Když jsem si teď v souvislosti s natáčením Ladí neladí stěžoval na bídnou propagaci ČT, tak mě ještě napadlo, jestli vůbec nějací diváci zaregistrovali dvanáct dílů pořadu Abbey Road: Live (český slogan pořadu zní "bez playbacku rovnou za nosem"). Vysílá se teď každou sobotu kolem 13:45 na ČT2 a jsou to živé (ovšem "plugged") nahrávky pořízené ve slavném studiu. Vždy vystoupí tři interpreti po třech písničkách, ale je to docela zajímavé sledovat bez ohledu na to, kdo zrovna v konkrétním pořadu hraje.
Kvalitu promo materiálů, které ČT poskytuje na svém webu, ale raději ponechávám bez komentáře.
Zatím odvysíláno:
1. Paul Simon, Corinne Bailey Rae a Primal Screen (sic!)
2. Kasabian, David (sic!) Albarn (ve skutečnosti The Good, the Bad and the Queen), Tony Allen
3. Jamiroquai, Damon (sic!) Rice a Goo Goo Dolls
Před námi je ještě:
4. Dr. John, Leann Rimes a Massive Attack
5. The Feeling, Gnarls Barkley a The Killers
???
Zde informace na webu ČT zatím končí...
2008-04-21
2008-04-19
Hliník je stále nepřítomen
Dano Heriban Trio + Cartonnage (Ladí neladí) @ Fabric Ostrava 10.4.2008
Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.
Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.
Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.
Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.
Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.
Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.
Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.
Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.
Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!
Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.
Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.
Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.
Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.
Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.
Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.
Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.
Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.
Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!
2008-04-05
Rock úleťáků
Protože přinejmenším od začátku roku se (nejen) tady projevuje blogovací krize, tak mě napadlo, že bych to tu mohl oživit kopírováním náhodných textů z Wikipedie.
Brütal Legend follows the story of Eddie Riggs (voiced by Jack Black and named for Eddie the Head, the mascot of Iron Maiden, and Derek Riggs, the artist who created him), who is living as a roadie for a Heavy Metal band. The game begins one night before a gig. As Riggs is tuning a guitar, an accident happens and he starts to bleed, his blood dripping onto his cursed belt buckle, which bears a strong resemblance to Motörhead's Snaggletooth emblem. Before he knows it, the beast on his buckle has come alive and transported him into a Heavy Metal and Nordic fantasy inspired alternate history where demons have enslaved humanity.
After escaping the Temple of Ormagöden, where he first appears in the Heavy Metal past, Eddie meets Ophelia, a love interest likened to the same character from Shakespeare's Hamlet. Ophelia is soon severely injured and Riggs must climb a mystical mountain to do battle with a motorcycle driving bass guitarist (voiced by Motörhead's Lemmy), called the Kill Master (reference to Lemmy's last name Kilmister)-- an ironic name for a guy whose riffs are said to heal wounds. Eddie will also meet Lita Halford (a double-reference to Lita Ford and Rob Halford) and her younger brother, Lars (probably named after Lars Ulrich), who help Eddie and Ophelia start a resistance movement against Lord Dolivicus, his Glam metal minion, General Lionwhyte (voiced by Rob Halford and a reference to the band White Lion), whose hair is so luscious, he uses it to fly (maybe an ironic reference to Halford's baldness), and their legions of demons to free the world.
No dobře, úplně náhodná volba to nebyla. Ve skutečnosti mě po delší době napadlo se mrknout, co nového dělá Tim Schafer. Na Wikipedii se o něm dočtete ledacos, ale asi si neuděláte dostatečně přesnou představu o jeho smyslu pro humor. To byste museli přečíst spíš jeho firemní blog, kde z neznámých důvodů nepíše o tom, na čem jeho firma Double Fine pracuje, ale třeba o tom, jak několik týdnů hrdinně vzdoroval nájezdům myši, která se jim vetřela do kanceláře, a když ji konečně ulovil do pasti, tak se ji pokusil vydražit na eBay, kde mu to nepochopitelně zatrhli.
Jeho nejznámější (aspoň podle mě) hra je ovšem pro změnu docela vážná stylová pocta filmům noir Grim Fandango (letos má 10 let), do které se mu povedlo zamíchat tolik nesourodých motivů, až zrak přecházel.
Jak to tak vypadá, tak Brütal Legend nebude hra, která by omráčila nějakým novátorským herním systémem (a pochybuju, že si ji kdy zahraju), ale ten výše uvedený popis přeplněný vysvětlivkami a jmény "rockových legend" napovídá, že Schafera jeho humor neopustil a to je dobře.
Brütal Legend follows the story of Eddie Riggs (voiced by Jack Black and named for Eddie the Head, the mascot of Iron Maiden, and Derek Riggs, the artist who created him), who is living as a roadie for a Heavy Metal band. The game begins one night before a gig. As Riggs is tuning a guitar, an accident happens and he starts to bleed, his blood dripping onto his cursed belt buckle, which bears a strong resemblance to Motörhead's Snaggletooth emblem. Before he knows it, the beast on his buckle has come alive and transported him into a Heavy Metal and Nordic fantasy inspired alternate history where demons have enslaved humanity.
After escaping the Temple of Ormagöden, where he first appears in the Heavy Metal past, Eddie meets Ophelia, a love interest likened to the same character from Shakespeare's Hamlet. Ophelia is soon severely injured and Riggs must climb a mystical mountain to do battle with a motorcycle driving bass guitarist (voiced by Motörhead's Lemmy), called the Kill Master (reference to Lemmy's last name Kilmister)-- an ironic name for a guy whose riffs are said to heal wounds. Eddie will also meet Lita Halford (a double-reference to Lita Ford and Rob Halford) and her younger brother, Lars (probably named after Lars Ulrich), who help Eddie and Ophelia start a resistance movement against Lord Dolivicus, his Glam metal minion, General Lionwhyte (voiced by Rob Halford and a reference to the band White Lion), whose hair is so luscious, he uses it to fly (maybe an ironic reference to Halford's baldness), and their legions of demons to free the world.
