Druhý den Pohody jsem zatím nedopsal, ale tohle prostě musí dostat přednost... =)
Na Hrachovku jsem nejel a podle fóra na webu jsem o hodně přišel. Nevěřil bych, co se v ČR na festivalu může stát...
(Kopíruju nejzajímavější texty z fóra, ať to tam nemusíte hledat.)
Mejla manag.El.Mann
Díky za Hrachulu lidi, bylo to pěkné. Jinak bych se chtěl vyjádřit k neprofesionálnímu postupu ochranky, kteří nepřiměřeným způsobem fyzicky asi 10 minut pacifikovali ožralého Pampra. Dle nálezu v nemocnici, kde byl po předání polici má dvojitou zlomeninun nosu a lehký otřes mozku. Vše šlo vyřídit přeci při jeho neomalených výstupech v backstage okamžitým vyvedením, zděláním pásky a hotovka - jak jsme upozorňovali už při prvních náznacích jeho agrese. Nasadit pouta, zachovat ledový klid a nechat ho vychladnout bez zranění - *** 6 svalovců si neporadí????? Jasně - může si za to sám... Muselo to však dojít až tak daleko, že se po napadení člena kapely I AM X muselo po váhavém přešlapování sekuriťáků čekat co bude, kdo dá pokyn a vůbec...??? a pak si na vylitém Panprovi vylít agresi za backstage branou + na 2 hodiny vyklidit celá backstage? Máme rádi průsery, je to příjemná reklama, ale todle byla trapná záležitost. Jinak hodnotím letošní Hrachovku pozitivně, potřebuje to po loňsku... Krapet bych přibrzdil se stánkařema - bylo to místy jako na pouti a dohlídl na ceny. např 4pětky za langoš to je *** HC!!!! Za El.Pána Mejla
jepin
Bohužel jsem viděl taky hodně nepřiměřený zákrok na Panpra z elektrikářů.... když nebyl nikdo poblíž kluci si pěkně vylili svoje ego do jeho tváře, když už se potom kolem nich motalo víc lidí, pracovali docela efektivně, ale ty údery do xichtu co jsem viděl předtím byly hodně nepřiměřené, zejména když "ochránců" byla jasná přesila, stačilo jej přece jen držet na zemi atp.....
Aika
Ráda bych uvedla věc na pravou míru. Člen kapely Elektrick Mann Pampr byl totálně na šrot. To ale není u účinkujícího důvod k vyvedení z areálu. Předpokládáme, že ví, jak se má v zákulisí chovat. Přesto jsme museli několikrát jejich manažera Mejlu i samotného Pampra upozoroňovat, aby se choval slušně. Dvakrát ho napomínala také ochranka. Poté, co v šatnách začal útočit na ostatní kapely a za hlavním pódiem nakonec napadl kytaristu I AM X, byl ochrankou vyveden z prostoru backstage. Manažer skupiny I AM X chtěl v tu chvíli vystoupení zrušit. Proč? V backstage byl opravdu bordel a dělali ho tam Elektrick Mann. Podmínkou pro to, aby I AM X zahráli bylo, aby se mezi pódiem a šatnami nikdo nepohyboval. Poté, co se Pampr chtěl do backstage vrátit, i když jsme mu všichni (včetně manažera) řekli, že se v ní nebude pohybovat, a začal se přetahovat se dvěma členy ochranky, které také slovně i fyzicky napadl, přivolali jsme policii. Tak se situace standartně řeší s kterýmkoliv návštěvníkem a ožralý muzikant není vyjímkou. Případ šetří policie ČR.
Mejla - manag.El.Man
Milá Aiko, musím se hrubě ohradit, že kapela El.Mann dělala v backstage bordel. Samozřejmě, očekává se ode mě jakožto od managera bandu, že budu odpovídat za chování členů. Mluv však prosím v jednotném čísle a buď adresná - tedy Marek Dočkal alias Panpr... Několikrát jsem Panpra osobně upozorňoval, který byl jediný z kapely docela dost podnapilý v backstage. Ostatní jsme buď šoférovali a nekonzumovali, či se pohybovali v hledišti a mimo zázemí. Dokonce jsem sám řekl jednomu z ochranky, že to Panpr přehání a ať ho v klidu vyvedou, že nám dělá zbytečně trapasy... Nestalo se až do doby střetu s členem I AM X. Pouze konstatuji, že to ochranka vzala po svém a zbytečně tekla krev, byť si to částečně zasloužil... Děkuji za vyslyšení i mého názoru a faktů. Mejla (manag.Elektrick Mann)
2007-07-28
2007-07-26
Všechno prohrát, jít a Pohoda
Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 20. 7. 2007 (první část)
Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!
Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.
Doprava
Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.
Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.
Pátek
Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)
Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)
S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.
O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.
Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.
Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.
Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).
Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.
Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.
Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.
Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.
Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.
The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.
Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)
Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!
Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.
Doprava
Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.
Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.
Pátek
Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)
Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)
S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.
O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.
Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.
Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.
Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).
Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.
Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.
Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.
Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.
Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.
The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.
Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)
2007-07-08
Polské psí spřežení
Ahoj léto, ahoj prázdniny... =)
Studenti už nejsou ve škole a pracující v práci, takže ruch na internetu přechodně tichne a téhle okurkové sezóny bych chtěl využít k tomu, abych sem upíchnul několik úplně nepodstatných drobností, které by se sem během roku kvůli přetlaku jiných kvalitních a inspirativních textů prostě nedostaly. (Ehm... ;)
Tak třeba polská elektronická skupina Husky (myspace). (Mimochodem za to jméno jsem je proklel, protože jsem při hledání na internetu zpočátku končil na stránkách polských chovatelů psů. =)
Před časem mě na ně upozornil ps, že prý to je "polský trip-hop". Ukázalo se, že to není úplně pravda, protože je to spíš takový elektronický pop (jak někdo zhodnotil na last.fm: "taki polski lambik.. miód.."), ale co je typické, tak mi k němu chybí český ekvivalent. Nejblíž jsou nejspíš EOST a Khoiba (ta ostatně s Husky i kdysi hrála na nějakém polském elektronickém festiválku), ale museli by udělat nemožné - natočit odlehčenou a celkem veselou desku a aspoň polovinu písniček nazpívat česky, což opravdu neočekávám. =)
Nejspíš právě ta polština mě na desce Zgadnij (Uhodni) baví nejvíc. Na první poslech jsem si desku zhodnotil slovem "ujde", ale pak jsem si všimnul, že si ji podezřele často pouštím. Přitom anglické písničky mě až tak nebaví (nedotažená angličtina mi připomíná třetí českou skupinu do party - ranou Nieriku), takže to musí být kombinací hudby a polských textů a tím pádem jsem si říkal, že to asi skoro nikdo v ČR neocení, ale pak jsem si vzpomněl na Tara Fuki a vzniknul tenhle zápis. Přitom ty texty ani nebývají nějak moc komplikované, ale prostě se mi líbí jejich nálada... Zkuste si taky trochu zajiskřit, ať ve Vratislavi nemají tmu! =)
Iskrzy, iskrzy
napięcie między nami takie, że
można by
oświetlić Wrocław,
cały Wrocław, cały
dziś tak dobrze mi z tobą
ale jutro nie wiem
niech dzieje się co chce
iskrzy, iskrzy
napięcie
Další streamované klipy... teda "teledyski". =)
Studenti už nejsou ve škole a pracující v práci, takže ruch na internetu přechodně tichne a téhle okurkové sezóny bych chtěl využít k tomu, abych sem upíchnul několik úplně nepodstatných drobností, které by se sem během roku kvůli přetlaku jiných kvalitních a inspirativních textů prostě nedostaly. (Ehm... ;)
Tak třeba polská elektronická skupina Husky (myspace). (Mimochodem za to jméno jsem je proklel, protože jsem při hledání na internetu zpočátku končil na stránkách polských chovatelů psů. =)
