Colours 2012 - den druhý

V pátek už bylo u vstupu všechno jinak. Fronty zmizely, “odbavení” s náramkem bylo naprosto plynulé, jen ty problémy s dopravou a parkováním se nezměnily, ale to se vzhledem k poloze areálu a množství aut asi o moc lépe vyřešit nedá. Pravdou taky je, že jsme dorazili až po práci a po večeři, takže pravděpodobně už všichni byli uvnitř. =)

Na scénu OKD jsme se dovlekli zrovna ve chvíli, kdy se po okolí rozléhal strašlivý industriální rachot kombinovaný s přeskakujícím CD, ale jak jsem pochopil z následující písničky, tak GaBlé prostě jenom mají rádi kontrasty a co může být lepšího, než prostřídat to s dětským popěvkem jen za doprovodu brnkání na kytaru?



Hlavní hvězdou dne byl určitě Bobby McFerrin doprovázený dalšími třemi zpívajícími parťáky (dva pánové a jedna dáma). Všichni už byli docela v letech, ale to jim nebránilo se pěvecky a beatboxově vyblbnout. Těžko odhadovat, jak velkou část celého koncertu měli připravenou a jakou část tvořila čirá improvizace, ale vzhledem k minimu “opravdových” textů (snad až na píseň o těžkém životě holubů ve městě) bych si vsadil spíš na tu improvizaci.

Bobbymu navíc výborně vyšlo taktické střídání, protože v době, když už to vypadalo, že jsme “všechno slyšeli” a dál budou následovat jen variace na předchozí, tak došlo na mé tušení, Bobby směrem do zákulisí prohodil “Come on, Dan!” a na scéně se zjevil host Dan Bárta. Jeho vsuvka jen prohloubila můj dojem, že improvizace je výrazně v převaze, protože Dan prostě spustil, Bobby mu začal přizvukovat jako ozvěna a zbytek party obstarával pozadí. Po nějaké době to začalo vypadat, že je Danovi už blbé, že je tam jako hlavní sólista, tak se trošku stáhnul a hlavní motivy obstarával Bobby, ale to trvalo jen chvilku, protože ten pak dopředu vystrčil svou kolegyni (téměř doslova) a ta pak s Bártou předvedla něco jako duet.

Část publika možná zklamalo, že ani jako přídavek nedošlo na jediný McFerrinův rádiový hit Don’t Worry Be Happy, ale podle teorií mcferrinovských znalců měl Bobby možná dojem, že to v ČR už odzpíval na minulých koncertech a tak chtěl předvést zase něco jiného. Pro mě to tedy zásadní nedostatek nebyl.



Mám neurčitý dojem, že jsme znovu na OKD scéně ještě zachytili kousek Rubik, ale nic konkrétního si z toho nepamatuju, takže mě to buď příliš nezaujalo nebo si to s něčím pletu. ;)

Určitě si ale nepletu Bonuse, který následoval na sousední scéně. Narváno tam úplně nebylo a tak Bonus začal velmi příhodně dílkem Poslední track (“na konzertech sice vole bejvá lidí pět a půl, teď jen čumim jak se z toho všeho stává kult”). Přítomné publikum opravdu vypadalo dostatečně kultovně a zažraně. ;)

Před začátkem jsem byl docela zvědavý, jak bude Bourek všechny ty podivné ruchy a zvuky z alba vyluzovat naživo a nejspíš jsem čekal, že to bude jen karaoke s počítačem, ale projekci zahájil nápis “Bonus / Martin Tvrdý Trio” a na pódiu byli kromě Bonuse / Bourka skutečně i dva další chlapíci s kytarami a sám šéf se občas posadil za klávesy, takže se jim společně povedlo ten half-playbackový dojem úspěšně rozbít.

Převahu měly samozřejmě písničky (?) z Náměstí míru, které Bonus prokládal komentáři (“to prostředí tady je fakt skvělý”), nepochopitelnými vtipy (“já i Ostrava máme společnou přezdívku - ocelové srdce republiky”) a nezbytným politickým aktivismem (“odvolání Kalouska je skvělý, ale já jim říkám, ať se nespokojí s tím, koho nám předhodí” - následovalo Jez, co ti dají). Někteří diváci pak samozřejmě odešli, aby stihli začátek Antonyho (dalo by se říct “jedna smrt navíc nikoho nezabije!” ;), ale já jsem celkem spokojeně vydržel až do konce a na Antonyho se přesunul až pak.

