Přijde Indián do salónku a ...

Hlavní výhodou reportáže by měla být aktuálnost, ale ... hergot, tohle už jsem tu přece musel několikrát psát! ;)

Nierika @ Modrý salónek, Knihovna FM, 2.10.2009

Ach ano, Nierika... Když před časem Disney koupil mnohem menší studio Pixar, tak došlo ke zvláštnímu jevu, že pozice ve vedení vzniklého konglomerátu získali lidé z Pixaru. U Nieriky mám velice podobný pocit - zaujala mě první trip-hopově laděnou deskou, ale po personálních rošádách došlo k prolnutí se skupinou Lu a následně ke zvláštnímu rozdělení pravomocí, protože vzniklá skupina se sice stále jmenuje Nierika (ostatně původní členové si udrželi převahu), ale zní jako Lu. ;) Výsledkem je, že každá další deska zní syrověji, než ta předchozí, a taky se zdá, že se Nierika zvolna posouvá kamsi do rockového undergroundu, takže když jsem uviděl, že se jeden koncert jejich severomoravského miniturné koná v knihovně v Místku a že vstup je zdarma, tak jsem se připravoval na nejhorší...



..., ale nejhorší to nakonec nebylo. Modrý salónek je docela malý, takže tam dorazilo asi sedmdesát lidí a bylo plno - tedy tak akorát. Samozřejmě tam nemají ani podium, které by stálo za řeč, ani pohyblivé reflektory (zato měla skupina s sebou přenosné lampičky - Umakart anyone?), takže to v kombinaci s měkkými židličkami vytvářelo dojem, že se koncert odbývá v obýváku, čemuž odpovídala i atmosféra.



Publikum se totiž kromě obvyklých návštěvníků rockových klubů skládalo i z místních kulturních nadšenců středního věku nebo studentů, kteří podle svátečních oděvů zřejmě uprchli z tanečních (srdečně zdravím! =), ale především několika známých skupiny, kteří pak v pauzách oživovali koncert pokřiky jako: „Zbyňo, zapomněl ses oholit!“ a skupina poctivě odpovídala. ("Já jsem chtěl, ale půjčil jsem švagrovi holicí strojek a on mi ho ještě nevrátil.")



Jinak nás ovšem pochválili, že jsme hrozně ukázněné a pozorné publikum a že s koncertem v Ostravě o den dřív se to nedá srovnat. I zvuk byl přizpůsobený malému prostoru (bicí snad hrály přímo, bez zesilovače) a dokonale čistý, takže Monice Lohrerové (samozřejmě v nezbytných kozačkách =) bylo mnohdy rozumět lépe než na deskách.



Jediným problémem koncertu tak pro mě nakonec bylo to, kam Nierika hudebně směřuje (řekl bych, že někam k Indies Rec. začátku devadesátých let), ale s tím asi těžko něco udělám, takže bude praktičtější dělat jakoby nic... =)

Srdce bylo ještě čerstvé a pohybovalo se

Haruki Murakami: The Wind-Up Bird Chronicle

Toru Okadovi se ztratil kocour a to zneklidnilo jeho ženu, která se mu už tak den za dnem citově vzdaluje. Kromě toho ho ještě začnou obtěžovat sexuálně laděné telefonáty. S rozvíjejícím se příběhem je uspořádaná předměstská realita Okadova vágního a bezúhonného života vyplněného vařením, čtením, poslechem jazzu a opery a popíjením piva u kuchyňského stolu obrácena naruby, když se vydá na bizarní výpravu neurčitě veden řadou postav, z nichž každá má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět.



Uf, ani bych neřekl, jak špatně se bude překládat už jen samotný propagační text na přebalu knížky a tím překladatelské obtíže ani zdaleka nekončí.
Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název Kronika natahovacího ptáka, protože to by bylo dostatečně mnohoznačné.^*

Ano, jak už jste asi pochopili, tahle knížka ještě česky ještě nevyšla, a tak jsem se přes ní prokousal v angličtině, což vzhledem k její délce (cca 600 stran) byla fuška asi na týden - a to prý byla anglická verze s Murakamiho svolením ještě krácena.

Vzhledem k tomu, že hlavní dějová linie knížky je v podstatě detektivní pátrání, tak bych nerad příliš "spoileroval", ale asi by bylo dobré alespoň přibližně načrtnout, o co jde, protože ten úvodní text je přece jen příliš stručný:

Brzy po zmizení kocoura Okadu opustí bez jakéhokoliv vysvětlení také jeho manželka Kumiko a hlavní hrdina po ní začne pátrat. Nepátrá ovšem v okolí svého domu, kde se mu ostatně nepovedlo najít ani toho zmizelého kocoura, ale spíše ve svých vzpomínkách a později se pátrání částečně přesouvá do nějaké metafyzické nebo mystické roviny, v čemž mu nějakým způsobem pomáhájí (?) věštkyně (?) Malta Kano, její sestra "prostitutka mysli" Kréta Kano, válečný veterán poručík Mamiya (nebo v českém přepisu Mamija?) s traumatem z druhé světové války, puberťačka posedlá smrtí May (Mája? =) Kasahara a módní návrhářka - psychotronička "Muškátový oříšek" (jedná se o krycí jméno =) Akasaka s němým/nemluvícím synem "Skořicem".

Ano, je to celé dost podivné, ale to nejdivnější je způsob, jakým Toru své pátrání vede. Nesnáží se totiž cíleně sledovat stopy, ale většinu času se zdá, že "čeká na inspiraci". Věci i myšlenky do sebe přece musejí samy nějak zapadnout, jen je třeba jim k tomu poskytnout dostatek času, a tak Toru mezitím žehlí košile, vaří špagety nebo připravuje sandwiche (Murakamiho detailní postupy přípravy jídla mi po letech připomněly Simmelovu knížku Nemusí být vždy kaviár, kde byly vložené i recepty na jídla, která se objevila v ději) a chodí vysedávat na naměstí, aby mohl pozorovat tváře kolemjdoucích.

To všechno způsobuje, že se celá knížka rozpíná do neuvěřitelné šířky. Skutečně "každá z postav má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět", takže Kréta Kano postupně odvypráví celý svůj život včetně pokusu o sebevraždu a kariéry tradiční prostituky (a pak že jsou rekvalifikace k ničemu! ;), poručík Mamija přispěje krvavými historkami z japonsko-čínské fronty a ze sovětského zajetí, které doplní ještě rodina Akasaka mimo jiné příběhem o válečném masakru zvířat v zoo. (Mimochodem ty dvě kapitoly s příběhem ze zoo Murakami rafinovaně vydal i jako samostatnou povídku, což o struktuře celé knížky asi dost vypovídá.)