Před časem mě na ně upozornil ps, že prý to je "polský trip-hop". Ukázalo se, že to není úplně pravda, protože je to spíš takový elektronický pop (jak někdo zhodnotil na last.fm: "taki polski lambik.. miód.."), ale co je typické, tak mi k němu chybí český ekvivalent. Nejblíž jsou nejspíš EOST a Khoiba (ta ostatně s Husky i kdysi hrála na nějakém polském elektronickém festiválku), ale museli by udělat nemožné - natočit odlehčenou a celkem veselou desku a aspoň polovinu písniček nazpívat česky, což opravdu neočekávám. =)
Nejspíš právě ta polština mě na desce Zgadnij (Uhodni) baví nejvíc. Na první poslech jsem si desku zhodnotil slovem "ujde", ale pak jsem si všimnul, že si ji podezřele často pouštím. Přitom anglické písničky mě až tak nebaví (nedotažená angličtina mi připomíná třetí českou skupinu do party - ranou Nieriku), takže to musí být kombinací hudby a polských textů a tím pádem jsem si říkal, že to asi skoro nikdo v ČR neocení, ale pak jsem si vzpomněl na Tara Fuki a vzniknul tenhle zápis. Přitom ty texty ani nebývají nějak moc komplikované, ale prostě se mi líbí jejich nálada... Zkuste si taky trochu zajiskřit, ať ve Vratislavi nemají tmu! =)
Iskrzy, iskrzy
napięcie między nami takie, że
można by
oświetlić Wrocław,
cały Wrocław, cały
dziś tak dobrze mi z tobą
ale jutro nie wiem
niech dzieje się co chce
iskrzy, iskrzy
napięcie
Další streamované klipy... teda "teledyski". =)
2007-06-28
Dvojnásob povrchní hodnocení
Caribou: Andorra (2007)
Kdysi jsem s jedním spolužákem (metalistou) na gymplu vedl debaty o tom, jaká bude budoucnost populární hudby. On samozřejmě propagoval kytary, já samozřejmě elektroniku. Argumentoval jsem tím, že technologie může zvuk kytary hravě nahradit a je jen otázkou času a vývoje, kdy k tomu dojde. Když si teď tak proberu události posledních let, tak si nejsem úplně jistý, kdo měl pravdu. Například se ukázalo, že pro image mladých rebelů je kytara pořád nenahraditelná (to ví i Avril Lavigne =), ale čistě z technického hlediska už je dneska možné nahradit nebo zkombinovat prakticky cokoliv.
Tak například Caribou. Už v době, kdy Dan Snaith jestě směl používat jméno Manitoba, bylo slyšet, že ho inspiruje americký pop šedesátých let. Na minulé desce to bylo patrné trochu míň (přes všechny ty stopy bubnů se to totiž nedalo rozeznat =), takže si to teď chtěl asi nějak vynahradit a výsledkem je deska, u které mám občas pocit, že jsem si omylem pustil Beach Boys. Má tím pádem smysl Caribou dál řadit do kategorie elektronika? Jsou použité prostředky důležitější než výsledek?
Kdysi jsem s jedním spolužákem (metalistou) na gymplu vedl debaty o tom, jaká bude budoucnost populární hudby. On samozřejmě propagoval kytary, já samozřejmě elektroniku. Argumentoval jsem tím, že technologie může zvuk kytary hravě nahradit a je jen otázkou času a vývoje, kdy k tomu dojde. Když si teď tak proberu události posledních let, tak si nejsem úplně jistý, kdo měl pravdu. Například se ukázalo, že pro image mladých rebelů je kytara pořád nenahraditelná (to ví i Avril Lavigne =), ale čistě z technického hlediska už je dneska možné nahradit nebo zkombinovat prakticky cokoliv.
Tak například Caribou. Už v době, kdy Dan Snaith jestě směl používat jméno Manitoba, bylo slyšet, že ho inspiruje americký pop šedesátých let. Na minulé desce to bylo patrné trochu míň (přes všechny ty stopy bubnů se to totiž nedalo rozeznat =), takže si to teď chtěl asi nějak vynahradit a výsledkem je deska, u které mám občas pocit, že jsem si omylem pustil Beach Boys. Má tím pádem smysl Caribou dál řadit do kategorie elektronika? Jsou použité prostředky důležitější než výsledek?
2007-06-26
Tušení souvislostí
Placebo patří k nejpopulárnějším rockovým kapelám dneška s milionovými prodeji svých alb. Když na podzim koncertovali v Praze, na výslovné přání zpěváka Briana Molka s nimi vystupovala právě EOST. A že si dvojici Molko opravdu oblíbil, dokládá i nabídka na remixování English Summer Rain, která přišla vzápětí.
(tisková zpráva z roku 2004 přebraná mnoha českými médii)
EOST: Local Distortion (2003)
Placebo: Running Up That Hill (2007)
Není na čase položit si otázku, jak dlouhé jsou ve skutečnosti prsty Honzy Muchowa? No, asi spíš není, ale bylo by to pěkné... =)
(tisková zpráva z roku 2004 přebraná mnoha českými médii)
EOST: Local Distortion (2003)
Placebo: Running Up That Hill (2007)
Není na čase položit si otázku, jak dlouhé jsou ve skutečnosti prsty Honzy Muchowa? No, asi spíš není, ale bylo by to pěkné... =)
2007-06-24
Nejmenuju se Anička!
