Pootevřeno

Festival Dokořán @ Sad Boženy Němcové, Karviná 13.-15.8.2009

"Vtipným nadpisem" jsem chtěl naznačit, že tahle reportáž bude neúplná, protože z třídenního festivalu jsem z různých příčin zvládnul jen jeden večer, ale na Karvinsku zase nebývá tolik kulturních akcí, aby bylo možné Dokořán úplně pominout. Ostatně mám dojem, že letošní propagace festivalu dosáhla historického rekordu, protože plakátky byly k vidění už na Colours a teď v srpnu jsem na ně narazil i ve volné přírodě v naší obci na kraji Ostravy a něco takového nepamatuju. =)

Pátek 14.8.

Cestou do Karviné jsem přemýšlel, kde nechám auto, ale ukázalo se, že to byla zbytečná starost, protože jsem úplně klidně dojel až na parkoviště u letního kina na okraji parku. Nebylo tam zrovna přecpáno, což mě trochu znejistilo. Vydal jsem se pěšky za zvukem skrz park a už cestou jsem pochopil, že o návštěvnost si opravdu nemusím dělat starosti, protože počet aut s ní příliš nesouvisí. Účinkující na Dokořán sice byli zdaleka, ale všichni návštěvníci byli zřejmě místní nebo dorazili stopem. (* - Jedná se o narážku na tradiční kvalitu a frekvenci autobusového spojení Ostrava - Karviná, která je pravděpodobně nesrozumitelná pro kohokoliv za hranicemi okresu.)



Celý festivalový areál byl (prý tradičně) až na kraji parku, který je dál od centra města, což je myslím dobrá volba - stromy tlumí nežádoucí hluk a navíc je fajn mít v místě festivalu vodní plochu (tuším, že bezejmennou =). Jinak bylo skoro všechno tak, jak má být - toiky, jedna otevřená hudební scéna, jedna hudební scéna ve stanu, divadelní stan a několik dalších stanů s občerstvením (teda asi, jako řidič jsem se neobčerstvoval), které mě jediné trochu štvaly, protože z nich vycházel neurčitý hudební hluk, který rušil u hlavní scény, ale to se dalo překousnout. Domácí atmosféru dokreslovalo i to, že učinkující se volně pohybovali mezi návštěvníky, takže třeba Sunshine absolvovali ještě za světla kousek od hlavního pódia docela dlouhou sérii focení s fanoušky, kde prokázali nadstandardní míru trpělivosti.

Do areálu jsem dorazil chvíli po začátku představení hry Václava Havla Vernisáž divadla Exil. Bylo to docela zajímavé srovnání, protože to byla vůbec první hra Václava Havla, kterou jsem po revoluci viděl. Tehdy to byla TV verze s Jiřím Ornestem a Danielou Kolářovou a v paměti mi z ní uvízlo neustálé cyklické žvanění o stále stejných věcech a moment, kdy hostitel (Töpfer) během vychvalování postavy své ženy odhalil její nahá prsa, což bylo u Daniely Kolářové skutečně nečekané. Určitým zklamáním bylo, že divadlo Exil se spokojilo s ukazováním prsou v podprsence, ale zase mi tentokrát to opakování nepřišlo tak strašlivé (možná za to mohl ten můj pozdní příchod =). Herci byli fajn, jen ten vypjatý závěr mě moc nepřesvědčil, ale to je myslím problém už samotného scénáře.



Jinak je ale zajímavé, jak se může vyznění hry změnit. Když jsem kdysi viděl tu televizní inscenaci, tak jsem přece jen dokázal nějak soucítit s hlavním hrdinou (hostem), kdežto tentokrát mi to připadlo, že celá hra je vůči hostitelům hrozně nepravedlivá - nemyslím ovšem nutně postavy v samotné hře, ale spíše jejich pravděpodobný předobraz v reálném životě (nejsem takový havlolog, abych znal detaily). Nejsem ovšem schopen říct, jestli to je způsobeno samotnou inscenací, nebo je to důsledek toho, jak jsem se mezitím jako divák změnil já.