Někde tady ovšem vzniká vážné nedorozumění mezi autorem a čtenářem, který se domnívá, že čte detektivku. Mohlo by se zdát, že ty vedlejší příběhy budou nějaký způsobem spojené s hlavní dějovou linií a že hlavnímu hrdinovi pomohou při pátrání. Ony skutečně spojené jsou, jenže při pátrání to nijak nepomůže, protože to spojení je podobně metafyzické a abstraktní jako samotné Okadovo pátrání, takže kdyby se všechny "vedlejší" kapitoly vynechaly, tak by to detektivní dějovou linii sice nemělo prakticky žádný vliv, ale knížku by to samozřejmě výrazně ochudilo. Zdá se, že Murakami měl prostě potřebu vyjádřit se k japonské politice za druhé svétové války a k válce obecně, a musím přiznat, že to pro mě byl zajímavý pohled, protože byl ze strany, kterou téměř neznám.

Naopak mi trochu vadilo, že z knížky trčí některé Murakamiho oblíbené šablony (divná puberťačka, mladá žena zmítaná vnitřními démony, nemluvící člověk, pasivní hlavní hrdina a samozřejmě paralelní svět, který se reality jen velmi lehce dotýká), které použil i v jiných knížkách, což je nevýhoda výrazného autorského rukopisu. Na druhou stranu mě nepřestává fascinovat, že se Murakamiho takzvaný průměrný hrdina zabývá tím, který dirigent řídil londýnský symfonický orchestr při záznamu Rossiniho opery Straka zlodějka, kterou právě poslouchá v rádiu. Skutečně by mě zajímalo, jestli se tohle specifikum týká jen Murakamiho nebo je to celojaponský fenomén.

Podobně jako u Kafky na pobřeží jsem se ale nemohl ubránit srovnávání s Davidem Lynchem - tentokrát je tu místo přízračného lynchovského světa za rudou oponou podivný hotel, do kterého se dá vstoupit jen pomocí zvláštního rituálu a po jehož chodbách by klidně mohl pobíhat Bob (ehm... a není to v pokoji 208 vlastně on, jen s jiným jménem?), ovšem agent Cooper si s sebou nebral baseballovou pálku... =)

V jedné věci se Murakami Lynchovým příkladem neřídil a připadá mi, že to není úplně ku prospěchu věci. David Lynch důsledně odmítá své filmy jakkoliv vysvětlovat, takže část (ha ha =) tajemství vždy zůstává i na konci a tím zůstává dál dráždivý i celý film/příběh. (Tedy to funguje samozřejmě jen v případě, že jste ochotní ty lynchovské šarády v ději i s dějem luštit.) Jako čtenář nebo divák sice vždycky podvědomě čekám na to, až autor nebo hlavní hrdina všechny ty náznaky a stopy "nahlas" pojmenuje, ale současně se tím celý příběh zploští a často pak vypadá až trapně.

Murakami v tomto směru vlastně udělal kompromis, protože těsně před koncem hlavní hrdina v duchu Hercula Poirota odvypráví řešení celého případu, aby to skutečně všichni čtenáři pochopili, ale i tak nechal hodně nezodpovězených věcí, které si musí čtenář přebrat sám. Většina se týká těch vedlejších dějových linií a jejich vzájemného propojení, ale i v té hlavní linii zůstávají provokující mezery - osobně mě dost znervózňuje, že nevím, co se přesně stalo s ocasem zmizelého (?) kocoura! =) (Trochu se tu totiž nabízí spojení na nedokončenou knížku Douglase Adamse Losos pochybností, kde se (částečně) vyskytuje živý kocour jménem Nárazový, kterému zmizela zadní půlka těla.)

Každopádně je Murakamiho pavučina náznaků a stop navržená natolik rafinovaně, že pátravého čtenáře může zaměstnat i po dočtení knížky a tím ho nutí přečíst ji ještě jednou. Já s tím ale asi počkám až na českou verzi, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi v angličtině některé nuance unikly...

PS: Už jste viděli panoramatickou fotku z Murakamiho tiskovky v Praze v roce 2006? To není jako nějaké nicneříkající fotky ulic na Streetview! ;)

---
*) Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".

Pootevřeno

Festival Dokořán @ Sad Boženy Němcové, Karviná 13.-15.8.2009

"Vtipným nadpisem" jsem chtěl naznačit, že tahle reportáž bude neúplná, protože z třídenního festivalu jsem z různých příčin zvládnul jen jeden večer, ale na Karvinsku zase nebývá tolik kulturních akcí, aby bylo možné Dokořán úplně pominout. Ostatně mám dojem, že letošní propagace festivalu dosáhla historického rekordu, protože plakátky byly k vidění už na Colours a teď v srpnu jsem na ně narazil i ve volné přírodě v naší obci na kraji Ostravy a něco takového nepamatuju. =)

Pátek 14.8.

Cestou do Karviné jsem přemýšlel, kde nechám auto, ale ukázalo se, že to byla zbytečná starost, protože jsem úplně klidně dojel až na parkoviště u letního kina na okraji parku. Nebylo tam zrovna přecpáno, což mě trochu znejistilo. Vydal jsem se pěšky za zvukem skrz park a už cestou jsem pochopil, že o návštěvnost si opravdu nemusím dělat starosti, protože počet aut s ní příliš nesouvisí. Účinkující na Dokořán sice byli zdaleka, ale všichni návštěvníci byli zřejmě místní nebo dorazili stopem. (* - Jedná se o narážku na tradiční kvalitu a frekvenci autobusového spojení Ostrava - Karviná, která je pravděpodobně nesrozumitelná pro kohokoliv za hranicemi okresu.)



Celý festivalový areál byl (prý tradičně) až na kraji parku, který je dál od centra města, což je myslím dobrá volba - stromy tlumí nežádoucí hluk a navíc je fajn mít v místě festivalu vodní plochu (tuším, že bezejmennou =). Jinak bylo skoro všechno tak, jak má být - toiky, jedna otevřená hudební scéna, jedna hudební scéna ve stanu, divadelní stan a několik dalších stanů s občerstvením (teda asi, jako řidič jsem se neobčerstvoval), které mě jediné trochu štvaly, protože z nich vycházel neurčitý hudební hluk, který rušil u hlavní scény, ale to se dalo překousnout. Domácí atmosféru dokreslovalo i to, že učinkující se volně pohybovali mezi návštěvníky, takže třeba Sunshine absolvovali ještě za světla kousek od hlavního pódia docela dlouhou sérii focení s fanoušky, kde prokázali nadstandardní míru trpělivosti.

