Meditace, vědomí a ankety

Sestavování žebříčků a bodování hudby se obvykle snažím vyhýbat, protože to je vždycky hodně ošidné, ale letos jsem se vlivem seriálu We Love 90s kvalifikoval do pozice spolupracovníka MS, a když už jsem do redakce nedodal ani jeden samostatný článek, tak jsem cítil morální povinnost přispět aspoň do výroční ankety. (TBA)

Co vám mám povídat - byla to fuška!

Rozhodně mi chybí ta lehkost, se kterou generuje žebříčky Karl, ale nakonec jsem s pomocí svého profilu na last.fm dal dohromady nějaký hybrid mezi tím, co mi připadá za úplynulý rok dostatečně reprezentativní, a tím, co jsem opravdu poslouchal.

Při té příležitosti mě trochu překvapilo, kolik se mi tam nakonec vetřelo věcí, které mě jako novinky spíše zklamaly a v recenzích jsem je moc nechválil. Zvlášť výrazné to je u českých desek (Tata bojs, Khoiba, Xavier Baumaxa). Paradoxně to ale není tím, že bych na ty desky nějak výrazně změnil názor, ale spíš tím, že další letošní české desky se natolik rozcházejí s mým (podivným? =) vkusem, že jsem se ani nesnažil je nějak cíleně poslouchat a nemohl bych se k nim s čistým svědomím hlásit. Anketní formulář měl pro české kategorie pět položek a ty jsem naplnil jen velmi těsně, takže je evidentní, že se mezi mnou a českým fonografickým průmyslem v letošním roce vznikla nějaká trhlina. (Myslím, že bilance za loňský rok by byla přece jen trochu pozitivnější.)

Ještě jsem se definitně nerozhodl, na čí straně je chyba, takže v pátrání budu dále pokračovat. Snad to bude v příštím roce lepší! =)

It's a long way to Czech Republic

Určitě nejsem jediný, kdo si toho všimnul, ale tohle se nedá pominout:



"Young Folks" je první singl z alba "Writer's Block" švédské skupiny Peter Bjorn and John. V písničce zpívá také bývalá zpěvačka skupiny The Concretes Victoria Bergsman (nyní Taken by Trees).

Několik souvisejících dat:

červen 2006
- Young Folks vychází jako singl a dopracovává to na 33. místo v UK Chart

červenec 2006
- album recenzuje většina angloamerických hudebních médií

prosinec 2006
- písnička Young Folks se objevuje v mnoha výročních žebříčcích jako jeden z největších hitů roku

leden 2007
- PBJ s písničkou vystupují v Late Night with Conan O'Brien a následně v dalších amerických talk show

jaro 2007
- písnička je použita v řadě reklam

duben 2007
- Nena, Oliver Pocher a Stephan Remmler vydávají pod jménem "Ich kann nix dafür" německou (!) verzi

září 2007
- singl vychází v reedici a v Uk Chart se umisťuje na 13. místě

listopad 2007
- v české rádiové hitparádě pro 47. týden se na 51. místě jako novinka objevuje tajuplná položka PETER BJORN feat. VICTORIA - Young Folks

Některé hranice zřejmě příliš neovlivní ani přijetí schengenské dohody...

Máte rádi koťátka?

Vlasta Třešňák + Robo Grigorov (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 1.11.2007

Na tento koncert mě kromě zvědavosti přivedla nezastupitelnost. Zatímco kolegové Gunny a Jiskřík mají právoplatného zástupce ve mě (jak si o tom hezky povykládali na Last.fm :-)), já jsem neprojevila takovou míru šikovnosti v zastupitelnost jako oni, a tak mi nezbylo, než se vydat na pospas dvěma tak odlišným hudebním osobnostem jako je Vlasta Třešňák a Robo Grigorov.

O Vlastovi jsem věděla, že je uznávaným všestranným umělcem na poli hudebním, literárním a výtvarném. Ve všech těchto směrech jsem ohledně jeho tvorby absolutně nepopsaná deska a na koncert jsem se šla nechat unést prvním pocitem. Podle toho, co se mi dostalo z doslechu, jsem čekala spíše folkové podání svéhlavých textů za doprovodu kytary.

To Robo byl pro mě jiné kafe. Jeho první samostatná deska byla jedna z mých prvních teenagerovských a znala jsem všechny písničky z ní nazpaměť. Jeho provokativní výraz v obličeji i ve zpěvu byl zajímavým protipólem uhlazenějšího projevu populárních zpěváků „Mekyho“ Žbirky a Petra Nagye a vcházel po každém poslechu do mých dívčích snů...
Pak zmizel těsně před revolucí „za kopečky“, což bylo velmi překvapivé, neboť byl v té době velmi známý interpret, vystupující běžně i v televizi. Poslední zpráva, kterou jsem se o něm dočetla byla, že minulý rok natočil, už zase na Slovensku, CD Balady a že dostal za něj Aurela. A tak jsem byla zvědavá s jakým repertoárem a kapelou vystoupí.

Vlasta přijel oproti předpokladu s kapelou (kytara, basa, bubny). Stylově se pohybovali na hranici blues, rock, to vše říznuté jazzovými prvky. Kdyby neměl Vlasta tak svérázné texty a kytarista (vynikající Jaromír Panáček) nepředvedl tak specifické vyhrávky s kytarou, měla bych pocit, že poslouchám Krausberry. Kapela podle mě k Vlastovu expresivnímu hlasitému projevu sedla. K pozornému a pohodovému poslechu bych potřebovala židličku a svařáka, ale i tak mě Vlasta svým uvěřitelným výkonem příjemně potěšil a dala jsem si závazek návštěvy jeho dalšího koncertu.

Robo, také oproti předpokladu, přijel pro změnu pouze s kytarou (komentoval to návratem k folkovým začátkům, více z něj moderátoři ohledně kapely nedostali) a zpíval převážně věci z prvního svého alba a zpíval je velmi vypjatě. (Viditelná věc, kterou oba interpreti mají společnou.) Do všech písní šel „naplno“ což nebyl ve všech případech nejšťastnější způsob interpretace. Zatímco v písni „V životě sa musíš zkúšať sám“ se mu podařilo ve mě úspěšně vyvolat pocit, že se taky musím vyzkoušet (a aktivně jsem se pustila do výzkumu, toho co bylo nejblíže na vyzkoušení – sklenička whiskey :-)), písničce Dvaja, by více klidu a míru neuškodilo. Možná se Robo za své city stydí, možná chtěl „zaplnit prostor“ ke kytaře, ale pro mě nejvíce z písně vystupovala snaha ukázat se ve zpěvu než samotné sdělení, které interpretoval. Nejvíce to bylo viditelné dále v případě dvou převzatých písní od Dylana (Knockin' on Heaven's Door ) a Hendrixe (No Woman No Cry), které jsem viděla interpretovat ostatní interprety mnohem osobitěji a přirozeněji.
Naštěstí příjemnější momenty v koncertě převážily. Dokonce jsem se přistihla při zpěvu některých písní, aniž bych tušila, že si je pamatuji po těch letech..:-)

A ještě k diskusi. Pozvat si na jeden večer tak rozdílné osobnosti jako jsou právě Vlasta – „ikona“ disentu a Robo - „floutek“ slovenské populární hudební scény, může být nebezpečné. Každý z nich byl nebo je svým způsobem rebelem ve své, úplně jiné, oblasti. (Docela by mě zajímalo, koho a proč tohle spojení napadlo.)
Když vezmu v úvahu, že první z hostů, hodně svých pocitů uvedl ve svých dílech a druhý nechce o svém životě příliš prozrazovat, měli před sebou moderátoři pořadu hodně tvrdý oříšek.

Diskuse vyzněla ve prospěch Vlasty, vlastně ještě než dosedl. S celou svojí tvorbou, ale hlavně životním postojem, je obdivuhodný člověk a prakticky nikdo si do něj netroufl rýpnout (ne že by jeho hudební výkon ten večer byl úplně dokonalý). Popis jeho (nedobrovolného) odchodu z České republiky a život v zahraničí byl přijat s patřičným pochopením.

Moderátoři původně pochází spíše z undergroundového hudebního prostředí a během debaty dali několikrát svým postojem najevo, na kterou stranu diskutujících se kloní. Robo tak neměl jednoduchou pozici a musel odpovídat na otázky: Proč je takový jaký je, proč odešel ze Slovenska těsně před revolucí, když se hrál v televizích a byl režimem preferovaný zpěvák, proč zpívá a skládá povrchní muziku, proč nad tím nepřemýšlí.
Robo, celkem překvapivě odpověděl, že emigroval, protože v televizi nemohl zpívat písničky, které chtěl, ale jen ty, co mu schválili a vadila mu nesvoboda. (Moderátoři nevěřícně kroutili hlavou). O samotné emigraci moc neřekl. U muziky přemýšlí do té míry, aby mu hudba i texty sedly, není žádný intelektuál, ale nemyslí si, že slova významných slovenských textařů jsou úplně špatné. Posluchači jsou různí a každý si přeje poslouchat jiný druh muziky. Interpretovat se snaží vždycky maximálně profesionálně a je mu jedno, kde zpívá.

V tomto okamžiku došlo k vrcholu diskuse, když moderátoři celkem zbytečně podali otázku, jestli tedy dobře chápou, tak Robo svoji účast na Festivalu politické písně nevnímá jako chybu. Což byla nejspíše poslední kapka do poháru trpělivosti zpěváka, který zatlačen do role „špatného chlapce u stolu“, kapituloval a odpověděl, že „svoji účast na festivalu za chybu nevnímá, šel si jenom zazpívat“.
Na protest proti tomuto prohlášení vstal bubeník z Vlastovy kapely a chystal se odejít. Situaci namísto moderátorů, kteří se zmohli na často opakovanou větu: „Diskutujeme, nerozčilujte se“, urovnal host pořadu Vlasta Třešňák.

Určitě by bylo zajímavé se dozvědět, co se dělo „pod pokličkou“ slovenské populární scény v době před revolucí, konkrétně, co tam prováděl Robo Grigorov. Jinak mi není jasné, proč se do něj moderátoři tolik opírali, především Mišo Kaščák. Rozebírání rebelství s morálním aspektem bych uvítala v jiném pořadu se zkušeným moderátorem. V Ladí Neladí mě především zajímá, kdo a jak zpívá na živo, co jej k tvorbě inspiruje a kam chce směřovat. (Kupříkladu o desce balad Roba Grigorova jsem se nedozvěděla prakticky nic)

Tentokrát jsem opravdu zvědavá, jak Česká televize zvládne sestřih debaty, protože aby byla nad věcí, nedá se použít většina natočeného materiálu..

Co takhle použít v prostřihu mezi hudebními čísly záběr na koťátka, jak bylo běžné v době totality, mezi pořady v televizi? Anebo raději záběry dvou líbajících se mladých dívek, které se usadily za debatujícíma a během večera se hezky „rozjely“? Je to sice trochu provokativní, ale zvládnuté velmi harmonicky..:-)

Fink different

Asi bych neměl zase začínat citátem, ale "nemohu jinak"... =)

Hm, prostě jsem se ocitl na žebříčku trendovosti hned za ústeckým Kolumbem. Budu si muset vymyslet nějakou kapelu, co ještě nikdo nezná a postnout o ní na svůj blogísek. Nevíte o nějaký?
(Destroyer)

O té kapele, která by se dala objevit, fakt nevím, ale myslím, že tomu zvolání rozumím. Na internetu je skutečně těžké napsat o jakémkoliv vlastním objevu, aniž být vám brzy někdo další nenapsal, že tu skupinu už zná dávno, což je způsobeno dílem googlovskou gravitací témat a dílem vysokým počtem posluchačů, kteří desky neposlouchají pro radost z poslechu, ale pro radost z překonávání rekordů.

Naštěstí tu pořád zůstává nějaký prostor pro psaní o deskách, které všichni slyšeli, ale nikdo o nich nic nenapsal. Tedy česky. Nebo aspoň skoro nic.

