Český slavík je možná světový unikát - je to totiž hudební anketa, ve které hlasují převážně lidé, kteří se o hudbu vůbec nezajímají. A podle toho to pak vypadá...
Na přenos jsem se sice letos nedíval, ale nemůžu aspoň krátce neokomentovat tradičně sledované subjekty: PSH jsou stále ještě evidováni pod jménem Peneři strýce Homeboye (letos 132.) a "díky" úmrtí Petra Muka se ukázala prozřetelnost organizátorů, kteří dlouhá léta nefunkční skupiny Shalom a Oceán nevyřadili z hlasování, a tak měly letos na čem stavět. (Shalom se posunul na 70. místo a revitalizovaný Oceán se skoro vešel do padesátky - 52.)
Petr Muk navíc obsadil první pozici v neoficiální soutěži Zombie slavík, tedy žebříčku legendárních zpěváků, kteří se objevují v Českém slavíku navzdory tomu, že jsou po smrti. Pro srovnání uvádím i výsledky loňského ročníku:
Zombie slavík 2009
1. Matuška Waldemar (27, 1374, 49)
2. Černoch Karel (51, 603, 45)
3. Zich Karel (74, 298, 63)
4. Hála Karel (90, 210, 76)
5. Novák Petr (96, 198, 81)
(údaje v závorce: umístění celkově, počet hlasů, celkové umístění z předchozího roku)
Zombie slavík 2010
1. Muk Petr (8, 7972, 12)
2. Matuška Waldemar (48, 718, 27)
3. Černoch Karel (60, 492, 51)
4. Zich Karel (83, 293, 74)
5. Novák Petr (95, 237, 96)
6. Hála Karel (103, 199, 90)
Jak je vidět, tak pořadí je poměrně stabilní (jen Petr Novák předběhl Karla Hálu a dokonce si o jedno místo polepšil i celkově!) a proti loňskému roku se počet účastníků (dá-li se to tak říct) zvětšil, takže je zřejmě jen otázkou času, kdy budou mít Český a Zombie slavík naprosto totožné výsledky.
PS: Je zajímavé, že v ženské kategorii se podobný trend neprojevuje, ale doufám, že Brusel zasáhne!
PPS: Překvapilo mě, že nebylo pořadateli odhaleno nějaké falšování hlasů ve prospěch Martina France, protože jeho umístění na devatenáctém místě (loni 111.) snad nic jiného vysvětlit nemůže. Nebo mi něco významného uniklo?
2010-11-29
2010-11-08
Pokrok nezastavíš
Když Beatles nahrávali Seržanta Peppera, tak měli k dispozici jen čtyřstopý pásek, takže pokud chtěli nahrát více stop (a to chtěli =), tak museli vždy po zaplnění pásu výsledek smíchat a uložit do jedné stopy na dalším pásku. To samozřejmě nahrávání trochu komplikovalo a tím pádem to nutilo všechny účastníky pracovat co nejúsporněji.
Dnes mají všichni k dispozici v podstatě neomezené prostředky a taky to podle toho vypadá. Elektroničtí klasici OMD dali pro remixovou soutěž k dispozici stopy nové písničky If You Want It a pokud se to odvážíte stáhnout, tak zjistíte, že je to 2,5 GB dat asi v 60 stopách. Polehčující okolností sice je, že je to vyexportováno všechno mono a některé soubory jsou ve skutečnosti levý a pravý kanál jedné stereo stopy, ale i po jejich spojení vám zůstane 40 stop a to mi připadá na takovou normální popovou písničku docela dost... Kam tohle povede...?! =)
Dnes mají všichni k dispozici v podstatě neomezené prostředky a taky to podle toho vypadá. Elektroničtí klasici OMD dali pro remixovou soutěž k dispozici stopy nové písničky If You Want It a pokud se to odvážíte stáhnout, tak zjistíte, že je to 2,5 GB dat asi v 60 stopách. Polehčující okolností sice je, že je to vyexportováno všechno mono a některé soubory jsou ve skutečnosti levý a pravý kanál jedné stereo stopy, ale i po jejich spojení vám zůstane 40 stop a to mi připadá na takovou normální popovou písničku docela dost... Kam tohle povede...?! =)
2010-10-27
Indiáni už čtrnáct dní sbírají dřevo
Technics prý do konce roku skončí s výrobou analogových gramofonů... Pokud je to pravda (oficiální vyjádření zatím zřejmě chybí), tak je to možné brát jako znamení konce jedné éry. A pokud to pravda není, tak už samotná fáma vypovídá o tom, že to se to dá čekat každou chvíli. Moment - srovnejme si čas! ;)
2010-09-07
Jak býti cizincem
The Soundcarriers, The Depreciation Guild and Fanzine
Basement Scam @ Buffalo Bar
Friday 27 August 2010 at 8:00pm
Mým životním snem bylo vidět živě koncert skupiny The Depreciation Guild, takže když jsem se dověděl, že přiletí na pár koncertů do Evropy, tak jsem neváhal ani minutu, koupil letenku do Londýna a ... no dobře, dobře, ve skutečnosti to bylo trochu jinak, ale kdo by lpěl na maličkostech. =)
Prostě jsem byl koncem srpna pár dnů v hlavním městě evropské populární hudby (whatever), a tak se slušelo kromě architektonických památek trochu prozkoumat i místní kluby. V záplavě neznámých jmen jsem na Last.fm jako záchranné lano zachytil spojení The Depreciation Guild, a tak jsme se v pátek 20:50 místního letního času ocitli před klubem Buffalo.
Jeho hlavní výhodou je poloha, protože je to co by kamenem dohodil (doslova - cca 20 m) od stanice metra Highbury & Islington (nový stadion Arsenalu jsme samozřejmě stihli obejít už v podvečer =), takže nám po večeři při kličkování Islingtonem stačilo sledovat šipky směrem k metru. Trochu mě překvapilo, že přestože byl začátek napsaný už na 20:00 (to jsem bral s rezervou) a během večera měly hrát tři skupiny (to už mi připadalo jako vážnější důvod), tak před klubem klidně postávaly malé hloučky pokuřujících návštěvníků a nezdálo se, že by se uvnitř cokoliv dělo, ale nenechali jsme se odradit, zaplatili six pounds each, dostali na ruku razítko s textem "baby" a sestoupili do suterénu, kde už se v tu chvíli tísnilo asi osm lidí, kteří hravě obsadili oba stoly a všechny židličky.