Ladí neladí, 21.6.2007 @ Fabric, Ostrava
Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!
Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.
Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.
Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)
Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.
Peťo Tázok
Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.
Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.
Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.
Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.
Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)
My Name Is Ann!
Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.
MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.
Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.
V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.
K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.
Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.
Beseda
Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)
Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.
Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.
Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.
Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.
V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.
Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.
Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.
Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)
Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“
PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)
Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!
Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.
Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.
Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)
Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.
Peťo Tázok
Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.
Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.
Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.
Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.
Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)
My Name Is Ann!
Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.
MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.
Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.
V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.
K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.
Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.
Beseda
Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)
Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.
Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.
Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.
Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.
V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.
Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.
Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.
Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)
Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“
PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)
2007-06-22
Kopírujte kvalitněji!
Dnes je asi ideální den k tomu, abych po pravdě vylíčil všechny strašlivé události, které se odehrály včera při natáčení dalšího pořadu Ladí neladí, ale budu to muset odložit, protože ještě předtím musím pokračovat ve štvavé kampani vůči Janu Kuligovi. Doufám, že mu kvůli tomu nestoupne sláva příliš do hlavy. =)
Z ohlasů za článkem:
Marcela, 21.06.2007 13:04
Panu Kuligu, článek jste psal sám nebo ho vytvořil Nikola nebo vedle stojící Moucha ?
Kdepak, Marcelo! Pan Kulig čerpá z jiných zdrojů. Minule kopíroval celé věty, což bylo hodně okaté, kdežto tentokrát jako základ pro svou reportáž z koncertu Anety Langerové použil text Marka Dvořáčka, ale většinu vět přepsal, takže zůstala jen struktura a několik shodných formulací a dokonce přidal i poměrně hodně vlastních postřehů. Předpokládám, že většina lidí si toho kopírování nevšimne, ale jedna z těch vět mi připadala povědomá, tak jsem si dal tu práci a prošel to trochu podrobněji...
To je chvályhodné, že oba texty citují Anetu stejně, ale je zvláštní, že to je v obou textech jediný Anetin výrok. =)
Zajímavá shoda charakteristik...
Poměrně slušně zamaskováno, ale ten půlrok to kazí.
Zřejmě je povinné hudebníky vyjmenovat podle abecedy. =)
Tohle už bylo lepší! Říká to sice prakticky totéž, ale naprosto jinými slovy. Way to go!
A nakonec si to zase takhle zkazí. =)
Celkové hodnocení:
Honzo, už je to lepší, ale ještě trochu přidej! Pořád je to kopírování trochu poznat... =)
Z ohlasů za článkem:
Marcela, 21.06.2007 13:04
Panu Kuligu, článek jste psal sám nebo ho vytvořil Nikola nebo vedle stojící Moucha ?
Kdepak, Marcelo! Pan Kulig čerpá z jiných zdrojů. Minule kopíroval celé věty, což bylo hodně okaté, kdežto tentokrát jako základ pro svou reportáž z koncertu Anety Langerové použil text Marka Dvořáčka, ale většinu vět přepsal, takže zůstala jen struktura a několik shodných formulací a dokonce přidal i poměrně hodně vlastních postřehů. Předpokládám, že většina lidí si toho kopírování nevšimne, ale jedna z těch vět mi připadala povědomá, tak jsem si dal tu práci a prošel to trochu podrobněji...
- MD: Koncert odstartoval pilotním singlem Malá mořská víla. "Máme dost práce, tak se do toho pustíme. Co vy na to?" přivítala pak publikum, které se postupně dočkalo všech písniček z Dotyku.
JK: Hned na začátku si odbude rádiovou vílí odrhovačku (to neznamená, že ten song je špatný). "Máme dost práce, tak se do toho pustíme. Co vy na to?" vítá Aneta Langerová fanoušky
To je chvályhodné, že oba texty citují Anetu stejně, ale je zvláštní, že to je v obou textech jediný Anetin výrok. =)
- MD: Jako první Radim Vojtek, který dorazil zazpívat si charitativní Píseň pro Světlušku, a poté i kmotři nové desky - bratr a manažer Nikola Langer, producent Jan P. Muchow a muzikant Michal Hrůza.
JK: Na pódium přichází Radim Vojtek. Společně s Anetou zapějí charitativní "Píseň pro Světlušku" a poprvé mám pocit, že se Akropole otřásá v základech. (...) Role kmotrů se ujímají bratr a manažer Nikola Langer, producent Jan P. Muchow a muzikant Michal Hrůza.
