Colours 2019 - den první

Příliš aktuální reportáže jsou nebezpečné v tom, že by si je mohlo přečíst větší množství lidí, a tak mám tradičně velké zpoždění... =}

Po loňském výpadku jsem se letos znovu dostavil na Colours. Nejsem už schopen spočítat, kolika ročníků jsem se jako divák zúčastnil (12? 13?), ale tenhle ročník byl velmi specifický v tom, že jsem se ho proprvé pokusil zúčastnit s malými dětmi, což s sebou nevyhnutelně neslo různé logistické problémy a programová omezení.

Druhé úskalí představoval letmý pohled do programu. To, že se na českých festivalech pravidelně opakují čeští interpreti, je celkem očekávatelné, ale zdá se, že Colours dosáhly kritického stáří, kdy se významně začínají opakovat i zahraniční hosté. To se samozřejmě stávalo i dříve (například Goran Bregović 2003 a 2007), ale letos se mi tenhle trend zdál obzvlášť výrazný: Mogwai (2012), Mariza (2005), ZAZ (2012 a 2014), Ólafur Arnalds (2014 a s Kiasmos 2016), MØ (2014), Kronos Quartet (2012), Pierce Brothers a pravděpodobně i další. Těžko říct, jestli je možné s tím něco udělat, když si Zlata Holušová stěžuje na rostoucí finanční požadavky zahraničních účinkujících.

Z hlediska organizace ovšem všechno klapalo a dovnitř jsme se dostali celkem rychle a hladce, takže jsme z dálky zaslechli ještě část oficiálního zahájení. Za normálních okolností bych se pravděpodobně alespoň chvilku podíval na Buty, abych zkontroloval, kolik Radek Pastrňák od minule přibral, ale tentokrát bylo nutné zahájit program v dětském koutku.

Cestou jsme se chvíli zdrželi v takzvaném YouTube stanu kde probíhal takzvaný workshop Tanec západní Afriky. Výuku jsme už zřejmě nestihli, protože program spočíval v tom, že na pódiu se čtyři vystupující (jeden černošský pár a dvě bělošky) s různými bubny snažili se střídavými úspěchy držet rytmus a na provizorní dřevěné (nečekaný luxus!) podlaze před pódiem k tomu poměrně neorganizovaně trsala věkově pestrá skupina bosých žen. Jako obutý muž jsem se tam nevyhnutelně cítil trochu nemístně. =}

V dětském koutku se děti vrhly na dřevěné prolézačky a já jsem si koupil první kelímek limonády pro homosexuály.

Trochu mě překvapilo, když se z velkého stanu začaly ozývat ne-zcela-dokonalé coververze českých i světových hitů (Mirai, Queen, Barbora Poláková, ...), protože mi nebylo úplně jasné, proč něco takového hraje právě v dětském koutku, takže jsem nahlédl dovnitř a na pódiu objevil převážně dětskou skupinu Docela. Tím pádem jsem své hodnocení musel přehodnotit, protože z pohledu poměru kvality a věkového průměru to bylo skvělé. =)

Za pomoci jednoho kornoutu zmrzliny se mi povedlo dostat na začátek koncertu post-hudby. Vzhledem k odpolednímu času koncert nevyhnutelně postrádal atmosféru, kterou dokáže dodat jen tma a přemnozí světelní efektové, ale i tak byl začátek mnohem civilnější, než by bylo žádoucí, protože jsem si zpočátku nebyl jistý, jestli se už jedná o první track nebo ještě o závěr zvukové zkoušky. ;)

Za dobu, kdy měla post-hudba tvůrčí pauzu, oba pánové trochu změnili image a zvlášť Dominik Zezula vypadal v šiltovce skutečně málo alternativně. ;) Když zmínil, že zvukař je před vystoupením uvítal hodnocením "DJ a rapper", tak se skutečně nebylo čemu divit - až na to, že to byl takový oslí můstek k tomu, aby pak Zezula vylovil akustickou kytaru a místo elektronického písničkářství post-hudby se z pódia rázem ozývalo spíše klasičtější písničkářství ve stylu Zezulovy bokovky (?) Děti mezi reprákama.