Další věc, která mě překvapila, byl nápojový lístek. U nás je dost těžké najít klub, kde by nečepovali pivo, ale Buffalo Bar prostě nečepuje a místo toho prodává lahváče - a navíc třetinky. Výběr zahrnoval čtyři značky (všechny po 3L) z celého světa a jedna z nich dokonce pocházela ze vzdálené země ve střední Evropě, o které toho Angličané příliš nevědí, takže vybrat se dalo, ale přece jenom to byl mírný kulturní šok.
A protože v klubu i nadále vládl klid, tak jsme se věnovali alespoň vyvěšeným plakátkům, kterým vévodil nápis "Indieoke" se sloganem "Pokud jste vždycky chtěli Damonovi, Jarvisovi, atd. ukázat, jak se to má dělat, tak tohle je večer pro vás". Indie karaoke with live band! Tohle u nás myslím zatím chybí, tak jsem zvědav, kdy se se toho někdo ujme. =)
Kolem 21:30 se po pódiu konečně začali motat čtyři umělci vedení zarostlým zpěvákem, z kumbálu na smetáky vylezl nervózní zvukař, z ulice slezlo dolů do klubu asi sto lidí a Fanzine mohli začít. Tak začali.
Znělo to docela anglicky, indie a devadesátkově, ale byla tam trochu slyšet i Amerika. Možná jsem byl ten večer už trochu utahaný na to, abych si užil jakýkoliv koncert, ale každopádně jediným místem, kterém mě vytrhlo z poklidného pokyvování do rytmu (i když zběsilý bubeník dělal co mohl), byla vsuvka před koncem jejich vystoupení: "Vždycky se mi líbilo, že The Black Sabbath měli písničku, která se jmenovala stejně jako oni, takže teď zahrajeme písničku, která se jmenuje stejně jako my - Fanzine". Zahráli a taky tím bez přídavku skončili. Myslím, že jim to celé netrvalo déle než půl hodiny.
Asi po čtvrt hodině přestavování bicích se na kraji pódia objevil rozevřený notebook (se softem, který jsem na první pohled neidentifikoval) a po chvilce dohadování se zvukařem ("Mi tady něco bzučí." - "Tady není nic slyšet." - "Slyšíte to taky?" - "Jó! / Né!" - "Ale tak to snad nevadí, my jsme taková bzučící skupina.") se do toho The Depreciation Guild pustili.
Abych se přiznal, tak je nemám naposlouchané natolik, abych identifikoval, co přesně hráli a ze které desky, ale tak nějak to odpovídalo jejich studiovému stylu - elektronika, shoegaze kytary a utopený zpěv, ke kterému měl zpěvák i vhodný módní doplněk v podobě patky, která mu neustále padala do očí, takže pět místních asijských (post?-)puberťaček u pódia mohlo být naprosto spokojeno. Kromě drobných incidentů v publiku (mírně excentrický pán v červeném tančil hlava nehlava) koncert klidně plynul ("náš basák je poprvé v životě v zahraničí") a po třičtvrtě hodině bylo po všem. Ani tentokrát se nepřidavalo a kluci po krátkém nejistém rozhlížení zmizeli do "technické místnosti".
A něco podobného jsme udělali i my, až na to, že jsme mířili rovnou do metra. Nevím, jací byli The Soundcarriers, ale na lince Victoria se schylovalo k nějaké nepravidelné víkendové výluce a na noční procházku jsme se necítili, protože jak napsal jeden islingtonský spisovatel: “Londýn je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti Londýnu je to úplný houby. Tak poslouchejte..., atakdále.” - Moment, to vlastně původně nebylo o Londýnu, ale o vesmíru, ale už kvůli tomu Islingtonu se to hodí. A navíc je to pravda!
(Ale stejně mě trochu mrzí, že jsme minuli firemní centrálu...)
Basement Scam @ Buffalo Bar
Friday 27 August 2010 at 8:00pm
Mým životním snem bylo vidět živě koncert skupiny The Depreciation Guild, takže když jsem se dověděl, že přiletí na pár koncertů do Evropy, tak jsem neváhal ani minutu, koupil letenku do Londýna a ... no dobře, dobře, ve skutečnosti to bylo trochu jinak, ale kdo by lpěl na maličkostech. =)
Prostě jsem byl koncem srpna pár dnů v hlavním městě evropské populární hudby (whatever), a tak se slušelo kromě architektonických památek trochu prozkoumat i místní kluby. V záplavě neznámých jmen jsem na Last.fm jako záchranné lano zachytil spojení The Depreciation Guild, a tak jsme se v pátek 20:50 místního letního času ocitli před klubem Buffalo.
Jeho hlavní výhodou je poloha, protože je to co by kamenem dohodil (doslova - cca 20 m) od stanice metra Highbury & Islington (nový stadion Arsenalu jsme samozřejmě stihli obejít už v podvečer =), takže nám po večeři při kličkování Islingtonem stačilo sledovat šipky směrem k metru. Trochu mě překvapilo, že přestože byl začátek napsaný už na 20:00 (to jsem bral s rezervou) a během večera měly hrát tři skupiny (to už mi připadalo jako vážnější důvod), tak před klubem klidně postávaly malé hloučky pokuřujících návštěvníků a nezdálo se, že by se uvnitř cokoliv dělo, ale nenechali jsme se odradit, zaplatili six pounds each, dostali na ruku razítko s textem "baby" a sestoupili do suterénu, kde už se v tu chvíli tísnilo asi osm lidí, kteří hravě obsadili oba stoly a všechny židličky.
Další věc, která mě překvapila, byl nápojový lístek. U nás je dost těžké najít klub, kde by nečepovali pivo, ale Buffalo Bar prostě nečepuje a místo toho prodává lahváče - a navíc třetinky. Výběr zahrnoval čtyři značky (všechny po 3L) z celého světa a jedna z nich dokonce pocházela ze vzdálené země ve střední Evropě, o které toho Angličané příliš nevědí, takže vybrat se dalo, ale přece jenom to byl mírný kulturní šok.
