Občas je zajímavé, jak na různých místech postupně narazím na různé zprávy, které spolu nakonec nějak souvisejí. Třeba jenom trochu, ale přece...
První historka je už z jara. Jmenuje se "Muchow versus Berdych" a dotáhla do téměř do všech novin a dokonce i do zpráv na Nově!
Takže si to trochu zopakujme:
Aha
Patrně inspirován lednovou sázkou tenistky Marii Šarapovové s basketbalovým géniem LeBronem Jamesem odhodlal se také český muzikant Jan P. Muchow (35) jít do »běžeckého« souboje. Vybaven novým systémem Nike+ (čip v botě propojený s iPodem, načítající uběhnuté kilometry) včera předložil svou výzvu české tenisové jedničce Tomáši Berdychovi (21): „Pojď se poměřit, kdo z nás dvou do prvního máje naběhá víc!“
Bývalý fotbalista Muchow jde do souboje odvážně a takřka z voleje, bez většího tréninku. „Pár kilometrů jsem uběhl, ale ne moc,“ přiznal. Berdych, pokud výzvu přijme, tedy dost možná zachrání čest tenistů, protože Šarapovová v lednu, i když na Australian Open přežila až do finále, prohrála s Jamesem »o parník«. Čip jí ukázal 74,8 km, zatímco LeBron v NBA odběhal 112,6 km!
Ona mu teď při zápase bude muset sloužit jako podavačka nápojů. „Chci taky, aby byl v banku nějaký skutek, ale musíme ještě dojednat ,co to bude,“ řekl Muchow.
Závěr celé akce už takovou publicitu neměl, ale výsledek jsme se nakonec přece jen dověděli...
Musicserver
Pokud sledujete televizi, možná vám neunikla krátká sportovní zpráva: Jan P. Muchow se vsadil s tenistou Tomášem Berdychem o to, kdo uběhne víc kilometrů. Druhá polovička Ecstasy Of St. Theresa Kateřina Winterová mně po našem rozhovoru prozradila, že Mouchovi moc nadějí na výhru nedává. (...)
Jak dopadla tvá sázka s Tomášem Berdychem?
Já jsem naběhal sto sedm a Tomáš pětašedesát kilometrů, takže jsem to vyhrál. (smích)
Co tě k tomu vedlo? A proč ta medializace na televizi Nova?
To jsem taky koukal, ale nemohl jsem to ovlivnit. Ono šlo spíše o Tomáše, že je mediálně vděčný a nebyla to taková zásadně vážná zpráva, takže Nova se toho velmi ráda chopila. (smích) A co mě k tomu vedlo? Na to mám snadnou odpověď. Byla to pro mě výzva, hec, protože jsem dálky nikdy neběhal a spíš je nenáviděl. Byl jsem jen zvyklý na sprinty ve fotbale, který si s kamarády chodím zahrát třeba dvakrát do týdne i dnes, ale jinak jenom sedím ve studiu.
Osobně jsem byl z celé akce trochu rozpačitý. Předpokládám, že to měla být v první řadě taková zábavná akce a teprve v druhé řadě (a spíš podprahově) reklama, ale z toho pohledu to moc nevyšlo, protože z toho zahájení ta reklama až příliš koukala a asi proto byl pak závěr mediálně trochu rozplizlý.
Uplynulo pár měsíců a v Reflexu vyšel rozhovor s Romanem Týcem úplně o něčem jiném. Kromě jiného o několik let starém videu s krádeží policejních čepic přímo z hlavy.
Tohle video se nějak dostalo k lidem od firmy Nike. Najednou se mi ozval její marketingový ředitel, že by se se mnou potřeboval sejít, ale neřekl kvůli čemu. Sešli jsme se a ten chlápek byl překvapivě v pohodě. Do ničeho mě netlačil, nechtěl, abych něco konkrétního dělal ...
Ale mělo to háček.
Mělo. Prý by se mu líbilo, kdybych při braní čepice měl na nohou jejich tenisky. Nový model. Doma jsem si pak říkal: co je tohle za svět? Nadnárodní firma chce zaplatit můj "útok na veřejného činitele". Pro mě to znamenalo vyrovnání s tím, že mě buzeroval nějakej kretén s placatou hlavou, aniž by byl v právu, a ta přiblblá čepice byla pro mě symbolem zneužívání moci. Navíc v uměleckém světě jejich kradení postupně brali jako performanci, akční umění a způsob mého projevu. Vysvětloval jsem to všechno šéfovi marketingu s tím, že pro něj je to jen způsob, jak jiným kanálem zviditelnit značku. Nemohl jsem ručit za to, jak se to celé přetaví a že v důsledku to pro ně nemusí znamenat žádnou reklamu. On ale trval na tom, že se mu líbí, co dělám, a chce mě podpořit.
Zajímavé, ne? Dřív byly propagační akce Nike jaksi decentnější - možná až moc. =) Docela by mě zajímalo, jak pak dopad obou akcí zhodnotila firma. A vlastně i to, jestli ten pán v pozadí je pořád ten samý, ale to jsem se zatím nedověděl. Třeba to přijde zase za pár měsíců. =)
2007-09-13
2007-09-06
Ukrást správnou melodii
Miloš Štědroň na webu časopisu Týden:
...pamatujete si Sandokana? Ten seriál? (...) Titulní melodie se shoduje s Monteverdiho mší. Náhodná, nicméně shoda v osmi taktech. Takových výpůjček najdete mnoho. Prvních čtrnáct tónů z Noci na Karlštejně od Karla Svobody, ono "Já ač mám spánek bezesný, mně včera sen se zdál", se shoduje s loutnovou tabulaturou ze šestnáctého století, kterou vydal Jiří Tichota v roce 1968. Tu krásnou mollovou dominantu hned tak někdo nevymyslí... Následují dva segmenty z Marseillaisy: "Řekl lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál" a potom ještě kus trampské Ascalony. Ale nechme Svobodu spát, byl to vynikající hitmaker a jeho úlohou je umět ukrást správnou melodii ve správnou chvíli na správné místo. A to on dovedl výborně. Já o to také neustále usiluji.
...pamatujete si Sandokana? Ten seriál? (...) Titulní melodie se shoduje s Monteverdiho mší. Náhodná, nicméně shoda v osmi taktech. Takových výpůjček najdete mnoho. Prvních čtrnáct tónů z Noci na Karlštejně od Karla Svobody, ono "Já ač mám spánek bezesný, mně včera sen se zdál", se shoduje s loutnovou tabulaturou ze šestnáctého století, kterou vydal Jiří Tichota v roce 1968. Tu krásnou mollovou dominantu hned tak někdo nevymyslí... Následují dva segmenty z Marseillaisy: "Řekl lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál" a potom ještě kus trampské Ascalony. Ale nechme Svobodu spát, byl to vynikající hitmaker a jeho úlohou je umět ukrást správnou melodii ve správnou chvíli na správné místo. A to on dovedl výborně. Já o to také neustále usiluji.
2007-09-05
Mistr a vykladači
Je mnoho důvodů, proč se vracet k ruským a sovětským klasikům, u Bulgakova je to mimo jiné i pro jeho nikdy nekončící boj s černou magií praktikovanou bolševickou garniturou. Osudy spisovatelů, těch dobrých, žijících a tvořících v sovětském Rusku, jako by měly podobný scénář. I když Bulgakov sám nezakusil pohostinní Solovek a podobných sovětských gulagů, vibrace zla, které šířil sovětský režim, vnímal velmi citlivě. Svět, ve kterém žijí hrdinové románu Mistr a Markétka, je Reaganovou "říší zla" a Woland je zde tím, který určuje pravidla hry. Hlavním tématem díla je všeobjímající strach, denní chleba Rusů, strach jako jako skutečná zbraň hromadného ničení, jehož důsledkem je pak chandra, ta záhadná nemoc duše ruského člověka, strach, který může a musí být překonán.
Tohle je text z přebalu knížky "Mistr a Markétka" Michaila Bulgakova a řekl bych, že knížku příliš nevystihuje. Je až nepochopitelné, jak může někdo psát komentář ke knížce, protože ho zřejmě zaujala, a přitom si ji oblíbil výhradně kvůli věcem, které si do ní sám projektuje a v knížce vůbec (nebo skoro vůbec) nejsou. Ostatně ani obal mi s obsahem knížky příliš nekorespondoval.
Ano, dostal jsem za domácí úkol doplnit si základní vzdělání trochou literární klasiky a bylo to poučné, ale vůbec mi není jasné, jak se klasikou stala, protože bych měl ke knížce spoustu připomínek všeho druhu. Přesněji řečeno mám dojem, že klasikou se stala hlavně proto, že je z ní cítit nechuť k sovětskému režimu, což v určité době spousta lidí potřebovala slyšet, ale jako celek je knížka nedotažená. Na druhou stranu právě ty její nedostatky jsou na ní nejzajímavější a dodávají ji osobitost. Čím by byla bez všech svých proslulých chyb? =)
Původně jsem o knížce z doslechu věděl jen to, že je to paráfráze na Fausta a považoval jsem ji za psychologické drama ruského typu - no prostě něco jako Zločin a trest. Ostatně už ten název... Chyba! Mistra a Markétka je především fantastická a neuspořádaná satirická groteska s náznaky hororu z tehdejší žhavé sovětské současnosti. Obsahuje sice i další podstatné roviny, ale ty jsou většinou zatlačeny do pozadí.
Co je pro knížku naprosto charakteristické, to je neuvěřitelného množství vedlejších postav a epizod, které se vůbec netýkají hlavní dějové linie - pokud tam tedy něco takového vůbec existuje, protože zhruba do poloviny knížky jsem tápal, co se z toho vlastně vyvine.
