Seprané spisy

Se zpožděním půl roku je tu konečně (ehm, čekal na to někdo? =) "loňské" e.p. obsahující (povětšinou) vlastní hudební tvorbu. Pokud by se vám obsah třeba nějak nezdál, tak upozorňuji, že to není špatné, ale alternativní! ;)



5fold - Sbírka zbytečností (2011/06)

1. Uprchlíci (3:23)
Tohle už tu bylo zmíněno. Cloud nine != sedmé nebe.

2. Do neznáma (4:07)
Nový vztah je pro oba účastníky neprobádané území... Tedy alespoň z mé strany gauče to tak vypadá. Měla to být folková balada (něco jako Falling Slowly ;), ale vznikl z toho rovnou remix.

3. Ježek na dálnici (0:44)
"Železniční vlečka porazila křečka, skutálel se z náspu do polí." Jenže ježci jsou teď na tom proti křečkům mnohem hůř, a tak jsem vytvořil tento protest-rap-skit.

4. Vyprodávno (3:21)
"Chcípácký" text pochází už z roku 1999 a dnes k němu mám trochu rezervovaný postoj, ale po tom, kolika verzemi tahle písnička prošla, už se to prostě nedalo nedodělat.

5. Člověk z lidu (3:45)
Naprosto neadresná politická sonda do libovolného období dějin (a zřejmě i budoucnosti) podložená sub-basy - prostě taková variace na Sympathy for the Devil. Česká, takže bez ďábla.

6. Léta dozrávání (3:10)
Písnička, která se jen shodou okolností nedostala na album For Semafor - tedy především proto, že si u nás Pavel Klusák nic neobjednal, ale jinak by bezesporu byla zlatým hřebem. ;) Nemohl jsem se rozhodnout, jestli by to měl být dubstep nebo drum'n'bass, ale ono to nejspíš není ani jedno.

Stream:
Sbírka zbytečností by 5fold

Download:
ZIP (320 kbps/ 44 MB)

Noc je jako den vyschlých moří

Na ostravský koncert "obnoveného" Oceánu s rafinovaným názvem "Na Petra Muka" (sic) jsem vyrážel s pocitem smíšené zvědavosti a zvrhlé povinnosti, že bych tam jako starý - nebo lépe řečeno bývalý - fanoušek přece jen měl zajít. Kromě toho jsem prošvihnul předprodej, takže jsem se střídavě obával, že bude vyprodáno a že pojedeme přes celou Ostravu zbytečně, nebo že návštěva bude tristně malá. Nakonec to samozřejmě dopadlo tak nějak na půl cesty - dovnitř jsme se dostali bez problémů, protože velký sál Garage byl zaplněn přesně do takové míry, aby to už nebylo trapné, ale vyšlo to jen tak tak. Navíc jak poznamenal přítomný ps, tak to vypadalo, že vyhazovači měli přísný příkaz nepouštět dovnitř nikoho pod třicet, ale to nebylo až takové překvapení.



Večer zahajovali Cartonnage a z mého pohledu dokonale navázali na své poslední zapomenutelné vystoupení v Ladí neladí. Nebylo to vyloženě špatné, ale dokonalost si představuju jinak.

Na pódiu sice vypadali pěkně dekorativně (Vanda jako Barbie, Armin jako Vince Clarke převlečený za šíleného vědce a bubeník jako bubeník úplně jiné skupiny - mimochodem mám dojem, že počet lidí na pódiu se od minula poměrně výrazně snížil), ale zvuk se u většiny písniček sléval do jednoho monotónního hukotu. První tři nebo čtyři tracky prý byly z nové desky, ale nemůžu říct, že bych z nich něco podstatného zaslechnul - i když ne že by zrovna u Cartonnage byly třeba texty písniček nějak zvlášť podstatné. ;) Na druhou stranu jsem musel uznat, že publikum jim jako předskupině (po)slušně tleskalo, což byl oproti koncertům Oceánu z raných devadesátých let výrazný posun. (Nostalgicky jsem si vzpomněl na skupinu Hrabě X, která TEHDY odehrála v podstatě celý svůj set za souvislého pískání. =)