Zajímavá shoda charakteristik...
- MD: Velkou neznámou v případě Anety bývá její doprovodná kapela, kterou mění prakticky co půl roku. Tentokrát se obklopila výtečnými hráči.
JK: Tady je třeba se zmínit o Anetině kapele: ačkoliv v minulosti spoluhráče střídala jako ponožky a co půl roku se v médiích objevilo nové složení, tahle má konečně něco do sebe.
Poměrně slušně zamaskováno, ale ten půlrok to kazí.
- MD: Zůstává dlouhodobě spřízněný kytarista a.m.almela, jehož nyní doplňují baskytarista Martin Ledvina, bubeník Štěpán Smetáček a klávesista Jakub Zitko.
JK: Neuvěřitelné doplňování a souhra jak a.m.almely, tak Martina Ledviny v kytarových partech by vydalo na samostatný článek, ani za bicími sedící Štěpán Smetáček či klávesista Jakub Zitko tam nejsou jen pro okrasu - klávesy plynně prostupují každou písní a bicí jsou nazvučeny akorát, tedy žádné zbytečné dunění, žádné přikrašlování.
Zřejmě je povinné hudebníky vyjmenovat podle abecedy. =)
- MD: ...je to bezesporu jeden z velkých talentů tuzemského poprocku.
JK: ...se zařadila po bok výborných koncertních zpěvaček typu Anny K či Lenky Dusilové.
Tohle už bylo lepší! Říká to sice prakticky totéž, ale naprosto jinými slovy. Way to go!
- MD: ... může během letních festivalů pilovat pro velké podzimní turné.
JK: A na letních festivalech může pilovat souhru s kapelou, protože podzimní turné se kvapem blíží.
A nakonec si to zase takhle zkazí. =)
Celkové hodnocení:
Honzo, už je to lepší, ale ještě trochu přidej! Pořád je to kopírování trochu poznat... =)
2007-06-13
The walrus was father Mackenzie
Občas se mi zdá, že globalizace už má po práci, protože celosvětová nivelizace (a hlavně amerikanizace) kultury už dál jít nemůže, ale pak mě nějaká drobnost upozorní, že to není pravda. Filmy a hudba (a klipy) už hodně globalizované jsou, a tak se poslední výspou národních kultur trochu paradoxně stávají televize. Ty sice na jedné straně homogenizují kulturní povědomí v rámci svého státu, ale na druhé straně bývají více svázané s jazykem a vytvářejí více původní tvorby a tím vytvářejí nějakou místní kulturní rezervaci.
Tahle vlastnost se názorně projevuje, když se nějaká místní TV hvězda dostane do jiného "oboru", kde na ni pak cizinci nedůvěřivě zírají a nechápou, proč by to měla být hvězda, když o tom člověku nikdy neslyšeli.
Poslední významný případ byl nejspíš Ali G v Madonnině klipu Music (to bylo ještě před Boratem, že...), teď je to aktuálně Mackenzie Crook neboli Gareth z The Office. Ten už mě si sice překvapil, když se objevil jako jeden z nemrtvých pirátů v Pirátech z Karibiku, ale (skoro) hlavní role v klipu Paula McCartneyho to je jiné kafe! =)
A to nemluvím o tom, že to natočil Michel Gondry (ale trochu se opakuje) a jako duch tam poskakuje i Natalie Portman (to jsem ovšem při prvním shlédnutí vůbec nezaregistroval, protože mám příliš ztmavený monitor =).
Mimochodem Paul McCartney je asi jediný člověk, který si může nechat natočit takový klip na prostinkou písničku nahranou s mandolínou a krabicí od bot místo bubnů... =)
Tahle vlastnost se názorně projevuje, když se nějaká místní TV hvězda dostane do jiného "oboru", kde na ni pak cizinci nedůvěřivě zírají a nechápou, proč by to měla být hvězda, když o tom člověku nikdy neslyšeli.
Poslední významný případ byl nejspíš Ali G v Madonnině klipu Music (to bylo ještě před Boratem, že...), teď je to aktuálně Mackenzie Crook neboli Gareth z The Office. Ten už mě si sice překvapil, když se objevil jako jeden z nemrtvých pirátů v Pirátech z Karibiku, ale (skoro) hlavní role v klipu Paula McCartneyho to je jiné kafe! =)
A to nemluvím o tom, že to natočil Michel Gondry (ale trochu se opakuje) a jako duch tam poskakuje i Natalie Portman (to jsem ovšem při prvním shlédnutí vůbec nezaregistroval, protože mám příliš ztmavený monitor =).