Prakticky v každé kapitole se objevují nové a nové postavy, které se krátce setkají s bandou tajemného cizince - údajného varietního kouzelníka Wolanda - a stane se jim něco strašného nebo alespoň divného (předsedu literární organizace přejede tramvaj, ředitel varieté je přenesen na Krym, konferenciér představení přijde dočasně o hlavu, spousta dalších osob postupně končí na psychiatrii, ...) A my, čtenáři, sledujeme, jak se tyhle karikatury pitomých, ale v podstatě nevinných sovětských občanů stávají jedna za druhou směšnou obětí nepochopitelných událostí. Z donucení se stáváme turisty na lehce násilném poznávacím zájezdu Moskvou třicátých let. Moskvou, ve které jezdí tramvaje, hrají gramofony, berou se úplatky, místo s bony se šmelí s dolary, za které je možné v sovětské verzi Tuzexu kupovat mandarinky, pojídají se protekční jídla, tají milenky a na to všechno se snaží dohlížet neurčitá vyšší moc. Neurčitá, protože do děje prakticky nezasáhne, teprve na konci dojde na nepovedenou přestřelku a dovíme se něco málo o tom, jak probíhalo vyšetřování celého "případu" tajemného cizince.
Epizody se zatím vrší jako záběry v dokumentu, ale nevytvářejí žádnou jednotnou linii ani dramatický oblouk, dokonce ani není jasné, kdo je hlavní postava. Kdyby několik kapitol z první poloviny knížky beze stop zmizelo, tak by se sice ztratila spousta té ruskosti a dokumentárnosti, ale ději by to nijak neublížilo. Jakýsi řád se objevuje teprve po sto stranách (! - celá knížka jich má dvěstěpadesát), kdy se v ději konečně objevuje první titulní postava bezejmenného spisovatele Mistra, autora zcela vážného a psychologického románu o osudném váhání Piláta Pontského, který v knize průběžně střídá samotný moskevský děj.
Mistr je podle všeho sám autor, kterého psychicky ničí jeho vlastní román (sám Bulgakov údajně rozepsanou knihu poprvé spálil a později ji napsal podruhé) a především jeho odmítavé přijetí - tedy vlastně nepřijetí, protože už samotné biblické téma je v socialistickém státě samozřejmě společensky zcela nevhodné. Satira na poměry v tehdejších literárních a divadelních kruzích je vůbec jedním nejvýraznějších témat. Působí to sbírka Bulgakových utrpěných křiv, který si prostřednictvím románu konečně vyřizuje osobní účty (později například Markétka v noci roztříská kompletní vybavení bytu jistého literárního kritika, který Mistra před časem tvrdě zkritizoval) a místy to dokonce to vypadá, že by některé literární postavy mohly mít konkrétní předobraz. Kolik asi bylo v Moskvě předsedů literárních organizací a kolik vrátných bylo v Domě spisovatelů?
"Tak tedy, když si chcete ověřit, jestli Dostojevskij je skutečný spisovatel, budete na něm žádat průkaz? (...) Spisovatele přece nepoznáte podle legitimace, ale podle toho, jak píše."
Zajímavé je, jak jsou všechny postavy až neuvěřitelně ošuntěle ruské - a to včetně dábelské skupiny. Toho slova si všimněte - "skupiny". Bulgakov se nespokojil s jedním ďáblem, ale podobně jako u Tarkovského v Solaris se u něj projevuje nějaký sovětský kolektivistický virus, který autorovi brání vystačit s jednou postavou, takže Wolanda doplňuje čtyřčlenná squadra pomocníků, kteří nakonec obstarávají většinu "práce" a samotný maestro (nezaměňovat s Mistrem! =) se při všech extempore drží spíše v pozadí jako pozorovatel.
K úplnému obratu v optice vyprávění dojde teprve po příchodu Markétky na scénu (kolem strany sto čtyřicet - tedy kousek za polovinou knihy!). Autor začíná sledovat její příběh a najednou zjišťujeme, že ďábel jí vlastně pomáhá a že celá ta ďábelská parta je docela sympatická. Její členové mezi sebou neustále žvaní o nesmyslech, podvádějí při hraní šachů, sázejí se, kdo umí líp střílet a vůbec se nechovají jako ztělesněné zlo, ale spíše jako parta recesistů na výletě, která kolem sebě šíří zmatek, ale hlavně se u toho baví. (Je zastřelen pouze jeden tajný agent!) Vůbec se nezabývají mystikou a vyššími cíli, žádné úpisy krví, zaprodané duše a věčné zatracení, jen rozdávají lidem falešné bankovky a elegantní šaty z dovozu, které ale brzy mizí, takže místo věčného zatracení mají postižení jen ostudu.
Podstatný rozdíl proti úvodu z přebalu je ale v tom, že Woland vůbec neurčuje žádná pravidla. Pravidla hry určuje sovětská společnost, kterou podle všeho Woland přijel po dlouhé době navštívit a prozkoumat, jak se mezitím změnila. S pomocí mechanismů zaběhnutého systému sice občas šikanuje lidi, kteří se mu nelíbí (vyčarované falešné dolary a udání na policii), ale i tehdy působí jako cizorodý element a rebel, který tím celý systém vlastně narušuje. Porozumění ma vlastně jen pro hlavní hrdiny, kteří byli (tedy především Mistr) v určitém smyslu obětí systému. Přes nepopiratelné politické vyznění se ale sám Bulgakov k politice přímo nevyjadřuje a absudnost doby dostatečně vyplývá ze surrealisticky překroucených popisů skutečný událostí (například dlouhý sen jedné z vedlejších postav, ve kterém se koná divadelní představení pro "zatajovače valut", které je má donutit k přiznání) - prostě lidé jsou slabí a bez ohledu na politický systém chtějí totéž: vyšší místo, zboží z dovozu, extravagantní jídla a muži samozřejmě mladé milenky. Doba jim k tomu jen posytuje pokaždé jiné kulisy.
Vzhledem k převážně odlehčenému stylu je asi dobře, že kniha končí pro hlavní postavy docela šťastně. Dokonce i Pilát se dočká odpuštění, zatímco Woland a jeho družina mizí neznámo kam... ("Kde je Bob teď?" =)
Na začátku jsem ale kromě chaotické strutury zmiňoval připomínky, tak sem s nimi... Především jsem většinu času nechápal, čeho chce vlastně ďábelská skupina docílit a úplně to nechápu ani po dočtení knihy. Spoustu času démoni zřejmě strávili tím, že se po sobě snažili zahlazovat stopy a bránili šíření informací, ale není mi jasné, proč se tím vůbec zabývali, protože když později došlo "na lámání chleba", tak se jednoduše "ukryli ve čtvrtém rozměru". Ostatně pokud měli takové magické schopnosti, proč se vlastně zdržovali tou spoustou naprostých prkotin?
Ke konci knihy se pak navíc hromadí různé "věcné chyby" (pokud se tomu dá v podobné knížce vůbec tak říkat =) a rozpory. V jedné kapitole například sestra na psychiatrii oznamuje, že pacient z pokoje 118 zemřel a v další kapitole se píše, že policie nedokázala vyšetřit záhadné zmizení pacienta z pokoje 118. Jinde se zase autor mezi řečí zmiňuje, že rodným jazykem dvou členů Wolandova gangu (a tedy zřejmě prastarých démonů) byla ruština (!). Podobné věci mě v knížce, kde se snažím poskládat pointu a sestavit celou mozaiku, opravdu ruší, ale Bulgakov je zřejmě omluven, protože román dlouhá léta přepisoval a nakonec zemřel právě během úprav závěrečných kapitol.
Při čtení mě ale napadla ještě jedná otázka...
Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhružně ze sedla: "Že ti uříznu ruku!" Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, ...
Jaké znamení se vlastně používalo na ochranu proti ďáblovi a temným silám vůbec před vznikem křesťanství? (A pomáhalo? =)
Tohle je text z přebalu knížky "Mistr a Markétka" Michaila Bulgakova a řekl bych, že knížku příliš nevystihuje. Je až nepochopitelné, jak může někdo psát komentář ke knížce, protože ho zřejmě zaujala, a přitom si ji oblíbil výhradně kvůli věcem, které si do ní sám projektuje a v knížce vůbec (nebo skoro vůbec) nejsou. Ostatně ani obal mi s obsahem knížky příliš nekorespondoval.
Ano, dostal jsem za domácí úkol doplnit si základní vzdělání trochou literární klasiky a bylo to poučné, ale vůbec mi není jasné, jak se klasikou stala, protože bych měl ke knížce spoustu připomínek všeho druhu. Přesněji řečeno mám dojem, že klasikou se stala hlavně proto, že je z ní cítit nechuť k sovětskému režimu, což v určité době spousta lidí potřebovala slyšet, ale jako celek je knížka nedotažená. Na druhou stranu právě ty její nedostatky jsou na ní nejzajímavější a dodávají ji osobitost. Čím by byla bez všech svých proslulých chyb? =)
Původně jsem o knížce z doslechu věděl jen to, že je to paráfráze na Fausta a považoval jsem ji za psychologické drama ruského typu - no prostě něco jako Zločin a trest. Ostatně už ten název... Chyba! Mistra a Markétka je především fantastická a neuspořádaná satirická groteska s náznaky hororu z tehdejší žhavé sovětské současnosti. Obsahuje sice i další podstatné roviny, ale ty jsou většinou zatlačeny do pozadí.
Co je pro knížku naprosto charakteristické, to je neuvěřitelného množství vedlejších postav a epizod, které se vůbec netýkají hlavní dějové linie - pokud tam tedy něco takového vůbec existuje, protože zhruba do poloviny knížky jsem tápal, co se z toho vlastně vyvine.
Prakticky v každé kapitole se objevují nové a nové postavy, které se krátce setkají s bandou tajemného cizince - údajného varietního kouzelníka Wolanda - a stane se jim něco strašného nebo alespoň divného (předsedu literární organizace přejede tramvaj, ředitel varieté je přenesen na Krym, konferenciér představení přijde dočasně o hlavu, spousta dalších osob postupně končí na psychiatrii, ...) A my, čtenáři, sledujeme, jak se tyhle karikatury pitomých, ale v podstatě nevinných sovětských občanů stávají jedna za druhou směšnou obětí nepochopitelných událostí. Z donucení se stáváme turisty na lehce násilném poznávacím zájezdu Moskvou třicátých let. Moskvou, ve které jezdí tramvaje, hrají gramofony, berou se úplatky, místo s bony se šmelí s dolary, za které je možné v sovětské verzi Tuzexu kupovat mandarinky, pojídají se protekční jídla, tají milenky a na to všechno se snaží dohlížet neurčitá vyšší moc. Neurčitá, protože do děje prakticky nezasáhne, teprve na konci dojde na nepovedenou přestřelku a dovíme se něco málo o tom, jak probíhalo vyšetřování celého "případu" tajemného cizince.
