NuOva vol.3 @ Templ Ostrava 13.12.2008
O divných věcech se většinou píše dobře, protože se autor může rozmáchnout a uplatnit svůj břitký humor (často i v případě, že ho vůbec nemá), a musím říct, že NuOva (dešifrovali jste?) číslo 3 o to přímo prosí, ale na druhou stranu je mi hodně sympatické, že v Ostravě něco takhle šíleného koná, takže se pokusím svou ironii ovládat.
Předchozí dva podobné koncerty jsem minul, takže jsem úplně přesně nevěděl, co mám čekat, a čekali jsem opravdu poměrně dlouho.
Koncertní část programu zahájila dvojice I Love 69 Popgeju až kolem 21:30. Když kolem nás mířili k pódiu, tak jsem od nich zaslechl větu "dneska to musí být pořádný punk", a musím říct, že to splnili jak nasazením, tak odpovídajícím hudebním výkonem - intonace se na pódium neodvážila a rytmus kolísal, ale bylo to dostatečně úderné a jednoduché k tomu, aby hlouček pod pódiem nadšeně poskakoval do rytmů hrnoucích se z notebooku. Doširoka rozkročený klávesák v tričku, které mi připomínalo dobu, kdy jsem chodil na základku, působil vcelku normálně, ale to bohatě vynahrazoval zpěvák (podle uvážení doplňte úvozovky), který měl na sobě jen velmi těsné trenýrky (model MS ve fotbale 1982), za kterými měl zastrčený umělohmotný stojánek (či co) použitelný taktéž jako falický symbol, a na krku na řetězu pověšené CD, kterým se párkrát pokusil točit, ale příliš se mu to nedařilo. Ono se vůbec nedařilo víc věcí, ale tomu se nedalo než shovívavě usmívat. Ledasčím to přípomínalo My Name Is Ann!, ale naštěstí se nám nikdo nesnažil namluvit, že je to jen povrchní slupka, která ukrývá komplikovaný umělecký počin. Zpěvu nebylo moc rozumět, ale občas jsem zachytil nějaké krátké slogany jako "mozek utek" a mezi písničkami se ozývaly rozpačitě podávané pokyny jako "pojď k nám blíž, holčičko, sem dopředu". Celý koncert pak zpěvák (to už byl jen ve slipech) poměrně výstižně ukončil slovy: "To je všecko, děte do prdele." Pak se trochu zamyslel, a trochu smířlivěji dodal: "Čau - a děte do prdele."
Následující Cassete proti tomu působili až podezřele normálně a zakřiknutě - totiž jako asi jako milenecký pár z filozofické fakulty, který v životě neslyšel nic jiného, než desky Depeche Mode od A Broken Frame po Violator (i barva oblečení souhlasila), a nu-rave to nebylo ani náhodou. Posmutnělou náladou by připomínali nejspíš Načevu nebo Khoibu, ale za předpokladu, že by uvedení směli používat jen syntezátorové rejstříky Front 242 z roku 1991. Podle skoro všech běžně hodnotitelných měřítek (hudba, instrumentální výkony - kromě kláves došlo i na kytaru a malou sadu bicích, zpěv, texty) byli z účinkujících toho večera nejlepší a nejsympatičtější, ale připadalo mi, že ohlas u publika byl o něco slabší, čemuž se ovšem po taneční zběsilosti IL69PG nedalo divit.
Posledních vystupujícím byl polský host Deuce, který vstoupil na pódium s elegancí a sebevědomím Davida Brenta (tj. Ricky Gervaise) v The Office (oblek, bradka, postava, vypravečský talent). Postavil se za svůj notebook, chopil se mikrofonu, kliknul a rozjel své techno karaoke. Protože/Přestože nu-rave prý neexistuje, tak jsem si skoro jistý, že tohle nu-rave taky nebylo, protože hudba zněla spíš jako starší tracky Scootera, ale Deuce do toho hodně zpíval (až na jednu polskou výjimku anglicky). Hodně přiližně by se dal přirovnat k Jamie Lidellovi s tím rozdílem, že Lidell je proslulý tím, že zpívá dobře. Jinak to ovšem na pódiu pořádně rozjel, takže už asi při třetí písničce si sundal sako a odhalil nátělník, který pravděpodobně ukradl ze šatníku dědovi Homolkovi. Mezi písničkami se trochu nečekaně pouštěl do komentářů, které téměř vždy zahajoval slovy "nas-leduJIci pěsNIČka jest o", aby pak ve svém vyprávění plynule přešel do polštiny, což ale asi nikomu v klubu nevadilo. Celé vystoupení působilo dost vtipně, ale nejsem si úplně jistý, nakolik to bylo záměrné.
Dohromady to byl (roz)hodně (po)divný a nevyvážený večer, ale jsem fakt zvědavý, co se z toho do budoucna vyvine - něco takového v Ostravě donedávna opravdu chybělo. Nebo to jen nebylo vidět?
(Na pár fotek, se kterými nemám (sk6r6) nic společného, se můžete podívat na ov-kluby.net.)
2008-02-19
2008-02-10
Z historie zvukových válek
Když jsem tu nedávno zabředl do úvahy o tom, že "loudness war" je způsobena tím, že producenti se nesnaží o hifi kvalitu, ale místo toho se snaží nadbíhat posluchačům s tím nejhorším vybavením, tak jsem si myslel, že je to poměrně nový trend (tj. přibližně deset let), ale tento týden mě z toho vyvedl jeden starší článek o tom, jak Depeche Mode nahrávali People Are People.
Volný překlad související pasáže:
"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.
Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.
Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."
A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!
PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?
Volný překlad související pasáže:
"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.
Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.
Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."
A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!
PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?
2008-01-31
Once aneb Spiknutí po česku
Ve fotbale se poměrně často stává, že rozhodčí něco přehlédne (a teď nemluvím o kapřících, ale opravdu jen o přehlédnutí). Pokud je to mezistátní zápas a to přehlédnutí se týká něčeho významnějšího, tak je zcela běžné, že novináři v postižené zemi píší o strašlivé křivdě, zatímco novináři v nepostižené zemi si té křivdy obvykle vůbec nevšimnou a místo toho píšou o heroickém výkonu svých borců, kteří zodpovědným výkonem na hranici sebeobětování slavně zvítězili a ukázali, že... ale však to znáte. Jen zřídka se stává, že si se té křivdy všimnou i ti zahraniční novináři, což pak alespoň trochu potěší fanoušky postiženého mužstva, protože se můžou utěšovat větou, že "i oni to museli uznat", ale tím to končí. Nevzpomínám si na žádný případ, kdy by novináři postiženého státu volali na UEFU a dožadovali se vysvětlení, co s tím vedení fotbalové unie hodlá dělat. Situace, kdy by s podobnou stížností volali novináři ze státu, který nijak postižen nebyl, se úplně vymyká mé představivost. Jenže co není možné u fotbalu, to je možné u hudby! =)
Docela jsem si lámal hlavu nad tím, co k tomu dvojici Luboš Kreč a Jan Dražan vedlo. Ještě bych dokázal pochopit samotný článek, kde slavně "odhalí" to, co v podstatě všichni, kdo se o to aspoň trochu zajímají, vědí, ale ten telefonát mi připadal už příliš "snaživý". Nemluvě o tom, že jejich snaha už nestačila k tomu, aby získali taky vyjádření Hansarda a Irglové. Tak co si od toho vlastně slibovali?
