. Neděle už stála na prahu a významně si poklepávala botou o strusku...