2007-09-05

Mistr a vykladači

Je mnoho důvodů, proč se vracet k ruským a sovětským klasikům, u Bulgakova je to mimo jiné i pro jeho nikdy nekončící boj s černou magií praktikovanou bolševickou garniturou. Osudy spisovatelů, těch dobrých, žijících a tvořících v sovětském Rusku, jako by měly podobný scénář. I když Bulgakov sám nezakusil pohostinní Solovek a podobných sovětských gulagů, vibrace zla, které šířil sovětský režim, vnímal velmi citlivě. Svět, ve kterém žijí hrdinové románu Mistr a Markétka, je Reaganovou "říší zla" a Woland je zde tím, který určuje pravidla hry. Hlavním tématem díla je všeobjímající strach, denní chleba Rusů, strach jako jako skutečná zbraň hromadného ničení, jehož důsledkem je pak chandra, ta záhadná nemoc duše ruského člověka, strach, který může a musí být překonán.

Tohle je text z přebalu knížky "Mistr a Markétka" Michaila Bulgakova a řekl bych, že knížku příliš nevystihuje. Je až nepochopitelné, jak může někdo psát komentář ke knížce, protože ho zřejmě zaujala, a přitom si ji oblíbil výhradně kvůli věcem, které si do ní sám projektuje a v knížce vůbec (nebo skoro vůbec) nejsou. Ostatně ani obal mi s obsahem knížky příliš nekorespondoval.

Michail Bulgakov: Mistr a Markétka

Ano, dostal jsem za domácí úkol doplnit si základní vzdělání trochou literární klasiky a bylo to poučné, ale vůbec mi není jasné, jak se klasikou stala, protože bych měl ke knížce spoustu připomínek všeho druhu. Přesněji řečeno mám dojem, že klasikou se stala hlavně proto, že je z ní cítit nechuť k sovětskému režimu, což v určité době spousta lidí potřebovala slyšet, ale jako celek je knížka nedotažená. Na druhou stranu právě ty její nedostatky jsou na ní nejzajímavější a dodávají ji osobitost. Čím by byla bez všech svých proslulých chyb? =)

Původně jsem o knížce z doslechu věděl jen to, že je to paráfráze na Fausta a považoval jsem ji za psychologické drama ruského typu - no prostě něco jako Zločin a trest. Ostatně už ten název... Chyba! Mistra a Markétka je především fantastická a neuspořádaná satirická groteska s náznaky hororu z tehdejší žhavé sovětské současnosti. Obsahuje sice i další podstatné roviny, ale ty jsou většinou zatlačeny do pozadí.

Co je pro knížku naprosto charakteristické, to je neuvěřitelného množství vedlejších postav a epizod, které se vůbec netýkají hlavní dějové linie - pokud tam tedy něco takového vůbec existuje, protože zhruba do poloviny knížky jsem tápal, co se z toho vlastně vyvine.

Prakticky v každé kapitole se objevují nové a nové postavy, které se krátce setkají s bandou tajemného cizince - údajného varietního kouzelníka Wolanda - a stane se jim něco strašného nebo alespoň divného (předsedu literární organizace přejede tramvaj, ředitel varieté je přenesen na Krym, konferenciér představení přijde dočasně o hlavu, spousta dalších osob postupně končí na psychiatrii, ...) A my, čtenáři, sledujeme, jak se tyhle karikatury pitomých, ale v podstatě nevinných sovětských občanů stávají jedna za druhou směšnou obětí nepochopitelných událostí. Z donucení se stáváme turisty na lehce násilném poznávacím zájezdu Moskvou třicátých let. Moskvou, ve které jezdí tramvaje, hrají gramofony, berou se úplatky, místo s bony se šmelí s dolary, za které je možné v sovětské verzi Tuzexu kupovat mandarinky, pojídají se protekční jídla, tají milenky a na to všechno se snaží dohlížet neurčitá vyšší moc. Neurčitá, protože do děje prakticky nezasáhne, teprve na konci dojde na nepovedenou přestřelku a dovíme se něco málo o tom, jak probíhalo vyšetřování celého "případu" tajemného cizince.

Epizody se zatím vrší jako záběry v dokumentu, ale nevytvářejí žádnou jednotnou linii ani dramatický oblouk, dokonce ani není jasné, kdo je hlavní postava. Kdyby několik kapitol z první poloviny knížky beze stop zmizelo, tak by se sice ztratila spousta té ruskosti a dokumentárnosti, ale ději by to nijak neublížilo. Jakýsi řád se objevuje teprve po sto stranách (! - celá knížka jich má dvěstěpadesát), kdy se v ději konečně objevuje první titulní postava bezejmenného spisovatele Mistra, autora zcela vážného a psychologického románu o osudném váhání Piláta Pontského, který v knize průběžně střídá samotný moskevský děj.

Mistr je podle všeho sám autor, kterého psychicky ničí jeho vlastní román (sám Bulgakov údajně rozepsanou knihu poprvé spálil a později ji napsal podruhé) a především jeho odmítavé přijetí - tedy vlastně nepřijetí, protože už samotné biblické téma je v socialistickém státě samozřejmě společensky zcela nevhodné. Satira na poměry v tehdejších literárních a divadelních kruzích je vůbec jedním nejvýraznějších témat. Působí to sbírka Bulgakových utrpěných křiv, který si prostřednictvím románu konečně vyřizuje osobní účty (později například Markétka v noci roztříská kompletní vybavení bytu jistého literárního kritika, který Mistra před časem tvrdě zkritizoval) a místy to dokonce to vypadá, že by některé literární postavy mohly mít konkrétní předobraz. Kolik asi bylo v Moskvě předsedů literárních organizací a kolik vrátných bylo v Domě spisovatelů?

