Junge Leute

Nejsem si úplně jistý, co se dá čekat od německého filmu Vollidiot (ačkoliv (bývalý?) moderátor TV VIVA Oliver Pocher v hlavní roli asi ledacos napovídá), ale když jsem uviděl a uslyšel tohle...

Nena, Olli & Remmler - Ich kann nix dafür (Young Folks cover)


...tak mě napadalo, jaké máme štěstí, že zatím nikoho nenapadlo nacpat do nějakého českého filmu žertovnou cover verzi nějakého indie hitu nazpívanou Heidi Janků.

Retrospektivní recenze futer

Původně se mi zdálo zbytečné psát sem svoji soukromou recenzi na Retrofutro, protože jsem předpokládal, že těch recenzí vyjde spousta - a ono nic. Tedy skoro nic (asi Xavi jako vydavatel rozesílá málo CD =), tak to přece jenom proberu.

No nebudu to odhalení protahovat - CD mě spíše zklamalo. Je škoda, že teď, když se Xavi proslavil (a všiml si ho i Reflex! =), vydal své zatím nejslabší CD. Je možné, že v mém případě je to trochu ovlivněno syndromem "starý fanoušek", ale všechno se tím asi zdůvodnit nedá.

Slabinou (dá se říct jedinou) prvních dvou alb bylo to, že si byly vzájemně zvukově příliš podobné a z toho pohledu Retrofutro uspělo (dokonce tam jsou trubky!), jenomže mi připadá, že je to znouzectnost (s malým "z" =). Aranžmá a hosté jsou sice docela fajn, ale desce nepřidávají na osobitosti, ale spíše normálnosti - zní to víc jako nahrávka nevyvážené skupiny a ne jako deska zuřivého kytaristy a vtipného a bezprostředního folkového zpěváka.

Bohužel tam, kde starší desky sázely na vtip, přesněji řečeno spoustu vtipů, teď Xavi musí spoléhat na podání. Dříve všechno sypal se samozřejmostí a rychlostí Miroslava Horníčka v době Hovorů H, zatímco na na Retrofutru se často dostává do pozice Petra Rychlého v Natočto, který jeden vtip natahuje do podoby minutové scénky, mění hlas a převleky, ale nedokáže tím vším zakrýt skutečnost, že má v záloze jen jednu pointu. Jako typická ukázka by se možná dala použít úvodní hříčka Budíček (Leoš Suchařípa), kde Xavi sice s plným nasazením třičtvrtě minuty suchařípovsky chroptí, ale to je jaksi vše. Na desce se navíc opakovaně objevuje hlas Miroslava Moravce a tím myslím opravdu hlas Miroslava Moravce (jestli se nepletu, tak pochází z nějakého jeho TV vystoupení) - to je další nečekaný ústupek. Xavi je přece živelný imitátor a ne jen Petr Čtvrtníček hrající si ve střižně s ukradeným materiálem!

Nejhorší ale je, že se Xavi vzdává své nejsilnější zbraně - češtiny. Anglické písničky sice nejsou úplně bez vtipu, ale je jich na můj vkus příliš mnoho a vybroušeným českým hříčkám ze starších desek nedokážou konkurovat. Navíc největší hit desky Nazijazz pro mě nemůže být "domácí skladbou roku 2007" (Petr Korál), protože jako Nad dopisy diváků jsem ho slyšel už více než před rokem a od té doby ještě mnohokrát. V dalších (jinak solidních) písničkách se Xavi pro změnu dostává do tématické spirály - např. Maroko by mohlo být pokračování Pažitky (ale kdo je sakra pan Jendrýsek?) a Hněddá je doslova píseň o hovně. =)

Tím pádem se do mé hitparády dostaly bez výhrad vlastně jen Retrofutro Discotheque (Xavi jako The Edge a generační pamětník), Když muž sám snídá a německá říkánka Frigidenleute a to je trochu málo, ne?

Možná by bývalo lepší s vydáním třetí desky ještě chvilku počkat a více se vyhrát s texty. Na koncertech to asi nebude vadit, protože tam je na výběr ze širší palety, ale sama o sobě tahle deska bohužel nedělá Xavimu nejlepší reklamu. Tak snad zase příště. A já tentokrát klidně počkám i více než dva roky.