V první chvíli jsem si myslel, že se tím udáním ani nikdo nebude vážně zabývat, jenže tenhle předpoklad mi nevyšel. Tipovací neúspěch mě ovšem neodradil od víry, že písnička vyřazena nebude. Připadalo mi, že na takový výrazný zásah do hlasování už je příliš pozdě a navíc by tím pořadatelé vlastně museli přiznat, že něco zanedbali a to by asi ani jim nebylo příliš přijemné. Přemýšleli o podobných otázkách i v redakci Týdnu? A pokud ano, proč s tím odhalením přišli až na poslední chvíli, když všechna fakta byla známá už delší dobu?
Autoři nakonec údajně poskytli organizátorům Oscarů podrobné vysvětlení i časový plán vzniku i postupných reinkarnací písničky Falling Slowly, takže nominace byla potvrzena a dobro zvítězilo nad lží nad nenávistí nebo tak něco. Ostatně v různých diskuzních fórech se dají najít i svědectví fanoušků The Frames, že když skupina tuhle písničku hrála, tak že ji Hansard uváděl slovy, že ji napsal pro film Buskers (pozdější Once) svého kamaráda Johna. Všechny tyhle věci ale přece v redakci Týdne museli při přípravě článku zjistit, takže jim muselo být jasné, že písnička nakonec vyřazena nebude a situaci dramatizovali zcela uměle. Takže "komu tím prospějete"?
I vzhledem k načasování těsně před rozesílání hlasovacích lístků členků Akademie se může zdát, že to celé byla levná reklamní kampaň pro (!) Once, která měla upoutat pozornost členů Akademie a navíc získat jejich sympatie, protože kdo by nechtěl nějak "odškodnit" soutěžícího, který už musel nespravedlivě vytrpět tolik křivd...? Uvidíme, jestli se to nějak projeví, ale je zřejmé, že takto to redaktoři Týdne původně nezamýšleli, protože jak víme z jejich článků (a v tomto bodě jim pravděpodobně můžeme věřit), tak se Hansardovi dokonce ani nemohou dovolat a prakticky ho neznají. Pochopitelně - redakce sídlí v Praze, takže Dublin nebo Valmez jsou jim lhostejné. Ovšem jedna osoba zapojená do celé "aféry" přece jen v Praze působí...!
Myslím, že už je jasné, že za nitky tahá (poměrně ze závětří!) Jan Hřebejk, který toto vše rozpoutal pouze proto, aby dodatečně získal v USA neplacenou propagaci pro svůj film Kráska v neznázích! Pravděpodobně se jedná o velmi dlouho připravovaný plán, protože Falling Slowly použil přesto, že ho Hansard upozornil, že je to písnička určená pro jiný film (Hřebejk původně rafinovaně předstíral, že chce použít úplně jiné písničky!), takže je zřejmé, že nikdy není dobré podceňovat muže v námořnickém tričku.
Zbývá vyřešit otázku, co Hřebejk na oplátku slíbil redakci Týdne. Osobně jsem velmi zvědav, kdo bude na konci titulků k filmů U mě dobrý uveden jako hlavní mediální partner!
(inspirováno pořadem Detektor)
Docela jsem si lámal hlavu nad tím, co k tomu dvojici Luboš Kreč a Jan Dražan vedlo. Ještě bych dokázal pochopit samotný článek, kde slavně "odhalí" to, co v podstatě všichni, kdo se o to aspoň trochu zajímají, vědí, ale ten telefonát mi připadal už příliš "snaživý". Nemluvě o tom, že jejich snaha už nestačila k tomu, aby získali taky vyjádření Hansarda a Irglové. Tak co si od toho vlastně slibovali?
V první chvíli jsem si myslel, že se tím udáním ani nikdo nebude vážně zabývat, jenže tenhle předpoklad mi nevyšel. Tipovací neúspěch mě ovšem neodradil od víry, že písnička vyřazena nebude. Připadalo mi, že na takový výrazný zásah do hlasování už je příliš pozdě a navíc by tím pořadatelé vlastně museli přiznat, že něco zanedbali a to by asi ani jim nebylo příliš přijemné. Přemýšleli o podobných otázkách i v redakci Týdnu? A pokud ano, proč s tím odhalením přišli až na poslední chvíli, když všechna fakta byla známá už delší dobu?
Autoři nakonec údajně poskytli organizátorům Oscarů podrobné vysvětlení i časový plán vzniku i postupných reinkarnací písničky Falling Slowly, takže nominace byla potvrzena a dobro zvítězilo nad lží nad nenávistí nebo tak něco. Ostatně v různých diskuzních fórech se dají najít i svědectví fanoušků The Frames, že když skupina tuhle písničku hrála, tak že ji Hansard uváděl slovy, že ji napsal pro film Buskers (pozdější Once) svého kamaráda Johna. Všechny tyhle věci ale přece v redakci Týdne museli při přípravě článku zjistit, takže jim muselo být jasné, že písnička nakonec vyřazena nebude a situaci dramatizovali zcela uměle. Takže "komu tím prospějete"?
I vzhledem k načasování těsně před rozesílání hlasovacích lístků členků Akademie se může zdát, že to celé byla levná reklamní kampaň pro (!) Once, která měla upoutat pozornost členů Akademie a navíc získat jejich sympatie, protože kdo by nechtěl nějak "odškodnit" soutěžícího, který už musel nespravedlivě vytrpět tolik křivd...? Uvidíme, jestli se to nějak projeví, ale je zřejmé, že takto to redaktoři Týdne původně nezamýšleli, protože jak víme z jejich článků (a v tomto bodě jim pravděpodobně můžeme věřit), tak se Hansardovi dokonce ani nemohou dovolat a prakticky ho neznají. Pochopitelně - redakce sídlí v Praze, takže Dublin nebo Valmez jsou jim lhostejné. Ovšem jedna osoba zapojená do celé "aféry" přece jen v Praze působí...!
Myslím, že už je jasné, že za nitky tahá (poměrně ze závětří!) Jan Hřebejk, který toto vše rozpoutal pouze proto, aby dodatečně získal v USA neplacenou propagaci pro svůj film Kráska v neznázích! Pravděpodobně se jedná o velmi dlouho připravovaný plán, protože Falling Slowly použil přesto, že ho Hansard upozornil, že je to písnička určená pro jiný film (Hřebejk původně rafinovaně předstíral, že chce použít úplně jiné písničky!), takže je zřejmé, že nikdy není dobré podceňovat muže v námořnickém tričku.
Zbývá vyřešit otázku, co Hřebejk na oplátku slíbil redakci Týdne. Osobně jsem velmi zvědav, kdo bude na konci titulků k filmů U mě dobrý uveden jako hlavní mediální partner!
(inspirováno pořadem Detektor)
2008-01-10
Liquid retro
Díky Freemusic za link na web Stephunka Tůmy, který kromě jiného obsahuje i archiv Liquid Harmony (Tonya Graves included) a v něm i kompletní a snad se dá říct i legendární desku české taneční scény devadesátých let Living in Liquid z roku 1997. Originál jsem během let někde ztratil nebo někomu půjčil, takže hladina nostalgie je momentálně tak vysoká, že mi to strhlo retroměr. =)
2008-01-06
Absolutní zlo komprese dynamiky
Karlova Zpověď vinylového fetišisty evidentně po všech stránkách zabodovala, protože kromě pozitivních ohlasů přinesla přes fórum MS (konkrétně Pavla Parikrupu) taky link na článek The Death of High Fidelity a audio/videoukázku komprese dynamiky.