A protože v klubu i nadále vládl klid, tak jsme se věnovali alespoň vyvěšeným plakátkům, kterým vévodil nápis "Indieoke" se sloganem "Pokud jste vždycky chtěli Damonovi, Jarvisovi, atd. ukázat, jak se to má dělat, tak tohle je večer pro vás". Indie karaoke with live band! Tohle u nás myslím zatím chybí, tak jsem zvědav, kdy se se toho někdo ujme. =)
Kolem 21:30 se po pódiu konečně začali motat čtyři umělci vedení zarostlým zpěvákem, z kumbálu na smetáky vylezl nervózní zvukař, z ulice slezlo dolů do klubu asi sto lidí a Fanzine mohli začít. Tak začali.
Znělo to docela anglicky, indie a devadesátkově, ale byla tam trochu slyšet i Amerika. Možná jsem byl ten večer už trochu utahaný na to, abych si užil jakýkoliv koncert, ale každopádně jediným místem, kterém mě vytrhlo z poklidného pokyvování do rytmu (i když zběsilý bubeník dělal co mohl), byla vsuvka před koncem jejich vystoupení: "Vždycky se mi líbilo, že The Black Sabbath měli písničku, která se jmenovala stejně jako oni, takže teď zahrajeme písničku, která se jmenuje stejně jako my - Fanzine". Zahráli a taky tím bez přídavku skončili. Myslím, že jim to celé netrvalo déle než půl hodiny.
Asi po čtvrt hodině přestavování bicích se na kraji pódia objevil rozevřený notebook (se softem, který jsem na první pohled neidentifikoval) a po chvilce dohadování se zvukařem ("Mi tady něco bzučí." - "Tady není nic slyšet." - "Slyšíte to taky?" - "Jó! / Né!" - "Ale tak to snad nevadí, my jsme taková bzučící skupina.") se do toho The Depreciation Guild pustili.
Abych se přiznal, tak je nemám naposlouchané natolik, abych identifikoval, co přesně hráli a ze které desky, ale tak nějak to odpovídalo jejich studiovému stylu - elektronika, shoegaze kytary a utopený zpěv, ke kterému měl zpěvák i vhodný módní doplněk v podobě patky, která mu neustále padala do očí, takže pět místních asijských (post?-)puberťaček u pódia mohlo být naprosto spokojeno. Kromě drobných incidentů v publiku (mírně excentrický pán v červeném tančil hlava nehlava) koncert klidně plynul ("náš basák je poprvé v životě v zahraničí") a po třičtvrtě hodině bylo po všem. Ani tentokrát se nepřidavalo a kluci po krátkém nejistém rozhlížení zmizeli do "technické místnosti".
A něco podobného jsme udělali i my, až na to, že jsme mířili rovnou do metra. Nevím, jací byli The Soundcarriers, ale na lince Victoria se schylovalo k nějaké nepravidelné víkendové výluce a na noční procházku jsme se necítili, protože jak napsal jeden islingtonský spisovatel: “Londýn je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti Londýnu je to úplný houby. Tak poslouchejte..., atakdále.” - Moment, to vlastně původně nebylo o Londýnu, ale o vesmíru, ale už kvůli tomu Islingtonu se to hodí. A navíc je to pravda!
(Ale stejně mě trochu mrzí, že jsme minuli firemní centrálu...)
2010-08-14
Ne tak docela newmusic
Už delší dobu mám dojem, že nestíhám (nebo možná ani nechci) držet tempo s vycházejícími (nebo spíše unikajícími =) hudebními novinkami. Původně jsem chtěl kvůli tomu zahájit protestní hladovku, ale nebyl jsem si jistý, co vlastně požaduji, a tak se asi spokojím s protestními minirecenzemi několika desek, které už tak moc nové nejsou. A některé vůbec. ;)
Son Lux - At War With Walls and Mazes (2008)
Před časem jsem doma při úklidu našel zbloudilé, dva roky staré číslo Týdne, ve kterém o tohle albu pochvalně psal v rubrice hudebních tipů Ondřej Štindl a musím říct, že nekecal. =) V nepravděpodobné kombinaci se na něm spojuje koncepčnost vážné hudby a přímočarost chlapíka, který podle momentálního rozpoložení mlátí do bicích, protože zrovna nemá nic lepšího na práci. Tedy ne že by ta deska nutně takhle vznikala (vlastně si myslím, že to vypadalo úplně jinak), ale takový z ní mám při poslechu dojem. =) Na první poslech zní písničky dost syrově, což způsobují vpády hlasitých bicích a přebuzeného vazbení, zdánlivé nesmyslné repetitivní pasáže a vespod neurčitá elektronika, ale ve skutečnosti jsou nejvíc zastoupeny klasické akustické nástroje (speciálně klavír je skoro všude). Symfonicky (nebo abbey-roadovsky ;) pak na mě působí některé hudební motivy, které se v různých písničkách na desce vracejí.
Jinak ale Ryan Lott není zrovna typický písničkář, protože texty se omezují na kratší slogany, které se ovšem díky tomu vryjí opravdu hluboko do paměti. Když dvě minuty v kuse dokolečka zpíváte „you stand between me and all my enemies“, a pak to ještě pojistíte tím, že to s vámi do zesilujícího elektronického hluku začne dvojhlasně zpívat nasamplovaná Maria Callas, tak před tím posluchač prostě neuteče. ;)
Za zmínku asi taky stojí fakt, že Lott měl na starost aranžmá a nahrávání orchestru (v Praze) na desku Hidden skupiny These New Puritans (která mě ovšem z neznámých důvodů až tak nechytla).
Ochre - Like Dust of the Balance (2009)
Ochre je elektronický projekt Brita Chrise Learyho, který se pohybuje někde na rozhraní ambientu a IDM. Úplně na spaní to ale není, protože na to je tam příliš mnoho perkusivních a rušivých elektronických zvuků. Jinak má ale Leary evidentně rád strunné nástroje a obzvlášť si oblíbil zvuk harfy, na který narazíte skoro v každé… no jo, sakra, co to vlastně je? „Písničky“ to rozhodně nejsou, protože se tam vůbec nezpívá, a „tracky“ by mohly být zavádějící, protože tak rychlé a taneční to zase není… že by „skladby“? Všechno je bohatě proaranžované a vůbec to dělá dojem takové klasické práce. Trochu mě tam sice občas iritují některé použité elektronické zvuky nebo efekty, které už jsou za svým módním zenitem, ale jinak nemám, na co bych si stěžoval.