Do areálu jsem dorazil chvíli po začátku představení hry Václava Havla Vernisáž divadla Exil. Bylo to docela zajímavé srovnání, protože to byla vůbec první hra Václava Havla, kterou jsem po revoluci viděl. Tehdy to byla TV verze s Jiřím Ornestem a Danielou Kolářovou a v paměti mi z ní uvízlo neustálé cyklické žvanění o stále stejných věcech a moment, kdy hostitel (Töpfer) během vychvalování postavy své ženy odhalil její nahá prsa, což bylo u Daniely Kolářové skutečně nečekané. Určitým zklamáním bylo, že divadlo Exil se spokojilo s ukazováním prsou v podprsence, ale zase mi tentokrát to opakování nepřišlo tak strašlivé (možná za to mohl ten můj pozdní příchod =). Herci byli fajn, jen ten vypjatý závěr mě moc nepřesvědčil, ale to je myslím problém už samotného scénáře.



Jinak je ale zajímavé, jak se může vyznění hry změnit. Když jsem kdysi viděl tu televizní inscenaci, tak jsem přece jen dokázal nějak soucítit s hlavním hrdinou (hostem), kdežto tentokrát mi to připadlo, že celá hra je vůči hostitelům hrozně nepravedlivá - nemyslím ovšem nutně postavy v samotné hře, ale spíše jejich pravděpodobný předobraz v reálném životě (nejsem takový havlolog, abych znal detaily). Nejsem ovšem schopen říct, jestli to je způsobeno samotnou inscenací, nebo je to důsledek toho, jak jsem se mezitím jako divák změnil já.



Hlavní hvězdy večera pro mě byli jednoznačně Longital, ale bohužel se ukázalo, že takových nás tam moc nebylo, takže slovenské duo vystupovalo před hrstkou posluchačů a vzhledem ke svému poklidnějšímu a meditativnímu zvuku (pokud Dano Salontay zrovna nehrál nějaké drsnější kytarové sólo) měli co dělat, aby přehlušili dusání od občerstvovacích stanů. Jsou to ale zkušení festivaloví harcovníci, a tak se tím nenechali odradit a za chvíli mi to už ani nepřišlo. Jedinou výhradu bych měl k tomu, jak Dano vždy při představování skupiny nezapomene zmínit Xi-Di-Nim (MiniDisc). Ono to jako vtip nikdy nebylo moc vtipné a po tolika koncertech už to není vtipné vůbec, takže to, Dano, prosím už neříkej! =)



Ondřej Ládek aka Xindl X měl myslím původně vystupovat sám, ale nakonec dorazil ještě s basákem, což byl docela příjemný kompromis. Viděl jsem ho živě potřetí a připadalo mi, že je tam znatelný posun jak v počtu diváků (velký stan sice ještě nebyl přecpaný, ale rozhodně plný), tak v jeho jistotě na pódiu.

A taky se zdá, že už začíná mít plné zuby svého hitu Anděl, protože někdy v půlce koncertu (zřejmě jako reakci na někoho z publika) prohodil: "Tak vy chcete Anděla? Tak já vám zahraju písničku Anděl... od Kelly Family." A spustil něco jako "občááás chtěl bych být ááánděl", takže jsem se neubránil vzpomínce na duo Osvaldová + Vašut aka Kelly Debily. Ale nakonec na toho jeho Anděla přece jen došlo: "Tak my vám teď zahrajeme ten karaoke podklad." No, nebylo to úplně důsledné, protože zpíval sloky, ale při refrénu fakt jen mlčel a zpívání nechal na publiku, které to zvládlo velice slušně.



Ovšem nic koncert tak neoživí, jako něco unikátního, což byla v tomhle případě samolepka se znakem FC Baník Ostrava, kterou někdo z prvních řad dokázal Ondřejovi nepozorovaně nalepit na kytaru a tomu trvalo několik písniček, než si jí všimnul. Nejdřív jí chtěl odlepit, ale publikum bylo samozřejmě proti, tak se nechal přesvědčit a nechal ji tam. V Praze si tam prý zase jako kompenzaci nalepí Bohemku. ;)

Na festivalech se sice z časových důvodů na přídavky obvykle nehraje, ale i tak mě trochu překvapilo, s jakou rychlostí se po koncertu Xindla stan vyprázdnil. Všichni se totiž hrnuli na Sunshine.



Já mám k Sunshine trochu neujasněný vztah – je mi celkem sympatické, že se snaží sledovat, co se děje okolo, ale jinak se se mnou po všech stránkách (hudba, image) naprosto míjejí a určitě bych se neoznačil za jejich fanouška. Tím pádem se dá těžko zhodnotit, o čem vypovídá můj dojem, že tohle byl jejich nejlepší koncert, který jsem viděl. =) Možná k tomu taky přispěl kontrast s rozpačitým přijetím večerního (ale ještě za světla) koncertu Longital, takže Sunshine ve tmě na osvětleném pódiu skutečně vypadali jako hvězdy a začali to do publika sypat. Jenomže asi kolem páté písničky se u mě přece jen začala projevovat obvyklá suns-letargie, že to všechno zní nějak podobně. Shodou okolností zrovna v té době vznikla mezi písničkami trochu delší pauza (možná deset sekund) a ukázalo se, že rachot vychází jen z pódia, kdežto pod pódiem je podezřelý klid a ticho. Kay si toho taky všimnul, a tak do mikrofonu prohodil: „Jste tu ještě?“ Publikum se samozřejmě ozvalo, ale i ten ohlas mi připadal rozpačitý. Vypadá to, že Sunshine jsou v Karviné sice známí, ale asi tam nemají opravdové fanoušky… (Je otázkou, jestli to víc vypovídá o Sunshine nebo o Karviné. =)

Já jsem to vzal jako pokyn k odchodu a tmavým parkem probloudil na parkoviště. Letní kino promítalo (! - myslel jsem, že všechna letní kina v ČR už zemřela vyčerpáním) a nezdálo se, že by ho pár set metrů vzdálení Sunshine dokázali vyrušit. Tak uvidíme, jak to bude s rušením vypadat příští rok… =)

Všechny fotky

Colours of Karviná

Nemůžu sem nedat jednu neplacenou reklamu:



Plakát byl navržen tak, aby mohl posloužit i jako pomůcka pro vyšetření u optika, takže po zmenšení na rozměry monitoru je trochu hůře čitelný, ale nečitelné informace se samozřejmě dají doplnit na webu festivalu.