Většinu koncertu tvořily (zřejmě) písničky z letošního alba, které jsem ještě neslyšel, a připadalo, že nejvýraznější rozdíl proti starším nahrávkám je to, že přibylo dvojhlasého zpěvu. Zatímco Zezula své litánie tradičně podával spíše polohlasem, tak Tomáš Havlen to jako "sbor" bral pěkně od podlahy. Jedinou výjimkou byly tuším Skořápky, kdy Zezula znenadání začal zpíval naplno a zaskočil zvukaře v nedbalkách, protože v tu chvíli zcela přehlušil cokoliv, co se z pódia mělo ozývat. V závěru koncert vůbec nějak přidával na síle a při posledním tracku jsem si připadal spíše jako na koncertu WWW (aka Neurobeat). =)

Jako správná alternativa samozřejmě post-hudba odradila většinu náhodných posluchačů a později jsem se samozřejmě dozvěděl, že "Ghost of You byli mnohem lepší a dalo se to normálně poslouchat". ;)

Dále jsem měl v programu zatrženou MØ, protože minule jsem jí dost odbyl a chtěl jsem jí tentokrát dát druhou šanci, ale nehudební vlivy způsobily, že jsem se ocitl u Fresh Stage, kde na scéně postával Yemi a jeho taneční skupina a ze všech sil se snažili zapojit publikum do všemožných hudebně-tanečních aktivit. Nějak takhle si pamatuju organizovanou zábavu na mimoškolních akcích a to včetně rozpačitých výsledků: publikum rozdělené na několik sekcí beatboxu příliš nezvládalo složitější rytmy a jediný odvážlivec, který byl pozvaný na pódium něco - cokoliv - zazpívat, se zasekl v půlce refrénu písně Jožin z bažin. O něco lépe snad vypadal tanec, ale o tuhle část jsem kvůli svým povinnostem WC asistenta nezletilých přišel. Pokud měla být pointou závěrečná Yemiho věta "každý může být tvůrčí", tak tenhle pódiový experiment ji v mých očích moc nepodpořil.

Slibnější bylo akustické Kalle na Full Moon scéně. Začalo to dobře a o něco poklidněji, než jsem čekal (takový obývákový koncert) a úplně stejně dobře to pokračovalo, až jsem usoudil, že raději zkusím prozkoumat i jiné scény. Cestou jsem ještě zaslechl zasvěcený komentář nějaké paní, že "obě ty desky jsou stejné", ale to určitě nemluvila o Kalle...

Minimal techno a přidružené žánry mě moc nebaví, ale Richie Hawtin a.k.a. Plastikman je celkem známé jméno, tak jsem se odhodlal k přesunu na scénu NHKG/ISPAT/Mittal Steel/ArcelorMittal/Liberty. Vizuálně mě docela zaujalo minimalistické (no jo, minimal! =) osvětlení scény, která byla zalitá umělou mlhou a ostře nasvícena zezadu od podlahy pódia, takže Hawtin a stohy jeho elektronického vybavení se rýsoval jen jako neurčitá tmavá silueta proti bílému pozadí. Hudebně mě zaujaly žánrově poměrně neobvyklé změny tempa, které ovšem u taneční hudby nejsou příliš žádoucí, a ... no to bylo vlastně všechno. Publikum bylo rozprostřené ve tmě na veliké ploše a všechno to působilo dost chladně. Bloudil jsem tmou zase jinam.

Ve stanu, který se dříve jmenoval "Electronic Stage" a letos "YouTube Stage" (WTF?!), dýdžejoval pro mně v podstatě neznámý Francouz Étienne de Crécy. Hudba byla minimálně o 20 % harmoničtější a optimističtější než u Hawtina a solidně zaplněný stan spokojeně tancoval, takže mě nevyhnutelně napadla otázka, čím si vlastně Hawtin zasloužil větší scénu...?