Nedozvěděl jsem se tam sice skoro nic nového, ale je to opravdu docela pěkná ukázka. Místy až moc pěkná. Článek a hlavně ta videoukázka totiž pomocí dobře vybraných příkladů vytvářejí dojem, že existuje nějaký dokonalý zvuk nahrávek, který vedení gramofirem pomocí dynamické komprese zlovolně a bezdůvodně (přesněji řečeno jen kvůli dosažení vyšší průměrné hlasitosti) degraduje. Ale jak už to tak bývá, tak skutečnost je trochu složitější a připadá mi, že některé věci v článku trochu zanikly (asi vlivem komprese dynamiky textu =).
Komprese se totiž nezačala používat jen tak pro nic za nic - správně použitá komprese totiž může naopak celkovou kvalitu přehrávaného záznamu zvýšit. Je to ovšem něco za něco a je to poněkud složitější...
Jakýkoliv reprodukční řetězec (gramofon/CD, zesilovač, reproduktory) by měl samozřejmě přehrávat hudbu přesně v té podobě, jak ji hudebníci ve studiu zaznamenali, ale to je prakticky nemožné a naráží to na spoustu technických omezení, se kterými je třeba se nějak poprat. Nejdůležitější je samozřejmě záznamové médium.
Pokud na počátku máme teoreticky ideální záznam neomezeného dynamického rozsahu (od absolutního ticha po zvuk atomového výbuchu poslouchaný v jeho epicentru), tak na každém záznamovém médiu máme k dispozici v podstatě velmi omezenou stupnici, do kterého ten ideální záznam musíme nějak vtěsnat. U CD je to šestnáctibitová digitální stupnice (tedy můžeme používat čísla od -32767 po 32767), u gramofonu je to tenounká (přesné rozměry se mi nechce hledat) dvourozměrná (tedy pokud je to stereo) drážka v gramofonové desce. Matematicky je řešení jednoduché - celá funkce (totiž záznam zvuku) se tranformuje (tedy pravděpodobně zmenší) tak, abychom využili na maximum dynamický rozsah, který máme k dispozici. Na CD tedy bude mít ticho logicky hodnotu 0, zatímco nejhlasitější místo původního ideálního záznamu (výbuch bomby nebo v hudbě spíše místa, kde jsou údery bubnů nebo činelů) hodnotu 32767 a všechno ostatní budou hodnoty mezi tím. To všechno by pak měl zesilovač zesílit a reproduktory reprodukovat v hlasitosti, jakou se jako jako posluchači zvolíme.
Tedy tak by to bylo v ideálním světě reálných čísel, jenomže žádná z těch záznamových stupnic není nekonečně jemná. U digitálního záznamu na CD nemáme k dispozici reálná čísla, ale jen celá a u gramofonu je přesnost dána tím, na jak malé výchylky drážky je ještě schopná jehla a přenoska reagovat. U jakéhokoliv reálného záznamu tedy vždy v nějaké formě dochází ke ztrátě kvality.
Každé zaokrouhlední při převodu záznamu se projevuje jako malá náhodná odchylka od ideálního zvuku. Pokud je taková odchylka ojedinělá, lidské ucho to vnímá jako lupnutí, pokud je takových náhodných odchylek v záznamu hodně za sebou, ucho to vnímá jako šum. A jak už jsme si řekli, tak při jakémkoliv převodu záznamu vždy k nějakým drobným odchylkám dochází a tím pádem se do záznamu vždy nějaký šum dostane. A tím to nekončí, protože k dalším převodům signálu dochází během reprodukce. Skutečný DA převodník v CD nemůže být nikdy úplně přesný, stejně tak jehla gramofonu nekopíruje drážku naprosto přesně (nemluvě o mp3 kompresi dat, kde je zkreslení ještě výraznější!), takže se do záznamu přimíchá další šum. A teprve tento zkreslený zvuk se i s už přidaným šumem zesiluje (samozřejmě za cenu přidání ještě dalšího, ale většinou méně podstatného šumu) na požadovanou hlasitost - zesiluje se tedy i nežádoucí šum.
My ale naštěstí můžeme ovlivnit, kde a jak velká ztráta kvality ve výsledku bude.
Množství šumu při ukládání a zpětném čtení záznamu zvuku je totiž z principu konstantní a nezávisí na zaznamenáváném zvuku. Čím lépe tedy využijeme možný dynamický rozsah záznamového média (tj. zjednodušeně čím hlasitější záznam bude), tím menší v něm po požadovaném zesílení bude podíl šumu a tím přesněji budou slyšet i slabé zvuky.
K tomu je ovšem bohužel třeba nějak se vypořádat se "špičkami", které překračují hlasitost záznamu ve svém okolí a po dalším zesílení by se nám do naší záznamové stupnice už nevešly. Buď je můžeme oříznout (tj. nahradit maximální hodnotou, kterou na stupnici máme, a tvářit se jakoby nic - fuj!) nebo je a jejich okolí při zesilování vynechat - což je v podstatě princip komprese dynamiky. Celý záznam se tím v průměru zesílí, ale nejhlasitější místa jsou pak všechna "stejně hlasitá".
Komprese dynamiky je tedy vždycky kompromis - po jejím použití je při přehrávání slyšet méně šumu a více tichých pasáží, ale hlasité pasáže znějí všechny stejně a v nich se tišší zvuky (přesněji řečeno spíše tišší frekvence) naopak ztrácejí, protože tam nebyly zesíleny na stejnou úroveň, jako ve zbytku záznamu. Záleží tedy na tom, o jaký záznam se jedná, kolik a jakých (tedy jak širokých) je v něm špiček, jak velkou hodnotu komprese použijete a neposlední řadě i to, jaké přehrávací vybavení používáte, což je v podstatě pointa toho anglického článku.
Srovnání šumu u zesíleného záznamu bez komprese (4) a záznamu s kompresí bez zesílení (6)
Vhodně použitá komprese totiž vlastně trochu zvyšuje průměrnou kvalitu přehrávání na méně kvalitních zařízeních, ale tím snižuje kvalitu u hi-fi přehrávačů, kde by hladina šumu byla i bez komprese tak nízká, že by nestálo za pozornost se jí vůbec zabývat.
"Loudness war", kdy se postupně rok od roku zvyšuje komprese nových nahrávek, aby na stejném (nekvalitním) zařízení zněly co nejhlasitěji, tedy skutečně zuří, ale právě proto, že většině posluchačů spíše pomáhá a přináší jim (v mezích jejich vybavení) kvalitnější poslech, se asi nedá čekat, že by se měl vývoj posledních let obrátit.
A mimochodem ta válka zuří i u nás! Co přesně mi vlastně chybělo na posledních deskách Tata bojs?
Vývoj hlasitosti na deskách Tata bojs. RMS (root mean square = kvadratický průměr) charaterizuje průměrnou hlasitost nahrávky.