Po přestavění pódia se na setmělou scénu s pomocí baterky přibelhali tři prošedivělí staříci (politicky nekorektně přeháním - prošedivělý byl jen Jan Vozáry a belhání v té tmě nebylo vidět ;) s mírným zpožděním následováni padělaným Petrem Mukem v podobě Jitky Charvátové a někdo zapnul stroj času. Překvapivé bylo, že prvních pár písniček to docela dobře fungovalo, i když si Dušan Vozáry nasazoval a sundával brýle s frekvencí, která by uvedla do rozpaků i Vladimíra Železného, Petr Kučera se nepochopitelně culil a pauzách několikrát opakoval "to je naše Jitka" a Jan Vozáry lehce vypadával z rytmu.



První problém vzniknul v okamžiku, kdy na pódium vstoupil Petr Hons a poděkoval nám, že "jsme přišli aspoň v tomhle počtu" a provinile na omluvu pokrčil rameny. Druhý problém způsobil jím uvedený "Burma Jones" Bohouš Josef, který se ukázal jako příliš věrná náhrada za Muka (původně jsem myslel hlavně zpěvem, ale jak si přisadil ps: "naopak Muk v posledních letech 'dorostl' do Bohoušovy postavy"), takže když se po dvou písničkách na pódium vrátila Jitka, tak bylo bolestně patrné, že tohle je jiný Oceán než kdysi. Sice jsem si myslel, že jsem na to připravený, protože to bylo na takovém setkání po letech a bez Muka nevyhnutelné, ale když se k tomu ještě přidaly menší prodlevy a hluchá místa způsobené problémy s elektronickými bicími, tak ten pocit zesílil a můj osobní stroj času začal mít výpadky.

"Úspěch je výsledkem skupinové halucinace vyvolané umělcem."
(Charles Aznavour)

Najednou začalo být patrné, že většina písniček zní, jakoby aranžmá byla dvacet let stará (aktuální úpravy se sice našly, ale bylo jich méně, než jsem doufal), že použité zvuky elektronických bicích zní příšerně archaicky, že Honsovy překombinované texty mi ještě pořád nedávají smysl a že Muk skoro do všech písniček nacpal nějaké otravné pasáže složené z "á-á-á-á", "áji-jáji-jáji", "ó-o-o-o" nebo něco podobně sofistikovaného. Část těch věcí mi vadila už TEHDY, jenomže TEHDY byl Oceán cool, trendy a používal cutting-edge-technology (na vlastní oči jsem viděl, jak svůj tvůrčí proces TEHDY předváděli na Invexu, který byl TEHDY taky cool a vůbec!) a nic z toho už dneska neplatí. Zbyly jen písničky s divnými texty a spoustou vycpávkových slabik a samozřejmě nostalgie, která to ale sama všechno nezvládne - zvlášť když musí z posledních sil bojovat s vědomím, že tehdejší hudební revoluce se během let beze stop rozplynula a prakticky nic z ní nezbylo - jen černobílý klip Ráchel sestříhaný z nějakého koncertu a vystoupení v TKM.



A tak, když koncert skončil a Jitka Charvátová se postupně fotila s přibližně polovinou všech lidí, kteří na koncert přišli (mimochodem neumím si přestavit, že by Muk TEHDY začal na pódiu vyprávět o tom, že odpoledne před koncertem jedl žebírka a že mu nějak nesedly), jsme meditovali o tom, jaká vlastně byla devadesátá léta a kam se podělo jejich kouzlo a samozřejmě jsme na nic nepřišli.