Tak třeba Fink. Na recenzi pro NMM už je asi fakt trochu pozdě (asi tak dva měsíce =), ale to mi nezabrání v tom, abych něco málo nenapsal sem. A nebude to recenze, bude to promo. =)

Fink je Finn Greenall a je rarita. Nevzpomínám si totiž momentálně na žádného dalšího DJ, který by vydával folkové desky. Navíc to je u tradičně (mno...) elektronického labelu Ninja Tune. Fink tam organizovaně dýdžejoval tak dlouho, až ho ta dokonalá umělá hmota přestala bavit, a tak oprášil rodinné dědictví, což byla kytara, posléze sehnal dva kumpány a začal hrát téměř čistě akustické písničky, ve kterých byste jen těžko hledali nějaký rotující kus vinylu. (Naopak i bez hledání tam můžete narazit na písničku Model původně od Krafwerk, ale to trochu odbíhám.) A vida - ono to funguje!

V Anglii se už sice stihl dostat i do pozice komerčního zaprodance, protože písnička This Is The Thing se dostala do TV reklamy, ale nezdá se, že by to jemu samotnému nějak vadilo.



Jako určité doporučení desky Distance and Time jsem bral i producentskou účast Andy Barlowa (jak je vlastně možné, že čím je Lamb rozpadlejší, tím víc Andy i Lou Rhodes směřují k akustické hudbě?), i když ten zůstal docela v pozadí, kde se staral hlavně o technické a zvukové záležitosti a do samotných písniček příliš nezasahoval, takže zůstaly sympaticky komorní a přitom často docela úderné. Vlastně se trochu divím, že z téhle desky nemá Selfbrush komplexy...

Ale co bych se to snažil popisovat, když to dokonale popsal už samotný Fink v jednom rozhovoru:

'Blueberry Pancakes totally sums up my music now,' says Greenall. 'It's acoustic but heavy-sounding, it's got a dub feel without being a reggae track, and it's intensely close to me. I'm cool with laying my soul bare.' ... 'I like songs that sound like something could explode at any minute.'

Z pro mě nepochopitelných důvodů tohle rozchodové drama odvyprávěné od stolu (Tom's Dinner anyone? =) v restauraci "where it all began for us" vyšlo jen jako béčko singlu, takže k němu neexistuje žádný klip a budete se muset spokojit s velmi lo-fi záznamem z koncertu, ale ten mizerný zvuk tomu přidává na autenticitě! =)



Blueberry Pancakes

I really miss your blueberry pancakes
I don't buy maple syrup in Asda no more
Sunday morning cooking em up
wearing my t-shirt, I’m lifting it up

And now I’m in the Holly Bush baby, the Holly Bush
The Holly Bush baby
Sitting at the table where it all began for us...

And everything else is momentary and
Everything else just stops

I'll have another pint of Stella please Brooke
And I remember before this place was so cool and so full and
I remember you wearing a yellow t-shirt
and you had a friend, I was dying to meet her and we did
back in the day

And now I’m in the Holly Bush baby, the Holly Bush
The Holly Bush baby
Sitting at the table where it all began for us...

And everything else is momentary and
Everything else just stops

Everyone else is secondary
Everyone else is temporary
and I read into the letter that is filled with beauty
the beauty of what was, what is, and what won't be

Sitting at the table where it all began for us...
Sitting at the table where it all began for us...

Dorotka a publicisté

“Chcete od mne radu, ale neumíte se vypořádat s neznámým. Hmmm. Tak vám budu muset říct něco, co už víte, ale aby to znělo nějak objevně. Což je běžný postup. (...) Vy nemůžete vidět to, co vidím já, protože vy vidíte to, co vidíte. Vy nemůžete vědět to, co vím já, protože vy víte to, co víte. To, co já vidím a co vím, se nedá přidat k tomu, co vidíte a víte vy, protože to není stejného druhu. A ani to nemůže nahradit to, co vidíte vy a co víte vy, protože to by znamenalo nahradit vás jako osobu.”
“Moment! Mohl bych si to zapsat?” ptal se Arthur a nervózně šmátral v kapse po tužce.
“Můžete si to vzít na letišti. Mají tam toho plné regály,” odpověděl stařec.
“Vážně?” zklamaně zareagoval Arthur. “A neměl byste něco, co by bylo třeba charakteristické pro mě?”
“Všechno, co vidíte, slyšíte nebo jakýmkoli způsobem prožíváte, je charakteristické pro vás. Vy si vytváříte vesmír podle toho, jak ho vnímáte, takže všechno ve vesmíru, co vnímáte, je charakteristické pro vás.”
Arthur se na něho pochybovačně podíval. “To taky dostanu na letišti?”
“Zkuste to,” řekl stařec.

Mohlo by se zdá, že tenhle kus textu z posledního dílu Stopařova průvodce (Převážně neškodná) sem kopíruju jen tak, ale nebojte se - je tu určitá souvislost. Já se k ní časem dopracuju a někteří (trpělivější) čtenáři taky... =)

Dorota Nvotová + Miou Miou (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 4.10.2007

Natáčení dalšího dílu ne-zcela-pravidelného hudebního TV pořadu tradičně zahajovali reprezentanti Slovenska, což byla Dorota Nvotová se skupinou. A stejně tradičně mě překvapilo, že to bylo úplně jiné, než jsem předpokládal na základě povrchních dojmů. (Všimněte si, že toto je nenápadná pochvala autorům pořadu =) - skutečně plní roli prostředníka Cz/Sk a ukazují nám Čechům, co se na Slovensku děje.)

Dorota Nvotová (a spol.)

Dorotu Nvotovou jsem si pamatoval především z ukázek z filmu Děvčátko,
které mě svého času nedokázaly přesvědčit, že bych měl na film zajít od kina. Místo toho mě přesvědčily, že Dorota Nvotová je extrémně mladá, drzá a nesympatická holka, takže když jsem o něco později zjistil, že i zpívá, tak jsem se vůbec nesnažil zjistit, jak to zní ("beztak nic neumí a má jenom protekci") a kdyby nebylo Miou Miou, tak by u toho i zůstalo. Jenomže já tam byl, takže už vím, že Dorota Nvotová je mladá (ale už ne tak nesnesitelně =), svérázná a svým způsobem sympatická holka.


Dorota Nvotová ve Fabricu (ukradená z ov-kluby.net)

Tak především jsem si myslel, že Dorota bude jenom "herecky" zpívat, jenomže ona zpívala docela sebejistě a naprosto samozřejmě a energicky se doprovázela na klavír. K tomu všemu jí dopomáhala tříčlenná doprovodná skupina v tradičním obsazení (bicí, basa, kytara), která byla trochu upozaděná, nebo vlastně spíš upostraněná. =) Pánové byli nahuštění v jednom chumlu na jedné straně pódia, takže druhou půlku měla Dorota sama pro sebe, ale moc toho nevyužívala. Téměř celý koncert totiž seděla za klávesami, které měla natočené tak, aby především dobře viděla na skupinu, takže k divákům vlastně seděla bokem a její přidrzlý výraz zpočátku dělal dojem, že jí publikum může být ukradené. Brzy se ale ukázalo, že je to jen zdání, protože když mezi písničkami zaslechla nějakou poznámku z publika, tak na ni začala spontánně odpovídat. Bezpečné místo za klávesami opustila jen na jednu písničku, kdy se vrhla dopředu k mikrofonu a chovala se tam jako suverénní francouzská rocková hvězda sedmdesátých let (samozřejmě s cigaretou v ruce), takže možná by to mohla dělat častěji, ale jak se později sama zmínila, tak jí pak v té písničce chybí to opuštěné piano.

Byl to vlastně takový rockově-písničkářský koncert. Skupina se do toho docela zostra opírala, ale svým způsobem byla nevyužitá, protože aranžmá byla poměrně jednoduchá (co jsem si všimnul, tak kytara hrála jen akordy na čtvrtky nebo osminky). Hudba byla prostě jen doprovod a všechno se podřizovalo zpěvu, takže i když hráli docela nahlas, tak to na sebe nepoutalo příliš pozornosti. Asi o něčem vypovídá i to, že později při besedě jsem měl problém si vzpomenout, kdo z hudebníků hrál na který nástroj. Jednoduše při koncertu nebyl žádný zvláštní důvod je sledovat. To byl asi jediný negativní prvek - ke konci už to bylo trochu únavné, protože chybělo nějaké hudební oživení.

Desku jsem stále ještě neslyšel a po tom, co jsem o ní zaslechl při debatě, mě to ani příliš neláká (prý je příliš "studiová" a stylově neujasněná), ale ta nová může být docela zajímavá. Dorotka právě trefuje aktuální vlnu prostořekých zpěvaček (Lily Allen, Kate Nash), jenomže je tu jeden podstatný rozdíl - u ní jsem měl na koncertě pocit, že jí rozumím, a teď nemluvím jen o jazyce. To podstatné z těch anglických textů většinou nakonec dešifruju, ale moc mě neláká poslouchat o tom, že kluci přepadli babku s igelitkou z Tesca, nebo zjišťovat, kdo vlastně ten dickhead. Zřejmě existuje nějaký drobný rozdíl, který způsobuje, že to tady působí věrohodně a navíc mě to i bavilo poslouchat, což je leckdy u osobních zpovědí dohromady těžko slučitelné. U některých písniček bylo poznat, že už jsou starší a že je psala někdy v rané pubertě, takže byly trochu naivní, ale moc to nevadilo, protože tam bylo cítit, že chce něco sdělit. (Srovnejte s Anetou, Dusilenkou, Annou K a dalšími, kde většinou netuším, o čem písničky jsou a proč vůbec vznikly.)

Začína tak vždycky šecko
bola som malé decko
vela otcov, málo mám
vraveli mi dávaj si na seba vždycky bacha
a poslušne som na klavíri cvičila Bacha
a bolo mi to na hovno…
(zkopírováno)

Je samozřejmě vždycky možné, že to v televizi bude vypadat jinak nebo že se ta druhá deska nepovede, ale naživo to všechno (snad až na ta nedotažená aranžmá) fungovalo perfektně. Byl to pro mně v Ladí neladí nejspíš nejlepší slovenský koncert, co pamatuju. Asi proto, že to nebyla ta tradiční slovenská salašnická recese - opravdu už nechci v LN vidět žádný další Jobusův karpatský projekt!

Miou Miou

Miou Miou byli původně hlavní důvod, proč jsem na tenhle koncert šel, ale pak se mi po přestávce nechtělo z vyhřátého klobouku, takže zhruba polovinu koncertu jsem proseděl mimo hlavní dění. Asi to byla chyba, protože když jsem se pak přemluvil a zvednul, tak se subjektivně zvedla i kvalita koncertu. =) Pak už mi nepřipadalo, že je to taková pohoda jako na desce, ale že je to (v rámci stylu) docela nářez. Bylo to ale přece jenom něco úplně jiného než Dorota.


Miou Miou ve Fabricu (ukradení z ov-kluby.net)


Beseda

Beseda na LN mívá značně kolísavou úroveň a tahle kolísala poměrně silně. Miou Miou zpočátku ani nechtěli odpovídat, protože "ty kecy nebudou nikoho zajímat", ale Petr Fiala zakročil s tím, že "na tenhle pořad se právě dívají lidi, které ty kecy zajímají". Pak se skupina přece jen trochu rozmluvila a dověděli jsme se například zajímavost, že součástí koncepce bylo, že skoro všichni členové začali záměrně hrát na jiný nástroj, než na který hráli před tím.

Dorota Nvotová odvyprávěla svůj životopis a něco o tom, jak začala skládat, a pak už překvapivě spíš mlčela a místo ní debatovala její doprovodná skupina.

