Sto roků kopal jsem uhlí

Už jsem si tady dlouho nestěžoval na Richarda Krajča a to je třeba urychleně napravit – dřív než si uvědomím, že to nestojí za komentář a že spousta lidí bude spokojena i tak...

Takže pokud vám to náhodou uniklo, tak se tento víkend konalo předávání cen Anděl (nebudu komentovat), které Richard uváděl (nebudu komentovat) a kde Kryštof uvedli novou píseň Ostravská bajka (budu komentovat).



Obecně nemám nic proti tomu, když ostravský interpret udělá písničku v nářečí (ano, sám nejsem zcela bez viny, ovšem taky nejsem profesionální interpret =), ale jakýkoliv pokus v tomhle subžánru se nedá nesrovnávat s Pavlem Dobešem a tady Kryštof dost zaostává.

Tak především jsou všechny Dobešovy ostravské písničky založené na anekdotě nebo příběhu, který by měl být nosný sám o sobě a nářečí je použité spíš k dozdobení. Kryštof místo toho nabízejí jen opilecký telefonát „našemu bardovi ostravskemu, co ma čajovnu v Českym Těšině“ a zbytek je ostravská variace na písničku „My jsme Valaši, jedna rodina“, což by nevadilo, kdyby Richard už jednou stejné téma nezpracoval v písničce Ostravaczech, takže znovu dostaneme stejnou sbírku ostravských klišé – haviře, farani a Baniček. Všechno to jsou tak typické ikony, až to vytváří dojem, že text napsal nějaký pražský umělec^TM, který toho o Ostravě moc neví, ale viděl Jiřího Wimmera recitovat báseň Petra Bezruče (nebo někoho takového). Navíc Richardova nepřesvědčivá ostravština autenticitě příliš nepomáhá.

Pavel Dobeš už spoustu let – od chvíle, kdy se přestěhoval do Hradce Králové - ostravské písničky nepíše a vysvětluje to tím, že není možné je psát, pokud v tom prostředí nežije. Možná by to měl Richard Krajčo vzít jako námět k zamyšlení.

Edit: Jak jsem zachytil později, tak písničku výjimečně nenapsal Richard, což mi trochu kazí závěrečné provolání, ale co se dá dělat... =)

Fámy o ovcích

Nějaká dobrá duše z Last.fm mi přeposlala link na celkem nečekanou zprávu:

After a five-year break, Lamb are finally returning to play some Festival dates during the Summer of 2009! More details to follow shortly.. :)

Mno, už jsem s tím ani moc nepočítal, ale dokonce se teď objevil i nový profil Lamb na Myspace a vzhledem k tomu, že Lou Rhodes byla předloni na Pohodě a loni na Colours (kde navíc chválila pivo =), tak to poskytuje poměrně široký prostor pro spekulace...

Jeden label vládne všem

Já už jsem si sice všimnul, že se pokles prodeje CD začíná týkat i poměrně známých jmen, ale tohle mě přece jenom trochu překvapilo:

we spent the day discussing the future of the P as we are free... well free of a deal and free of comitment... for now! with the world being the way it is there are lots of options open......but if you lot have any bright ideas of how we should sell our music in the future lets us know, why not! i dont think that were into giving out music away for free to be honest...it fukin takes ages to write and we have to heat our swimming pools.....!!!

Autorem téhle výzvy je Geoff Barrow z Portishead a dopustil se ho na blogu na myspace. Trochu překvapivě se do něj (skoro) nikdo nepustil kvůli tomu vtipu o bazénu (Portishead mají zřejmě poměrně inteligentní fanoušky a navíc všichni určitě viděli tu reportáž - část 1 - část 2 - část 3 - část 4, kde Adrian Utley předvádí studio a bazén tam nikde nebyl vidět - zřejmě se mu elegantně vyhnuli ;), ale jinak to nic moc nepřineslo. V komentářích padají jména jako Radiohead a Nine Inch Nails, download za libovolnou cenu, vyšší bitrate za vyšší cenu, vinyl, limitované edice CD s bonusy a dokonce i obligátní trička, ale nezdá se, že by cokoliv z toho mohlo něco podstatného změnit.