Nakonec jsem odjížděl domů podobně, jako jsem přijel - se smíšenými pocity... Já bych pánům to důstojné navázání na bývalý Oceán přál, ale mám o ně vážně starost, protože si myslím, že pevné jádro starých fanoušků, pro které byl koncert určený především, už není dost početné a nové fanoušky dnes Oceán jen těžko získá. K tomu by se totiž muselo změnit tolik věcí, že by "nový Oceán" už nebyl Oceán...

(Mimochodem Bohouš Josef byl nakonec jediným hostem večera, přestože na plakátech byli původně napsaní i Laco Lučenič a Roman Holý, ale ti se nedostavili a z nikdo z pódia neoznámil, kde ten rozdíl vzniknul.)

Literární závislost pokračuje

Po The Wind-up Bird Chronicle se mi do "dalšího Murakamiho" moc nechtělo, protože jsem začal mít pocit, že v jeho knížkách nacházím už příliš mnoho povědomých (čti opakujících se) motivů, ale asi na mě zapůsobila ta spousta zpráv o Japonsku v médiích, protože nedávno jsem si v náhlém pohnutí mysli koupil anglické vydání Dance Dance Dance. (Zajímalo by mě, jestli se to bude jmenovat česky Tanči, tanči, tanči nebo zůstane zachován anglický název, ale zatím nevím a "potřebují více informací". =)

Když jsem se pak ale pustil do čtení a ukázalo se, že hlavní hrdina převážně sedí doma, vzpomíná na tajemný hotel a ženu, která mu tam před časem zmizela, a záhy mu pojde kocour, což všechno znělo víc než povědomě, tak jsem měl chuť to zabalit, ale krizi jsem naštěstí překonal a jak se ukázalo, tak dál už to s tou podobností nebylo tak hrozné. Přestože se v textu opět prolíná detektivka, introspektivní psychoanalýza a sociální sonda do života v Japonsku (nebo alespoň jeho části), tak je chuť výsledné směsi odlišná od jiných Murakamiho výtvorů.

Jak je pro Murakamiho typické, tak i tady se sice objevuje jakýsi paralelní svět, ale do děje zasahuje daleko méně, než by se po prvních kapitolách dalo očekávat. Murakami navíc všechny související události podává natolik vágně, že ani na konci knížky jsem si nebyl jistý, jestli ten paralelní svět „ve světě knížky“ existuje, nebo se jedná jen o sny a představy hlavního hrdiny. Tančil všemi událostmi knížky podle rad svého strážného anděla nebo svého podvědomí?

Podobně zákeřně a nejednoznačně Murakami zachází i s hlavní kriminální zápletkou. Přestože vypravěč ledacos zjistí, tak nakonec výsledky svého vyšetřování shrne slovy: „Možná ji zabil, možná ne“, takže máte chuť ho zabít taky. ;) Nemluvě o nejasných koncích mnohých vedlejších dějových linií – prostě Murakami.

Čím se knížka naopak hodně liší, je její časové ukotvení. Ne že by se jiné Murakamiho knihy odehrávaly v kunderovské nadčasové abstrakci, ale tady jsou osmdesátá léta připomínána na každém kroku. Kromě neustálých narážek na rozvinutý kapitalismus (jak je vidět, tak hustý výskyt tohoto slova nebyl v osmdesátých letech vázaný jen na země RVHP =), jsou to především telefony a hudba.

Skoro se divím, že se telefon se záznamníkem v nějaké formě nedostal do názvu, protože mi připadalo, že pokud si hlavní hrdina zrovna doma s plechovkou piva v ruce nepřipravuje nějaké jídlo, tak buď někomu volá, nebo mu nechává vzkaz na záznamníku, nebo si alespoň přehrává svůj, takže dnes, v době smartphonů a okamžité dostupnosti, to strašlivě bije do očí.

Podobně je to s hudbou. Když Murakamiho obvyklí hrdinové poslouchají Beatles, starý jazz nebo klasickou hudbu, tak je to z dnešního pohledu všechno tak nadčasové, že se čtenáři nejspíš nevybaví žádný konkrétní rok, ale když se v knížce objevila třináctiletá holka, která poslouchá Davida Bowieho, Pixies, Duran Duran a Talking Heads a vypravěč před ní vtipkuje na účet Boy George, tak se mi zbytky vlasů začaly samovolně formovat do osmdesátkové “budky“.