Jedinou šancí pro audiofily asi bude, že se pro ně začnou některé desky vydávat ve speciálních verzích bez nebo jen s minimálně nutnou kompresí dynamiky. Už si živě představuju, jak se vedle nápisů "Kopírování zabíjí hudbu" objeví i nápis "Compression Free". =) Možná, že zatím se to firmám nevyplatí, protože neexistuje dost audiofilů, kteří by si za to chtěli připlatit, ale pokud podíl mp3 pirátství dále poroste a tím pádem bude prodej komprimovaných nahrávek na CD dále klesat, tak se firmy ještě rády obrátí k audiofilům a těch nápisů se dočkáme... Nebo už se to na SACD píše? =)
(Původně jsem chtěl přihodit ještě ukázky, jak se projevuje digitalizace a úpravy dynamiky u zpracování obrazu, kde se řeší v principu velice podobné problémy, ale všeho s mírou... =)
Nedozvěděl jsem se tam sice skoro nic nového, ale je to opravdu docela pěkná ukázka. Místy až moc pěkná. Článek a hlavně ta videoukázka totiž pomocí dobře vybraných příkladů vytvářejí dojem, že existuje nějaký dokonalý zvuk nahrávek, který vedení gramofirem pomocí dynamické komprese zlovolně a bezdůvodně (přesněji řečeno jen kvůli dosažení vyšší průměrné hlasitosti) degraduje. Ale jak už to tak bývá, tak skutečnost je trochu složitější a připadá mi, že některé věci v článku trochu zanikly (asi vlivem komprese dynamiky textu =).
Komprese se totiž nezačala používat jen tak pro nic za nic - správně použitá komprese totiž může naopak celkovou kvalitu přehrávaného záznamu zvýšit. Je to ovšem něco za něco a je to poněkud složitější...
Jakýkoliv reprodukční řetězec (gramofon/CD, zesilovač, reproduktory) by měl samozřejmě přehrávat hudbu přesně v té podobě, jak ji hudebníci ve studiu zaznamenali, ale to je prakticky nemožné a naráží to na spoustu technických omezení, se kterými je třeba se nějak poprat. Nejdůležitější je samozřejmě záznamové médium.
Pokud na počátku máme teoreticky ideální záznam neomezeného dynamického rozsahu (od absolutního ticha po zvuk atomového výbuchu poslouchaný v jeho epicentru), tak na každém záznamovém médiu máme k dispozici v podstatě velmi omezenou stupnici, do kterého ten ideální záznam musíme nějak vtěsnat. U CD je to šestnáctibitová digitální stupnice (tedy můžeme používat čísla od -32767 po 32767), u gramofonu je to tenounká (přesné rozměry se mi nechce hledat) dvourozměrná (tedy pokud je to stereo) drážka v gramofonové desce. Matematicky je řešení jednoduché - celá funkce (totiž záznam zvuku) se tranformuje (tedy pravděpodobně zmenší) tak, abychom využili na maximum dynamický rozsah, který máme k dispozici. Na CD tedy bude mít ticho logicky hodnotu 0, zatímco nejhlasitější místo původního ideálního záznamu (výbuch bomby nebo v hudbě spíše místa, kde jsou údery bubnů nebo činelů) hodnotu 32767 a všechno ostatní budou hodnoty mezi tím. To všechno by pak měl zesilovač zesílit a reproduktory reprodukovat v hlasitosti, jakou se jako jako posluchači zvolíme.
Tedy tak by to bylo v ideálním světě reálných čísel, jenomže žádná z těch záznamových stupnic není nekonečně jemná. U digitálního záznamu na CD nemáme k dispozici reálná čísla, ale jen celá a u gramofonu je přesnost dána tím, na jak malé výchylky drážky je ještě schopná jehla a přenoska reagovat. U jakéhokoliv reálného záznamu tedy vždy v nějaké formě dochází ke ztrátě kvality.
Každé zaokrouhlední při převodu záznamu se projevuje jako malá náhodná odchylka od ideálního zvuku. Pokud je taková odchylka ojedinělá, lidské ucho to vnímá jako lupnutí, pokud je takových náhodných odchylek v záznamu hodně za sebou, ucho to vnímá jako šum. A jak už jsme si řekli, tak při jakémkoliv převodu záznamu vždy k nějakým drobným odchylkám dochází a tím pádem se do záznamu vždy nějaký šum dostane. A tím to nekončí, protože k dalším převodům signálu dochází během reprodukce. Skutečný DA převodník v CD nemůže být nikdy úplně přesný, stejně tak jehla gramofonu nekopíruje drážku naprosto přesně (nemluvě o mp3 kompresi dat, kde je zkreslení ještě výraznější!), takže se do záznamu přimíchá další šum. A teprve tento zkreslený zvuk se i s už přidaným šumem zesiluje (samozřejmě za cenu přidání ještě dalšího, ale většinou méně podstatného šumu) na požadovanou hlasitost - zesiluje se tedy i nežádoucí šum.
My ale naštěstí můžeme ovlivnit, kde a jak velká ztráta kvality ve výsledku bude.
Množství šumu při ukládání a zpětném čtení záznamu zvuku je totiž z principu konstantní a nezávisí na zaznamenáváném zvuku. Čím lépe tedy využijeme možný dynamický rozsah záznamového média (tj. zjednodušeně čím hlasitější záznam bude), tím menší v něm po požadovaném zesílení bude podíl šumu a tím přesněji budou slyšet i slabé zvuky.
K tomu je ovšem bohužel třeba nějak se vypořádat se "špičkami", které překračují hlasitost záznamu ve svém okolí a po dalším zesílení by se nám do naší záznamové stupnice už nevešly. Buď je můžeme oříznout (tj. nahradit maximální hodnotou, kterou na stupnici máme, a tvářit se jakoby nic - fuj!) nebo je a jejich okolí při zesilování vynechat - což je v podstatě princip komprese dynamiky. Celý záznam se tím v průměru zesílí, ale nejhlasitější místa jsou pak všechna "stejně hlasitá".
Komprese dynamiky je tedy vždycky kompromis - po jejím použití je při přehrávání slyšet méně šumu a více tichých pasáží, ale hlasité pasáže znějí všechny stejně a v nich se tišší zvuky (přesněji řečeno spíše tišší frekvence) naopak ztrácejí, protože tam nebyly zesíleny na stejnou úroveň, jako ve zbytku záznamu. Záleží tedy na tom, o jaký záznam se jedná, kolik a jakých (tedy jak širokých) je v něm špiček, jak velkou hodnotu komprese použijete a neposlední řadě i to, jaké přehrávací vybavení používáte, což je v podstatě pointa toho anglického článku.
Srovnání šumu u zesíleného záznamu bez komprese (4) a záznamu s kompresí bez zesílení (6)
Vhodně použitá komprese totiž vlastně trochu zvyšuje průměrnou kvalitu přehrávání na méně kvalitních zařízeních, ale tím snižuje kvalitu u hi-fi přehrávačů, kde by hladina šumu byla i bez komprese tak nízká, že by nestálo za pozornost se jí vůbec zabývat.
"Loudness war", kdy se postupně rok od roku zvyšuje komprese nových nahrávek, aby na stejném (nekvalitním) zařízení zněly co nejhlasitěji, tedy skutečně zuří, ale právě proto, že většině posluchačů spíše pomáhá a přináší jim (v mezích jejich vybavení) kvalitnější poslech, se asi nedá čekat, že by se měl vývoj posledních let obrátit.
A mimochodem ta válka zuří i u nás! Co přesně mi vlastně chybělo na posledních deskách Tata bojs?
Vývoj hlasitosti na deskách Tata bojs. RMS (root mean square = kvadratický průměr) charaterizuje průměrnou hlasitost nahrávky.