No dobře, úplně náhodná volba to nebyla. Ve skutečnosti mě po delší době napadlo se mrknout, co nového dělá Tim Schafer. Na Wikipedii se o něm dočtete ledacos, ale asi si neuděláte dostatečně přesnou představu o jeho smyslu pro humor. To byste museli přečíst spíš jeho firemní blog, kde z neznámých důvodů nepíše o tom, na čem jeho firma Double Fine pracuje, ale třeba o tom, jak několik týdnů hrdinně vzdoroval nájezdům myši, která se jim vetřela do kanceláře, a když ji konečně ulovil do pasti, tak se ji pokusil vydražit na eBay, kde mu to nepochopitelně zatrhli.
Jeho nejznámější (aspoň podle mě) hra je ovšem pro změnu docela vážná stylová pocta filmům noir Grim Fandango (letos má 10 let), do které se mu povedlo zamíchat tolik nesourodých motivů, až zrak přecházel.
Jak to tak vypadá, tak Brütal Legend nebude hra, která by omráčila nějakým novátorským herním systémem (a pochybuju, že si ji kdy zahraju), ale ten výše uvedený popis přeplněný vysvětlivkami a jmény "rockových legend" napovídá, že Schafera jeho humor neopustil a to je dobře.
2008-02-19
Nu! Nu! Nu!
NuOva vol.3 @ Templ Ostrava 13.12.2008
O divných věcech se většinou píše dobře, protože se autor může rozmáchnout a uplatnit svůj břitký humor (často i v případě, že ho vůbec nemá), a musím říct, že NuOva (dešifrovali jste?) číslo 3 o to přímo prosí, ale na druhou stranu je mi hodně sympatické, že v Ostravě něco takhle šíleného koná, takže se pokusím svou ironii ovládat.
Předchozí dva podobné koncerty jsem minul, takže jsem úplně přesně nevěděl, co mám čekat, a čekali jsem opravdu poměrně dlouho.
Koncertní část programu zahájila dvojice I Love 69 Popgeju až kolem 21:30. Když kolem nás mířili k pódiu, tak jsem od nich zaslechl větu "dneska to musí být pořádný punk", a musím říct, že to splnili jak nasazením, tak odpovídajícím hudebním výkonem - intonace se na pódium neodvážila a rytmus kolísal, ale bylo to dostatečně úderné a jednoduché k tomu, aby hlouček pod pódiem nadšeně poskakoval do rytmů hrnoucích se z notebooku. Doširoka rozkročený klávesák v tričku, které mi připomínalo dobu, kdy jsem chodil na základku, působil vcelku normálně, ale to bohatě vynahrazoval zpěvák (podle uvážení doplňte úvozovky), který měl na sobě jen velmi těsné trenýrky (model MS ve fotbale 1982), za kterými měl zastrčený umělohmotný stojánek (či co) použitelný taktéž jako falický symbol, a na krku na řetězu pověšené CD, kterým se párkrát pokusil točit, ale příliš se mu to nedařilo. Ono se vůbec nedařilo víc věcí, ale tomu se nedalo než shovívavě usmívat. Ledasčím to přípomínalo My Name Is Ann!, ale naštěstí se nám nikdo nesnažil namluvit, že je to jen povrchní slupka, která ukrývá komplikovaný umělecký počin. Zpěvu nebylo moc rozumět, ale občas jsem zachytil nějaké krátké slogany jako "mozek utek" a mezi písničkami se ozývaly rozpačitě podávané pokyny jako "pojď k nám blíž, holčičko, sem dopředu". Celý koncert pak zpěvák (to už byl jen ve slipech) poměrně výstižně ukončil slovy: "To je všecko, děte do prdele." Pak se trochu zamyslel, a trochu smířlivěji dodal: "Čau - a děte do prdele."
Následující Cassete proti tomu působili až podezřele normálně a zakřiknutě - totiž jako asi jako milenecký pár z filozofické fakulty, který v životě neslyšel nic jiného, než desky Depeche Mode od A Broken Frame po Violator (i barva oblečení souhlasila), a nu-rave to nebylo ani náhodou. Posmutnělou náladou by připomínali nejspíš Načevu nebo Khoibu, ale za předpokladu, že by uvedení směli používat jen syntezátorové rejstříky Front 242 z roku 1991. Podle skoro všech běžně hodnotitelných měřítek (hudba, instrumentální výkony - kromě kláves došlo i na kytaru a malou sadu bicích, zpěv, texty) byli z účinkujících toho večera nejlepší a nejsympatičtější, ale připadalo mi, že ohlas u publika byl o něco slabší, čemuž se ovšem po taneční zběsilosti IL69PG nedalo divit.
Posledních vystupujícím byl polský host Deuce, který vstoupil na pódium s elegancí a sebevědomím Davida Brenta (tj. Ricky Gervaise) v The Office (oblek, bradka, postava, vypravečský talent). Postavil se za svůj notebook, chopil se mikrofonu, kliknul a rozjel své techno karaoke. Protože/Přestože nu-rave prý neexistuje, tak jsem si skoro jistý, že tohle nu-rave taky nebylo, protože hudba zněla spíš jako starší tracky Scootera, ale Deuce do toho hodně zpíval (až na jednu polskou výjimku anglicky). Hodně přiližně by se dal přirovnat k Jamie Lidellovi s tím rozdílem, že Lidell je proslulý tím, že zpívá dobře. Jinak to ovšem na pódiu pořádně rozjel, takže už asi při třetí písničce si sundal sako a odhalil nátělník, který pravděpodobně ukradl ze šatníku dědovi Homolkovi. Mezi písničkami se trochu nečekaně pouštěl do komentářů, které téměř vždy zahajoval slovy "nas-leduJIci pěsNIČka jest o", aby pak ve svém vyprávění plynule přešel do polštiny, což ale asi nikomu v klubu nevadilo. Celé vystoupení působilo dost vtipně, ale nejsem si úplně jistý, nakolik to bylo záměrné.
Dohromady to byl (roz)hodně (po)divný a nevyvážený večer, ale jsem fakt zvědavý, co se z toho do budoucna vyvine - něco takového v Ostravě donedávna opravdu chybělo. Nebo to jen nebylo vidět?
