Každý další pohyb je z gramatického hlediska riskantní

Asi není tajemstvím, že jsem nikdy nebyl rocker. Ani trochu.

Populární hudbu jsem začal vnímat zhruba začátkem osmdesátých let, ovšem na rozdíl od mnoha významných osobností české hudební scény to nebylo prostřednictvím pašovaných LP desek a ilegálních koncertů, ale zpočátku spíše díky TV pořadům typu Televarieté, Možná přijde i kouzelník a Sešlost Luďka Nekudy.

Doba pokročila, ale jistá náklonnost pro suchý jazykový humor Luďka Nekudy mi vydržela dodnes, a tak mě před pár měsíci napadlo zapátrat po jeho písničce, o které jsem si pamatoval pouze to, že začínala slovy "buď na mě trochu vraživá" a byla vtipná, protože se skládala převážně z (ne)existujících (ne)gativních slov. Ukázalo se, že v originále je tam "ke mně", že je (ne)známá pod jménem Píseň o zrušených záporech a že zřejmě jediná existující nahrávka je ta z pořadu Sešlost, kde Luděk Nekuda text luštil z papíru, pomocí dvou akordů se sám doprovázel na kytaru a obojí rytmicky poněkud kulhalo.

Připadalo mi škoda, že tu přípravu tehdy tak odfláknul a pustil jsem se do díla: na několika místech jsem trochu upravil text, abych srovnal počty slabik, rozšířil harmonii na dvojnásobek (tj. přidal jsem další dva akordy ;) a vůbec jsem písničku zpravidelnil natolik, že se z ní vytratila veškerá původní spontaneita.

Pak jsem to tradičně nechal asi půl roku uležet, ale nakonec jsem si řekl, že když mohli Midi Lidi pod názvem Pouzdro beztrestně zprznit písničku Hvězdičko blýskavá Petra Nováka, tak že u téměř zapomenuté hříčky Luďka Nekudy, která navíc téměř postrádá melodii ;), to projde ještě snáz...

Buď na mě trochu vraživá
I když jsem smírně japný šika
Jsem uzlíček rvů schránka duživá
Jsem kňuba jsem gativní příklad

Moje záměry jsou ale kalé
Být mou věstou je funkce čestná
Čeká tě be na zemi skonalé
Tak buď už tykavka co nejmíň řestná

Buď na mě trochu vraživá
Jsem jako mluvně ohrabané
Tvá tečnost mě jak božtíka pohřbívá
Projev mi svou voli než se něco stane

Slastně dutal jsem když jsem se na tě kouk
A moh jsem na tobě své oči chat
Vím že v lásce jsem jen domrlý douk
Však mimo to i betyčný řád

Buď na mě trochu vraživá
Zamkla ses ve dbalkách a rozestlala
Jenže můj zrak se na tvé gližé podívá
Vrtám si díru do zdi boť mám bozez lá la

Až mé omalené oko uvidíš
Zjistíš že jsem urvalý mrava a cuda
Potom místně a zbedně se zastydíš
Odemkneš a řekneš: buď jen můj Kuda

Colours 2015 - den čtvrtý

Poslední den Colours je pro mě každoročně synonymem únavy a bolavých zad a ani letošní ročník nebyl výjimkou. Původně jsem sice koketoval s myšlenkou vyrazit do areálu už po obědě, ale tahle myšlenka mi dala už ráno košem a nakonec jsem byl rád, že jsem posbíral síly a motivaci alespoň před pátou. Cestou k české "pivní" scéně (snažím se vyhnout neplacené reklamě ;) jsem si konečně všimnul "busking stage" - proti loňsku se totiž přesunula úplně jinam. Asi to nebyla velká ztráta, ale přece jenom mě zarazilo, že jsem ji objevil tak pozdě.

Pro pamětníky byly samozřejmě hlavním nedělním tahákem Zuby nehty - nebo to, co z nich momentálně zbývá. Pokud si správně vzpomínám, tak loni v Mikulově hrála skupina ještě v pětičlenné sestavě, zatímco na letošních Colours jsme se museli spokojit se třemi ženami a jedním mužem, takže hudba byla trochu ohlodanější, ale z posluchačů se naopak zřejmě všichni pamětníci dostavili a až tak ohlodaně nevypadali. =)

Členky vypadaly při koncertu tak spokojeně, až to místy bylo kontraproduktivní. Zatímco Kateřina Jirčíková zpívala smutnou píseň Paní 6 o osamělé ženě usínající v noci před televizí, tak se za jejími zády Marka Míková nadšeně smála na lidi v publiku. =) Playlist byl tomu mikulovskému koncertu dost podobný, takže kromě pár relativních novinek došlo na většinu klasických "hitů" (Kobylka, Vodopády, Syneček) a pamětníci mohli být spokojeni - a byli.

Pod pódiem mě ještě zaujala drobná scénka, které se zúčastnili Martin Kyšperský z Květů (ty měly mít na stejné scéně následující koncert) a Michal Kaščák neboli vrchní velitel Pohody, který se přijel do Ostravy podívat na konkurenci. Vypadalo to, že se pánové potkali neplánovaně, ale pustili se do hovoru, který byl zřejmě velmi plodný, protože pak si Kyšperský na chvíli odskočil do zákulisí a vrátil se s CD, které věnoval Kaščákovi. Pokud Květy nebudou příští rok hrát na Pohodě, tak budu velice zklamaný! ;)

Lidé v publiku jsou vůbec zvláštní kapitola. Když na festivalu potkávám mezi diváky hudebníky, kteří právě nevystupují, tak se příliš nedivím. O něco víc mě překvapují herci a herečky, kteří na Colours mohou, ale nemusí vystupovat, ovšem ti přece jenom spadají do příbuzné kulturní oblasti. Letos mě ale překvapil výskyt několika osob "veřejné sféry" mimo kulturu. Tedy prof. Ing. Ivo Vondrák, CSc. neboli rektor VŠB-TU v publiku na Kasabian mě vlastně až tak nepřekvapil, protože si ještě pamatuju styl jeho přednášek, a u ministra zemědělství Mariana Jurečky to s kulturou nebylo zcela jasné, protože na toho jsem narazil mezi koncerty u pivního stanu, ale na koncertě Zuby nehtů jsem v davu zahlédl někoho, kdo vypadal jako guvernér ČNB Miroslav Singer! Tam jsem si tedy podobou nebyl zcela jistý, ale bylo by to pěkné a možná by to mohlo vysvětlovat dočasné víkendové posílení koruny vůči euru. ;)

Další zastávka - elektronická scéna a na ní Filip Míšek aka Dikolson. Téměř pokaždé, když jsem se na tuhle scénu přišel podívat, tak bylo publikum dost prořídlé a to platilo i pro tenhle koncert (vystoupení?), což byla docela škoda. Ze dvou Eustisových vystoupení pod různými názvy mi vyplynula teorie, že by Míškovi asi výrazně pomohl název Khoiba DJ set, ale to je zřejmě spíše otázka pro rozvodové právníky. Faktem ovšem je, že Míškův rukopis je stále rozpoznatelný a návaznost na pozdní Khoibu je taky znatelná - jen bohužel chybí zpěv a nějaký výraznější lidský vstup. Filip se snažil koncert oživit třískáním do drum padu, ale čekal jsem trochu víc než pravidelný snare na druhou dobu. Třeba Andy Barlow z Lamb bývá na koncertech o hodně odvážnější a to nemluvím o Heleně Vondráčkové! ;)

Na kombinovanou sestavu Sly & Robbie meet Nils Petter Molvaer jsem se zašel podívat spíše ze slušnosti, ale vláčné reggae nepatří mezi moje oblíbené žánry a ono se hrálo i na jiných scénách.

Jeden nejmenovaný posluchač stručně zhodnotil Monikino kino už při pohledu na obrazovku před vchodem slovy: "To bude umění, protože slečna nemá podprsenku" a jak jsem zaznamenal později, tak tento fakt a s ním spojené podrobnosti se po koncertě staly významným diskuzním prvkem i mezi ženskou částí publika. =)

Přesto si neumím vysvětlit, jak je možné, že Monikino kino bylo nejzaplněnější vystoupení, které jsem letos na elektronické scéně viděl, a přitom se nekonalo pod názvem Midi lidi DJ set. ;) Název by při tom nebyl úplně od věci. Myslím, že jsem dodnes neslyšel úplně celé album, ale ze zaslechnutých písniček i článků jsem měl dojem, že úkoly ve skupině jsou rozděleny tak, že Monika Midriaková píše procítěné písničky ze života a Petr Marek je "produkuje". Z toho mě ovšem vyvedl track Bábovka s typicky markovsky minimalistickým textem ("Bábovku jsem upekla / bábovka mi upadla / ještě jsem ji nezvedla"). (No dobře, možná mě měla varovat už ta slovní hříčka v názvu skupinu. =)

Jinak se výrazným prvkem koncertu stalo průběžné pokřikování části publika, které se vytrvale dožadovalo písně Bežky (případně Běžky), což Petr Marek (oblečený v tričku New Order =) stejně vytrvale odrážel svým suchým humorem ("Teď zahrajeme další písničku, která se nejmenuje Bežky, jako jiná naše písnička.") Předpokládám, že na Bežky došlo až úplně nakonec, ale potvrdit to nemůžu, protože jsem chtěl zjistit, jak to dopadne s účastí Květů na Pohodě.

V tomto klíčovém bodě jsem bohužel neuspěl, protože Miša Kaščáka jsem už nezahlédnul, ale vzhledem k jeho menší výšce to samozřejmě ještě nemusí znamenat, že tam nebyl! =)

Kyšperského specifický styl zpěvu (a tím pádem i celé Květy) jsem vzal na milost až loni v Pelhřimovech, kde navíc mezi písničkami vyprávěl několik vtipných historek, ale tentokrát měla hudba výraznou převahu. Asi nejdelší promluva byla poznámka: "Psali jsem o tomhle koncertu na Colours na našem Facebooku a lajk k tomu dalo jen asi 30 lidí, tak jsme teď překvapení, kolik vás tu je."