Hlavním zdrojem roztrpčení Petra Fialy tu noc byli kritici. Totiž publicisté. Na tom, že nejsou kritici, se všichni tři shodli. =) Padaly totiž především obraty jako "pozitivní přístup", "silné refrény" a "líbí se mi tam to cinkání" (to byl myslím Roman Jireš), což Filiho příliš neuspokojilo, takže začal klást ironické doplňující otázky, na které ovšem nedostával odpovědi. Pavel Ovesný se místo toho zaplétal do vlastní vět s neuvěřitelně vysokou frekvencí výskytu slova "jakoby" a nakonec padla i klíčová informace, že publicisté nic nekritizují, jen si tak píšou o věcech, které se jim líbí, aby je zpopularizovali.

Výsledkem bylo, že když se konečně vypnuly kamery a mikrofony, tak se slovenský bubeník naklonil nad stůl a pateticky oznámil, že ho beseda dost zklamala. Že myslel, že se od odborníků dozví něco zajímavého o hudbě, kterou hrají, ale že to bylo všechno hrozně povrchní. Tím začala zřejmě nejzajímavější část, ale protože se už netočilo, tak nic z toho v TV určitě nebude. Diktafon jsem s sebou neměl a taky bych nerad vynášel "tajné informace", ale pro zajímavost bych tu měl aspoň pár útržků (záměrně bez udání autorů):
"Hudebníci od nás z těch debat pravidelně odjíždějí zklamaní."
"Jak vás může Fiala kritizovat, že tam nemáte silné melodie, když Mňága taky nikdy žádné nemá?"
"My jsme vlastně jenom amatéři, ale když tady vidím ty lidi, kteří se tím živí, tak mám dojem, že ty rozdíly nejsou tak velké."
"Ono se řekne popík, ale ty vole my na tom pódiu potíme krev!"

V tom sporu o kvalitu besedy se ale nemůžu přiklonit ani na jednu stranu. Naprosto souhlasím s tím, že debata byla tentokrát obzvlášť povrchní, ale na druhou stranu je od autora jakéhokoliv díla naivní doufat, že mu někdo jiný vysvětlí princip jeho činnosti. Takové věci se sice občas stávají, ale to jsou naprosté výjimky, protože k tomu, abyste mohli něco opravdu dobře zanalyzovat, tak to musíte dokonale poznat. A málokdo z posluchačů s písničkou strávil alespoň tolik času, jako její autoři.

Další problém se týká toho úvodního citátu. Hudbu každý vnímá jinak a má na ni vlastní názor, takže za moudrost pak přirozeně považuje to, co souhlasí s jenom názorem nebo představou, kdežto to, co se s ní rozchází, je úplná blbost. Z toho je myslím zřejmé, že stát se všeobecně uznávaným hudebním kritikem je prakticky nemožné. ;)

The weather forecast

Pokud bych měl udělat nějakou podobnou předpověď o účinkujících, jakou vždycky chtějí slyšet pořadatelé, tak by to bylo asi toto: Miou Miou mají slušné předpoklady k tomu, aby se na klubové úrovni prosadili v zahraničním zahraničí, ale asi budou vždycky trochu bokem. Naopak pokud by toho samého chtěla docílit Dorota Nvotová, asi by se musela nejdřív hodně změnit, protože hudba je příliš "obyčejná", a určitě zapomenout na slovenštinu, ale pak už by to zase nebyla ona. Naopak na ČS území je na tom asi lépe. Už teď je vlastně takovou slovenskou Tori Amos a má potenciál k tomu, aby se někdy v budoucnosti stala národní institucí typu Hany Hegerové - ale to jen za předpokladu, že ji taková role bude bavit, což v jejím případě nemusí být úplná samozřejmost. =)

Jsem docela zvědav!

Obsluhoval jsem národní stereotypy

Češi jsou prý nejateističtější národ v Evropě, ničeho si neváží a mají úvolněnou morálku.



Naproti tomu Poláci jsou prý silně věřící, bojují proti potratům a vůbec vyznávají tradiční rodinné hodnoty a cudnost.



Sociolog aby se v tom vyznal! =)

Nevypínáte?

A jak se vám vlastně líbí nový orffí klip?



Myslím, že po vizuální stránce je to jeden z nejhezčích českých "indie" (kategorii berte s rezervou) klipů, ale choreografie je občas trochu zvláštní a hlavně mi tam chybí něco navíc, co by udrželo pozornost ospalého televizního diváka - třeba nějaký souvislejší děj. (Nebo mi něco uniklo?)

Každopádně jsem ale rád, že se u nás (a na Slovensku) něco takového točí, protože jinak české klipy často vypadají spíš jako domácí video točené na VHS. Teď jen aby to taky někdo pustil v TV...

Radioheadness

Nevím, jak ve zbytku světa, ale na hudebním webu minulý týden fakt jednoznačně vládl Radiohead. To, že na Last.fm půjde v žebříčku interpretů na první místo, jsem předpokládal, ale že v žebříčku tracků obsadí celou první desítku a že tu desátou písničku si poslechne téměř třikrát (!) víc lidí než jedenácté "Stronger" Kanye Westa, to už bylo silně nad plán.

Dokonce se stalo něco neuvěřitelného - Radiohead se na Last.fm dostal i na první místo metalového žebříčku, který je z nepochopitelných důvodů vedený po jménem Czech Republic Chart. ;)

Stručně řečeno co se týče vyvolaného rozruchu, může být Radiohead spokojen. Teď bude ještě zajímavé sledovat, jak celá akce dopadla finančně.

Obal k downloadu

Nová deska Radiohead "In Rainbows" vyšla jako download 10.10., takže dnes už ji zřejmě všichni fanoušci mají, ale něco jim ještě chybí - obal. Těžko říct, jestli to Radiohead udělali z vypočítavosti, aby si víc lidí koupilo i CD s bookletem, nebo to jen podcenili, ale každopádně na webu k desce chybí nějaký pořádný obrázek obalu.

A to je voda na mlýn internetové komunity, která je u Radiohead pořádně silná. Zatímco Jaromír Nohavica zorganizoval k obalu ke své mp3 desce "Pražská pálená" soutěž, tak Radiohead nic neorganizují a neoficiální soutěž se rozběhla i tak. A je docela zajímavé, jaké roztodivné obaly lidé navrhli.


Penny Arcade?! =)

V Brazílii když jsem byl...

Nebudu zde nic zastírat; Gilliamův Brazil je jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Ve spoustě věcí jeho děj překonává mé nejhorší obavy a očekávání, snad proto na mě působí tak ehm... "konejšivě" =).

Jeho bližší představování je asi nošení dříví do lesa. Každopádně pokud máte náladu, tak dnes večer na ČT2.

Amerika v Praze a naopak

Krátká zpráva od amerického dopisovatele ps:

a hele, koho jsem před chvilkou neviděl v americké reklamě...



ostatně, těch reklam natočených v Praze je tady více... nějak to jde poznat, že to není amerika...

což mi připomíná... proč jsou poslední dobou všechny klipy z Prahy o tom, že městem běží dítě a zpěvák/zpěvačka kapely za ním?


Editors - Smokers Outside The Hospital Doors


Dolores O'Riordan - Ordinary Day

Hm, hm, hm...

Nisos + Hm... @ klub Templ, Ostrava, 3.10.2007

Bývalý ostravský klub Boomerang nebyl z hlediska prostoru ani zdaleka ideální. Celý sál měl dost nešťastný tvar, pódium bylo příliš na kraji a ještě tam překáželo pár sloupů, takže pokud na koncert přišlo více lidí, tak polovina nic neviděla a bylo komplikované kamkoliv se dostat (tj. k baru nebo na záchody). Přesto byl Boomerang MNOHEM lepší než sousední klub Templ, který by ho měl dramaturgicky nahradit. Přízemní část Templu má tvar dlouhé nudle, kterou navíc v prostřední části zúžuje bar, takže když k tomu připočtete nějaké ty stolky a židle, tak už je slušně zaplněný. Jako poklidná kavárna pro třicet lidí by byl asi ideální, jenomže on je to prý klub, takže by se tam měli vejít taky diváci, a to už je vážný problém - tedy pokud nechce pořádat koncerty pro třicet lidí.



Ve středu tam bylo víc než třicet lidí a to poměrně podstatně. Trochu mě to překvapilo, protože skupina Hm... přece jen není až tak masová záležitost, ale ukázalo se, že to je drobné nedorozumění. Většina lidí totiž přišla na skupinu Nisos, která večer zahajovala.

Nisos
To pro mě bylo trochu nepochopitelné, protože by mě v životě nenapadlo, kolik fanoušků může mít řecká folklórní skupina z Ostravy. Brzy jsem si všimnul, že na jevišti sedí mimo jiné i Nikos Kuluris s klarinetem a u jednoho stolku v publiku pro změnu pár dalších členů skupiny Kryštof, takže jsem pojal nesprávné podezření, že tady hraje B-tým Kryštofu pro své fanoušky, ale podle koeficientu průměrného opálení návštěvníků to byl spíš koncert pro řecké rodáky a příbuzné nadšence.

Fanouškem lidové hudby z okolí Středozemního moře jsem tedy nikdy nebyl a koncert na tom nic nezměnil, ale jinak to vypadalo, že všechno zní tak, jak má, a to přibližně hodinu a půl.

Hm...


U studánky

Pak se na scénu nenápadně připlížili Hm... a začali si připravovat vybavení a zvučit, což bohužel zabralo další hodinu a čtvrt, během které se nad scénou výhružně vznášela mentální projekce bývalého člena Milana Caise a cosi strašlivého naznačovala zvukaři. Výsledkem bylo, že když Hm... začali ve 22:45 hrát, tak už v klubu bylo místa tak akorát, což bylo na jednu stranu příjemné, ale na druhou stranu škoda.


Znáš dálku

Pak už šlo ale naštěstí všechno jako na drátkách. Hm... hráli a zpívali, diváci poslouchali (tedy většinou - jeden myslím o půl dvanácté na chvíli usnul =) a všechno to mělo atmosféru koncertu pro studenty filozofické fakulty. Osobně je mi trochu líto, že už pár let s Hm... nevystupuje Ondřej Anděra (aka Sifón z WWW), protože jeho beat-box dodával hudbě trochu aktuálnější zvuk. Od té doby spíše přibývá staromilských vícehlasů a předválečné poezie, takže Hm... se blíží až k retru Ondřeje Havelky, ale přesto mě pořád (kupodivu =) baví. Asi proto, že vždycky vypadají, že to baví i je a že si rádi hrají i hrají. Ale taky by to mohlo být tím, že v Ostravě koncertují poměrně zřídka, takže si každého koncertu musíme vážit. =)


Liják tvého těla (nekompletní)

Klára ve vleku událostí

Možná tomu nebudete věřit, ale naše multinázvové hudební seskupení po delší době opět vytvořilo hudební nahrávku.

Protože se naše původní tvorba dlouhodobě nemůže dostat z bludného kruhu předělávání, tak jsme se vrátili k osvědčeným coververzím a během dvou víkendů jsme dali dohromady jednu pozapomenutou letní písničku od Mňágy, která teď už jako Mňága moc nezní. =) Pak jsme další dva týdny teoretizovali, co by se tak ještě dalo vylepšit, ale nakonec mi došla trpělivost. Stejně bychom měnili jenom drobnosti a léto už je nenávratně pryč, takže na co čekat...?

5fold: Nejvíc se Klára těší na neděli (mp3 256 kbps / 5,8 MB)

(k dispozici taktéž jako 128 kbps stream na Last.fm)

Kouzelná liška

Některých věcí si člověk všimne až po letech a stejně se diví... Třeba takový chat s Pavlem Liškou:

martin: zdravím,mě by zajímalo,jak jste se dostal před časem zfilmování klipu s Mylene Farmer

Pavel Liška: byl jsem kdysi na konkursu, ani jsem to neviděl a rád bych, kde to můžu vidět???