(Na pár fotek, se kterými nemám (sk6r6) nic společného, se můžete podívat na ov-kluby.net.)
O divných věcech se většinou píše dobře, protože se autor může rozmáchnout a uplatnit svůj břitký humor (často i v případě, že ho vůbec nemá), a musím říct, že NuOva (dešifrovali jste?) číslo 3 o to přímo prosí, ale na druhou stranu je mi hodně sympatické, že v Ostravě něco takhle šíleného koná, takže se pokusím svou ironii ovládat.
Předchozí dva podobné koncerty jsem minul, takže jsem úplně přesně nevěděl, co mám čekat, a čekali jsem opravdu poměrně dlouho.
Koncertní část programu zahájila dvojice I Love 69 Popgeju až kolem 21:30. Když kolem nás mířili k pódiu, tak jsem od nich zaslechl větu "dneska to musí být pořádný punk", a musím říct, že to splnili jak nasazením, tak odpovídajícím hudebním výkonem - intonace se na pódium neodvážila a rytmus kolísal, ale bylo to dostatečně úderné a jednoduché k tomu, aby hlouček pod pódiem nadšeně poskakoval do rytmů hrnoucích se z notebooku. Doširoka rozkročený klávesák v tričku, které mi připomínalo dobu, kdy jsem chodil na základku, působil vcelku normálně, ale to bohatě vynahrazoval zpěvák (podle uvážení doplňte úvozovky), který měl na sobě jen velmi těsné trenýrky (model MS ve fotbale 1982), za kterými měl zastrčený umělohmotný stojánek (či co) použitelný taktéž jako falický symbol, a na krku na řetězu pověšené CD, kterým se párkrát pokusil točit, ale příliš se mu to nedařilo. Ono se vůbec nedařilo víc věcí, ale tomu se nedalo než shovívavě usmívat. Ledasčím to přípomínalo My Name Is Ann!, ale naštěstí se nám nikdo nesnažil namluvit, že je to jen povrchní slupka, která ukrývá komplikovaný umělecký počin. Zpěvu nebylo moc rozumět, ale občas jsem zachytil nějaké krátké slogany jako "mozek utek" a mezi písničkami se ozývaly rozpačitě podávané pokyny jako "pojď k nám blíž, holčičko, sem dopředu". Celý koncert pak zpěvák (to už byl jen ve slipech) poměrně výstižně ukončil slovy: "To je všecko, děte do prdele." Pak se trochu zamyslel, a trochu smířlivěji dodal: "Čau - a děte do prdele."
Následující Cassete proti tomu působili až podezřele normálně a zakřiknutě - totiž jako asi jako milenecký pár z filozofické fakulty, který v životě neslyšel nic jiného, než desky Depeche Mode od A Broken Frame po Violator (i barva oblečení souhlasila), a nu-rave to nebylo ani náhodou. Posmutnělou náladou by připomínali nejspíš Načevu nebo Khoibu, ale za předpokladu, že by uvedení směli používat jen syntezátorové rejstříky Front 242 z roku 1991. Podle skoro všech běžně hodnotitelných měřítek (hudba, instrumentální výkony - kromě kláves došlo i na kytaru a malou sadu bicích, zpěv, texty) byli z účinkujících toho večera nejlepší a nejsympatičtější, ale připadalo mi, že ohlas u publika byl o něco slabší, čemuž se ovšem po taneční zběsilosti IL69PG nedalo divit.
Posledních vystupujícím byl polský host Deuce, který vstoupil na pódium s elegancí a sebevědomím Davida Brenta (tj. Ricky Gervaise) v The Office (oblek, bradka, postava, vypravečský talent). Postavil se za svůj notebook, chopil se mikrofonu, kliknul a rozjel své techno karaoke. Protože/Přestože nu-rave prý neexistuje, tak jsem si skoro jistý, že tohle nu-rave taky nebylo, protože hudba zněla spíš jako starší tracky Scootera, ale Deuce do toho hodně zpíval (až na jednu polskou výjimku anglicky). Hodně přiližně by se dal přirovnat k Jamie Lidellovi s tím rozdílem, že Lidell je proslulý tím, že zpívá dobře. Jinak to ovšem na pódiu pořádně rozjel, takže už asi při třetí písničce si sundal sako a odhalil nátělník, který pravděpodobně ukradl ze šatníku dědovi Homolkovi. Mezi písničkami se trochu nečekaně pouštěl do komentářů, které téměř vždy zahajoval slovy "nas-leduJIci pěsNIČka jest o", aby pak ve svém vyprávění plynule přešel do polštiny, což ale asi nikomu v klubu nevadilo. Celé vystoupení působilo dost vtipně, ale nejsem si úplně jistý, nakolik to bylo záměrné.
Dohromady to byl (roz)hodně (po)divný a nevyvážený večer, ale jsem fakt zvědavý, co se z toho do budoucna vyvine - něco takového v Ostravě donedávna opravdu chybělo. Nebo to jen nebylo vidět?
(Na pár fotek, se kterými nemám (sk6r6) nic společného, se můžete podívat na ov-kluby.net.)
2008-02-10
Z historie zvukových válek
Když jsem tu nedávno zabředl do úvahy o tom, že "loudness war" je způsobena tím, že producenti se nesnaží o hifi kvalitu, ale místo toho se snaží nadbíhat posluchačům s tím nejhorším vybavením, tak jsem si myslel, že je to poměrně nový trend (tj. přibližně deset let), ale tento týden mě z toho vyvedl jeden starší článek o tom, jak Depeche Mode nahrávali People Are People.
Volný překlad související pasáže:
"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.
Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.
Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."
A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!
PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?
Volný překlad související pasáže:
"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.
Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.
Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."
A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!
PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?