PS: Mimochodem "Jerzy" se polsky nevyslovuje "Jeržy", ale "Jeřy". To "ř" je sice trochu přitlumené, ale "rž" fakt ne.

Peníze pošlete na účet

U první povědomé věty jsem si říkal, že je to náhoda. U druhé jsem si říkal, že je to třeba nějaký rafinovaný koncept a bude to mít nějakou pointu. Pointa ale nepřišla, tak ji musím obstarat já:

Až bude příště psát Jan Kulig zase nějakou recenzi, tak by mě potěšilo, kdyby si dokázal vymyslet vlastní věty nebo aby ty moje zkopírované alespoň používal bez zkreslení významu a chyb.

Předem děkuji. =)

Za málo peněz málo muziky

Dáme ještě něco o televizi, ne? =)

Všichni zarytí nepřátelé spacáků a přátelé privatizace mají po ruce dalšího bojovníka - Víta (sakra =) Olmera. Jenom jim možná při tom halasném vítání nového přírůstku v táboře bojovníků za ČT úspornější trochu uniklo, že Olmer kromě jiného kritizuje právě úsporná opatření. =)

Šetří se a natáčí se strašně rychle. Janeček, Lambert a spol. zkrouhli peníze, takže hodinový hraný film se točí dvanáct dní. (slyším kašlat Krafla) To kdybych vyprávěl v cizině, v nějaké kultivované zemi, nikdo by mi nevěřil. Ilustrativním příkladem budiž dabing, kde herec za dvě hodiny odříká hlavní roli, aniž ví, o čem film pojednává. My jsme úlohu stejného rozsahu řešili týden, a hlavně, něco jsme si o tom řekli. Dneska jde jenom o to, aby se dotyčný trefil na pusu. Normou se staly naprosto neregulérní, polní podmínky. Bohužel i s těmi se většina z nás, režisérů, smíří, hlavně když dostaneme práci.

Z toho je ale, myslím, vidět, že celá ČT je v neřešitelné situaci. Na jedné straně se od ní očekává "klid na práci" (Olmer) a "umělecká kvalita" (Just) a na druhé straně se ČT omezuje reklama a "naši pracující" sepisují dlouhé protesty proti koncesionářským poplatkům a ohánějí se při tom příklady komerčních televizí, které jsou ziskové (viz libovolná diskuze o ČT na iDnes). No, bodejť by nebyly, když postupují cestou nejmenšího odporu... Napadl mě k tomu jeden pěkný ukázkový (nebo raději ilustrativní? =) příklad - hudba u současných nekonečných českých televizních seriálů z pohledu velmi nepravidelného diváka, ale pravidelného čtenáře titulků. Tedy mě. =)

Celou současnou vlnu zahájila Rodinná pouta a Prima šla na jistotu, takže hudbu složil Karel Svoboda a znělku nazpíval jeho tehdejší služebníček Bohuš Matuš. U druhé řady ho vystřídal Jiří Škorpík, ale jinak se nic nezměnilo. U třetí řady seriálu se ale komplet změnila produkce a vida - najednou na hudbu stačil (levnější?) Tadeáš Věrčák (i po přejmenování seriálu na Velmi křehké vztahy).

Nova na Pouta zareagovala uvedením Ordinace v růžové zahradě a potřebovala nějaké trumfy, a tak se znělkou stala písnička Mira Žbirky s Ivou Frühlingovou "Někdy stačí dát jen dech". A aby to stálo za to, tak to chtělo ještě nějak pojistit, takže ji produkoval Jan P. Muchow (má přece toho českého lva, že jo...), který se spolu s Michalem Novinskim staral i o scénickou hudbu. A tady někde asi začíná přelom. Ordinaci opravdu příliš (eufemismus =) nesleduju, ale mám dojem, že scénická hudba byla (zřejmě podle požadavků režie?) tak nevtíravá, až někoho napadlo, že by bylo praktičtější to vyřešit jinak. Ekonomičtěji. Nevím kdy k tomu přesně došlo, ale v současnosti myslím můžete v titulcích Ordinace pod nápisem Hudba najít jméno Sonoton Music Library. (Toho pána neznám... =) A diváci Ordinace ani Vít Olmer tehdy nevyšli do Ulic, takže si Nova spokojeně zamnula ruce a podle stejné šablony vyrobila Světla pasáže - písnička pod titulky Janek Ledecký, použitá hudba Sonoton Music Library.