Třeba tady, Pavle! =)



Realizace: Michael Haussman
Rok: 2000
Délka: 4'25
Scénář: Mylène Farmer
Produkce: Requiem Publishing a Stuffed Monkey
Náklady: přibližně 900 000 franků
Délka natáčení: 3 dny
Místo natáčení: Praha
(Podrobnosti zkopírovány z elle-mylene.blucina.net)

YouTube killed the MTV star (nebo obráceně)

(...) mám pocit, že v tom malém rozlišení na webu se tam hodně věcí ztrácí. Ale nemám strach, že bych to časem neuviděl taky někde v televizi... =)

Poslední dobout je to tu samá citace, ale tentokrát jsem to dostal na vyšší úroveň, protože cituju sám sebe. =) Výroku jsem se dopustil v komentářích ke klipu Michela Gondryho k písničce Paula McCartneyho "Dance Tonigh" přesně 14/6/07 8:46 odp. Mezitím uplynuly přibližně tři měsíce a s politováním oznamuji, že mi předpověď nevyšla. Za celou tu dobu jsem ten klip ani jednou neviděl ani v jedné televizi a to je přitom přepínání (všimněte si drobné nuance - nepíšu "sledování" =) hudebních kanálů na Astře moje oblíbená činnost v reklamních pauzách.

To je možné vykládat dvěmi způsoby...

Mohlo by to být definitivní upozornění, že šedesátá létá fakt doopravdy úplně ultimátně skončila a Paul McCartney je pro mladou generaci tak katastrofálně mimo, že mu na obrazovku už nepomůžou ani Gondry a Natalie Portman.

Druhý výklad by mohl souviset s Karlovým článkem Nový úsvit videoklipů na MS - management Viacomu marně vzpomíná, co znamená "M" ve zkratce MTV a pozici MTV postupně nahrazuje internet a třeba právě YouTube.

Podle třetí teorie by mohly být pravdivé obě předchozí.

Zbývá si už jen počkat na dobu, kdy rozlišení a kvalita videa na YouTube dosáhnou alespoň dnešních televizních norem, protože zatím tomu přece jenom něco chybí. Rád bych se dopustil nějakého odhadu, kdy to bude, ale po tom fiasku z úvodu si netroufám... Stačilo by slovo "brzy"? =)

Boty s fajfkou

Občas je zajímavé, jak na různých místech postupně narazím na různé zprávy, které spolu nakonec nějak souvisejí. Třeba jenom trochu, ale přece...

První historka je už z jara. Jmenuje se "Muchow versus Berdych" a dotáhla do téměř do všech novin a dokonce i do zpráv na Nově!

Takže si to trochu zopakujme:

Aha

Patrně inspirován lednovou sázkou tenistky Marii Šarapovové s basketbalovým géniem LeBronem Jamesem odhodlal se také český muzikant Jan P. Muchow (35) jít do »běžeckého« souboje. Vybaven novým systémem Nike+ (čip v botě propojený s iPodem, načítající uběhnuté kilometry) včera předložil svou výzvu české tenisové jedničce Tomáši Berdychovi (21): „Pojď se poměřit, kdo z nás dvou do prvního máje naběhá víc!“

Bývalý fotbalista Muchow jde do souboje odvážně a takřka z voleje, bez většího tréninku. „Pár kilometrů jsem uběhl, ale ne moc,“ přiznal. Berdych, pokud výzvu přijme, tedy dost možná zachrání čest tenistů, protože Šarapovová v lednu, i když na Australian Open přežila až do finále, prohrála s Jamesem »o parník«. Čip jí ukázal 74,8 km, zatímco LeBron v NBA odběhal 112,6 km!

Ona mu teď při zápase bude muset sloužit jako podavačka nápojů. „Chci taky, aby byl v banku nějaký skutek, ale musíme ještě dojednat ,co to bude,“ řekl Muchow.

Závěr celé akce už takovou publicitu neměl, ale výsledek jsme se nakonec přece jen dověděli...

Musicserver

Pokud sledujete televizi, možná vám neunikla krátká sportovní zpráva: Jan P. Muchow se vsadil s tenistou Tomášem Berdychem o to, kdo uběhne víc kilometrů. Druhá polovička Ecstasy Of St. Theresa Kateřina Winterová mně po našem rozhovoru prozradila, že Mouchovi moc nadějí na výhru nedává. (...)

Jak dopadla tvá sázka s Tomášem Berdychem?

Já jsem naběhal sto sedm a Tomáš pětašedesát kilometrů, takže jsem to vyhrál. (smích)

Co tě k tomu vedlo? A proč ta medializace na televizi Nova?

To jsem taky koukal, ale nemohl jsem to ovlivnit. Ono šlo spíše o Tomáše, že je mediálně vděčný a nebyla to taková zásadně vážná zpráva, takže Nova se toho velmi ráda chopila. (smích) A co mě k tomu vedlo? Na to mám snadnou odpověď. Byla to pro mě výzva, hec, protože jsem dálky nikdy neběhal a spíš je nenáviděl. Byl jsem jen zvyklý na sprinty ve fotbale, který si s kamarády chodím zahrát třeba dvakrát do týdne i dnes, ale jinak jenom sedím ve studiu.

Osobně jsem byl z celé akce trochu rozpačitý. Předpokládám, že to měla být v první řadě taková zábavná akce a teprve v druhé řadě (a spíš podprahově) reklama, ale z toho pohledu to moc nevyšlo, protože z toho zahájení ta reklama až příliš koukala a asi proto byl pak závěr mediálně trochu rozplizlý.

Uplynulo pár měsíců a v Reflexu vyšel rozhovor s Romanem Týcem úplně o něčem jiném. Kromě jiného o několik let starém videu s krádeží policejních čepic přímo z hlavy.

Tohle video se nějak dostalo k lidem od firmy Nike. Najednou se mi ozval její marketingový ředitel, že by se se mnou potřeboval sejít, ale neřekl kvůli čemu. Sešli jsme se a ten chlápek byl překvapivě v pohodě. Do ničeho mě netlačil, nechtěl, abych něco konkrétního dělal ...

Ale mělo to háček.

Mělo. Prý by se mu líbilo, kdybych při braní čepice měl na nohou jejich tenisky. Nový model. Doma jsem si pak říkal: co je tohle za svět? Nadnárodní firma chce zaplatit můj "útok na veřejného činitele". Pro mě to znamenalo vyrovnání s tím, že mě buzeroval nějakej kretén s placatou hlavou, aniž by byl v právu, a ta přiblblá čepice byla pro mě symbolem zneužívání moci. Navíc v uměleckém světě jejich kradení postupně brali jako performanci, akční umění a způsob mého projevu. Vysvětloval jsem to všechno šéfovi marketingu s tím, že pro něj je to jen způsob, jak jiným kanálem zviditelnit značku. Nemohl jsem ručit za to, jak se to celé přetaví a že v důsledku to pro ně nemusí znamenat žádnou reklamu. On ale trval na tom, že se mu líbí, co dělám, a chce mě podpořit.

Zajímavé, ne? Dřív byly propagační akce Nike jaksi decentnější - možná až moc. =) Docela by mě zajímalo, jak pak dopad obou akcí zhodnotila firma. A vlastně i to, jestli ten pán v pozadí je pořád ten samý, ale to jsem se zatím nedověděl. Třeba to přijde zase za pár měsíců. =)

Ukrást správnou melodii

Miloš Štědroň na webu časopisu Týden:

...pamatujete si Sandokana? Ten seriál? (...) Titulní melodie se shoduje s Monteverdiho mší. Náhodná, nicméně shoda v osmi taktech. Takových výpůjček najdete mnoho. Prvních čtrnáct tónů z Noci na Karlštejně od Karla Svobody, ono "Já ač mám spánek bezesný, mně včera sen se zdál", se shoduje s loutnovou tabulaturou ze šestnáctého století, kterou vydal Jiří Tichota v roce 1968. Tu krásnou mollovou dominantu hned tak někdo nevymyslí... Následují dva segmenty z Marseillaisy: "Řekl lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál" a potom ještě kus trampské Ascalony. Ale nechme Svobodu spát, byl to vynikající hitmaker a jeho úlohou je umět ukrást správnou melodii ve správnou chvíli na správné místo. A to on dovedl výborně. Já o to také neustále usiluji.

Mistr a vykladači

Je mnoho důvodů, proč se vracet k ruským a sovětským klasikům, u Bulgakova je to mimo jiné i pro jeho nikdy nekončící boj s černou magií praktikovanou bolševickou garniturou. Osudy spisovatelů, těch dobrých, žijících a tvořících v sovětském Rusku, jako by měly podobný scénář. I když Bulgakov sám nezakusil pohostinní Solovek a podobných sovětských gulagů, vibrace zla, které šířil sovětský režim, vnímal velmi citlivě. Svět, ve kterém žijí hrdinové románu Mistr a Markétka, je Reaganovou "říší zla" a Woland je zde tím, který určuje pravidla hry. Hlavním tématem díla je všeobjímající strach, denní chleba Rusů, strach jako jako skutečná zbraň hromadného ničení, jehož důsledkem je pak chandra, ta záhadná nemoc duše ruského člověka, strach, který může a musí být překonán.

Tohle je text z přebalu knížky "Mistr a Markétka" Michaila Bulgakova a řekl bych, že knížku příliš nevystihuje. Je až nepochopitelné, jak může někdo psát komentář ke knížce, protože ho zřejmě zaujala, a přitom si ji oblíbil výhradně kvůli věcem, které si do ní sám projektuje a v knížce vůbec (nebo skoro vůbec) nejsou. Ostatně ani obal mi s obsahem knížky příliš nekorespondoval.



Ano, dostal jsem za domácí úkol doplnit si základní vzdělání trochou literární klasiky a bylo to poučné, ale vůbec mi není jasné, jak se klasikou stala, protože bych měl ke knížce spoustu připomínek všeho druhu. Přesněji řečeno mám dojem, že klasikou se stala hlavně proto, že je z ní cítit nechuť k sovětskému režimu, což v určité době spousta lidí potřebovala slyšet, ale jako celek je knížka nedotažená. Na druhou stranu právě ty její nedostatky jsou na ní nejzajímavější a dodávají ji osobitost. Čím by byla bez všech svých proslulých chyb? =)

Původně jsem o knížce z doslechu věděl jen to, že je to paráfráze na Fausta a považoval jsem ji za psychologické drama ruského typu - no prostě něco jako Zločin a trest. Ostatně už ten název... Chyba! Mistra a Markétka je především fantastická a neuspořádaná satirická groteska s náznaky hororu z tehdejší žhavé sovětské současnosti. Obsahuje sice i další podstatné roviny, ale ty jsou většinou zatlačeny do pozadí.

Co je pro knížku naprosto charakteristické, to je neuvěřitelného množství vedlejších postav a epizod, které se vůbec netýkají hlavní dějové linie - pokud tam tedy něco takového vůbec existuje, protože zhruba do poloviny knížky jsem tápal, co se z toho vlastně vyvine.

Prakticky v každé kapitole se objevují nové a nové postavy, které se krátce setkají s bandou tajemného cizince - údajného varietního kouzelníka Wolanda - a stane se jim něco strašného nebo alespoň divného (předsedu literární organizace přejede tramvaj, ředitel varieté je přenesen na Krym, konferenciér představení přijde dočasně o hlavu, spousta dalších osob postupně končí na psychiatrii, ...) A my, čtenáři, sledujeme, jak se tyhle karikatury pitomých, ale v podstatě nevinných sovětských občanů stávají jedna za druhou směšnou obětí nepochopitelných událostí. Z donucení se stáváme turisty na lehce násilném poznávacím zájezdu Moskvou třicátých let. Moskvou, ve které jezdí tramvaje, hrají gramofony, berou se úplatky, místo s bony se šmelí s dolary, za které je možné v sovětské verzi Tuzexu kupovat mandarinky, pojídají se protekční jídla, tají milenky a na to všechno se snaží dohlížet neurčitá vyšší moc. Neurčitá, protože do děje prakticky nezasáhne, teprve na konci dojde na nepovedenou přestřelku a dovíme se něco málo o tom, jak probíhalo vyšetřování celého "případu" tajemného cizince.