Možná to vyplynulo i z toho, že Květy měly s sebou na některé písničky tři dámské posily (dvě sboristky a druhé bicí!), takže by byla škoda jejich čas prokecat - zvlášť když se na Colours zásadně nesmí přidávat přes hranici přiděleného času.

Největší překvapení, které trumflo i pyrotechnické efekty při koncertě Björk, si ale Květy nechaly až na závěrečnou písničku (doufám, že si nepletu pořadí) My děti ze stanice Bullerbyn, kdy na Kyšperského pokyn "tohle je dárek pro vás" začalo do odpoledního parna pršet. Déšť byl poměrně krátký a vydatný tak akorát, takže když koncert skončil, zůstaly na ploše před pódiem všude tam, kde stáli diváci, suchá kolečka.

Pak už jsem měl "právě dost potřebu jíst" a neměl jsem čas na Vök, takže jsem si koupil asijské nudle a během jejich konzumace jsem koncert sledoval jen na velkoplošné obrazovce ze vzdálené lavičky. Znělo to slibně a docela temně, ale základní životní potřeby mají vždy přednost!

Když jsem dorazil nudle, tak jsem opět zamířil (a trefil ;) na elektronickou scénu, kde přišla řada na Aid Kida. Hlasitost uvnitř mi opět připadala vyšší než by bylo zdrávo, a tak jsem zůstal venku před obrazovkou. Ze všech sólových projektů na elektronické scéně bylo tohle vystoupení to hudebně nejzajímavější, ale i tak mi tam chyběl nějaký zpěv nebo něco navíc, co by z toho udělalo živý koncert.

Na Tata Bojs jsem se taky už tradičně vydal po velkém vnitřním boji, protože jsem si říkal, že by bylo možná zajímavější spíš zkusit něco, co ještě neznám jako své neposlušné tenisky, ale v neděli večer už je počet fungujících scén obvykle menší, a tak nakonec ta tradice (nebo nějaká myšlenková pohodlnost?) zvítězila a dokonce jsem stihnul obsadit docela slušnou pozici mezi pódiem a zvukaři.

A tradice vlastně pokračovala, protože i tentokrát jsem si po koncertě říkal, že jsem svou účastí neudělal chybu. Původně jsem se bál, že se koncert bude skládat ze samých starých písniček, ale i kvůli kratšímu vyměřenému času to nebylo tak výrazné. Ze starších kousků došlo na Šťastnější, Attention aux hommes a závěrečnou klasiku Růžová armáda, jinak ale jádro koncertu tvořily hlavně písničky z Ležaté osmičky a dva singly strany A.

Jistou změnou prošla i pódiová prezentace. Projekční plochy mi připadaly technicky lepší a ostřejší než při posledním vystoupení TTB na Colours a hlavně Milan Cais tentokrát nestrávil tolik času lezením po výškách, ale naopak seskočil dolů a prodral se docela daleko do publika. Mardoša pak po skončení písničky působil zaskočeně právě tak akorát (hluché místo cesty zpátky na pódium bylo třeba nějak zamluvit), abych si nebyl jistý, nakolik to bylo naplánované předem.

Významným oživením byla zhruba v půlce i nahrávací vsuvka, která sice byla dopředu zmiňována v médiích, ale na kterou jsem před koncertem úplně zapomněl. TTB si totiž vymysleli, že na nové desce budou mít největší sbor v ČR a k tomu se publikum na Colours skvěle hodilo - jen s nácvikem byly trošku problémy. Když totiž Milan Cais oznámil, že text, který by se měl zazpívat, je "Praha", tak se z několika míst ozval nespokojený pískot, ale když Milan upřesnil, že je to "Pra-ha-ha-ha" a "Če-chi-chi-chi" a že je to vlastně myšleno jako výsměch, tak si publikum dalo říct a pod vedením sbormistra a předzpěváka v jedné osobě obojí zazpívalo. Trochu mě překvapilo, že se to odzpívalo jen jednou, protože osobně mám z bezpečnostních důvodů radši všechno minimálně dvakrát, ale Dušan Neuwerth snad ví, co dělá a nebude potřeba to znovu nahrávat na jiném festivalu. =)

Když se pak dav po koncertě zvolna přesouval zase k hlavní scéně, tak mě lehce pobavila zaslechnutá věta: "To jméno Tata Bojs znám, ale do dneška jsem neznal ani jednu písničku". Z dalšího kontextu jsem pochopil, že mluvčímu se koncert líbil, ale je zajímavé, že na Colours chodí i lidé, kteří v podstatě neznají českou skupinu, která už funguje přes 25 let a pořadatelé ji považují za natolik významnou, že ji pustí na druhou největší scénu v docela prestižním čase. Asi to mnohé vypovídá o rozdílech mezi pořadateli českých hudebních festivalů a rádiovými dramaturgy.

Hlavní hvězda uzavírající celý ročník byl Mika a ten pro změnu přestavoval zástupce druhé skupiny: "To jméno mi nic neříkalo, ale jak začal zpívat, tak jsem zjistil, že ty písničky znám." (jiný nejmenovaný divák ;) Vypadalo to, že Mika si je své neurčité popularity vědom, protože nenechal nic náhodě a koncert zahájil svým prvním hitem Grace Kelly a další tutovku Relax, Take It Easy (ne, fakt to není cover Frankie Goes to Hollywood, ale spíš Bee Gees ;) nasadil jako třetí, aby si i náhodní posluchači ujasnili, s kým mají tu čest.

Mika tedy rozhodně nepatří mezi mé oblíbence, ale musel jsem uznat, že působil jako profík a vůbec člověk, jehož místo je na velké scéně libovolného festivalu. Úvodní klavírní předehru obstaral sám a když se pak přidala skupina, tak zcela samozřejmě vylezl na klavír a trochu si tam zatančil a zaskákal. (Pro mě překvapivě to křídlo vydrželo. =) Navíc ukázal i poctivou přípravu, protože docela dlouhý úvodní monolog ("Jsem poprvé v České republice" atd.) odvyprávěl celý česky a to s velmi slušným přízvukem - v tomhle rozsahu a kvalitě jsem ještě nikdy nic takového od zahraničního zpěváka neviděl.

Dojem z koncertu mi naopak kazil zvuk, protože mi připadalo, že basy kopáku mají výrazně navrch nad vším ostatním, ale nikdo další tenhle můj dojem nepodpořil, takže je docela dobře možné, že jsem měl po těch čtyřech dnech nějak podivně zalehlé uši. Tak či tak jsem musel jít plnit úlohu taxikáře a ty hlavní hity jsem slyšel (o Big Girl (You Are Beautiful) jsem zase tak moc nestál =), takže jsem se nenápadně vytratil do tmy a Mikovi to zřejmě nevadilo.

Kolem a kolem to ale letos nebyl zase tak špatný ročník... =)

Colours 2015 - den třetí

Protože teď z rodinných důvodů bohužel nemůžu vyrážet na aktuální kulturní akce do divočiny, tak budu ještě chvíli psát o těch minulých, co se konaly uprostřed průmyslové aglomerace... =)

Program třetího dne Colours mi původně připadal nejchudší, ale nakonec to pro mě byl asi nejvydařenější den celého ročníku.

Začal jsem až odpoledne s Owenem Pallettem a byla to dobrá volba. Jméno jsem měl uloženo někde v povědomí, ale nevzpomínám si, že bych od něj slyšel nějakou písničku. Teď mám důvod to napravit.

Owen působil jako slušný a zdvořilý chlapec a vůbec mi připomínal našeho dávného amerického lektora angličtiny z gymnázia. Jeho dva spoluhráči na kytaru a bicí s ním svým vzhledem příliš neladili, protože ti pro změnu vypadali jako řízci z nějaké vesnické hospody (černobílé maskáčové tričko a basketbalové tílko a šiltovka), ale ti na tomhle koncertu nebyli příliš podstatní, protože to byla spíše one man show. (Občas doslova, protože spoluhráči na pár písniček zmizeli v zákulisí.)

Pallett si navíc takticky brzy po začátku připravil půdu, když začal vysvětlovat, že musel upravit playlist, protože se mu rozbil "gear" (docela by mě zajímaly detaily, ale bohužel nebyl konkrétnější) a že ještě těsně před koncertem váhal, jestli to vystoupení raději nezruší, ale nakonec vybral písničky, které zvládne zahrát se zbývajícím nepoškozeným vybavením. Navíc jsou to prý ty nejlepší. ;)

Jak se brzy ukázalo, tak nejdůležitějším nepoškozeným vybavením byly housle a nohou ovládaný looper, který byl využívaný velice vydatně, takže si pak Owen mohl zavtipkovat, že to sice vypadá, že na scéně stepuje, ale že dělá, co může. Když pak úplně samozřejmě a bez sebemenšího zaváhání poskládal za necelou minutu čtyřhlasou houslovou smyčku, kde každý hlas byl nahraný jiným stylem a rejstříkem a přitom se pěkně doplňovaly, tak jsem mohl jen uznale smeknout - ovšem neměl jsem co. Co může být lepšího, než sledovat, jak písnička na pódiu postupně "vzniká" z ničeho, až dosáhne zvuku menšího smyčcového orchestru? Tohle jsou momenty, kvůli kterým se chodí na živé koncerty.

Na úplně opačném konci areálu jsem stihnul ještě poslední písničku Anety Langerové (schválně můžete hádat kterou ;). Kolem scény bylo narváno a bylo slyšet, že doprovodná skupina je nástrojově posílena, takže jednoznačný úspěch, ale zase nemůžu říct, že bych svého pozdního příchodu nějak výrazně litoval.