Epizody se zatím vrší jako záběry v dokumentu, ale nevytvářejí žádnou jednotnou linii ani dramatický oblouk, dokonce ani není jasné, kdo je hlavní postava. Kdyby několik kapitol z první poloviny knížky beze stop zmizelo, tak by se sice ztratila spousta té ruskosti a dokumentárnosti, ale ději by to nijak neublížilo. Jakýsi řád se objevuje teprve po sto stranách (! - celá knížka jich má dvěstěpadesát), kdy se v ději konečně objevuje první titulní postava bezejmenného spisovatele Mistra, autora zcela vážného a psychologického románu o osudném váhání Piláta Pontského, který v knize průběžně střídá samotný moskevský děj.
Mistr je podle všeho sám autor, kterého psychicky ničí jeho vlastní román (sám Bulgakov údajně rozepsanou knihu poprvé spálil a později ji napsal podruhé) a především jeho odmítavé přijetí - tedy vlastně nepřijetí, protože už samotné biblické téma je v socialistickém státě samozřejmě společensky zcela nevhodné. Satira na poměry v tehdejších literárních a divadelních kruzích je vůbec jedním nejvýraznějších témat. Působí to sbírka Bulgakových utrpěných křiv, který si prostřednictvím románu konečně vyřizuje osobní účty (později například Markétka v noci roztříská kompletní vybavení bytu jistého literárního kritika, který Mistra před časem tvrdě zkritizoval) a místy to dokonce to vypadá, že by některé literární postavy mohly mít konkrétní předobraz. Kolik asi bylo v Moskvě předsedů literárních organizací a kolik vrátných bylo v Domě spisovatelů?
"Tak tedy, když si chcete ověřit, jestli Dostojevskij je skutečný spisovatel, budete na něm žádat průkaz? (...) Spisovatele přece nepoznáte podle legitimace, ale podle toho, jak píše."
Zajímavé je, jak jsou všechny postavy až neuvěřitelně ošuntěle ruské - a to včetně dábelské skupiny. Toho slova si všimněte - "skupiny". Bulgakov se nespokojil s jedním ďáblem, ale podobně jako u Tarkovského v Solaris se u něj projevuje nějaký sovětský kolektivistický virus, který autorovi brání vystačit s jednou postavou, takže Wolanda doplňuje čtyřčlenná squadra pomocníků, kteří nakonec obstarávají většinu "práce" a samotný maestro (nezaměňovat s Mistrem! =) se při všech extempore drží spíše v pozadí jako pozorovatel.
K úplnému obratu v optice vyprávění dojde teprve po příchodu Markétky na scénu (kolem strany sto čtyřicet - tedy kousek za polovinou knihy!). Autor začíná sledovat její příběh a najednou zjišťujeme, že ďábel jí vlastně pomáhá a že celá ta ďábelská parta je docela sympatická. Její členové mezi sebou neustále žvaní o nesmyslech, podvádějí při hraní šachů, sázejí se, kdo umí líp střílet a vůbec se nechovají jako ztělesněné zlo, ale spíše jako parta recesistů na výletě, která kolem sebě šíří zmatek, ale hlavně se u toho baví. (Je zastřelen pouze jeden tajný agent!) Vůbec se nezabývají mystikou a vyššími cíli, žádné úpisy krví, zaprodané duše a věčné zatracení, jen rozdávají lidem falešné bankovky a elegantní šaty z dovozu, které ale brzy mizí, takže místo věčného zatracení mají postižení jen ostudu.
Podstatný rozdíl proti úvodu z přebalu je ale v tom, že Woland vůbec neurčuje žádná pravidla. Pravidla hry určuje sovětská společnost, kterou podle všeho Woland přijel po dlouhé době navštívit a prozkoumat, jak se mezitím změnila. S pomocí mechanismů zaběhnutého systému sice občas šikanuje lidi, kteří se mu nelíbí (vyčarované falešné dolary a udání na policii), ale i tehdy působí jako cizorodý element a rebel, který tím celý systém vlastně narušuje. Porozumění ma vlastně jen pro hlavní hrdiny, kteří byli (tedy především Mistr) v určitém smyslu obětí systému. Přes nepopiratelné politické vyznění se ale sám Bulgakov k politice přímo nevyjadřuje a absudnost doby dostatečně vyplývá ze surrealisticky překroucených popisů skutečný událostí (například dlouhý sen jedné z vedlejších postav, ve kterém se koná divadelní představení pro "zatajovače valut", které je má donutit k přiznání) - prostě lidé jsou slabí a bez ohledu na politický systém chtějí totéž: vyšší místo, zboží z dovozu, extravagantní jídla a muži samozřejmě mladé milenky. Doba jim k tomu jen posytuje pokaždé jiné kulisy.
Vzhledem k převážně odlehčenému stylu je asi dobře, že kniha končí pro hlavní postavy docela šťastně. Dokonce i Pilát se dočká odpuštění, zatímco Woland a jeho družina mizí neznámo kam... ("Kde je Bob teď?" =)
Na začátku jsem ale kromě chaotické strutury zmiňoval připomínky, tak sem s nimi... Především jsem většinu času nechápal, čeho chce vlastně ďábelská skupina docílit a úplně to nechápu ani po dočtení knihy. Spoustu času démoni zřejmě strávili tím, že se po sobě snažili zahlazovat stopy a bránili šíření informací, ale není mi jasné, proč se tím vůbec zabývali, protože když později došlo "na lámání chleba", tak se jednoduše "ukryli ve čtvrtém rozměru". Ostatně pokud měli takové magické schopnosti, proč se vlastně zdržovali tou spoustou naprostých prkotin?
Ke konci knihy se pak navíc hromadí různé "věcné chyby" (pokud se tomu dá v podobné knížce vůbec tak říkat =) a rozpory. V jedné kapitole například sestra na psychiatrii oznamuje, že pacient z pokoje 118 zemřel a v další kapitole se píše, že policie nedokázala vyšetřit záhadné zmizení pacienta z pokoje 118. Jinde se zase autor mezi řečí zmiňuje, že rodným jazykem dvou členů Wolandova gangu (a tedy zřejmě prastarých démonů) byla ruština (!). Podobné věci mě v knížce, kde se snažím poskládat pointu a sestavit celou mozaiku, opravdu ruší, ale Bulgakov je zřejmě omluven, protože román dlouhá léta přepisoval a nakonec zemřel právě během úprav závěrečných kapitol.
Při čtení mě ale napadla ještě jedná otázka...
Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhružně ze sedla: "Že ti uříznu ruku!" Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, ...
Jaké znamení se vlastně používalo na ochranu proti ďáblovi a temným silám vůbec před vznikem křesťanství? (A pomáhalo? =)
2007-08-28
Regina a petrofští
Jedna z těch starších zapomenutých poznámek:
Když člověk prochází stránky věnované Regině Spektor (myspace), tak se nemůže vyhnout informaci, že se Regina v dětství začínala učit hrát na klavíru Petrof (!).
"Spektor learned how to play piano by practicing on a Petrof that was given to her mother by her grandfather."
případně
"Spektor was forced to leave her beloved Petrof piano at age 9, ..."
Proto mě trochu překvapuje, že se firma Petrof tuhle bezplatnou reklamu, která jim spadla z nebe, nesnaží vůbec nijak využít. Je to velká škoda - Regina mohla být na stránkách Petrof prvním populárním (eh?) umělcem pod šedesát let. =)
Když člověk prochází stránky věnované Regině Spektor (myspace), tak se nemůže vyhnout informaci, že se Regina v dětství začínala učit hrát na klavíru Petrof (!).
"Spektor learned how to play piano by practicing on a Petrof that was given to her mother by her grandfather."
případně
"Spektor was forced to leave her beloved Petrof piano at age 9, ..."
Proto mě trochu překvapuje, že se firma Petrof tuhle bezplatnou reklamu, která jim spadla z nebe, nesnaží vůbec nijak využít. Je to velká škoda - Regina mohla být na stránkách Petrof prvním populárním (eh?) umělcem pod šedesát let. =)
2007-08-22
Opožděná zásilka hřebíků
Nine Inch Nails + Dandy Warhols @ Zimní stadion Slavia, Praha, 13.8.2007
S touhle reportáží mám samozřejmě zpoždění, ale co je to týden oproti třinácti rokům od posledního českého koncertu NIN...? =) Navíc jsem dostal stížnost, že prý místo o hudbě na festivalech píšu o tom, co jsem kde jedl, tak se tentokrát pokusím vynechat všechno nepodstatné. (Ostatně jsem během koncertu nic nejedl.) Snad tu zbude i nějaký text. =)
Přestože jsme na místě byli včas (stejně jako pánové Švamberk, Dědek nebo Kay ze Sunshine, kteří podupávali u bočního vchodu), tak do haly jsme se z různých důvodů dostali teprve těsně po osmé, kdy už hráli Dandy Warhols, takže bych měl asi urychleně začít od nich, ale asi bude logičtější začít halou, protože jsem tam byl poprvé v životě.