Mimochodem Paul McCartney je asi jediný člověk, který si může nechat natočit takový klip na prostinkou písničku nahranou s mandolínou a krabicí od bot místo bubnů... =)
2007-06-09
...and justice for all!
V práci nám hraje rádio. Naštěstí není moc nahlas, takže se mi obvykle snadno povede něčím ho lokálně přehlušit, ale tentokrát jsem nic puštěného neměl. Moment...?! Oni opravdu v rádiu dávají něco takového jako staré německé pecky U96? Zaposlouchal jsem se pozorněji. Nebylo to U96, ale "Fade to Grey" od Visage.
Teprve teď (kolik let je to zpoždění? =) mi došlo, že track "I Wanna Be a Kennedy" z desky U96 "Das Boot" (1992) je zhruba z poloviny postavený na samplech ukradených od Visage (konkrétně analogový synth, který obstarává basy, a taky lead). U96 dodali prakticky jen nepříliš invenční bubny (4/4 =) a lo-fi samply "I wanna be a Kennedy" a "I wanna fuck Marilyn Monroe", takže mě poněkud překvapilo, když jsem se ohledně autorství dočetl toto:
Music by Lagonda, Castioni, Wycombe and Alex Christensen. ... [In music are used motives of Visage's song Fade To Gray. (sic!)]
Na jiném místě jsou jako autoři uvedení pro změnu Helmut Hoinkis, Alex Christensen, Ingo Hauss a Hayo Panarinfo, což na první pohled vypadá jako poměrně velký rozdíl, ale dá se snadno zjistit, že Helmut Hoinkis používal alias Wycombe, Hayo Panarinfo přezdívku Harry Castioni a (Alberto) Ingo Hauss krycí jméno Bela Lagonda, takže vlastně všechno souhlasí. Ačkoliv kdyby byla skutečná jména a přezdívky naopak, tak by mě to taky nepřekvapilo, ale v každém případě ani jedno z těch jmen nepatří nikomu z Visage. =)
To je docela vtipný kontrast s poměrně známou historkou, která se přihodila The Verve s písničkou "Bitter Sweet Symphony". Krátká verze příběhu, která svého času proběhla našimi médii, říkala, že The Verve použili bez dovolení část písně Rolling Stones, a tak se museli vzdát celého autorství a jako autoři písničky jsou teď uvádění Jagger a Richards. To je docela tristní, ale celý případ je ve skutečnosti ještě mnohem zamotanější. =)
Když v roce 1965 vykradli Mick Jagger a Keith Richards do své písničky "The Last Time" stejnojmenný americký tradicionál proslavený skupinou The Staples Singers (1955), tak těžko mohli tušit, jak se všechno zkomplikuje. O rok později Andrew Loog Oldham (tehdejší manažer The Rolling Stones) nahrál pod hlavičkou The Andrew Loog Oldham Orchestra desku orchestrálních úprav písniček Stounů "The Rolling Stones Songbook" a tahle písnička se tam (samozřejmě ve velice upravené verzi) dostala taky. A právě část z téhle nahrávky se rozhodli roku 1997 The Verve použít. Samozřejmě si nemohli dovolit riskovat, takže požádali o souhlas s použitím části nahrávky a ten souhlas dostali.
Pak se ale z písničky stal obrovský hit a Andrew Oldham usoudil, že by z toho mohl dostat víc. Výsledkem byl soudní spor, který skončil závěrem, že The Verve použili větší část nahrávky, než jakou podle dohody směli. Nevyhnutelně musel následovat druhý spor o autorství. Nevedli ho ovšem Jagger a Richards, ale Allen Klein a jeho firma ABKCO Records, která vlastní autorská práva na všechny písničky The Rolling Stones z šedesátých let. Když začalo hrozit stažení desky z obchodů, tak The Verve přistoupili na mimosoudní vyrovnání a skutečný autor písničky Richard Ashcroft se vzdal všech svých autorských práv.