Jedinou šancí pro audiofily asi bude, že se pro ně začnou některé desky vydávat ve speciálních verzích bez nebo jen s minimálně nutnou kompresí dynamiky. Už si živě představuju, jak se vedle nápisů "Kopírování zabíjí hudbu" objeví i nápis "Compression Free". =) Možná, že zatím se to firmám nevyplatí, protože neexistuje dost audiofilů, kteří by si za to chtěli připlatit, ale pokud podíl mp3 pirátství dále poroste a tím pádem bude prodej komprimovaných nahrávek na CD dále klesat, tak se firmy ještě rády obrátí k audiofilům a těch nápisů se dočkáme... Nebo už se to na SACD píše? =)
(Původně jsem chtěl přihodit ještě ukázky, jak se projevuje digitalizace a úpravy dynamiky u zpracování obrazu, kde se řeší v principu velice podobné problémy, ale všeho s mírou... =)
2007-12-28
Meditace, vědomí a ankety
Sestavování žebříčků a bodování hudby se obvykle snažím vyhýbat, protože to je vždycky hodně ošidné, ale letos jsem se vlivem seriálu We Love 90s kvalifikoval do pozice spolupracovníka MS, a když už jsem do redakce nedodal ani jeden samostatný článek, tak jsem cítil morální povinnost přispět aspoň do výroční ankety. (TBA)
Co vám mám povídat - byla to fuška!
Rozhodně mi chybí ta lehkost, se kterou generuje žebříčky Karl, ale nakonec jsem s pomocí svého profilu na last.fm dal dohromady nějaký hybrid mezi tím, co mi připadá za úplynulý rok dostatečně reprezentativní, a tím, co jsem opravdu poslouchal.
Při té příležitosti mě trochu překvapilo, kolik se mi tam nakonec vetřelo věcí, které mě jako novinky spíše zklamaly a v recenzích jsem je moc nechválil. Zvlášť výrazné to je u českých desek (Tata bojs, Khoiba, Xavier Baumaxa). Paradoxně to ale není tím, že bych na ty desky nějak výrazně změnil názor, ale spíš tím, že další letošní české desky se natolik rozcházejí s mým (podivným? =) vkusem, že jsem se ani nesnažil je nějak cíleně poslouchat a nemohl bych se k nim s čistým svědomím hlásit. Anketní formulář měl pro české kategorie pět položek a ty jsem naplnil jen velmi těsně, takže je evidentní, že se mezi mnou a českým fonografickým průmyslem v letošním roce vznikla nějaká trhlina. (Myslím, že bilance za loňský rok by byla přece jen trochu pozitivnější.)
Ještě jsem se definitně nerozhodl, na čí straně je chyba, takže v pátrání budu dále pokračovat. Snad to bude v příštím roce lepší! =)
Co vám mám povídat - byla to fuška!
Rozhodně mi chybí ta lehkost, se kterou generuje žebříčky Karl, ale nakonec jsem s pomocí svého profilu na last.fm dal dohromady nějaký hybrid mezi tím, co mi připadá za úplynulý rok dostatečně reprezentativní, a tím, co jsem opravdu poslouchal.
Při té příležitosti mě trochu překvapilo, kolik se mi tam nakonec vetřelo věcí, které mě jako novinky spíše zklamaly a v recenzích jsem je moc nechválil. Zvlášť výrazné to je u českých desek (Tata bojs, Khoiba, Xavier Baumaxa). Paradoxně to ale není tím, že bych na ty desky nějak výrazně změnil názor, ale spíš tím, že další letošní české desky se natolik rozcházejí s mým (podivným? =) vkusem, že jsem se ani nesnažil je nějak cíleně poslouchat a nemohl bych se k nim s čistým svědomím hlásit. Anketní formulář měl pro české kategorie pět položek a ty jsem naplnil jen velmi těsně, takže je evidentní, že se mezi mnou a českým fonografickým průmyslem v letošním roce vznikla nějaká trhlina. (Myslím, že bilance za loňský rok by byla přece jen trochu pozitivnější.)
Ještě jsem se definitně nerozhodl, na čí straně je chyba, takže v pátrání budu dále pokračovat. Snad to bude v příštím roce lepší! =)
2007-12-06
It's a long way to Czech Republic
Určitě nejsem jediný, kdo si toho všimnul, ale tohle se nedá pominout:
"Young Folks" je první singl z alba "Writer's Block" švédské skupiny Peter Bjorn and John. V písničce zpívá také bývalá zpěvačka skupiny The Concretes Victoria Bergsman (nyní Taken by Trees).
Několik souvisejících dat:
červen 2006
- Young Folks vychází jako singl a dopracovává to na 33. místo v UK Chart
červenec 2006
- album recenzuje většina angloamerických hudebních médií
prosinec 2006
- písnička Young Folks se objevuje v mnoha výročních žebříčcích jako jeden z největších hitů roku
leden 2007
- PBJ s písničkou vystupují v Late Night with Conan O'Brien a následně v dalších amerických talk show
jaro 2007
- písnička je použita v řadě reklam
duben 2007
- Nena, Oliver Pocher a Stephan Remmler vydávají pod jménem "Ich kann nix dafür" německou (!) verzi
září 2007
- singl vychází v reedici a v Uk Chart se umisťuje na 13. místě
listopad 2007
- v české rádiové hitparádě pro 47. týden se na 51. místě jako novinka objevuje tajuplná položka PETER BJORN feat. VICTORIA - Young Folks
Některé hranice zřejmě příliš neovlivní ani přijetí schengenské dohody...
"Young Folks" je první singl z alba "Writer's Block" švédské skupiny Peter Bjorn and John. V písničce zpívá také bývalá zpěvačka skupiny The Concretes Victoria Bergsman (nyní Taken by Trees).
Několik souvisejících dat:
červen 2006
- Young Folks vychází jako singl a dopracovává to na 33. místo v UK Chart
červenec 2006
- album recenzuje většina angloamerických hudebních médií
prosinec 2006
- písnička Young Folks se objevuje v mnoha výročních žebříčcích jako jeden z největších hitů roku
leden 2007
- PBJ s písničkou vystupují v Late Night with Conan O'Brien a následně v dalších amerických talk show
jaro 2007
- písnička je použita v řadě reklam
duben 2007
- Nena, Oliver Pocher a Stephan Remmler vydávají pod jménem "Ich kann nix dafür" německou (!) verzi
září 2007
- singl vychází v reedici a v Uk Chart se umisťuje na 13. místě
listopad 2007
- v české rádiové hitparádě pro 47. týden se na 51. místě jako novinka objevuje tajuplná položka PETER BJORN feat. VICTORIA - Young Folks
Některé hranice zřejmě příliš neovlivní ani přijetí schengenské dohody...
2007-12-05
Máte rádi koťátka?
Vlasta Třešňák + Robo Grigorov (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 1.11.2007
Na tento koncert mě kromě zvědavosti přivedla nezastupitelnost. Zatímco kolegové Gunny a Jiskřík mají právoplatného zástupce ve mě (jak si o tom hezky povykládali na Last.fm :-)), já jsem neprojevila takovou míru šikovnosti v zastupitelnost jako oni, a tak mi nezbylo, než se vydat na pospas dvěma tak odlišným hudebním osobnostem jako je Vlasta Třešňák a Robo Grigorov.