Řekněme, že už chápu, proč hokejová Slavie hraje raději v Sazka aréně, i když tam musí platit vysoký nájem. Hala se sice ještě sama od sebe nehroutí, ale už je prostě starší a naneštěstí ještě není stará dost na to, aby to působilo stylově. Je prostě taková ošuntělá, takže jsem si říkal, že je trochu ostuda pořádat koncert takové legendy, jako jsou NIN, zrovna tady, ale na druhou stranu je to asi pořád lepší, než kdyby to bylo v opeře a v oblecích. =)
Dandy Warhols nikdy nepatřili do sféry mých hudebních zájmů, takže je znám velice zběžně. Přesněji řečeno znám písničku Bohemian like You a díky Evanu Dandovi mi poněkud splývají s Lemonheads (názvy desek obou skupin Come on Feel the Lemonheads a Come on Feel the Dandy Warhols mi v orientaci taky příliš nepomohly =), takže ještě před měsícem jsem si myslel, že se DW už definitivně rozpadli, ale jak je vidět, tak u polozapomenutých legendárních skupin si člověk nikdy nemůže být jistý, protože vás můžou kdykoliv praštit zezadu do hlavy kytarou.
Původně jsem si myslel, že se hudba DW k NIN moc nehodí, ale to jsem vycházel ze svých neúplných informací. Ve skutečnosti zněli DW naživo ve většině písniček naprosto jinak, než jsem čekal, a k NIN se moc nehodili. Kdyby místo nich vystoupili OTK, tak by to působilo podobně nepochopitelně a publikum by bylo podobně lhostejné. Ehm, chci říct nadšené. Ale co - jako předposlední písničku zahráli Bohemian like You a zas bylo dobře. =)
Pak se asi půl hodiny přestavovala scéna. Během té doby publikum pod pódiem docela zhoustlo a já jsem začal mít pocit, že jsem si měl asi převléct svou žlutou košili s krátkým rukávem za něco tmavšího, protože takhle tam asi nezapadnu, ale tyhle starosti mě přešly, sotva se zhaslo.
NIN naběhli na pódium s kytarami a živými bubny a dokud byli v tempu, tak to pěkně napružili. Když jako poslední dorazil na pódium samotný Trent Reznor a chytil se mikrofonu, tak pod pódiem začala jatka. Styl tance byl u většiny diváků naprosto podružný, důležitější byla intenzita, takže jsem se snažil si krýt hlavu a včas uhýbat holkám v černém, které trochu vyděšeně prchaly z epicentra diváckého nadšení někam do bezpečí. Ani jsem se moc nedivil, protože i se svou výškou šesti stop jsem toho na pódiu moc neviděl a nejsem si úplně jistý, jak se vlastně mezi (nebo spíš nad) diváky dostal jeden z kytaristů i s kytarou, ale určitě to přispělo k tomu, že se přidali i lidi z publika a "crowd surfing" průběžně pokračoval celý koncert. Musím přiznat, že si nevzpomínám na žádnou akci, kde bych viděl podobné nasazení.
Ale něco takového se opravdu nedá vydržet celý koncert, takže po March of the Pigs NIN přece jenom trochu zvolnili - to znamená, že přišla řada na Closer a podobně uklidňující kousky a já jsem měl konečně příležitost trochu sledovat, co se děje na scéně.
Osvětlení bylo většinu času poměrně uměřené. Skupina se pohybovala v namodralém šeru, jen jeden jasnější reflektor si hledat Trenta zmítajícího energicky mikrofonem na stojanu, takže jsme měli dost příležitostí si všimnout, že zřejmě pravidelně cvičí, protože svými bicepsy by mohl likvidovat rukávy košil podobně jako Nick Carter. Mezi písničkami toho ale většinou moc nenamluvil - jen poděkoval a už se zase jelo naplno dál.
Teprve střední část koncertu se vymykala jak hudebně, tak vizuálně. Pódium na chvíli setmělo a ve vzniklém příšeří se dolů spustil velkoplošný mřížkovaný displej (zabíral na šířku skoro celé pódium) a technici před něj přivezli tři stupínky s se stolky s elektronikou. Trent se samozřejmě usadil uprostřed a v téhle trojčlenné komornější sestavě NIN odehráli několik relativně (!) poklidnějších a výrazně elektroničtějších kousků, během kterých displej postupně ukazoval, co umí. Nejdřív jen zeleně svítil za stolky a vytvářel tak za všemi třemi pány rozplizlou pixelovanou svatozář, ale pak se bíle rozsvítil naplno a zobrazovaly se na něm různé barevné obrazce, "obrazové chyby", zrnění a podobně. Nejsem si úplně jistý, jaké to má zobrazovací parametry (rozlišení a odezvu), ale pokud uvažujete o opravdu velké televizi, tak tohle by se možná dalo použít. =)
Pak navíc NIN zneužili toho, že ten displej je poměrně řídká mřížka, takže tam, kde nesvítí, je přes něj docela dobře vidět, a ustoupili (už zase s kytarami) za něj. Vypadalo to, jakoby hráli v blikající kleci. Ale pak už se pomalu blížil konec a koncert znovu gradoval, takže displej musel stranou (přesněji řečeno nahoru) a pod pódiem to zase začalo být nebezpečné.
Teprve ke konci se Trent trochu rozmluvil. Pochválil Dandy Warhols a publikum ("NIN mají prostě nejlepší fanoušky"), políbil tričko, které někdo hodil na pódium, postupně naházel mezi zpocené přední řady hromadu PETek s vodou, omluvil se, že to od minulého koncertu tak dlouho trvalo, a slíbil, že se brzy objeví znovu. Pak se přidávalo (třeba Joy Division) a já jsem vzpomínal, co všechno ještě mohli zahrát (osobně bych uvítal třeba Something I Can Never Have a Starfuckers, Inc., ale vítání se nekonalo), a když dohráli, tak nevyhnutelně následovala demoliční pasáž.
Trent demonstrativně zahodil svou kytaru někam dozadu (nejsem si úplně jistý, jak vypadala po dopadu) a kytarista pak ještě pro jistotu roztřískal stojan jeho mikrofonu. Vypadalo to, že už skutečně nebudou dál přidávat, ale to byla jen finta. =) Ve tmě technici znovu přivezli dopředu stolek se syntezátorem a mikrofonem a Trent tam téměř sólo odzpíval a odehrál nezbytné Hurt, během kterého se postupně přidávala skupina až do hutného finále.
A pak už byla jen tma, a pak šero a na displeji zářil velký nápis NIN, který znamenal spíše The End a my všichni jsme se zpocení drali ven z haly. Byla noc, ale vůbec to tak nevypadalo.
S touhle reportáží mám samozřejmě zpoždění, ale co je to týden oproti třinácti rokům od posledního českého koncertu NIN...? =) Navíc jsem dostal stížnost, že prý místo o hudbě na festivalech píšu o tom, co jsem kde jedl, tak se tentokrát pokusím vynechat všechno nepodstatné. (Ostatně jsem během koncertu nic nejedl.) Snad tu zbude i nějaký text. =)
Přestože jsme na místě byli včas (stejně jako pánové Švamberk, Dědek nebo Kay ze Sunshine, kteří podupávali u bočního vchodu), tak do haly jsme se z různých důvodů dostali teprve těsně po osmé, kdy už hráli Dandy Warhols, takže bych měl asi urychleně začít od nich, ale asi bude logičtější začít halou, protože jsem tam byl poprvé v životě.
Řekněme, že už chápu, proč hokejová Slavie hraje raději v Sazka aréně, i když tam musí platit vysoký nájem. Hala se sice ještě sama od sebe nehroutí, ale už je prostě starší a naneštěstí ještě není stará dost na to, aby to působilo stylově. Je prostě taková ošuntělá, takže jsem si říkal, že je trochu ostuda pořádat koncert takové legendy, jako jsou NIN, zrovna tady, ale na druhou stranu je to asi pořád lepší, než kdyby to bylo v opeře a v oblecích. =)
Dandy Warhols nikdy nepatřili do sféry mých hudebních zájmů, takže je znám velice zběžně. Přesněji řečeno znám písničku Bohemian like You a díky Evanu Dandovi mi poněkud splývají s Lemonheads (názvy desek obou skupin Come on Feel the Lemonheads a Come on Feel the Dandy Warhols mi v orientaci taky příliš nepomohly =), takže ještě před měsícem jsem si myslel, že se DW už definitivně rozpadli, ale jak je vidět, tak u polozapomenutých legendárních skupin si člověk nikdy nemůže být jistý, protože vás můžou kdykoliv praštit zezadu do hlavy kytarou.
Původně jsem si myslel, že se hudba DW k NIN moc nehodí, ale to jsem vycházel ze svých neúplných informací. Ve skutečnosti zněli DW naživo ve většině písniček naprosto jinak, než jsem čekal, a k NIN se moc nehodili. Kdyby místo nich vystoupili OTK, tak by to působilo podobně nepochopitelně a publikum by bylo podobně lhostejné. Ehm, chci říct nadšené. Ale co - jako předposlední písničku zahráli Bohemian like You a zas bylo dobře. =)
Pak se asi půl hodiny přestavovala scéna. Během té doby publikum pod pódiem docela zhoustlo a já jsem začal mít pocit, že jsem si měl asi převléct svou žlutou košili s krátkým rukávem za něco tmavšího, protože takhle tam asi nezapadnu, ale tyhle starosti mě přešly, sotva se zhaslo.
NIN naběhli na pódium s kytarami a živými bubny a dokud byli v tempu, tak to pěkně napružili. Když jako poslední dorazil na pódium samotný Trent Reznor a chytil se mikrofonu, tak pod pódiem začala jatka. Styl tance byl u většiny diváků naprosto podružný, důležitější byla intenzita, takže jsem se snažil si krýt hlavu a včas uhýbat holkám v černém, které trochu vyděšeně prchaly z epicentra diváckého nadšení někam do bezpečí. Ani jsem se moc nedivil, protože i se svou výškou šesti stop jsem toho na pódiu moc neviděl a nejsem si úplně jistý, jak se vlastně mezi (nebo spíš nad) diváky dostal jeden z kytaristů i s kytarou, ale určitě to přispělo k tomu, že se přidali i lidi z publika a "crowd surfing" průběžně pokračoval celý koncert. Musím přiznat, že si nevzpomínám na žádnou akci, kde bych viděl podobné nasazení.
Ale něco takového se opravdu nedá vydržet celý koncert, takže po March of the Pigs NIN přece jenom trochu zvolnili - to znamená, že přišla řada na Closer a podobně uklidňující kousky a já jsem měl konečně příležitost trochu sledovat, co se děje na scéně.
