Po tom, co Karl veřejně označil tenhle blog za "momentálně nejzábavnější místo domácí hudební blogosféry", na mě dolehla tíha zodpovědnosti. Tady končí legrace, řekl jsem si. Vždyť to klidně přiláká i deset náhodných čtenářů navíc, já přitom nemám uklizeno a dokonce ani nic k jídlu, co bych mohl nabídnout!
Pak jsem se ale zamyslel a uvědomil si, že se můžu uklidnit, protože ten titul už asi nemá tu vážnost, co měl třeba před půl rokem. Jistoty nepřetrvaly, na zbytek většinou padla únava, takže píšou zřídka, a tak je štěstí, že se občas taky někdo nový přidá, protože jinak by prestiž "hudební blogosféry" klesla hodně nízko.
Ale aby toho negativismu nebylo málo, tak jsem dneska narazil na současnou hudební retro vlnu. Nebo spíš ona na mě.
Tak jako se v počítačovém průmyslu věří v platnost Mooreova zákona, tak se věří v neustálý vývoj kupředu i na hudební scéně.
Ono to celkově asi funguje, protože se neustále objevují noví interpreti i styly, ale současně s sebou kultura neustále vláčí své starší výdobytky, ke kterým se čas od času vrací. Asi únava nebo co, a tak se v neděli odpoledne - zatímco venku zuří válka nových a nedoceněných trendů - usadí v obýváku u kávy. Pak vytáhne staré album s fotkami, sfoukne prach z krytu gramofonu a něco si k tomu rozjímání pustí. Touhle dobou tu hudební neděli pociťuju dost intenzivně, ale mám pocit, že už před časem jsem se zmiňoval, že už mi prakticky všechno "něco připomíná", takže možná je to můj subjektivní problém...?
To si třeba takhle při večeři pustím nějaký hudební kanál. Jéžiš, co to je?, říkám si během prvních pár sekund. Jak můžou tím zvukem takhle očividně kopírovat U2? I ten klip - vždyť to je skoro to samé, jako když U2 kdysi natočili uprostřed města Where the Streets Have No Name. Ehm... moment... Tohle JSOU U2! Já vím, že pánové měli po Discotheque trochu krizi identity, ale jestli to s tím návratem ke kořenům trochu nepřehánějí...? Vždyť požírají svůj vlastní ocas a dvojka už jim touhle dobou zmizela ve chřtánu.
A nebo třeba taková Madonna. Při prvním poslechu Hung Up jsem byl tak šokovaný tím samplem ABBY, že mi prakticky unikla skutečnost, že to ve skutečnosti v hrubých obrysech kopíruje zvuk What You're Waitin' For? (včetně tikání, dusavého rytmu a tématu ubíhajícího času). Madonna sice nikdy nebyla v pravém slova smyslu novátorka, ale kopírovat dvě cizí písničky NAJEDNOU, to je trochu silná káva i v neděli.
Do třetice všeho starého jsou tu Franz Ferdinand. Těm nestačilo, že mají retro zvuk, a tak k Do You Want To ještě natočili retro klip. Kdybych měl stroj času, tak bych ho kvůli ověření velice rád zkusil propašovat někam do konce šedesátých let, protože jsem přesvědčený o tom, že by nikdo z místních ani nepojal podezření. Je to sice všechno pečlivě okopírované (včetně strašlivého líčení a béžového prádla modelek, které by se s úspěchem dalo používat při odvykací terapii pro erotomany), ale proč, proboha?! Rockové retro jako populární hudba pro mladou nastupující generaci?
Možná, ale mě už nedostanete! Já vám dám "swinging London" a Zvětšeninu, holomci! =) (Dobře, přiznávám, možná jsem prostě zaujatý, protože se mě dotklo, tak v tom klipu smetou toho maníka experimentujícího s nějakým syntezátorem.)
Retro je prostě všude a ve všech formách. V kytarovém mainstreamu, na indie scéně i v popu. Zvlášť ta Madonna mě zneklidňuje, protože se jí obvykle daří držet se na vlně nebo aspoň těsně v závěsu za aktuálními trendy. Jestli se jí to povedlo i tentokrát, tak se mám na co těšit. A vy taky!
Jo aha, vy se vlastně těšíte... No tak nic. =)
No prostě neděle je v plném proudu, ale snad není nic ztraceno, nějaké novinky určitě přijdou. Po neděli přece musí přijít Blue Monday, pak Ruby Tuesday, Waiting For Wednesday, Friday I'm in Love, I Love Saturdays... Škoda toho chybějícího Thursday, ale aspoň je vidět, že je tu ještě potenciál pro další zlepšování. =)
2005-10-22
2005-10-18
Blogspam
Asi si potřebuju postěžovat, jak mě štve spam.
To, že se vnucuje do mailu, už jsem nějak strávil, ale když se vnucuje i do komentářů v různých diskuzních skupinách, to už je fakt otrava.
Jenomže co s tím? Mazat či nemazat?
Zatím se snažím spíš mazat, ale zdá se, že server Blogspot má trochu problémy se s tím se ctí vypořádat... (Hláška "forbidden access" několik minut po smazání člověka úplně nepotěší.)
To, že se vnucuje do mailu, už jsem nějak strávil, ale když se vnucuje i do komentářů v různých diskuzních skupinách, to už je fakt otrava.
Jenomže co s tím? Mazat či nemazat?
Zatím se snažím spíš mazat, ale zdá se, že server Blogspot má trochu problémy se s tím se ctí vypořádat... (Hláška "forbidden access" několik minut po smazání člověka úplně nepotěší.)