Ovce, moje ovce

Lamb + U-Prag @ Lucerna Music Bar 30.7.2009

"Koncertní byznys je prodávání zážitků. Neprodávám hudbu - kdo si chce vychutnat hudbu, ať si koupí CD, neprodávám vizuální zážitek - kdo ho chce, ať si koupí DVD a obraz si podle potřeby zastaví. Já prodávám šanci jít za ostatními a pochlubit se: Já jsem tam byl."
(Serge Grimaux, magazín HN Víkend, 31.7.2009)

Když jsem si to četl ve vlaku cestou z Prahy, tak jsem mu mohl dát zapravdu. Skoro. V mém případě se sice nejednalo o to chlubení (ostatně v posledních dnech jsem zjistil, že koncertem Lamb se ani chlubit nedá, protože "široká veřejnost" je nezná), ale skutečně jsem si je nejel poslechnout. Důvodem byl spíše nejasný pocit dlouholetého dluhu, který jsem vůči Lamb pociťoval, a tak jsem se ho vydal alespoň částečně splatit (a teď nemyslím peníze).

Kdo se chtěl zítra večer vypravit na koncert britské dvojice Lamb do pražského Lucerna Music Baru a s koupí vstupenky zaváhal, pak bude možná zklamán z informace, že je vyprodáno.
(Muzikus, 29.7.2009)



Lístek jsem si sice koupil předem, ale logistika se mi tentokrát naprosto vymkla z rukou (mimo jiné děkuji zpožděným vlakům ČD a všem, kteří se z účasti na koncertu na poslední chvíli omluvili), a tak jsem k Lucerna Music Baru dorazil osamocený a zpocený ve 20:15, abych zjistil, že oficiální začátek je až v devět. V LMB jsem ještě nebyl, a tak jsem se obezřetně pustil do průzkumu všech těch bočních chodeb, barů a schodišť. Na tom nejnižším jsem v protisměru potkal chlapíka, který vypadal podobně dezorientovaně jako já a připadal mi nějaký povědomý. No jo, Andy Barlow tam byl taky poprvé. =)

Jinak mi ovšem hlavní sál připadal docela malý a plnil se jen velmi zvolna, takže jsem začal pochybovat o tom, že skutečně bude plno. Mezitím jsem narazil na pár povědomých tváří, které jsem celkem čekal, a jednu paní, kterou jsem nečekal, protože vypadala skutečně hodně podobně jako Marcela Březinová. A pak zhruba ve 20:45 vylezla na pódium předskupina U-Prag a já jsem zjistil, že už se blíž k pódiu nedostanu, protože je všude plno lidí, a tak jsem musel vzít zavděk místem u jednoho ze sloupů, které podpírají galerii. (Omluvte sníženou kvalitu fotodokumentace.)



U-Prag bylo plné pódium - tím chci říct, že mi přes lidi přede mnou ani nepovedlo přesně spočítat, kolik jich bylo, ale odhaduju to tak kolem šesti. Přesto mi připadalo, že poměrně hodně věcí mají předtočených a že živě hrají jen nepodstatné drobnosti, ale možná to bylo způsobeno jen tím špatným výhledem. Se zvukem to taky nebylo ideální, protože když to začalo z pódia pořádně basovat, tak vedle mě začalo drnčet obložení toho sloupu a tohle bohužel vydrželo celý večer. Jinak mi připadalo, že U-Prag nejsou jako předskupina pro Lamb úplně ideální, protože jsou trochu moc přímočaří, ale přežít se to dalo poměrně snadno. =)

Pak následovala poměrně dlouhá pauza na přestavbu pódia a to už jsem si skutečně nemohl nevšimnout, že je plno. Čas od času se kolem někdo někam prodíral, lidé byli nevrlí, žduchali se, nadávali a celkově mi to připadalo, že okolo nevládne úplně ideální atmosféra.

"Turné bychom rádi drželi při zemi, ve znamení návratu ke kořenům, lépe řečeno k prvnímu albu. (...) Vystupujeme ve třech, dříve nás bylo na pódiu i šest."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Asi ve 22:15 bylo konečně všechno hotovo, takže se setmělo, Andy obsadil pozici za všemi svými klávesami a krabičkami, Lou se proplížila k mikrofonu a rozjelo se velmi příhodné intro - Darkness: "I couldn't see darkness until now - only light!" Teprve pak se světla rozjasnila, na pódium dorazil dlouholetý "stálý host" kontrabasista Jon Thorne a začalo se naostro.



K ideálnímu stavu mi v tu chvíli chyběly jen dvě věci - více místa a lepší zvuk, protože na pódiu to všechno šlapalo podle plánu. Lou Rhodes nevypadala tak "folkově" jako na svých sólových vystoupeních, ale chovala se podobně klidně, což se k mnoha písničkám moc nehodilo. Ovšem intonačně zpívala jistě, takže se drobné nedostatky v choreografii daly tolerovat. =)



Jinak toho moc nenamluvila - samozřejmě nás pochválila, že jsme fajn publikum a že jsou rádi, že konečně hrajou v Praze, takže jediná neočekávaná situace vznikla, když si všimla, že nad nimi poklesl strop s reflektory, ale nakonec zachovala klid. Mě naopak několikrát trochu znervóznila, když některá místa zpívala trochu jinak, než jak je znám z desek (například začala zpívat o čtvrt taktu později, a pak se nějak nemohla vejít =), ale nebyl jsem si jistý, jestli to je chyba nebo prostě záměr něco změnit. Ke konci koncertu si ještě párkrát vzala kytaru, ale ve skutečnosti na ní tentokrát doopravdy nehrála, spíš jí jen tak drhla v hlasitějších pasážích. I tehdy to u ní ovšem působilo nějak nepatřičně. =)



Jon Thorne většinu času působil jako do svého hraní zažraný jazzman, který se jen občas stihnul spokojeně usmívat nebo neslyšně zpívat spolu s Lou, takže téměř veškeré větší pohybové aktivity obstarával Andy Barlow a musím uznat, že dělal, co mohl. Pokud muset stát vzadu u svého elektronického vybavení, tak na nás ve volných chvílích alespoň mával rukama, vlnil prsty nad hlavou jako fotbaloví diváci, když se kope roh, nebo se tvářil výhrůžně a možná i něco křičel (bez mikrofonu ho nebylo slyšet =). V pozadí ovšem nikdy nevydržel déle než tři písničky a každou chvíli se hrnul dopředu, kde měl na okraji pódia připravenou malou bicí sadu a velký buben na krk, a pak zuřivě bubnoval a doplňoval to grimasami, které by mu záviděl i Jack Black ve filmu School of Rock.