Osvětlení bylo většinu času poměrně uměřené. Skupina se pohybovala v namodralém šeru, jen jeden jasnější reflektor si hledat Trenta zmítajícího energicky mikrofonem na stojanu, takže jsme měli dost příležitostí si všimnout, že zřejmě pravidelně cvičí, protože svými bicepsy by mohl likvidovat rukávy košil podobně jako Nick Carter. Mezi písničkami toho ale většinou moc nenamluvil - jen poděkoval a už se zase jelo naplno dál.
Teprve střední část koncertu se vymykala jak hudebně, tak vizuálně. Pódium na chvíli setmělo a ve vzniklém příšeří se dolů spustil velkoplošný mřížkovaný displej (zabíral na šířku skoro celé pódium) a technici před něj přivezli tři stupínky s se stolky s elektronikou. Trent se samozřejmě usadil uprostřed a v téhle trojčlenné komornější sestavě NIN odehráli několik relativně (!) poklidnějších a výrazně elektroničtějších kousků, během kterých displej postupně ukazoval, co umí. Nejdřív jen zeleně svítil za stolky a vytvářel tak za všemi třemi pány rozplizlou pixelovanou svatozář, ale pak se bíle rozsvítil naplno a zobrazovaly se na něm různé barevné obrazce, "obrazové chyby", zrnění a podobně. Nejsem si úplně jistý, jaké to má zobrazovací parametry (rozlišení a odezvu), ale pokud uvažujete o opravdu velké televizi, tak tohle by se možná dalo použít. =)
Pak navíc NIN zneužili toho, že ten displej je poměrně řídká mřížka, takže tam, kde nesvítí, je přes něj docela dobře vidět, a ustoupili (už zase s kytarami) za něj. Vypadalo to, jakoby hráli v blikající kleci. Ale pak už se pomalu blížil konec a koncert znovu gradoval, takže displej musel stranou (přesněji řečeno nahoru) a pod pódiem to zase začalo být nebezpečné.
Teprve ke konci se Trent trochu rozmluvil. Pochválil Dandy Warhols a publikum ("NIN mají prostě nejlepší fanoušky"), políbil tričko, které někdo hodil na pódium, postupně naházel mezi zpocené přední řady hromadu PETek s vodou, omluvil se, že to od minulého koncertu tak dlouho trvalo, a slíbil, že se brzy objeví znovu. Pak se přidávalo (třeba Joy Division) a já jsem vzpomínal, co všechno ještě mohli zahrát (osobně bych uvítal třeba Something I Can Never Have a Starfuckers, Inc., ale vítání se nekonalo), a když dohráli, tak nevyhnutelně následovala demoliční pasáž.
Trent demonstrativně zahodil svou kytaru někam dozadu (nejsem si úplně jistý, jak vypadala po dopadu) a kytarista pak ještě pro jistotu roztřískal stojan jeho mikrofonu. Vypadalo to, že už skutečně nebudou dál přidávat, ale to byla jen finta. =) Ve tmě technici znovu přivezli dopředu stolek se syntezátorem a mikrofonem a Trent tam téměř sólo odzpíval a odehrál nezbytné Hurt, během kterého se postupně přidávala skupina až do hutného finále.
A pak už byla jen tma, a pak šero a na displeji zářil velký nápis NIN, který znamenal spíše The End a my všichni jsme se zpocení drali ven z haly. Byla noc, ale vůbec to tak nevypadalo.
2007-08-07
Prouza na Hrad
Konečně! Prouza se probudila z téměř 15 let dlouhého zimního spánku. Její někdejší souputníci Priessnitz se stali hvězdami se vším všudy (apropos, to neustálé roztleskávání davu a v každé druhé písni pouze davem zpívané refrény na loňském vánočním koncertě s Nierikou a TTB v Kopřivnici (jedinou výmluvou nechť byla sedmička vína v jeho rukou) plus některé texty poslední desky, tím se Švejdík zase o něco přiblížil „hloubce“ českého popmusic rybníka).
Na scénu však přichází Prouza. Kdo v Čechách ji vlastně ještě zná, pamatuje si ně ještě vůbec někdo?
Remasterovaná reedice dvou prvních desek „V otrhaném domě“ a „Ve dne v noci“ vyjde v podobě 2CD (včetně obligátních bonusových materiálů) u Indies Scopes ještě v průběhu srpna, na říjen se potom v tichosti a tamtéž připravuje zbrusu nové CD „V tichosti“.
Jaká bude tahle deska, produkovaná Dušanem Neuwerthem, těžko předvídat. Obzvlášť když v posledním více než roce se valná většina vystoupení Prouzy odehrávala ve společnosti hip-hopového sdružení Sektor3 (Sweetsen 2007, AFU-RA tour, ...). Doufejme že "frenetické" ovace na tahle společná vystoupení příliš nezatřásly kapelním kytarovým kormidlem. Na druhou stranu, není příliš důvodů k obavám, protože ten „ozajstný“ hip-hop na ty klasické prouzí hutné valivé mnohovrstvé kytarové plochy rouboval jen a pouze Sektor3. Nechejme se překvapit.
Prouza (a BřehyMele) se probudili ze zimního spánku. Dluh Frýdku Místku zbytku republiky bude snad konečně splacen.
Konečně!
2007-08-01
V obci všeobecnou Pohodu
Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 21. 7. 2007 (druhá část)
Sobota
Druhý den jsme zahajili pěkně rozvážně návštěvou města. Jinak než rozvážně by to ostatně ani nešlo, protože když člověk v tom vedru pěšky prošel celým areálem, tak už na nic nerozvážného neměl chuť. =) V Trenčíně mají spoustu vymožeností - restaurace, koupaliště a hrad, a tak jsme se rozdělili, abychom to všechno stihli zkontrolovat a myslím, že jsme to docela zvládli.
Kúpalisková časť výpravy se vrátila právě včas, aby ve tři stihla Tata bojs na hlavní scéně. Tata bojs sice pořád řadím mezi své oblíbené české skupiny, ale taky je pravda, že posledních pár let už jsem z nich trochu unavený a docela dlouho se mi dařilo se jim na koncertech vyhýbat. Tohle tím pádem bylo tak trochu setkání po letech a bylo docela příjemné - přesto nebo proto, že bylo přesně takové, jak jsem čekal. Mardoša poskakoval po pódiu a nedalo se poznat, jestli opravdu hraje, Vláďa Bár stál na své značce a soustředěně brnkal na kytaru (tak mě napadá jak je možné, že všichni kytaristé, kteří se v TTB vystřídali, byli na pódiu takoví zakřiknutí?) a Jiří Hradil se hrbil nad klávesami, takže jako obvykle celý koncert táhnul Milan Cais a docela ho to v tom vedru zmáhalo. Po Toreadorské otázce prohodil, že ta písnička ho jednou zabije, ale to ještě netušil co ho čeká. Jako obvykle si během koncertu hrál na horolezce a lezl po všem možném, co měl v dosahu, až se mu to nevyplatilo. Na konci závěrečného přídavku Růžová armáda vylezl na svou židličku, ale neudržel rovnováhu a po hlavě proletěl přes bubny až dolů mezi odposlechy a moc nechybělo, aby skončil až pod pódiem. Naštěstí se za chvilku sám vzchopil a zřejmě to na něm nezanechalo žádné větší škody, protože ten den stihli TTB i (údajně dobrý) koncert v Boskovicích.
4:25 Milan Cais nezemře
Trochu jsem litoval, že se vystoupení TTB krylo s koncertem Pěťo Tázok(a), který bych rád srovnal s tím nedávným na Ladí neladí, ale tak to na festivalech chodí. Takhle jsem stihnul jen konec koncertu Živých kvetov, ale pořád si nejsem jistý, čím vlastně zapůsobili na Slnko records. No, pět minut asi pořádné hodnocení nestačí.
Naopak WWW jsem stihnul celé včetně zvukovky, kde se Sifon dožadoval toho, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu", což bohužel úplně nevyšlo, ale i tak to mělo sílu. WWW vystoupili ve dvoučlenné sestavě, kdy Sifon vpředu rapoval, mluvil i křičel do mikrofonu nebo se čas od času sklonil na své krabičky a vyráběl různé industriální zvuky, zatímco záda mu u gramofonu jistil DJ Brainythug, který navíc občas stíhal vystoupení doplňovat pantomimickými vložkami (mlácení imaginárním krumpáčem a podobně). Přestože v Semtex stanu nebylo ani zdaleka plno (publikum bylo rozprostřeno tak po třetině plochy), tak se WWW povedlo dokonale vyvolat nervního ducha desky, jen ke konci koncertu už jsem si musel jít odpočinout trochu dál od pódia. Možná by to chtělo občas i nějaký prvek na odlehčení vší té bezútěšnosti.
Další měli nastoupit (pro nás staří známí) Gipsy.cz, ale když do stanu začaly proudit davy lidí, tak jsem jim uvolnili místo a přesunuli se na dohled hlavní scény.
Tam zahajovaly svou černobílou estrádu The Pipettes. Mají sice roztomilou retro image, šatičky i zvuk, ale nic z toho mě přesto nedonutilo nacpat se pod pódium, a pak už se mi program začal nějak hroutit.
Z vystoupení Ďuďovcov na Orange stage jsem si odnesl hlavně rozpačité pochybnosti, jestli je na na pódium opravdu vynesla hudba nebo spíše jejich smutný životní příběh postižených Romů. Primitivní "beat-box" (um-ca-um-ca), kterým vyplňovali pomlky v melodii, byl opravdu strašlivý. Následující černošská důchodcovská parta The Blind Boys of Alabama je sice připomínala svým postižením a repertoárem složeným z lidových nebo zlidovělých písniček (ovšem z úplně jiného kulturního zázemí), ale jinak byla nejméně o třídu výš.