2005-10-10
Na vlastní objektiv
...jsem si dovolil dvě fotečky ze své dvoudenní zahraniční výpravy... =)
Už je mi to samotnému trapné, ale vypadá to, že před tučňáky se nedá utéct - vyloženě si vynucují pozornost, i když se je člověk snaží ignorovat. Zatím jsem neměl čas pátrat po detailech, takže si klidně můžu vyhlásit soukromou anketu na téma "s jakou hudbou se film bude promítat v Německu?" Přes tradičně pozitivní vztah Němců k elektronice sázím spíše na americkou verzi.
Všichni to už někde četli, ale stejně není nad to vidět to na vlastní oči. Deska Nice Traps skupiny Khoiba se opravdu prodává (a ne úplně levně =). Ten pocit, kdy člověk uprostřed obchodu o rozměrech 100 x 50 metrů (hrubý odhad) najde jednu českou desku (přesněji řečeno tři stejné), je - jak říká Fuka a reklamy - k nezaplacení.
(Jestli je to množství pro naši hudební scénu úspěch nebo ostuda, to nechám na vás. =)
Mimochodem jestli to budete chtít hledat, tak stojan se jmenoval "Electronic Beats".
Už je mi to samotnému trapné, ale vypadá to, že před tučňáky se nedá utéct - vyloženě si vynucují pozornost, i když se je člověk snaží ignorovat. Zatím jsem neměl čas pátrat po detailech, takže si klidně můžu vyhlásit soukromou anketu na téma "s jakou hudbou se film bude promítat v Německu?" Přes tradičně pozitivní vztah Němců k elektronice sázím spíše na americkou verzi.
Všichni to už někde četli, ale stejně není nad to vidět to na vlastní oči. Deska Nice Traps skupiny Khoiba se opravdu prodává (a ne úplně levně =). Ten pocit, kdy člověk uprostřed obchodu o rozměrech 100 x 50 metrů (hrubý odhad) najde jednu českou desku (přesněji řečeno tři stejné), je - jak říká Fuka a reklamy - k nezaplacení.
(Jestli je to množství pro naši hudební scénu úspěch nebo ostuda, to nechám na vás. =)
Mimochodem jestli to budete chtít hledat, tak stojan se jmenoval "Electronic Beats".
2005-10-04
Zpívat se nebude
"Zpíval bych rád, ale - není mi dáno!" recitoval kdysi Miroslav Horníček za zvuku bigbandu. Teprve když se to všechno "dalo do fade-outu", tak přišla takřka rapovaná pointa: "Zpívat se nebude. Za tyhle peníze se zpívat nebude!"
Tohle vlastně se zrušeným koncertem Télépopmusic moc neladí, protože ve smlouvě a finančních požadavcích asi problém nebyl, ale nějak jsem si na to vzpomněl, tak co bych nezacitoval. =)
Už ze samotného pátečního zrušení koncertu jsem měl smíšené pocity, protože mě docela lákal, jenomže to bych potřeboval dovolenou a na tu je u nás v práci každoročně dlouhé předvánoční embargo. Tím pádem mi to zrušení vlastně pomohlo vyřešit jedno dilema, jenomže stejně mi připadlo smutné, že u nás Télépopmusic nemá publikum.
Tenhle případ měl ale taky ještě dovětek. V sobotu jsem v TV zachytil časovou schránku, která obsahovala reprízu Paskvilu a Pomeranče. V Paskvilu se vesele soutěžilo o lístky, zatímco v Pomeranči pro změnu pustili klip Into Everything. Žádný titulek "netelefonujte - sledujete reprízu" se celkem pochopitelně nekonal, a tak si možná málokdo všimnul, že právě sleduje pohřeb.
Možná, že kdyby se s tou propagací začalo trochu dřív, tak by i ten předprodej dopadl trochu líp, napadlo mě. Ale není vlastně smutné, že je třeba takové koncerty "uměle" propagovat? A není nakonec nejsmutnější to, že spousta zajímavých skupin se do vysílání dostane teprve tehdy, když se pro to najde nějaká komerční záminka? Ale bodejť - kdo by nechtěl lístky zdarma, že... =)
Tohle vlastně se zrušeným koncertem Télépopmusic moc neladí, protože ve smlouvě a finančních požadavcích asi problém nebyl, ale nějak jsem si na to vzpomněl, tak co bych nezacitoval. =)
Už ze samotného pátečního zrušení koncertu jsem měl smíšené pocity, protože mě docela lákal, jenomže to bych potřeboval dovolenou a na tu je u nás v práci každoročně dlouhé předvánoční embargo. Tím pádem mi to zrušení vlastně pomohlo vyřešit jedno dilema, jenomže stejně mi připadlo smutné, že u nás Télépopmusic nemá publikum.
Tenhle případ měl ale taky ještě dovětek. V sobotu jsem v TV zachytil časovou schránku, která obsahovala reprízu Paskvilu a Pomeranče. V Paskvilu se vesele soutěžilo o lístky, zatímco v Pomeranči pro změnu pustili klip Into Everything. Žádný titulek "netelefonujte - sledujete reprízu" se celkem pochopitelně nekonal, a tak si možná málokdo všimnul, že právě sleduje pohřeb.
