Poslední dobou se mi nedaří sem psát tak často, jak bych chtěl, tak to zkusím nadehnat kopírování textů odjinud. =)
Když jsem přemýšlel o Mardošových textařských rezervách, tak jsem si vzpomněl na jeden starý rozhovor, kde byly snad všechny moje připomínky zmíněné, tak proč bych to vlastně psal, když už to někdo napsal za mně?
... podle mýho názoru by to spravil šestitýdenní kurs, kde bych sdělil některé zásady textařskýho řemesla. Studenti by se uvarovali chyb, který jsem dělal sám a se kterýma jsem si musel sám časem poradit. (...)
Vyprávím těm žákům, že to, co je můžu naučit, je řemeslo. Samozřejmě je tady takovej malinkej zádrhel, že někteří z těch textařů, kteří se vrhají do nejmodernějších směrů, o to řemeslo nestojej jaksi programově. Já nevím jestli mají pocit, že je zdržuje, nebo jestli to je do jistý míry pohodlnost nebo vzpoura... Písnička, která má být po profesionální stránce dokonalá dá práci třeba tři dny. Kdežto když někomu nezáleží na kvalitních rýmech, na správným rytmu a správnejch přízvucích, tak to sfoukne, když je nadanej a má co říct a má nápady, za dvě hodiny. Nebo někdy za hodinu, poněvadž se nezdržuje tím, že by vážil každou slabiku, poslouchal rytmus věty, znova se vracel, znova poslouchal a pozměňoval, až to je ono. Prostě taková ta mravenčí práce odpadá u lidí, kteří chtějí vykřikovat závažný a burcující myšlenky a nezdržují se řemeslem.
Řemeslo je dnes trošičku považovaný za nemoderní. Na rozdíl třeba i od poměrně pokleslých textů ze swingový éry, který byly řemeslně velice dobrý. A nejsou tam chyby. Na texty, proti kterejm já jsem svýho času šel, poněvadž se mi zdály banální, se dneska dívám s určitou úctou a respektem, jak byly poctivě udělaný Poctivost tý udělanosti mi byla dřív samozřejmou, to jsem nepovažoval za žádnou hodnotu. To prostě muselo být. Vadilo mně jenom, že myšlenkově je to plytký. Anebo že tam nejsou nápady, humor, není tam poezie.
Ale dneska, když vidím, jak ta mladší generace má často velice hezký nápady, ale prezentuje je odbytou formou, tak je mi to líto. Ale ty, který uznají oprávněnost mých námitek a mých představ, ty se snažím přeškolit na svou víru, že kvalitní písnička musí mít i kvalitní řemeslnej základ. A ten hlavně učím.
Poněvadž učit někoho, jak být básníkem, to nejde. I když zase poetika některých současných mladých tvůrců je někdy velice hezká a jemná a citlivá, ale pro písničku bych řek málo výrazná. Jako že nemůže tolik zaujmout, poněvadž písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.
Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví. Takže jsem vštěpoval těm studentům, aby to nebyla jenom hezká básnička, aby tam byl taky nějakej výraznej moment.
Psaní textů, má-li bejt řemeslně dokonalý, se podobá luštění křížovky. Člověk má noty a musí pod dlouhou notu dát dlouhou slabiku, když je tam půlová, tak tam musí být třeba a s čárkou, a když jsou tam osminky, tak zase tam nesmějí být některý hlásky vedle sebe, poněvadž se nedají v tý rychlosti vyzpívat. Člověk si musí pořád ten text přezpívávat, stokrát, pětsetkrát a hledat, kde je nějakej zádrhel. Musí být na přízvučnou dobu v melodii, přízvuk i ve slově i ve větě. Tyhlety věci, to taky dělá potíže, v tom se dělá moc chyb.
Když jsem třeba psal pro Karla Gotta, tak ten řekl, jak mám to c, tak tam nesmí být ani í ani é, tam musí být jen á, poněvadž jinou hlásku tam nezazpívám. Ale tadyhle už může bejt í - zkrátka pod jednotlivý noty mi napíše, jaký h1ásky tam můžou být. Já mu to musím splnit. A ta písnička musí mít smysl, musí být o něčem, musí mít rýmy, správné přízvuky, délky, rozložení hlásek a ještě tam musej být někde í a někde é. Taková práce se k změní najednou ve velice těžkou šarádu.
(Povídání - rozhovor s Karlem Hvížďalou, 1991)
Žádné komentáře:
Okomentovat