Zachránil mě až Plan B v Semtex stanu. U vchodu jsem si sice říkal, že mě tenhle americký rap-rock nebaví, ale pak jsem zjistil, že jsem netrefil kontinent (Plan B je z UK) a že to vlastně není špatné. Sice jsem nezachytil snad nic z původních textů, ale koncert minimálne fungoval jako rocková tancovačka, protože místo klasických hip-hopových beatů hrála skupina ledacos a kdo by si rád nezaskákal na živé hraných písniček Radiohead, Prodigy nebo Blur (samozřejmě Song 2 =)?
Basement Jaxx mi nikdy k srdci nepřirostli, a tak mi bohatě stačilo vidět z dálky konec jejich "koncertu", kde po pódiu zrovna pobíhal kdosi v kostýmu gorily a končili finálovou písní s takovým množstvím účinkujících, že by to vystačilo na deset pořadů Možná přijde i kouzelník nebo přibližně tři Ein Kessel Buntes. Možná, že zblízka to vypadalo úplně jinak, ale tohle bylo asi nejnacpanější vystoupení dne a pojem "blízko" zdaleka neměl stejný význam jako měl ještě ráno, takže lepší zážitky bohužel nemůžu nabídnout.
Na Air jsem byl docela zvědavý, protože mi připadalo, že nejsou zrovna skupina, která by se hodila na hlavní scénu, ale na druhou stranu kam s nimi jinam, když jsou tak slavní? Jenomže místo Air opět vystoupil Mišo Kaščák a zkormouceně oznámil, že Air jsou sice v Trenčíně, ale kamion s jejich vybavením je někde v Maďarsku a že už se to nedá nijak zachránit, takže se omlouvá, protože Air nebude, a přeje nám i tak hezký zbytek festivalu. V tu chvíli se ukázalo, že ne Christopher Lee, ale Mišo Kaščák měl hrát Sarumana, protože vládne stejnou magickou silou jako fiktivní mág - pouhým hlasem ovládl několik tisíc lidí, kteří naprosto neočekávaně nevtrhli na pódium, aby ho zlynčovali, ale místo toho se naprosto poklidně rozptýlili po celém areálu. Byli jsme svědky zázraku, ale vůbec jsme si to neužili - místo toho jsme střídavě proklínali organizátory a Air (je zřejmé, že na nás kouzlo nepůsobilo - zřejmě se projevila jazyková bariéra =).
Šokovaně jsme zůstali sedět na dohled scény a vyčkávali, jestli se Air přece jen neobjeví, aby se pokusili večer zahránit unplugged koncertem, ale marně. Místo toho se začala scéna připravovat scéna pro Mariana Vargu, ale na toho jsme opravdu neměli chuť.
Aféru s Air Mišo Kaščák ještě probíral pro SME. V diskuzi za článkem je pak i docela zajímavé slovenské (!) vyjádření manažera Air, které rozesílá jako odpověď na všechny stížnosti.
Zkusil jsem si udělat kolečko po dalších scénách, ale nikde jsem neměl stání a sezení už vůbec ne - všude byla spousta lidí, kteří by za normálních okolností byli u hlavní scény. Dokonce bylo téměř plno i ve folklorním stanu, kde na noc pořadatelé nasadili silnější kalibr - Rock'n'roll Band Marcela Woodmana. =) Pocit zklamání jsem nezaplašil ani během krátké zastávky u Konono No. 1 a jediná věc, která mě ještě držela na nohou, byl DJ Shadow, do jehož vystoupení ovšem zbývala ještě přibližně hodina.
Bohužel v Semtex stanu vládl Ed Rush a apokalypsa. Uvnitř byla hlava na hlavě (ani pánové Ježíš táhne na Berlín a DJ Spinhandz, kteří postávali u vhodu, se tam zřejmě nevešli =), a tak jsem to prostě vzdal. Prošel jsem kolem plátna, kde se promítaly (téměř ve slovenské premiéře) Vratné lahve a ve stanu upadl do bezvědomí.
Neděle
Poslední den už skoro nestojí za řeč. Prostě jsme sbalili věci a poslušně se s autem zařadili do jedné z mnoha front, které se divoce vytvořily v celém areálu (samozřejmě to byla ta nepomalejší =). Přibližně za hodinu (nepřejte si vědět, co všechno hrálo místní rádio!) se nám přece jen povedlo ujet ten půl kilometr cesty k bráně a unikli jsme do volné přírody a úspěšně dorazili do svých domovů.
Zhodnocení =)
Rezervy jsou, ale byl to dobrý festival. Až na ty dva výpadky (ale jak významné!) vlastně program fungoval tak, jak měl a všechno běželo podle časového plánu. Pořadatelé dokonce zařídili i to stříkání vodou z hasičských aut, aby diváci vedrem nezkolabovali.
Nepříjemně mě překvapil jen všeobecný sobotní bordel. Prakticky všude se povalovaly prázdné kelímky nebo umělohmotné talířky a už nebyl nikdo, kdo je sbíral. Vzpomněl jsem si, jak loni (nebo předloni?) fungoval na Colours sběračský program - každý, kdo donesl "do sběru" deset prázdných kelímků, dostal zdarma pivo. Nevím, jestli to fungovalo i letos, ale připadá mi to jako dobrý nápad (a kurz kelímků a piv by se dal jistě nějak přizpůsobit =), jak areál neustále udržovat čistý. Možná by to mohli zkusit i na Pohodě.
Ale rozhodně by měli zkusit vybudovat k letišti ještě jednu cestu, která by nevedla vesnicí - jenomže to asi není moc reálné, co? =)
Sobota
Druhý den jsme zahajili pěkně rozvážně návštěvou města. Jinak než rozvážně by to ostatně ani nešlo, protože když člověk v tom vedru pěšky prošel celým areálem, tak už na nic nerozvážného neměl chuť. =) V Trenčíně mají spoustu vymožeností - restaurace, koupaliště a hrad, a tak jsme se rozdělili, abychom to všechno stihli zkontrolovat a myslím, že jsme to docela zvládli.
Kúpalisková časť výpravy se vrátila právě včas, aby ve tři stihla Tata bojs na hlavní scéně. Tata bojs sice pořád řadím mezi své oblíbené české skupiny, ale taky je pravda, že posledních pár let už jsem z nich trochu unavený a docela dlouho se mi dařilo se jim na koncertech vyhýbat. Tohle tím pádem bylo tak trochu setkání po letech a bylo docela příjemné - přesto nebo proto, že bylo přesně takové, jak jsem čekal. Mardoša poskakoval po pódiu a nedalo se poznat, jestli opravdu hraje, Vláďa Bár stál na své značce a soustředěně brnkal na kytaru (tak mě napadá jak je možné, že všichni kytaristé, kteří se v TTB vystřídali, byli na pódiu takoví zakřiknutí?) a Jiří Hradil se hrbil nad klávesami, takže jako obvykle celý koncert táhnul Milan Cais a docela ho to v tom vedru zmáhalo. Po Toreadorské otázce prohodil, že ta písnička ho jednou zabije, ale to ještě netušil co ho čeká. Jako obvykle si během koncertu hrál na horolezce a lezl po všem možném, co měl v dosahu, až se mu to nevyplatilo. Na konci závěrečného přídavku Růžová armáda vylezl na svou židličku, ale neudržel rovnováhu a po hlavě proletěl přes bubny až dolů mezi odposlechy a moc nechybělo, aby skončil až pod pódiem. Naštěstí se za chvilku sám vzchopil a zřejmě to na něm nezanechalo žádné větší škody, protože ten den stihli TTB i (údajně dobrý) koncert v Boskovicích.
4:25 Milan Cais nezemře
Trochu jsem litoval, že se vystoupení TTB krylo s koncertem Pěťo Tázok(a), který bych rád srovnal s tím nedávným na Ladí neladí, ale tak to na festivalech chodí. Takhle jsem stihnul jen konec koncertu Živých kvetov, ale pořád si nejsem jistý, čím vlastně zapůsobili na Slnko records. No, pět minut asi pořádné hodnocení nestačí.
Naopak WWW jsem stihnul celé včetně zvukovky, kde se Sifon dožadoval toho, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu", což bohužel úplně nevyšlo, ale i tak to mělo sílu. WWW vystoupili ve dvoučlenné sestavě, kdy Sifon vpředu rapoval, mluvil i křičel do mikrofonu nebo se čas od času sklonil na své krabičky a vyráběl různé industriální zvuky, zatímco záda mu u gramofonu jistil DJ Brainythug, který navíc občas stíhal vystoupení doplňovat pantomimickými vložkami (mlácení imaginárním krumpáčem a podobně). Přestože v Semtex stanu nebylo ani zdaleka plno (publikum bylo rozprostřeno tak po třetině plochy), tak se WWW povedlo dokonale vyvolat nervního ducha desky, jen ke konci koncertu už jsem si musel jít odpočinout trochu dál od pódia. Možná by to chtělo občas i nějaký prvek na odlehčení vší té bezútěšnosti.
Další měli nastoupit (pro nás staří známí) Gipsy.cz, ale když do stanu začaly proudit davy lidí, tak jsem jim uvolnili místo a přesunuli se na dohled hlavní scény.
Tam zahajovaly svou černobílou estrádu The Pipettes. Mají sice roztomilou retro image, šatičky i zvuk, ale nic z toho mě přesto nedonutilo nacpat se pod pódium, a pak už se mi program začal nějak hroutit.
Z vystoupení Ďuďovcov na Orange stage jsem si odnesl hlavně rozpačité pochybnosti, jestli je na na pódium opravdu vynesla hudba nebo spíše jejich smutný životní příběh postižených Romů. Primitivní "beat-box" (um-ca-um-ca), kterým vyplňovali pomlky v melodii, byl opravdu strašlivý. Následující černošská důchodcovská parta The Blind Boys of Alabama je sice připomínala svým postižením a repertoárem složeným z lidových nebo zlidovělých písniček (ovšem z úplně jiného kulturního zázemí), ale jinak byla nejméně o třídu výš.