Možná, že kdyby se s tou propagací začalo trochu dřív, tak by i ten předprodej dopadl trochu líp, napadlo mě. Ale není vlastně smutné, že je třeba takové koncerty "uměle" propagovat? A není nakonec nejsmutnější to, že spousta zajímavých skupin se do vysílání dostane teprve tehdy, když se pro to najde nějaká komerční záminka? Ale bodejť - kdo by nechtěl lístky zdarma, že... =)
2005-09-24
"I get no doubt"
Nechybělo mnoho a touhle dobou jste si tu mohli přečíst nezáživný seznam desek, které jsem za poslední dobu slyšel a na které jsem si nedokázal vytvořit koherentní a publikovatelný názor. Sice jsem si pořád říkal, že by to nebylo dost čtivé a nikomu by to nic nového nepřineslo (na tohle přece máme Audioscrobbler, přesněji řečeno pár měsíců - pokud zrovna funguje - už vlastně Last.fm, Karle), ale pořád mě nenapadalo nic, co by stálo za zmínku. Až teď. =)
Během posledního týdne jsem totiž zaregistroval určitý trend. Pokud píšete na českém internetu o hudbě, tak už začíná být považováno za samozřejmost, že ve svém textu za něco poděkujete Pavlu Smutnému. Tato šedá eminence české hudební blogosféry sice nemá vlastní hudební blog a ve své publicistické činnosti se často omezuje na skromný podpis "ps", takže mnohý webdesigner s šestiletou praxí o její existenci vůbec nemá tušení (pardon - narážka pro zasvěcené =), ale přesto je zřejmé, že se u Pavla sbíhají všechny publicistické nitky.
Jak už asi tušíte, tak i já chci právě poděkovat Pavlu Smutnému. V mém případě to je poděkování za tohle téma.
Začalo to nějak takhle:
"Handle Me od Robyn je švédské Du dolů. ;-)"
"Že by? =) (...) Mi to spíš připomíná Čo o mě vieš. =)"
"Ale začít popovou písničku tím, že někdo zmlátil svoji holku, asi není úplně běžné."
"Aha. =) (...) Já jsem zrovna tomu začátku moc nerozuměl a něco takového jsem tam nečekal."
Dál se debata stočila trochu jinam (na hovorové obraty v textech), ale téma už se vznášelo ve vzduchu a oklikou přes Death Cab for Cutie se zase vrátilo.
Ta hlavní otázka zní asi takto:
Kolik Čechů OPRAVDU rozumí anglickým textům?
Mě totiž například fascinuje, jak mnozí stálí autoři NMM v recenzích rozhazují plnými hrstmi úryvky textů a tváří se, že rozumět textům je samozřejmost.
Pokud to ale začnu posuzovat podle sebe, tak to asi samozřejmost nebude. Já mám totiž texty docela rád a považuju je podstatnou složku písničky. Navíc si o sobě myslím, že umím anglicky poměrně dobře (ha! =), ale pokud začnu vzpomínat na různé anglické písničky, tak se ukáže, že si pamatuju spíš jednotlivé zaslechnuté věty nebo spojení, ale málokdy jsem schopen říct, o čem je celý text - na to bych se musel při poslechu opravdu soustředit na text a ani pak by nebyl výsledek zaručen. Je to "práce" navíc, do které se mi jako posluchači obvykle nechce. Oproti češtině, kde to jde samo, tam prostě pořád cítím nějakou bariéru a ať dělám co dělám, tak v Anglii prostě nejsem doma, ale nanejvýš na návštěvě.
Další drobností k tématu bylo, když jsem se náhodou při čtení anglické fotbalové reportáže dověděl, jaký text je doopravdy v refrénu notoricky známého hitu Tubthumper od Chumbawamby. Já jsem tam všechny ty roky slyšel něco jako "I get no doubt". Sice to nedávalo nějaký "jó smysl" (tentokrát Nohavica za pětset), ale kdo by po tom pátral, že? Zvláště když se tam pak začne vypočítávat to pití - to přece nemůže být text, který by stál za pozornost! =) Jenomže najednou jsem uviděl ten správný text napsaný před sebou. Byl poněkud jiný a navíc dával smysl. (Sice to pořád nebyl ten "jó smysl", ale budu chvíli předstírat, že nejsem hnidopich. =) To zjištění mnou otřáslo až po kolečka židle, na které jsem v tu chvíli seděl.
Teprve pak mě napadlo zkusit Google a trochu mi to spravilo náladu, protože jsem okamžitě našel stránku s přeslechnutými variantami písničkových textů a Tubthumper si v množství chyb nestojí špatně, takže v tom evidentně nejsem sám! =)
Ostatně jak jste na tom s tím refrénem vy?
Nakonec jsem během filozofování s P.S. nad srozumitelností Mňágy pro Maďary a James pro Čechy nebo hledáním významů v textech R.E.M. a Richarda Krajča (tam se ale i česky dá "slyšet" ledacos =) přišel s myšlenkou kategorizace posluchačů textů podle množství zpracovaných informací:
nic
- hluší a cizinci bez znalosti jazyka jsou na tom z hlediska obsahu textu zhruba stejně
část slov
- nahluchlí rodáci a cizinci s dobrou znalostí jazyka si odnesou mlhavou představu o náladě textu
všechna slova
- rodáci a cizinci s výbornou znalostí jazyka jsou schopni vnímat o čem to je
všechna slova i reálie
- inteligentní rodáci a geniální cizinci sžití s cizí kulturou vstřebávají zážitek všemi póry =)
Ta tabulka je samozřejmě úplně na houby, ale snad je tam vidět, že k opravdovému porozumění textu písničky je toho třeba poměrně hodně a to nám třeba autor nemusí ani naznačovat, že "se chce stát trpaslíkem". (Ha! Tak teď jsem si tu argumentaci podepřel pěknou ukázkou nepochopitelnosti pro cizince neznalého české filmové klasiky! =)
Řešení pro TV diváka je nasnadě - titulkovat písničky!