Mezitím Prima rozjela Letiště a - co byste řekli - Letiště má "ústřední píseň". Napsali ji Roman Holý a Dan Bárta a taky si ji zpívají. Roman Holý kromě toho dodal i nějakou další hudbu, ale pokud jsem si všimnul, tak je ji v seriálu slyšet minimálně, zato se tam často objevují různé (a občas i slušné) písničky, takže Letiště se v tomto směru drží svého plánu "být alternativou" běžným seriálům (ale o kolik? =).

Po pravdě řečeno se ještě hrozím toho, co by mohl jako odpověď na Ordinaci vymyslet někdo v ČT, ale doufám, že k tomu v brzké době nedojde. Nebo by se dali započítat Horákovi s hudbou Ondřeje Brouska? Ale sledoval to vůbec někdo, aby nějakou původní hudbu ocenil? =)

V každém případě pojmy "hudba k seriálu" a "český seriál" vůbec dneska znamenají něco úplně jiného, než co to znamenalo před dvaceti lety. Ale asi to je nevyhnutelné. On třeba šunkový salám teď taky vypadá a chutná o hodně jinak než kdysi, ale podstatné je, že se i přes inflaci (podle oficiálního průměrného platu je to od roku 1989 zhruba 600%!) prodává pořád za stejnou cenu. Jen je zvláštní, že už lidem nechutná... =)

Čeká něco takového i "ekonomicky úsporné seriály"? A jak dlouho to bude trvat?

Kancl?

Tak asi jo... Překlad "Kancelář" by asi k "The Office" úplně neseděl. Každé další úterý večer na ČT2.

Being Bruce Willis

Znáte server AICN?

To je něco jako NMM, až na to, že je to americký server, má dost svérázný design a není fixovaný na indie a elektronickou hudbu, ale na akční a béčkové (převážně) filmy. Podobně jako u NMM jsou ovšem čtenáři AICN banda geeků, kteří si zuřivě nadávají v diskuzích za články kvůli tomu, že někteří mají rádi Star Wars a jiní Pána prstenů. Prostě taková internetová klasika - do sebe uzavřená sekta.

Až do nedávna byl největším úspěchem AICN korespondenční rozhovor s jistým Peterem Jacksonem v roce 1998, kde se řešily tak žhavé otázky, jako například jestli budou mít elfové špičaté uši a jestli bude Gandalfa opravdu hrát Sean Connery. (Originál zřejmě zmizel při předělávání webu, tady je kopie.)

Tím se potenciál AICN na dlouhou dobu vyčerpal, ale teď se zdá, že s něho začíná stávat dost neobvyklý propagační nástroj.

Koncem minulého roku vyšla podobná série korespondenčních rozhovorů se Sylvesterem Stallonem a docela mě překvapilo, jak poctivě Stallone na všechny ty dotazy odpovídal (no jo, když si chce člověk zachránit kariéru filmem Rocky Balboa, tak nesmí nic podcenit =), ale to bylo v podstatě totéž, co se pravidelně koná na iDnesu - jen tam obvykle nebývá Stallone. =)

Minulý týden přišlo ještě něco lepšího. V diskuzi k filmu Die Hard 4 se objevil komentář nějakého Waltera B, že jako člověk, který na filmu pracoval, by k tomu taky něco napsal. Koneckonců tam prý hrál hlavní roli. Pochopitelně v diskuzi následoval podezřívavý výslech - copak by Willis dělal tolik pravopisných chyb a dokonce postavě Johna McClanea vytrvale říkal "MaFuckin'Clane"? No, co byste řekli tomuhle? =)

Ale co je to sakra za svět, kde se herecké hvězdy v rámci propagace klidně vmísí mezi své zuřivě diskutující fanoušky? Co přijde příště? Mirek Topolánek debatující pod krycím jménem Talman na iDnesu? =)

Býti textařem

Poslední dobou se mi nedaří sem psát tak často, jak bych chtěl, tak to zkusím nadehnat kopírování textů odjinud. =)

Když jsem přemýšlel o Mardošových textařských rezervách, tak jsem si vzpomněl na jeden starý rozhovor, kde byly snad všechny moje připomínky zmíněné, tak proč bych to vlastně psal, když už to někdo napsal za mně?

