Zobrazují se příspěvky se štítkemBonobo. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBonobo. Zobrazit všechny příspěvky

2015-07-29

Colours 2015 - den třetí

Protože teď z rodinných důvodů bohužel nemůžu vyrážet na aktuální kulturní akce do divočiny, tak budu ještě chvíli psát o těch minulých, co se konaly uprostřed průmyslové aglomerace... =)

Program třetího dne Colours mi původně připadal nejchudší, ale nakonec to pro mě byl asi nejvydařenější den celého ročníku.

Začal jsem až odpoledne s Owenem Pallettem a byla to dobrá volba. Jméno jsem měl uloženo někde v povědomí, ale nevzpomínám si, že bych od něj slyšel nějakou písničku. Teď mám důvod to napravit.

Owen působil jako slušný a zdvořilý chlapec a vůbec mi připomínal našeho dávného amerického lektora angličtiny z gymnázia. Jeho dva spoluhráči na kytaru a bicí s ním svým vzhledem příliš neladili, protože ti pro změnu vypadali jako řízci z nějaké vesnické hospody (černobílé maskáčové tričko a basketbalové tílko a šiltovka), ale ti na tomhle koncertu nebyli příliš podstatní, protože to byla spíše one man show. (Občas doslova, protože spoluhráči na pár písniček zmizeli v zákulisí.)

Pallett si navíc takticky brzy po začátku připravil půdu, když začal vysvětlovat, že musel upravit playlist, protože se mu rozbil "gear" (docela by mě zajímaly detaily, ale bohužel nebyl konkrétnější) a že ještě těsně před koncertem váhal, jestli to vystoupení raději nezruší, ale nakonec vybral písničky, které zvládne zahrát se zbývajícím nepoškozeným vybavením. Navíc jsou to prý ty nejlepší. ;)

Jak se brzy ukázalo, tak nejdůležitějším nepoškozeným vybavením byly housle a nohou ovládaný looper, který byl využívaný velice vydatně, takže si pak Owen mohl zavtipkovat, že to sice vypadá, že na scéně stepuje, ale že dělá, co může. Když pak úplně samozřejmě a bez sebemenšího zaváhání poskládal za necelou minutu čtyřhlasou houslovou smyčku, kde každý hlas byl nahraný jiným stylem a rejstříkem a přitom se pěkně doplňovaly, tak jsem mohl jen uznale smeknout - ovšem neměl jsem co. Co může být lepšího, než sledovat, jak písnička na pódiu postupně "vzniká" z ničeho, až dosáhne zvuku menšího smyčcového orchestru? Tohle jsou momenty, kvůli kterým se chodí na živé koncerty.

Na úplně opačném konci areálu jsem stihnul ještě poslední písničku Anety Langerové (schválně můžete hádat kterou ;). Kolem scény bylo narváno a bylo slyšet, že doprovodná skupina je nástrojově posílena, takže jednoznačný úspěch, ale zase nemůžu říct, že bych svého pozdního příchodu nějak výrazně litoval.

Koncert brazilské zpěvačky (ovšem z Berlína =) Dillon působil proti Pallettovi bohužel naopak velmi neživě. Hudba byla stylově temná, s aktuálním elektronickým zvukem a Dillon procítěně zpívala, ale popis z festivalové brožury "zpěvačka a klavíristka" mi připadal značně nadsazený, protože málokdy se stalo, že by zahrála více než jeden akord za takt. Většinu hudebního doprovodu obstarával podobně snědý chlapík za stolem plným různého elektronického vybavení na druhém konci pódia a Dillon mu klavírem jen přizvukovala. Když pak došlo na téměř klasickou klavírní baladu, kde by se mohla instrumentálně blýsknout, tak zbaběle prchla k samostanému mikrofonu a klavír nechala na pospas kolegovi - a ten tedy ukázal, že umí víc než jen "kroutit čudlíky". Čistě poslechově bylo všechno vymakané, ovšem nebyl to živý koncert, ale spíše velmi profesionálně zvládnuté karaoke.