Vypadá to, že v oblasti prodeje hudby se začíná nedostávat originálních nápadů nebo spíš už skutečně žádné řešení neexistuje, takže Geoff Barrow by se měl možná zamyslet nad tím, kolik lidi se místo návrhů nových metod prodeje desek snažilo Portishead (marně?) vylákat na turné. A kdyby měl pochybnosti, tak se může přeptat nejprodávanějšího českého interpreta za rok 2008, který už několik let hlásá nepříliš objevné, ale pravdivé heslo: "Koncert nevypališ!"

Ale po pravdě řečeno tohle všechno tu píšu jenom proto, abych měl záminku zkopírovat sem z té debaty jeden postřeh:

We used to have hundreds of labels covering everyone's taste, now we've got one label - myspace - full of millions of wannabe stars touting their derivative shit. Just look at your comments... (Peter Yates)

Je to vlastně tak hluboká pravda, že se týká i tohohle zápisu, ale tomu se bohužel nedá uniknout... Pardon. =)

Z nástěnky

Trestný poslech

Předpokládám, že pravidelným čtenářům zatrnulo už při čtení nadpisu - ano, je tu další kolo naší interní zábavy jménem „hrajeme si na hudební projekt“. =)

Vlastně k tomu mohlo dojít už mnohem dřív, protože některé tracky se nezměnily už tři roky a velké kusy textů jsou ještě mnohem starší, ale nemohli jsme se shodnout na tom, co by se ještě mělo předělat, případně jestli je to vůbec publikovatelné - jak už to tak bývá, tak každý vidí nedostatky někde jinde. Jednoznačného závěru jsme se nedobrali do teď, ale vím jistě, že na další předělávání už nemám dost sil, kolega Z. nervů a navíc cítím silnou potřebu tuto "tvůrčí etapu" nějak uzavřít. Takže vzhůru do zapomnění! ;)



1. Chvála ptačího zpěvu (0:49)
2. Marnost (3:55)
3. Zasněně (3:01)
4. Předseda měl včera narozeniny (0:16)
5. Políčko filmu (3:03)
6. Kamenec (3:21)

5fold - Demo Days (2008) / ZIP (256 kbps/ 27,6 MB)

Z Marsu a Venuše

Tak ale rychle, protože by se taky mohlo stát, že to odvysílají dřív, než něco napíšu. Nebo to mezitím zapomenu a všechny ty okamžiky budou ztraceny v čase, jako slzy... v dešti.

Ladí neladí
Youcoco + Please The Trees
5.2.2009 Fabric Ostrava



Večer celkem tradičně zahajovala slovenská strana v podobě dvoučlenné dívčí/mladoženské squadry Youcoco a bylo to celkem netradiční - totiž myslím na poměry Ladí neladí, protože například z pohledu PJ Harvey by to asi až tak netradičně nepůsobilo. =) Obě slečny se nerozpakovaly a suverénně nám začaly předvádět, že své nástroje (kytara a baskytara) zvládají na solidní začátečnické úrovni, že se obě neúspěšně učí bubnovat a že jedna z nich velice slušně zpívá a překvapivě se ukázalo, že tahle směs dílčích nedostatků dohromady vytváří (téměř) dokonale fungující celek. I když taky je možné, že kromě toho výčtu působily ještě některé nehudební složky, protože jak jsem se dověděl, tak Youcoco jsou prý tak sexy, že by si daly říct i některé posluchačky v publiku. Tomu by možná napovídala i skutečnost, že si z hudby nic konkrétního nepamatuju, ale vím jistě, že to působilo úpřímně, takže to prostě nemohlo být špatné. =)



Youcoco navíc zřejmě pozitivně ovlivnily i můj dojem z koncertu Please The Trees, protože najednou o to víc vyniklo, že pánové opravdu umějí hrát! Po personálních změnách, které později vysvětlovali v debatě (studijní přestávka a podobně), teď hrají v klasické rockové čtyřčlenné sestavě (g+g+b+d), ale i tak ve Fabricu hravě vyplnili veškerý hudební prostor (ať už to znamená cokoliv =). Přitom PTT nejsou zrovna můj šálek čaje a u jejich nahrávek obvykle jen pokývám hlavou a postupuju dále do vozu, ale tenhle koncert byl příjemný a navíc určitě lepší než sedět zamčený v šatně po basketbalu. (Omlouvám se za soukromou narážku. =)