Nečekanou satirickou (?) vsuvkou pro mě byla postava Hiraku Makimury. Přiznám se, že jsem si původně nevšimnul, že to je dokonalý anagram, ale jinak se už na první pohled zdá, že se tady Murakami trefuje do vlastního pokrouceného mediálního obrazu – spisovatel bez talentu, který se proslavil a pak začal kopírovat sám sebe až do úplného vyprázdnění, takže se stal televizní „celebritou“ a už jen chodí na golf a všechno přepočítává na peníze. Murakami ale Makimuru alibisticky drží trochu bokem hlavního dění, takže pro tu satiru nezbývá zase tolik místa. I když možná to je logické – Makimura je prostě dějově nezajímavá postava. =)

Podobný text byl měl asi končit nějakým výstižným souhrnem, ale tomu se celá knížka vzpírá. Naštěstí má Murakami pro recenzenty a další rutinní odhazovače textového sněhu (ano, tohle je taky vlastně citace) porozumění, a tak jim připravil vhodný text k parafrázování: „Nezaručím vám, že na konci budete šťastní, ale dokud máte před sebou nějaká písmenka, tak musíte číst, číst, číst…“ ;)

Zaslechnuto z kolemjedoucího rychlíku

Nedávno jsem si uvědomil, že tu mám velké hudební resty, takže bych je rád alespoň trochu dohnal...

Lykke Li - Wounded Rhymes (2011/03)

Trochu mě překvapují zatím převážně nadšené recenze. Ne že by ta deska byla špatná, ale vytratila se z ní intimita Youth Novels, což je v mých očích a uších mílovníka kníkajících zpěvaček trestuhodná chyba.

Tahle deska je rocková, hlasitá, se spoustou dozvuků a reverbů, což mě obvlášť otravuje u zpěvu. Když se chcete stát rockovou zpěvačkou nebo aspoň Petrou Janů a máte hlas jako Suzanne Vega, tak si musíte ve studiu trochu pomoct a tady je těch zdvojení a reverbů na mě nějak moc.

Lykke a spol. se povedlo vyrobit stylovou skandinávskou verzi typického amerického zvuku šedesátých (nebo tak nějak) let, což bych u někoho jiného asi ocenil, ale od Lykke to beru jako zradu nebo přinejmenším ztrátu. Na druhou stranu se třeba Rich Kids Blues v uších pořád nemůžu zbavit, takže přes moji osobní averzi a předsudky ta deska evidentně má jisté klady... =)

Lowb - Leap and the Net will Appear (2011/02)

Na sólovou desku Andyho Barlowa asi dost fanoušků Lamb po faktickém rozpadu skupiny v roce 2004 čekalo, ale čekání se protahovalo tak dlouho, že se obávám, že letos už ji nečekal skoro nikdo - zvlášť, když Lamb loni obnovil koncertní činnost a momentálně v mezerách mezi cestováním po festivalech společně dokončují pátou desku (pod extrémně rafinovaným pracovním názvem "5", plánované datum vydání 5.5. =).

Na první poslech překvapí, že album není ani zdaleka tak drsné, jak by se dalo čekat podle tradovaného rozdělení rolí v Lamb (Lou nežný folk, Andy brutální elektronika) - spíše naopak. Bez Lou nahrál Andy svou nejpoklidnější desku - že by chlapec stárnul? A vzhledem k tomu, že se na desce objevují i nějaké ty něžné hlasy, tak se mu od zvuku Lamb zřejmě už moc utíkat nechce.