Epizody se zatím vrší jako záběry v dokumentu, ale nevytvářejí žádnou jednotnou linii ani dramatický oblouk, dokonce ani není jasné, kdo je hlavní postava. Kdyby několik kapitol z první poloviny knížky beze stop zmizelo, tak by se sice ztratila spousta té ruskosti a dokumentárnosti, ale ději by to nijak neublížilo. Jakýsi řád se objevuje teprve po sto stranách (! - celá knížka jich má dvěstěpadesát), kdy se v ději konečně objevuje první titulní postava bezejmenného spisovatele Mistra, autora zcela vážného a psychologického románu o osudném váhání Piláta Pontského, který v knize průběžně střídá samotný moskevský děj.

Mistr je podle všeho sám autor, kterého psychicky ničí jeho vlastní román (sám Bulgakov údajně rozepsanou knihu poprvé spálil a později ji napsal podruhé) a především jeho odmítavé přijetí - tedy vlastně nepřijetí, protože už samotné biblické téma je v socialistickém státě samozřejmě společensky zcela nevhodné. Satira na poměry v tehdejších literárních a divadelních kruzích je vůbec jedním nejvýraznějších témat. Působí to sbírka Bulgakových utrpěných křiv, který si prostřednictvím románu konečně vyřizuje osobní účty (později například Markétka v noci roztříská kompletní vybavení bytu jistého literárního kritika, který Mistra před časem tvrdě zkritizoval) a místy to dokonce to vypadá, že by některé literární postavy mohly mít konkrétní předobraz. Kolik asi bylo v Moskvě předsedů literárních organizací a kolik vrátných bylo v Domě spisovatelů?

"Tak tedy, když si chcete ověřit, jestli Dostojevskij je skutečný spisovatel, budete na něm žádat průkaz? (...) Spisovatele přece nepoznáte podle legitimace, ale podle toho, jak píše."

Zajímavé je, jak jsou všechny postavy až neuvěřitelně ošuntěle ruské - a to včetně dábelské skupiny. Toho slova si všimněte - "skupiny". Bulgakov se nespokojil s jedním ďáblem, ale podobně jako u Tarkovského v Solaris se u něj projevuje nějaký sovětský kolektivistický virus, který autorovi brání vystačit s jednou postavou, takže Wolanda doplňuje čtyřčlenná squadra pomocníků, kteří nakonec obstarávají většinu "práce" a samotný maestro (nezaměňovat s Mistrem! =) se při všech extempore drží spíše v pozadí jako pozorovatel.

K úplnému obratu v optice vyprávění dojde teprve po příchodu Markétky na scénu (kolem strany sto čtyřicet - tedy kousek za polovinou knihy!). Autor začíná sledovat její příběh a najednou zjišťujeme, že ďábel jí vlastně pomáhá a že celá ta ďábelská parta je docela sympatická. Její členové mezi sebou neustále žvaní o nesmyslech, podvádějí při hraní šachů, sázejí se, kdo umí líp střílet a vůbec se nechovají jako ztělesněné zlo, ale spíše jako parta recesistů na výletě, která kolem sebě šíří zmatek, ale hlavně se u toho baví. (Je zastřelen pouze jeden tajný agent!) Vůbec se nezabývají mystikou a vyššími cíli, žádné úpisy krví, zaprodané duše a věčné zatracení, jen rozdávají lidem falešné bankovky a elegantní šaty z dovozu, které ale brzy mizí, takže místo věčného zatracení mají postižení jen ostudu.

Podstatný rozdíl proti úvodu z přebalu je ale v tom, že Woland vůbec neurčuje žádná pravidla. Pravidla hry určuje sovětská společnost, kterou podle všeho Woland přijel po dlouhé době navštívit a prozkoumat, jak se mezitím změnila. S pomocí mechanismů zaběhnutého systému sice občas šikanuje lidi, kteří se mu nelíbí (vyčarované falešné dolary a udání na policii), ale i tehdy působí jako cizorodý element a rebel, který tím celý systém vlastně narušuje. Porozumění ma vlastně jen pro hlavní hrdiny, kteří byli (tedy především Mistr) v určitém smyslu obětí systému. Přes nepopiratelné politické vyznění se ale sám Bulgakov k politice přímo nevyjadřuje a absudnost doby dostatečně vyplývá ze surrealisticky překroucených popisů skutečný událostí (například dlouhý sen jedné z vedlejších postav, ve kterém se koná divadelní představení pro "zatajovače valut", které je má donutit k přiznání) - prostě lidé jsou slabí a bez ohledu na politický systém chtějí totéž: vyšší místo, zboží z dovozu, extravagantní jídla a muži samozřejmě mladé milenky. Doba jim k tomu jen posytuje pokaždé jiné kulisy.

Vzhledem k převážně odlehčenému stylu je asi dobře, že kniha končí pro hlavní postavy docela šťastně. Dokonce i Pilát se dočká odpuštění, zatímco Woland a jeho družina mizí neznámo kam... ("Kde je Bob teď?" =)

Na začátku jsem ale kromě chaotické strutury zmiňoval připomínky, tak sem s nimi... Především jsem většinu času nechápal, čeho chce vlastně ďábelská skupina docílit a úplně to nechápu ani po dočtení knihy. Spoustu času démoni zřejmě strávili tím, že se po sobě snažili zahlazovat stopy a bránili šíření informací, ale není mi jasné, proč se tím vůbec zabývali, protože když později došlo "na lámání chleba", tak se jednoduše "ukryli ve čtvrtém rozměru". Ostatně pokud měli takové magické schopnosti, proč se vlastně zdržovali tou spoustou naprostých prkotin?

Ke konci knihy se pak navíc hromadí různé "věcné chyby" (pokud se tomu dá v podobné knížce vůbec tak říkat =) a rozpory. V jedné kapitole například sestra na psychiatrii oznamuje, že pacient z pokoje 118 zemřel a v další kapitole se píše, že policie nedokázala vyšetřit záhadné zmizení pacienta z pokoje 118. Jinde se zase autor mezi řečí zmiňuje, že rodným jazykem dvou členů Wolandova gangu (a tedy zřejmě prastarých démonů) byla ruština (!). Podobné věci mě v knížce, kde se snažím poskládat pointu a sestavit celou mozaiku, opravdu ruší, ale Bulgakov je zřejmě omluven, protože román dlouhá léta přepisoval a nakonec zemřel právě během úprav závěrečných kapitol.

Při čtení mě ale napadla ještě jedná otázka...

Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhružně ze sedla: "Že ti uříznu ruku!" Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, ...

Jaké znamení se vlastně používalo na ochranu proti ďáblovi a temným silám vůbec před vznikem křesťanství? (A pomáhalo? =)

Regina a petrofští

Jedna z těch starších zapomenutých poznámek:

Když člověk prochází stránky věnované Regině Spektor (myspace), tak se nemůže vyhnout informaci, že se Regina v dětství začínala učit hrát na klavíru Petrof (!).

"Spektor learned how to play piano by practicing on a Petrof that was given to her mother by her grandfather."

případně

"Spektor was forced to leave her beloved Petrof piano at age 9, ..."

Proto mě trochu překvapuje, že se firma Petrof tuhle bezplatnou reklamu, která jim spadla z nebe, nesnaží vůbec nijak využít. Je to velká škoda - Regina mohla být na stránkách Petrof prvním populárním (eh?) umělcem pod šedesát let. =)

Opožděná zásilka hřebíků

Nine Inch Nails + Dandy Warhols @ Zimní stadion Slavia, Praha, 13.8.2007

S touhle reportáží mám samozřejmě zpoždění, ale co je to týden oproti třinácti rokům od posledního českého koncertu NIN...? =) Navíc jsem dostal stížnost, že prý místo o hudbě na festivalech píšu o tom, co jsem kde jedl, tak se tentokrát pokusím vynechat všechno nepodstatné. (Ostatně jsem během koncertu nic nejedl.) Snad tu zbude i nějaký text. =)

Přestože jsme na místě byli včas (stejně jako pánové Švamberk, Dědek nebo Kay ze Sunshine, kteří podupávali u bočního vchodu), tak do haly jsme se z různých důvodů dostali teprve těsně po osmé, kdy už hráli Dandy Warhols, takže bych měl asi urychleně začít od nich, ale asi bude logičtější začít halou, protože jsem tam byl poprvé v životě.
Řekněme, že už chápu, proč hokejová Slavie hraje raději v Sazka aréně, i když tam musí platit vysoký nájem. Hala se sice ještě sama od sebe nehroutí, ale už je prostě starší a naneštěstí ještě není stará dost na to, aby to působilo stylově. Je prostě taková ošuntělá, takže jsem si říkal, že je trochu ostuda pořádat koncert takové legendy, jako jsou NIN, zrovna tady, ale na druhou stranu je to asi pořád lepší, než kdyby to bylo v opeře a v oblecích. =)

Dandy Warhols nikdy nepatřili do sféry mých hudebních zájmů, takže je znám velice zběžně. Přesněji řečeno znám písničku Bohemian like You a díky Evanu Dandovi mi poněkud splývají s Lemonheads (názvy desek obou skupin Come on Feel the Lemonheads a Come on Feel the Dandy Warhols mi v orientaci taky příliš nepomohly =), takže ještě před měsícem jsem si myslel, že se DW už definitivně rozpadli, ale jak je vidět, tak u polozapomenutých legendárních skupin si člověk nikdy nemůže být jistý, protože vás můžou kdykoliv praštit zezadu do hlavy kytarou.

Původně jsem si myslel, že se hudba DW k NIN moc nehodí, ale to jsem vycházel ze svých neúplných informací. Ve skutečnosti zněli DW naživo ve většině písniček naprosto jinak, než jsem čekal, a k NIN se moc nehodili. Kdyby místo nich vystoupili OTK, tak by to působilo podobně nepochopitelně a publikum by bylo podobně lhostejné. Ehm, chci říct nadšené. Ale co - jako předposlední písničku zahráli Bohemian like You a zas bylo dobře. =)

Pak se asi půl hodiny přestavovala scéna. Během té doby publikum pod pódiem docela zhoustlo a já jsem začal mít pocit, že jsem si měl asi převléct svou žlutou košili s krátkým rukávem za něco tmavšího, protože takhle tam asi nezapadnu, ale tyhle starosti mě přešly, sotva se zhaslo.

NIN naběhli na pódium s kytarami a živými bubny a dokud byli v tempu, tak to pěkně napružili. Když jako poslední dorazil na pódium samotný Trent Reznor a chytil se mikrofonu, tak pod pódiem začala jatka. Styl tance byl u většiny diváků naprosto podružný, důležitější byla intenzita, takže jsem se snažil si krýt hlavu a včas uhýbat holkám v černém, které trochu vyděšeně prchaly z epicentra diváckého nadšení někam do bezpečí. Ani jsem se moc nedivil, protože i se svou výškou šesti stop jsem toho na pódiu moc neviděl a nejsem si úplně jistý, jak se vlastně mezi (nebo spíš nad) diváky dostal jeden z kytaristů i s kytarou, ale určitě to přispělo k tomu, že se přidali i lidi z publika a "crowd surfing" průběžně pokračoval celý koncert. Musím přiznat, že si nevzpomínám na žádnou akci, kde bych viděl podobné nasazení.

Ale něco takového se opravdu nedá vydržet celý koncert, takže po March of the Pigs NIN přece jenom trochu zvolnili - to znamená, že přišla řada na Closer a podobně uklidňující kousky a já jsem měl konečně příležitost trochu sledovat, co se děje na scéně.

Osvětlení bylo většinu času poměrně uměřené. Skupina se pohybovala v namodralém šeru, jen jeden jasnější reflektor si hledat Trenta zmítajícího energicky mikrofonem na stojanu, takže jsme měli dost příležitostí si všimnout, že zřejmě pravidelně cvičí, protože svými bicepsy by mohl likvidovat rukávy košil podobně jako Nick Carter. Mezi písničkami toho ale většinou moc nenamluvil - jen poděkoval a už se zase jelo naplno dál.