Nutně jsem ovšem musel vidět Nèro Scartch, protože mě zajímalo, jestli už si od minulé účasti na Colours (2016-4) všichni účastníci ujasnili, jestli jsou skupina nebo sólový projekt Jakuba Svobody. Odpovědi jsem dočkal poměrně brzy ("Kdo viděl můj poslední klip?"), ale i tak mi zůstala spousta nezodpovězených otázek, kam tenhle projekt směřuje a co chce vlastně sdělit (nějak se mi vybavili Southpaw), protože Svoboda mi jako frontman připadal nepřesvědčivý a občas až nechtěně směšný (promluvy mezi písničkami!) a to se mi u Trenta Reznora nestává. Na druhou stanu jsem to tentokrát vydržel až do konce, takže úplně beznadějné to nebylo. ;)

Pak začala na vedlejší scéně konečně ta pravá elektronická alternativa a koncert "pro pět lidí". To je samozřejmě trochu nadsázka, ale na hlavní scéně na druhé straně areálu už začala Florence & The Machine, takže publikum na ba:sel bylo značně prořídlé. Popis v oficiálních materiálech byl celkem výstižný, ale pro sebe jsem si přidal charakteristiku "něco mezi Björk a post-hudbou", přičemž hlavní rozdíl proti Björk byl klidnější zpěv.

Ba:sel jsou přímo archetypální dvoučlenná skupina: muž + žena, rozum + cit, elektronika + akustika, jin + jang a současně představují praktické dopady globalizace na pražskou hudební scénu. =) Mlčící Čech Daniel Vlček trávil převážnou část svého pobytu na pódiu tím, že si rukou přehraboval lehce přerostlé vlasy, ale kromě toho tam taky něčím kroutil a trochu ve stylu Petera Hooka vybrnkával na baskytaře. Ewelina Chiu ("Polka s čínskými kořeny vychovaná v Severní Americe") byla skutečně mírně šikmooká a kromě zpěvu hrála na klávesy (čili piano) a občas i na příčnou flétnu, což myslím není hudební nástroj, který by byl v posledních letech příliš v kurzu, ale já ho mám zvukově docela rád. Ewelina mě ale nejvíc překvapila svou češtinou, protože na rozdíl od většiny Poláků zvládala český přízvuk na první slabice a slabiny má zřejmě jen v gramatice. =)

Na Florence & The Machine jsem se zastavil cestou domů spíše z pocitu, že si musím udělat čárku, takže jsem se z velké dálky jen ujistil, že všechno funguje. Pódium ovládala chytrá horákyně oblečená do starší záclony, kapela hrála, sboristky zpívaly a zvuk byl v pořádku, takže jsem mohl v klidu zamířit na noční autobus a vyhnout se tak ušlapání po konci koncertu.

Buty rozdělují českou společnost ;)

Václav Hnátek, iDnes

Kapela kolem Radka Pastrňáka v posledních letech funguje bez většího mediálního zájmu a podle všeho tlačenku od novinářů skutečně nepotřebuje.

Už kolem šesté bylo pod pódiem slušně plno a hlavně celá partička zkušených hudebníků hrála jako o život. Buty vsadili hlavně na hity, takže zněly písně jako Jednou ráno, Demáček, Mám jednu ruku dlouhou nebo Nad stádem koní. Lepší začátek si festival ani nemohl přát.

Jaroslav Špulák, Novinky

Následoval koncert kapely Buty, která má nejlepší léta za sebou a na pódiu působí trochu unaveně. Má nicméně v repertoáru dost písniček, které diváky potěší proto, že se svého času staly rádiovými stálicemi.