Je zvláštní, že se tohle jednoduché opatření zatím téměř nikde nepoužívá. Přesto výjimky existují - například Viva má nejen pořad, kde průběžně zobrazuje originální texty pro karaoke, ale čas od času i nějaký ten překlad přijde. Vcelku pochopitelně to je ale překlad do němčiny, takže český divák se toho zase tak moc nedoví. =)
I u nás se ale blýská na lepší vzdělávací časy - včera zmiňovaný koncert Franz Ferdinand byl odvysílaný včetně českých titulků! (Aspoň pokud to můžu posoudit podle posledních deseti minut, které jsem viděl. =) Už tak neobvyklá událost se tak dostala do tak nadoblačných výšek, že programová změna kvůli prodloužení Davis Cupu a odsunutí koncertu do "pozdních nočních hodin" bylo nevyhnutelností, která mnoha diváky ušetřila před náhlou přemírou vjemů. Ale zřejmě je vhodnější začínat pozvolněji - uvidíme příště!
(Samozřejmě přeháním kvůli dramatickému efektu - myslím, že pár titulkovaných koncertů už jsem viděl, takže zase takový šok to nebyl. =)
Celou tuhle nezaostřenou úvahu bych měl nejlépe uzavřít nějakým textem a jako použitelný příklad mě napadla ne-až-tak-notoricky-známá (jak kde =) písnička od projektu Dntel. Asi hlavně proto, že text mě zaujal na první poslech - například bez většího úsilí jsem rozuměl jeho větší části =), ale pár věcí jsem rozlišil teprve po tom, co jsem si text vygoogloval. No a taky už jsem tu jeden text od Dntel měl. =) Jinak tam ale nejsou žádné jinotaje nebo komplikované básnické obrazy, takže ideální studijní materiál.
Dntel: (This Is) The Dream of Evan and Chan
(Jimmy Tamborello / Benjamin Gibbard)
It was familiar to me, the smoke too thick to breathe
The tile floors glistened, I slowly stirred my drink
And when you started to sing, you spoke with broken speech
That I could not understand and then you grabbed me tightly
I won't let go, I won't let go
Even if you say so, oh no
I've tried and tried with no results
I won't let go, I won't let go
He then played every song from 1993
The crowd applauded as he curtsied bashfully
Your eyelashes tickle my neck with every nervous blink
And it was perfect until the telephone started
Ringing ringing ringing ringing ringing off . . .
Pokud se cítíte opravdu silní v kramflecích, tak mi řekněte, kdo jsou sakra Evan a Chan?! (Ale bez Googlu! =)
Během posledního týdne jsem totiž zaregistroval určitý trend. Pokud píšete na českém internetu o hudbě, tak už začíná být považováno za samozřejmost, že ve svém textu za něco poděkujete Pavlu Smutnému. Tato šedá eminence české hudební blogosféry sice nemá vlastní hudební blog a ve své publicistické činnosti se často omezuje na skromný podpis "ps", takže mnohý webdesigner s šestiletou praxí o její existenci vůbec nemá tušení (pardon - narážka pro zasvěcené =), ale přesto je zřejmé, že se u Pavla sbíhají všechny publicistické nitky.
Jak už asi tušíte, tak i já chci právě poděkovat Pavlu Smutnému. V mém případě to je poděkování za tohle téma.
Začalo to nějak takhle:
"Handle Me od Robyn je švédské Du dolů. ;-)"
"Že by? =) (...) Mi to spíš připomíná Čo o mě vieš. =)"
"Ale začít popovou písničku tím, že někdo zmlátil svoji holku, asi není úplně běžné."
"Aha. =) (...) Já jsem zrovna tomu začátku moc nerozuměl a něco takového jsem tam nečekal."
Dál se debata stočila trochu jinam (na hovorové obraty v textech), ale téma už se vznášelo ve vzduchu a oklikou přes Death Cab for Cutie se zase vrátilo.
Ta hlavní otázka zní asi takto:
Kolik Čechů OPRAVDU rozumí anglickým textům?
Mě totiž například fascinuje, jak mnozí stálí autoři NMM v recenzích rozhazují plnými hrstmi úryvky textů a tváří se, že rozumět textům je samozřejmost.
Pokud to ale začnu posuzovat podle sebe, tak to asi samozřejmost nebude. Já mám totiž texty docela rád a považuju je podstatnou složku písničky. Navíc si o sobě myslím, že umím anglicky poměrně dobře (ha! =), ale pokud začnu vzpomínat na různé anglické písničky, tak se ukáže, že si pamatuju spíš jednotlivé zaslechnuté věty nebo spojení, ale málokdy jsem schopen říct, o čem je celý text - na to bych se musel při poslechu opravdu soustředit na text a ani pak by nebyl výsledek zaručen. Je to "práce" navíc, do které se mi jako posluchači obvykle nechce. Oproti češtině, kde to jde samo, tam prostě pořád cítím nějakou bariéru a ať dělám co dělám, tak v Anglii prostě nejsem doma, ale nanejvýš na návštěvě.
Další drobností k tématu bylo, když jsem se náhodou při čtení anglické fotbalové reportáže dověděl, jaký text je doopravdy v refrénu notoricky známého hitu Tubthumper od Chumbawamby. Já jsem tam všechny ty roky slyšel něco jako "I get no doubt". Sice to nedávalo nějaký "jó smysl" (tentokrát Nohavica za pětset), ale kdo by po tom pátral, že? Zvláště když se tam pak začne vypočítávat to pití - to přece nemůže být text, který by stál za pozornost! =) Jenomže najednou jsem uviděl ten správný text napsaný před sebou. Byl poněkud jiný a navíc dával smysl. (Sice to pořád nebyl ten "jó smysl", ale budu chvíli předstírat, že nejsem hnidopich. =) To zjištění mnou otřáslo až po kolečka židle, na které jsem v tu chvíli seděl.
