Sobota 20.7.
V sobotním programu jsem neměl skoro žádné favority, a tak jsme dorazili prostě někdy odpoledne a první, co nám padlo do rány, byli (Sup)Portless(biens), kterým zrovna dobíhal jejich čas vyměřený na pódiu. Rád bych k nim napsal pár hřejivých slov, ale kdysi jsem slyšel, že Kryštofa Michala není radno provokovat povrchními články (navíc vypadá, že stále posiluje "na objem" =), a tak se raději přesunu k povrchním postřehům u dalších interpretů. ;)
Submotion Orchestra na vedlejší scéně předvedli příjemný a lehký mix několika žánrů, ale zřejmě byl lehký natolik, že ve mně nezanechal hlubší dojem. Ovšem chyba mohla být taky v nevhodně zvoleném poslechovém stanovišti - stáli jsme totiž nahoře na ochoze a to je trochu jako sledovat televizní přenos. V paměti mi trochu uvízla jen zpěvačka. V pestrých letních šatech vypadala až příliš elegantně, jakoby ani nepatřila ke zbytku skupiny, a skupina jí to zřejmě dávala sežrat tím, že její tenký hlásek úspěšně přehlušovala. Vím jistě, že zpívala, protože zpěv jsem trochu slyšel, ale tak nevýrazně, že jsem jí nerozuměl ani slovo.
Mezitím Portless na scéně u nafukovacího Radegasta vystřídalo Zrní, což je další skupina, kterou znám v podstatě jen podle jména, a tohle první setkání z očí do očí dopadlo tak půl na půl. Zrní působí na scéně sebejistě (zpěvák se svým gesty možná až moc), střídá akustické nástroje i s trochou elektroniky a díky houslím mi znělo dost "irsky", ale nějak jsem se minul s poetikou jejich textů. Ze čtyř úvodních písniček jsem měl jen u jedné dojem, že jí rozumím a chápu, proč ji napsali, zatímco ty ostatní byly buď příliš kryptické nebo obsahovaly podivný humor (?). ("Ať tě nespolkne hýkal a rudý vřes. Skákal pes, hýkal, hýkal při tom...") Jindy bych jim asi dal více času, ale tentokrát zavelel na ústup hlad...
Pátrání po loňském stánku s vynikajícími tortilami bylo bohužel neúspěšné a navíc nás zavedlo na závěrečnou část vystoupení Wanastowích Vjecý. Opět musím zmínit, že zvuk na téhle scéně byl zbytečně příliš silný, protože - přestože jsme bloudili kolem stánku velice daleko od pódia - jsem naneštěstí slyšel jak hudbu, tak Kodymovy žertovné promluvy mezi písničkami. Bigbít, jak má být a to včetně několika kodymovek z repertoáru Lucie. Když na pódiu došlo na Sbírku zvadlejch růží a v publiku se ve vzájemném objetí začaly vlnit do rytmu obtloustlé páry, byl nejvyšší čas k dalšímu přesunu.
Nejsilnějším (záměrně nepíšu nejlepším) zážitkem večera se stalo vystoupení (záměrně nepíšu koncert) The Knife. Ti si totiž připravili koncept, který byl očividně promyšlený, ale taky dost otravný. Zřejmě v duchu klipu A Tooth For An Eye totiž zahájení obstaral zarostlý cvičitel aerobiku ve zlatých elasťácích, který za doprovodu cizích tanečních tracků (myslím, že jsem zachytil třeba Goldfrapp) 15 minut "rozehříval" publikum tak, že svým neustálým řevem ("I can't hear you!" atd.) málem strhal mikrofon. Pokud to měla být zatěžkávací zkouška publika, tak zabrala, protože už tohle spolehlivě odradilo spoustu diváků ze zadních řad, kteří se domnívali, že tohle už je ten "Knaif".
Pak konečně všechno ztichlo a začala úplně jiná hudba i nálada - temná (vizuálně i hudebně) taneční deprese. Pódium zaplnily postavy v kápích (KLF anyone?) a "mystické" nástroje, do kterých se více či méně do rytmu tlouklo a drnkalo, a občas byl do toho slyšet hlas Karin Dreijer, ale často nebylo jasné, jestli to v tu chvíli skutečně živě zpívá nebo je to záznam a jestli je v tu chvíli vůbec na jevišti nebo je ukrytá někde vzadu. Postupem času nástroje zmizely a čím dál tím víc bylo jasné, že toto v žádném případě není a ani nemá být koncert. Na pódiu se tančilo nebo taky vůbec netančilo (choreografie zahrnovala i "scénku", kdy na jinak prázdné scéně za zvuků hudby asi dvě minuty nehnutě stála skupinka tanečníků a teprve pak se začala postupně pohybovat), jedním hlasem postupně zpívaly dvě různé ženy a pak i donesený oživlý zarámovaný obraz (displej) nějakého neoholeného chlapíka a děly se další podobné naschvály na diváky. Výhodou bylo, že díky řídnoucímu publiku jsme se nakonec dostali poměrně blízko k pódiu a mohli jsme se zahřát pohybem (vzhledem ke klesající teplotě to bylo velmi žádoucí), ale k pochopení celého záměru mi to moc nepomohlo. Bylo to divné a neodvažuju se tipovat, co nám tím chtěli sdělit kromě toho, že "sovy nejsou, čím se zdají být".
Pošramocenou reputaci soboty napravili až The xx. Ti (asi) všechno odehráli sami jen ve třech - bez hostů a téměř bez samohrajek, což ale vzhledem k jejich minimalismu nebylo žádné překvapení, protože třeba zpěvačka Romy Madley Croft by zřejmě vystačila celý koncert i s jedinou strunou na kytaře. =) Celé tohle tiché a soustředěné vystoupení znělo asi jako společný projekt Everything But The Girl s Chrisem Isaakem. Poklidnou a melancholickou atmosféru (nikdo na pódiu se snad ani jednou neusmál) narušovaly jen občasné dynamičtější perkusivní vsuvky Jamieho, který vzadu za pultíky průběžně střídal různé akustické a elektronické bicí, ale ty působily spíš jako prevence, aby publikum náhodou neusnulo ještě před odchodem domů. Takhle po půlnoci to byl ideální harmonizující závěr třetího dne.
(Kdo si počká, ten se možná dočká i čtvrtého dne... =)
Žádné komentáře:
Okomentovat