King Midas Sound - Waiting for You (2009)
Téhle nesourodé dvojice jsem si všimnul na výběru 5 years of Hyperdub, kde mě zaujali hlavně tím, že to byla jedna z mála výjimek, kde se objevil zpěv a něco jako písničkové jádro. To taky znamená, že zlé jazyky tvrdí, že to ústupek komerci, ale mě tahle deska spíš utvrzuje v dojmu, že dubstep se nikdy nestane v pravém slova mainstreamem – a pokud ano, tak rozhodně ne ve své současné podobě. I když ono je taky otázkou, jestli se tahle deska dá vůbec považovat za dubstep, protože místy se step ztrácí a zůstává jen tradiční dub, ale každopádně jsou aranžmá tak děravá a vzdušná, až to nepříjemně profukuje a ten chlad mě poslední dobou až tak neoslovuje.
The Drums – The Drums (2010)
Absolutně nechápu, co v současnosti dovede lidi k tomu, aby vytvořili skupinu imitující rané The Cure, ale vím jistě, že mně osobně existence něčeho takového ani trochu nechyběla.
Mulu – Smiles like a Shark (1997)
Každý správný pamětník devadesátých let má doma CD Sprite, které vyšlo jako příloha časopisu Score, a na něm písničku Pussycat dvojice Mulu, ale celou desku Smiles like a Shark nemá snad nikdo, a tak mě potěšilo, že jsem na ni narazil aspoň teď po letech. Tím jsem ovšem seznam pozitiv docela vyčerpal, protože Mulu sice nahráli docela dobrou trip-popovou desku, která se docela dá poslouchat, ale docela jí chybí něco navíc, co člověka zaujme. Proti soudobým konkurentům (Lamb, Olive) prostě znělo Mulu příliš rádiově a zaměnitelně, takže to teď z odstupu let může vypadat, že to album jinak než v zapomnění ani skončit nemohlo - a asi to je i pravda.
Son Lux - At War With Walls and Mazes (2008)
Před časem jsem doma při úklidu našel zbloudilé, dva roky staré číslo Týdne, ve kterém o tohle albu pochvalně psal v rubrice hudebních tipů Ondřej Štindl a musím říct, že nekecal. =) V nepravděpodobné kombinaci se na něm spojuje koncepčnost vážné hudby a přímočarost chlapíka, který podle momentálního rozpoložení mlátí do bicích, protože zrovna nemá nic lepšího na práci. Tedy ne že by ta deska nutně takhle vznikala (vlastně si myslím, že to vypadalo úplně jinak), ale takový z ní mám při poslechu dojem. =) Na první poslech zní písničky dost syrově, což způsobují vpády hlasitých bicích a přebuzeného vazbení, zdánlivé nesmyslné repetitivní pasáže a vespod neurčitá elektronika, ale ve skutečnosti jsou nejvíc zastoupeny klasické akustické nástroje (speciálně klavír je skoro všude). Symfonicky (nebo abbey-roadovsky ;) pak na mě působí některé hudební motivy, které se v různých písničkách na desce vracejí.
Jinak ale Ryan Lott není zrovna typický písničkář, protože texty se omezují na kratší slogany, které se ovšem díky tomu vryjí opravdu hluboko do paměti. Když dvě minuty v kuse dokolečka zpíváte „you stand between me and all my enemies“, a pak to ještě pojistíte tím, že to s vámi do zesilujícího elektronického hluku začne dvojhlasně zpívat nasamplovaná Maria Callas, tak před tím posluchač prostě neuteče. ;)
Za zmínku asi taky stojí fakt, že Lott měl na starost aranžmá a nahrávání orchestru (v Praze) na desku Hidden skupiny These New Puritans (která mě ovšem z neznámých důvodů až tak nechytla).
Ochre - Like Dust of the Balance (2009)
Ochre je elektronický projekt Brita Chrise Learyho, který se pohybuje někde na rozhraní ambientu a IDM. Úplně na spaní to ale není, protože na to je tam příliš mnoho perkusivních a rušivých elektronických zvuků. Jinak má ale Leary evidentně rád strunné nástroje a obzvlášť si oblíbil zvuk harfy, na který narazíte skoro v každé… no jo, sakra, co to vlastně je? „Písničky“ to rozhodně nejsou, protože se tam vůbec nezpívá, a „tracky“ by mohly být zavádějící, protože tak rychlé a taneční to zase není… že by „skladby“? Všechno je bohatě proaranžované a vůbec to dělá dojem takové klasické práce. Trochu mě tam sice občas iritují některé použité elektronické zvuky nebo efekty, které už jsou za svým módním zenitem, ale jinak nemám, na co bych si stěžoval.
King Midas Sound - Waiting for You (2009)
Téhle nesourodé dvojice jsem si všimnul na výběru 5 years of Hyperdub, kde mě zaujali hlavně tím, že to byla jedna z mála výjimek, kde se objevil zpěv a něco jako písničkové jádro. To taky znamená, že zlé jazyky tvrdí, že to ústupek komerci, ale mě tahle deska spíš utvrzuje v dojmu, že dubstep se nikdy nestane v pravém slova mainstreamem – a pokud ano, tak rozhodně ne ve své současné podobě. I když ono je taky otázkou, jestli se tahle deska dá vůbec považovat za dubstep, protože místy se step ztrácí a zůstává jen tradiční dub, ale každopádně jsou aranžmá tak děravá a vzdušná, až to nepříjemně profukuje a ten chlad mě poslední dobou až tak neoslovuje.
The Drums – The Drums (2010)
Absolutně nechápu, co v současnosti dovede lidi k tomu, aby vytvořili skupinu imitující rané The Cure, ale vím jistě, že mně osobně existence něčeho takového ani trochu nechyběla.