O Vlastovi jsem věděla, že je uznávaným všestranným umělcem na poli hudebním, literárním a výtvarném. Ve všech těchto směrech jsem ohledně jeho tvorby absolutně nepopsaná deska a na koncert jsem se šla nechat unést prvním pocitem. Podle toho, co se mi dostalo z doslechu, jsem čekala spíše folkové podání svéhlavých textů za doprovodu kytary.
To Robo byl pro mě jiné kafe. Jeho první samostatná deska byla jedna z mých prvních teenagerovských a znala jsem všechny písničky z ní nazpaměť. Jeho provokativní výraz v obličeji i ve zpěvu byl zajímavým protipólem uhlazenějšího projevu populárních zpěváků „Mekyho“ Žbirky a Petra Nagye a vcházel po každém poslechu do mých dívčích snů...
Pak zmizel těsně před revolucí „za kopečky“, což bylo velmi překvapivé, neboť byl v té době velmi známý interpret, vystupující běžně i v televizi. Poslední zpráva, kterou jsem se o něm dočetla byla, že minulý rok natočil, už zase na Slovensku, CD Balady a že dostal za něj Aurela. A tak jsem byla zvědavá s jakým repertoárem a kapelou vystoupí.
Vlasta přijel oproti předpokladu s kapelou (kytara, basa, bubny). Stylově se pohybovali na hranici blues, rock, to vše říznuté jazzovými prvky. Kdyby neměl Vlasta tak svérázné texty a kytarista (vynikající Jaromír Panáček) nepředvedl tak specifické vyhrávky s kytarou, měla bych pocit, že poslouchám Krausberry. Kapela podle mě k Vlastovu expresivnímu hlasitému projevu sedla. K pozornému a pohodovému poslechu bych potřebovala židličku a svařáka, ale i tak mě Vlasta svým uvěřitelným výkonem příjemně potěšil a dala jsem si závazek návštěvy jeho dalšího koncertu.
Robo, také oproti předpokladu, přijel pro změnu pouze s kytarou (komentoval to návratem k folkovým začátkům, více z něj moderátoři ohledně kapely nedostali) a zpíval převážně věci z prvního svého alba a zpíval je velmi vypjatě. (Viditelná věc, kterou oba interpreti mají společnou.) Do všech písní šel „naplno“ což nebyl ve všech případech nejšťastnější způsob interpretace. Zatímco v písni „V životě sa musíš zkúšať sám“ se mu podařilo ve mě úspěšně vyvolat pocit, že se taky musím vyzkoušet (a aktivně jsem se pustila do výzkumu, toho co bylo nejblíže na vyzkoušení – sklenička whiskey :-)), písničce Dvaja, by více klidu a míru neuškodilo. Možná se Robo za své city stydí, možná chtěl „zaplnit prostor“ ke kytaře, ale pro mě nejvíce z písně vystupovala snaha ukázat se ve zpěvu než samotné sdělení, které interpretoval. Nejvíce to bylo viditelné dále v případě dvou převzatých písní od Dylana (Knockin' on Heaven's Door ) a Hendrixe (No Woman No Cry), které jsem viděla interpretovat ostatní interprety mnohem osobitěji a přirozeněji.
Naštěstí příjemnější momenty v koncertě převážily. Dokonce jsem se přistihla při zpěvu některých písní, aniž bych tušila, že si je pamatuji po těch letech..:-)
A ještě k diskusi. Pozvat si na jeden večer tak rozdílné osobnosti jako jsou právě Vlasta – „ikona“ disentu a Robo - „floutek“ slovenské populární hudební scény, může být nebezpečné. Každý z nich byl nebo je svým způsobem rebelem ve své, úplně jiné, oblasti. (Docela by mě zajímalo, koho a proč tohle spojení napadlo.)
Když vezmu v úvahu, že první z hostů, hodně svých pocitů uvedl ve svých dílech a druhý nechce o svém životě příliš prozrazovat, měli před sebou moderátoři pořadu hodně tvrdý oříšek.
Diskuse vyzněla ve prospěch Vlasty, vlastně ještě než dosedl. S celou svojí tvorbou, ale hlavně životním postojem, je obdivuhodný člověk a prakticky nikdo si do něj netroufl rýpnout (ne že by jeho hudební výkon ten večer byl úplně dokonalý). Popis jeho (nedobrovolného) odchodu z České republiky a život v zahraničí byl přijat s patřičným pochopením.
Moderátoři původně pochází spíše z undergroundového hudebního prostředí a během debaty dali několikrát svým postojem najevo, na kterou stranu diskutujících se kloní. Robo tak neměl jednoduchou pozici a musel odpovídat na otázky: Proč je takový jaký je, proč odešel ze Slovenska těsně před revolucí, když se hrál v televizích a byl režimem preferovaný zpěvák, proč zpívá a skládá povrchní muziku, proč nad tím nepřemýšlí.
Robo, celkem překvapivě odpověděl, že emigroval, protože v televizi nemohl zpívat písničky, které chtěl, ale jen ty, co mu schválili a vadila mu nesvoboda. (Moderátoři nevěřícně kroutili hlavou). O samotné emigraci moc neřekl. U muziky přemýšlí do té míry, aby mu hudba i texty sedly, není žádný intelektuál, ale nemyslí si, že slova významných slovenských textařů jsou úplně špatné. Posluchači jsou různí a každý si přeje poslouchat jiný druh muziky. Interpretovat se snaží vždycky maximálně profesionálně a je mu jedno, kde zpívá.
V tomto okamžiku došlo k vrcholu diskuse, když moderátoři celkem zbytečně podali otázku, jestli tedy dobře chápou, tak Robo svoji účast na Festivalu politické písně nevnímá jako chybu. Což byla nejspíše poslední kapka do poháru trpělivosti zpěváka, který zatlačen do role „špatného chlapce u stolu“, kapituloval a odpověděl, že „svoji účast na festivalu za chybu nevnímá, šel si jenom zazpívat“.
Na protest proti tomuto prohlášení vstal bubeník z Vlastovy kapely a chystal se odejít. Situaci namísto moderátorů, kteří se zmohli na často opakovanou větu: „Diskutujeme, nerozčilujte se“, urovnal host pořadu Vlasta Třešňák.
Určitě by bylo zajímavé se dozvědět, co se dělo „pod pokličkou“ slovenské populární scény v době před revolucí, konkrétně, co tam prováděl Robo Grigorov. Jinak mi není jasné, proč se do něj moderátoři tolik opírali, především Mišo Kaščák. Rozebírání rebelství s morálním aspektem bych uvítala v jiném pořadu se zkušeným moderátorem. V Ladí Neladí mě především zajímá, kdo a jak zpívá na živo, co jej k tvorbě inspiruje a kam chce směřovat. (Kupříkladu o desce balad Roba Grigorova jsem se nedozvěděla prakticky nic)
Tentokrát jsem opravdu zvědavá, jak Česká televize zvládne sestřih debaty, protože aby byla nad věcí, nedá se použít většina natočeného materiálu..
Co takhle použít v prostřihu mezi hudebními čísly záběr na koťátka, jak bylo běžné v době totality, mezi pořady v televizi? Anebo raději záběry dvou líbajících se mladých dívek, které se usadily za debatujícíma a během večera se hezky „rozjely“? Je to sice trochu provokativní, ale zvládnuté velmi harmonicky..:-)
Na tento koncert mě kromě zvědavosti přivedla nezastupitelnost. Zatímco kolegové Gunny a Jiskřík mají právoplatného zástupce ve mě (jak si o tom hezky povykládali na Last.fm :-)), já jsem neprojevila takovou míru šikovnosti v zastupitelnost jako oni, a tak mi nezbylo, než se vydat na pospas dvěma tak odlišným hudebním osobnostem jako je Vlasta Třešňák a Robo Grigorov.