Teprve střední část koncertu se vymykala jak hudebně, tak vizuálně. Pódium na chvíli setmělo a ve vzniklém příšeří se dolů spustil velkoplošný mřížkovaný displej (zabíral na šířku skoro celé pódium) a technici před něj přivezli tři stupínky s se stolky s elektronikou. Trent se samozřejmě usadil uprostřed a v téhle trojčlenné komornější sestavě NIN odehráli několik relativně (!) poklidnějších a výrazně elektroničtějších kousků, během kterých displej postupně ukazoval, co umí. Nejdřív jen zeleně svítil za stolky a vytvářel tak za všemi třemi pány rozplizlou pixelovanou svatozář, ale pak se bíle rozsvítil naplno a zobrazovaly se na něm různé barevné obrazce, "obrazové chyby", zrnění a podobně. Nejsem si úplně jistý, jaké to má zobrazovací parametry (rozlišení a odezvu), ale pokud uvažujete o opravdu velké televizi, tak tohle by se možná dalo použít. =)

Pak navíc NIN zneužili toho, že ten displej je poměrně řídká mřížka, takže tam, kde nesvítí, je přes něj docela dobře vidět, a ustoupili (už zase s kytarami) za něj. Vypadalo to, jakoby hráli v blikající kleci. Ale pak už se pomalu blížil konec a koncert znovu gradoval, takže displej musel stranou (přesněji řečeno nahoru) a pod pódiem to zase začalo být nebezpečné.

Teprve ke konci se Trent trochu rozmluvil. Pochválil Dandy Warhols a publikum ("NIN mají prostě nejlepší fanoušky"), políbil tričko, které někdo hodil na pódium, postupně naházel mezi zpocené přední řady hromadu PETek s vodou, omluvil se, že to od minulého koncertu tak dlouho trvalo, a slíbil, že se brzy objeví znovu. Pak se přidávalo (třeba Joy Division) a já jsem vzpomínal, co všechno ještě mohli zahrát (osobně bych uvítal třeba Something I Can Never Have a Starfuckers, Inc., ale vítání se nekonalo), a když dohráli, tak nevyhnutelně následovala demoliční pasáž.

Trent demonstrativně zahodil svou kytaru někam dozadu (nejsem si úplně jistý, jak vypadala po dopadu) a kytarista pak ještě pro jistotu roztřískal stojan jeho mikrofonu. Vypadalo to, že už skutečně nebudou dál přidávat, ale to byla jen finta. =) Ve tmě technici znovu přivezli dopředu stolek se syntezátorem a mikrofonem a Trent tam téměř sólo odzpíval a odehrál nezbytné Hurt, během kterého se postupně přidávala skupina až do hutného finále.

A pak už byla jen tma, a pak šero a na displeji zářil velký nápis NIN, který znamenal spíše The End a my všichni jsme se zpocení drali ven z haly. Byla noc, ale vůbec to tak nevypadalo.

Prouza na Hrad

Konečně! Prouza se probudila z téměř 15 let dlouhého zimního spánku. Její někdejší souputníci Priessnitz se stali hvězdami se vším všudy (apropos, to neustálé roztleskávání davu a v každé druhé písni pouze davem zpívané refrény na loňském vánočním koncertě s Nierikou a TTB v Kopřivnici (jedinou výmluvou nechť byla sedmička vína v jeho rukou) plus některé texty poslední desky, tím se Švejdík zase o něco přiblížil „hloubce“ českého popmusic rybníka).

Na scénu však přichází Prouza. Kdo v Čechách ji vlastně ještě zná, pamatuje si ně ještě vůbec někdo?

Remasterovaná reedice dvou prvních desek „V otrhaném domě“ a „Ve dne v noci“ vyjde v podobě 2CD (včetně obligátních bonusových materiálů) u Indies Scopes ještě v průběhu srpna, na říjen se potom v tichosti a tamtéž připravuje zbrusu nové CD „V tichosti“.

Jaká bude tahle deska, produkovaná Dušanem Neuwerthem, těžko předvídat. Obzvlášť když v posledním více než roce se valná většina vystoupení Prouzy odehrávala ve společnosti hip-hopového sdružení Sektor3 (Sweetsen 2007, AFU-RA tour, ...). Doufejme že "frenetické" ovace na tahle společná vystoupení příliš nezatřásly kapelním kytarovým kormidlem. Na druhou stranu, není příliš důvodů k obavám, protože ten „ozajstný“ hip-hop na ty klasické prouzí hutné valivé mnohovrstvé kytarové plochy rouboval jen a pouze Sektor3. Nechejme se překvapit.

Prouza (a BřehyMele) se probudili ze zimního spánku. Dluh Frýdku Místku zbytku republiky bude snad konečně splacen.

Konečně!

V obci všeobecnou Pohodu

Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 21. 7. 2007 (druhá část)

Sobota

Druhý den jsme zahajili pěkně rozvážně návštěvou města. Jinak než rozvážně by to ostatně ani nešlo, protože když člověk v tom vedru pěšky prošel celým areálem, tak už na nic nerozvážného neměl chuť. =) V Trenčíně mají spoustu vymožeností - restaurace, koupaliště a hrad, a tak jsme se rozdělili, abychom to všechno stihli zkontrolovat a myslím, že jsme to docela zvládli.



Kúpalisková časť výpravy se vrátila právě včas, aby ve tři stihla Tata bojs na hlavní scéně. Tata bojs sice pořád řadím mezi své oblíbené české skupiny, ale taky je pravda, že posledních pár let už jsem z nich trochu unavený a docela dlouho se mi dařilo se jim na koncertech vyhýbat. Tohle tím pádem bylo tak trochu setkání po letech a bylo docela příjemné - přesto nebo proto, že bylo přesně takové, jak jsem čekal. Mardoša poskakoval po pódiu a nedalo se poznat, jestli opravdu hraje, Vláďa Bár stál na své značce a soustředěně brnkal na kytaru (tak mě napadá jak je možné, že všichni kytaristé, kteří se v TTB vystřídali, byli na pódiu takoví zakřiknutí?) a Jiří Hradil se hrbil nad klávesami, takže jako obvykle celý koncert táhnul Milan Cais a docela ho to v tom vedru zmáhalo. Po Toreadorské otázce prohodil, že ta písnička ho jednou zabije, ale to ještě netušil co ho čeká. Jako obvykle si během koncertu hrál na horolezce a lezl po všem možném, co měl v dosahu, až se mu to nevyplatilo. Na konci závěrečného přídavku Růžová armáda vylezl na svou židličku, ale neudržel rovnováhu a po hlavě proletěl přes bubny až dolů mezi odposlechy a moc nechybělo, aby skončil až pod pódiem. Naštěstí se za chvilku sám vzchopil a zřejmě to na něm nezanechalo žádné větší škody, protože ten den stihli TTB i (údajně dobrý) koncert v Boskovicích.


4:25 Milan Cais nezemře

Trochu jsem litoval, že se vystoupení TTB krylo s koncertem Pěťo Tázok(a), který bych rád srovnal s tím nedávným na Ladí neladí, ale tak to na festivalech chodí. Takhle jsem stihnul jen konec koncertu Živých kvetov, ale pořád si nejsem jistý, čím vlastně zapůsobili na Slnko records. No, pět minut asi pořádné hodnocení nestačí.

Naopak WWW jsem stihnul celé včetně zvukovky, kde se Sifon dožadoval toho, aby to znělo "ostře a bylo rozumět každému slovu", což bohužel úplně nevyšlo, ale i tak to mělo sílu. WWW vystoupili ve dvoučlenné sestavě, kdy Sifon vpředu rapoval, mluvil i křičel do mikrofonu nebo se čas od času sklonil na své krabičky a vyráběl různé industriální zvuky, zatímco záda mu u gramofonu jistil DJ Brainythug, který navíc občas stíhal vystoupení doplňovat pantomimickými vložkami (mlácení imaginárním krumpáčem a podobně). Přestože v Semtex stanu nebylo ani zdaleka plno (publikum bylo rozprostřeno tak po třetině plochy), tak se WWW povedlo dokonale vyvolat nervního ducha desky, jen ke konci koncertu už jsem si musel jít odpočinout trochu dál od pódia. Možná by to chtělo občas i nějaký prvek na odlehčení vší té bezútěšnosti.



Další měli nastoupit (pro nás staří známí) Gipsy.cz, ale když do stanu začaly proudit davy lidí, tak jsem jim uvolnili místo a přesunuli se na dohled hlavní scény.

Tam zahajovaly svou černobílou estrádu The Pipettes. Mají sice roztomilou retro image, šatičky i zvuk, ale nic z toho mě přesto nedonutilo nacpat se pod pódium, a pak už se mi program začal nějak hroutit.

Z vystoupení Ďuďovcov na Orange stage jsem si odnesl hlavně rozpačité pochybnosti, jestli je na na pódium opravdu vynesla hudba nebo spíše jejich smutný životní příběh postižených Romů. Primitivní "beat-box" (um-ca-um-ca), kterým vyplňovali pomlky v melodii, byl opravdu strašlivý. Následující černošská důchodcovská parta The Blind Boys of Alabama je sice připomínala svým postižením a repertoárem složeným z lidových nebo zlidovělých písniček (ovšem z úplně jiného kulturního zázemí), ale jinak byla nejméně o třídu výš.

Zachránil mě až Plan B v Semtex stanu. U vchodu jsem si sice říkal, že mě tenhle americký rap-rock nebaví, ale pak jsem zjistil, že jsem netrefil kontinent (Plan B je z UK) a že to vlastně není špatné. Sice jsem nezachytil snad nic z původních textů, ale koncert minimálne fungoval jako rocková tancovačka, protože místo klasických hip-hopových beatů hrála skupina ledacos a kdo by si rád nezaskákal na živé hraných písniček Radiohead, Prodigy nebo Blur (samozřejmě Song 2 =)?

Basement Jaxx mi nikdy k srdci nepřirostli, a tak mi bohatě stačilo vidět z dálky konec jejich "koncertu", kde po pódiu zrovna pobíhal kdosi v kostýmu gorily a končili finálovou písní s takovým množstvím účinkujících, že by to vystačilo na deset pořadů Možná přijde i kouzelník nebo přibližně tři Ein Kessel Buntes. Možná, že zblízka to vypadalo úplně jinak, ale tohle bylo asi nejnacpanější vystoupení dne a pojem "blízko" zdaleka neměl stejný význam jako měl ještě ráno, takže lepší zážitky bohužel nemůžu nabídnout.

Na Air jsem byl docela zvědavý, protože mi připadalo, že nejsou zrovna skupina, která by se hodila na hlavní scénu, ale na druhou stranu kam s nimi jinam, když jsou tak slavní? Jenomže místo Air opět vystoupil Mišo Kaščák a zkormouceně oznámil, že Air jsou sice v Trenčíně, ale kamion s jejich vybavením je někde v Maďarsku a že už se to nedá nijak zachránit, takže se omlouvá, protože Air nebude, a přeje nám i tak hezký zbytek festivalu. V tu chvíli se ukázalo, že ne Christopher Lee, ale Mišo Kaščák měl hrát Sarumana, protože vládne stejnou magickou silou jako fiktivní mág - pouhým hlasem ovládl několik tisíc lidí, kteří naprosto neočekávaně nevtrhli na pódium, aby ho zlynčovali, ale místo toho se naprosto poklidně rozptýlili po celém areálu. Byli jsme svědky zázraku, ale vůbec jsme si to neužili - místo toho jsme střídavě proklínali organizátory a Air (je zřejmé, že na nás kouzlo nepůsobilo - zřejmě se projevila jazyková bariéra =).

Šokovaně jsme zůstali sedět na dohled scény a vyčkávali, jestli se Air přece jen neobjeví, aby se pokusili večer zahránit unplugged koncertem, ale marně. Místo toho se začala scéna připravovat scéna pro Mariana Vargu, ale na toho jsme opravdu neměli chuť.

Aféru s Air Mišo Kaščák ještě probíral pro SME. V diskuzi za článkem je pak i docela zajímavé slovenské (!) vyjádření manažera Air, které rozesílá jako odpověď na všechny stížnosti.