Hlavní hvězdy večera pro mě byli jednoznačně Longital, ale bohužel se ukázalo, že takových nás tam moc nebylo, takže slovenské duo vystupovalo před hrstkou posluchačů a vzhledem ke svému poklidnějšímu a meditativnímu zvuku (pokud Dano Salontay zrovna nehrál nějaké drsnější kytarové sólo) měli co dělat, aby přehlušili dusání od občerstvovacích stanů. Jsou to ale zkušení festivaloví harcovníci, a tak se tím nenechali odradit a za chvíli mi to už ani nepřišlo. Jedinou výhradu bych měl k tomu, jak Dano vždy při představování skupiny nezapomene zmínit Xi-Di-Nim (MiniDisc). Ono to jako vtip nikdy nebylo moc vtipné a po tolika koncertech už to není vtipné vůbec, takže to, Dano, prosím už neříkej! =)



Ondřej Ládek aka Xindl X měl myslím původně vystupovat sám, ale nakonec dorazil ještě s basákem, což byl docela příjemný kompromis. Viděl jsem ho živě potřetí a připadalo mi, že je tam znatelný posun jak v počtu diváků (velký stan sice ještě nebyl přecpaný, ale rozhodně plný), tak v jeho jistotě na pódiu.

A taky se zdá, že už začíná mít plné zuby svého hitu Anděl, protože někdy v půlce koncertu (zřejmě jako reakci na někoho z publika) prohodil: "Tak vy chcete Anděla? Tak já vám zahraju písničku Anděl... od Kelly Family." A spustil něco jako "občááás chtěl bych být ááánděl", takže jsem se neubránil vzpomínce na duo Osvaldová + Vašut aka Kelly Debily. Ale nakonec na toho jeho Anděla přece jen došlo: "Tak my vám teď zahrajeme ten karaoke podklad." No, nebylo to úplně důsledné, protože zpíval sloky, ale při refrénu fakt jen mlčel a zpívání nechal na publiku, které to zvládlo velice slušně.



Ovšem nic koncert tak neoživí, jako něco unikátního, což byla v tomhle případě samolepka se znakem FC Baník Ostrava, kterou někdo z prvních řad dokázal Ondřejovi nepozorovaně nalepit na kytaru a tomu trvalo několik písniček, než si jí všimnul. Nejdřív jí chtěl odlepit, ale publikum bylo samozřejmě proti, tak se nechal přesvědčit a nechal ji tam. V Praze si tam prý zase jako kompenzaci nalepí Bohemku. ;)

Na festivalech se sice z časových důvodů na přídavky obvykle nehraje, ale i tak mě trochu překvapilo, s jakou rychlostí se po koncertu Xindla stan vyprázdnil. Všichni se totiž hrnuli na Sunshine.



Já mám k Sunshine trochu neujasněný vztah – je mi celkem sympatické, že se snaží sledovat, co se děje okolo, ale jinak se se mnou po všech stránkách (hudba, image) naprosto míjejí a určitě bych se neoznačil za jejich fanouška. Tím pádem se dá těžko zhodnotit, o čem vypovídá můj dojem, že tohle byl jejich nejlepší koncert, který jsem viděl. =) Možná k tomu taky přispěl kontrast s rozpačitým přijetím večerního (ale ještě za světla) koncertu Longital, takže Sunshine ve tmě na osvětleném pódiu skutečně vypadali jako hvězdy a začali to do publika sypat. Jenomže asi kolem páté písničky se u mě přece jen začala projevovat obvyklá suns-letargie, že to všechno zní nějak podobně. Shodou okolností zrovna v té době vznikla mezi písničkami trochu delší pauza (možná deset sekund) a ukázalo se, že rachot vychází jen z pódia, kdežto pod pódiem je podezřelý klid a ticho. Kay si toho taky všimnul, a tak do mikrofonu prohodil: „Jste tu ještě?“ Publikum se samozřejmě ozvalo, ale i ten ohlas mi připadal rozpačitý. Vypadá to, že Sunshine jsou v Karviné sice známí, ale asi tam nemají opravdové fanoušky… (Je otázkou, jestli to víc vypovídá o Sunshine nebo o Karviné. =)

Já jsem to vzal jako pokyn k odchodu a tmavým parkem probloudil na parkoviště. Letní kino promítalo (! - myslel jsem, že všechna letní kina v ČR už zemřela vyčerpáním) a nezdálo se, že by ho pár set metrů vzdálení Sunshine dokázali vyrušit. Tak uvidíme, jak to bude s rušením vypadat příští rok… =)

Všechny fotky

Všechno prohrát, jít a Pohoda

Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 20. 7. 2007 (první část)

Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!

Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.

Doprava

Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.



Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.

Pátek

Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)

Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)

S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.

O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.

Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.



Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.

Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).

Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.

Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.

Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.

Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.

Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.