Koncert brazilské zpěvačky (ovšem z Berlína =) Dillon působil proti Pallettovi bohužel naopak velmi neživě. Hudba byla stylově temná, s aktuálním elektronickým zvukem a Dillon procítěně zpívala, ale popis z festivalové brožury "zpěvačka a klavíristka" mi připadal značně nadsazený, protože málokdy se stalo, že by zahrála více než jeden akord za takt. Většinu hudebního doprovodu obstarával podobně snědý chlapík za stolem plným různého elektronického vybavení na druhém konci pódia a Dillon mu klavírem jen přizvukovala. Když pak došlo na téměř klasickou klavírní baladu, kde by se mohla instrumentálně blýsknout, tak zbaběle prchla k samostanému mikrofonu a klavír nechala na pospas kolegovi - a ten tedy ukázal, že umí víc než jen "kroutit čudlíky". Čistě poslechově bylo všechno vymakané, ovšem nebyl to živý koncert, ale spíše velmi profesionálně zvládnuté karaoke.

České duo Kieslowski si s podobným rozložením sil a techniky poradilo mnohem přesvědčivěji, což asi vychází už z toho, že jako správní folkaři hrávali původně všechno živě. V poslední době přidali dost elektronických předtáček, ale živé hraní má stále přesilu a elektronika se drží spíše v pozadí - tedy většinou, protože v některých písničkách z první akustické desky mi zní přidané elektronické bubny jako nezvaní vetřelci. U nových písniček, které už tak vznikaly, to spojení stylů funguje lépe, ale bohužel pro Kieslowské musím říct, že úplně nejlíp mi zněl závěrečný přídavek postavený na Bonusově remixu, který byl přitom asi nejelektroničtější. Všechno ale působilo bezprostředně (mimochodem podle Marie měl ještě v Gongu vystoupit "Bonus s Tvrdým" =) a potěšila mě i vložená rozlučka "A to je všetko" přiznaně ukradená Longitalu. (Ten jsem ve čtvrtek bohužel nemohl stihnout.)

Z mimohudební oblasti bych ještě rád zmínil nepovedenou výpravu na záchod do nové "bílé budovy". Toalety totiž byly právě z technických důvodů zavřené a ten hlavní technický důvod bylo auto Vodovodů a kanalizací stojící opodál, které právě odčerpávalo žumpu a jeho osádka očividně neměla zájem o to, aby jim tam při práci přitékalo něco navíc. =) O téhle trapně přízemní (nebo vlastně podzemní) záležitosti píšu asi hlavně proto, že mě do té doby nenapadlo, že téměř v centru Ostravy existují budovy, které nejsou připojeny na kanalizaci. Ostravská infrastruktura má holt ještě rezervy...

O tom, kam se vydám dál, jsem neměl příliš jasno, ale Rudimental na hlavní scéně mě příliš nelákali, tak jsem trochu zariskoval a vydal se bez rezervace do Gongu. Nějaká Irka přece není Marek Eben, takže aspoň jedno volné místo se určitě najde!

Na proklouznutí mezi strážemi jsem měl asi pět minut. První hlídka nekladla větší odpor: "Já už tady lístky nemám, ale nahoře je ještě kolegyně." Vyjel jsem o patro výš a hrnul se ke kolegyni, která rozdávala A4 s nadbytečnými rezervacemi. Kapacita Gongu je 1509 lidí a pouze jednomu člověku se stane, že přesně před ním dojdou lístky. Tím člověkem jsem byl já. Když jsem viděl, že hosteska má v ruce poslední dva listy, a slyšel, že paní přede mnou chce právě dva, tak jsem se zmohl pouze na "No to snad nemyslíte vážně...?" Výměna informací mezi hosteskami očividně nebyla úplně odladěná: "Zkuste to ještě nahoře přímo u vchodu. Možná nějaké mají ještě tam." Neměli, ale zželelo se jim ubohých poutníků chtivých irské kultury a pár lidí včetně mě dovnitř ještě pustili - předpokládám, že určité procento majitelů rezervací nakonec pravidelně nedorazilo. Volno bylo až v posledních dvou řadách sedadel nahoře a poslední řada už zůstala až do konce koncertu nezaplněna.

Teprve po Colours jsem si přečetl profil Camille O'Sullivan až do konce. Poslední větou je citát: "Ona je trochu šílená, ale nemějte strach, budete ji milovat." Je to docela výstižné, jen slovo "trochu" mohli v té charakteristice klidně vynechat.

Camille O'Sullivan na první pohled působí jako zástupce živočišného druhu, který si nevšimnul, že už měl vyhynout a jehož poslední kolegové zřejmě přežívají ve specifickém prostředí velkých výletních parníků - totiž sólového zpěváka sinatrovského střihu zpívajícího cizí písně s malou doprovodnou skupinou. (Uživit velký orchestr dnes není tak snadné.) Kdyby to tak ale skutečně bylo, tak by zřejmě nevystupovala na Colours.

Na scénu vstoupila jako upjatá manažerka v obleku a se staženými vlasy a během první písničky se tvářila jako femme fatale, ale postupně tuhle "masku" odkládala, takže u druhé písničky už měla rozcuchané vlasy, místo saka už jen napůl rozepnutou košili a byla bosá, protože lodičky si zula a hodila každou na jinou stranu pódia. Pak se pustila do výkladu, že tohle je live show, takže si může dělat, co ji napadne - třeba napodobovat králíka, což doprovodila názornou ukázkou králičích poskoků a plynule navázala smutnou písní. Tímhle zdánlivě nesourodým způsobem pokračovala a vypadalo to, že to funguje. Když publikum vyzvala, ať zamňouká, že to je dobrá metoda, jak si ve špatný den zlepšit náladu, tak publikum ochotně mňoukalo. Narušil to jen jeden anarchista (no jo - Češi! ;), který do toho mňoukání zaštěkal, ale Camille se nenechala vyvést z míry a na oplátku mu taky zaštěkala.

Nevzpomínám si na žádnou písničku, ve které by předváděla, jaký má rozsah nebo něco podobného, ale to, co zpívala, podávala věrohodně a s vervou. Většinu písniček jsem neznal, ale repertoár sahal od námořnických (pseudo?) lidovek (a capella!), přes cosi zavánějícího sedmdesátými lety a Yvonne Přenosilovou až k písničce Hurt, která začala zhruba tak, jak ji proslavil Johnny Cash, a končila téměř jako původní verze Nine Inch Nails. =)

Vypadalo to jako naprosto nesmyslná směs, ale tahle paní zřejmě dělá něco dobře, protože tradiční festivalová fluktuace publika byla celý koncert naprosto minimální a na konci Gong povstal jako jeden muž a tleskal jako necelých 1500 mužů a žen. Všeobecné nadšení se přeneslo i ven ze sálu, takže přes napůl improvizovanou autogramiádu se téměř nedalo dostat ke schodišti. Byl to tedy ten typ koncertu, který mě k poslechu alba rozhodně nenaláká, protože se obávám, že ta atmosféra je nepřenosná, ale jsem opravdu rád, že jsem se tam bez toho lístku nakonec dostal. =)

Do dalších větších akcí už jsem se nechtěl pouštět, tak jsem se přesunul na scénu s tradiční nafukovací sochou Radegasta, kde nastupovali Slováci Fallgrapp. Pokud správně chápu, že jméno mělo být parafrází Goldfrapp, tak by možná bylo vhodné ještě zvážit změnu na Bobono, protože tam byla podobnost výraznější. Vlastně byla možná výrazná až tak, že to bylo na hranici žaloby ;), ale musel jsem uznat, že Fallgrapp Bonobo dokonce trumfli v poměru živých hudebníků a předtáček.

Rozdíl byl taky ve větším podílu zpěvu, což zajišťovala poněkud buclatá zpěvačka v krátké sukni. Zpívala dobře a taky tak nějak bonobovsky (tím nemyslím zpěv samotného Simona Greena, ale typ zpěvaček, které si vybírá ke spolupráci), ale připadalo mi trochu škoda, že zpěv působil spíše jako dekorativní prvek a trochu se ztrácel obsah textů. I tak je ale fajn, že takovou skupinu Slováci mají.

Před cestou domů jsem se ještě zastavil na kratší průzkum Schwarzprior. Dva chlapíci s notebooky začali vskutku minimalisticky, protože zhruba úvodní minutu se ozýval jenom pravidelně bouchající kick, ale pak se přidaly další zvuky a rozjelo se poněkud oldskool EBM. Tahle hudba není pro starý, ale obávám se, že dneska už ani pro mladý.

Pak se na dost tmavé pódium připotácel třetí člověk a zhruba další minutu se mlčky zmítal, což byla ta lepší část, protože pak začal něco pokřikovat do mikrofonu. S nostalgií jsem si vzpomněl na zvukovku WWW na Pohodě 2007 (sakra, to už je tak dlouho?), kde Ondřej Anděra dával pokyn zvukaři, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu". Zdálo se, že pokud Schwarzprior ten den zvukovku stihli, tak jejich pokyn týkající se zpěvu musel být "dejte tam krátký delay se silným feedbackem, aby hlas úplně rozbřednul a k rozeznání byly jen samohlásky". První víceméně srozumitelné slovo se mi povedlo dešifrovat zhruba u třetího tracku (o písničkách se v tomhle případě skutečně nedá mluvit =). Zřejmě někdy v té době i zvukař pochopil, že to s tím efektem trochu přehnal a šel trochu do sebe, protože pak se mi povedlo zachytit i další slova jako "Star Trek", "Star Wars" a "je nejvyšší čas zmizet domů", tak jsem se podle toho zařídil. Pokud jsem snad něčemu rozuměl špatně, tak to byla jednoznačně chyba zvukaře. ;)

Colours 2015 - den druhý

Než se dostanu k programu druhého dne, tak bych rád upozornil na stavební úpravy, které jsem zapomněl zmínit v první části. Kromě rekonstruovaných budov Hlubiny a turistického centra (i se záchody! =) mě asi nejvíc potěšilo nové schodiště a na ně navazující lávka k Full Moon scéně. Proti té rekonstrukci budov je to sice prkotina, ale dost to zkrátilo některé trasy a částečně odlehčilo "hlavní třídě". Nějaký průchod navíc by to asi ještě chtělo, ale obávám se, že to už by byl oříšek, který by vyžadoval mnohem razantnější stavební a demoliční zásahy.