"Skladby jsou pro současné turné drobně upravené. Jednak proto, že vystupujeme jen ve třech, jednak aby šly s dobou a technickými standardy. Písnička je něco nadčasového, co sotva může zestárnout, ale produkce stárne rychleji než cokoliv jiného. Proto Andy většinou skladeb přeprogramoval. Jde o totéž tělo se stejným obličejem, ale se spoustou vyoperovaných nebo transplantovaných orgánů."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Já si na koncertech nikdy nepíšu poznámky, takže nemůžu sloužit všemi změnami, ale bylo jich skutečně poměrně hodně, takže některé písničky byly na začátku téměř k nepoznání (Trans Fatty Acid!), kdežto jiné zůstaly skoro netknuté - většinou ty komornější, kde v podstatě není co měnit. Naopak jsem nečekal, že když si asi v půlce koncertu udělala Lou přestávku, že se Andy (tedy i po jeho nezbytném proslovu o krásách Prahy =) pustí do instrumentálky Angelica tím způsobem, že vyhodil nahranou stopu s klavírem, a to, co se mu chtělo (často bylo totiž potřeba mávat na publikum =), z ní v dost upravené podobě hrál živě.



Co mě ještě překvapilo, bylo poměrně brzké zařazení Gabriela, kterého jsem tipoval jako přídavek (a byl už asi ve třetině), takže jsem tip změnil na Górecki, ale i to odehráli ještě v "základní sadě". Nakonec se přidávaly dvě tišší písničky (Lullaby a myslím že Bonfire) a úplně poslední přišel Cotton Wool, takže jsem neuhodl vlastně nic.



"Publikum nám zůstalo věrné dodnes, až mi z toho na koncertech naskakuje husí kůže."
(Lou Rhodes, E15, 30.7.2009)

Nevím, jak to v LMB vypadá obvykle, takže se i to těžko srovnává, ale připadalo mi, že velectěné, namačkané a lehce pamětnické publikum čekalo na tenhle koncert tak dlouho, že už od počátku nadšeně tleskalo a vůbec dávalo najevo, že tohle je významná událost, ale ke konci ještě dokázalo přidat, takže rozlučka a přídavky se za všeobecného nadšení docela natáhly, a celá skupina se ukláněla, děkovala a kynula do všech stran (i na galerie) a všichni vypadali trochu dojatě - dokonce i Andy. =) No pěkné to bylo...

A já jsem tam byl, heč! ;)


Fotky v trochu větší velikosti
Fotky na Techno.cz
Fotky na Musicserver.cz

Setlist (popaměti, takže pořadí je bez záruky, zato je to nekompletní =):
Darkness
Little Things
Heaven
All in Your Hands
Lusty
Gabriel
Trans Fatty Acid
Angelica
What Sound
Górecki
God Bless
-
Lullaby
Bonfire
-
Cotton Wool

Wrocław, rovnost, bratrství

Ve Varšavě na hlavním nádraží (hledejte nápis Dworzec centralny) mají momentálně takovou tu klasickou výstavu u příležitosti dvacátého výročí vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí nebo jejich nejbližších polských ekvivalentů. Většina místa je samozřejmě věnovaná Solidarnośći, ale jedna tabule je vyhrazena i Aksamitnej rewolucji w Czechosłowacji a tam jsem padnul na z dnešního pohledu až neuvěřitelnou fotku:


Pavel Dobeš - Pepa Nos - Jaroslav Hutka - (vousaté pány nepoznávám) - Karel Kryl - Jaromír Nohavica - Pepa Streichl

A tak se dívám na ty jednotlivé tváře, probírám, co vím o jejich osudech, a připadá mi, že by se těžko našla fotka, která by lépe vystihla Sametovou revoluci i celý ten český "boj za svobodu a demokracii", který je vlastně na to pódium všechny přivedl. Je tam snad všechno - členství v KSČ, spolupráce s StB vědomá i nevědomá, emigrace, smrt a samozřejmě všechny křivdy, které s tím souvisí. Jak je vůbec možné, že to tehdy fungovalo?

Colours of Ostrava 2009 (vol. III)

Ve zpravodajství se vždycky nejvíc cení aktuálnost, takže po dvou týdnech a jedné služební cestě už je na plácání o Colours trochu pozdě, ale na(ne)štěstí už jsem měl sobotní reportáž rozepsanou a byla by škoda takový kus textu jen tak zahodit... To ho radši dopíšu. =)

Sobota 11.7.

V sobotu jsem si předsevzal, že se u příležitosti osmého ročníku Colours konečně proderu na nějaké významnější divadelní představení a že se prostě musím dostat na besídku divadla Sklep. Bohužel jsem neprozřetelně svěřil svůj osud do rukou MHD a jejich prázdninových redukovaných jízdních řádů, a tak jsem se na Zárubek (to dlouhé "á" mi tam připadá divné, ale co nadělám =) dostal teprve půl hodiny před plánovaným začátkem. A co myslíte? Měl ho tam! V tu chvíli už byla celá ohrada kolem divadelní stanu utěšeně zaplněná a chodník na mostě přes Lučinu byl až k hradu zaplněný velmi zvolna se sunoucí frontou. Vzdal jsem to a proti převažujícímu směru dopravy se vydal do areálu. Jak jsem postupoval, tak se ukázalo, že se dost dobře ani nedá rozlišit, kde fronta končí, protože souvislý proud lidí v podstatě skončil až u vchodu do hradního areálu čili přibližně po třech stech metrech. Docela by mě zajímalo, co všichni ti lidi říkali, když došli k divadelnímu stanu, ale jsem rád, že jsem u toho nebyl.

V tu chvíli jsem to samozřejmě ještě nevěděl, ale tohle už vlastně bylo upozornění na to, jak bude vypadat celý zbytek soboty, protože všude bylo opravdu hodně lidí a zdálky bylo slyšet Jona Andersona vyzpěvovat s kytarou očesanou verzi Owner of a Lonely Heart.