Colours 2012 - den čtvrtý

Uf, letos už jsem četl tolik reportáží z Colours, že mě úplně přešla chuť na další psaní i nošení sov a dříví do aténských lesů, ale zase by bylo divné to nedotáhnout až do konce. Navíc jsem zaznamenal stížnost, že letos vůbec nepíšu o jídle, takže je třeba to alespoň trochu napravit... =)

V neděli byl naším prvním potenciálním cílem A Banquet, ale nakonec jsme kvůli už tradičnímu hledání parkovacího místa byli rádi, že jsme stihli alespoň začátek koncertu Ivy Bittové a Čikori. Co jsme naopak nestihli, byla volná místa v Gongu (diví se někdo?), takže jsme si kousíček poslechli jen z přízemí (kvalita poslechu samozřejmě nebyla nejvyšší =) a zkusili štěstí jinde.



Jaryn Janek mi říkal jen to, že jméno už jsem zaznamenal, ale nic konkrétního neslyšel, ovšem přítomnost Doroty Barové byla dostatečným doporučením sama o sobě, a tak jsme téhle smíšené partě dali šanci. Byl to koncert plný lyrických textů, které mi k pánům tak úplně neseděly, ale paní Dorotka dostala naštěstí prostor jak pro cello, tak pro zpěv a ke konci došlo i na polštinu, takže jsem byl spokojen. Závěrečná cover verze Mad House Chicago I.R.A. pak úspěšně vyvolávala ducha Indies Records devadesátých let. Byl to ale taky jediný koncert na celých Colours, kde jsem se dostal až do první řady pod pódiem, z čehož se dá vytušit, že se nejednalo o úplně masovou záležitost.



Následující mezeru jsme využili k přesunu a taky k doplnění zásob jídla (kebab v tortille můžu vřele doporučit, na rozdíl od bramborových mřížek, které sice vypadají lákavě, ale jsou fakt dost mastné a ve větším množství je to fuška) a včas zaujmout místa před koncertem Fink(a? - nejsem si úplně jistý, jestli je Fink oficiálně stále sólový interpret nebo už spíš jméno celé skupiny - nejspíš obojí).

Fink byl vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsem se na letošní Colours nakonec přece jen vydal, protože živě jsem ho zatím nikdy nikde neviděl. Navíc jsem o něm nejednou psal (tedy konkrétně dvakrát ;) - a to o deskách Distance and Time (2007) a Sort of Revolution (2009), a tak jsem za něj pociťoval až nepochopitelně velkou dávku zodpovědnosti. Nebude to na velké (byť ne největší) scéně nuda? Navíc jsem měl vždycky dojem, že přestože je to v jádru folk, tak že si na deskách pomáhá elektronikou a že ta mu bude na koncertě k dokonalosti chybět.

Chyba Lavičky! (Vítězslava)

Tedy ne že by Fink strhnul celý areál (to se vzhledem k hudbě, kterou dělá, ani nedalo očekávat), ale náladu desek dokázal úspěšně rekonstruovat i naživo a pod pódiem vládla naprostá spokojenost.



Při příchodu jsem se ale nejprve trochu lekl. Na scénu se totiž vyhrnuli tři vousatí (zřejmě ještě hrajou play-off), místy prošedivělí a celkově značně ošuntělí chlápci. Samotného Fina Greenalla jsem snadno identifikoval podle nosu (nojoporád!), který doplňovaly maskáčové kalhoty, jetá džiska a na hlavě šejdrem naražená malá čepička, díky které byste si ho snadno spletli s Frantou Jetelem, známým svůdcem žen. Cestou pro kytaru ještě do publika frajersky mrknul, pozdravil a bez dalšího protahování to spustil.

A ono to jelo! Všechno podstatné shrnul polský telefonát zaslechnutý z davu: “Tak, Fink. - Zajebiste! - Na pewno przyjdźcie tutaj!”

Bylo až zarážející, jak málo bylo potřeba, aby Fink dokázali věrně napodobit svůj studiový zvuk. Přitom basák měl na starost jen baskytaru (byla hodně cítit a ještě víc její nepřítomnost, když si občas odskočil dát pauzu) a Greenall vystačil se svým chraplákem, dvěma kytarami na střídání a nějakými krabičkami na zemi (hlavně delay kombinovaný s flangerem a možná trošku zkreslení), takže nejtěžší pozici měl bubeník, který kromě svých bicích obstarával i druhý hlas a několikrát se ujal i další kytary - tuším, že třeba v Berlin Sunrise současně s hraním na kytaru dusal i na kopák. To bylo skutečně vše a bohatě to stačilo.