Mulu – Smiles like a Shark (1997)
Každý správný pamětník devadesátých let má doma CD Sprite, které vyšlo jako příloha časopisu Score, a na něm písničku Pussycat dvojice Mulu, ale celou desku Smiles like a Shark nemá snad nikdo, a tak mě potěšilo, že jsem na ni narazil aspoň teď po letech. Tím jsem ovšem seznam pozitiv docela vyčerpal, protože Mulu sice nahráli docela dobrou trip-popovou desku, která se docela dá poslouchat, ale docela jí chybí něco navíc, co člověka zaujme. Proti soudobým konkurentům (Lamb, Olive) prostě znělo Mulu příliš rádiově a zaměnitelně, takže to teď z odstupu let může vypadat, že to album jinak než v zapomnění ani skončit nemohlo - a asi to je i pravda.
2010-08-11
Letecká katastrofa
Věrní fanoušci nebo - lépe řečeno - svědci aktivit našeho hudebního seskupení možná budou trochu zaskočení, protože ještě není konec roku a je tu nový hudební výtvor. Jeden. No co se dá dělat - doba je tak rychlá, že jsem usoudil, že nemá cenu čekat do konce roku, protože by toto veledílo mohlo zvukově (ještě více) zastarat. ;)
Ostatně písnička má za sebou tradičně pohnutou historii, protože první verze textu je už z roku 2001. Pak přibližně co dva roky vznikaly nějaké demo-demoverze, z nichž každá zněla úplně jinak než předchozí a vyvrcholilo to letošním pokusem udělat z toho dubstep. To se sice brzy ukázalo jako slepá ulička, ale něco z toho se přece jen dostalo i do té poslední verze...
Mimochodem původním záměrem bylo, že text bude o stárnutí, ale obávám se, že to málokdo pozná, tak to píšu aspoň sem. =)
Takže wobbluj, dědku! ;)
PS: Kdo není na SoundCloud, jako by nebyl. =)
Ostatně písnička má za sebou tradičně pohnutou historii, protože první verze textu je už z roku 2001. Pak přibližně co dva roky vznikaly nějaké demo-demoverze, z nichž každá zněla úplně jinak než předchozí a vyvrcholilo to letošním pokusem udělat z toho dubstep. To se sice brzy ukázalo jako slepá ulička, ale něco z toho se přece jen dostalo i do té poslední verze...
Mimochodem původním záměrem bylo, že text bude o stárnutí, ale obávám se, že to málokdo pozná, tak to píšu aspoň sem. =)
Takže wobbluj, dědku! ;)
PS: Kdo není na SoundCloud, jako by nebyl. =)
Bezbarvě
Během posledního týdne se mě několik lidí ptalo, kdy se tady konečně objeví moje velmi tradiční reportáž z letošních Colours, tak abych to nemusel vysvětlovat jednotlivě, tak tady je "oficiální tiskové prohlášení":
Celé letošní Colours jsem bohužel strávil nedobrovolně v posteli mimo doslech festivalového areálu, takže moje reportáž není a nebude.
Ale někteří jiní lidé na Colours dorazili, takže tu mám jako (ne)jistou náhradu pár postřehů z pohledu normálního (to je skrytá sebekritika ;) diváka:
Následující řádky rozhodně nebudou o hodnocení jednotlivých vystupujících kapel, protože podle mě měl každý vystupující něco do sebe a našel si své fanoušky. Tohle bude opravdu jen pár drobných zážitků a postřehů od človíčka, který se účastnil Colours (ano, věřte tomu nebo ne) poprvé. :-)
Do barevného víru v Ostravě jsem se dostala až v pátek navečer a po zběžném omrknutí atmosféry na různých scénách jsem zamířila na OKD stage na beatlesovskou kapelu Charlie Straight a musím říct, že mě opět nezklamali. Já sice moc nemusím takové to umělé zapojení publika do „zpěvu“ (na povel se nejdřív se ozve levá a pak pravá strana), ale k jejich vystoupení to asi tak trochu patří a pomalu si na to zvykám. Každopádně zpěv, výkon klávesisty a vůbec ostatních členů kapely byl skvělý (no, asi jsem trošku ovlivněná tím, že jejich styl hudby je moje krevní skupina :-).
Po skončení jsem se přesunula na Park Stage, kde mě upoutala skupina Skyline a kde to opravdu žilo. Skupina to na pódiu pěkně roztočila a po chvilce stání jste zjistili, že tam vlastně ani jen tak stát nemůžete a musíte se pohybovat (kymácet, natřásat, poskakovat) do rytmu s ostatními přihlížejícími. :-) Po skončení jsem se ještě na chvíli zastavila u České spořitelny stage, kde hrála britská kapela Porcupine Tree, ale to už byla jedna hodina, takže jsem se sbírala domů a říkala si, že zítra je taky den.
V sobotu jsem původně plánovala dorazit na vystoupení Čechomor, ale to jsem jaksi nestihla, takže jsem zůstala na OKD stage na vystoupení Marka Ztraceného. Ve stínu stromů jsem se alespoň trochu schovávala před neúprosným slunkem (kdo tam byl, tak mi dá za pravdu, že vedro bylo pekelné, a to už bylo 5h odpoledne) a poslouchala velmi podobně znějící songy (teda aspoň mě to tak přišlo) z Markova repertoáru.
Mé další kroky se ubíraly směrem k workshopové scéně, kde zrovna probíhalo vystoupení Balet na trůnech, a poté jsem se již pomalu přesouvala k České spořitelně stage, kde měli vystoupit The Cranberries. Ke scéně jsem se dostavila ve chvíli, kdy tam začínala hrát africká skupina Mokoomba ze Zimbabwe, která to na pódiu pěkně rozjela za rytmu afrických bubnů. Řekla bych, že jejich vystoupení bylo příjemným zpestřením ve chvílích čekání na Dolores. :-)
The Cranberries začali malinko se zpožděním, ale to jen díky zrovna přehnané bouřce, která mě asi na půl hodiny zahnala do jednoho z pořadatelských stanů. Byli jsme tam všichni namačkaní jak sardinky, ale já jsem byla naštěstí na okraji, kde na mě sice trochu pršelo, ale dalo se tam aspoň dýchat… Jinak byl koncert The Cranberries skvělý, protože zahráli snad všechny své hity, které znám, takže jsem si pobroukávala s nimi. :-)
V neděli jsem ještě plánovala, že se zajdu podívat alespoň na MIG21, ale vzhledem k ne zrovna přívětivému počasí jsem se už neposbírala, takže mě trochu mrzí, že jsem toho z té pestré nabídky neviděla/neslyšela víc, ale tak snad někdy příště…
Jak jsem psala výše, na Colours jsem byla poprvé, takže nemůžu srovnávat s předešlými ročníky, ale kdybych měla akci ohodnotit na stupnici od 1 do 10, tak bych dala 7. Dva body si nechávám jako manévrovací prostor na příští rok :-) a ten jeden strhávám za čekání na záchod před toitoikou - a když nad tím tak uvažuji, tak kromě deště to byl z Colours snad jediný negativní dojem za celý víkend! :-)
Celé letošní Colours jsem bohužel strávil nedobrovolně v posteli mimo doslech festivalového areálu, takže moje reportáž není a nebude.