Jape

Protože jsem po neúspěchu se Sklepem neměl v odpoledním programu žádného favorita, tak jsem se ochotně připojil k firemní výpravě na Černou louku na Jape. Ukázalo se, že to byla poměrně dobrá volba - pokud jste tedy nečekali nějaké vysoké umění. Skupina se skládala ze tří umolousaných chlapíků, kteří s humpoláckou samozřejmostí kombinovali indie kytary a techno ze zlaté éry Underworld a všechno završoval civilní (čti fádní) zpěv. Kromě zpěváka mě zaujal hlavně bubeník, který měl nezvykle malou soupravu (bez kopáku) a když se jeho bubnování prodralo přes předtočené smyčky, tak to bylo jen proto, že přesně nedržel rytmus. Přesto to pro mě byla ve změti ostatních etno a retro účinkujících skutečně vítaná změna a to jsem ještě netušil, co si nechali na konec jako přídavek. "The last song is called Gimme Some More because you obviously want some more." Když se dopracovali k procítěně zpívané pasáži "I wanna fuck you forever", tak už se publikum spiklenecky smálo a úplný konec ještě vyšperkoval dlouhý sampl z I Will Always Love You, kde byl ten kousek s "love" smazaný a celá Černá louka tam podle pokynů z pódia ochotně hulákala "fuck". Bylo to tak blbé, až to zase začalo být vtipné. =)


Bubliny u Švihadla

Pak začalo opodál hrát Švihadlo vopravdický reggae, ale tam jsem se zdržel jen asi pět písniček. Definitivně mě vypudil nástup zpěvačky, která dokázala anglickou písničku zazpívat tak, že to znělo jako čeština. Na to jsem bohužel až přecilivělý a u reggae, kde všichni snaží imitovat jamajskou výslovnost, mi to připadalo obzvlášť divné, a tak jsem si raději udělal pauzu na večeři.


Balón nad KTU

Další na řadě byli KTU popisovaní jako "démonický finský akordeonista a rytmika z King Crimson", což poměrně přesně vystihuje to, co přišlo. Samozřejmě všichni vypadali dostatečně sveřepě (černá kůže a divoké účesy, co vlasy dovolovaly) a samozřejmě instrumentačně jistí, ale jejich bombastický hard rockový zvuk se spoustou reverbu mě příliš nebavil. Nějakou dobu jsem se snažil rozeznat, co hrajou živě a co mají předtočené, ale protože mi to moc nešlo, tak jsem rezignoval a nepřekvapivě se vydal v předstihu na Morcheebu nebo možná spíš to, co z ní zbylo, což byl kytarista Ross Godfrey a spousta lidí, které neznám.

Na kapelu v rozkladu a za zenitem předvedla Morcheeba velmi solidní výkon. První půlka byla složená ze samých hitů, kde k ideálu chyběla jen Skye (i když Manda dělala co mohla, aby se přiblížila jejímu stylu zpěvu), ale pak přišlo na řadu nezbytné pásmo písniček z poslední desky Deep Dive, kterou neznám (a asi jsem v tom nebyl sám) a Godfrey víc a víc času trávil mluvením o kouzelných houbách, nečekanými pomlkami, laděním nebo měněním kytary tam a zpátky a především popíjením z velké flašky vodky, takže pokud byl v té lahvi skutečně originální obsah, tak mě překvapil, že až do konce koncertu vydržel na pódiu stát. Dojem ovšem napravil závěrečný rádiový hit Rome Wasn't Built in a Day, o kterém jsem si myslel, že je jako závěrečná písnička naprosto nepoužitelný, ale Morcheeba to dokázala od toho tichého začátku skvěle vygradovat, až se člověk divil, kde se to v nich vzalo, takže se končilo skutečně v nejlepším.

V tu chvíli jsem se chtěl vydat zpátky na Černou louku na Mercury Rev, ale když jsem viděl, jak se celý dav začal tlačit směrem k lávce, tak jsem zaváhal. Přesně v tu chvíli se na pódiu objevil Jan Budař, kterého jsem do té doby poměrně úspěšně míjel. No, slovo objevil asi není dost výstižné - on tam byl spíše vystrkán. I organizátoři si uvědomili, že lávka má omezenou propustnost, a tak provedli tenhle zoufalý pokus, jak alespoň část lidí udržet u hlavní scény, ale asi si měli připravit alespoň nějaký nouzový plán, protože Honza B. evidentně nic takového neměl. Místo toho bloudil po pódiu, snažil se dražit papíry, které na pódiu nechala Morcheeba a plácal páté přes deváté ("dneska je tu nejvíc lidí, co na Colours kdy bylo, ale nevím kolik") tak očividně, až mi ho začalo být líto. Mezitím za ním probíhaly přípravy pódia pro "našeho Jarka", což alespoň trochu odpoutalo pozornost. Mimochodem nečekal bych, kolik času je možné strávit se zvučením tří mikrofónů (zpěv, kytara a heligonka), ale zřejmě pořadatelé nechtěli nic podcenit. Vlastně to trvalo tak dlouho, že to prochladlý Budař vzdal a nechal na scéně jen zvukaře.


Třicet metrů od Jarka

Když konečně nastoupil Jaromír Nohavica, tak už bylo celé parkoviště zaplněné a dál se jelo podle očekávaného scénáře - až mě to překvapilo. Až do té chvíle jsem si myslel, že nejsem Nohavicův fanoušek (ostatně jsem ani nikdy nebyl na žádném jeho koncertě), ale najednou jsem si uvědomil, že to skoro všechno znám, aniž bych přesně věděl odkud. Takže se střídala kytara s harmonikou a meditativní písničky s prostoduchými hříčkami ("tan tan tan orangutan/ tan tan tan na propanbutan") a nezbytný prostor dostaly i písničky nějak spojené s Ostravou ("Já vím, že zase někdo řekne, že se podbízím ostravskému vkusu, ale já jsem hrdý, že pocházím odsud.") a před Fotbalem dokonce přišla řada i na vsuvku v podobě baníkovského chorálu Nedaleko od Ostravy, což podle očekávání sborovým zpěvem ocenila i hlasitá skupinka diváků v modrých a bílých tričkách. ;)

Pan Nohavica se (opět) nelenil otřít o iDNES.cz, na což má jistě právo, jiná otázka je, zda toho má zapotřebí. Zvláště tam, kde je angažován jako písničkář, nikoli diskutér bez partnera. iDNES.cz nebude v žádném případě oplácet stejnou mincí.
Ondřej Bezr, iDnes

Co k tomu dodat, kromě toho, že je to blbost? =) Tedy přinejmenším já si pod slovek "otřít" představuju něco úplně jiného. Jarek Nohavica se o novinářích skutečně asi třikrát přímo či nepřímo zmínil, ale bylo to pokaždé spíše jako omluva: "Ona to není opravdová písnička, nic co by se mělo hodnotit v novinách, to je jenom tak pro zábavu." Vlastně se omlouval tolikrát, že mi to připadalo až nepochopitelné. Je vidět, že Nohavica negativní recenze svých vtípků dost špatně snáší, ale vlastně se tomu ani moc nedivím. Kdyby spisovatel na autorském čtení kromě ukázky ze své knihy řekl vtip, a pak by se v novinách objevila recenze toho vtipu, tak by to tomu spisovateli asi taky připadalo trochu neadekvátní. =)

Po skončení Nohavicova koncertu jsem se co nejrychleji hnal do stanu na N.O.H.A. (NOHA-ha-vica, ehm...), ale dopadlo to podobně jako s Načevou a spol. Uvíznul jsem v davu před stanem a jen postupně se se prodíral dovnitř, jenomže tentokrát to nepřineslo očekáváné ovoce. Když jsem se konečně dostal pod plachtu, tak jsem zjistil, že tam není vůbec žádné místo k pohybu a že je úspěch, pokud člověk dokáže alespoň dýchat. I to šlo dost ztuha. Byla to škoda, protože na pódiu to šlapalo, ale já jsem to vzdal a místo toho jsem s rozlámanými zády šlapal směrem k zastávce u kostela.