2008-01-31
Once aneb Spiknutí po česku
Ve fotbale se poměrně často stává, že rozhodčí něco přehlédne (a teď nemluvím o kapřících, ale opravdu jen o přehlédnutí). Pokud je to mezistátní zápas a to přehlédnutí se týká něčeho významnějšího, tak je zcela běžné, že novináři v postižené zemi píší o strašlivé křivdě, zatímco novináři v nepostižené zemi si té křivdy obvykle vůbec nevšimnou a místo toho píšou o heroickém výkonu svých borců, kteří zodpovědným výkonem na hranici sebeobětování slavně zvítězili a ukázali, že... ale však to znáte. Jen zřídka se stává, že si se té křivdy všimnou i ti zahraniční novináři, což pak alespoň trochu potěší fanoušky postiženého mužstva, protože se můžou utěšovat větou, že "i oni to museli uznat", ale tím to končí. Nevzpomínám si na žádný případ, kdy by novináři postiženého státu volali na UEFU a dožadovali se vysvětlení, co s tím vedení fotbalové unie hodlá dělat. Situace, kdy by s podobnou stížností volali novináři ze státu, který nijak postižen nebyl, se úplně vymyká mé představivost. Jenže co není možné u fotbalu, to je možné u hudby! =)
Docela jsem si lámal hlavu nad tím, co k tomu dvojici Luboš Kreč a Jan Dražan vedlo. Ještě bych dokázal pochopit samotný článek, kde slavně "odhalí" to, co v podstatě všichni, kdo se o to aspoň trochu zajímají, vědí, ale ten telefonát mi připadal už příliš "snaživý". Nemluvě o tom, že jejich snaha už nestačila k tomu, aby získali taky vyjádření Hansarda a Irglové. Tak co si od toho vlastně slibovali?
V první chvíli jsem si myslel, že se tím udáním ani nikdo nebude vážně zabývat, jenže tenhle předpoklad mi nevyšel. Tipovací neúspěch mě ovšem neodradil od víry, že písnička vyřazena nebude. Připadalo mi, že na takový výrazný zásah do hlasování už je příliš pozdě a navíc by tím pořadatelé vlastně museli přiznat, že něco zanedbali a to by asi ani jim nebylo příliš přijemné. Přemýšleli o podobných otázkách i v redakci Týdnu? A pokud ano, proč s tím odhalením přišli až na poslední chvíli, když všechna fakta byla známá už delší dobu?
Autoři nakonec údajně poskytli organizátorům Oscarů podrobné vysvětlení i časový plán vzniku i postupných reinkarnací písničky Falling Slowly, takže nominace byla potvrzena a dobro zvítězilo nad lží nad nenávistí nebo tak něco. Ostatně v různých diskuzních fórech se dají najít i svědectví fanoušků The Frames, že když skupina tuhle písničku hrála, tak že ji Hansard uváděl slovy, že ji napsal pro film Buskers (pozdější Once) svého kamaráda Johna. Všechny tyhle věci ale přece v redakci Týdne museli při přípravě článku zjistit, takže jim muselo být jasné, že písnička nakonec vyřazena nebude a situaci dramatizovali zcela uměle. Takže "komu tím prospějete"?
I vzhledem k načasování těsně před rozesílání hlasovacích lístků členků Akademie se může zdát, že to celé byla levná reklamní kampaň pro (!) Once, která měla upoutat pozornost členů Akademie a navíc získat jejich sympatie, protože kdo by nechtěl nějak "odškodnit" soutěžícího, který už musel nespravedlivě vytrpět tolik křivd...? Uvidíme, jestli se to nějak projeví, ale je zřejmé, že takto to redaktoři Týdne původně nezamýšleli, protože jak víme z jejich článků (a v tomto bodě jim pravděpodobně můžeme věřit), tak se Hansardovi dokonce ani nemohou dovolat a prakticky ho neznají. Pochopitelně - redakce sídlí v Praze, takže Dublin nebo Valmez jsou jim lhostejné. Ovšem jedna osoba zapojená do celé "aféry" přece jen v Praze působí...!
Myslím, že už je jasné, že za nitky tahá (poměrně ze závětří!) Jan Hřebejk, který toto vše rozpoutal pouze proto, aby dodatečně získal v USA neplacenou propagaci pro svůj film Kráska v neznázích! Pravděpodobně se jedná o velmi dlouho připravovaný plán, protože Falling Slowly použil přesto, že ho Hansard upozornil, že je to písnička určená pro jiný film (Hřebejk původně rafinovaně předstíral, že chce použít úplně jiné písničky!), takže je zřejmé, že nikdy není dobré podceňovat muže v námořnickém tričku.
Zbývá vyřešit otázku, co Hřebejk na oplátku slíbil redakci Týdne. Osobně jsem velmi zvědav, kdo bude na konci titulků k filmů U mě dobrý uveden jako hlavní mediální partner!
(inspirováno pořadem Detektor)
Docela jsem si lámal hlavu nad tím, co k tomu dvojici Luboš Kreč a Jan Dražan vedlo. Ještě bych dokázal pochopit samotný článek, kde slavně "odhalí" to, co v podstatě všichni, kdo se o to aspoň trochu zajímají, vědí, ale ten telefonát mi připadal už příliš "snaživý". Nemluvě o tom, že jejich snaha už nestačila k tomu, aby získali taky vyjádření Hansarda a Irglové. Tak co si od toho vlastně slibovali?
V první chvíli jsem si myslel, že se tím udáním ani nikdo nebude vážně zabývat, jenže tenhle předpoklad mi nevyšel. Tipovací neúspěch mě ovšem neodradil od víry, že písnička vyřazena nebude. Připadalo mi, že na takový výrazný zásah do hlasování už je příliš pozdě a navíc by tím pořadatelé vlastně museli přiznat, že něco zanedbali a to by asi ani jim nebylo příliš přijemné. Přemýšleli o podobných otázkách i v redakci Týdnu? A pokud ano, proč s tím odhalením přišli až na poslední chvíli, když všechna fakta byla známá už delší dobu?