Ale někteří jiní lidé na Colours dorazili, takže tu mám jako (ne)jistou náhradu pár postřehů z pohledu normálního (to je skrytá sebekritika ;) diváka:
Následující řádky rozhodně nebudou o hodnocení jednotlivých vystupujících kapel, protože podle mě měl každý vystupující něco do sebe a našel si své fanoušky. Tohle bude opravdu jen pár drobných zážitků a postřehů od človíčka, který se účastnil Colours (ano, věřte tomu nebo ne) poprvé. :-)
Do barevného víru v Ostravě jsem se dostala až v pátek navečer a po zběžném omrknutí atmosféry na různých scénách jsem zamířila na OKD stage na beatlesovskou kapelu Charlie Straight a musím říct, že mě opět nezklamali. Já sice moc nemusím takové to umělé zapojení publika do „zpěvu“ (na povel se nejdřív se ozve levá a pak pravá strana), ale k jejich vystoupení to asi tak trochu patří a pomalu si na to zvykám. Každopádně zpěv, výkon klávesisty a vůbec ostatních členů kapely byl skvělý (no, asi jsem trošku ovlivněná tím, že jejich styl hudby je moje krevní skupina :-).
Po skončení jsem se přesunula na Park Stage, kde mě upoutala skupina Skyline a kde to opravdu žilo. Skupina to na pódiu pěkně roztočila a po chvilce stání jste zjistili, že tam vlastně ani jen tak stát nemůžete a musíte se pohybovat (kymácet, natřásat, poskakovat) do rytmu s ostatními přihlížejícími. :-) Po skončení jsem se ještě na chvíli zastavila u České spořitelny stage, kde hrála britská kapela Porcupine Tree, ale to už byla jedna hodina, takže jsem se sbírala domů a říkala si, že zítra je taky den.
V sobotu jsem původně plánovala dorazit na vystoupení Čechomor, ale to jsem jaksi nestihla, takže jsem zůstala na OKD stage na vystoupení Marka Ztraceného. Ve stínu stromů jsem se alespoň trochu schovávala před neúprosným slunkem (kdo tam byl, tak mi dá za pravdu, že vedro bylo pekelné, a to už bylo 5h odpoledne) a poslouchala velmi podobně znějící songy (teda aspoň mě to tak přišlo) z Markova repertoáru.
Mé další kroky se ubíraly směrem k workshopové scéně, kde zrovna probíhalo vystoupení Balet na trůnech, a poté jsem se již pomalu přesouvala k České spořitelně stage, kde měli vystoupit The Cranberries. Ke scéně jsem se dostavila ve chvíli, kdy tam začínala hrát africká skupina Mokoomba ze Zimbabwe, která to na pódiu pěkně rozjela za rytmu afrických bubnů. Řekla bych, že jejich vystoupení bylo příjemným zpestřením ve chvílích čekání na Dolores. :-)
The Cranberries začali malinko se zpožděním, ale to jen díky zrovna přehnané bouřce, která mě asi na půl hodiny zahnala do jednoho z pořadatelských stanů. Byli jsme tam všichni namačkaní jak sardinky, ale já jsem byla naštěstí na okraji, kde na mě sice trochu pršelo, ale dalo se tam aspoň dýchat… Jinak byl koncert The Cranberries skvělý, protože zahráli snad všechny své hity, které znám, takže jsem si pobroukávala s nimi. :-)
V neděli jsem ještě plánovala, že se zajdu podívat alespoň na MIG21, ale vzhledem k ne zrovna přívětivému počasí jsem se už neposbírala, takže mě trochu mrzí, že jsem toho z té pestré nabídky neviděla/neslyšela víc, ale tak snad někdy příště…
Jak jsem psala výše, na Colours jsem byla poprvé, takže nemůžu srovnávat s předešlými ročníky, ale kdybych měla akci ohodnotit na stupnici od 1 do 10, tak bych dala 7. Dva body si nechávám jako manévrovací prostor na příští rok :-) a ten jeden strhávám za čekání na záchod před toitoikou - a když nad tím tak uvažuji, tak kromě deště to byl z Colours snad jediný negativní dojem za celý víkend! :-)
2010-08-10
Na Počátku všeho byla hudba
Tak jsem přece jen neodolal a viděl Inception (ehm, Počátek). Musím uznat, že to bylo po všech stránkách promakané, ale asi bych si to užil víc, kdybych neznal Matrix (akční přestřelky v alternativní realitě, vysvětlování principů a nácvik akce pro "nováčka" v týmu a současně pro diváky a koneckonců i "rafinovaná" jména postav - tady konkrétně "architektka" Ariadne) a Solaris (rozervaný hrdina, kterého pronásleduje přízrak manželky, za jejíž smrt se cítí zodpovědný). Nolan prostě "jen" zručně zkombinoval prvky, které už se objevily někde jinde. Navíc mi připadá, že se některé z nich už začínají nebezpečně standardizovat - že by se z filmů s alternativní realitou stával samostatný žánr? =)
Trochu mě ale překvapilo, že si na webu lidé stěžují, že je film příliš složitý a že je tam spousta nejasností, protože kromě záměrně dvojznačného konce (to mi připomíná, že jsem na začátku ještě zapomněl zmínit Total Recall ;) byla celá struktura příběhu podaná jednoduše a co nejpřehledněji. Nakonec se z toho stala hlavně akční střílečka, což je ale asi nezbytné, pokud chcete natočit masový hit, a to se Nolanovi dokonale povedlo. Inception je natolik chytré, aby to většina diváků mohla ocenit, ale zase ne tak moc, aby je to odradilo. Tomu zbytku a Vladimíru Vlasákovi ani není rady a asi ani pomoci...