České duo Kieslowski si s podobným rozložením sil a techniky poradilo mnohem přesvědčivěji, což asi vychází už z toho, že jako správní folkaři hrávali původně všechno živě. V poslední době přidali dost elektronických předtáček, ale živé hraní má stále přesilu a elektronika se drží spíše v pozadí - tedy většinou, protože v některých písničkách z první akustické desky mi zní přidané elektronické bubny jako nezvaní vetřelci. U nových písniček, které už tak vznikaly, to spojení stylů funguje lépe, ale bohužel pro Kieslowské musím říct, že úplně nejlíp mi zněl závěrečný přídavek postavený na Bonusově remixu, který byl přitom asi nejelektroničtější. Všechno ale působilo bezprostředně (mimochodem podle Marie měl ještě v Gongu vystoupit "Bonus s Tvrdým" =) a potěšila mě i vložená rozlučka "A to je všetko" přiznaně ukradená Longitalu. (Ten jsem ve čtvrtek bohužel nemohl stihnout.)

Z mimohudební oblasti bych ještě rád zmínil nepovedenou výpravu na záchod do nové "bílé budovy". Toalety totiž byly právě z technických důvodů zavřené a ten hlavní technický důvod bylo auto Vodovodů a kanalizací stojící opodál, které právě odčerpávalo žumpu a jeho osádka očividně neměla zájem o to, aby jim tam při práci přitékalo něco navíc. =) O téhle trapně přízemní (nebo vlastně podzemní) záležitosti píšu asi hlavně proto, že mě do té doby nenapadlo, že téměř v centru Ostravy existují budovy, které nejsou připojeny na kanalizaci. Ostravská infrastruktura má holt ještě rezervy...

O tom, kam se vydám dál, jsem neměl příliš jasno, ale Rudimental na hlavní scéně mě příliš nelákali, tak jsem trochu zariskoval a vydal se bez rezervace do Gongu. Nějaká Irka přece není Marek Eben, takže aspoň jedno volné místo se určitě najde!

Na proklouznutí mezi strážemi jsem měl asi pět minut. První hlídka nekladla větší odpor: "Já už tady lístky nemám, ale nahoře je ještě kolegyně." Vyjel jsem o patro výš a hrnul se ke kolegyni, která rozdávala A4 s nadbytečnými rezervacemi. Kapacita Gongu je 1509 lidí a pouze jednomu člověku se stane, že přesně před ním dojdou lístky. Tím člověkem jsem byl já. Když jsem viděl, že hosteska má v ruce poslední dva listy, a slyšel, že paní přede mnou chce právě dva, tak jsem se zmohl pouze na "No to snad nemyslíte vážně...?" Výměna informací mezi hosteskami očividně nebyla úplně odladěná: "Zkuste to ještě nahoře přímo u vchodu. Možná nějaké mají ještě tam." Neměli, ale zželelo se jim ubohých poutníků chtivých irské kultury a pár lidí včetně mě dovnitř ještě pustili - předpokládám, že určité procento majitelů rezervací nakonec pravidelně nedorazilo. Volno bylo až v posledních dvou řadách sedadel nahoře a poslední řada už zůstala až do konce koncertu nezaplněna.

Teprve po Colours jsem si přečetl profil Camille O'Sullivan až do konce. Poslední větou je citát: "Ona je trochu šílená, ale nemějte strach, budete ji milovat." Je to docela výstižné, jen slovo "trochu" mohli v té charakteristice klidně vynechat.

Camille O'Sullivan na první pohled působí jako zástupce živočišného druhu, který si nevšimnul, že už měl vyhynout a jehož poslední kolegové zřejmě přežívají ve specifickém prostředí velkých výletních parníků - totiž sólového zpěváka sinatrovského střihu zpívajícího cizí písně s malou doprovodnou skupinou. (Uživit velký orchestr dnes není tak snadné.) Kdyby to tak ale skutečně bylo, tak by zřejmě nevystupovala na Colours.

Na scénu vstoupila jako upjatá manažerka v obleku a se staženými vlasy a během první písničky se tvářila jako femme fatale, ale postupně tuhle "masku" odkládala, takže u druhé písničky už měla rozcuchané vlasy, místo saka už jen napůl rozepnutou košili a byla bosá, protože lodičky si zula a hodila každou na jinou stranu pódia. Pak se pustila do výkladu, že tohle je live show, takže si může dělat, co ji napadne - třeba napodobovat králíka, což doprovodila názornou ukázkou králičích poskoků a plynule navázala smutnou písní. Tímhle zdánlivě nesourodým způsobem pokračovala a vypadalo to, že to funguje. Když publikum vyzvala, ať zamňouká, že to je dobrá metoda, jak si ve špatný den zlepšit náladu, tak publikum ochotně mňoukalo. Narušil to jen jeden anarchista (no jo - Češi! ;), který do toho mňoukání zaštěkal, ale Camille se nenechala vyvést z míry a na oplátku mu taky zaštěkala.