Jinak jsem druhý den zahájil tak, jak jsem první končil - po důchodcovsku a šel se podívat na Bratry Ebeny (a spol.).

Gong byl samozřejmě vyprodaný (nebo existuje i slovo vyrezervovaný?), a tak jsem vzal zavděk projekcí koncertu za Gongem (teď mě tak napadá, že Ebeny jsem snad ještě nikdy neviděl na vlastní oči), která byla ovšem taktéž slušně zaplněna. Suchý důchodcovský humor očividně táhne a aby Marek Eben nenechal nikoho na pochybách, o jakou akci se jedná, tak se brzy po začátku pustil do vysvětlování, že pokud si někdo po včerejším programu myslí, že vystupuje v masce, tak ho musí zklamat, protože takhle staře skutečně vypadá.

Já mám Ebenův humor docela rád. Žánrové parodie Trampská a Folkloreček beru už jako klasiku a manifest duševního zdraví Nebudu číst noviny by možná mohly televize vysílat před každými zprávami ("Jsou to jen blbiny, kraviny, koniny a voloviny"), takže jsem byl s koncertem (byť přenášeným) spokojen. Jen zápletka "písničky" Houston (seznam věcí při letu do vesmíru) mi nepřipadá dost nosná (všimněte si použití ebenovského eufemismu! ;) a pokud by se někomu podařilo zabránit už před lety jejímu vzniku (nevíte někdo o levném stroji času?), tak bych byl ještě spokojenější.

Abych zabránil opakování rezervačního fiaska s Ebeny, tak jsem si pořídil rezervaci na půlnoc a mohli jsme se přestěhovat zase na opačný konec areálu.

Z koncertu Josého Gonzáleze jsme stihli už jen konec a podle očekávání se taktéž nejednalo o žádný nářez, i když se José vyzbrojil malou doprovodnou skupinou, která obsahovala i tak divoký nástroj, jako jsou bicí. ;) Jádrem ale přece jen zůstalo Josého vybrnkávání a zpěv a to hlavní jsme stihli, protože Teardrop a Heartbeats si samozřejmě nechával na závěr.

Kasabian registruju od singlu Processed Beats (2004) a první dvě alba jsem docela poslouchal, ale o personální složení a dělbu práce ve skupině jsem se nikdy nezajímal, takže teprve letos na Colours jsem zjistil, že většinu písniček *nezpívá* ten hubený kytarista (mám dojem, že v devadesátých letech musela váhu anglických rockerů hlídat nějaká odborová organizace, protože tehdy takhle vychrtle vypadali snad všichni), ale úplně jiný člověk, kterého si podle obličeje vůbec nepamatuju - a zřejmě si ho nezapamatuju ani po Colours, protože mě fascinoval především jeho tmavě modrý baloňák, jehož elegantní střih by mu jistě záviděl i vedoucí samoobsluhy Jouza z filmu Ať žijí duchové. (Druhá možnost je, že za těch posledních deset let dost přibral a nechal se ostříhat, ale tomu odmítám věřit - vždyť je to anglický indie rocker! ;) Jinak ale zpíval velmi jistě a ještě stíhal tak nějak po anglicku sportovně provokovat publikum ("raise your fucking hands" a podobné koncertní evergreeny).

Kasabian jsou každopádně stadiónová skupina a na Colours to dokázali prodat. Především prvních pár písniček sypali na lidi jeden nekomplikovaný nářez za druhým (i na pamětnické kousky došlo) a publikum vypadalo mnohem spokojenější než ve čtvrtek. Pak přece jenom trochu ubrali a pro mě dost překvapivě a bez varování zařadili cover People Are Strange od The Doors. Ještě překvapivější bylo, jak moc se zvukově i hlasově přiblížili originálu. ("God bless you Jim Morrison!") Pak zase šlápli na plyn, ale já jsem nemohl nechat Joshuu Eustise bez dozoru a začal jsem se prodírat davem pryč...

Americká elektronická scéna je zahlcena lidmi, u kterých se v tisku pravidelně objevuje dovětek "bývalý člen Nine Inch Nails", což je způsobeno tím, že Trent Reznor skládá skupinu na každé turné téměř od nuly. V roce 2013 si po další personální rošádě vzpomněl na svého starého známého Joshuu Eustise, který navíc zrovna neměl do čeho píchnout, a ten tak s NIN absolvoval jako záskok část turné. Nepřipadalo mi, že by se stal plnohodnotným členem skupiny, ale už tehdy mi bylo jasné, že klub Bývalých členů NIN se právě rozrostl o dalšího člena a mé očekávání se vyplnilo i ve festivalové brožuře: "Vedlejší projekt Joshuy Eustise, jediného současného člena Telefon Tel Aviv a někdejšího člena Nine Inch Nails." =)

Písničky pro album Move to Pain Eustis zřejmě původně zamýšlel jako pokračování Telefon Tel Aviv, ale vydání nějakou dobu odkládal a nakonec usoudil, že bude vhodnější je vydat pod jménem Sons of Magdalene, protože to vůbec neznělo jako TTA, ale spíše jako ztracená deska Depeche Mode z roku 1982 (zřejmě nahraná někdy mezi Speak and Spell a A Broken Frame). Na můj vkus je to příliš retro, ale na koncertu na Colours to nebylo poznat. Tedy ono tam nebylo poznat skoro nic.

Když jsem dorazil na Hlubinu, tak do budovy, kde elektronická scéna sídlila, jsem se dostal snadno, protože publikum bylo značně prořídlé, ovšem velmi rychle jsem budovu zase opustil. Hlasitost musela překračovat nějaké hygienické normy, protože jsem fyzicky cítil, jak mě beaty vytlačují ven ze dveří.

Věci z desky jsem rozeznával jen občas, protože všechno znělo mnohem hlasitěji a zkresleněji, a písničky se z toho téměř vytratily. Josh sice občas zpíval, ale nebylo to moc slyšet, a nejsem si jistý, jestli to bylo jeho záměrem.

Akustické podmínky téhle scény mi vůbec připadaly dost problematické. Nacpat elektronickou scénu do budovy se čtyřmi holými zdmi má asi logiku z hlediska návštěvnosti (na Colours jsou to v programu spíše rarity), ale z hlediska zvuku je to tragédie, protože většina elektronických projektů se vyžívá v hutných basech, které se pak odrážejí od stěn všemi směry a shazují přítomným gentlemanům klobouky.

Nejlepší poslech tak byl nakonec venku před budovou (takže vlastně další TV přenos) a bohužel se mi zdálo, že mnoho lidí víc zaujala doprovodná projekce s živým kreslením obličejů, kterou obstarávala nějaká paní, co byla Eustisovi zřejmě přidělena ex offo na místě.

Další zakroužkovanou položkou v mém seznamu byl The Cinematic Orchestra a ten naštěstí dopadl výrazně lépe. Proti deskám mi koncert připadal trochu jazzovější a méně "kinematický", ale zato TCO dodrželo delší stopáž jednotlivých skladeb, které měly snad všechny přes osm minut. Na to pak trochu doplatili hostující zpěváci (jména jsem samozřejmě nerozuměl [zlaté titulky Bokky!], ale v rámci vyváženosti to byli běloch a černoška), kteří si odzpívali jednu a jednu a půl písničky a měli po koncertě, což mi připadalo jako plýtvání lidskými zdroji. Jinak bez připomínek. =)

Jediným záporem se vlastně stala časová kolize s koncertem Kalle, které jsem měl zakroužkované méně výrazně, ale to už se tak na festivalech stává. Navíc mělo být ještě hůř (psaní téhle pasáže jsem se z osobních důvodů bál už v pátek) - kvůli rezervaci v Gongu už jsem v podstatě nemohl čekat na St. Vincent a zase zamířil zpátky.

Speciálně pro věrné fanoušky mého festivalového stravování uvádím, že zbývajících deset minut u Gongu jsem využil k nákupu a konzumaci kebabu v tortille a že to po všech stránkách splnilo mé očekávání. ;)

Ještě před tím, než společný koncert Clarinet Factory a Floexe začal, jsem se dožil dalšího drobného zklamání, protože sál byl zaplněn jen asi ze dvou třetin, takže rezervace vlastně nebyla potřeba, ale samotný koncert byl fajn. Všechny ty dechové nástroje najednou fungovaly a doplňovaly se a aby to nebyla nuda, tak se i trochu zpívalo (česky a francouzsky). Tomáš Dvořák párkrát použil vibrafon a nějaké akustické drobnosti, což klarinety pěkně doplnilo, a jednou se pustil do širokopásmového bručení na syntezátoru, což mělo zřejmě naopak dodat dramatický kontrast, ale to se mi zdálo už moc "na sílu".

Publikum v Gongu mě ovšem tradičně štvalo, protože téměř po každé písničce se zvedla nějaká skupinka lidí a vyrazila stíhat zase nějaký jiný koncert nebo možná noční autobus. Ti, co neodcházeli, to taky moc nevytrhli, protože když jsem se kolem 0:45 ohlédl, tak zhruba polovina měla zavřené oči a nevypadalo to, že by to byly kvůli ponoření se do hudby. Naštěstí je co pár minut budil potlesk té zbývající poloviny. ;) Zatímco jinde ve světě se teď konají uspávací koncerty jako extravagantní novinka, tak na Colours jsou v Gongu už pár let běžné - jen to bohužel postrádá tu extravaganci a účinkující s tím zřejmě před koncertem nepočítají.