O Vlastovi jsem věděla, že je uznávaným všestranným umělcem na poli hudebním, literárním a výtvarném. Ve všech těchto směrech jsem ohledně jeho tvorby absolutně nepopsaná deska a na koncert jsem se šla nechat unést prvním pocitem. Podle toho, co se mi dostalo z doslechu, jsem čekala spíše folkové podání svéhlavých textů za doprovodu kytary.
To Robo byl pro mě jiné kafe. Jeho první samostatná deska byla jedna z mých prvních teenagerovských a znala jsem všechny písničky z ní nazpaměť. Jeho provokativní výraz v obličeji i ve zpěvu byl zajímavým protipólem uhlazenějšího projevu populárních zpěváků „Mekyho“ Žbirky a Petra Nagye a vcházel po každém poslechu do mých dívčích snů...
Pak zmizel těsně před revolucí „za kopečky“, což bylo velmi překvapivé, neboť byl v té době velmi známý interpret, vystupující běžně i v televizi. Poslední zpráva, kterou jsem se o něm dočetla byla, že minulý rok natočil, už zase na Slovensku, CD Balady a že dostal za něj Aurela. A tak jsem byla zvědavá s jakým repertoárem a kapelou vystoupí.
Vlasta přijel oproti předpokladu s kapelou (kytara, basa, bubny). Stylově se pohybovali na hranici blues, rock, to vše říznuté jazzovými prvky. Kdyby neměl Vlasta tak svérázné texty a kytarista (vynikající Jaromír Panáček) nepředvedl tak specifické vyhrávky s kytarou, měla bych pocit, že poslouchám Krausberry. Kapela podle mě k Vlastovu expresivnímu hlasitému projevu sedla. K pozornému a pohodovému poslechu bych potřebovala židličku a svařáka, ale i tak mě Vlasta svým uvěřitelným výkonem příjemně potěšil a dala jsem si závazek návštěvy jeho dalšího koncertu.
Robo, také oproti předpokladu, přijel pro změnu pouze s kytarou (komentoval to návratem k folkovým začátkům, více z něj moderátoři ohledně kapely nedostali) a zpíval převážně věci z prvního svého alba a zpíval je velmi vypjatě. (Viditelná věc, kterou oba interpreti mají společnou.) Do všech písní šel „naplno“ což nebyl ve všech případech nejšťastnější způsob interpretace. Zatímco v písni „V životě sa musíš zkúšať sám“ se mu podařilo ve mě úspěšně vyvolat pocit, že se taky musím vyzkoušet (a aktivně jsem se pustila do výzkumu, toho co bylo nejblíže na vyzkoušení – sklenička whiskey :-)), písničce Dvaja, by více klidu a míru neuškodilo. Možná se Robo za své city stydí, možná chtěl „zaplnit prostor“ ke kytaře, ale pro mě nejvíce z písně vystupovala snaha ukázat se ve zpěvu než samotné sdělení, které interpretoval. Nejvíce to bylo viditelné dále v případě dvou převzatých písní od Dylana (Knockin' on Heaven's Door ) a Hendrixe (No Woman No Cry), které jsem viděla interpretovat ostatní interprety mnohem osobitěji a přirozeněji.
Naštěstí příjemnější momenty v koncertě převážily. Dokonce jsem se přistihla při zpěvu některých písní, aniž bych tušila, že si je pamatuji po těch letech..:-)
A ještě k diskusi. Pozvat si na jeden večer tak rozdílné osobnosti jako jsou právě Vlasta – „ikona“ disentu a Robo - „floutek“ slovenské populární hudební scény, může být nebezpečné. Každý z nich byl nebo je svým způsobem rebelem ve své, úplně jiné, oblasti. (Docela by mě zajímalo, koho a proč tohle spojení napadlo.)
Když vezmu v úvahu, že první z hostů, hodně svých pocitů uvedl ve svých dílech a druhý nechce o svém životě příliš prozrazovat, měli před sebou moderátoři pořadu hodně tvrdý oříšek.
Diskuse vyzněla ve prospěch Vlasty, vlastně ještě než dosedl. S celou svojí tvorbou, ale hlavně životním postojem, je obdivuhodný člověk a prakticky nikdo si do něj netroufl rýpnout (ne že by jeho hudební výkon ten večer byl úplně dokonalý). Popis jeho (nedobrovolného) odchodu z České republiky a život v zahraničí byl přijat s patřičným pochopením.
Moderátoři původně pochází spíše z undergroundového hudebního prostředí a během debaty dali několikrát svým postojem najevo, na kterou stranu diskutujících se kloní. Robo tak neměl jednoduchou pozici a musel odpovídat na otázky: Proč je takový jaký je, proč odešel ze Slovenska těsně před revolucí, když se hrál v televizích a byl režimem preferovaný zpěvák, proč zpívá a skládá povrchní muziku, proč nad tím nepřemýšlí.
Robo, celkem překvapivě odpověděl, že emigroval, protože v televizi nemohl zpívat písničky, které chtěl, ale jen ty, co mu schválili a vadila mu nesvoboda. (Moderátoři nevěřícně kroutili hlavou). O samotné emigraci moc neřekl. U muziky přemýšlí do té míry, aby mu hudba i texty sedly, není žádný intelektuál, ale nemyslí si, že slova významných slovenských textařů jsou úplně špatné. Posluchači jsou různí a každý si přeje poslouchat jiný druh muziky. Interpretovat se snaží vždycky maximálně profesionálně a je mu jedno, kde zpívá.
V tomto okamžiku došlo k vrcholu diskuse, když moderátoři celkem zbytečně podali otázku, jestli tedy dobře chápou, tak Robo svoji účast na Festivalu politické písně nevnímá jako chybu. Což byla nejspíše poslední kapka do poháru trpělivosti zpěváka, který zatlačen do role „špatného chlapce u stolu“, kapituloval a odpověděl, že „svoji účast na festivalu za chybu nevnímá, šel si jenom zazpívat“.
Na protest proti tomuto prohlášení vstal bubeník z Vlastovy kapely a chystal se odejít. Situaci namísto moderátorů, kteří se zmohli na často opakovanou větu: „Diskutujeme, nerozčilujte se“, urovnal host pořadu Vlasta Třešňák.
Určitě by bylo zajímavé se dozvědět, co se dělo „pod pokličkou“ slovenské populární scény v době před revolucí, konkrétně, co tam prováděl Robo Grigorov. Jinak mi není jasné, proč se do něj moderátoři tolik opírali, především Mišo Kaščák. Rozebírání rebelství s morálním aspektem bych uvítala v jiném pořadu se zkušeným moderátorem. V Ladí Neladí mě především zajímá, kdo a jak zpívá na živo, co jej k tvorbě inspiruje a kam chce směřovat. (Kupříkladu o desce balad Roba Grigorova jsem se nedozvěděla prakticky nic)
Tentokrát jsem opravdu zvědavá, jak Česká televize zvládne sestřih debaty, protože aby byla nad věcí, nedá se použít většina natočeného materiálu..