Teprve pak mě napadlo zkusit Google a trochu mi to spravilo náladu, protože jsem okamžitě našel stránku s přeslechnutými variantami písničkových textů a Tubthumper si v množství chyb nestojí špatně, takže v tom evidentně nejsem sám! =)
Ostatně jak jste na tom s tím refrénem vy?
Nakonec jsem během filozofování s P.S. nad srozumitelností Mňágy pro Maďary a James pro Čechy nebo hledáním významů v textech R.E.M. a Richarda Krajča (tam se ale i česky dá "slyšet" ledacos =) přišel s myšlenkou kategorizace posluchačů textů podle množství zpracovaných informací:
nic
- hluší a cizinci bez znalosti jazyka jsou na tom z hlediska obsahu textu zhruba stejně
část slov
- nahluchlí rodáci a cizinci s dobrou znalostí jazyka si odnesou mlhavou představu o náladě textu
všechna slova
- rodáci a cizinci s výbornou znalostí jazyka jsou schopni vnímat o čem to je
všechna slova i reálie
- inteligentní rodáci a geniální cizinci sžití s cizí kulturou vstřebávají zážitek všemi póry =)
Ta tabulka je samozřejmě úplně na houby, ale snad je tam vidět, že k opravdovému porozumění textu písničky je toho třeba poměrně hodně a to nám třeba autor nemusí ani naznačovat, že "se chce stát trpaslíkem". (Ha! Tak teď jsem si tu argumentaci podepřel pěknou ukázkou nepochopitelnosti pro cizince neznalého české filmové klasiky! =)
Řešení pro TV diváka je nasnadě - titulkovat písničky!
Je zvláštní, že se tohle jednoduché opatření zatím téměř nikde nepoužívá. Přesto výjimky existují - například Viva má nejen pořad, kde průběžně zobrazuje originální texty pro karaoke, ale čas od času i nějaký ten překlad přijde. Vcelku pochopitelně to je ale překlad do němčiny, takže český divák se toho zase tak moc nedoví. =)
I u nás se ale blýská na lepší vzdělávací časy - včera zmiňovaný koncert Franz Ferdinand byl odvysílaný včetně českých titulků! (Aspoň pokud to můžu posoudit podle posledních deseti minut, které jsem viděl. =) Už tak neobvyklá událost se tak dostala do tak nadoblačných výšek, že programová změna kvůli prodloužení Davis Cupu a odsunutí koncertu do "pozdních nočních hodin" bylo nevyhnutelností, která mnoha diváky ušetřila před náhlou přemírou vjemů. Ale zřejmě je vhodnější začínat pozvolněji - uvidíme příště!
(Samozřejmě přeháním kvůli dramatickému efektu - myslím, že pár titulkovaných koncertů už jsem viděl, takže zase takový šok to nebyl. =)
Celou tuhle nezaostřenou úvahu bych měl nejlépe uzavřít nějakým textem a jako použitelný příklad mě napadla ne-až-tak-notoricky-známá (jak kde =) písnička od projektu Dntel. Asi hlavně proto, že text mě zaujal na první poslech - například bez většího úsilí jsem rozuměl jeho větší části =), ale pár věcí jsem rozlišil teprve po tom, co jsem si text vygoogloval. No a taky už jsem tu jeden text od Dntel měl. =) Jinak tam ale nejsou žádné jinotaje nebo komplikované básnické obrazy, takže ideální studijní materiál.
Dntel: (This Is) The Dream of Evan and Chan
(Jimmy Tamborello / Benjamin Gibbard)
It was familiar to me, the smoke too thick to breathe
The tile floors glistened, I slowly stirred my drink
And when you started to sing, you spoke with broken speech
That I could not understand and then you grabbed me tightly
I won't let go, I won't let go
Even if you say so, oh no
I've tried and tried with no results
I won't let go, I won't let go
He then played every song from 1993
The crowd applauded as he curtsied bashfully
Your eyelashes tickle my neck with every nervous blink
And it was perfect until the telephone started
Ringing ringing ringing ringing ringing off . . .
Pokud se cítíte opravdu silní v kramflecích, tak mi řekněte, kdo jsou sakra Evan a Chan?! (Ale bez Googlu! =)
2005-09-23
František Ferdinand v Českém rozvidu
Určitě budu jeden z posledních, kdo si toho všimnul, ale dnes večer ve 21:55 je na ČT záznam koncertu Franz Ferdinand.
Sice nejsem zrovna nadšený fanoušek FF, ale taková věc mě dokáže zaskočit, protože u podobných koncertů si člověk na odvysílání obvykle počká tak 5 let - přílišná aktuálnost koncertů zahraničních interpretů je v českém TV vysílání (tím nemyslím jen ČT!) zřejmě na škodu. Tedy pokud to není Live8 (kde ČT naopak myslím). =)
Tím pádem mi pořád vrtá hlavou, čím si to FF zasloužili. Že by pořád ještě fungovalo "The Konopiště Connection"? =)
Sice nejsem zrovna nadšený fanoušek FF, ale taková věc mě dokáže zaskočit, protože u podobných koncertů si člověk na odvysílání obvykle počká tak 5 let - přílišná aktuálnost koncertů zahraničních interpretů je v českém TV vysílání (tím nemyslím jen ČT!) zřejmě na škodu. Tedy pokud to není Live8 (kde ČT naopak myslím). =)
Tím pádem mi pořád vrtá hlavou, čím si to FF zasloužili. Že by pořád ještě fungovalo "The Konopiště Connection"? =)
2005-09-09
Tučňák po plastice
Tohle nemá být žádná osobní narážka =), ale volné pokračování jednoho staršího zápisu.