Debata po koncertě byla tentokrát docela vtipná. Ondřej Formánek s Luďkem Staňkem se dlouze dohadovali o tom, do kterého amerického města která skupina patří (konkrétní jména jsem naštěstí zapomněl) a nakonec se dobrali toho, že Youcoco zní velice moderně a že dokonale trefily aktuální hipsterskou (následný výklad tohohle slova moderátory asi úplně neuspokojil =) vlnu z New Yorku, což dievčence trochu zaskočilo a začaly vysvětlovat, že o New Yorku nic neví, protože pocházejí z vesnic u Trenčína, a že takhle hrají, protože to líp neumí. Jejich rodák Mišo Kaščák se ale nechtěl nechat dát: kdyby prý přidaly elektroniku, tak by zněly jako The Ting Tings a taky nechápe, proč někdy nezpívají společně. "Hm, to bysme možno mohli, ale my máme iba jeden mikrofón a na dalšie vybavenie nemáme peniaze." Byla to vlastně pěkná ukázka jednoty autora a jeho díla - holky prostě odpovídaly stejně jednoduše, jako zněly. =)

Podobný efekt se ostatně projevil i u PTT. Ti pro změnu mluvili o tom, jak je důležitá harmonie mezi členy skupiny, jak se ovlivňují a jak je inspirativní chodil v létě kolem řeky a na obnažených kamenech nacházet stopy měnící výšky hladiny. Kromě toho pochválili holky, že to bylo fajn, a ty jim na oplátku oznámily, že začátek a konec PTT se jim líbil, ale mezitím to byla nuda. Václav Havelka si ovšem zachoval svou vnitřní harmonii: "Já chápu, že to někomu může připadat monotónní, ale mně třeba, když se něco opravdu líbí, tak mi tam monotónnost vůbec nevadí." Moderátoři se z něj pak ještě snažili vydolovat nějakou kontroverzi na téma angličtina, protože "opravdové emoce se dají naplno vyjádřit jen v rodném jazyce", ale Vašek statečně odolával s tím, že nechápe, na co se ho ptají, a že vždycky poslouchal anglicky zpívající písničkáře. Nakonec došlo i na hlavní téma týdne: melodie nebo slova? "Nejdůležitější je mít dobrý text - jinak bych se ubrnkal, protože dobrých slov je míň než melodií."

Pak už stačilo, aby Rodriquez oběma skupinám zavěštil, že se musí pokusit alespoň o nějaký průnik do zahraničí, protože jinak je hraní do zdi otráví, a mohli (a měli) jsme jít domů...

(Konkureční reportáž a fotky najdete na ov-kluby.net.)

Dva s pseúdonymy

Ladí neladí
Ján Boleslav Kladivo + Xindl X
4.2.2009 @ Fabric Ostrava

Česká televize se už zřejmě nemohla dále dívat na zde přítomné projevy tématické krize, a tak uspořádala natáčení dalších dvou pořadů Ladí neladí a to hned dva dny po sobě, abych měl konečně o čem psát. =)

Návštěva byla tentokrát poměrně uspokojivá, což měl zřejmě na svědomí Xindl X (detaily později), ale i tak si to organizátoři raději pojistili a do prostoru před pódiem strategicky rozptýlili lavičky, které měly zajistit potřebný rozptyl diváctva.

Ján Boleslav Kladivo je hubený a tichý čtyřicátník v brýlích a jeho vystoupení ve Fabriku jeho poklidnému vzhledu naprosto odpovídalo. Všechny písničky poněkud nejistě odzpíval s velmi minimalistickým doprovodem klavíru, u kterého nebylo jasné, jestli se tak prostinký záměrně, nebo si na hraní složitějších pasáží netroufá. O to osobněji to všechno působilo a všechno se točilo kolem poetických textových obratů, ale vzhledem k tomu, že většina publika přišla na Xindla X, tak to pro většinu návštěvníků bylo poněkud hůře stravitelné a ti, co byli dále od pódia, mírně hlučeli a u baru se debatovalo o tom, kde byl kdo na dovolené.