Co z toho vyplynulo? The Verve (kdyby se nerozpadli) a Richard Ashcroft smějí i nadále hrát na koncertech písničku "Bitter Sweet Symphony", jen z toho finančně nic nemají. (Nepomůže ani to, když ji hrají bez toho smyčcového motivu!) Andrew Oldham, který má ten smyčcový motiv vlastně na svědomí, ale určitě to osobně nenahrál, pravděpodobně dostal podíl z interpretačního honoráře. Keith Richards a Mick Jagger, kteří nemají nic společného s písničkou "Bitter Sweet Symphony", ani s upravenou orchestrální nahrávkou "The Last Time" a jejich autorství písničky "The Last Time" je poněkud diskutabilní, byli za "Bitter Sweet Symphony" nomimováni na Grammy. Ovšem to nejdůležitější - peníze za autorská práva - skončily všechny u firmy ABKCO Records. A to je ten pravý showbusiness. =)
Jen by zajímalo, kdo tedy vlastní autorská práva k písničce Fade to Grey. Zřejmě má dost mizerné právníky, protože jinak by nebylo možné, aby to U96 prošlo takhle levně. Nebo že by to bylo všemi těmi krycími jmény, které pánové z U96 používali? Vsadím se, že nikdo pořádně nevěděl, komu doručit žalobu. =)
(Mimochodem tohle měla být jenom taková krátká poznámka, ale taky se to nějak zkomplikovalo. =)
Teprve teď (kolik let je to zpoždění? =) mi došlo, že track "I Wanna Be a Kennedy" z desky U96 "Das Boot" (1992) je zhruba z poloviny postavený na samplech ukradených od Visage (konkrétně analogový synth, který obstarává basy, a taky lead). U96 dodali prakticky jen nepříliš invenční bubny (4/4 =) a lo-fi samply "I wanna be a Kennedy" a "I wanna fuck Marilyn Monroe", takže mě poněkud překvapilo, když jsem se ohledně autorství dočetl toto:
Music by Lagonda, Castioni, Wycombe and Alex Christensen. ... [In music are used motives of Visage's song Fade To Gray. (sic!)]
Na jiném místě jsou jako autoři uvedení pro změnu Helmut Hoinkis, Alex Christensen, Ingo Hauss a Hayo Panarinfo, což na první pohled vypadá jako poměrně velký rozdíl, ale dá se snadno zjistit, že Helmut Hoinkis používal alias Wycombe, Hayo Panarinfo přezdívku Harry Castioni a (Alberto) Ingo Hauss krycí jméno Bela Lagonda, takže vlastně všechno souhlasí. Ačkoliv kdyby byla skutečná jména a přezdívky naopak, tak by mě to taky nepřekvapilo, ale v každém případě ani jedno z těch jmen nepatří nikomu z Visage. =)
To je docela vtipný kontrast s poměrně známou historkou, která se přihodila The Verve s písničkou "Bitter Sweet Symphony". Krátká verze příběhu, která svého času proběhla našimi médii, říkala, že The Verve použili bez dovolení část písně Rolling Stones, a tak se museli vzdát celého autorství a jako autoři písničky jsou teď uvádění Jagger a Richards. To je docela tristní, ale celý případ je ve skutečnosti ještě mnohem zamotanější. =)
Když v roce 1965 vykradli Mick Jagger a Keith Richards do své písničky "The Last Time" stejnojmenný americký tradicionál proslavený skupinou The Staples Singers (1955), tak těžko mohli tušit, jak se všechno zkomplikuje. O rok později Andrew Loog Oldham (tehdejší manažer The Rolling Stones) nahrál pod hlavičkou The Andrew Loog Oldham Orchestra desku orchestrálních úprav písniček Stounů "The Rolling Stones Songbook" a tahle písnička se tam (samozřejmě ve velice upravené verzi) dostala taky. A právě část z téhle nahrávky se rozhodli roku 1997 The Verve použít. Samozřejmě si nemohli dovolit riskovat, takže požádali o souhlas s použitím části nahrávky a ten souhlas dostali.
Pak se ale z písničky stal obrovský hit a Andrew Oldham usoudil, že by z toho mohl dostat víc. Výsledkem byl soudní spor, který skončil závěrem, že The Verve použili větší část nahrávky, než jakou podle dohody směli. Nevyhnutelně musel následovat druhý spor o autorství. Nevedli ho ovšem Jagger a Richards, ale Allen Klein a jeho firma ABKCO Records, která vlastní autorská práva na všechny písničky The Rolling Stones z šedesátých let. Když začalo hrozit stažení desky z obchodů, tak The Verve přistoupili na mimosoudní vyrovnání a skutečný autor písničky Richard Ashcroft se vzdal všech svých autorských práv.