Milý Jan,
Plne si uvedomujeme vase rozčarovanie.
Pre skupinu nie je mozné realizovať koncert z technickych dôvodov a môžete mi veriť že AIR (ktorí nikdy nerrusili žiadny koncert za celú ich kariéru) veľmi ľutuju túto situáciu.
Myslím si však že nie veľmi vhodné nechať skupinu výjsť na pódium iba preto aby oznámila že nebude hrať. Skúste sa vžiť do situácie umelca ktorý sa stretne so svojím publikom len aby mu oznámil že sa nič nebude diať...
My urobíme všetko preto aby AIR hralo na Slovensku v novembri, samozrejme že Vás o tom budeme informovať.
Vedzte že ja osobne som mal veľký záujem predstaviť skupinu na Slovensku pred mojími priateľomi – mám na Slovensku čast mojej rodiny.
Dúfam že zmeníte Váš názor a postoj k skupine
S pozdravom
Matthieu

Zkusil jsem si udělat kolečko po dalších scénách, ale nikde jsem neměl stání a sezení už vůbec ne - všude byla spousta lidí, kteří by za normálních okolností byli u hlavní scény. Dokonce bylo téměř plno i ve folklorním stanu, kde na noc pořadatelé nasadili silnější kalibr - Rock'n'roll Band Marcela Woodmana. =) Pocit zklamání jsem nezaplašil ani během krátké zastávky u Konono No. 1 a jediná věc, která mě ještě držela na nohou, byl DJ Shadow, do jehož vystoupení ovšem zbývala ještě přibližně hodina.

Bohužel v Semtex stanu vládl Ed Rush a apokalypsa. Uvnitř byla hlava na hlavě (ani pánové Ježíš táhne na Berlín a DJ Spinhandz, kteří postávali u vhodu, se tam zřejmě nevešli =), a tak jsem to prostě vzdal. Prošel jsem kolem plátna, kde se promítaly (téměř ve slovenské premiéře) Vratné lahve a ve stanu upadl do bezvědomí.

Neděle

Poslední den už skoro nestojí za řeč. Prostě jsme sbalili věci a poslušně se s autem zařadili do jedné z mnoha front, které se divoce vytvořily v celém areálu (samozřejmě to byla ta nepomalejší =). Přibližně za hodinu (nepřejte si vědět, co všechno hrálo místní rádio!) se nám přece jen povedlo ujet ten půl kilometr cesty k bráně a unikli jsme do volné přírody a úspěšně dorazili do svých domovů.

Zhodnocení =)

Rezervy jsou, ale byl to dobrý festival. Až na ty dva výpadky (ale jak významné!) vlastně program fungoval tak, jak měl a všechno běželo podle časového plánu. Pořadatelé dokonce zařídili i to stříkání vodou z hasičských aut, aby diváci vedrem nezkolabovali.



Nepříjemně mě překvapil jen všeobecný sobotní bordel. Prakticky všude se povalovaly prázdné kelímky nebo umělohmotné talířky a už nebyl nikdo, kdo je sbíral. Vzpomněl jsem si, jak loni (nebo předloni?) fungoval na Colours sběračský program - každý, kdo donesl "do sběru" deset prázdných kelímků, dostal zdarma pivo. Nevím, jestli to fungovalo i letos, ale připadá mi to jako dobrý nápad (a kurz kelímků a piv by se dal jistě nějak přizpůsobit =), jak areál neustále udržovat čistý. Možná by to mohli zkusit i na Pohodě.

Ale rozhodně by měli zkusit vybudovat k letišti ještě jednu cestu, která by nevedla vesnicí - jenomže to asi není moc reálné, co? =)

Hrachovku na stěnu házet

Druhý den Pohody jsem zatím nedopsal, ale tohle prostě musí dostat přednost... =)

Na Hrachovku jsem nejel a podle fóra na webu jsem o hodně přišel. Nevěřil bych, co se v ČR na festivalu může stát...

(Kopíruju nejzajímavější texty z fóra, ať to tam nemusíte hledat.)

Mejla manag.El.Mann
Díky za Hrachulu lidi, bylo to pěkné. Jinak bych se chtěl vyjádřit k neprofesionálnímu postupu ochranky, kteří nepřiměřeným způsobem fyzicky asi 10 minut pacifikovali ožralého Pampra. Dle nálezu v nemocnici, kde byl po předání polici má dvojitou zlomeninun nosu a lehký otřes mozku. Vše šlo vyřídit přeci při jeho neomalených výstupech v backstage okamžitým vyvedením, zděláním pásky a hotovka - jak jsme upozorňovali už při prvních náznacích jeho agrese. Nasadit pouta, zachovat ledový klid a nechat ho vychladnout bez zranění - *** 6 svalovců si neporadí????? Jasně - může si za to sám... Muselo to však dojít až tak daleko, že se po napadení člena kapely I AM X muselo po váhavém přešlapování sekuriťáků čekat co bude, kdo dá pokyn a vůbec...??? a pak si na vylitém Panprovi vylít agresi za backstage branou + na 2 hodiny vyklidit celá backstage? Máme rádi průsery, je to příjemná reklama, ale todle byla trapná záležitost. Jinak hodnotím letošní Hrachovku pozitivně, potřebuje to po loňsku... Krapet bych přibrzdil se stánkařema - bylo to místy jako na pouti a dohlídl na ceny. např 4pětky za langoš to je *** HC!!!! Za El.Pána Mejla

jepin
Bohužel jsem viděl taky hodně nepřiměřený zákrok na Panpra z elektrikářů.... když nebyl nikdo poblíž kluci si pěkně vylili svoje ego do jeho tváře, když už se potom kolem nich motalo víc lidí, pracovali docela efektivně, ale ty údery do xichtu co jsem viděl předtím byly hodně nepřiměřené, zejména když "ochránců" byla jasná přesila, stačilo jej přece jen držet na zemi atp.....

Aika
Ráda bych uvedla věc na pravou míru. Člen kapely Elektrick Mann Pampr byl totálně na šrot. To ale není u účinkujícího důvod k vyvedení z areálu. Předpokládáme, že ví, jak se má v zákulisí chovat. Přesto jsme museli několikrát jejich manažera Mejlu i samotného Pampra upozoroňovat, aby se choval slušně. Dvakrát ho napomínala také ochranka. Poté, co v šatnách začal útočit na ostatní kapely a za hlavním pódiem nakonec napadl kytaristu I AM X, byl ochrankou vyveden z prostoru backstage. Manažer skupiny I AM X chtěl v tu chvíli vystoupení zrušit. Proč? V backstage byl opravdu bordel a dělali ho tam Elektrick Mann. Podmínkou pro to, aby I AM X zahráli bylo, aby se mezi pódiem a šatnami nikdo nepohyboval. Poté, co se Pampr chtěl do backstage vrátit, i když jsme mu všichni (včetně manažera) řekli, že se v ní nebude pohybovat, a začal se přetahovat se dvěma členy ochranky, které také slovně i fyzicky napadl, přivolali jsme policii. Tak se situace standartně řeší s kterýmkoliv návštěvníkem a ožralý muzikant není vyjímkou. Případ šetří policie ČR.

Mejla - manag.El.Man
Milá Aiko, musím se hrubě ohradit, že kapela El.Mann dělala v backstage bordel. Samozřejmě, očekává se ode mě jakožto od managera bandu, že budu odpovídat za chování členů. Mluv však prosím v jednotném čísle a buď adresná - tedy Marek Dočkal alias Panpr... Několikrát jsem Panpra osobně upozorňoval, který byl jediný z kapely docela dost podnapilý v backstage. Ostatní jsme buď šoférovali a nekonzumovali, či se pohybovali v hledišti a mimo zázemí. Dokonce jsem sám řekl jednomu z ochranky, že to Panpr přehání a ať ho v klidu vyvedou, že nám dělá zbytečně trapasy... Nestalo se až do doby střetu s členem I AM X. Pouze konstatuji, že to ochranka vzala po svém a zbytečně tekla krev, byť si to částečně zasloužil... Děkuji za vyslyšení i mého názoru a faktů. Mejla (manag.Elektrick Mann)

Všechno prohrát, jít a Pohoda

Pohoda 2007, Trenčín, Slovensko, 20. 7. 2007 (první část)

Pokud si v tuto chvíli snad nějaký optimista nebo provokatér myslí, že se tady objeví tradiční reportáž z Colours, tak se šeredně plete, protože já jsem letos na Colours vůbec nebyl!

Tak a je to venku... Doufám, že jste to vydýchali. Prostě jsem letos místo Colours dal přednost jedné velmi soukromé akci (ještě jednou blahopřeju! =), a tak místo reportáže z Colours přichází reportáž z Pohody, která se konala o týden později.

Doprava

Oba festivalové dny bylo slunečno a pořádné vedro, takže nebýt toho, že ps má v autě klimatizaci, tak tyto řádky vůbec nečtete. Takhle celá naše výprava dorazila do Trenčína (s mírnou neplánovanou zajížďkou do Bělotína =) víceméně neporušená. Totiž pokud jsme vlastně skutečně dorazili do Trenčína... Takzvané trenčínské (nebo spíš trenčianské =) letiště totiž leží už spíš na území přilehlé vesničky Opatovce, což mimo jiné znamená, že hlavní dopravní tepna, která na letiště vede, má poslední kilometr mezi rodinnými domky šířku přibližně tři metry a u brány letiště se mění z asfaltky ve štěrkovou cestu. Zkuste si představit, jak tam vypadá provoz na začátku festivalu, když se diváci postupně sjíždějí. Máte? Tak teď si zkuste představit, jak to vypadá, když se po festivalu všichni najednou pokusí odjet. Ačkoliv tohle si radši nepředstavujte, k tomu se ještě dostanu.



Každopádně příjezd byl ještě docela klidný, takže jsme zaparkovali v sektoru 12, postavili stan v sektoru W a vyrazili po nekonečné betonové dráze do multikulturního víru.

Pátek

Začátek mi trochu zkomplikovalo pomalé zavádění jednotné evropské měny. =) Původně jsem si myslel, že si peníze vyměním na hranicích, ale tam nebylo po směnárně ani vidu ani slechu, a tak jsem na letišti trochu nervózně vyhlížel jakoukoliv finanční instituci. Poměrně brzy jsme narazili na přívěs Tatra Banky, ale ten se měl otevírat až za půl hodiny, a tak jsme plynule pokračovali k hlavní scéně, kde už hráli Sunflower Caravan (aneb Mladí a hubení =). Byl to úplný Woodstock, takže jsem pochopil, proč nemají kytaru - podle všeho už všechny rozmlátili na předchozích koncertech. =)

Když dohráli, tak jsem si všimnul blízkého stánku s informacemi, takže jsem se tam šel za zvuku Gaia Mesiah zeptat, kde by bylo možné si vyměnit koruny na koruny. Slečna za stolečkem mi věnovala pohled plný soucitu a oznámila, že asi v Trenčíně. Pak se zamyslela a nadhodila, jestli jsem se byl zeptat v mobilní pobočce Tatra Banky. Hm, nebyl, protože měli zavřeno, ale teď už by to snad šlo. V Tatrabank Caravanu mě několikrát překvapili - měli otevřeno (fajn) , fungovali i jako směnárna (fajn), chtěli po mě doklad totožnosti (cože? No, už se těším na propagační letáky zasílané poštou. =) a kromě výměny peněz jsem ještě dostal držák na PETku s popruhem, který se stal na další dva dny mým nejvěrnějším společníkem. (Začal jsem mu důvěrně říkal Držák, zatímco on celou dobu jen koketně mlčel.)

S čerstvě získanými slovenskými korunami jsem se okamžitě vrhnul k nejbližšímu stánku s jídlem (Čínské nudle s.r.o.), abych zjistil, že nudle, personál i celý stánek je český a že berou i české koruny.