... podle mýho názoru by to spravil šestitýdenní kurs, kde bych sdělil některé zásady textařskýho řemesla. Studenti by se uvarovali chyb, který jsem dělal sám a se kterýma jsem si musel sám časem poradit. (...)

Vyprávím těm žákům, že to, co je můžu naučit, je řemeslo. Samozřejmě je tady takovej malinkej zádrhel, že někteří z těch textařů, kteří se vrhají do nejmodernějších směrů, o to řemeslo nestojej jaksi programově. Já nevím jestli mají pocit, že je zdržuje, nebo jestli to je do jistý míry pohodlnost nebo vzpoura... Písnička, která má být po profesionální stránce dokonalá dá práci třeba tři dny. Kdežto když někomu nezáleží na kvalitních rýmech, na správným rytmu a správnejch přízvucích, tak to sfoukne, když je nadanej a má co říct a má nápady, za dvě hodiny. Nebo někdy za hodinu, poněvadž se nezdržuje tím, že by vážil každou slabiku, poslouchal rytmus věty, znova se vracel, znova poslouchal a pozměňoval, až to je ono. Prostě taková ta mravenčí práce odpadá u lidí, kteří chtějí vykřikovat závažný a burcující myšlenky a nezdržují se řemeslem.

Řemeslo je dnes trošičku považovaný za nemoderní. Na rozdíl třeba i od poměrně pokleslých textů ze swingový éry, který byly řemeslně velice dobrý. A nejsou tam chyby. Na texty, proti kterejm já jsem svýho času šel, poněvadž se mi zdály banální, se dneska dívám s určitou úctou a respektem, jak byly poctivě udělaný Poctivost tý udělanosti mi byla dřív samozřejmou, to jsem nepovažoval za žádnou hodnotu. To prostě muselo být. Vadilo mně jenom, že myšlenkově je to plytký. Anebo že tam nejsou nápady, humor, není tam poezie.

Ale dneska, když vidím, jak ta mladší generace má často velice hezký nápady, ale prezentuje je odbytou formou, tak je mi to líto. Ale ty, který uznají oprávněnost mých námitek a mých představ, ty se snažím přeškolit na svou víru, že kvalitní písnička musí mít i kvalitní řemeslnej základ. A ten hlavně učím.

Poněvadž učit někoho, jak být básníkem, to nejde. I když zase poetika některých současných mladých tvůrců je někdy velice hezká a jemná a citlivá, ale pro písničku bych řek málo výrazná. Jako že nemůže tolik zaujmout, poněvadž písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví. Takže jsem vštěpoval těm studentům, aby to nebyla jenom hezká básnička, aby tam byl taky nějakej výraznej moment.

Psaní textů, má-li bejt řemeslně dokonalý, se podobá luštění křížovky. Člověk má noty a musí pod dlouhou notu dát dlouhou slabiku, když je tam půlová, tak tam musí být třeba a s čárkou, a když jsou tam osminky, tak zase tam nesmějí být některý hlásky vedle sebe, poněvadž se nedají v tý rychlosti vyzpívat. Člověk si musí pořád ten text přezpívávat, stokrát, pětsetkrát a hledat, kde je nějakej zádrhel. Musí být na přízvučnou dobu v melodii, přízvuk i ve slově i ve větě. Tyhlety věci, to taky dělá potíže, v tom se dělá moc chyb.