Neděle 12.7.

Možná tomu nebudete věřit, ale nedělní program jsem nakonec vlivem souhry únavy, organizačních zmatků a nutných pracovních úkolů vzdal. Asi by mě tentokrát dokázala zlomit Lenka Dusilová s Eternal Seekers, ale ta prý poslala organizátorům nějakou omluvenku od doktora či co, a tak jsem neviděl ani reparát Prouzy (loni je z pódia vyhnala bouřka), ani zasloužilé umělce Davida Byrna a Maceo Parkera.

Původně jsem chtěl na závěr prohodit ještě několik bonmotů na téma dramaturgie Colours versus Pohoda, ale po tragickém závěru Pohody už se mi do toho nijak zvlášť nechce. Doufejme, že příští rok hlavně bude co srovnávat...

Colours of Ostrava 2009 (vol. II)

Pátek 10.7.

Abych takticky rozložil síly na celý festival (což mi nakonec stejně nevyšlo), tak jsem dorazil až k večeru a prošvihnul tak příležitost vidět takové hvězdy jako jsou Vypsaná fiXa, Už jsme doma, Věra Špinarová nebo Jarmila Šuláková s Fleretem. No dobře, abych nekecal, tak k tomu mému opožděnému příchodu přispěl taky odpolední déšť, který naštěstí v pravou chvíli vystřídala duha.


Dvojitá duha nad Pežgovským lesem

Načasování mi ale úplně nevyšlo, protože jsem přišel zrovna do půlky koncertu mnohohlavé kolumbijské party La-33, která to brala od tradiční jihoamerické podlahy a hrála něco, co jsem považoval za místní lidovku v karnevalové úpravě, ale zhruba po minutě jsem si všimnul, že je část docela podobná jednomu vedlejšímu motivu z Manciniho Růžového pantera. A skutečně! Aspoň že Roxanne od Police o jednu písničku později se dalo rozeznat hned. Jinak už jsem za těch pár ročníků Colours vypozoroval, že všechny jihoamerické skupiny spojuje pocit, že španělština je všeobecně známým světovým jazykem a vždycky se najde alespoň jeden člen, který se pustí do dlouhých monologů, kterým téměř nikdo z místních diváků nerozumí, ale není síla, která by tomu zabránila nebo to nedejbože alespoň přeložila.

Před devátou hodinou hlavní hvězdy ještě šetřily síly, a tak jsem zkusil štěstí ve stanu, kde se chystal Daniel Benjamin se svou partičkou. Vyklubal se z něho trochu švihlý indie písničkář, který se omlouval, že pochází z tak divné země (Německo), a pak poklidně zpíval, aby mohl v nestřežené chvíli z plných plic zařvat a šokovat tím už tak těžce zkoušené bubínky všech přítomných. Ale mezitím se čas nachýlil, a tak jsme se přesunuli k hlavní scéně.


Daniel Benjamin v modré mlze

Po pravdě řečeno o Jamie Cullumovi jsem měl před začátkem festivalu jen velmi mlhavou představu, protože to není úplně můj žánr, ale překvapivě se ta představa docela shodovala s realitou - je to živel, který na jevišti vyzkouší cokoliv. Spořádaně zpívat s kapelou standardy i vlastní písničky o tom, že je mu twenty-something (ale už to má za pár =), a cappella (jen s ťukání a klepáním do klavíru) odzpívat Thriller jednoho nedávno zemřelého zpěváka nebo přihodit třeba Please Don't Stop the Music od Rihanny a High and Dry od Radiohead, lézt po klavíru i pod ním a přitom tomu všemu samozřejmě dát svou vlastní charakteristikou formu.

A to si ještě téměř na konec vystoupení si nechal nepravděpodobný hudební vtip, když začal klasikou Singin' in the Rain, ale postupně do ní začal vpašovávat kousky z Rihanniny písničky Umbrella a nakonec se dokonce pokusil donutit publikum zpívat dvojhlasně oba motivy proti sobě, což naprosto konsternovalo fanynky opravdového jazzu, ale přitom si myslím, že se mu obě písničky povedlo spojit natolik „seamlessly“ (pardon, ale česky se mi to slovo tak nelíbí), že pokud by se v publiku náhodou pohyboval někdo, kdo by je neznal (no dobře, ale aspoň teoreticky!), tak by si ničeho podezřelého nevšimnul. Prostě čistá práce.

Po rychlé tramvajovo-běžecké výpravě do města za účelem výměny oblečení (docela se ochladilo) jsme skoro stihli začátek Asian Dub Foundation. Podobnost s minulým koncertem na Colours byla značná, ale nijak zvlášť to nevadilo a celé zaplněné parkoviště se vlnilo jako moře za bouřky. I tradiční ideologický úvod o imigraci do Evropy před posledním přídavkem Fortress Europe se dal překousnout, a pak už byl nejvyšší čas zavelet k rozchodu. Noční klid se sice neodvážil dostavit, ale rosa se tím nenechala rozptylovat a nevzrušeně se snášela na auta zaparkovaná v okolí Trojice...

Colours of Ostrava 2009 (vol. I)

A: "Co to máš na ruce?"
B: "To je z Colours. Ten pásek člověk dostane při vstupu místo vstupenky."
A: "To je nějaký rockový festival?"
B: "No něco takového... ale rockový moc ne, je to tam skoro samé etno."
C: "Jo, etno! Vždycky oznámí nějakou největší hvězdu a je to jméno, které slyším prvně."

Abych řekl pravdu, tak od chvíle, co jsem zjistil, že Lamb sice budou hrát na Pohodě, ale ne na Colours, jsem se na tu naši lokální kulturní merendu chtěl letos vykašlat a jet raději do Trenčína, ale pak se ukázalo, že Lamb budou hrát ještě v Praze (Lucerna Music Bar 30.7., kdybyste náhodou nevěděli ;), a tak jsem si řekl, že bude bezpečnější zklamání rozložit do více termínů, ve středu v 16:55 si koupil lístek a ve čtvrtek vyrazil na ostravskou historickou novostavbu známou pod názvem Slezskoostravský hrad.