Nakonec to jeden z organizátoů nevydržel a v jedné z pauz vylezl na pódium, aby nám všem domluvil: "Klidně se bavte, ale tišeji! To je tichá hudba a třeba Petr Fiala už si musel sednout až k pódiu, aby z toho vůbec něco slyšel!" Kladivo se tím ovšem nenechal rozhodit a vzniklou proluku využil k tomu, aby si u klavíru vytáhnul z termosku a zapracoval na svém pitném režimu. Pak ji zase pečlivě zašrouboval, uklidil do tašky a začal smířlivě vyprávět o skladně 4'33" Johna Cage a že tohle je vlastně něco podobného a že to je normální hluk v klubu, se kterým se musí počítat.

Ondřej Ládek aka Xindl X se hlukem vypořádal jinak - přehlušil ho. Tím mě do jisté míry zklamal, protože jsem očekával spíše baumaxovské výpady proti publiku, ale na druhou stranu i potěšil. Já jsem jeho existenci totiž poprvé zaregistroval prostřednictvím soutěže Česko hledá písničku a po přečtění kusu textu písničky Mamut ("má úd") jsem si ho zařadil do kategorie "špatný plagiát Xaviera Baumaxy" a na těch moudrostech o významu prvního dojmu určitě neco bude, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem milého Xindla vzal na milost a přeřadil ho do kategorie "dobrý souputník Xaviera Baumaxy". =)



Ládek zahájil koncert sám s kytarou a v pauzách toho s mládežníky, kteří se brzy shromáždili pod pódiem, poměrně hodně namluvil, ale všechno se to neslo v poměrně přátelském duchu. Dokonce došlo i na omluvu, že na svých stránkách uvedl fanoušky v omyl, že je vstup zdarma a přitom se jako obyčejně platilo vstupné 80 Kč. (Mám ovšem podezření, že to neplatilo pro všechny!)

Pak ho doplnila tříčlenná doprovodná skupina a ke konci to zase prostřídal sólovou částí, takže se mu - jak později Fiala s Kaščákem chválili v debatě - povedlo koncert oživit. Raritou bylo, že dvě písničky (samozřejmě Anděl =) odehráli dvakrát se zdůvodněním, že dostal od režie pokyn, že publikum poprvé málo tleskalo a že to tentokrát musí být lepší. Pak to sice popřel s tím, že prostě zatím mají malý reportoár, ale mám dojem, že na pár písniček vůbec nedošlo (rozhodně chyběl zmiňovaný Mamut), takže těžko říct, co bylo skutečnou příčinou.



Besedy se tentokrát účastnili Vojtěch Lindaur a Marek Dvořáček (aspoň doufám - úvod jsem neslyšel a seděl jsem ve špatném úhlu =) a dramaturgie už chválabohu upustila od vnášení dalších témat, takže se mluvilo jen o vystupujících a to poměrně poklidně. Na pana Kladiva padla mimo jiné otázka, proč používá právě pseudonym je-be-kladivo, když hraje takhle tiché písničky a on začal vysvětlovat, že má na to připravenou odpověď, že jeho děda byl klempíř a z toho randálu přišel o sluch. Jinak ovšem bylo poměrně obtížné z něho dostat cokoliv konkrétního, protože "je to všechno složité", on by to "možná rád zkusil", ale "ještě neví, jak na to", a "nikoho nechce hledat" a "lidé se mu nehlásí", takže opravdu těžko říct... =)



Ládek i jeho doprovod byli naštěstí výrazně hovornější, takže objasnili velké množství saxofonu na desce ("já jsem tam toho tolik nechtěl ani nahrávat, ale Ondřej měl poslední slovo") a potěšili Petra Fialu ("několik lidí nám říkalo, že to kvůli tomu zní jako Mňága"). Ten se pak zajímal o to, jak se z Ládka stal Xindl X a dostalo se mu vysvětlení: "Já jsem před tím hrál ve skupině a část z toho byly i ty písničky, které hrajeme teď, ale kromě toho jsme hráli i nějaké věci, co zněly jako grunge, a třetina byl takový popíček. Mysleli jsme si, že se to dá brát jako výhoda, že je to pestřejší, ale spíš jsme sami nevěděli a asi jsme byli nečitelní i pro posluchače. Ten popíček byly většinou původně písničky ve svahilštině, které jsem textoval dodatečně, a prostě to nebylo ono. Takže když jsem začal hrát sám, tak jsem ty dvě třetiny repertoáru zahodil a ty nové věci vždycky začínají od textu. A pokud tam pak v melodii něco přesně nevychází, tak to nevadí, tak to má být."