The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.

Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)

Sunshine z druhé ruky

Ve středu sice hráli Sunshine ve Fabricu bez mé účasti (myslím v publiku =), ale dostal jsem mailem alespoň reportáž jedné "nejmenované účastnice", a protože mi to připadá jako dobré doplnění posledních zuřivých a hlubokomyslných debat z trochu jiného úhlu pohledu, tak tady je (samozřejmě se souhlasem autorky =):

Bublina skupiny měsíce splaskla. Alespoň pro mě.

Po několika oslavných článcích ve Filtru, na serveru newmusic, idnes, musicserveru atd, jsem dospěla k závěru, že koncert táborské kapely bych rozhodně neměla vynechat. Že půjde skutečně o světovou událost naší alternativní (?) rockové scény. Stažené nahrávky Victim is another name for lover, Vampires Dancehall, Top top the radio nevěstily nic špatného, navíc se koncert konal v ostravském klubu Fabric, který přeje skoro vždy dobrému zvuku. Co si může hudební fanoušek přát více, že?

Přestože měl koncert začínat ve 21 hodin, první tóny supportu kapely – „kouzelníků s ohněm“ – zazněly kolem 22. hodiny. Mezitím se klub slušně zaplnil. Pořadatelé navíc vytlačili dav téměř z polovičky parketu, aby hlavní aktéři měli prostor točit tyčema s ohněm, takže se spousta lidí měla možnost skamarádit fyzicky více, než by si možná sami původně přáli… Vystoupení to bylo efektní. Škoda jen, že jsem z něj přes lidi viděla zprvu pouze útržky. (...)

Poté se v sále opět rozsvítilo a svalnatci publikum pustili až k podiu, čímž se velmi uvolnila trochu stísněná atmosféra a čekalo se na hvězdu večera. V sále náhle zhaslo světlo, modré kužely světla se soustředily na 4 místa na podiu a do jejich středů vběhli aktéři dlouze očekávaného koncertu. Každý z nich měl dokonalou image rozervance, nad všemi čněl samozřejmě Kay. Bylo půl jedenácté. Vypadalo to opravdu velkolepě a já jsem byla už očekáváním bez sebe, cože si to pro mě dneska Sunshini připravili za chuťovčičky. :-)

Právě jsem prožívala nejsilnější okamžik tohoto večera. Dál to bylo horší.

Čekala jsem pohodovou muziku s prvky punku okořeněnou zvukovými efekty. Takové trochu The Prostitutes (které jsem měla možnost slyšet před 14-ti dny), ale trochu na zvukově „barevnější“ způsob. Těšila jsem se, jak tohle všechno do mě napálí a potěší smysly… Jenže už od prvních tónů bylo jasné, že moje očekávání bylo větší, než mi kapela může přinést. Zatímco The Prostitutes jsem věřila každou notu, kterou zahráli a zazpívali - svým civilním projevem a precizně budovaným zvukem kapely,
Sunshine na mě působili jako dobře „naimagovaní chlapci“ s velkými gesty ale malým výkonem. Ačkoliv se tvářili profesionálně, lítali po podiu a házeli hlavami kolem mikrofonu, nešla ven žádná pořádná energie. Většina repertoáru vyzněla povrchně a nevýrazně a výjimkou z pravidla byly tak 3-4 hity kapely (prakticky všechny výše uvedené), které zněly přesně tak hutně a přesvědčivě jako na nahrávkách a - dobře - možná i světově.

Byla jsem tak nešťastná z toho, co jsem viděla a slyšela, že jsem neváhala a dala jsem se dokonce do experimentování s místem stání. Chtěla jsem jim dát prostor chytit mě za srdce. Tak jsem chodila ze schodů do schodů, za zvukaře, před zvukaře… ale prostě žádná změna se neudála.

V půl dvanácté byl konec a já jsem si oddychla, že to mám za sebou…

Od koncertu očekávám, že mě interpret přesvědčí svým výkonem o oprávněnosti mé náklonnosti a předčí výkon na CD. Sunshine pro mě tak byli obrovským zklamáním.

A vůbec mi není jasné, proč se o nich píše v některých českých mediích tak oslavně.

p.s. Na jejich obranu bych chtěla prohlásit, že měli trochu problém se zvukem. Zvukař první část koncertu upozadil zpěv a Kay se musel „prořvávat“ mezi zvuky nástrojů, což člověku na náladě moc nepřidá.

(redakčně upraveno =)