O chuť k jídlu mě to zjištění ale nepřipravilo, takže jsme se usadili do stínu za Semtex stage, kde zrovna na pódiu stáli dva pánové u kláves a ne úplně přesvědčivě se snažili dělat dojem, že na něco hrají (Magnetic), a nudle zlikvidovali.

Pořád bylo docela horko, takže jsem podnikl jenom krátkou výpravu k Orange stage, kde hráli Sunshine. Připadalo mi to lepší, než jak jsem si je pamatoval z velké scény na Colours, ale pořád takové chladné (to byl vzhledem k počasí trochu paradox). Stejný pocit z toho měl zřejmě Kay, protože pak prostě vzal ze stojanu mikrofon, odmotal si pár metrů kabelu, seskákal dolů pod pódium a začal zpívat na plůtku, který měl pod pódiem vymezovat nějakou bezpečnou zónu a prostor pro fotografy (nebylo ovšem úplně jasné, proč má šířku asi osm metrů(!)). Kay se sice i nadále tvářil jako sfinga, ale začínalo se to trochu rozjíždět. Pak začal přes ten zátaras přetahovat k nelibosti ochranky nějaké holky a v další pauze jednoduše vyzval publikum, ať na to kašle a jde dopředu, že je tam dost místa na tancování. "Na co tady ty zátarasy doprdele sou?! Když budete slušní, tak to bude v pohodě." Začínalo to vypadat jako taková přijatelná rebélie v mezích zákona a atmosféra houstla, jenomže pak se ochranka vzpamatovala a začala lidi pod pódiem postupně obcházet a slovně je odesílat zase zpátky za plůtek, takže během deseti minut byl po "kotli" a ve vzduchu se tak trochu vznášely rozpaky. Vzal jsem to jako signál, že lepší už to nebude, a zmizel zase zpátky do stínu.



Tam se taky nic moc nedělo, takže jsem se v rámci pokusu o oživení trochu ospalé atmosféry nechal bodnout čmelákem do lýtka (pravděpodobně se jednalo o druh Bombus bimaculatus - nejsem si tím úplně jistý, protože hned uletěl), ale kromě zarudlé opuchliny (ještě pořád drží, mrcha) to nic moc nepřineslo, tak jsme se přesunuli ke stanu Tatra banky.

Uvnitř měla právě začínat Khoiba, ale už tam bylo plno. Kromě skupiny a publika nejvíc místa zabíralo vedro k zalknutí (stan si rychle vysloužil přezdívku Peklo), a tak jsme vydrželi jenom kousek zvukovky a usadili se raději před vchodem, kde jsme vydrželi většinu koncertu. To už jsem začínal mít výčitky, že jsem zatím nic pořádně neviděl (ani toho čmeláka jsem si pořádně neprohlídnul!), ale ps mě uklidnil informací, že "na festivaly se přece nejezdí kvůli hudbě, ale kvůli atmosféře" (autorství výroku bylo připsáno Pavlu Kučerovi, ale mám obavy, že ta myšlenka není úplně původní =).

Z Orange stage se do daleka nesl nějaký hardcore, ze kterého se při přiblížení na kratší poslechovou vzdálenost vyklubal David Koller s písničkami Lucie, ale jít ještě blíž na dohled jsem se neodvážil. Místo toho jsme se vrátili do Semtex stanu, kde opět postával u kláves Mr.Papež (tentokrát jako Moimir Papalescu) a kolem něj křepčili The Nihilists. Uspokojivé.

Pak měli přijít na řadu Cansei de Ser Sexy, ale nepřišli, což většinu (cca 3/4) naši výpravy nemálo rozčílilo. Pozitivní na tom bylo to, že jsme se ve vzniklé programové mezeře mohli vydat koupit nějaké jídlo a na doslech Mari Boine pějící zrovna na Orange stage rusky znějící píseň ho i nerušeně zkonzumovat.

Kdybychom se o totéž pokusili u Wu Tang Clan na hlavní scéně (kteří mimochodem začali docela pozdě), tak by nám a večeře asi tak lehce neprošla. Takhle jsme raději prošli my (kolem) a jediné, co bych se v souvislosti s nimi odvážil zmínit, jsou ty bílé teplákovky.

Na základě propagace mh jsme zašli na vystoupení Client v Semtex stanu a bylo to skutečně... ehm... zvláštní. =) Když jste žena blížící se zvolna čtyřicítce a jádro vašeho vystoupení spočívá v tom, že se v uniformním kostýmku pohupujete v bocích, tak byste asi měli (vlastně spíš měly) tušit, že něco není v pořádku. Client se přitom tváří, je to naprosto normální a klidně si do svých elektronických podkladů čtyři minuty prozpěvují dokolečka jednu větu. Pak spustí trochu jiný spodek a čtyři minuty zpívají jiný slogan. Kdyby měla skupina Client delší historii, tak by se dala popsat dívčí skupina, která sice zestárla, ale nedospěla, jenže historie Client zase není tak dlouhá, a tak radši nebudu říkat nic.

Po půl hodině klientelismu měla naštěstí začít Lou Rhodes, a tak jsem se rád usadil v už chladnoucím Pekle, kde na pódiu čekaly dvě akustické kytary. Lou přišla s kolegou, rafinovaně omluvila chybějícího perkusistu tím, že to bude o to raritnější koncert, a začala s písničkami ze své (zatím jediné) sólové desky. Díky chybějícím nástrojům to bylo ještě folkovější než na desce, takže se po dvou písničkách projevil klasický festivalo syndrom, kdy část publika zjistila, že je na koncertu, který je vůbec nezajímá (samozřejmě jsme je prohlásili za nekulturní barbary =), ale o to lepší byla atmosféra. Během písniček bylo publikum tak tiché, jak je to jen možné v plném festivalovém stanu, kdežto na konci každé nadšeně aplaudovalo jakoby dal zrovna Fenin gól ve finále MS U20. Lou ještě stihla zmínit, že minulý týden přišla o hlas, zazpívala i dvě písničky z nové desky, která má vyjít na podzim (Bloom a They Say ve světové premiéře! =), na pokřik z publika, že ji někdo miluje, poznamenala, že je zrovna nezadaná a před koncem zazpívala i nezbytnou lambovskou písničku Gabriel. Pak se omluvila, že by ráda přidala písničku Górecki, ale že to prostě nejde (to je tak, když má člověk s sebou jen kytaru a trestuhodně si nevezme symfonický orchestr =) a místo toho přídavek raději popletla, ale myslím, že jí to všichni prominuli. Byl to prostě takový poklidný, ale moc pěkný koncert.



The Hives na hlavní scéně mě až tak nelákali, ale na chvíli jsem zaskočil a přišel jsem právě v okamžiku, kdy oznamovali, že ve světové premiéře zahrají novou písničku. (Pohoda zřejmě světové premiéry písniček přitahuje! =) Jinak ta písnička ale nebyla nic moc a po dvou hitovkách jsem stejně vyklidil pole.

Už bylo docela pozdě a síly ubývaly, takže jsem jenom lehce žasl, když jsem uslyšel jak Boban Marković končí Kalašnikovem (co na to asi říká Bregović?) a během koncertu Bajofondo (Whatever) jsme raději snědli něco malého na noc a neplánovaně si vyslechli přednášku mladého odborníka z Topoľčan o pravěkých bacilech, které údajně byly velké jako kuře. Byl už opravdu nejvyšší čas jít spát... =)

Polské psí spřežení

Ahoj léto, ahoj prázdniny... =)

Studenti už nejsou ve škole a pracující v práci, takže ruch na internetu přechodně tichne a téhle okurkové sezóny bych chtěl využít k tomu, abych sem upíchnul několik úplně nepodstatných drobností, které by se sem během roku kvůli přetlaku jiných kvalitních a inspirativních textů prostě nedostaly. (Ehm... ;)

Tak třeba polská elektronická skupina Husky (myspace). (Mimochodem za to jméno jsem je proklel, protože jsem při hledání na internetu zpočátku končil na stránkách polských chovatelů psů. =)

Před časem mě na ně upozornil ps, že prý to je "polský trip-hop". Ukázalo se, že to není úplně pravda, protože je to spíš takový elektronický pop (jak někdo zhodnotil na last.fm: "taki polski lambik.. miód.."), ale co je typické, tak mi k němu chybí český ekvivalent. Nejblíž jsou nejspíš EOST a Khoiba (ta ostatně s Husky i kdysi hrála na nějakém polském elektronickém festiválku), ale museli by udělat nemožné - natočit odlehčenou a celkem veselou desku a aspoň polovinu písniček nazpívat česky, což opravdu neočekávám. =)



Nejspíš právě ta polština mě na desce Zgadnij (Uhodni) baví nejvíc. Na první poslech jsem si desku zhodnotil slovem "ujde", ale pak jsem si všimnul, že si ji podezřele často pouštím. Přitom anglické písničky mě až tak nebaví (nedotažená angličtina mi připomíná třetí českou skupinu do party - ranou Nieriku), takže to musí být kombinací hudby a polských textů a tím pádem jsem si říkal, že to asi skoro nikdo v ČR neocení, ale pak jsem si vzpomněl na Tara Fuki a vzniknul tenhle zápis. Přitom ty texty ani nebývají nějak moc komplikované, ale prostě se mi líbí jejich nálada... Zkuste si taky trochu zajiskřit, ať ve Vratislavi nemají tmu! =)

Iskrzy, iskrzy
napięcie między nami takie, że
można by
oświetlić Wrocław,
cały Wrocław, cały

dziś tak dobrze mi z tobą
ale jutro nie wiem

niech dzieje się co chce
iskrzy, iskrzy
napięcie

Další streamované klipy... teda "teledyski". =)

Dvojnásob povrchní hodnocení

Caribou: Andorra (2007)

Kdysi jsem s jedním spolužákem (metalistou) na gymplu vedl debaty o tom, jaká bude budoucnost populární hudby. On samozřejmě propagoval kytary, já samozřejmě elektroniku. Argumentoval jsem tím, že technologie může zvuk kytary hravě nahradit a je jen otázkou času a vývoje, kdy k tomu dojde. Když si teď tak proberu události posledních let, tak si nejsem úplně jistý, kdo měl pravdu. Například se ukázalo, že pro image mladých rebelů je kytara pořád nenahraditelná (to ví i Avril Lavigne =), ale čistě z technického hlediska už je dneska možné nahradit nebo zkombinovat prakticky cokoliv.

Tak například Caribou. Už v době, kdy Dan Snaith jestě směl používat jméno Manitoba, bylo slyšet, že ho inspiruje americký pop šedesátých let. Na minulé desce to bylo patrné trochu míň (přes všechny ty stopy bubnů se to totiž nedalo rozeznat =), takže si to teď chtěl asi nějak vynahradit a výsledkem je deska, u které mám občas pocit, že jsem si omylem pustil Beach Boys. Má tím pádem smysl Caribou dál řadit do kategorie elektronika? Jsou použité prostředky důležitější než výsledek?

Tušení souvislostí

Placebo patří k nejpopulárnějším rockovým kapelám dneška s milionovými prodeji svých alb. Když na podzim koncertovali v Praze, na výslovné přání zpěváka Briana Molka s nimi vystupovala právě EOST. A že si dvojici Molko opravdu oblíbil, dokládá i nabídka na remixování English Summer Rain, která přišla vzápětí.
(tisková zpráva z roku 2004 přebraná mnoha českými médii)

EOST: Local Distortion (2003)


Placebo: Running Up That Hill (2007)


Není na čase položit si otázku, jak dlouhé jsou ve skutečnosti prsty Honzy Muchowa? No, asi spíš není, ale bylo by to pěkné... =)

Nejmenuju se Anička!

Ladí neladí, 21.6.2007 @ Fabric, Ostrava

Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!

Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.

Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.

Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)

Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.

Peťo Tázok

Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.



Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.

Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.

Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.

Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)

My Name Is Ann!

Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.

MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.

Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.

V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.

K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.

Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.

Beseda

Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)

Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.

Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.

Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.

Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.

V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.

Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.

Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.

Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)

Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“

PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)