Nevzpomínám si na žádnou písničku, ve které by předváděla, jaký má rozsah nebo něco podobného, ale to, co zpívala, podávala věrohodně a s vervou. Většinu písniček jsem neznal, ale repertoár sahal od námořnických (pseudo?) lidovek (a capella!), přes cosi zavánějícího sedmdesátými lety a Yvonne Přenosilovou až k písničce Hurt, která začala zhruba tak, jak ji proslavil Johnny Cash, a končila téměř jako původní verze Nine Inch Nails. =)

Vypadalo to jako naprosto nesmyslná směs, ale tahle paní zřejmě dělá něco dobře, protože tradiční festivalová fluktuace publika byla celý koncert naprosto minimální a na konci Gong povstal jako jeden muž a tleskal jako necelých 1500 mužů a žen. Všeobecné nadšení se přeneslo i ven ze sálu, takže přes napůl improvizovanou autogramiádu se téměř nedalo dostat ke schodišti. Byl to tedy ten typ koncertu, který mě k poslechu alba rozhodně nenaláká, protože se obávám, že ta atmosféra je nepřenosná, ale jsem opravdu rád, že jsem se tam bez toho lístku nakonec dostal. =)

Do dalších větších akcí už jsem se nechtěl pouštět, tak jsem se přesunul na scénu s tradiční nafukovací sochou Radegasta, kde nastupovali Slováci Fallgrapp. Pokud správně chápu, že jméno mělo být parafrází Goldfrapp, tak by možná bylo vhodné ještě zvážit změnu na Bobono, protože tam byla podobnost výraznější. Vlastně byla možná výrazná až tak, že to bylo na hranici žaloby ;), ale musel jsem uznat, že Fallgrapp Bonobo dokonce trumfli v poměru živých hudebníků a předtáček.

Rozdíl byl taky ve větším podílu zpěvu, což zajišťovala poněkud buclatá zpěvačka v krátké sukni. Zpívala dobře a taky tak nějak bonobovsky (tím nemyslím zpěv samotného Simona Greena, ale typ zpěvaček, které si vybírá ke spolupráci), ale připadalo mi trochu škoda, že zpěv působil spíše jako dekorativní prvek a trochu se ztrácel obsah textů. I tak je ale fajn, že takovou skupinu Slováci mají.

Před cestou domů jsem se ještě zastavil na kratší průzkum Schwarzprior. Dva chlapíci s notebooky začali vskutku minimalisticky, protože zhruba úvodní minutu se ozýval jenom pravidelně bouchající kick, ale pak se přidaly další zvuky a rozjelo se poněkud oldskool EBM. Tahle hudba není pro starý, ale obávám se, že dneska už ani pro mladý.

Pak se na dost tmavé pódium připotácel třetí člověk a zhruba další minutu se mlčky zmítal, což byla ta lepší část, protože pak začal něco pokřikovat do mikrofonu. S nostalgií jsem si vzpomněl na zvukovku WWW na Pohodě 2007 (sakra, to už je tak dlouho?), kde Ondřej Anděra dával pokyn zvukaři, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu". Zdálo se, že pokud Schwarzprior ten den zvukovku stihli, tak jejich pokyn týkající se zpěvu musel být "dejte tam krátký delay se silným feedbackem, aby hlas úplně rozbřednul a k rozeznání byly jen samohlásky". První víceméně srozumitelné slovo se mi povedlo dešifrovat zhruba u třetího tracku (o písničkách se v tomhle případě skutečně nedá mluvit =). Zřejmě někdy v té době i zvukař pochopil, že to s tím efektem trochu přehnal a šel trochu do sebe, protože pak se mi povedlo zachytit i další slova jako "Star Trek", "Star Wars" a "je nejvyšší čas zmizet domů", tak jsem se podle toho zařídil. Pokud jsem snad něčemu rozuměl špatně, tak to byla jednoznačně chyba zvukaře. ;)

2013-07-28

Colours 2013 - den druhý

Jako vždy mi jde psaní pomaleji, než by bylo vhodné (trochu mi to narušil pražský koncert DM a vlna veder), ale aktuálnost se podle mě zbytečně přeceňuje... ;)

Pátek 19.7.