Když jsem třeba psal pro Karla Gotta, tak ten řekl, jak mám to c, tak tam nesmí být ani í ani é, tam musí být jen á, poněvadž jinou hlásku tam nezazpívám. Ale tadyhle už může bejt í - zkrátka pod jednotlivý noty mi napíše, jaký h1ásky tam můžou být. Já mu to musím splnit. A ta písnička musí mít smysl, musí být o něčem, musí mít rýmy, správné přízvuky, délky, rozložení hlásek a ještě tam musej být někde í a někde é. Taková práce se k změní najednou ve velice těžkou šarádu.

(Povídání - rozhovor s Karlem Hvížďalou, 1991)

Sunshine z druhé ruky

Ve středu sice hráli Sunshine ve Fabricu bez mé účasti (myslím v publiku =), ale dostal jsem mailem alespoň reportáž jedné "nejmenované účastnice", a protože mi to připadá jako dobré doplnění posledních zuřivých a hlubokomyslných debat z trochu jiného úhlu pohledu, tak tady je (samozřejmě se souhlasem autorky =):

Bublina skupiny měsíce splaskla. Alespoň pro mě.

Po několika oslavných článcích ve Filtru, na serveru newmusic, idnes, musicserveru atd, jsem dospěla k závěru, že koncert táborské kapely bych rozhodně neměla vynechat. Že půjde skutečně o světovou událost naší alternativní (?) rockové scény. Stažené nahrávky Victim is another name for lover, Vampires Dancehall, Top top the radio nevěstily nic špatného, navíc se koncert konal v ostravském klubu Fabric, který přeje skoro vždy dobrému zvuku. Co si může hudební fanoušek přát více, že?

Přestože měl koncert začínat ve 21 hodin, první tóny supportu kapely – „kouzelníků s ohněm“ – zazněly kolem 22. hodiny. Mezitím se klub slušně zaplnil. Pořadatelé navíc vytlačili dav téměř z polovičky parketu, aby hlavní aktéři měli prostor točit tyčema s ohněm, takže se spousta lidí měla možnost skamarádit fyzicky více, než by si možná sami původně přáli… Vystoupení to bylo efektní. Škoda jen, že jsem z něj přes lidi viděla zprvu pouze útržky. (...)

Poté se v sále opět rozsvítilo a svalnatci publikum pustili až k podiu, čímž se velmi uvolnila trochu stísněná atmosféra a čekalo se na hvězdu večera. V sále náhle zhaslo světlo, modré kužely světla se soustředily na 4 místa na podiu a do jejich středů vběhli aktéři dlouze očekávaného koncertu. Každý z nich měl dokonalou image rozervance, nad všemi čněl samozřejmě Kay. Bylo půl jedenácté. Vypadalo to opravdu velkolepě a já jsem byla už očekáváním bez sebe, cože si to pro mě dneska Sunshini připravili za chuťovčičky. :-)

Právě jsem prožívala nejsilnější okamžik tohoto večera. Dál to bylo horší.

Čekala jsem pohodovou muziku s prvky punku okořeněnou zvukovými efekty. Takové trochu The Prostitutes (které jsem měla možnost slyšet před 14-ti dny), ale trochu na zvukově „barevnější“ způsob. Těšila jsem se, jak tohle všechno do mě napálí a potěší smysly… Jenže už od prvních tónů bylo jasné, že moje očekávání bylo větší, než mi kapela může přinést. Zatímco The Prostitutes jsem věřila každou notu, kterou zahráli a zazpívali - svým civilním projevem a precizně budovaným zvukem kapely,
Sunshine na mě působili jako dobře „naimagovaní chlapci“ s velkými gesty ale malým výkonem. Ačkoliv se tvářili profesionálně, lítali po podiu a házeli hlavami kolem mikrofonu, nešla ven žádná pořádná energie. Většina repertoáru vyzněla povrchně a nevýrazně a výjimkou z pravidla byly tak 3-4 hity kapely (prakticky všechny výše uvedené), které zněly přesně tak hutně a přesvědčivě jako na nahrávkách a - dobře - možná i světově.