Co naopak očekávání odpovídá, je produkce a precizní přístup, ale to je po pěti letech nahrávání téměř povinnost. Trochu mě mrzí jen to, že se Andy nezkusil trochu svézt na některém módním trendu, abychom se i my, povrchní trendaři ;), měli čeho chytit, protože mám dojem, že ta deska není přesně časově zařaditelná, ale vzhledem k tomu, že hlavní elektronické "objevy" letošního roku sázají spíše na minimální aranžmá, tak působí Andyho promyšlené skládačky akustických i elektronických nástrojů nějak nepatřičně.

Radiohead - The King of Limbs (2011/02)

Z té desky jsem zatím neslyšel ani notu, protože už se mi ani moc nechce Radiohead analyzovat, ale stejně mám takový dojem, že bych o ní po všech těch odborných názorech napsaných jinde mohl napsat delší zasvěcený text a pokud by byl správně kritický s použitím zkratky R.E.M., tak by to i prošlo. ;)

Jamie Woon - Mirrorwriting (2011/04)

Jak jsem se už kdesi dočetl, tak na tohle album čeká spousta lidí, kterým se zalíbil James Blake. Nejsem si jistý, jestli to je způsobeno vazbami na Buriala nebo spíš zařazením obou do "legendárního" seznamu Sound of 2011, ale každopádně to moc nechápu, protože Jamie má k Blakovi zhruba stejně daleko jako k Justinu Timberlakovi (dobře, trochu přeháním =) - což ale nemusí být na škodu, protože Blakovo eponymní album mi (s výjimkou Limit to your Love) připadá příliš "artové", takže tady by trochu komerční vstřícnosti navíc vůči posluchačům nemuselo škodit.

Stopové množství dubstepu, které se sem nakonec vloudilo, se nakonec omezilo v podstatě jen na zabasovaný zvuk téměř bez výšek, ve kterém se většina nástrojů ztrácí a ven lezou jen činely, luskání psty a ten procítěný a pečlivě zprodukovaný zpěv.

U singlů mě sice trochu odradily texty (představte si, že Night Air je skutečně o tom, že Jamie má rád noční vzduch, zatímco Lady Luck o tom, že nemá štěstí a chtěl by ho mít - úplná Píseň o rose ;), ale u zbytku desky jsem naštěstí další podrobnosti (zatím) nezachytil, takže z Gravity si navzdory názvu odnáším samé povznášející pocity. =)

The Kills - Blood Pressures (2011/04)

Tak jako dobrý, protože to zní jako staří dobří The Kills (bustrované kytary, ale přitom úsporná a chytlavá aranžmá, plný zpěv Alison Mosshart i přizvukování Jamieho Hince), ale pořád mi to zní hodně podobně jako staří dobří The Kills. ;) Jinak řečeno mám dojem, že si tahle dvojka vybudovala tak osobitý styl, že už se ho nezbaví, ale ještě pořád se to dá snést... Jo a už jsem se zmínil o R.E.M...? ;)

Noviny jsou živý organismus

Tak podle Lidovek prý Simpsonovi cenzurují televize. Víceméně...

16:10 - "i" a zbytečná čárka v nadpisu, "[stanice] učinili"


16:14 - korektor zasahuje a maže čárku


16:15 - učinily


16:16 - zkrácen perex


16:30 - nadpis stále beze změn

Sledovat profesionály při práci může být zajímavé, ale dál jsem to nevydržel...

Sun Wu-Neil

Na první pohled bylo klíčové slovo téhle zprávy "Gaiman":
Neil Gaiman Embarks On A 'Journey To The West'

Takže to máme opičího krále Sun Wu-Kunga, scénář Neila Gaimana, režii Guillerma del Tora, technický dohled Jamese Camerona, rozpočet 3x $100M - a samozřejmě čínského producenta.