Já jsem nepotřeboval stihnout žádný autobus, ale zdržet jsem se už taky moc nemohl, takže jsem se cestou ven z areálu znovu alespoň na patnáct minut zastavil u elektronické scény, kde Joshua Eustis nastoupil do druhého kola, tentokrát pod hlavičkou Telefon Tel Aviv DJ set. V tom dodatku "DJ set" jsem tušil háček už předem a ukázalo se, že oprávněně. Bohužel jsem se nedočkal ničeho, co by aspoň trochu připomínalo zlaté glitchové časy TTA. Na rozdíl od odpoledne bylo narváno, lidé tančili i venku a Josh to zřejmě hrál na jistotu v pravidelném čtyřčtvrťovém taktu. Přímo v otevřených vratech z davu vyčníval Josef Sedloň a spokojeně kýval hlavou do rytmu, ale já jsem nespokojeně odcházel vstříc sobotě.

Colours 2015 - den první

Rok se s rokem sešel a na mě opět dolehla tíha podělit se s úzkou veřejností o své zážitky z letošního ročníku Colours a začínající (?) krizí středního věku, která samozřejmě může mít na podobu téhle reportáže neblahý vliv... =)

Pracovní povinnosti způsobily, že jsem tradičně dorazil později, než jsem původně plánoval a navíc jsem se trochu zdržel u vstupu, kde jsem se pustil do studia vývěsek. Kolem se táhly fronty návštěvníků, kteří měli vstup na jméno a dožadovali se vydání lístku, kdekoliv to bylo jen trochu možné. Jediné okénko, ke kterému se dalo poměrně snadno dostat, mělo sloužit pro akreditace novinářů, ale prakticky sloužilo jako informace všeho druhu. Slečna uvnitř tak vyřizovala ledacos jen ne akreditace, takže po několika dotazech zmatených kolemjdoucích vykoukla ven a zavolala: "Je tady i nějaký novinář pro akreditaci?" Shodou okolností tam jeden hudební novinář stál (Pavel Klusák), takže se přihlásil a podivil, proč to slečna musí vyvolávat, když je to nad jejím okénečkem napsané. Mě v tu chvíli pro změnu napadlo, že od doby národního obrození prestiž a proslulost novinářů zřejmě dost poklesla - tedy alespoň doufám, že Borovský nebo Neruda by při vstupu nemuseli ukazovat c.k. občanský průkaz... ;)

Z koncertu Houpacích koní na scéně Full Moon jsem stihnul zhruba polovinu. Jako technickou změnu k lepšímu jsem proti loňsku zaznamenal posunutí pódia o pár metrů stranou mezi budovy a jeho natočení o 90 stupňů, protože loni mě tam dost otravovaly odrazy zvuku od protilehlé stěny. Koně (Koni? ;) asi odehrály (-li) svůj standard (drhnutí kytar v anglickém 90s stylu a poněkud kryptické texty často srozumitelné jen pro zasvěcené), ale koncert trochu postrádal atmosféru, protože bylo ještě světlo, areál se teprve plnil a většina návštěvníků si spíše hledala místo před hlavní scénou, takže před pódiem FM nebylo zrovna našlapáno.

Pak už přišel čas na první velkou hvězdu letošního ročníku a v mém případě i na poměrně velké zklamání - Björk. Místo koncertu se totiž konalo vystoupení. Scénu obsadil početný smyčcový ansámbl (komplet v bílém), za kterým vyčnívali dva chlapíci s notebooky, a v popředí se pohybovala malá postavička s nějakou členitou maskou z větviček na obličeji, pod kterou se jen taktak dal nacpat mikrofon. Orchestr i laptopáři jsou na pódiu samozřejmě naprosto statičtí, takže o to větší pozornost je pak věnována zpěvákovi v popředí a tady byl první kámen úrazu. Pokud člověku dáte na hlavu masku, tak divák přijde o možnost sledovat jeho mimiku a ztrácí se velká část osobního kontaktu. To byl zřejmě záměr, protože Björk svoji komunikaci s publikem omezila na naprosté společensky únosné minimum a mezi písničkami si obvykle vystačila s rozsekanými výkřiky v lingvisty dosud nezdokumentovaném česko-polském nářečí: "Dže! Ku! Je!", jenomže hudba a aranžmá, které Björk přivezla, by potřebovala nejprve posluchače nějak získat na svou stranu. Místo osobního kontaktu se ovšem konaly pyrotechnické efekty, projekce starších klipů (Hyperballad nebo Wanderlust) nebo speciální krátké "přírodopisné filmy" (například Army of Me doprovázely detailní záběry sršňů masakrujících včely před úlem - očividně evropské, protože [jak mě před časem poučil jeden japonský TV dokument] asijské včely používají proti sršňům fungující skupinovou taktiku), které na sebe až příliš strhávaly pozornost. Hudba totiž neměla velkou šanci rozlehlé (a postupně řídnoucí) davy pod pódiem zaujmout - smyčce šmidlaly (pardon - mám pro smyčce slabost, ale tady jsem tomu slovu nemohl odolat ;) podivné a dost zneklidňující harmonie, přes které se ozývaly laptopové bubny a pazvuky, ovšem i u těch jsem měl pocit, že zní jinak (zkresleně? přebuzeně?), než by obvykle měly. Nad tím vším se vznášel typický táhlý přepjatý zpěv Björk, který ovšem ve větších dávkách (v mém případě se to začalo projevovat asi po patnácti letech poslechu) může působit jako nepříjemná manýra.

Samostatnou kapitolou by pak mohla být výslovnost angličtiny, která byla u Björk vždy docela specifická, ale v poslední době mi připadá, že místo toho, aby se postupně blížila normálu, tak její anomálie sílí. Při každém poslechu posledního alba se mi zabodává do uší slovo "ríspekt" s česky znějícím "r" a na koncertě jsem si podobných perliček vrchovatě "užil" i ve starých písničkách, které na nahrávkách zní poměrně anglicky.

Vytrval jsem až do konce, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že Björk měla přijet přinejmenším před deseti lety, dřív než začala vytvářet alba jako konceptuální umění. (Ech, teď se dívám, že album Vespertine, kde se Björk pěvecky krotila, vyšlo už v roce 2001...)

Když jsem se ve festivalovém programu dočetl, že polská skupina Bokka vystupuje v maskách a nekomunikuje s publikem, tak jsem zaváhal, jestli toho artového přístupu není na jeden den až moc, ale nakonec to nebylo tak hrozné. =)

Kdyby to nepsali v programu, tak bych polský původ nejspíš neuhodl, protože mi to znělo spíše jako americké skupiny křížící všechny možné hudební vlny posledních třiceti let, takže není zase tak překvapující, že to Bokka dotáhla až do Pitchforku. =) Na masky a jednotné bílé oblečení skutečně došlo, ale v komunikaci s publikem Bokka porazila Björk na hlavu, protože zpěvačka (mimochodem na koncertě mi hlasově trochu připomínala Karin Dreijer) nějaké emoce dávala najevo i beze slov a mezi písničkami vyťukávala krátké zprávy, které se promítaly na velké plátno na scéně. Nebylo to sice nic, co by obsahově překračovalo běžné koncertní průpovídky ("jsme rádi, že jsme tady"), ale překvapivě dobře to fungovalo. Psaný text (byť s občasnými překlepy) je obvykle srozumitelnější než pokřikující frontmani a navíc takové krátké zprávy pěkně ladí s Twitterem a SMS, takže možná se z toho časem stane koncertní trend. ;)

Na hlavní scéně pak následoval koncert Zrní se symfoňákem, tak jsem se odhodlal dát jim šanci. Překvapivě to znělo docela dobře a funkčně, ale nevěřícně jsem se snažil uhodnout, proč má zpěvák na hlavě velké péro (na tomto místě mohl být pubertální vtípek, ale není ;) a taky jsem měl dojem, že na to, že Zrní nijak cíleně neposlouchám, tak už se v jejich repertoáru začínám orientovat, což rozhodně nebylo mým záměrem. (Ano, opět Hýkal, Pokraj a Dva, což je jediná písnička Zrní, kterou jsem zatím vzal na milost.) Najednou jsem pocítil neodolatelnou touhu jít si poslechnout raději Vladimíra Mišíka, což se mi asi ještě nikdy nestalo, a ke svému překvapení jsem se jí podvolil.

Nejsem si jistý, jestli to není nějaká předzvěst blížícího se stáří a následovaná pravidelným sledováním TV Šlágr, ale poslouchat starší chlápky, kteří jen tak hrají starší písničky, bylo docela uklidňující - pokud tedy nepočítám neustálé Mišíkovy narážky na jeho stáří. Sbor v Byl jsem dobrej, který Mišíkovi hlasitě odpovídá "Jsi starej", mi tentokrát přišel obzvlášť výrazný a výklad o tom, že teď zpívá Slunečný hrob asi o tón níž než zamlada, taky působil trochu posmutněle. Aspoň že jsem tam našel místo, kde se dalo sednout. Stáří holt není pro zbabělce!

Pak mě zpráva v mobilu odvolala na Nod Nod, protože to prý musím vidět, tak jsem to viděl. Oproti své podskupině Kalle je to fakt sakra rozdíl v agresivitě, takže zpěvačka Veronika Buriánková se do toho pěkně opřela, ale obávám se, že doma si to pouštět nebudu.