Start druhého dne nám taky nevyšel úplně podle plánu, protože na koncert Kittchena jsme se dostali zhruba deset minut před jeho koncem, ale ani tak jsme tam dlouho nevydrželi, protože se konal uvnitř na Hlubině a bylo tam opravdu fakt dost hodně teplo. Na pódiu jsem stihnul zaznamenat utajeného hlavního protagonistu (i když to utajení už moc dobře nefunguje, když se o tom píše i na iDnes ;), Tomáše Neuwertha s mikrofonem za bicími a pro mě překvapivě dvoučlennou dechovou sekci, a pak už si jen vzpomínám, jak mě venku křísí a polévají studenou vodou. ;)

V podvečerním programu jsme neměli vyloženého favorita, a tak jsme zkusili štěstí na předdůchodcích ;) Inspiral Carpets. Musím přiznat, že to byl spíše pokus naslepo, protože přestože o existenci skupiny vím "od nepaměti", tak jsem ji snad nikdy neslyšel a pokud ano, tak jsem to zapomněl, takže jsem měl jen velmi mlhavou představu o tom, co můžu čekat. Prvních pár minut to vypadalo, že se bude jednat o nějaký zvukový experiment, protože oproti předchozímu dnu byla hudba o dost tišší a taky bylo dost neobvyklé, že bicí byly slyšet jen zleva (ano, zřejmě hrály jenom odposlechy), ale po tom, co se k reproduktorům zavěšeným nahoře nad pódiem vyšplhal nějaký technik, se situace normalizovala a od druhé písničky už všechno hrálo jak mělo. Moje mlhavá představa ("něco jako Stone Roses") se každopádně moc nekonala. Ve festivalovém programu bylo zřejmě klíčové spojení "psychedelické klávesy Farfisa" a především díky nim jsem měl pocit, že jsem na koncertě nějakého britského (britskost byla nepominutelná =) revivalu The Doors.

Papírový festivalový program měl pak prsty v tom, že jsme se zhruba v polovině koncertu přesunuli na druhou stranu areálu, abychom stihli něco z The Prostitutes. Na místě se ovšem potvrdilo moje tušení, že je ten koncert v tabulce nějak nesouměrně zapsaný, protože se ještě nehrálo. Holt chybička se vloudí a v tomhle případě se někdo švihnul o hodinu. Těžko říct, jestli to mělo nějaký negativní vliv na počet diváků, ale my jsme spořádaně počkali a návštěva byla i tak docela slušná. Když se skupina konečně / podle plánu objevila, tak jsem měl trochu problém je o letech identifikovat, protože vypadali nějak vlasatější a v případě zpěváka Adriana Bella možná i přebarvenější, ale hudba i zpěv zněly tak, jak jsem si je pamatoval - čili jako anglická (retro)kytarovka s hostujícím Ianem Curtisem. Po pravdě řečeno zřejmě právě Bellův charakteristický syrový hlas mi u The Prostitutes moc nesedí, protože jinak moc nevím, co bych jim vytknul, a vím jistě, že něco mi tam nesedí. =)

Koncert jsme opět opustili předčasně, protože úplně minout Damiena Rice se mi zdálo nevhodné a asi to byla dobrá volba, protože jsme přišli zrovna na začátek Cold Water, kde by přece měla být i nějaká zpěvačka - a byla. Na druhé straně pódia už v těhotenských šatech ze second handu postávala Markéta Irglová a "vokálně podkreslovala". =) Tradičně ji nebylo moc slyšet, ale jako gag mi to přišlo dokonalé, protože článků, kde Hansarda s Irglovou na vrcholu slávy někdo přirovnával s Ricovi s Lisou Hannigan, jsem viděl tuny. (Že ten den proběhlo i opačné hostování jsem se dočetl až dodatečně.) Pak následovalo ještě Cohenovo Hallelujah (loni ho na Colours zpíval Rufus Wainwright - že by vznikala nějaká tradice? =) a pak už se schylovalo k závěrečné komické scénce s popíjením vína u stolečku s dívkou vytaženou z publika. (Mimochodem není mi úplně jasné, proč se tak vehementně drala na pódium, když si pak většinu času rozpačitě zakrývala obličej rukou.)