Mě ale všechny ty přestřelky až tak neuspokojily, takže mi nakonec připadá zajímavější přečíst si něco o autorských záměrech, hudbě a Johnny Marrovi...
Trochu mě ale překvapilo, že si na webu lidé stěžují, že je film příliš složitý a že je tam spousta nejasností, protože kromě záměrně dvojznačného konce (to mi připomíná, že jsem na začátku ještě zapomněl zmínit Total Recall ;) byla celá struktura příběhu podaná jednoduše a co nejpřehledněji. Nakonec se z toho stala hlavně akční střílečka, což je ale asi nezbytné, pokud chcete natočit masový hit, a to se Nolanovi dokonale povedlo. Inception je natolik chytré, aby to většina diváků mohla ocenit, ale zase ne tak moc, aby je to odradilo. Tomu zbytku a Vladimíru Vlasákovi ani není rady a asi ani pomoci...
Mě ale všechny ty přestřelky až tak neuspokojily, takže mi nakonec připadá zajímavější přečíst si něco o autorských záměrech, hudbě a Johnny Marrovi...
2010-07-29
Pán s kladivem
Nedávno jsem zaregistroval, že se pomalu blíží premiéra komiksového filmu Thor (ČSFD), a tak mě napadlo, že bych o něm mohl něco napsat. Něco hodně subjektivního, trochu nostalgického a pro neúčastněného čtenáře asi nudného, ale to je riziko podnikání…
Ne že bych od toho filmu čekal nějaký průlom do dějin kinematografie, ale v seznamu herců je několik docela známých a poměrně seriózních jmen a hlavně režisér Kenneth Branagh vypadá jako někdo, kdo by z toho mohl udělat svou další shakespearovskou adaptaci, takže jsem docela zvědavý, co se z toho vyvine…
Postava Thora už se sem kdysi (skoro ;) infiltrovala díky knížce Dlouhý temný čas svačiny duše Douglase Adamse a možná jsem se zmínil i o Amerických bozích Neila Gaimana, ale moje první setkání s Thorem je mnohem starší a odehrálo se na stránkách komiksu, který zůstává jedním z "významných milníků mého dětství". =)
No dobře, ta formulace je asi trochu nadnesená, protože ve skutečnosti znám jen jeden díl. A slovo „znám“ je vlastně taky trochu nepřesné, protože ten díl je celý v chorvatštině, což mi vždycky bránilo plně pochopit, co se tam přesně odehrává, ale nezabránilo mi to v tom, abych si ho oblíbil. =)
Licencovaný Thor (tedy vlastně „Tor“ ;) totiž v osmdesátých letech nepravidelně vycházel v jugoslávském komiksovém magazínu Stripoteka, který byl tehdy hlavním tahákem všech stánků s časopisy na Jadranu (a v mnoha případech následně i na blízkých tureckých záchodcích) a jeden díl se trefil i do jednoho ze dvou čísel, které jsem si přivezl z rodinné dovolené. Tím pádem byl uchráněn před rychlou smrti na zmiňovaných záchodcích, ale pro změnu po čase skončil ukrytý v nějaké krabici s dalšími artefakty osmdesátých let, kde setrval až do nedávného úklidu… Ale to bylo radosti ze shledání po letech! =)
Vyzbrojen získanými znalostmi, životními zkušenostmi a moderní technikou jsem se teď pokusil přeložit si, o čem se tam vlastně v bublinách mluví, ale v chorvatštině jsem za ta léta bohužel příliš nepokročil a překládáním pomocí Googlu se ukázalo jako příliš pracné, protože by bylo nutné nejdřív všechny texty opsat. Ono to sice vypadá, že komiksy neobsahují skoro žádný text, ale Thor (nebo přinejmenším tenhle díl) je dost ukecaný.
Pak mě napadlo, že dneska už je na webu skoro všechno, a zkusil jsem raději dohledat americký originál. Ani to nebylo až tak jednoduché, protože název dílu „Prošlost Asgarda“ nebyla úplně dostačující informace a hlavně neodpovídal originálu, ale nakonec jsem se díky jménům autorů v databázi Marvelu dobral seriálu The Mighty Thor (Vol 1) a konkrétně dílu č. 293 „The Twilight of Some Gods!“ (scénář Roy Thomas, tužka Keith Pollard, tuš Chic Stone, barva se do jugoslávské verze nevešla), který v USA vyšel v březnu 1980. Musím přiznat, že to bylo určité zklamání - je to prostě jeden řadový díl z mnoha (zhruba z pěti set), který je z historického hlediska zcela bezvýznamný a ani okrajově se nedostal do popisu děje komiksu na Wikipedii… A navíc se k němu dá všude na webu najít jen titulní stránka a synopse, ale celý scénář nebo dokonce komiks není nikde k nalezení, a tak jsem zůstal bezradně stát u zamčených dveří Thorova podvědomí (strana 9 ;) a vlastně u nich stojím dosud…
Ale jak jsem tam tak postával, tak jsem se začal trochu nudit, pak scanovat a čmárat ve Photoshopu a tohle mi z toho vylezlo…
Praktický význam je samozřejmě nulový, ale hudební remixy a coververze dělá kde kdo, tak proč to nezkusit i s komiksem. Navíc kdo by se takovými drobnostmi nechával omezovat v rozletu, když se jedná o ten "významný milník vlastního dětství"! =)
Ne že bych od toho filmu čekal nějaký průlom do dějin kinematografie, ale v seznamu herců je několik docela známých a poměrně seriózních jmen a hlavně režisér Kenneth Branagh vypadá jako někdo, kdo by z toho mohl udělat svou další shakespearovskou adaptaci, takže jsem docela zvědavý, co se z toho vyvine…
Postava Thora už se sem kdysi (skoro ;) infiltrovala díky knížce Dlouhý temný čas svačiny duše Douglase Adamse a možná jsem se zmínil i o Amerických bozích Neila Gaimana, ale moje první setkání s Thorem je mnohem starší a odehrálo se na stránkách komiksu, který zůstává jedním z "významných milníků mého dětství". =)
No dobře, ta formulace je asi trochu nadnesená, protože ve skutečnosti znám jen jeden díl. A slovo „znám“ je vlastně taky trochu nepřesné, protože ten díl je celý v chorvatštině, což mi vždycky bránilo plně pochopit, co se tam přesně odehrává, ale nezabránilo mi to v tom, abych si ho oblíbil. =)
Licencovaný Thor (tedy vlastně „Tor“ ;) totiž v osmdesátých letech nepravidelně vycházel v jugoslávském komiksovém magazínu Stripoteka, který byl tehdy hlavním tahákem všech stánků s časopisy na Jadranu (a v mnoha případech následně i na blízkých tureckých záchodcích) a jeden díl se trefil i do jednoho ze dvou čísel, které jsem si přivezl z rodinné dovolené. Tím pádem byl uchráněn před rychlou smrti na zmiňovaných záchodcích, ale pro změnu po čase skončil ukrytý v nějaké krabici s dalšími artefakty osmdesátých let, kde setrval až do nedávného úklidu… Ale to bylo radosti ze shledání po letech! =)
Vyzbrojen získanými znalostmi, životními zkušenostmi a moderní technikou jsem se teď pokusil přeložit si, o čem se tam vlastně v bublinách mluví, ale v chorvatštině jsem za ta léta bohužel příliš nepokročil a překládáním pomocí Googlu se ukázalo jako příliš pracné, protože by bylo nutné nejdřív všechny texty opsat. Ono to sice vypadá, že komiksy neobsahují skoro žádný text, ale Thor (nebo přinejmenším tenhle díl) je dost ukecaný.
