2007-06-24

Nejmenuju se Anička!

Ladí neladí, 21.6.2007 @ Fabric, Ostrava

Letošní letní slunovrat byl přeplněný konkurenčními kulturními událostmi. Začal festival Glastonbury, v Praze hrála Tori Amos a v Ostravě na Černé louce v bouřce na bezplatném koncertu Aneta Langerová, což samozřejmě odlákalo některé povrchnější hudební fanoušky. (Ahoj všichni! =) Naopak my, fajnšmekři, jsme zůstali věrní klubové scéně, která nikoho nezajímá, a vyrazili jsme na natáčení dalšího pořadu Ladí neladí s projekty Peťo Tázok a My Name Is Ann!

Tedy ve skutečnosti jsem vyrazil spíš z nějakého pocitu dluhu, protože Knoflenka v rozhovorech naznačovala cosi v tom smyslu, že Ann je především pódiový projekt, a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné získat na její tvorbu komplexnější pohled.

Když jsem v hustém dešti přicházel k Fabricu, tak jsem měl o účast vážné obavy, kterou ještě prohloubili pánové s lístky u vstupu. Když jsem totiž otevřel dveře, tak to chvíli vypadalo, že jsou šokovaní z toho, že skutečně někdo přišel, ale nakonec nebylo tak zle. Uvnitř už bylo asi třicet lidí (počítám i celý TV štáb =) a když dorazila tradiční výprava se studenty z kolejí, tak se počet lidí v klubu dostal na snesitelnou úroveň.

Pak se ještě asi půl hodiny čekalo, protože jak jsem zaslechl, tak kdosi důležitý byl v tu chvíli ještě zaseklý před Ostravou, ale to jsme hravě překlenuli sledováním projekce klipů. (Opravdu jsem nečekal, že někdy uvidím v Ostravě na Ladí neladí dva staré klipy Bertine Zetlitz – Twisted Little Star a Girl Like You!)

Pak se najednou v klubu objevili jak všichni účinkující, tak pražská výprava publicistů (nanoru, Formánek, Rodriguez) a mohlo se začít.

Peťo Tázok

Jméno Peťo Tázok jsem už sice zaslechl, ale byl jsem líný si zjišťovat podrobnosti, takže jsem si řekl, že se nechám překvapit a k překvapení skutečně došlo. Místo mnou očekávaného hustorappera totiž na pódium vylezli čtyři docela sympatičtí a ne-zcela-neznámí nerdi s rozdílným typem hudebního postižení – tedy (zleva) DJ Spinhandz s gramofony, Karaoke Tundra (Viktor Tverdochlibov) s notebookem, multifunkční beatboxer Ježíš táhne na Berlín (Ondřej Skala) s krabičkama a s kytarou (na kterou ale spíš vyluzoval zvuky, než doopravdy hrál) a samozřejmě ústřední a mně neznámá postava Peťo Tázok (pokud jsem správně pochopil, tak to je taky pseudonym) s mikrofonem.

Peťo Tázok

Celé vystoupení bylo docela zajímavé, ale spíše jako rarita, kdežto jako koncert bohužel příliš nefungovalo. Občas to vypadalo, že si každý z pánů na pódiu myslí, že je na úplně jiné akci. =) Nevěřil bych, že to někdy v brzké době řeknu u projektu, který vychází z hiphopu, ale je to tady a nedá se tomu vyhnout – bylo to příliš intelektuálské.

Jak je typické pro Karaoke Tundru, tak jednotlivé tracky byly velice krátké, takže se sotva se publikum trochu srovnalo s rytmem, tak následoval nějaký break a přechod k něčemu úplně jinému. (Monty Python by bledli závistí. =) Velký problém byla ale především nesrozumitelnost rapu. Peťo Tázok používá nějaký absurdní efekt zkreslující hlas do podoby mutujícího šmouly, který asi není na závadu na studiové nahrávce, ale naživo byla výsledkem velmi snížená srozumitelnost. Já opravdu nemívám problém v tom, že bych nerozuměl slovenštině, ale tentokrát jsem zachytil tak zhruba polovinu. Stačilo to k tomu, abych tam zaregistroval náladu rané Mňágy, která se snaží prokopat ven z maloměsta, kde se nic neděje, ale nebylo to úplně ono.

Největší ohlas tak měla vložená „masturbační“ scénka Ondřeje Skaly, který si asi dvě minuty rytmicky ťukal mikrofonem o přezku na opasku a výsledný zvuk různě efektoval. Je to asi nepřenositelné a nevysvětlitelné, ale fungovalo to a působilo to fakt vtipně.

Asi po hodince to pánové bez snahy o přídavek zabalili a začala se připravovat scéna pro „Aničku“. (Pokud jsem se nepřeslechl, tak takhle Knof-Lenku Morávkovou během pauzy překřtil Petr Fiala. =)

My Name Is Ann!

Na pódiu se roztáhla černá igelitová fólie s reflexními abstraktními obrazci, zapojily se jeden (nebo dva?) notebook a jedny mini klávesy a mohlo se začít.

MNIA se opravdu nedá říkat skupina, protože celá výprava se skládala z pěti lidí a nikdo z nich vlastně na nic nehraje. Přesněji řečeno skoro nikdo. =) Ještě přesněji řečeno tým tvořily tři malé holky (nemyslím věkem, ale vzrůstem kolem 160 cm) a dva mladí junáci. Dělba práce probíhala tak, že Knoflenka na pódiu čas od času klikla na notebooku a střídavě pokřikovala do mikrofonu nebo hrála na saxofon, kolegyně Svatka na scéně choreograficky působila a občas se chytila kláves a zbývající scénograficko-technická trojice zůstala v publiku, kde představovala tři nejnadšenější fanoušky, což oproti rozpačitému zbytku publika nedalo moc práce.