To pak člověka začnou napadat i další věci - například že tohle je možná první vlaštovka nějakého nového trendu, velmi zřetelný signál ústupu Hollywoodu i USA z tradičních pozic posledního století a naopak hospodářského i kulturního nástupu Číny. Na druhou stranu je pořád docela dobře možné, že celý tenhle filmový projekt skončí do ztracena nebo dokonce fiaskem, takže s nějakými závěry ještě chvíli počkám, ale zůstávám ve střehu. =)

"Již tě zase mám, můj miláčku"

Kája Saudek + Jaroslav Weigel: Lips Tullian (Albatros 2010)

Letos o vánocích jsem byl obdarován knižním vydáním starých (starších než já =) dílu Lips Tulliana (je to zvláštní, ale sami autoři jméno Lips obvykle neskloňují), které vycházely v Mladém světě (1972-74), tak si neodpustím pár poznámek.

Knížka splňuje většinu toho, co slibuje, ale přesto jsem už na webu zaregistroval nářky, že je to podvod na kupující, protože je na mnoha místech inzerovaná jako barevná, ale ve skutečnosti je skoro celá černobílá a navíc je polovina stránek prázdných. A protože se prodává zatavená ve fólii, tak se nakupující doma diví. No, je to všechno pravda, ale přesto bych vydavatele omluvil.

Barva je samozřejmě daná tím, jak byl který díl původně udělaný - a je mimochodem zajímavé, že barevnost seriálu je značně nestabilní. Valná většina dílů je čistě černobílá, nepravidelně se objevují barevně kolorované díly a občas stránky kolorované (ehm) odstíny šedi - nikde ale není vysvětleno proč, čímž se dostávám k té "polovině prázdných stránek".

Zřejmě někdo ve vydavatelství Albatros totiž přišel s koncepcí, že jednotlivé díly komiksu budou vždy jen na pravé stránce dvojlistu, kdežto vlevo budou další zajímavosti týkající se daného dílu, takže knížka by neobsahovala jen samotný komiks, ale současně také dokument o jeho vzniku a vlastně i době. To by bylo fajn, ale v praxi to bohužel znamená, že levá stránka téměř vždy obsahuje jen dvouřádkový text, ve kterém čísle MS byl daný díl otištěn a jaké podklady byly použity pro tisk knížky, což mi připadá jako nevyužitá příležitost. Je samozřejmě možné, že by knížka vypadala výrazně jinak, kdyby k ní mohl Kája Saudek v současnosti něco přidat nebo okomentovat, ale i tak mi připadá, že by se souvisejících materiálů dalo doplnit mnohem více, protože mnozí pamětníci ještě žijí a doslov Tomáše Prokůpka nepokrývá zdaleka vše.

Mimo jiné nechápu, proč v knížce nedostal daleko více prostoru scénárista Jaroslav Weigel (dnes známý především jako herec Divadla Járy Cimrmana). V jeho případě je to o to podivnější, že přestože je v komiksu na několika místech dokonce nakreslený (obvykle po boku Káji Saudka), tak je jako scénárista v původních dílech uváděn vždy (tedy snad až na nějaké drobnosti - například iniciály J.W./K.S. na sloupu ve druhém díle =) "Holten". V doprovodných textech ale není jméno Holten vůbec zmíněno, takže to na první pohled vypadá, že se vydavatel knihy snaží zamlčet existenci třetího autora seriálu a na ten druhý se vynoří otázka, proč Jaroslav Weigel musel použít pseudonym. Nějaké teorie se sice nabízejí, ale bylo by pěkné, kdyby na tu otázku kniha přímo odpovídala a ona mlčí.


Je celkem pochopitelné, že se do knížky nedostaly dvě série Lipse Tulliana z osmdesátých let (Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy bandy), protože ty už stejně všichni fanoušci a sběratelé mají z masivní reedice z roku 1990 (150 250 výtisků!), ale připadá mi škoda, že se v knížce alespoň pro srovnání neobjevily neúspěšné díly z Mladého světa devadesátých let, protože se obávám, že ty hned tak samostatně vydány nebudou...