Autoři nakonec údajně poskytli organizátorům Oscarů podrobné vysvětlení i časový plán vzniku i postupných reinkarnací písničky Falling Slowly, takže nominace byla potvrzena a dobro zvítězilo nad lží nad nenávistí nebo tak něco. Ostatně v různých diskuzních fórech se dají najít i svědectví fanoušků The Frames, že když skupina tuhle písničku hrála, tak že ji Hansard uváděl slovy, že ji napsal pro film Buskers (pozdější Once) svého kamaráda Johna. Všechny tyhle věci ale přece v redakci Týdne museli při přípravě článku zjistit, takže jim muselo být jasné, že písnička nakonec vyřazena nebude a situaci dramatizovali zcela uměle. Takže "komu tím prospějete"?
I vzhledem k načasování těsně před rozesílání hlasovacích lístků členků Akademie se může zdát, že to celé byla levná reklamní kampaň pro (!) Once, která měla upoutat pozornost členů Akademie a navíc získat jejich sympatie, protože kdo by nechtěl nějak "odškodnit" soutěžícího, který už musel nespravedlivě vytrpět tolik křivd...? Uvidíme, jestli se to nějak projeví, ale je zřejmé, že takto to redaktoři Týdne původně nezamýšleli, protože jak víme z jejich článků (a v tomto bodě jim pravděpodobně můžeme věřit), tak se Hansardovi dokonce ani nemohou dovolat a prakticky ho neznají. Pochopitelně - redakce sídlí v Praze, takže Dublin nebo Valmez jsou jim lhostejné. Ovšem jedna osoba zapojená do celé "aféry" přece jen v Praze působí...!
Myslím, že už je jasné, že za nitky tahá (poměrně ze závětří!) Jan Hřebejk, který toto vše rozpoutal pouze proto, aby dodatečně získal v USA neplacenou propagaci pro svůj film Kráska v neznázích! Pravděpodobně se jedná o velmi dlouho připravovaný plán, protože Falling Slowly použil přesto, že ho Hansard upozornil, že je to písnička určená pro jiný film (Hřebejk původně rafinovaně předstíral, že chce použít úplně jiné písničky!), takže je zřejmé, že nikdy není dobré podceňovat muže v námořnickém tričku.
Zbývá vyřešit otázku, co Hřebejk na oplátku slíbil redakci Týdne. Osobně jsem velmi zvědav, kdo bude na konci titulků k filmů U mě dobrý uveden jako hlavní mediální partner!
(inspirováno pořadem Detektor)
2008-01-10
Liquid retro
Díky Freemusic za link na web Stephunka Tůmy, který kromě jiného obsahuje i archiv Liquid Harmony (Tonya Graves included) a v něm i kompletní a snad se dá říct i legendární desku české taneční scény devadesátých let Living in Liquid z roku 1997. Originál jsem během let někde ztratil nebo někomu půjčil, takže hladina nostalgie je momentálně tak vysoká, že mi to strhlo retroměr. =)
2008-01-06
Absolutní zlo komprese dynamiky
Karlova Zpověď vinylového fetišisty evidentně po všech stránkách zabodovala, protože kromě pozitivních ohlasů přinesla přes fórum MS (konkrétně Pavla Parikrupu) taky link na článek The Death of High Fidelity a audio/videoukázku komprese dynamiky.
Nedozvěděl jsem se tam sice skoro nic nového, ale je to opravdu docela pěkná ukázka. Místy až moc pěkná. Článek a hlavně ta videoukázka totiž pomocí dobře vybraných příkladů vytvářejí dojem, že existuje nějaký dokonalý zvuk nahrávek, který vedení gramofirem pomocí dynamické komprese zlovolně a bezdůvodně (přesněji řečeno jen kvůli dosažení vyšší průměrné hlasitosti) degraduje. Ale jak už to tak bývá, tak skutečnost je trochu složitější a připadá mi, že některé věci v článku trochu zanikly (asi vlivem komprese dynamiky textu =).
Komprese se totiž nezačala používat jen tak pro nic za nic - správně použitá komprese totiž může naopak celkovou kvalitu přehrávaného záznamu zvýšit. Je to ovšem něco za něco a je to poněkud složitější...
Jakýkoliv reprodukční řetězec (gramofon/CD, zesilovač, reproduktory) by měl samozřejmě přehrávat hudbu přesně v té podobě, jak ji hudebníci ve studiu zaznamenali, ale to je prakticky nemožné a naráží to na spoustu technických omezení, se kterými je třeba se nějak poprat. Nejdůležitější je samozřejmě záznamové médium.
Pokud na počátku máme teoreticky ideální záznam neomezeného dynamického rozsahu (od absolutního ticha po zvuk atomového výbuchu poslouchaný v jeho epicentru), tak na každém záznamovém médiu máme k dispozici v podstatě velmi omezenou stupnici, do kterého ten ideální záznam musíme nějak vtěsnat. U CD je to šestnáctibitová digitální stupnice (tedy můžeme používat čísla od -32767 po 32767), u gramofonu je to tenounká (přesné rozměry se mi nechce hledat) dvourozměrná (tedy pokud je to stereo) drážka v gramofonové desce. Matematicky je řešení jednoduché - celá funkce (totiž záznam zvuku) se tranformuje (tedy pravděpodobně zmenší) tak, abychom využili na maximum dynamický rozsah, který máme k dispozici. Na CD tedy bude mít ticho logicky hodnotu 0, zatímco nejhlasitější místo původního ideálního záznamu (výbuch bomby nebo v hudbě spíše místa, kde jsou údery bubnů nebo činelů) hodnotu 32767 a všechno ostatní budou hodnoty mezi tím. To všechno by pak měl zesilovač zesílit a reproduktory reprodukovat v hlasitosti, jakou se jako jako posluchači zvolíme.
Tedy tak by to bylo v ideálním světě reálných čísel, jenomže žádná z těch záznamových stupnic není nekonečně jemná. U digitálního záznamu na CD nemáme k dispozici reálná čísla, ale jen celá a u gramofonu je přesnost dána tím, na jak malé výchylky drážky je ještě schopná jehla a přenoska reagovat. U jakéhokoliv reálného záznamu tedy vždy v nějaké formě dochází ke ztrátě kvality.