Jde mi o film Příběh tučňáka (La Marche de l'empereur), který se v US kinech stal nečekaným hitem letošního léta.
Dokonce to došlo tak daleko, že se na webu objevují články, ve kterých si zaručeně pravý akční režisér Michael Bay stěžuje, že mu tučňáci kradou diváky, přestože film nemá milostnou zápletku, žádnou výraznou zápornou postavu, dějové zvraty a dokonce ani rozlišitelné hrdiny. (Link jsem ukradl z FFFilmu.) Nebo taky tučňáci zamaskovaní jako myši infiltrovali webcomix původně zaměřený na počítačové hry.
U nás Příběh tučňáka myslím příliš komerčně neuspěl (kromě projekcí pro školy a školky =), ale díky soundtracku od Emilie Simon jsem film zaregistroval, a tak jsem se po čase na IMDb podíval na nějaké detaily a narazil na pár zvláštností.
Francouzská verze totiž totiž vypadá tak, jako by ji pod pseudonymem natočil Václav Chaloupek a jen nedopatřením se stalo, že úvodní píseň nenahrál Jaroslav Samson Lenk. Film navíc ukázal dosud méně známou skutečnost, že tučňáci se mezi sebou dorozumívají francouzsky.
To samozřejmě v USA nemohlo projít, a tak tučňáci přišli o hlas a všechno podstatné musel okomentovat Morgan Freeman. Ještě víc mě ale překvapilo, že nikdo na amerických serverech nekomentuje soundtrack, protože jakkoliv je Emilie Simon jasný pop, tak to rozhodně není pop podle amerického vkusu a nějaké (negativní) komentáře jsem čekal. Teprve pak jsem si všimnul nenápadné poznámky:
Original Music by
Emilie Simon
Alex Wurman (U.S. version)
The original French version features dialog for the penguins and a pop music soundtrack.
Musí to být fajn, napsat a nahrát hudbu k celovečernímu filmu, a pak zjistit, že se film ve většině světa promítá s úplně jinou. Taky by mě zajímalo, jestli je to ještě možné považovat za původní film, nebo to už je spíš remake – vždyť se vlastně změnila celá zvuková stopa čili polovina dojmu z filmu.
Docela mě překvapuje, jak daleko jsou ochotní producenti zajít, aby se zalíbili divákovi, přestože se tím vlastně mění celá původní (byť divná =) koncepce filmu a autoři tím popírají sami sebe. Nebo prostě filmový průmysl přechází na praktiky softwarových firem a tohle je opatchovaná verze filmu? =)
Jde mi o film Příběh tučňáka (La Marche de l'empereur), který se v US kinech stal nečekaným hitem letošního léta.
Dokonce to došlo tak daleko, že se na webu objevují články, ve kterých si zaručeně pravý akční režisér Michael Bay stěžuje, že mu tučňáci kradou diváky, přestože film nemá milostnou zápletku, žádnou výraznou zápornou postavu, dějové zvraty a dokonce ani rozlišitelné hrdiny. (Link jsem ukradl z FFFilmu.) Nebo taky tučňáci zamaskovaní jako myši infiltrovali webcomix původně zaměřený na počítačové hry.
U nás Příběh tučňáka myslím příliš komerčně neuspěl (kromě projekcí pro školy a školky =), ale díky soundtracku od Emilie Simon jsem film zaregistroval, a tak jsem se po čase na IMDb podíval na nějaké detaily a narazil na pár zvláštností.
Francouzská verze totiž totiž vypadá tak, jako by ji pod pseudonymem natočil Václav Chaloupek a jen nedopatřením se stalo, že úvodní píseň nenahrál Jaroslav Samson Lenk. Film navíc ukázal dosud méně známou skutečnost, že tučňáci se mezi sebou dorozumívají francouzsky.
To samozřejmě v USA nemohlo projít, a tak tučňáci přišli o hlas a všechno podstatné musel okomentovat Morgan Freeman. Ještě víc mě ale překvapilo, že nikdo na amerických serverech nekomentuje soundtrack, protože jakkoliv je Emilie Simon jasný pop, tak to rozhodně není pop podle amerického vkusu a nějaké (negativní) komentáře jsem čekal. Teprve pak jsem si všimnul nenápadné poznámky:
Original Music by
Emilie Simon
Alex Wurman (U.S. version)
The original French version features dialog for the penguins and a pop music soundtrack.
Musí to být fajn, napsat a nahrát hudbu k celovečernímu filmu, a pak zjistit, že se film ve většině světa promítá s úplně jinou. Taky by mě zajímalo, jestli je to ještě možné považovat za původní film, nebo to už je spíš remake – vždyť se vlastně změnila celá zvuková stopa čili polovina dojmu z filmu.
Docela mě překvapuje, jak daleko jsou ochotní producenti zajít, aby se zalíbili divákovi, přestože se tím vlastně mění celá původní (byť divná =) koncepce filmu a autoři tím popírají sami sebe. Nebo prostě filmový průmysl přechází na praktiky softwarových firem a tohle je opatchovaná verze filmu? =)
2005-09-08
Zpráva týdne - Zuby Nehty opět na scéně
Na festivalu Babí léto v Bohnicích vystoupí mimo jiné i kapela Zuby Nehty, dle dostupných materiálů dokonce v původní sestavě. Pokud se nejedná o jednorázový comeback, jistě tímto holky udělají radost spoustám fanoušků (třeba Čondymu...)