Pak mě napadlo, že dneska už je na webu skoro všechno, a zkusil jsem raději dohledat americký originál. Ani to nebylo až tak jednoduché, protože název dílu „Prošlost Asgarda“ nebyla úplně dostačující informace a hlavně neodpovídal originálu, ale nakonec jsem se díky jménům autorů v databázi Marvelu dobral seriálu The Mighty Thor (Vol 1) a konkrétně dílu č. 293 „The Twilight of Some Gods!“ (scénář Roy Thomas, tužka Keith Pollard, tuš Chic Stone, barva se do jugoslávské verze nevešla), který v USA vyšel v březnu 1980. Musím přiznat, že to bylo určité zklamání - je to prostě jeden řadový díl z mnoha (zhruba z pěti set), který je z historického hlediska zcela bezvýznamný a ani okrajově se nedostal do popisu děje komiksu na Wikipedii… A navíc se k němu dá všude na webu najít jen titulní stránka a synopse, ale celý scénář nebo dokonce komiks není nikde k nalezení, a tak jsem zůstal bezradně stát u zamčených dveří Thorova podvědomí (strana 9 ;) a vlastně u nich stojím dosud…
Ale jak jsem tam tak postával, tak jsem se začal trochu nudit, pak scanovat a čmárat ve Photoshopu a tohle mi z toho vylezlo…
Praktický význam je samozřejmě nulový, ale hudební remixy a coververze dělá kde kdo, tak proč to nezkusit i s komiksem. Navíc kdo by se takovými drobnostmi nechával omezovat v rozletu, když se jedná o ten "významný milník vlastního dětství"! =)
2010-07-28
Hvězda z Wikipedie
Zdá se, že vlna tzv. nigerijských mailů v posledních měsících trochu zeslábla, ale na internetu už se rýsuje nová hrozba – levní fotbalisté z Wikipedie.
Polský fotbalový klub Zagłębie Lubin dostal od jakéhosi manažera nabídku, že by mohli jako volného hráče bez smlouvy získat guinejského reprezentanta jménem Sonny Doumbouya. Podle (přiloženého?) profilu na Wikipedii působil třeba v USA a v Chorvatsku, a tak ho Lubin pozval na nezávazné testy a postavil ho do přáteláku s Borussii Dortmund. Doumbouya ovšem předvedl takový výkon, že ho už po poločase vystřídali s tím, že o někoho takového nemají zájem.
Těžko říct, jestli se v jeho případě jedná jen o náhlý pokles formy nebo něco vážnějšího, protože když se podíváte na Wikipedii, tak tam o jeho profil zuří už delší dobu lítý boj. Zdá, že některé uvedené informace jsou „poněkud nadsazené“ a jiné „nepřesné“ a dají se od sebě jen těžko rozlišit - zvlášť když jeho údajné bývalé kluby nemají pořádné stránky nebo se o Doumbouyovi raději nikde nezmiňují.
Každopádně to vypadá, že Doumbouya zkusí štěstí zase někde jinde – třeba pod svým druhým jménem Sony Latige. A asi to tentokrát nebude v Polsku, kde se už dostatečně proslavil, takže doufám, že jsou české kluby ve střehu. =)
(zdroj: Sport.pl)
Polský fotbalový klub Zagłębie Lubin dostal od jakéhosi manažera nabídku, že by mohli jako volného hráče bez smlouvy získat guinejského reprezentanta jménem Sonny Doumbouya. Podle (přiloženého?) profilu na Wikipedii působil třeba v USA a v Chorvatsku, a tak ho Lubin pozval na nezávazné testy a postavil ho do přáteláku s Borussii Dortmund. Doumbouya ovšem předvedl takový výkon, že ho už po poločase vystřídali s tím, že o někoho takového nemají zájem.
Těžko říct, jestli se v jeho případě jedná jen o náhlý pokles formy nebo něco vážnějšího, protože když se podíváte na Wikipedii, tak tam o jeho profil zuří už delší dobu lítý boj. Zdá, že některé uvedené informace jsou „poněkud nadsazené“ a jiné „nepřesné“ a dají se od sebě jen těžko rozlišit - zvlášť když jeho údajné bývalé kluby nemají pořádné stránky nebo se o Doumbouyovi raději nikde nezmiňují.
Každopádně to vypadá, že Doumbouya zkusí štěstí zase někde jinde – třeba pod svým druhým jménem Sony Latige. A asi to tentokrát nebude v Polsku, kde se už dostatečně proslavil, takže doufám, že jsou české kluby ve střehu. =)
(zdroj: Sport.pl)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)