Každé zaokrouhlední při převodu záznamu se projevuje jako malá náhodná odchylka od ideálního zvuku. Pokud je taková odchylka ojedinělá, lidské ucho to vnímá jako lupnutí, pokud je takových náhodných odchylek v záznamu hodně za sebou, ucho to vnímá jako šum. A jak už jsme si řekli, tak při jakémkoliv převodu záznamu vždy k nějakým drobným odchylkám dochází a tím pádem se do záznamu vždy nějaký šum dostane. A tím to nekončí, protože k dalším převodům signálu dochází během reprodukce. Skutečný DA převodník v CD nemůže být nikdy úplně přesný, stejně tak jehla gramofonu nekopíruje drážku naprosto přesně (nemluvě o mp3 kompresi dat, kde je zkreslení ještě výraznější!), takže se do záznamu přimíchá další šum. A teprve tento zkreslený zvuk se i s už přidaným šumem zesiluje (samozřejmě za cenu přidání ještě dalšího, ale většinou méně podstatného šumu) na požadovanou hlasitost - zesiluje se tedy i nežádoucí šum.
My ale naštěstí můžeme ovlivnit, kde a jak velká ztráta kvality ve výsledku bude.
Množství šumu při ukládání a zpětném čtení záznamu zvuku je totiž z principu konstantní a nezávisí na zaznamenáváném zvuku. Čím lépe tedy využijeme možný dynamický rozsah záznamového média (tj. zjednodušeně čím hlasitější záznam bude), tím menší v něm po požadovaném zesílení bude podíl šumu a tím přesněji budou slyšet i slabé zvuky.
K tomu je ovšem bohužel třeba nějak se vypořádat se "špičkami", které překračují hlasitost záznamu ve svém okolí a po dalším zesílení by se nám do naší záznamové stupnice už nevešly. Buď je můžeme oříznout (tj. nahradit maximální hodnotou, kterou na stupnici máme, a tvářit se jakoby nic - fuj!) nebo je a jejich okolí při zesilování vynechat - což je v podstatě princip komprese dynamiky. Celý záznam se tím v průměru zesílí, ale nejhlasitější místa jsou pak všechna "stejně hlasitá".
Komprese dynamiky je tedy vždycky kompromis - po jejím použití je při přehrávání slyšet méně šumu a více tichých pasáží, ale hlasité pasáže znějí všechny stejně a v nich se tišší zvuky (přesněji řečeno spíše tišší frekvence) naopak ztrácejí, protože tam nebyly zesíleny na stejnou úroveň, jako ve zbytku záznamu. Záleží tedy na tom, o jaký záznam se jedná, kolik a jakých (tedy jak širokých) je v něm špiček, jak velkou hodnotu komprese použijete a neposlední řadě i to, jaké přehrávací vybavení používáte, což je v podstatě pointa toho anglického článku.
Srovnání šumu u zesíleného záznamu bez komprese (4) a záznamu s kompresí bez zesílení (6)
Vhodně použitá komprese totiž vlastně trochu zvyšuje průměrnou kvalitu přehrávání na méně kvalitních zařízeních, ale tím snižuje kvalitu u hi-fi přehrávačů, kde by hladina šumu byla i bez komprese tak nízká, že by nestálo za pozornost se jí vůbec zabývat.
"Loudness war", kdy se postupně rok od roku zvyšuje komprese nových nahrávek, aby na stejném (nekvalitním) zařízení zněly co nejhlasitěji, tedy skutečně zuří, ale právě proto, že většině posluchačů spíše pomáhá a přináší jim (v mezích jejich vybavení) kvalitnější poslech, se asi nedá čekat, že by se měl vývoj posledních let obrátit.
A mimochodem ta válka zuří i u nás! Co přesně mi vlastně chybělo na posledních deskách Tata bojs?
Vývoj hlasitosti na deskách Tata bojs. RMS (root mean square = kvadratický průměr) charaterizuje průměrnou hlasitost nahrávky.
Jedinou šancí pro audiofily asi bude, že se pro ně začnou některé desky vydávat ve speciálních verzích bez nebo jen s minimálně nutnou kompresí dynamiky. Už si živě představuju, jak se vedle nápisů "Kopírování zabíjí hudbu" objeví i nápis "Compression Free". =) Možná, že zatím se to firmám nevyplatí, protože neexistuje dost audiofilů, kteří by si za to chtěli připlatit, ale pokud podíl mp3 pirátství dále poroste a tím pádem bude prodej komprimovaných nahrávek na CD dále klesat, tak se firmy ještě rády obrátí k audiofilům a těch nápisů se dočkáme... Nebo už se to na SACD píše? =)
(Původně jsem chtěl přihodit ještě ukázky, jak se projevuje digitalizace a úpravy dynamiky u zpracování obrazu, kde se řeší v principu velice podobné problémy, ale všeho s mírou... =)
Nedozvěděl jsem se tam sice skoro nic nového, ale je to opravdu docela pěkná ukázka. Místy až moc pěkná. Článek a hlavně ta videoukázka totiž pomocí dobře vybraných příkladů vytvářejí dojem, že existuje nějaký dokonalý zvuk nahrávek, který vedení gramofirem pomocí dynamické komprese zlovolně a bezdůvodně (přesněji řečeno jen kvůli dosažení vyšší průměrné hlasitosti) degraduje. Ale jak už to tak bývá, tak skutečnost je trochu složitější a připadá mi, že některé věci v článku trochu zanikly (asi vlivem komprese dynamiky textu =).
Komprese se totiž nezačala používat jen tak pro nic za nic - správně použitá komprese totiž může naopak celkovou kvalitu přehrávaného záznamu zvýšit. Je to ovšem něco za něco a je to poněkud složitější...
Jakýkoliv reprodukční řetězec (gramofon/CD, zesilovač, reproduktory) by měl samozřejmě přehrávat hudbu přesně v té podobě, jak ji hudebníci ve studiu zaznamenali, ale to je prakticky nemožné a naráží to na spoustu technických omezení, se kterými je třeba se nějak poprat. Nejdůležitější je samozřejmě záznamové médium.