"Tak tedy, když si chcete ověřit, jestli Dostojevskij je skutečný spisovatel, budete na něm žádat průkaz? (...) Spisovatele přece nepoznáte podle legitimace, ale podle toho, jak píše."

Zajímavé je, jak jsou všechny postavy až neuvěřitelně ošuntěle ruské - a to včetně dábelské skupiny. Toho slova si všimněte - "skupiny". Bulgakov se nespokojil s jedním ďáblem, ale podobně jako u Tarkovského v Solaris se u něj projevuje nějaký sovětský kolektivistický virus, který autorovi brání vystačit s jednou postavou, takže Wolanda doplňuje čtyřčlenná squadra pomocníků, kteří nakonec obstarávají většinu "práce" a samotný maestro (nezaměňovat s Mistrem! =) se při všech extempore drží spíše v pozadí jako pozorovatel.

K úplnému obratu v optice vyprávění dojde teprve po příchodu Markétky na scénu (kolem strany sto čtyřicet - tedy kousek za polovinou knihy!). Autor začíná sledovat její příběh a najednou zjišťujeme, že ďábel jí vlastně pomáhá a že celá ta ďábelská parta je docela sympatická. Její členové mezi sebou neustále žvaní o nesmyslech, podvádějí při hraní šachů, sázejí se, kdo umí líp střílet a vůbec se nechovají jako ztělesněné zlo, ale spíše jako parta recesistů na výletě, která kolem sebě šíří zmatek, ale hlavně se u toho baví. (Je zastřelen pouze jeden tajný agent!) Vůbec se nezabývají mystikou a vyššími cíli, žádné úpisy krví, zaprodané duše a věčné zatracení, jen rozdávají lidem falešné bankovky a elegantní šaty z dovozu, které ale brzy mizí, takže místo věčného zatracení mají postižení jen ostudu.

Podstatný rozdíl proti úvodu z přebalu je ale v tom, že Woland vůbec neurčuje žádná pravidla. Pravidla hry určuje sovětská společnost, kterou podle všeho Woland přijel po dlouhé době navštívit a prozkoumat, jak se mezitím změnila. S pomocí mechanismů zaběhnutého systému sice občas šikanuje lidi, kteří se mu nelíbí (vyčarované falešné dolary a udání na policii), ale i tehdy působí jako cizorodý element a rebel, který tím celý systém vlastně narušuje. Porozumění ma vlastně jen pro hlavní hrdiny, kteří byli (tedy především Mistr) v určitém smyslu obětí systému. Přes nepopiratelné politické vyznění se ale sám Bulgakov k politice přímo nevyjadřuje a absudnost doby dostatečně vyplývá ze surrealisticky překroucených popisů skutečný událostí (například dlouhý sen jedné z vedlejších postav, ve kterém se koná divadelní představení pro "zatajovače valut", které je má donutit k přiznání) - prostě lidé jsou slabí a bez ohledu na politický systém chtějí totéž: vyšší místo, zboží z dovozu, extravagantní jídla a muži samozřejmě mladé milenky. Doba jim k tomu jen posytuje pokaždé jiné kulisy.

Vzhledem k převážně odlehčenému stylu je asi dobře, že kniha končí pro hlavní postavy docela šťastně. Dokonce i Pilát se dočká odpuštění, zatímco Woland a jeho družina mizí neznámo kam... ("Kde je Bob teď?" =)

Na začátku jsem ale kromě chaotické strutury zmiňoval připomínky, tak sem s nimi... Především jsem většinu času nechápal, čeho chce vlastně ďábelská skupina docílit a úplně to nechápu ani po dočtení knihy. Spoustu času démoni zřejmě strávili tím, že se po sobě snažili zahlazovat stopy a bránili šíření informací, ale není mi jasné, proč se tím vůbec zabývali, protože když později došlo "na lámání chleba", tak se jednoduše "ukryli ve čtvrtém rozměru". Ostatně pokud měli takové magické schopnosti, proč se vlastně zdržovali tou spoustou naprostých prkotin?

Ke konci knihy se pak navíc hromadí různé "věcné chyby" (pokud se tomu dá v podobné knížce vůbec tak říkat =) a rozpory. V jedné kapitole například sestra na psychiatrii oznamuje, že pacient z pokoje 118 zemřel a v další kapitole se píše, že policie nedokázala vyšetřit záhadné zmizení pacienta z pokoje 118. Jinde se zase autor mezi řečí zmiňuje, že rodným jazykem dvou členů Wolandova gangu (a tedy zřejmě prastarých démonů) byla ruština (!). Podobné věci mě v knížce, kde se snažím poskládat pointu a sestavit celou mozaiku, opravdu ruší, ale Bulgakov je zřejmě omluven, protože román dlouhá léta přepisoval a nakonec zemřel právě během úprav závěrečných kapitol.

Při čtení mě ale napadla ještě jedná otázka...

Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhružně ze sedla: "Že ti uříznu ruku!" Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, ...

Jaké znamení se vlastně používalo na ochranu proti ďáblovi a temným silám vůbec před vznikem křesťanství? (A pomáhalo? =)
Okomentovat