Co z toho vyplynulo? The Verve (kdyby se nerozpadli) a Richard Ashcroft smějí i nadále hrát na koncertech písničku "Bitter Sweet Symphony", jen z toho finančně nic nemají. (Nepomůže ani to, když ji hrají bez toho smyčcového motivu!) Andrew Oldham, který má ten smyčcový motiv vlastně na svědomí, ale určitě to osobně nenahrál, pravděpodobně dostal podíl z interpretačního honoráře. Keith Richards a Mick Jagger, kteří nemají nic společného s písničkou "Bitter Sweet Symphony", ani s upravenou orchestrální nahrávkou "The Last Time" a jejich autorství písničky "The Last Time" je poněkud diskutabilní, byli za "Bitter Sweet Symphony" nomimováni na Grammy. Ovšem to nejdůležitější - peníze za autorská práva - skončily všechny u firmy ABKCO Records. A to je ten pravý showbusiness. =)
Jen by zajímalo, kdo tedy vlastní autorská práva k písničce Fade to Grey. Zřejmě má dost mizerné právníky, protože jinak by nebylo možné, aby to U96 prošlo takhle levně. Nebo že by to bylo všemi těmi krycími jmény, které pánové z U96 používali? Vsadím se, že nikdo pořádně nevěděl, komu doručit žalobu. =)
(Mimochodem tohle měla být jenom taková krátká poznámka, ale taky se to nějak zkomplikovalo. =)
2007-06-03
No fidelity
Už bych si měl zvyknout, že elektronická scéna má svá specifika, ale stejně mě pořád nepřestává udivovat.
Před časem mě překvapilo, že Kieran Hebden aka Four Tet používá (nebo možná používal - přece jenom je ten článek už starší) pro nahrávání "a wicked microphone" který dostal jako příslušenství ke zvukovce Creative Labs. Prý je ideální pro nahrávání kytary, jenom musí z nahrávky odfiltrovat chrčení hard disku. (Nevím, jak se Hebden vyrovnal s tím, že zveřejněním téhle informace způsobil smrt několika starších zvukařů s nalomeným zdravím. =)
Tento týden (čili pozdě) jsem pro změnu zaregistroval, že label SubPop u příležitosti vydání desky Dntel "Dumb Luck" uspořádal remixovou soutěž a dal na web k dispozici vokální stopu titulní písničky. Nevím, jaký mikrofon používá Jimmy Tamborello, ale rozhodně v tom záznamu slyším kromě jeho tichého zpěvu nahranou i podkladovou hudbu, kterou měl při nahrávání puštěnou. Zřejmě zatím nenašetřil na sluchátka. =)
Rozhodně to vypadá, že význam zvukové kvality studiových nahrávek se mezi odborníky zřejmě přeceňuje, protože posluchači si nakonec stejně ničeho nevšimnou. (Tedy aspoň v těchhle případech.)
PS: Zdravím mikrofon astmatického atleta! =)
Před časem mě překvapilo, že Kieran Hebden aka Four Tet používá (nebo možná používal - přece jenom je ten článek už starší) pro nahrávání "a wicked microphone" který dostal jako příslušenství ke zvukovce Creative Labs. Prý je ideální pro nahrávání kytary, jenom musí z nahrávky odfiltrovat chrčení hard disku. (Nevím, jak se Hebden vyrovnal s tím, že zveřejněním téhle informace způsobil smrt několika starších zvukařů s nalomeným zdravím. =)
Tento týden (čili pozdě) jsem pro změnu zaregistroval, že label SubPop u příležitosti vydání desky Dntel "Dumb Luck" uspořádal remixovou soutěž a dal na web k dispozici vokální stopu titulní písničky. Nevím, jaký mikrofon používá Jimmy Tamborello, ale rozhodně v tom záznamu slyším kromě jeho tichého zpěvu nahranou i podkladovou hudbu, kterou měl při nahrávání puštěnou. Zřejmě zatím nenašetřil na sluchátka. =)
Rozhodně to vypadá, že význam zvukové kvality studiových nahrávek se mezi odborníky zřejmě přeceňuje, protože posluchači si nakonec stejně ničeho nevšimnou. (Tedy aspoň v těchhle případech.)
PS: Zdravím mikrofon astmatického atleta! =)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)