A totéž pravidlo můžete aplikovat i na případné nedostatky v téhle reportáži... =)

Dokud jsme v tempu, tak to hezky napružíme

Těžko říct, jestli je Neil Gaiman tak pracovitý, nebo je to jen běžný efekt sněhové koule, ale poslední dobou generuje spoustu nových zpráv.

Tak především se 6.února bude konat americká premiéra animovaného filmu Coraline podle jeho úspěšné hororové knížky pro děti a mládež. Režíruje to bývalý parťák Tima Burtona Henry Selick, takže by to nemuselo dopadnout špatně, přestože to všechno samozřejmě vypadá úplně jinak, než jsem si to představoval. =)



Trailer ve slušném rozlišení je taky na stránce o Coraline na ČSFD, kde jsem zaregistroval tu druhou novinku:

Především je tady adaptace nejnovějšího bestselleru Neila Gaimana The Graveyard Book (v češtině vyšlo jako „Kniha hřbitova“). Oblíbený fantasy autor během tiskovky k premiéře animované Coraline (rovněž podle jeho knížky) prozradil, že film o chlapci, který vyrůstá na hřbitově a jeho pěstouny jsou duchové, vlkodlaci a jiní laskaví tvorové, bude téměř čistě britská produkce. Režírovat by chtěl renomovaný Neil Jordan, takže rozhodně nečekejte další standardní dětskou fantasy.

Na to, že knížka vyšla teprve na podzim (americké vydání 30.9.2008), to je docela fofr!

Analogová telefonní linka

Tohle bude určitě příliš dlouhé na to, aby se to dalo na NMM vydávat za krátkou recenzi (nebo vůbec za recenzi =), takže sem s tím!

Joshua a Charlie mě docela překvapili. Přesněji řečeno mě překvapil už singl Helen of Troy (a nebylo to úplně pozitivní), protože ten se vydal nečekaným směrem. Tedy ne úplně nečekaným, protože něco naznačoval už předloňský pražský koncert, ale šok to byl i tak.

V Praze totiž TTA jako poslední přídavek odehráli novou písničku The Sky is Black (And So is Your Heart), která se od starších věcí dost lišila, ale zůstala tam ještě spousta známých prvků, kdežto v Helen of Troy už nezůstal na kameni kámen. Zmizel všudypřítomný rhodes, táhlé smyčce, hostující rnb zpěváci a dokonce i nejtypičnější znak TTA čili drcení bubnů i zpěvu na granule, "zastavování" zvuků a jiné chutné pazvuky a jako bonus při masteringu zřejmě ještě trochu ořízli basy, protože to by mohlo výsledný dojem trochu zachránit a tomu bylo třeba zabránit.

Místo toho radikálně změnili taktiku a naservírovali nám analogové syntezátory ženoucí si po šestnactinách zběsile a monotónně vpřed, sterilní samply elektronických bubnů (no jo, zase se to dá svést na 808) a zpěv samotného Joshe Eustise se spoustou reverbu, který se ovšem v mixu beznadějně ztrácí a způsobuje, že se vám při poslechu začne hlava samovolně sklánět dolů a vy začínáte bedlivě zkoumat tkaničky svých bot. U toho posledního bodu drze předpokládám, že tohle nebyla koncepce, ale že se spíš Josh pokusil nějak zamaskovat svou chybějící pěveckou praxi, ale čert to vem - tímhle syndromem v menší míře trpěl i John Lennon a časem se z toho dostal. =)

Pak mě taky překvapil pp, že si u TTA stěžuje na "nudnou melancholii" a přitom slyšel obě předchozí studiová alba. Těch samých TTA, které v níže citovaném článku jistý Shaun Bateman popisuje jako "dva chlápky, kteří tvoří smutná a srdceryvná díla zaskakující geniality, zatímco se neustále rozcházejí se svými přítelkyněmi nebo sedí o samotě v temných místnostech obklopení různými cinkajícími předměty." Pravda, cinkající předměty zmizely, ale to ostatní včetně "nudné melancholie" pořád souhlasí. Podle toho rozhovoru s Joshem Eustisem to vlastně vypadá tak, že je zázrak, že ta nová deska vůbec vznikla:

"Neplánovali jsme žádnou další hudbu. Naše přátelství kvůli skupině dost trpělo a protože si přátelství ceníme víc než skupiny, tak jsme se rozhodli dát si pauzu, abychom se navzájem neuškrtili. (...) Na začátku roku 2004 jsem se přestěhoval zpátky do New Orleans, abych vypadl ze studeného Chicaga - bez peněz a na dně. Totiž abychom mohli udělat to album, tak jsem předtím musel prodat většinu svého vybavení. Šel jsem teda bydlet k rodičům do New Orleans, abych dal svůj život zase dohromady a pracoval na nové hudbě."