Čtvrtek 9.7.

Organizátoři letos přišli s rafinovaným nápadem pojmout čtvrtek jaksi "klasicky" a tomu se podřídila jak část dramaturgie, tak část organizace, takže mě u hlavní scény na parkovišti překvapila plastová zahradní křesílka. To tu ešte nebolo! Nebo vlastně bolo (že vraj loni Garbarek), ale beze mě. (Mimochodem připadá mi jako zajímavý paradox, že to parkoviště téměř celý rok zeje prázdnotou, protože v okolí chybí jakýkoliv důvod k parkování, a když se na hradě konečně něco pořádného koná, tak stejně není kde zaparkovat, protože na parkovišti stojí pódium a několik tisíc diváků. =)


Křesílka pod pódiem

Křesílka ovšem přišla vhod, a tak jsem usednul a vyčkal příchodu zoufalého (v obou významových odstínech) moderátora Jana Budaře a pořadatelského triumvirátu Zlata Holušová (Colours), zástupce Spořitelny, jehož jméno jsem okamžitě zapomněl (hlavní sponzor) a Petr Kajnar (primátor města Ostravy), kteří si přibližně deset minut vzájemně mazali med kolem úst a možná i jinde, až jim Budař poděkoval a oznámil, že za moment vystoupí pan Najment.

Michael Nyman nejdřív nechal nastoupit svůj jedenáctičlenný orchestr, a pak napochodoval na pódium s grácii vrchního účetního (dobře, uznávám, že jsem možná zaujatý a že k tomu dojmu přispívá jeho holá hlava a brýle) a tuhle linii udržel po celou dobu koncertu. Zatímco členové orchestru se v přestávkách klaněli a usmívali, Nyman vždy jen lehce kývl hlavou s výrazem, který říkal jediné: "Podejte mi další fascikl!"


Michael Nyman na obrazovce

Hudební složku se úplně neodvažuji hodnotit - přece jenom to byla většinou filmová hudba, která plynula kupředu a rozvíjela variace nějakého motivu a tak klasicky podobně, ale z mého amatérského pohledu tam nebyly slyšet zrovna hitové melodie, takže jsem byl rád, když jsem zaslechl alespoň něco povědomého (Umělcova smlouva Petera Greenawaye, myslím), a předpokládám, že to sólo na piáno, které jsem si nepamatoval, by asi mohlo být z filmu Piano. ;) Z pohledu obvyklé celkové dramaturgie festivalu to bylo určitě vítané oživení, ale přiznávám, že jsem měl problém udržet celou dobu pozornost - zvlášť když se někdy v půlce vystoupení objevil v publiku velký nafukovací balón, kterým si pak sedící diváci asi dvacet minut pinkali křížem krážem hledištěm (i Zlata Holušová, která se mezitím přesunula dolů, si jednou zasmečovala!). Nakonec se přece jen našel jeden odvážlivec, který ho prasknul a vrátil tak koncertu alespoň trochu původní vážnosti, ale i tak jsem měl dojem, že tohle by se na Pražském jaru nestalo. =)

Další koncert, na který jsem chtěl zaskočit, byla Načeva + Pavlíček + DJ Five ve stanu, ale dopustil jsem se začátečnické chyby a zůstal na Nymanovi až do konce. Když jsem pak po tmě doklopýtal na místo určení (u stanu ve čtvrtek chybělo osvětlení, což se naštěstí v dalších dnech napravilo), tak už bylo pozdě a uvíznul jsem jsem asi pět metrů před vstupem do stanu sice na doslech, ale mimo dohled pódia. Nenechal jsem se tím ale odradit a vytrval, protože slabší jedinci tu tlačenici uvnitř nevydrželi a postupně prchali ven, takže zhruba po půl hodině jsem prostepoval dovnitř až do blízkosti reproduktorů a nechal si basy zalehnout levé ucho. Přesto nebo právě proto mi to přišlo jako nejlepší koncert Načevy s DJ Five, který jsem zatím viděl (totiž ze dvou a poprvé s Pavlíčkem ;). Kromě písniček z desky Mami došlo i na upravené verze ze starší desek Načevy a některé změny byly dost radikální (Měsíc se změnil na industriální disco, jinde naopak vystačil Pavlíček jen s kytarou), ale tentokrát už to zase více připomínalo písničky. Asi si to prostě jen potřebovalo sednout a tentokrát to sedlo i mně. Zpětně jsem navíc musel uznat, že srovnávání s WWW, které jsem zachytil někde v tisku, vlastně není tak mimo mísu, jak mi to původně připadalo.


Tata bojs + Ahn Trio v dálce

Na Tata bojs s Ahn Triem jsem se nijak zvlášť netěšil, protože už jsem je viděl v zimě (ech, celá ta věta mi zní podezřele povědomě, ale není vyhnutí), ale ještě nebylo tak pozdě, abych to alespoň nezkusil. Tohle mělo být evidentní pokračování té klasické linie, kterou načal Nyman, takže údajně pod pódiem zůstaly židličky, ale to vlastně usuzuju jen z nepřímých důkazů, protože jsem nebyl tak blízko, abych si to osobně ověřil. Koncert asi nebyla vyložená katastrofa, ale zařazení na hlavním pódiu mi připadalo trochu nešťastné a podle vět zaslechnutých v okolí (daleko předaleko od nadšeného kotle) byli někteří ještě rozpačitější: "Co to je? Tata bojs přece byli vždycky takoví veselí, ale tohle je na sebevraždu." Nejbolestnější pro mě byla písnička Elišce, kterou Tata bojs hráli bez Ahn Tria jen ve třech ohlodanou na kost a kriticky se tam nedostávalo čehokoliv posluchačsky zajímavého, a taky Pan Tečka byl k nepřežití, což Milan Cais následně komentoval slovy "Ale teď už budeme jenom veselí, tak jak nás znáte", načež zahráli dvě písničky, které jsou poměrně veselé ve své tradiční podobě, ale rozhodně to neplatí, pokud se z nich vyhodí veškerá elektronika, přidá klavírně-smyčcové trio a zpomalí o dvacet procent. Jinak se program od zimy příliš nezměnil (to se bohužel týká i nacvičených žertovných promluv Ahn Tria v češtině), ale nakonec stejně musím uznat, že co Tata bojs neuhráli, to v pauzách ukecali, takže jsem přes všechny připomínky vydržel až do konce.

Společenská rubrika

Tohle sice není zrovna typická kulturní událost, ale připadá mi, že by to tu přesto mělo být zmíněno. =)