Byla jsem tak nešťastná z toho, co jsem viděla a slyšela, že jsem neváhala a dala jsem se dokonce do experimentování s místem stání. Chtěla jsem jim dát prostor chytit mě za srdce. Tak jsem chodila ze schodů do schodů, za zvukaře, před zvukaře… ale prostě žádná změna se neudála.

V půl dvanácté byl konec a já jsem si oddychla, že to mám za sebou…

Od koncertu očekávám, že mě interpret přesvědčí svým výkonem o oprávněnosti mé náklonnosti a předčí výkon na CD. Sunshine pro mě tak byli obrovským zklamáním.

A vůbec mi není jasné, proč se o nich píše v některých českých mediích tak oslavně.

p.s. Na jejich obranu bych chtěla prohlásit, že měli trochu problém se zvukem. Zvukař první část koncertu upozadil zpěv a Kay se musel „prořvávat“ mezi zvuky nástrojů, což člověku na náladě moc nepřidá.

(redakčně upraveno =)

Profesionální deformace

Sice jsem se zařekl, že o dalším Ladí neladí s mou diváckou účastí (dvě jsem z různých důvodů vynechal) tentokrát psát nebudu, zvlášť když ani jedna ze skupin není moje srdeční, ale drobná poznámka se nepočítá, ne? =)

The Prostitutes + Hudba z Marsu, 12.4.2007 (pozvánka)

Z koncertu Hudby z Marsu jsem viděl jenom konec, který mi ale stačil k zařazení do kategorie "slovenštější verze Sto zvířat" (pravidelní čtenáři tohohle blogu jistě ví, že znám jen dvě české ska skupiny a jako Švihadlo to neznělo =). Slovo "slovenštější" zahrnuje kromě národnosti i trochu špecifický humor, který evidentně připadá velice zajímavý a unikátní Mišovi Kaščákovi, ale osobně si myslím, že z historických a kulturních důvodů na Slovensku prostě nic jiného ani vzniknout nemohlo. (To nemá být urážka! =)

The Prostitutes zněli pro změnu jako The Prostitutes a musel jsem dát za pravdu Pavlu Kučerovi (mimochodem asi nejnadšenějšímu fanouškovi v publiku =), že čím déle hrají, tím méně jsou tam slyšet ti často předhazovaní Joy Division.

O to divnější pak byla beseda, kde se oba moderátoři neustále točili kolem otázky, jestli jsou The Prostitutes dost originální. Po třetí otočce už mi to připadalo trochu absurdní - zvlašť když vezmete v úvahu, že celá současná hudba je založena na tradici a kopírování hudby předchozí. Výška tónů, ladění, akordy, nástroje - to všechno by teoreticky mohlo být úplně jiné, ale tak nějak se to tradičně ustálilo a nikdo si moc nestěžuje. (Snad kromě Petra Fialy. =)

Navíc mi připadá, že největším nepřítelem originality v hudbě, jsou posluchači. Když se trochu odchýlíte od toho, co znají, tak už jim to obvykle připadá "divné", a když se pustíte do nějakých větších experimentů, tak se dokonce můžet dovědět, že "to už není hudba". Zkuste pak do takhle úzkých mantinelů nacpat nějakou originalitu - není to vůbec lehké!

Nejvíc mě ale v besedě pobavil Destroyer, když zmínil, že první turné The Prostitutes po republice "skončilo v červených číslech". Myslím, že to bylo poprvé, co tuhle manažerskou formulaci nějaký český hudebník použil před kamerou. A pak že The Prostitutes nejsou dost originální! =)

(Ale opravdu nevím, jestli mi to úvodní tvrzení s "drobnou poznámkou" projde. =)

Lost in La Mancha

Jaké to je, když se umělci postaví do cesty vedoucí k vyplnění jeho vysněného životního díla nepřízeň přírody, osudu i producentů? Rozpočet se krátí, problémy přibývají, vícenáklady rostou a nasmlouvaných natáčecích dnů je stále méně? Jaké formy boje a vzdorování osudu se naskýtají?

Terry Gilliam, geniální tvůrce a režisér (kromě jiného i filmového opusu Brazil), svede svůj boj s větrnými mlýny dnes večer před desátou.

(Pochopitelně na ČT2).