Před začátkem Colours byl pro mě hlavním favoritem ročníku Bonobo, ale bohužel se mu nepovedlo tuto roli naplnit. Nevím, kdo přesně za to mohl, ale basy nebo spíše subbasy mi připadaly zhruba dvakrát hlasitější, než by bylo bývalo vhodné ("teď lituju, že jsem si neoholil nohy, protože se mi třesou chlupy na lýtkách" =) a na začátku každého basového tónu bylo slyšet, jak reproduktory chroptí o pomoc, které se ovšem za celý koncert nedočkaly. Basy tak překryly úplně všechno: ostatní nástroje, zpěvačku Szjerdene a nakonec i můj zážitek z koncertu. Ke konci jsem už totiž u každé skladby spíše průběžně vzpomínal, jestli bude následovat nějaká basová pasáž, abych se na to psychicky i fyzicky připravil. Kromě toho mě taky trochu zklamalo, že Simon Green na některé písničky "vyhnal" ostatní spoluhráče z pódia a odehrál je jen jako DJ. Obvykle platí, že čím víc je toho odehraného živě, tím je koncert živelnější, takže tohle mi připadalo jako nevyužitý potenciál.

Na hlavní scéně pak následoval Francouz Woodkid, do kterého jsem taky vkládal nemalé naděje, protože jeho album The Golden Age jsem si v poslední době docela oblíbil, ale bohužel se časově přesně překrýval s koncertem Umakartu, který jsem prostě nemohl minout, a navíc Woodkid na ostatní členy naší skupinky příliš nezapůsobil. Částečně k tomu asi přispěla i jeho podivná image. Album zní velice majestátně, jakoby ho natočil s kompletním symfonickým orchestrem, a koncert tomu zvukově odpovídal. Orchestr tedy na scéně nebyl, ale i tak bylo pódium solidně zalidněno perkusionisty a menší dechovou sekcí. Pak se rozjela projekce plná klenutých gotických oblouků, takže všechno působilo dostatečně vznosně a patos zvolna přetékal z pódia mezi přední řady diváků, když na pódium naběhl menší legrační chlapík v šiltovce, šortkách po kolena a neuvěřitelně hustým plnovousem. Atmosféra byla fuč. Dál to Woodkid taky příliš nevylepšil, protože krátký uvítací proslov po první zadumané písničce zakončil energickým zvoláním "Are you ready?!?!", načež doprovodná skupina začal hrát další pomalou píseň s klavírem. Už nebylo v mých silách udržet naši skupinku déle na místě... =)

Umakart jsem naposledy viděl před pár mesíci v M-klubu ve Valmezu a koncertní program se od té doby vcelku pochopitelně příliš nezměnil, což mě trošku mrzí, protože koncerty po vydání Manuálu se mi líbily víc. Momentálně se mi zdá hudba Umakartu na koncertech "příliš děravá" a myslím, že hlavní podíl na tom má přechod Tomáš Neuwertha z klasických bicích na elektronické pady. Předpokládám, že záměrem bylo, aby to znělo víc cool, ale ony ty elektronické bubny zní taky hodně suše a sterilně, takže bych se osobně přimlouval za návrat klasické bicí soupravy a elektronické samply nechal jen jako bonus do některých písniček. V závěru mě pak pobavil vstup autora některých nových umakartích textů Jana Těsnohlídka, který má v písničce Vlci u dveří kratký recitativ. Na to, že už má za sebou několik koncertů, působí na pódiu stále dost ztraceně a hlavně je nepochopitelné, že si s sebou musel přinést knížku, aby těch pár řádků textu mohl číst. Tady vidím značný prostor pro zlepšování... ;)

Pražský výběr už mě kus po půlnoci příliš nelákal, a tak jsme vyklidili bojiště...

(další pokračování očekávejte, až opadá listí z thují ;)