Pokud jste dočetli až sem a máte dojem, že text je příliš kritický, tak je to jenom proto, že samotný komiks vůbec nehodnotím - tahle česká klasika, která je současně poctou i parodií brakové literatury plnou vložených vtípků, se totiž dost dobře ani hodnotit nedá. =)

Večerníček má narozeniny

Málem jsem na to zapomněl, ale připomnělo mi to jedno výtvarné dílo (ehm) z loňska... Vlastně je to spíš Weirdčerníček a zvlášť otrlí teoretici to můžou zkusit interpretovat. ;)

Zombie slavík 2010

Český slavík je možná světový unikát - je to totiž hudební anketa, ve které hlasují převážně lidé, kteří se o hudbu vůbec nezajímají. A podle toho to pak vypadá...

Na přenos jsem se sice letos nedíval, ale nemůžu aspoň krátce neokomentovat tradičně sledované subjekty: PSH jsou stále ještě evidováni pod jménem Peneři strýce Homeboye (letos 132.) a "díky" úmrtí Petra Muka se ukázala prozřetelnost organizátorů, kteří dlouhá léta nefunkční skupiny Shalom a Oceán nevyřadili z hlasování, a tak měly letos na čem stavět. (Shalom se posunul na 70. místo a revitalizovaný Oceán se skoro vešel do padesátky - 52.)

Petr Muk navíc obsadil první pozici v neoficiální soutěži Zombie slavík, tedy žebříčku legendárních zpěváků, kteří se objevují v Českém slavíku navzdory tomu, že jsou po smrti. Pro srovnání uvádím i výsledky loňského ročníku:

Zombie slavík 2009

1. Matuška Waldemar (27, 1374, 49)
2. Černoch Karel (51, 603, 45)
3. Zich Karel (74, 298, 63)
4. Hála Karel (90, 210, 76)
5. Novák Petr (96, 198, 81)

(údaje v závorce: umístění celkově, počet hlasů, celkové umístění z předchozího roku)

Zombie slavík 2010

1. Muk Petr (8, 7972, 12)
2. Matuška Waldemar (48, 718, 27)
3. Černoch Karel (60, 492, 51)
4. Zich Karel (83, 293, 74)
5. Novák Petr (95, 237, 96)
6. Hála Karel (103, 199, 90)

Jak je vidět, tak pořadí je poměrně stabilní (jen Petr Novák předběhl Karla Hálu a dokonce si o jedno místo polepšil i celkově!) a proti loňskému roku se počet účastníků (dá-li se to tak říct) zvětšil, takže je zřejmě jen otázkou času, kdy budou mít Český a Zombie slavík naprosto totožné výsledky.

PS: Je zajímavé, že v ženské kategorii se podobný trend neprojevuje, ale doufám, že Brusel zasáhne!

PPS: Překvapilo mě, že nebylo pořadateli odhaleno nějaké falšování hlasů ve prospěch Martina France, protože jeho umístění na devatenáctém místě (loni 111.) snad nic jiného vysvětlit nemůže. Nebo mi něco významného uniklo?

Pokrok nezastavíš

Když Beatles nahrávali Seržanta Peppera, tak měli k dispozici jen čtyřstopý pásek, takže pokud chtěli nahrát více stop (a to chtěli =), tak museli vždy po zaplnění pásu výsledek smíchat a uložit do jedné stopy na dalším pásku. To samozřejmě nahrávání trochu komplikovalo a tím pádem to nutilo všechny účastníky pracovat co nejúsporněji.

Dnes mají všichni k dispozici v podstatě neomezené prostředky a taky to podle toho vypadá. Elektroničtí klasici OMD dali pro remixovou soutěž k dispozici stopy nové písničky If You Want It a pokud se to odvážíte stáhnout, tak zjistíte, že je to 2,5 GB dat asi v 60 stopách. Polehčující okolností sice je, že je to vyexportováno všechno mono a některé soubory jsou ve skutečnosti levý a pravý kanál jedné stereo stopy, ale i po jejich spojení vám zůstane 40 stop a to mi připadá na takovou normální popovou písničku docela dost... Kam tohle povede...?! =)