I když se nikdo na pódiu nepouštěl do žádných virtuózních exhibic, tak všechno dohromady to vytvářelo sehraný a funkční celek a chlapi i pomocí jednodušších motivů a malých triků ukradených z taneční scény dokázali do písniček dostat napětí a vygradovat je do té míry, že ani rockověji založení diváci se necítili ochuzení a udrželi pozornost.

Mimo dění na pódiu mě ještě v publiku zaujala přítomnost očividně spokojeného Mikoláše Růžičky z Republic of Two (asi sbíral inspiraci), protože jsem v poslední době (dvakrát přeložený koncert!) získal dojem, že se celá skupina bojí do Ostravy jezdit. ;)

Kvůli Finkovi jsem bohužel neměl šanci stihnout Ladě, ale naštěstí tu mám alespoň krátkou speciální reportáž P.:
Kdo neviděl, nepochopí... Byli boží a příště jdu zas. TOHLE je nejlepší kapela na světě z Krnova, i nejlepší z Krnova na světě - kdyby náhodou Fiala nevěděl.



Hned po Finkovi následovaly na vedlejší hlavní scéně Buty, které letos konečně překonaly tvůrčí krizi a nedostatek motivace a nahrály novou desku, ale je otázkou, jestli to nebylo pro tenhle koncert spíše nevýhodou. Festivalové publikum čekalo spíše Radka z Jízdy, nesouměrně vyvinuté končetiny a Františka Dobrotu, a místo toho dostalo na úvod neznámé písničky v podání nějakého cizího, plešatého a obtloustlého chlapíka v brýlích.

V kombinaci s deštěm (“nám je taky líto, že na vás prší”) to nebylo nic, co by náladu pod pódiem nějak pozvedlo, což byla škoda, protože jinak se Buty snažily. Navíc byly posílené o tři sborist(k)y a saxofonistu Michala Žáčka, takže chvílemi se dalo mluvit i o dechové sekci (dvoučlenné =), a Radek Pastrňák snad poprvé v dějinách Colours působil střízlivě ;)

Bohužel v době, kdy konečně přišla řada na starší hity, Pastrňák lehce rozpačitě oznámil, že si to asi nějak špatně spočítali (a to toho tentokrát ani moc nenamluvil!), protože už budou muset končit a taky opravdu skončili.

Fakticky jim kromě dramaturgie koncertu asi nemám co vytknout, ale připadalo mi, že to tam prostě v téhle podobě úplně nesedlo. Ale já taky nejsem zrovna butolog, že... =)

Následující taneční Parov Stelar Band vypadal docela profesionálně a publikum pod pódiem se spokojeně vlnilo, ale na mě to byla trochu moc velká “tucka”, takže jsem jejich koncert využil k cestě na WC (to není myšleno jako hodnocení jejich kvality! =), nákupu pití (čepovaná kofola už ale nikde v okolí nebyla!) a následně k přesunu přes celý areál na DVA.

Když napíšu, že koncert DVA byl poznamenán technickými problémy, tak to nebude dost výstižné. Nevím, jak vypadal začátek, ale my jsme ke scéně přišli v okamžiku, kdy si vyráběli perkusivní podkladový loop pomocí zkratování konektoru na audio kabelu a přinejmenším od té doby Báře Kratochvílové nefungoval zpěvový mikrofon a když náhodou fungoval, tak místo snímání zpěvu chroptěl nebo prováděl zvukový efekt, ke kterému by jinak bylo třeba několik pluginů (distortion, gapper a ještě nějaká modulace), takže ze zpěvu bylo slyšet tak pět procent, které pravděpodobně zachytával spíše sousední mikrofon, a koncert se změnil v pantomimické představení za zvuků hudby. Vtipné bylo, že zvukařům trvalo přinejmenším dvacet minut, než si všimli, že něco není v pořádku a několik dalších minut zkoušeli na scéně přepojovat různé kabely, zatímco se DVA snažili neustále hrát. Místy to bylo téměř unplugged a když se k tomu připočte ještě vsuvka s měněním utržené struny, tak je nepochopitelné, že koncert nebyl vůbec přerušen a DVA to přesto nějak ustáli. Když byl jako příčina problémů konečně identifikován mikrofon a došlo k výměně, tak jsme se dočkali i výstižného komentáře: “Takže vy jste mě do teď vůbec neslyšeli?” - “NÉ!” - “To je ale škoda...!” =)



