Colours 2013 - den první

Za poslední půlrok jsem nedokončil asi čtyři rozepsané články, protože mezitím přestaly být aktuální, ale alespoň tradiční reportáž z Colours bych snad dopsat mohl, co? =)

Letos se festival konal už podruhé v areálu Vítkovic, takže prostředí už bylo vlastně tradiční a žádný velký šok se nekonal. Bylo ale vidět, že se organizátoři poučili z loňského "prvního" ročníku a vydali se cestou postupného vylepšování. Potěšilo především jemnější uválcované podloží před hlavní scénou (i když prostor pro další zlepšování zůstal =), částečně rozšířený přístup na stranu bývalého dolu Hlubina a další okružní trasy, kterými se dalo mimo tlačenici dojít od vysokých pecí na východní konec areálu.

Čtvrtek 18.7.

Do areálu jsme dorazili zhruba v sedm, takže jsme prošvihli oficiální zahájení, a v dlouhé frontě na protekční lístky (stejně jako loni nás předběhl Honza Dědek - to už snad nemůže být náhoda?!) jsme poslouchali vzdálené zvuky vyluzované kombinovaným souborem Fanfara Tirana meets Transglobal Underground. (Nezaujalo.)

Mým plánem bylo stihnout alespoň část vystoupení nejukřivděnější české elektronické umělkyně My Name is Ann! ("Skladba When You Wake Up je o marnosti snažení, který jsem měla v té době ze života v Čechách (...) O pocitu, že jsem na nepřátelský, nepřející půdě, kde se lidi proměnili v malomyslný záludný skřety, který si mnou ruce nad každým nezdarem nebo slabostí a dusí se závistí při úspěchu."), ale pomalost postupu celé fronty mi plánované skřetování bohužel překazila. ;)

Kumbia Queers byli (nebo vlastně spíše byly) zástupci toho, čemu se na Colours vždy snažím spíše vyhýbat - národního popu z nějaké exotické země (neopovažujte se ptát, proč tedy vůbec chodím na Colours! =). Styl "cumbia" mi nic neříká, takže kdyby mi někdo tvrdil, že skupina hraje argentinskou verzi reggae, dubu nebo ska, tak bych se neodvážil oponovat. Macatá zpěvačka neurčitého věku taky nebyla zrovna něčím, co by přilákalo mužské publikum, a tak před pódiem převládaly spíše ženy vlnící se do rytmu v batikovaných šatech a podobných módních kreacích. Utekli jsme.

Na druhé straně areálu už hráli The Bots, což jsou dva mladí a hubení černošští bratři. Zřejmě aby se navzájem odlišili, tak zpěvák a kytarista byl vystříhaný skoro dohola, kdežto bubeník měl na hlavě kvalitní afro. V takovém složení těžko vyprodukujete něco jiného, než nějakou odrůdu syrového rocku, a to jim instrumentálně celkem šlo, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že frontman nestíhá současně hrát na kytaru a pořádně zpívat. Existuje tedy ještě druhá varianta, že neumí pořádně zpívat ani bez kytary, ale vzhledem k jejich věku se snažím být shovívavý. ;) Nebyl to tedy vyloženě průšvih, ale vzhledem k superlativům v tištěném programu (ano, uznávám, že to není žádné měřítko, protože popisy interpretů se z ničeho jiného než superlativů neskládaly =) jsem měl trochu jinou představu.

I tak jsme se zdárně dožili Sigur Rós a byli to dvěma slovy Sigur Rós. ;) Nejsem zrovna zarytý fanoušek, a tak mě potěšilo, když jsem identifikoval alespoň nějaké písničky z Takk a vlastně i rozmazané útržky klipu ke Glósóli. "Rozmazané" bylo vlastně asi nejvhodnější slovo pro celé vystoupení, ale bylo by překvapivé, kdyby to bylo jinak. Rozmazané byly projekce, rozmazaný byl Jónsiho zpěv, přizvaná smyčcová sekce a spousta dalších věcí, které se mi ani nechce vyjmenovávat. Jedinou výjimkou bylo nasvícení scény, které bylo spíše sporé =), ale z úvodního šera se přes žárovky rozmístěné po scéně postupně dopracovalo až k plnohodnotému osvětlení - koneckonců co by byli Sigur Rós bez gradace? =) V každém případě tenhle koncert přinesl přesně to, co sliboval, a to nebylo málo.

Den jsme končili s Tata Bojs na ArcelorMittal Stage a hned od začátku jsem pojal podezření, že je zdejší zvuk basově trochu předimenzovaný, protože v některých písničkách se třásli do rytmu kopáku i lidé, kteří to vůbec neměli v plánu. =) Jinak to byl téměř "takový normální koncert" Tata Bojs a "oslava 25 let" se projevila jen párkrát. Na úvod to byla projekce fotek z jednotlivých let (pozpátku), která ale probíhala na hrubé LED mřížce (model Nine Inch Nails 2007), takže z fotek toho nebylo moc vidět a později došlo na "recyklační" verze (hrané na kyblíky, PVC trubky a další recyklované materiály) některých písniček (Jaro, prehistorický Národní výbor a samozřejmě Pěšáci, ke kterým existuje i odpovídající klip). Hostující Vladimir 518 se do Světové nedostavil, takže ji (EDIT: téměř) celou odzpíval i odrapoval Milan Cais, ale na pár písniček se vynořil bubeník Marek Klasna, takže Milan měl více prostoru pro své oblíbené lezení po reprobednách a taky pro taneční kreace "na forbíně". Takže dobrý... =) (Tohle sice používala jiná skupina, ale ta loni taky slavila 25 let, takže jsem myslím z obliga. =)

(pokračování příště)

Nejmenuju se Anička!

Ladí neladí, 21.6.2007 @ Fabric, Ostrava

Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!

Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.

Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.

Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)

Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.

Peťo Tázok

Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.



Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.

Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.

Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.

Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)

My Name Is Ann!

Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.

MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.

Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.

V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.

K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.

Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.

Beseda

Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)

Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.

Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.

Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.

Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.

V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.

Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.

Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.

Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)

Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“

PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)