Pokud na počátku máme teoreticky ideální záznam neomezeného dynamického rozsahu (od absolutního ticha po zvuk atomového výbuchu poslouchaný v jeho epicentru), tak na každém záznamovém médiu máme k dispozici v podstatě velmi omezenou stupnici, do kterého ten ideální záznam musíme nějak vtěsnat. U CD je to šestnáctibitová digitální stupnice (tedy můžeme používat čísla od -32767 po 32767), u gramofonu je to tenounká (přesné rozměry se mi nechce hledat) dvourozměrná (tedy pokud je to stereo) drážka v gramofonové desce. Matematicky je řešení jednoduché - celá funkce (totiž záznam zvuku) se tranformuje (tedy pravděpodobně zmenší) tak, abychom využili na maximum dynamický rozsah, který máme k dispozici. Na CD tedy bude mít ticho logicky hodnotu 0, zatímco nejhlasitější místo původního ideálního záznamu (výbuch bomby nebo v hudbě spíše místa, kde jsou údery bubnů nebo činelů) hodnotu 32767 a všechno ostatní budou hodnoty mezi tím. To všechno by pak měl zesilovač zesílit a reproduktory reprodukovat v hlasitosti, jakou se jako jako posluchači zvolíme.
Tedy tak by to bylo v ideálním světě reálných čísel, jenomže žádná z těch záznamových stupnic není nekonečně jemná. U digitálního záznamu na CD nemáme k dispozici reálná čísla, ale jen celá a u gramofonu je přesnost dána tím, na jak malé výchylky drážky je ještě schopná jehla a přenoska reagovat. U jakéhokoliv reálného záznamu tedy vždy v nějaké formě dochází ke ztrátě kvality.
Každé zaokrouhlední při převodu záznamu se projevuje jako malá náhodná odchylka od ideálního zvuku. Pokud je taková odchylka ojedinělá, lidské ucho to vnímá jako lupnutí, pokud je takových náhodných odchylek v záznamu hodně za sebou, ucho to vnímá jako šum. A jak už jsme si řekli, tak při jakémkoliv převodu záznamu vždy k nějakým drobným odchylkám dochází a tím pádem se do záznamu vždy nějaký šum dostane. A tím to nekončí, protože k dalším převodům signálu dochází během reprodukce. Skutečný DA převodník v CD nemůže být nikdy úplně přesný, stejně tak jehla gramofonu nekopíruje drážku naprosto přesně (nemluvě o mp3 kompresi dat, kde je zkreslení ještě výraznější!), takže se do záznamu přimíchá další šum. A teprve tento zkreslený zvuk se i s už přidaným šumem zesiluje (samozřejmě za cenu přidání ještě dalšího, ale většinou méně podstatného šumu) na požadovanou hlasitost - zesiluje se tedy i nežádoucí šum.
My ale naštěstí můžeme ovlivnit, kde a jak velká ztráta kvality ve výsledku bude.
Množství šumu při ukládání a zpětném čtení záznamu zvuku je totiž z principu konstantní a nezávisí na zaznamenáváném zvuku. Čím lépe tedy využijeme možný dynamický rozsah záznamového média (tj. zjednodušeně čím hlasitější záznam bude), tím menší v něm po požadovaném zesílení bude podíl šumu a tím přesněji budou slyšet i slabé zvuky.
K tomu je ovšem bohužel třeba nějak se vypořádat se "špičkami", které překračují hlasitost záznamu ve svém okolí a po dalším zesílení by se nám do naší záznamové stupnice už nevešly. Buď je můžeme oříznout (tj. nahradit maximální hodnotou, kterou na stupnici máme, a tvářit se jakoby nic - fuj!) nebo je a jejich okolí při zesilování vynechat - což je v podstatě princip komprese dynamiky. Celý záznam se tím v průměru zesílí, ale nejhlasitější místa jsou pak všechna "stejně hlasitá".
Komprese dynamiky je tedy vždycky kompromis - po jejím použití je při přehrávání slyšet méně šumu a více tichých pasáží, ale hlasité pasáže znějí všechny stejně a v nich se tišší zvuky (přesněji řečeno spíše tišší frekvence) naopak ztrácejí, protože tam nebyly zesíleny na stejnou úroveň, jako ve zbytku záznamu. Záleží tedy na tom, o jaký záznam se jedná, kolik a jakých (tedy jak širokých) je v něm špiček, jak velkou hodnotu komprese použijete a neposlední řadě i to, jaké přehrávací vybavení používáte, což je v podstatě pointa toho anglického článku.
Srovnání šumu u zesíleného záznamu bez komprese (4) a záznamu s kompresí bez zesílení (6)
Vhodně použitá komprese totiž vlastně trochu zvyšuje průměrnou kvalitu přehrávání na méně kvalitních zařízeních, ale tím snižuje kvalitu u hi-fi přehrávačů, kde by hladina šumu byla i bez komprese tak nízká, že by nestálo za pozornost se jí vůbec zabývat.
"Loudness war", kdy se postupně rok od roku zvyšuje komprese nových nahrávek, aby na stejném (nekvalitním) zařízení zněly co nejhlasitěji, tedy skutečně zuří, ale právě proto, že většině posluchačů spíše pomáhá a přináší jim (v mezích jejich vybavení) kvalitnější poslech, se asi nedá čekat, že by se měl vývoj posledních let obrátit.
A mimochodem ta válka zuří i u nás! Co přesně mi vlastně chybělo na posledních deskách Tata bojs?
Vývoj hlasitosti na deskách Tata bojs. RMS (root mean square = kvadratický průměr) charaterizuje průměrnou hlasitost nahrávky.