2005-09-02
Nevím, co jsem dělal tohle léto
Asi před dvěmi týdny jsem začal psát nějaké komentáře desek, ale kvůli tomu vadnému disku jsem to nějak nedotáhnul do publikovatelného tvaru. Tak snad že bych to prošel a trochu doplnil... =)
Troissoeur: Trah Njim (2002)
Tahle belgická skupina letos pod krycím názvem "belgický Radiohead" velice kladně zapůsobila na Colours. Sice už jsem se o nich zmínil v reportáži, ale pro zopakování hlavní body: rozmáchlý, ale jistý zpěv, klasické strunné nástroje, elektronické podklady a náladotvorné videoprojekce. To vše na hlavním pódiu v pátek večer, kde se Troissoeur pro spoustu lidí stali jedním z největších překvapení festivalu. (Pro mě úplně ne, protože jsem viděl až konec. =) Vzhledem k tomu, že sláva skupiny zatím příliš nepřekročila belgické hranice a ani doma nejsou Troissoeur zrovna v pozici superhvězdy (ale jak je to vlastně možné?), je třeba pogratulovat paní Holušové k výbornému čichu.
Jediným kazem vystoupení bylo zřejmě to, že málokomu z nadšeného publika se podařilo najít stánek, kde se po koncertě prodávaly CD skupiny (viz vzkazy na fóru Colours). Skupina zatím vydala dvě alba, ale nezdá se, že by se dostaly do naší distribuce, takže jsem chvíli pátral po webu. Trochu mě překvapilo, když jsem narazil na nějaké zmínky o "vlámském folku" a vzpomněl si na výslovné upozornění jejich zpěváka, že "prodávají i CD s novým materiálem", ale bral jsem to trochu s rezervou.
Nakonec jsem desku Trah Njim dostal "od dobrého přítele" (nejmenovat! =) v mp3 a teprve při poslechu do sebe všechny záhady a indicie kolem skupiny zapadly.
Tahle deska prostě JE folk! =)
Totiž je to folk, pokud za folk považujete třeba Tara Fuki (na které se do omrzení odvolávám u každé skupiny s violoncellem =). Vlastně mě docela překvapilo, jak moc jim jsou (byli) Troissoeur zvukově podobní. Místně i hudebně sice vycházejí úplně odjinud, ale došli téměř na stejné místo. Na druhou stranu to vysvětluje, proč (zatím?) nejsou příliš známí - oni totiž opravdu zněli úplně jinak, než když si je vzal do parády Daniel B. z Front 242. Ačkoliv ono to "úplně jinak" asi není moc přesný popis, protože spousta prvků (kromě té elektroniky) byla ke slyšení už na téhle desce. A taky není špatná, i když je to folk. Ovšem já ji asi moc poslouchat nebudu. =)
Ladytron: Witching Hour (2005)
Členové skupiny sice v rozhovorech naznačovali, že ten jejich elektroclash jim na první desce vzniknul pod rukama spíš z nouze a že teď hodně hrajou živě, takže nová deska bude mnohem sevřenější a rockovější, ale tohle jsem stejně nečekal. Sakra! Ne že by mě ta první deska nějak extra vzala za srdce, ale připadala mi pestřejší. Witching Hour jakoby jela celou dobu v jednom (rychlém) tempu i stylu a zatím se v ní dost ztrácím. Opravdu si Ladytron myslí, že je možné udělat zajímavou desku z písniček s prakticky stejným zvukem jen na třech akordech, které se pravidelně mění po taktech? Mě to nějak nebaví.
Sigur Rós: Takk (2005)
Tohle je, myslím, jasná ukázka toho, že zavděčit se recenzentovi (byť amatérskému =), není snadný úkol.
První dojem byl jednoznačný - je to Sigur Rós. K druhému dojmu zatím nedošlo, protože tu desku nějak nemám chuť poslouchat a sám nevím přesně proč. A to přesto, že narozdíl od Ladytron Sigur Rós nahráli skoro přesně to, co jsem od nich čekal. Záhada!
Troissoeur: Trah Njim (2002)
Tahle belgická skupina letos pod krycím názvem "belgický Radiohead" velice kladně zapůsobila na Colours. Sice už jsem se o nich zmínil v reportáži, ale pro zopakování hlavní body: rozmáchlý, ale jistý zpěv, klasické strunné nástroje, elektronické podklady a náladotvorné videoprojekce. To vše na hlavním pódiu v pátek večer, kde se Troissoeur pro spoustu lidí stali jedním z největších překvapení festivalu. (Pro mě úplně ne, protože jsem viděl až konec. =) Vzhledem k tomu, že sláva skupiny zatím příliš nepřekročila belgické hranice a ani doma nejsou Troissoeur zrovna v pozici superhvězdy (ale jak je to vlastně možné?), je třeba pogratulovat paní Holušové k výbornému čichu.
Jediným kazem vystoupení bylo zřejmě to, že málokomu z nadšeného publika se podařilo najít stánek, kde se po koncertě prodávaly CD skupiny (viz vzkazy na fóru Colours). Skupina zatím vydala dvě alba, ale nezdá se, že by se dostaly do naší distribuce, takže jsem chvíli pátral po webu. Trochu mě překvapilo, když jsem narazil na nějaké zmínky o "vlámském folku" a vzpomněl si na výslovné upozornění jejich zpěváka, že "prodávají i CD s novým materiálem", ale bral jsem to trochu s rezervou.