Celé vystoupení začalo tím, že kluci připochodovali s praporem MNIA a slavnostně ho předali Knoflence, která ho hrdě třímala, zatímco Svatka naznačovala, že se jí ho snaží vyrvat. Po chvilce to vzdala a místo toho pevně stojící Knoflence prolezla mezi rozkročenýma nohama. V tu chvíli kolem mě prchnul Rodriguez v záchvatu křečovitého smíchu, ale asi po minutě se mu zřejmě povedlo se uklidnit a zase se vrátil.

V podobném duchu vystoupení i pokračovalo, jen trochu ubylo choreografie a přibylo nepřesně hraného pípání na klávesy, ve kterém se obě slečny střídaly. Notebook hrál jako z CD, Knoflenka se ještě vytasila se španělštinou a megafonem a to bylo tak všechno.

K zajímavému momentu vlastně ještě došlo, když Knoflenka ke konci koncertu oznámila, že teď navíc pustí svůj první klip. Ve Fabricu je totiž obvykle projekční plátno na opačné straně než pódium, takže když se klip spustil, tak se všichni diváci otočili směrem k plátnu a za jejich zády holky dál „hrály“. Byl to opravdu trochu zvláštní pohled.

Někdy v té době jsem si taky všimnul, že pozvaní publicisté už raději opustili svá místa v publiku a sledují to z trochu praktičtějších míst u baru. Nebylo to prostě vystoupení, které by diváky strhlo… Na druhou stranu ale asi musím přiznat, že pro náhodné návštěvníky to bylo díky větší hudební předvídavosti stravitelnější než nevypočitatelní Peťo Tázok & Band.

Beseda

Debata probíhala víceméně tak, jak jsem předpokládal. Peťo Tázok and Band zněli jako někdo, kdo si je vědom toho, že tvoří menšinovou hudbu a je s tím smířený, jen litovali toho, že místo MNIA s nimi nevystupovali WWW (kteří by jim opravdu byli stylově mnohem bližší). Navíc kritici je docela chválili, takže to byla taková nekonfliktní nuda. =)

Na druhé straně Knoflenka and her crew se tvářili jako nepochopení umělci a navzájem se ujišťovali o tom, jak jsou všichni pro projekt nepostradatelní.

Rodriguezovi to dělalo hrozné věci s obličejem a záznam toho, jak se tvářil, by se dal použít jako nejvýstižnější recenze. Já, jako řadový divák, jsem bojoval s nutkáním vrhnout se ke stolu, vyrvat jim mikrofon z ruky a umístit ho někam úplně jinam, kde by jim to asi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí jsem vydržel.

Všichni měli chuť svou tvorbu vysvětlovat, protože přece MNIA tvoří umění, které se „líbí spoustě lidem“, a nechápali, jak je možné, že se to nelíbí nikomu z ostatních, kteří seděli u stolu (jedinou částečnou výjimkou byl nanoru). Nejpoužívanějším slovem večera se stala „autenticita“, která je podle všeho univerzální odpovědí na všechny kritické připomínky. Není podstatné, že hudba zní amatérsky, protože je autentická. Není podstatné, že choreografie není nic moc, protože je autentická. A to samé se samozřejmě týká scény, kostýmů a klipu (ten byl mimochodem slušný). Kvalita (ať už je to cokoliv) nebo dojem, který si z toho odnesou diváci a posluchači, není vůbec důležitý, protože to je autentické a to vyváží cokoliv.

Vzpomněl jsem si na povídku Woodyho Allena „Kdyby impresionisté byli zubaři“, ve které si Vincent van Gogh neustále stěžuje, že pacienti nechápou jeho zákroky a zubní můstky. Myslím, že by si ji Knoflenka měla přečíst.

V besedě si dále stěžovala na to, že novináři jsou líní studovat historii jejího projektu a že se vůbec nesnaží pochopit jeho pozadí. Například ona přece vůbec není publicistka, protože psát začala až ve dvaceti jedna letech, ale hudebnice, která začala už v pěti letech. Opravdu jí tu sebejistotu závidím. Já hraju od svých pěti let fotbal, a přesto bych se dnes o sobě neodvážil tvrdit, že jsem fotbalista.

Myslím, že pozadí jakéhokoliv projektu může být zajímavé, ale vždycky je prvořadé, aby diváky a posluchače zaujal samotný „produkt“ – proč by se zabývali pozadím něčeho, co se jim nelíbí? A opravdu by mě zajímalo, jak by Knoflenka zhodnotila desku, kterou nahrála, kdyby ji nahrál někdo jiný.

Jak už jsem zmínil, tak jediný michal nanoru MNIA částečně pochválil, když prohlásil něco v tom smyslu, že žádná ze složek sice není moc dobrá, ale že se mu líbí ta koncepce a že očekává, že skupin tohoto typu (myšleno i Peťo Tázok) bude přibývat.

Možná ani netušil, jak přesná to byla poznámka. Na vlastní oči jsem byl svědkem toho, jak během posledních pár minut koncertu MNIA vznikla téměř kompletní koncepce nadějného dívčího projektu I Am Performer (název možná není definitivní). Doufám, že se mi o něm podaří zjistit více podrobností, protože je určitě na co se těšit a Mojmir Papalescu jistě brzy pozná, že si vybral nesprávný projekt. =)

Jinak ale nejvýstižnější závěr celého večera dodal jeden z kameramanů při balení techniky: „Chválabohu, že teď bude pauza.“

PS: Tento text jsem psal déle než dvě hodiny! =)
Okomentovat