To už se mi blížil plánovaný skupinový odjezd domů, a tak jsem podnikl jen krátkou průzkumnou výpravu na Clarka, ale takhle po půlnoci mi to znělo jako příliš generická elektronika. Bylo to sice bez zpěvu, ale téměř se mi zdálo, že tam slyším sbor zpívat "seš starej", tak jsem se jel raději vyspat na lepší zítřky...

Jazykový koutek - Schwarzenigga

Etymologie německých příjmení asi není zrovna ideální téma na zahájení nezávazné konverzace a na blogu to asi taky nebude zrovna trhák, ale co už... =)

Život je plný zklamání - až do dnešního dne jsem si myslel, že etymologický rozbor příjmení Schwarzenegger je naprosto očividný: schwarze Negger = černý černoch. Tuhle jistotu ovšem rozbila informace, že samotný Arnold své jméno vysvětluje jako "černý oráč", a tak jsem trochu zapátral, co chytrého se na toto téma dá najít v angličtině a němčině.

"Černošskou teorii" skutečně kazí už skutečnost, že jméno Schwarzenegger se německy nedělí na Schwarze-negger, ale na Schwarzen-egger. Tak či tak je začátek odvozený od slova "schwarz" (černý), ale co s tím zbytkem?

Asi je vhodné začít od konce: koncovka "-er" se v němčině používá pro povolání nebo pro obyvatele.

První varianta odpovídá Arnoldovu zjednodušenému výkladu pro americké publikum. "Die Eggen" jsou brány (ve smyslu zemědělského náčiní), "eggen" znamená vláčit pole a "der Egger" by tedy měl být česky nejspíš "Vláčil". Problém téhle teorie je v tom, že toto podstatné jméno se v němčině v tomto významu vyskytuje sporadicky. Navíc spojení se slovem "černý" mi nepřipadá příliš pravděpodobné. (Snad leda kdyby byl černovlasý...?)

Pravděpodobněji zní místopisná varianta: "-er" odpovídá českému "-ák" nebo "-ský" (Pražák, Rosický, Čechtický, Petřvaldský), takže Schwarzenegger je prostě člověk pocházející z obce Schwarzenegg - a takové místo skutečně v Alpách existuje (dokonce zřejmě několik). Zbývá si ujasnit, co znamená Schwarzenegg. ;)

To mi už na první poslech asociuje příjmení Schwarzenberg (černá skála) a zřejmě je to správná asociace. Podstatné jméno "Egg" v současné němčině neexistuje, ale je to pravděpodobně tvar odvozený od slova "die Ecke" (roh, hrana) a němečtí etymologové ho vysvětlují jako "(skalní) výčnělek" a celé jméno "Schwarzenegg" přibližně jako "černý vrch" nebo trochu rozvinutěji "vrch porostlý černým lesem". Arnoldovo "indiánské jméno" by tudíž bylo Ten-kdo-pochází-z-vršku-porostlého-černým-lesem. Nezní to zase tak špatně, ale "černý černoch" mi přece jenom přišel lepší... ;)

Po ptákách

Jsem zklamán.

V roce 2009 jsem ve svém elaborátu o "The Wind-Up Bird Chronicle" napsal toto:

Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název "Kronika natahovacího ptáka", protože to by bylo dostatečně mnohoznačné. Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".

Jak jsem se ale právě dočetl, tak oficiální český název zní "Kronika ptáčka na klíček". =(

Colours 2014 - den čtvrtý

Tak ať to máme konečně komplet... =)

Neděle 20.7.

Tradiční pozdní příchod mě tentokrát příliš nemrzel, protože Listolet si u mě připsal (nebo vlastně spíš odepsal) minusové body. Cover verze Mňágy na Dárečku a nějaké starší ukázky na webu byly fajn, ale když jsme dorazili, tak se členové skupiny právě snažili publikum přesvědčit, že “nejsme jenom takoví zasnění romantici” a že mají i smysl pro humor - bohužel o dost jiný než já. =]

Vše korunoval závěrečný anglický duet s hostující Lucií Redlovou uvedený žertovnou historkou o tom, jak jim vydavatel zkritizoval anglickou výslovnost, že to zní, jako by to zpíval Japonec, a jak jim pak u té písničky na webu nějaký Japonec pochválil zpěv. Pověsti nelhaly… =}

V neděli se naše požadavky scvrkly už jen na to, abychom si měli kam sednout, a v tomto směru byl nejlepší Gong, a tak jsme se ocitli na koncertu skupiny 9Bach a nakonec to nebylo špatné.

Nějak takhle by možná zněly skupiny Hradišťan nebo Javory, kdyby vznikly ve 21.století ve Walesu. Kromě klasických rockových nástrojů se totiž z pódia ozývaly třeba i xylofon a hlavně harfa a repertoár se skládal ze směsi upravených lidovek a vlastních pseudolidovek.

Koncert táhla hlavně zpěvačka (a klávesistka) Lisa Jen se svým křišťálovým (je to klišé, ale nemohu jinak =) hlasem, která fungovala i jako moderátorka. Její anglické výklady, o čem která písnička je, a ebenovsky decentní humor na velšský úkor, se ale asi trochu míjely účinkem, protože dvě důchodkyně sedící za námi to zhodnotily slovy: “Mluvíš hezky, ale ja něpanimáju”. (Jejich další komentáře - a nebylo jich málo - jsem naštěstí zapomněl.)

Publikum bylo vůbec jistou vadou na kráse koncertu, protože po každé písničce se zhruba třicet lidí sebralo a prchalo ven. Na festivalu je taková cirkulace publika asi nevyhnutelná a na otevřených scénách se to děje běžně, ale v Gongu, kde má člověk celý sál jako na dlani, to působilo dost nepatřičně. Když pak na konci zbylých 900 lidí nadšeně povstalo a Lisa Jen se udiveně ptala: “To vstáváte nebo odcházíte?”, tak jsem si nebyl jistý, jestli je ten dotaz myšlen ironicky nebo vážně.

Dalším bodem programu, na který jsem nešel zcela dobrovolně, se stali Chinaski. Až do tohohle koncertu jsem k nim měl poměrně neutrální vztah a pokud si vzpomínám, tak jsem je na živo nikdy neviděl, což se zpětně zdá být šťastnou shodou okolností. ;)

Začátek byl přitom poměrně slibný. Místo obvyklého nástupu skupiny na scénu se Michal Malátný s kytarou a malým náhlavním mikrofónem zamíchal mezi čekající diváky a cestou na pódium sám odehrál a odzpíval první písničku, což jsem bral jako sympatickou snahu koncert nějak oživit, ale dál už si u mě připisovali samá negativa.

Nevím úplně přesně, čím to bylo, ale zřejmě už Malátného intonace a komentáře na mě dělaly dojem “machr sestoupil mezi prostý lid” (podobný dojem jsem měl loni z kusu koncertu Wanastovích Vjecý) a výběr úvodních písní to moc nezachránil. Existuje nějaký důvod, proč se v roce 2014 stále ještě zabývat bojem proti Jiřímu Paroubkovi a nadáváním na poměry? (“přestaň si platit svýho zloděje”, “plnou parou zpět”) Imaginární hůl jsem definitivně zlomil u písně Punčocháče, kterou skupina údajně spoustu let živě nehrála a není mi jasné, proč se toho přestala držet. (A všichni: “Kdybych to věděl, že je to poprvé, tak bych tolik nepospíchal. / Kdybys tolik nepospíchal, sundala bych si punčocháče.” A dáme si to ještě pětkrát dokola!) Jestli něco nemám rád, tak je to opakování starých vtipů a tenhle byl myslím starý už když Chinaski začínali, takže si klidně sborově zazpívejte, ale beze mě.

Mou pravou ruku ten den zachránila skutečnost, že už bylo třeba zaujmout pozice v Gongu na Hidden Orchestra, což byla hudebně dobrá volba. Jediným menším kazem je matoucí jméno skupiny, protože daleko přesnější by bylo Playback Orchestra. ;) Hidden Orchestra totiž hráli ve čtyřech lidech (dvoje bicí / občas pozoun, housle / klávesy, baskytara / krabičky), takže bylo od začátku jasné, že si k dosažení svého orchestrálního zvuku budou hodně vypomáhat předtočenými zvuky, ale přece jen je dost neobvyklé, když z playbacku hraje i sólový nástroj, který obstarává melodii, a ještě víc, když ten samý nástroj na pódiu je, ale místo melodie v tu chvíli hraje nějakou nevýraznou vatu v pozadí.

Kromě toho byl na kraji pódia ještě pátý člověk, který se staral o videoprojekci, ale ta mě tedy příliš nezaujala, protože se skládala téměř výhradně z různě přeskupovaných malých kruhových výřezů všeho možného (například detail počítačového ventilátoru a podobně), takže to brzy začalo být vizuálně dost monotónní. Asi by bylo bývalo zajímavější promítat nezkreslené detaily hrajících hudebníků.

V průběhu koncertu jsem trochu přemýšlel, jak mezi členy asi funguje dělba úkolů a pravomocí, ale to ke konci při představování členů stručně a jasně objasnil basák Joe Acheson: “This is MY band - Hidden Orchestra.” Kdyby takhle Lennon představoval Beatles, tak by se zaručeně rozpadli už během pobytu v Hamburgu. =)

Za zmínku ještě rozhodně stojí zařazení živé (víceméně ;) verze remixu skladby 5 Steps, který Acheson udělal pro Clarinet Factory. Těžko říct, jestli to je teď běžná součást jejich koncertů nebo to byla speciální prémie pro české publikum, ale potěšilo to, i když se mi zdálo, že tam těch klarinetů moc nezbylo. A očividně potěšil nejen tenhle remix, protože to byl poslední koncert v Gongu, a tak si mohli Hidden Orchestra dovolit přidávat skoro čtvrt hodiny.