Zachránil mě až Plan B v Semtex stanu. U vchodu jsem si sice říkal, že mě tenhle americký rap-rock nebaví, ale pak jsem zjistil, že jsem netrefil kontinent (Plan B je z UK) a že to vlastně není špatné. Sice jsem nezachytil snad nic z původních textů, ale koncert minimálne fungoval jako rocková tancovačka, protože místo klasických hip-hopových beatů hrála skupina ledacos a kdo by si rád nezaskákal na živé hraných písniček Radiohead, Prodigy nebo Blur (samozřejmě Song 2 =)?
Basement Jaxx mi nikdy k srdci nepřirostli, a tak mi bohatě stačilo vidět z dálky konec jejich "koncertu", kde po pódiu zrovna pobíhal kdosi v kostýmu gorily a končili finálovou písní s takovým množstvím účinkujících, že by to vystačilo na deset pořadů Možná přijde i kouzelník nebo přibližně tři Ein Kessel Buntes. Možná, že zblízka to vypadalo úplně jinak, ale tohle bylo asi nejnacpanější vystoupení dne a pojem "blízko" zdaleka neměl stejný význam jako měl ještě ráno, takže lepší zážitky bohužel nemůžu nabídnout.
Na Air jsem byl docela zvědavý, protože mi připadalo, že nejsou zrovna skupina, která by se hodila na hlavní scénu, ale na druhou stranu kam s nimi jinam, když jsou tak slavní? Jenomže místo Air opět vystoupil Mišo Kaščák a zkormouceně oznámil, že Air jsou sice v Trenčíně, ale kamion s jejich vybavením je někde v Maďarsku a že už se to nedá nijak zachránit, takže se omlouvá, protože Air nebude, a přeje nám i tak hezký zbytek festivalu. V tu chvíli se ukázalo, že ne Christopher Lee, ale Mišo Kaščák měl hrát Sarumana, protože vládne stejnou magickou silou jako fiktivní mág - pouhým hlasem ovládl několik tisíc lidí, kteří naprosto neočekávaně nevtrhli na pódium, aby ho zlynčovali, ale místo toho se naprosto poklidně rozptýlili po celém areálu. Byli jsme svědky zázraku, ale vůbec jsme si to neužili - místo toho jsme střídavě proklínali organizátory a Air (je zřejmé, že na nás kouzlo nepůsobilo - zřejmě se projevila jazyková bariéra =).
Šokovaně jsme zůstali sedět na dohled scény a vyčkávali, jestli se Air přece jen neobjeví, aby se pokusili večer zahránit unplugged koncertem, ale marně. Místo toho se začala scéna připravovat scéna pro Mariana Vargu, ale na toho jsme opravdu neměli chuť.
Aféru s Air Mišo Kaščák ještě probíral pro SME. V diskuzi za článkem je pak i docela zajímavé slovenské (!) vyjádření manažera Air, které rozesílá jako odpověď na všechny stížnosti.
- Milý Jan,
Plne si uvedomujeme vase rozčarovanie.
Pre skupinu nie je mozné realizovať koncert z technickych dôvodov a môžete mi veriť že AIR (ktorí nikdy nerrusili žiadny koncert za celú ich kariéru) veľmi ľutuju túto situáciu.
Myslím si však že nie veľmi vhodné nechať skupinu výjsť na pódium iba preto aby oznámila že nebude hrať. Skúste sa vžiť do situácie umelca ktorý sa stretne so svojím publikom len aby mu oznámil že sa nič nebude diať...
My urobíme všetko preto aby AIR hralo na Slovensku v novembri, samozrejme že Vás o tom budeme informovať.
Vedzte že ja osobne som mal veľký záujem predstaviť skupinu na Slovensku pred mojími priateľomi – mám na Slovensku čast mojej rodiny.
Dúfam že zmeníte Váš názor a postoj k skupine
S pozdravom
Matthieu
Zkusil jsem si udělat kolečko po dalších scénách, ale nikde jsem neměl stání a sezení už vůbec ne - všude byla spousta lidí, kteří by za normálních okolností byli u hlavní scény. Dokonce bylo téměř plno i ve folklorním stanu, kde na noc pořadatelé nasadili silnější kalibr - Rock'n'roll Band Marcela Woodmana. =) Pocit zklamání jsem nezaplašil ani během krátké zastávky u Konono No. 1 a jediná věc, která mě ještě držela na nohou, byl DJ Shadow, do jehož vystoupení ovšem zbývala ještě přibližně hodina.
Bohužel v Semtex stanu vládl Ed Rush a apokalypsa. Uvnitř byla hlava na hlavě (ani pánové Ježíš táhne na Berlín a DJ Spinhandz, kteří postávali u vhodu, se tam zřejmě nevešli =), a tak jsem to prostě vzdal. Prošel jsem kolem plátna, kde se promítaly (téměř ve slovenské premiéře) Vratné lahve a ve stanu upadl do bezvědomí.
Neděle
Poslední den už skoro nestojí za řeč. Prostě jsme sbalili věci a poslušně se s autem zařadili do jedné z mnoha front, které se divoce vytvořily v celém areálu (samozřejmě to byla ta nepomalejší =). Přibližně za hodinu (nepřejte si vědět, co všechno hrálo místní rádio!) se nám přece jen povedlo ujet ten půl kilometr cesty k bráně a unikli jsme do volné přírody a úspěšně dorazili do svých domovů.
Zhodnocení =)
Rezervy jsou, ale byl to dobrý festival. Až na ty dva výpadky (ale jak významné!) vlastně program fungoval tak, jak měl a všechno běželo podle časového plánu. Pořadatelé dokonce zařídili i to stříkání vodou z hasičských aut, aby diváci vedrem nezkolabovali.
Nepříjemně mě překvapil jen všeobecný sobotní bordel. Prakticky všude se povalovaly prázdné kelímky nebo umělohmotné talířky a už nebyl nikdo, kdo je sbíral. Vzpomněl jsem si, jak loni (nebo předloni?) fungoval na Colours sběračský program - každý, kdo donesl "do sběru" deset prázdných kelímků, dostal zdarma pivo. Nevím, jestli to fungovalo i letos, ale připadá mi to jako dobrý nápad (a kurz kelímků a piv by se dal jistě nějak přizpůsobit =), jak areál neustále udržovat čistý. Možná by to mohli zkusit i na Pohodě.
Ale rozhodně by měli zkusit vybudovat k letišti ještě jednu cestu, která by nevedla vesnicí - jenomže to asi není moc reálné, co? =)
2007-07-28
Hrachovku na stěnu házet
Druhý den Pohody jsem zatím nedopsal, ale tohle prostě musí dostat přednost... =)
Na Hrachovku jsem nejel a podle fóra na webu jsem o hodně přišel. Nevěřil bych, co se v ČR na festivalu může stát...
(Kopíruju nejzajímavější texty z fóra, ať to tam nemusíte hledat.)
Mejla manag.El.Mann
Díky za Hrachulu lidi, bylo to pěkné. Jinak bych se chtěl vyjádřit k neprofesionálnímu postupu ochranky, kteří nepřiměřeným způsobem fyzicky asi 10 minut pacifikovali ožralého Pampra. Dle nálezu v nemocnici, kde byl po předání polici má dvojitou zlomeninun nosu a lehký otřes mozku. Vše šlo vyřídit přeci při jeho neomalených výstupech v backstage okamžitým vyvedením, zděláním pásky a hotovka - jak jsme upozorňovali už při prvních náznacích jeho agrese. Nasadit pouta, zachovat ledový klid a nechat ho vychladnout bez zranění - *** 6 svalovců si neporadí????? Jasně - může si za to sám... Muselo to však dojít až tak daleko, že se po napadení člena kapely I AM X muselo po váhavém přešlapování sekuriťáků čekat co bude, kdo dá pokyn a vůbec...??? a pak si na vylitém Panprovi vylít agresi za backstage branou + na 2 hodiny vyklidit celá backstage? Máme rádi průsery, je to příjemná reklama, ale todle byla trapná záležitost. Jinak hodnotím letošní Hrachovku pozitivně, potřebuje to po loňsku... Krapet bych přibrzdil se stánkařema - bylo to místy jako na pouti a dohlídl na ceny. např 4pětky za langoš to je *** HC!!!! Za El.Pána Mejla
jepin
Bohužel jsem viděl taky hodně nepřiměřený zákrok na Panpra z elektrikářů.... když nebyl nikdo poblíž kluci si pěkně vylili svoje ego do jeho tváře, když už se potom kolem nich motalo víc lidí, pracovali docela efektivně, ale ty údery do xichtu co jsem viděl předtím byly hodně nepřiměřené, zejména když "ochránců" byla jasná přesila, stačilo jej přece jen držet na zemi atp.....
Aika
Ráda bych uvedla věc na pravou míru. Člen kapely Elektrick Mann Pampr byl totálně na šrot. To ale není u účinkujícího důvod k vyvedení z areálu. Předpokládáme, že ví, jak se má v zákulisí chovat. Přesto jsme museli několikrát jejich manažera Mejlu i samotného Pampra upozoroňovat, aby se choval slušně. Dvakrát ho napomínala také ochranka. Poté, co v šatnách začal útočit na ostatní kapely a za hlavním pódiem nakonec napadl kytaristu I AM X, byl ochrankou vyveden z prostoru backstage. Manažer skupiny I AM X chtěl v tu chvíli vystoupení zrušit. Proč? V backstage byl opravdu bordel a dělali ho tam Elektrick Mann. Podmínkou pro to, aby I AM X zahráli bylo, aby se mezi pódiem a šatnami nikdo nepohyboval. Poté, co se Pampr chtěl do backstage vrátit, i když jsme mu všichni (včetně manažera) řekli, že se v ní nebude pohybovat, a začal se přetahovat se dvěma členy ochranky, které také slovně i fyzicky napadl, přivolali jsme policii. Tak se situace standartně řeší s kterýmkoliv návštěvníkem a ožralý muzikant není vyjímkou. Případ šetří policie ČR.