Kolem hlavní scény s “middle-bandem” Janelle Monáe už jsme spíše jen procházeli. Nevím, jak to znělo pod pódiem, ale zhruba ve vzdálenosti 150 metrů mi připadalo, že je to všechno nějak moc nahlas a speciálně zpěv hlavní protagonistky je zkreslený a přebuzený. Zvládli jsme písničku, která zněla jako cover verze Jackson 5 (a asi byla =) a ještě jeden kousek, během kterého Janelle ve volném čase patlala štětcem po přistaveném plátně růžovou barvu, pak přes to nakreslila obrys něčeho, co mohl být náčrt kolenního kloubu zezadu nebo ženský zadek a stehna (snad to byl ten kloub ;) a nakonec to celé přečmárala a pojistila nápisem (G?)OD IS LOVE (ani na obrazovce jsme to na tu dálku pořádně neviděli). V tu chvíli začalo opět pršet (po kolikáté už? =), a tak jsme to vzali jako jednoznačný boží povel k opuštění pozic.

Souhrn předchozího děje

Nakonec by mělo samozřejmě přijít zhodnocení celého ročníku a předání cen.

Největší změnou bylo určitě místo konání. Prostředí hutí působí opravdu impozantně a úpravy areálu jsou vidět na každém kroku (srovnávám se stavem před pěti lety, kdy jsem tam byl na exkurzi), ale ještě není ani zdaleka dost “zabydlené”. Nové dláždění a asfalt kolem Gongu byly fajn, ale dál do areálu (zatím?) nepokračují a navezená struska nás sice zachránila před broděním v blátě, ale byla skutečně příliš hrubá (deseticentimetrové kusy nebyly výjimkou), takže chodci klopýtali (zvlášť potmě) a vozíčkáři drhli (kdykoliv).


Plynojem v roce 2007


Plynojem v roce 2012

Gigantický prostor před hlavní scénou víc než kdy jindy ostře kontrastoval s malými scénami pro pár desítek lidí například na Hlubině, které působily, jako by se tam konal úplně jiný festival. Hlubina, kde byly tři menší scény, byla navíc připojená k hlavní části areálu jen poměrně úzkým kovovým schodištěm, kde přetrvávala téměř neustále tlačenice a myslím, že i to částečně přispívalo k izolaci menších scén.



Stejný problém se ostatně týkal i scén u vítkovické vrátnice. Díky okolním budovám byly zvukově poměrně izolované od hluku na hlavních scénách, ale člověk si dost rozmýšlel, jestli se mu časově vyplatí vydat se kvůli nějakému koncertu po strusce přes celý areál (cca 1 km). Se vzdálenostmi se dá samozřejmě těžko něco udělat, ale bylo by fajn, kdyby se do příštího roku podařilo zlepšit kvalitu “pochozích ploch” (ideálně všude dlažba nebo asfalt, což ale zní spíš jako sci-fi =) a taky alespoň trochu rozšířit některá úzká místa mezi budovami, která byla v některých případech navíc ještě uměle zúžena zátarasy. Tak uvidíme, čeho se dočkáme příští rok...!



PS: Kdo dočetl všechny čtyři části téhle reportáže, zaslouží nějakou speciální odměnu (kterou ale od mě určitě nedostane ;), protože je toho skoro 11 (slovy jedenáct) stránek A4.

PPS: Lepší fotky (konečně =) použité v téhle části dodal většinou P.