Nevýhodou bylo, že jsme kvůli tomu prošvihli přinejmenším polovinu koncertu Eggnoise. Ty jsem už několik let neviděl, a tak jsem si říkal, že to bude vítaná příležitost ujasnit si, jakými personálními změnami skupina vlastně prošla, ale před pódiem bylo docela husto, a tak jsme se spokojili se vzdálenějšími lavičkami a podezřením, že dřív bylo ve skupině víc dechových nástrojů.

Jinak mi připadalo všechno při starém - téměř všechno bylo anglicky, ale při příchodu jsme stihli i jednu českou (a netrapnou) písničku a všechno působilo sehraně a lehce.

O jediný menší lapsus se postaralo publikum, které se na konci začalo okamžitě stěhovat zase na další scénu, ale část lidí tleskala tak usilovně, že se skupina ještě s mírným úšklebkem vrátila na pódium (taky to byl poslední koncert na téhle scéně): “Ještě nám dovolili přidat a vás už je tu jen půlka?”

My už jsme se ale na další scénu nestěhovali a místo toho jsme hledali nejkratší cestu k místu, kde jsme nechali postele. Před hlavní bránou jsem se ještě málem srazil s baníkovským fotbalistou Davorem Kukecem (s doprovodem), který v tu chvíli (v neděle 22:15) podle všeho na Colours teprve přicházel. Moje záda mi v tu chvíli ukřivděně skřehotala do uší, že to od něho možná nebyl zase tak špatný nápad… =)

Tak nashle zase za rok u stížností na Colours 2015! ;)

Colours 2014 - den třetí

Sobota 19.7.

Možná tomu nebude věřit (spíš jo ;), ale v sobotu jsme opět přišli pozdě a tak jsme se za zpěvu andělského ;) Dana Bárty snažili co nejrychleji dostat ke scéně Full Moonu.

Načasování nám dokonale vyšlo, protože přestože se mělo zhruba ještě deset minut hrát, tak přesně při našem příchodu Prodavač dohrál(i) a opustil pódium. Chvilku to vypadalo, že si chlapci jen dělají prostor pro přídavek, ale když se na chvíli vrátili, tak Šampón jen rozpačitě oznámil, že by ještě hráli, ale v tom horku jim fakt kolabuje notebook, tak sorry.

Horko bylo skutečně slušné a tak se zdálo, že bude výhoda, že Chet Faker hraje na scéně u vysokých pecí, kde byla mezi ochozy nad publikem natažená velká skládaná bílá plachta, ale jak už to tak bývá, nic není dokonalé. Kolem páté hodiny bylo totiž slunce přesně v takové výšce, že svítilo skrz mezeru mezi plachtou a okolními budovami na celé prostranství před pódiem, takže stín se nekonal.

Slunce dokonce docela slušně svítilo i na přední část pódia, kde měl Chet připravený pultík s controllerem, takže k mému pobavení se těsně před začátkem koncertu na pódium ještě vrátili technici s kusem kartónu a velmi profesionálně ho černou izolačkou přilepili na okraj pultu, aby controller zastínili a bylo na něm vidět svítící kontrolky.

Ke žhavé atmosféře koncertu přispívalo i publikum, kterého se sešlo opravdu hodně (myslím, že to byl s náskokem letošní rekord téhle scény) a zdálo se mi, že v něm převažují mladí (a převážně polští) hipsteři, protože když se vousáč Chet konečně zjevil a začal kroutit čudlíky, tak to mělo takovou odezvu, že ta plachta nad námi málem odletěla, a totéž se zopakovalo, když o chviličku později začal ležérně zpívat.

Byl to asi nejtrendovější koncert letošních Colours a mohl být ještě víc, kdyby Chet nechtěl dokazovat, že není jen čudlíkář. Po pár písničkách se totiž přesunul i k sousedním klávesám s Rhodes presetem a všechno to dorazil tím, že si pozval bubeníka a kytaristu a několik dalších písniček odehráli jako velmi tradiční skupina. To nebylo to, co by chtěla naše strana a vláda, a ani polská opozice neprokázala dostatek solidarnośći, takže koncertu trochu spadnul řemen.

Na závěr se Chet vrátil ke krabičkám a bez živého bubeníka to paradoxně zase ožilo, ale ten kontrast obou jeho inkarnací byl opravdu do uší bijící. V každém případě ale zapůsobil sympaticky bezprostředně a když Australan zhodnotí ostravské počasí povzdechem “fucking hot”, tak už to má jistou váhu! =)

Po koncertě bylo třeba počkat, až se prostor alespoň trochu vyprázdní, a pak jsem udělal chybu, že jsem pokusil koupit si svou tradiční festivalovou tortilu. Tedy nakonec se mi to podařilo, ale ve frontě jsem strávil téměř půl hodiny. Z hudebního hlediska to ale asi nebyla zase tak velká ztráta, protože na sousedním pódiu (ano, u tradičního nafukovacího Radegasta) mezitím řádila skupina Bijou Terrier. Když jsem se přiblížil natolik, abych rozeznal slova “refrénu silného jak hovado” (narážka čistě záměrná), a zjistil, že se jedná o tzv. veselý slovenský punk, tak jsem se zase otočil a vrátil se k občerstvení.

Místo po Chetu Fakerovi mezitím obsadila (už skupina?) Never Sol a byl to taky pořádný kontrast. Koncertní sestava se sice skládala ze tří lidí, ale hudební doprovod byl oholený na kost a Sára Vondrášková se často doprovázela jen sama na klávesy, což bubenice doplňovala výrazem “budu tu muset sedět ještě dlouho?”. Celková hudební ponurost dosahoval hodnot přinejmenším 3 Luno, a tak není nijak překvapivé, že přes lepší klimatické podmínky bylo publikum značně prořídlé (mezi lidmi se dalo snadno projít až k pódiu) a nabízely se otázky o kontraproduktivním patriotismu pořadatelů - Never Sol by se hodili spíše na komornější scénu. O to víc mě překvapilo, když kousek přede mnou tři mladí vytáhli kartónový transparent a začali s ním usilovně mávat. Zezadu jsem neviděl, co na něm bylo napsané, ale muselo to být něco velmi vtipného, protože se Sára během zpěvu na moment *téměř* pousmála. To samozřejmě trochu dramatizuju, protože mezi písničkami se vlastně usmívala, ale i při tom působila nějak ztraceně a nejistě. Když po 45 minutách oznámila, že víc už toho zahrát nemůžou (všichni účinkující kromě největších hvězd měli na vystoupení hodinu), protože toho víc neumí, tak to dokonale odpovídalo celému koncertu - zatím(?) to není ono.

Pak se začala v davu pomalu hromadit černá trička (i dvě s nápisem Vanessa jsem zahlédl =), protože další na řadě byli WWW. Velice mě pobavilo, že jako hosta si přivezli zrovna ikonu brněnské alternativy bubeníka Pavla Fajta (a naopak už nepřivezli DJ), protože během několika posledních let jsem se několikrát dočetl, že WWW vlastně nejsou hip-hopová skupina, ale brněnská alternativa, tak teď to konečně oficiálně potvrdili. =)

Hudebním přínosem si tak jistý nejsem, protože Pavel Fajt prostě musí znít jako živý bubeník s opravdovými bubny a žádný živý bubeník nemůže zní agresivněji než Sifonovy zběsilé beaty a pazvuky, takže tam, kde se oba světy potkávaly, to trochu drhlo, ale na druhou stranu verze Lexikonu bez hudby, pouze s Fajtem bubnujícím (výjimečně) na pady, byla vítanou změnou.

Jinak byl koncert trochu poznamenán tím, že Anděra měl prý vykloubené levé rameno a tak se po pódiu pohyboval pouze v kalhotách a s velkou (od ramen až po pás ) plastovou dlahou na suchý zip, který ale neustále odlepoval a zase přilepoval, aby mohl levou rukou čas od času něčím kroutit a asi dvakrát dokonce chvilku bubnovat - jen jednou rukou by to asi fakt nebylo ono, protože jedna ruka netleská. =)

Ostatních ohledech to ale bylo staré dobré WWW a změna se dala vytušit asi jen v tom, že u tracků z Atomové včely Anděra trochu ubírá na hlasové agresivitě a osahává si hranici mezi rapem a zpěvem. Možná je to mírné “vyměknutí” trochu na škodu, ale jít za Lexikon už asi stejně nejde, takže pokud se má WWW dále vyvíjet, tak je nějaká změna směrování nevyhnutelná.

Robert Plant se prý vrátil na Colours po osmi letech, ale nevzpomínám si, že bych ho minule viděl a ani tentokrát mě nenalákal, což ale znamenalo sázku na nejistotu.

Z údajně indiánské skupiny A Tribe Called Red se vyklubali tři tlouštíci za notebooky hrající něco, co by mohly být indiánské lidovky v remixu Maxim Turbulenc, které vkusně doplňoval jediný štíhlejší člověk na pódiu provádějící break dance v indiánském kroji. (Za každé použití slova “indiánský” mám slíbenou prémii. ;) Očekávaný protest z muzea falešného znalce Indiánů Karla Maye ovšem nepřišel a solidně zaplněná plocha před pódiem ochotně poskakovala. (Připisuju si další prémii za použití metonymie. ;)

Hudba Bee and Flower byla ve festivalovém programu popisována mimo jiné pomocí Portishead, ale místo rozervané Beth Gibbons jsme dostali rozvernou zpěvačku, která s publikem komunikovala pomocí dotazů typu: “Who wants to hear a love song?”, a místo scratchování z pódia kvílely dvoje housle, takže to celé znělo spíše jako ploužáky v americkém country baru. V tomto kontextu to neznělo špatně, ale já na country moc nejsem.