I Antony celkem naplnil to, co jsem od něho čekal, ale já jsem toho vlastně moc nečekal. ;) Má sice hodně zajímavý hlas (a nebojí se ho použít! ;), ale snad s výjimkou Blind (což je ale vlastně Hercules and Love Affair) mi všechny jeho písničky vždycky připadaly až příliš “vzdušné” a on sám pro změnu příliš divný, což na Colours dokázal dokonce ještě daleko překonat.

U kohokoliv jiného by se dalo napsat, že “je to kus chlapa”, ale to by u Antonyho bylo přes jeho výšku (kolem 190 cm?) a váhu (???) asi trochu matoucí a použít pro srovnání jakoukoliv ženu by taky nebylo úplně přesné. Ovšem vzhled neurčitého pohlaví není zdaleka to nejdivnější... =)

Už při příchodu ke scéně mě totiž neuvítala hudba, ale právě probíhající dlouhý Antonyho monolog o tom, že když byl mladý, tak před jeho domem někdo srazil nějakého kluka a zůstala tam velká skvrna od krve a v té době byla situace v jeho komunitě velice těžká, a tak... Bylo to tak dlouhé, že jsem nakonec zaspal pointu - z části i proto, že jsem začal soucitně sledovat Janáčkovu filharmonii, která Antonymu číhala za zády místo jeho rodných The Johnsons, ale číhala marně, protože Mistr se musel nejprve vypovídat. V další pauze pak následoval další projev hodný OSN o tom, že Země je naše matka, která nám vše poskytuje, kdežto my a ropné firmy jako Chevron, atd. atd.

Na druhou stranu přínos samotné filharmonie byl menší, než mohl být. Hlasitost zpěvu byla totiž vyšší než celého orchestru dohromady, takže ten mohl jen tak podkreslovat a navíc když se občas ozvaly bicí, tak jsem měl dojem, že mají nějakou podivnou ozvěnu (přeslechy?) a všechno se rozplizávalo do nějaké ušlechtilé, ale beztvaré vaty.

Paradoxně pak nejintenzivněji zapůsobil přídavek, který Antony odzpíval z větší části sám u klavíru (neboli platilo tradiční “méně je více”) a nepokazil to ani jeho hlasový výpadek následovaný “oops - I’m a bit tired”.

Ještě bych nerad zapomněl na docela vtipné napomenutí publika, aby na něj lidé nevolali “we love you”, protože to není od srdce, ale pěkně sami za sebe “I love you”, což se pak samozřejmě ozvalo taky a Antony to doplnil smíchem, za který by měl zaplatil nějaké autorské poplatky Jiřině Bohdalové. Na závěr asi třikrát poděkoval dirigentovi, “opravdu vynikajícímu orchestru” a přizvanému klavíristovi, což podtrhnul teatrálním pokleknutím na kraji pódia a pak už se poeticky odvlnil do zákulisí. Jsem rád, že jsem ten koncert viděl, ale doma si Antonyho ani teď pouštět nebudu.

My jsme se pak chtěli odvlnit taky, ale vzhledem k terénu jsme museli použít daleko běžnější klopýtání... =)

Bobby McFerrin v Praze 16.5.2008

Ještě nikdy jsem nedala tolik peněz za lístek na jednoho interpreta, jako v tomto případě a tak jsem poněkud roztržitě a nedočkavě čekala v sedačce Kongresového sálu, až se na podiu objeví hlavní hvězda.

Koupila jsem lístky až na jeho druhý koncert. Na ten první, s hosty Danielem Bártou a Clarinet Factory, jsem nestihla koupit lístky. V hlavě se mi honily pochyby, zda-li se koncert povede a bude-li to tak spontánní a jedinečná hudební záležitost, jak se uvádí v propagačních letáčcích:
„Bobby McFerrin je hudební fenomén (..), svých neobyčejných hlasových schopností využívá k proměně v jednočlenný orchestr..Jeho základní devízou je ryzí entuziasmus. Bez ohledu na to, jaký typ hudby právě provozuje nebo sleduje, ponořuje se do ní zcela beze zbytku a vyzývá při tom svým nakažlivým úsměvem posluchače, aby si představení užívali stejně intenzivně jako on sám…“
Před lety jsem v televizi viděla záznam jeho koncertu, který pověst potvrzoval. Ale platí to ještě dnes?

Když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak s publikem, které mělo být součástí jeho improvizace, to zatím moc nadějně nevypadalo. Vpravo vedle mě seděl starší chlápek se škrobeným límečkem a zamračenou manželkou. Další lidé kolem se zdáli být uzavřeni do sebe, jako by ještě myslí v práci, v družném hovoru s PC nad problémy zákazníků.