Mejla - manag.El.Man
Milá Aiko, musím se hrubě ohradit, že kapela El.Mann dělala v backstage bordel. Samozřejmě, očekává se ode mě jakožto od managera bandu, že budu odpovídat za chování členů. Mluv však prosím v jednotném čísle a buď adresná - tedy Marek Dočkal alias Panpr... Několikrát jsem Panpra osobně upozorňoval, který byl jediný z kapely docela dost podnapilý v backstage. Ostatní jsme buď šoférovali a nekonzumovali, či se pohybovali v hledišti a mimo zázemí. Dokonce jsem sám řekl jednomu z ochranky, že to Panpr přehání a ať ho v klidu vyvedou, že nám dělá zbytečně trapasy... Nestalo se až do doby střetu s členem I AM X. Pouze konstatuji, že to ochranka vzala po svém a zbytečně tekla krev, byť si to částečně zasloužil... Děkuji za vyslyšení i mého názoru a faktů. Mejla (manag.Elektrick Mann)
Na Hrachovku jsem nejel a podle fóra na webu jsem o hodně přišel. Nevěřil bych, co se v ČR na festivalu může stát...
(Kopíruju nejzajímavější texty z fóra, ať to tam nemusíte hledat.)
Mejla manag.El.Mann
Díky za Hrachulu lidi, bylo to pěkné. Jinak bych se chtěl vyjádřit k neprofesionálnímu postupu ochranky, kteří nepřiměřeným způsobem fyzicky asi 10 minut pacifikovali ožralého Pampra. Dle nálezu v nemocnici, kde byl po předání polici má dvojitou zlomeninun nosu a lehký otřes mozku. Vše šlo vyřídit přeci při jeho neomalených výstupech v backstage okamžitým vyvedením, zděláním pásky a hotovka - jak jsme upozorňovali už při prvních náznacích jeho agrese. Nasadit pouta, zachovat ledový klid a nechat ho vychladnout bez zranění - *** 6 svalovců si neporadí????? Jasně - může si za to sám... Muselo to však dojít až tak daleko, že se po napadení člena kapely I AM X muselo po váhavém přešlapování sekuriťáků čekat co bude, kdo dá pokyn a vůbec...??? a pak si na vylitém Panprovi vylít agresi za backstage branou + na 2 hodiny vyklidit celá backstage? Máme rádi průsery, je to příjemná reklama, ale todle byla trapná záležitost. Jinak hodnotím letošní Hrachovku pozitivně, potřebuje to po loňsku... Krapet bych přibrzdil se stánkařema - bylo to místy jako na pouti a dohlídl na ceny. např 4pětky za langoš to je *** HC!!!! Za El.Pána Mejla
jepin
Bohužel jsem viděl taky hodně nepřiměřený zákrok na Panpra z elektrikářů.... když nebyl nikdo poblíž kluci si pěkně vylili svoje ego do jeho tváře, když už se potom kolem nich motalo víc lidí, pracovali docela efektivně, ale ty údery do xichtu co jsem viděl předtím byly hodně nepřiměřené, zejména když "ochránců" byla jasná přesila, stačilo jej přece jen držet na zemi atp.....
Aika
Ráda bych uvedla věc na pravou míru. Člen kapely Elektrick Mann Pampr byl totálně na šrot. To ale není u účinkujícího důvod k vyvedení z areálu. Předpokládáme, že ví, jak se má v zákulisí chovat. Přesto jsme museli několikrát jejich manažera Mejlu i samotného Pampra upozoroňovat, aby se choval slušně. Dvakrát ho napomínala také ochranka. Poté, co v šatnách začal útočit na ostatní kapely a za hlavním pódiem nakonec napadl kytaristu I AM X, byl ochrankou vyveden z prostoru backstage. Manažer skupiny I AM X chtěl v tu chvíli vystoupení zrušit. Proč? V backstage byl opravdu bordel a dělali ho tam Elektrick Mann. Podmínkou pro to, aby I AM X zahráli bylo, aby se mezi pódiem a šatnami nikdo nepohyboval. Poté, co se Pampr chtěl do backstage vrátit, i když jsme mu všichni (včetně manažera) řekli, že se v ní nebude pohybovat, a začal se přetahovat se dvěma členy ochranky, které také slovně i fyzicky napadl, přivolali jsme policii. Tak se situace standartně řeší s kterýmkoliv návštěvníkem a ožralý muzikant není vyjímkou. Případ šetří policie ČR.
Mejla - manag.El.Man
Milá Aiko, musím se hrubě ohradit, že kapela El.Mann dělala v backstage bordel. Samozřejmě, očekává se ode mě jakožto od managera bandu, že budu odpovídat za chování členů. Mluv však prosím v jednotném čísle a buď adresná - tedy Marek Dočkal alias Panpr... Několikrát jsem Panpra osobně upozorňoval, který byl jediný z kapely docela dost podnapilý v backstage. Ostatní jsme buď šoférovali a nekonzumovali, či se pohybovali v hledišti a mimo zázemí. Dokonce jsem sám řekl jednomu z ochranky, že to Panpr přehání a ať ho v klidu vyvedou, že nám dělá zbytečně trapasy... Nestalo se až do doby střetu s členem I AM X. Pouze konstatuji, že to ochranka vzala po svém a zbytečně tekla krev, byť si to částečně zasloužil... Děkuji za vyslyšení i mého názoru a faktů. Mejla (manag.Elektrick Mann)
2007-07-26
Všechno prohrát, jít a Pohoda
Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 20. 7. 2007 (první část)
Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!
Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.
Doprava
Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.
Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.
Pátek
Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)
Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)
S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.
O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.
Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.
Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.
Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).
Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.
Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.
Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.
Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.
Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.
The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.
Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)
Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!
Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.
Doprava
Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.
Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.
Pátek
Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)
Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)
S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.
O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.
Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.
Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.
Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).
Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.
Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.
Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.
Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.
Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.
The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.
Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)
2007-07-08
Polské psí spřežení
Ahoj léto, ahoj prázdniny... =)
Studenti už nejsou ve škole a pracující v práci, takže ruch na internetu přechodně tichne a téhle okurkové sezóny bych chtěl využít k tomu, abych sem upíchnul několik úplně nepodstatných drobností, které by se sem během roku kvůli přetlaku jiných kvalitních a inspirativních textů prostě nedostaly. (Ehm... ;)
Tak třeba polská elektronická skupina Husky (myspace). (Mimochodem za to jméno jsem je proklel, protože jsem při hledání na internetu zpočátku končil na stránkách polských chovatelů psů. =)
Před časem mě na ně upozornil ps, že prý to je "polský trip-hop". Ukázalo se, že to není úplně pravda, protože je to spíš takový elektronický pop (jak někdo zhodnotil na last.fm: "taki polski lambik.. miód.."), ale co je typické, tak mi k němu chybí český ekvivalent. Nejblíž jsou nejspíš EOST a Khoiba (ta ostatně s Husky i kdysi hrála na nějakém polském elektronickém festiválku), ale museli by udělat nemožné - natočit odlehčenou a celkem veselou desku a aspoň polovinu písniček nazpívat česky, což opravdu neočekávám. =)
Nejspíš právě ta polština mě na desce Zgadnij (Uhodni) baví nejvíc. Na první poslech jsem si desku zhodnotil slovem "ujde", ale pak jsem si všimnul, že si ji podezřele často pouštím. Přitom anglické písničky mě až tak nebaví (nedotažená angličtina mi připomíná třetí českou skupinu do party - ranou Nieriku), takže to musí být kombinací hudby a polských textů a tím pádem jsem si říkal, že to asi skoro nikdo v ČR neocení, ale pak jsem si vzpomněl na Tara Fuki a vzniknul tenhle zápis. Přitom ty texty ani nebývají nějak moc komplikované, ale prostě se mi líbí jejich nálada... Zkuste si taky trochu zajiskřit, ať ve Vratislavi nemají tmu! =)
Iskrzy, iskrzy
napięcie między nami takie, że
można by
oświetlić Wrocław,
cały Wrocław, cały
dziś tak dobrze mi z tobą
ale jutro nie wiem
niech dzieje się co chce
iskrzy, iskrzy
napięcie
Další streamované klipy... teda "teledyski". =)
Studenti už nejsou ve škole a pracující v práci, takže ruch na internetu přechodně tichne a téhle okurkové sezóny bych chtěl využít k tomu, abych sem upíchnul několik úplně nepodstatných drobností, které by se sem během roku kvůli přetlaku jiných kvalitních a inspirativních textů prostě nedostaly. (Ehm... ;)
Tak třeba polská elektronická skupina Husky (myspace). (Mimochodem za to jméno jsem je proklel, protože jsem při hledání na internetu zpočátku končil na stránkách polských chovatelů psů. =)
Před časem mě na ně upozornil ps, že prý to je "polský trip-hop". Ukázalo se, že to není úplně pravda, protože je to spíš takový elektronický pop (jak někdo zhodnotil na last.fm: "taki polski lambik.. miód.."), ale co je typické, tak mi k němu chybí český ekvivalent. Nejblíž jsou nejspíš EOST a Khoiba (ta ostatně s Husky i kdysi hrála na nějakém polském elektronickém festiválku), ale museli by udělat nemožné - natočit odlehčenou a celkem veselou desku a aspoň polovinu písniček nazpívat česky, což opravdu neočekávám. =)
Nejspíš právě ta polština mě na desce Zgadnij (Uhodni) baví nejvíc. Na první poslech jsem si desku zhodnotil slovem "ujde", ale pak jsem si všimnul, že si ji podezřele často pouštím. Přitom anglické písničky mě až tak nebaví (nedotažená angličtina mi připomíná třetí českou skupinu do party - ranou Nieriku), takže to musí být kombinací hudby a polských textů a tím pádem jsem si říkal, že to asi skoro nikdo v ČR neocení, ale pak jsem si vzpomněl na Tara Fuki a vzniknul tenhle zápis. Přitom ty texty ani nebývají nějak moc komplikované, ale prostě se mi líbí jejich nálada... Zkuste si taky trochu zajiskřit, ať ve Vratislavi nemají tmu! =)
Iskrzy, iskrzy
napięcie między nami takie, że
można by
oświetlić Wrocław,
cały Wrocław, cały
dziś tak dobrze mi z tobą
ale jutro nie wiem
niech dzieje się co chce
iskrzy, iskrzy
napięcie
Další streamované klipy... teda "teledyski". =)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)