Výhodou ovšem bylo, že se na Full Moon stage dalo sedět, a tak jsme se úspěšně dožili koncertu Darkside, kteří “Zlatě Holušové v Barceloně natolik učarovali, že kvůli nim rozšířila už kompletně hotový program”.

Darkside by mi teoreticky měli sedět, ale z nějakých důvodů (pozdní čas, únava?) jsem si koncert moc neužil. Všechno začalo velmi artově - scéna byla téměř ve tmě a ohromný mrak umělé mlhy válející se na pódiu byl nasvícený pouze zezadu, takže celý koncert jsme z obou hudebníků viděli jen siluety. Velmi zvolna se začala rozbíhat zamlžená předehra, což působilo asi dvě minuty slibně, ale po pěti minutách už začínalo být jasné, že podobně neurčitě to bude pokračovat i dál. Po dvanácti minutách (hodinky jsem si chystal podle rozhlasu! ;), když už se zdálo být jasné, že celý koncert zůstane takhle ambientní, se najednou rozjely celkem fádní 4/4 dusající bubny, které všechno ostatní úspěšně přehlušily, a v tomto duchu už to vydrželo až do konce koncertu. Občas došlo i na trochu zpěvu, ale byly to taky spíše neurčité opakující se útržky, kterým kvůli hojnému efektování většinou nebylo rozumět. Něco na mě bylo příliš jednoduché, něco zase příliš složité a dohromady mi to moc nesedělo, ale možná to chce místo koncertu spíš zkusit album.

Na vykradače 90.let Bastille bych jindy asi ještě vydržel, ale složité logistické okolnosti mě po půlnoci vyhnaly domů...

(Ne, ještě stále to není kompletní, takže závěr bude příště.)

Colours 2014 - den druhý

Pátek 18.7.

V pátek jsme samozřejmě dorazili později, než jsme původně plánovali a pustili se do průzkumu systému rezervací v Gongu. Jako naschvál zrovna nefungovala obrazovka s rozpisem volných míst, ale ženy za pultem (ha ha =) byly dokonale informovány (jim počítač fungoval), a tak jsme mohli zakoupit rezervaci na 0:30 a vyrazit do festivalového víru.

Nabídku posledních volných míst na poloakustický koncert Anny K jsme nevyužili (to hlavní bylo v Gongu stejně slyšet už ze zvukové zkoušky před koncertem =) a přestěhovali jsme se na druhou stranu areálu.

Na Drive Stage právě dobíhal koncert francouzských dvojsester Isaya. Dovnitř do stanu jsme se ani nesnažili dostat a spokojili jsme se s venkovní projekcí - zvlášť když zrovna při našem příchodu došlo na hardcorovou vložku, která nás trochu zastrašila.

Na sousední hlavní scéně už se stejně schylovalo k nástupu festivalových klasiků Monkey Business, tak jsme se přesunuli tam a dostali jsme očekávanou festivalovou klasiku. Na MB musím ocenit, že svou pódiovou show neustále inovují v mezích zákona a pokaždé, když jsem jsem je viděl, měli přinejmenším jiné kostýmy. Tentokrát byli všichni v lesklém světlezeleném saténu, ale každý člen měl úplně jiný střih. Ruppertovo sako a Tonyin kostýmek byly celkem v běžné normě, ale Brouskovy saténové lacláče jsou dost možná světový unikát a zeleným hřebem byl samozřejmě basák Pavel Mrázek jako zajíček z Playboye (včetně uší a ocásku).

Jinak bylo asi všechno při starém - Matěj Ruppert a Tonya Graves na nebezpečně vysokých podpatcích se střídali v čele, Holý zezadu čas od času přizvukoval přes vocoder a došlo na Party Shit a Piece of My Life v původní i zrychlené trancové verzi, takže jsme si mohli odškrtnout všechny povinné prvky. =)

Jediné drobné chyby asi byla snížená srozumitelnost zpěvu (delay je dobrý sluha, ale zlý pán), ale zrovna u MB to asi moc lidí netrápí, a místy mě otravovala i Ruppertova iluze, že je reinkarnací Michaela Jacksona, což někdy působí vtipně a někdy už trochu trapně. (Aspoň že si ty kalhoty zase zapnul. =)

Emilíanu Torrini mám rád (moje slabost pro kníkající zpěvačky je myslím dostatečně známa), ale na Colours byla postavena před těžký úkol, protože měla v devět hodin večer zabavit druhou největší festivalovou scénu a to bylo s jejím dětským hlasem a poklidnou akustickou hudbou téměř nemožné. Na původní pozici poblíž zvukařů jsem z koncertu téměř nic neměl, protože mě neustále rušil šum debatujících lidí a to, že padala i slova k tématu jako “Island” a “Björk”, mě v tu chvíli moc neuklidnilo. Trochu vnímat hudbu jsem mohl začít teprve po prokličkování blíže k pódiu. I pak ale bylo cítit, že tohle není hudba vhodná pro velké festivaly a když došlo na jedinou opravdu rychlou písničku, kterou Emilíana kdy nahrála (Jungle Drum), tak bylo až zábavné sledovat, jak publikum rázem ožilo.

Těžko říct, jak to všechno z pódia vnímala Emilíana, ale celý koncert se až neuvěřitelně pozitivně usmívala a když s užaslým výrazem oznámila, že před tolika lidmi najednou ještě nehráli, nebyl důvod jí nevěřit. Myslím, že i přes známé jméno by jí víc vyhovoval spíše uzavřený prostor “spacího vagonu” Gong.

Hlavní hvězdou večera měla být ZAZ, což prý byl koncert, na který se podle reportáže ČT přišli podívat všichni lidé v areálu, ale to je jen další důkaz toho, že TV lže. ;) ZAZ jsem viděl před dvěma lety a i když to tehdy nebyl špatný koncert, tak to zase nebyla taková pecka, abych ji chtěl vidět znovu.

Raději jsme se přesunuli na druhý konec areálu a - světe div se! - publikum bylo i tam! ;) Německá (což se mimochodem téměř nedalo poznat) indie-elektro-kytarovka Abby se asi nestane novými The Beatles, ale mně v danou chvíli sedli a dojem mi nezkazil ani starší chlapík za námi, který svému dámskému doprovodu pročítal nahlas charakteristiku skupiny ve festivalovém programu a k tomu přidával i svůj odborný názor na sexuální orientaci jejich členů.

Následoval další přesun celým areálem na MØ. Tahle mladá Dánka na mě z nahrávek zvlášť pozitivně nezapůsobila a pár minut koncertu můj dojem spíše zhoršilo. Do daleka se nesl v podstatě jenom její hlas a “suchý” diplovský beat, zbytek hudby se zřejmě ztrácel někde cestou, i když vzhledem k tomu, že ná pódiu jsem kromě MØ zahlédl jen asi tak dva lidi (kytara a laptop?), tak je možné, že nemělo co ztrácet. Lidem u pódia to nevadilo, protože skákat se na to dalo a došlo i na krátký crowdsurfing, ale mě takhle zpocená cvičitelka aerobiku v podprsence a leginách nějak blíž nenalákala. Při sledování velkoplošné obrazovky byla iluze, že jsem na úsporné verzi koncertu padesátileté Madonny, téměř dokonalá. ;) Stejně už byl čas využít - letos poprvé - registraci místa v Gongu.

Jamie Woon zapůsobil jako dokonalá antiteze: tichý slušný chlapec. Tedy možná až příliš tichý, protože když kolem jedné hodiny v noci posadíte 1200 lidí do sedaček, tak jich přibližně 200 začne do pár minut klimbat. Spánek zpočátku narušovaly nepříjemně rezonující subbasy, které vyluzoval baskytarista, ale tento jediný dubstepový prvek se brzy vyčerpal. Elektroniky bylo vůbec málo a pro mě trochu překvapivě jsem dokonce nezaregistroval ani žádné předtočené zvuky. Doprovodná skupinka odehrála zřejmě všechno živě a místo dubstepu dodávala koncertu spíše lehounkou folk-jazzovou příchuť. I tak se ale brzy po začátku koncertu pod pódiem vytvořil docela slušný hlouček nadšených fanynek, u kterých nebylo zcela jasné, jestli je přilákala hudba nebo spíše vizuální vjemy. ;)

Když Jamie odehrál povinné singly (Night Air a Lady Luck) a několik méně výrazných novinek (jestli jsem dobře zachytil, tak autorem jedné byl klávesák), tak změnil taktiku. Doprovodní hudebníci prchli do zákulisí a došlo na sólo s akustickou kytarou. Moc nechybělo, aby z toho byl čistokrevný folk, ale když zpíváte zhruba jako Justin Timberlake, tak z vás Wabi Daněk holt nebude. =)

Po té, co se Jamiemu během tří písniček povedlo uspat dalších 200 lidí, se skupina vrátila, alespoň část spících zase probudila a koncert se vrátil zhruba do úvodních kolejí, ze kterých ho částečně vytrhla jen jedna z fanynek, která se při předposlední písničce nečekaně objevila na pódiu a zřejmě se chystala stále se usmívajícího Jamieho sexuálně zneužít. Zhruba krok před obsazením mety ji ale současně chytili dva členové ochranky a překvapivě klidně ji odvedli z pódia, takže očekávání nebylo naplněno.

Závěr pátečního programu považuju za mírný dramaturgický lapsus, protože interpretů, které jsem na letošním ročníku chtěl vidět, bylo jen pár a dost mě zamrzelo, že dva z nich byli v programu nasazení téměř přesně proti sobě a to ještě velmi pozdě v noci. Možná i proto jsem cestou k východu přesvědčoval sám sebe, že Trentemøller naživo nezní zdaleka tak zajímavě jako z desek, že je slyšet jen elektronický dusot a táhlou kytaru a že ty zajímavější nuance padly za oběť hlavní scéně, ale kdo doopravdy věří, že jsou ty hrozny kyselé?