Jedinou šancí pro audiofily asi bude, že se pro ně začnou některé desky vydávat ve speciálních verzích bez nebo jen s minimálně nutnou kompresí dynamiky. Už si živě představuju, jak se vedle nápisů "Kopírování zabíjí hudbu" objeví i nápis "Compression Free". =) Možná, že zatím se to firmám nevyplatí, protože neexistuje dost audiofilů, kteří by si za to chtěli připlatit, ale pokud podíl mp3 pirátství dále poroste a tím pádem bude prodej komprimovaných nahrávek na CD dále klesat, tak se firmy ještě rády obrátí k audiofilům a těch nápisů se dočkáme... Nebo už se to na SACD píše? =)
(Původně jsem chtěl přihodit ještě ukázky, jak se projevuje digitalizace a úpravy dynamiky u zpracování obrazu, kde se řeší v principu velice podobné problémy, ale všeho s mírou... =)
2007-12-28
Meditace, vědomí a ankety
Sestavování žebříčků a bodování hudby se obvykle snažím vyhýbat, protože to je vždycky hodně ošidné, ale letos jsem se vlivem seriálu We Love 90s kvalifikoval do pozice spolupracovníka MS, a když už jsem do redakce nedodal ani jeden samostatný článek, tak jsem cítil morální povinnost přispět aspoň do výroční ankety. (TBA)
Co vám mám povídat - byla to fuška!
Rozhodně mi chybí ta lehkost, se kterou generuje žebříčky Karl, ale nakonec jsem s pomocí svého profilu na last.fm dal dohromady nějaký hybrid mezi tím, co mi připadá za úplynulý rok dostatečně reprezentativní, a tím, co jsem opravdu poslouchal.
Při té příležitosti mě trochu překvapilo, kolik se mi tam nakonec vetřelo věcí, které mě jako novinky spíše zklamaly a v recenzích jsem je moc nechválil. Zvlášť výrazné to je u českých desek (Tata bojs, Khoiba, Xavier Baumaxa). Paradoxně to ale není tím, že bych na ty desky nějak výrazně změnil názor, ale spíš tím, že další letošní české desky se natolik rozcházejí s mým (podivným? =) vkusem, že jsem se ani nesnažil je nějak cíleně poslouchat a nemohl bych se k nim s čistým svědomím hlásit. Anketní formulář měl pro české kategorie pět položek a ty jsem naplnil jen velmi těsně, takže je evidentní, že se mezi mnou a českým fonografickým průmyslem v letošním roce vznikla nějaká trhlina. (Myslím, že bilance za loňský rok by byla přece jen trochu pozitivnější.)
Ještě jsem se definitně nerozhodl, na čí straně je chyba, takže v pátrání budu dále pokračovat. Snad to bude v příštím roce lepší! =)
Co vám mám povídat - byla to fuška!
Rozhodně mi chybí ta lehkost, se kterou generuje žebříčky Karl, ale nakonec jsem s pomocí svého profilu na last.fm dal dohromady nějaký hybrid mezi tím, co mi připadá za úplynulý rok dostatečně reprezentativní, a tím, co jsem opravdu poslouchal.
Při té příležitosti mě trochu překvapilo, kolik se mi tam nakonec vetřelo věcí, které mě jako novinky spíše zklamaly a v recenzích jsem je moc nechválil. Zvlášť výrazné to je u českých desek (Tata bojs, Khoiba, Xavier Baumaxa). Paradoxně to ale není tím, že bych na ty desky nějak výrazně změnil názor, ale spíš tím, že další letošní české desky se natolik rozcházejí s mým (podivným? =) vkusem, že jsem se ani nesnažil je nějak cíleně poslouchat a nemohl bych se k nim s čistým svědomím hlásit. Anketní formulář měl pro české kategorie pět položek a ty jsem naplnil jen velmi těsně, takže je evidentní, že se mezi mnou a českým fonografickým průmyslem v letošním roce vznikla nějaká trhlina. (Myslím, že bilance za loňský rok by byla přece jen trochu pozitivnější.)
Ještě jsem se definitně nerozhodl, na čí straně je chyba, takže v pátrání budu dále pokračovat. Snad to bude v příštím roce lepší! =)
2007-12-06
It's a long way to Czech Republic
Určitě nejsem jediný, kdo si toho všimnul, ale tohle se nedá pominout:
"Young Folks" je první singl z alba "Writer's Block" švédské skupiny Peter Bjorn and John. V písničce zpívá také bývalá zpěvačka skupiny The Concretes Victoria Bergsman (nyní Taken by Trees).
Několik souvisejících dat:
červen 2006
- Young Folks vychází jako singl a dopracovává to na 33. místo v UK Chart
červenec 2006
- album recenzuje většina angloamerických hudebních médií
prosinec 2006
- písnička Young Folks se objevuje v mnoha výročních žebříčcích jako jeden z největších hitů roku
leden 2007
- PBJ s písničkou vystupují v Late Night with Conan O'Brien a následně v dalších amerických talk show
jaro 2007
- písnička je použita v řadě reklam
duben 2007
- Nena, Oliver Pocher a Stephan Remmler vydávají pod jménem "Ich kann nix dafür" německou (!) verzi
září 2007
- singl vychází v reedici a v Uk Chart se umisťuje na 13. místě
listopad 2007
- v české rádiové hitparádě pro 47. týden se na 51. místě jako novinka objevuje tajuplná položka PETER BJORN feat. VICTORIA - Young Folks
Některé hranice zřejmě příliš neovlivní ani přijetí schengenské dohody...
"Young Folks" je první singl z alba "Writer's Block" švédské skupiny Peter Bjorn and John. V písničce zpívá také bývalá zpěvačka skupiny The Concretes Victoria Bergsman (nyní Taken by Trees).
Několik souvisejících dat:
červen 2006
- Young Folks vychází jako singl a dopracovává to na 33. místo v UK Chart
červenec 2006
- album recenzuje většina angloamerických hudebních médií
prosinec 2006
- písnička Young Folks se objevuje v mnoha výročních žebříčcích jako jeden z největších hitů roku
leden 2007
- PBJ s písničkou vystupují v Late Night with Conan O'Brien a následně v dalších amerických talk show
jaro 2007
- písnička je použita v řadě reklam
duben 2007
- Nena, Oliver Pocher a Stephan Remmler vydávají pod jménem "Ich kann nix dafür" německou (!) verzi
září 2007
- singl vychází v reedici a v Uk Chart se umisťuje na 13. místě
listopad 2007
- v české rádiové hitparádě pro 47. týden se na 51. místě jako novinka objevuje tajuplná položka PETER BJORN feat. VICTORIA - Young Folks
Některé hranice zřejmě příliš neovlivní ani přijetí schengenské dohody...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)