Nakonec jsem desku Trah Njim dostal "od dobrého přítele" (nejmenovat! =) v mp3 a teprve při poslechu do sebe všechny záhady a indicie kolem skupiny zapadly.
Tahle deska prostě JE folk! =)
Totiž je to folk, pokud za folk považujete třeba Tara Fuki (na které se do omrzení odvolávám u každé skupiny s violoncellem =). Vlastně mě docela překvapilo, jak moc jim jsou (byli) Troissoeur zvukově podobní. Místně i hudebně sice vycházejí úplně odjinud, ale došli téměř na stejné místo. Na druhou stranu to vysvětluje, proč (zatím?) nejsou příliš známí - oni totiž opravdu zněli úplně jinak, než když si je vzal do parády Daniel B. z Front 242. Ačkoliv ono to "úplně jinak" asi není moc přesný popis, protože spousta prvků (kromě té elektroniky) byla ke slyšení už na téhle desce. A taky není špatná, i když je to folk. Ovšem já ji asi moc poslouchat nebudu. =)
Ladytron: Witching Hour (2005)
Členové skupiny sice v rozhovorech naznačovali, že ten jejich elektroclash jim na první desce vzniknul pod rukama spíš z nouze a že teď hodně hrajou živě, takže nová deska bude mnohem sevřenější a rockovější, ale tohle jsem stejně nečekal. Sakra! Ne že by mě ta první deska nějak extra vzala za srdce, ale připadala mi pestřejší. Witching Hour jakoby jela celou dobu v jednom (rychlém) tempu i stylu a zatím se v ní dost ztrácím. Opravdu si Ladytron myslí, že je možné udělat zajímavou desku z písniček s prakticky stejným zvukem jen na třech akordech, které se pravidelně mění po taktech? Mě to nějak nebaví.
Sigur Rós: Takk (2005)
Tohle je, myslím, jasná ukázka toho, že zavděčit se recenzentovi (byť amatérskému =), není snadný úkol.
První dojem byl jednoznačný - je to Sigur Rós. K druhému dojmu zatím nedošlo, protože tu desku nějak nemám chuť poslouchat a sám nevím přesně proč. A to přesto, že narozdíl od Ladytron Sigur Rós nahráli skoro přesně to, co jsem od nich čekal. Záhada!
2005-08-28
Ekografiti
Máme u nás čerstvě rekonstruovanou zastávku. Je cihlová a je omítnutá jemnou žlutou omítkou. Asi druhý den po dokončení prací sice někdo kousek té omítky na hraně zdi urazil, ale jinak zastávka relativně v klidu prosperovala. Až do tohohle týdne, kdy se na ní vyřádil nějaký začínající grafiti gang.
No jo, mladí a blbí, povzdychnul jsem si. Ale pak jsem zpozorněl. To není počmárané fixem ani sprejem. Popošel jsem blíž. Tráva?!
Fakt! Ten den se okolo sekal trávník, takže se všude povalovaly rozšrotované chomáče trávy (jeden je na fotce ještě vidět uvnitř zastávky) a někdo dostal ten geniální nápad.
Osobně si myslím, že jsem se právě stal svědkem vzniku nového urban-trendu. Nebo aspoň suburban-trendu. =)
Mladí lidé na Ostravsku na tom prostě nejsou tak dobře, aby si mohli kupovat drahé spreje, a tak musí vystačit s tím, co najdou ve svém okolí. A právě tato nouze je dovedla až k plně přírodním materiálům. Objevené barvivo je levné, dá se najít doslova na zemi a přitom je snadno odbouratelné a nepůsobí žádné ekologické škody.
Řekl bych, že je jen otázkou času, kdy se kolem trávy (myslím třeba bojínek luční a podobné plevelnaté obiloviny) vytvoří specifická subkultura - tzv. "trávníkáři". Zatím píšou trávou jen tagy a jednoduché nápisy, ale brzy přijdou na řadu odvážnější výtvarné kompozice, a pak nevyhnutelně i hudba. Už teď jsem zvědav na první tracky nového stylu "lawn-hop". =)
No jo, mladí a blbí, povzdychnul jsem si. Ale pak jsem zpozorněl. To není počmárané fixem ani sprejem. Popošel jsem blíž. Tráva?!
Fakt! Ten den se okolo sekal trávník, takže se všude povalovaly rozšrotované chomáče trávy (jeden je na fotce ještě vidět uvnitř zastávky) a někdo dostal ten geniální nápad.
Osobně si myslím, že jsem se právě stal svědkem vzniku nového urban-trendu. Nebo aspoň suburban-trendu. =)
Mladí lidé na Ostravsku na tom prostě nejsou tak dobře, aby si mohli kupovat drahé spreje, a tak musí vystačit s tím, co najdou ve svém okolí. A právě tato nouze je dovedla až k plně přírodním materiálům. Objevené barvivo je levné, dá se najít doslova na zemi a přitom je snadno odbouratelné a nepůsobí žádné ekologické škody.
Řekl bych, že je jen otázkou času, kdy se kolem trávy (myslím třeba bojínek luční a podobné plevelnaté obiloviny) vytvoří specifická subkultura - tzv. "trávníkáři". Zatím píšou trávou jen tagy a jednoduché nápisy, ale brzy přijdou na řadu odvážnější výtvarné kompozice, a pak nevyhnutelně i hudba. Už teď jsem zvědav na první tracky nového stylu "lawn-hop". =)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)