Něco před osmou světla zhasla a na podium vkráčel a posléze usedl chlapecký sbor Boni Pueri. Hned vzápětí za nimi přišel Bobby - menší a hubený pán s prošedivělými dlouhými vlasy. S milým úsměvem nám krátce všem zamával, sedl si před sbor na skromnou židli, uvázal si vlasy do uzlu, napil se vody a začal zpívat.

O svých nesporných kvalitách muzikantských i pěveckých publikum přesvědčil hned během prvních dvou skladeb, kdy při, pro něj typického, bušení do hrudi rukou, zazpíval sám. Ve třetí písni zapojil publikum sedící za ním na podiu.
V téhle chvíli mi přišlo líto, že naši část publika ke zpěvu nevyužil. Nejspíše jsem nebyla sama, kdo tento pocit měl, protože jakmile nás vyzval ke zpěvu v další písni, setkal se s početnou hlasovou odezvou, do které pohotově vkládal svoje hudební nápady.
Nálada v sále se, díky jeho citlivé práci s publikem, úplně uvolnila. Bobby rozděloval sál na půlky, každé části zadal jiný popěvek a různě je kombinoval. Jindy zase chtěl, abychom po něm opakovali dlouhý hudební motiv, takže vznikl docela směšný paskvil, ale on trval na opakování tak dlouho, až celý motiv zazněl skoro jak měl.Všichni jsme si pak radostně zatleskali. Jeho hravost dokonce vyburcovala i mého „límečkového“ souseda k podupávání nohou do rytmu, brumlání pod nosem a jeho partnerku k několika upřímným úsměvům na rtech!

V závěru vystoupení sešel do první řady a jak bývá jeho zvykem, oslovil jednotlivé diváky, aby mu zpívali jím přezpívaný motiv a on do něj improvizoval. Vzniklo tak několik krásných povedených i nepovedených, ale určitě zajímavých momentů.
Milý okamžik přišel, když vyzval divačku, aby tančila na jeho zpěv, co ji napadne. A pak spolu hlasově pohybově navzájem improvizovali.

Kromě diváků si Bobby zazpíval i s hosty. V tomto směru jej předcházela pověst, že zásadně předem nezkouší a oddává se volné improvizaci. Což ovšem může být ošemetné právě pro hosty, kteří nejsou dostatečně pohotoví. Právě u vystoupení s violoncellovým duem Tara Fuki se tato skutečnost projevila. Dámy jakoby se uzavřely do sebe, zahrály striktně, co znaly a nevnikl prakticky žádný prostor pro jejich hostitele, aby se mohl projevit. Na druhé straně se ukázalo, jak je zpěvák inteligentní: i když se mohl jako hlavní hvězda více prosazovat a vydupat si prostor, nevstupoval do jejich prostoru s improvizací (zvolil hlasovou modulaci flétny) za každou cenu. Vzniklo tak sice jen pár, ale velmi silných momentů.

Svojí spontánností asi zaskočil i chlapce z Boni Pueri, když je rozdělil na 3 skupinky a předzpíval jim stejný motiv o pár tonů od sebe. Sbor ale nakonec docela rychle zareagoval a společně tak vytvořili nádherný trojhlas do kterého Bobby zazpíval. Osobně se mi líbil více než slavná Ave Maria, kterou se kluci asi předem naučili sami a Bobby do ní brumlal svoji velmi známou hlasovou verzi doprovodu.

Jak má hudební spolupráce osobností vypadat předvedla až Ridina Ahmed. Tato, pro mě do té doby neznámá, zpěvačka se silným zajímavým hlasem, svým výkonem potvrdila, že si označení – „Bobbina McFerrinová – od Milana Tesaře v Reflexu určitě zaslouží . Pomocí elektronického opakovače tvořila hlasové linky, do kterých improvizovala nové hudební nápady. Byla mnohem interaktivnější než Tara Fuki a Bobbymu poskytla dostatek prostoru. Jejich hlasy se tak vzájemně nápaditě prolínaly a tvořili krásný křehký a přesto velice silný celek, což diváci ocenili velmi dlouhým hlasitým potleskem.

Musím říct, že propagační letáček nelhal. Bobby už sice nelítal po podiu jako střela na koncertě před 20-ti lety, ale zachoval si hravost a pohotovost v nových situacích, vzniklých při interakci s publikem i hosty. Je to opravdu obdivuhodné, po tolika letech koncertování , zachovat si takovou přirozenost. To je dar opravdových osobností. Jsem ráda, že jsem byla u toho!..:-)