Tolik k názvu "immolate yourself". =) A mimochodem pokud jste tu novou desku už odněkud stáhli, necítíte se teď trochu provinile?

Každopádně léčebná pauza nakonec zabrala - TTA začali znovu hrát (i do té Prahy dorazili), začali produkovat desky dalších projektů (však víte), zařídili nové studio a začali blbnout.



"Chtěli jsme naše depresivní a sebevražedné texty převléct do rychlejších temp a jaksi optimističtějšího zvuku, ale nakonec by z toho stejně měla vylézt depka."

"Zkoušeli jsem nějaké ty mikro-triky i na téhle desce, ale prostě nám to znělo blbě. A taky jsme líní. Teď je tolik muzikantů, kteří to dělají, a software, který to udělá za vás (modul Beat Repeat v Ableton Live - pozn. překladatele =), že to pro nás ztratilo kouzlo. Už to vůbec nezní nově nebo zajímavě. Děcka s Abletonem a laptopy sekají svoje beaty na prach. Jenže Autechre budou stejně vždycky 17 kroků daleko před všemi ostatními v tom, kam se může vyvíjet elektronická hudba, takže každý dalši pokus používat sekání nebo řezání nebo dělat něco fakt zběsilého je prostě marnost, aspoň tak to vidím. Takže i když celková textura pro nás bude vždycky hodně důležitá, tak máme pocit, že musíme zkoušet věci, které jsou nové pro nás, a zkoumat územi, kde jsme ještě nebyli - proto smyčky na páskách, všechny ty křupavé analogové synthy, míchání na čtvrtpalcovou pásku, dlouhé, rozvíjející se textury a důraz především na psaní samotných písniček a ne na produkci."



Ano, ona celá nová deska zní skutečně dost podobně jako Helen of Troy. Bojím se zjišťovat, co se členům TTA od vydání minulé desky DOOPRAVDY stalo, ale nepřipadá mi úplně normální, aby v roce 2008 elektronický (!) projekt nahrával desku pomocí stejné "technologie" jako The Cure v roce 1980 - čili pomocí zasmyčkovaných pásek natáhnutých po studiu. Já vím - i cesta může být cíl - ale ty konce! =)

TTA se naštěstí sabotování vlastní desky nepodařilo dotáhnout úplně do konce, protože ty tracky (ne, písničky podle mě nenapsali ani tentokrát) nakonec na nějaké specifické úrovni fungují a při bedlivějším poslechu zjistíte, že se v nich dokonce "něco děje", ale tentokrát to bylo dost těsné a opravdu se neodvažuju tipovat, kde bude Josh Eustis bydlet následující dva roky.

EDIT:
Tohle je dost smutná pointa, ale asi by to tady mělo být komplet:

Hudebník pohřešovaný od minulého týdne nalezen mrtvý
Charles Cooper byl pohřešován od půlnoci 21.1., kdy po hádce opustil byt své přítelkyně. Jeho tělo bylo nalezeno v pondělí 26.1.

"Ten živý chlapec?"

Knihkupectví nedlouho před Vánocemi:
"Tak já bych si vzal tuhle sadu knížek od Gaimana."
"Máte dobrý vkus."
Hm, asi na té krizi vážně něco bude - situace na knižním trhu se přiostřila natolik, že už knihkupci musejí podlézat zákazníkům průhlednými lichotkami!

O Neilu Gaimanovi jsem se tady už několikrát zmiňoval (asi před deseti lety =), ale teď si uvědomuju, že jsem mu nikdy nevěnoval patřičný úvod pro nezasvěcené, takže bych to měl možná tentokrát napravit, jenomže ono je mnohem jednodušší odkázat se na článek na české Wikipedii a jenom podtrhnout skutečnost, že Gaimanova první významnější knížka byla Nepropadejte paníce o Douglasu Adamsovi a pozadí vzniku Stopařova průvodce po Galaxii a později napsal spolu s Terry Pratchettem knížku Dobrá znamení, čímž se snažím naznačit, že do jaké literární společnosti patří. A aby byl namedropping kompletní, je ještě třeba zmínit Tori Amos, o které se Gaiman pravidelně zmiňuje v doslovech a v poděkováních, zatímco Tori se o něm nepravidelně zmiňuje v některých písničkách, ale to už je příliš mnoho zmiňování, protože jsem se chtěl věnovat především Knize hřbitova.



Za zmínku myslím stojí skutečnost, anglický originál vyšel teprve na podzim a česká verze ještě stihla vánoční trh, což se myslím dá považovat za pozitivní projev globalizace. =)

Trochu mě mrzí, že první hlavolam související s příběhem, jsem nemohl sám vyřešit, protože mi ho prozradil nějaký propagační text - totiž z čeho příběh vychází. Vy se ještě můžete na chvíli zamyslet: Kniha hřbitova neboli anglicky The Graveyard Book je příběh chlapce, který se jako batole dostane na hřbitov a tam ho začnou vychovávat duchové a další napřirozené bytosti, aby se jednou mohl postavit nepříteli, který mu zabil rodiče. Nic?

V doslovu Gaiman píše, že prvotní nápad přišel, když viděl svého malého syna jezdit na tříkolce po hřbitově, ale živě si představuju, jak musel být nadšený, když si uvědomil, že je to vlastně variace příběhu Mauglího z Knihy džunglí (čili The Jungle Book) Rudyarda Kiplinga. Ovšem Gaiman místo toho, aby se snažil podobnosti s Mauglím vyhnout, tak z jeho příběhu naopak vybrakoval všechno, co se dalo - od struktury kapitol (ovšem bez vedlejších příběhů, takže mi tu chybí třeba Rikki-Tikki-Tavi) až po některé postavy, což celé knížce přidává jednu úroveň navíc.

Já jsem Mauglího bohužel četl už před mnoha (a mnoha) lety, takže si nepamatuju všechny detaily, ale i tak bylo pro mě zábavné ty paralely hledat, i když bylo například trochu problematické rozhodnout, kdo z dvojice upír a vlkodlak je medvěd Balů a kdo had Ká... =)

Co mě potěšilo trochu méně, je celkové ladění knížky. Gaiman se evidentně snažil o to, aby byla přístupná i pro mladší čtenáře, takže knížka není tak hororová a komplikovaná, jak by mohla. Těžko říct, jestli to další projev paralel s Knihou džunglí, nebo to spíše souvisí s úspěchem Gaimanovy knížky Koralina, která byla vyloženě pro děti, ale můžeme to alespoň brát jako další hádanku přichystanou pro čtenáře. =)

Je zajímavé, že přes tu lehkost a ty "vypůjčené" věci zůstala celá knížka velice gaimanovská, ale to ve skutečnosti není zase tak překvapivé, protože předchozí Gaimanovy knížky taky často používaly motivy, které nebyly "zcela původní" (Američtí bohové a Anansiho chlapci rozvíjejí podobné téma jako Malí bohové Terry Pratchetta i Dlouhý temný čas svačiny duše Douglase Adamse - tedy problematiku existence bohů v "běžném" každodenním životě), a přesto se jinak od svých možných inspiračních zdrojů liší prakticky ve všem.

Jedinou výraznější výtku bych měl k závěru knížky, který mi nepřipadal dostatečně monumenální, ale musím uznat, že i v tomto směru Gaiman dodržel tradici, protože ten pocit "to už je konec?" mívám na konci téměř všech jeho knížek. Ale možná se to dá brát jako výhoda, pokud byste náhodou chtěli Knihu hřbitova číst dětem na dobrou noc, protože to zvyšuje pravděpodobnost, že ještě někdy usnou. =)

PS: Zatím jsem nepřišel na to, čím si u Neila Gaimana zasloužili Victor Hugo a Harry Truman osud horší než smrt a proč v knize nevystupuje třeba někdo z rodiny Guggenheimů, takže pokud máte nějaký tip, tak sem s ním!