Co takhle použít v prostřihu mezi hudebními čísly záběr na koťátka, jak bylo běžné v době totality, mezi pořady v televizi? Anebo raději záběry dvou líbajících se mladých dívek, které se usadily za debatujícíma a během večera se hezky „rozjely“? Je to sice trochu provokativní, ale zvládnuté velmi harmonicky..:-)
2007-11-23
Fink different
Asi bych neměl zase začínat citátem, ale "nemohu jinak"... =)
Hm, prostě jsem se ocitl na žebříčku trendovosti hned za ústeckým Kolumbem. Budu si muset vymyslet nějakou kapelu, co ještě nikdo nezná a postnout o ní na svůj blogísek. Nevíte o nějaký?
(Destroyer)
O té kapele, která by se dala objevit, fakt nevím, ale myslím, že tomu zvolání rozumím. Na internetu je skutečně těžké napsat o jakémkoliv vlastním objevu, aniž být vám brzy někdo další nenapsal, že tu skupinu už zná dávno, což je způsobeno dílem googlovskou gravitací témat a dílem vysokým počtem posluchačů, kteří desky neposlouchají pro radost z poslechu, ale pro radost z překonávání rekordů.
Naštěstí tu pořád zůstává nějaký prostor pro psaní o deskách, které všichni slyšeli, ale nikdo o nich nic nenapsal. Tedy česky. Nebo aspoň skoro nic.
Tak třeba Fink. Na recenzi pro NMM už je asi fakt trochu pozdě (asi tak dva měsíce =), ale to mi nezabrání v tom, abych něco málo nenapsal sem. A nebude to recenze, bude to promo. =)
Fink je Finn Greenall a je rarita. Nevzpomínám si totiž momentálně na žádného dalšího DJ, který by vydával folkové desky. Navíc to je u tradičně (mno...) elektronického labelu Ninja Tune. Fink tam organizovaně dýdžejoval tak dlouho, až ho ta dokonalá umělá hmota přestala bavit, a tak oprášil rodinné dědictví, což byla kytara, posléze sehnal dva kumpány a začal hrát téměř čistě akustické písničky, ve kterých byste jen těžko hledali nějaký rotující kus vinylu. (Naopak i bez hledání tam můžete narazit na písničku Model původně od Krafwerk, ale to trochu odbíhám.) A vida - ono to funguje!
V Anglii se už sice stihl dostat i do pozice komerčního zaprodance, protože písnička This Is The Thing se dostala do TV reklamy, ale nezdá se, že by to jemu samotnému nějak vadilo.
Jako určité doporučení desky Distance and Time jsem bral i producentskou účast Andy Barlowa (jak je vlastně možné, že čím je Lamb rozpadlejší, tím víc Andy i Lou Rhodes směřují k akustické hudbě?), i když ten zůstal docela v pozadí, kde se staral hlavně o technické a zvukové záležitosti a do samotných písniček příliš nezasahoval, takže zůstaly sympaticky komorní a přitom často docela úderné. Vlastně se trochu divím, že z téhle desky nemá Selfbrush komplexy...
Ale co bych se to snažil popisovat, když to dokonale popsal už samotný Fink v jednom rozhovoru:
'Blueberry Pancakes totally sums up my music now,' says Greenall. 'It's acoustic but heavy-sounding, it's got a dub feel without being a reggae track, and it's intensely close to me. I'm cool with laying my soul bare.' ... 'I like songs that sound like something could explode at any minute.'
Z pro mě nepochopitelných důvodů tohle rozchodové drama odvyprávěné od stolu (Tom's Dinner anyone? =) v restauraci "where it all began for us" vyšlo jen jako béčko singlu, takže k němu neexistuje žádný klip a budete se muset spokojit s velmi lo-fi záznamem z koncertu, ale ten mizerný zvuk tomu přidává na autenticitě! =)
Blueberry Pancakes
I really miss your blueberry pancakes
I don't buy maple syrup in Asda no more
Sunday morning cooking em up
wearing my t-shirt, I’m lifting it up
And now I’m in the Holly Bush baby, the Holly Bush
The Holly Bush baby
Sitting at the table where it all began for us...
And everything else is momentary and
Everything else just stops
I'll have another pint of Stella please Brooke
And I remember before this place was so cool and so full and
I remember you wearing a yellow t-shirt
and you had a friend, I was dying to meet her and we did
back in the day
And now I’m in the Holly Bush baby, the Holly Bush
The Holly Bush baby
Sitting at the table where it all began for us...
And everything else is momentary and
Everything else just stops
Everyone else is secondary
Everyone else is temporary
and I read into the letter that is filled with beauty
the beauty of what was, what is, and what won't be
Sitting at the table where it all began for us...
Sitting at the table where it all began for us...
Hm, prostě jsem se ocitl na žebříčku trendovosti hned za ústeckým Kolumbem. Budu si muset vymyslet nějakou kapelu, co ještě nikdo nezná a postnout o ní na svůj blogísek. Nevíte o nějaký?
(Destroyer)
O té kapele, která by se dala objevit, fakt nevím, ale myslím, že tomu zvolání rozumím. Na internetu je skutečně těžké napsat o jakémkoliv vlastním objevu, aniž být vám brzy někdo další nenapsal, že tu skupinu už zná dávno, což je způsobeno dílem googlovskou gravitací témat a dílem vysokým počtem posluchačů, kteří desky neposlouchají pro radost z poslechu, ale pro radost z překonávání rekordů.
Naštěstí tu pořád zůstává nějaký prostor pro psaní o deskách, které všichni slyšeli, ale nikdo o nich nic nenapsal. Tedy česky. Nebo aspoň skoro nic.
Tak třeba Fink. Na recenzi pro NMM už je asi fakt trochu pozdě (asi tak dva měsíce =), ale to mi nezabrání v tom, abych něco málo nenapsal sem. A nebude to recenze, bude to promo. =)
Fink je Finn Greenall a je rarita. Nevzpomínám si totiž momentálně na žádného dalšího DJ, který by vydával folkové desky. Navíc to je u tradičně (mno...) elektronického labelu Ninja Tune. Fink tam organizovaně dýdžejoval tak dlouho, až ho ta dokonalá umělá hmota přestala bavit, a tak oprášil rodinné dědictví, což byla kytara, posléze sehnal dva kumpány a začal hrát téměř čistě akustické písničky, ve kterých byste jen těžko hledali nějaký rotující kus vinylu. (Naopak i bez hledání tam můžete narazit na písničku Model původně od Krafwerk, ale to trochu odbíhám.) A vida - ono to funguje!
V Anglii se už sice stihl dostat i do pozice komerčního zaprodance, protože písnička This Is The Thing se dostala do TV reklamy, ale nezdá se, že by to jemu samotnému nějak vadilo.
Jako určité doporučení desky Distance and Time jsem bral i producentskou účast Andy Barlowa (jak je vlastně možné, že čím je Lamb rozpadlejší, tím víc Andy i Lou Rhodes směřují k akustické hudbě?), i když ten zůstal docela v pozadí, kde se staral hlavně o technické a zvukové záležitosti a do samotných písniček příliš nezasahoval, takže zůstaly sympaticky komorní a přitom často docela úderné. Vlastně se trochu divím, že z téhle desky nemá Selfbrush komplexy...
Ale co bych se to snažil popisovat, když to dokonale popsal už samotný Fink v jednom rozhovoru:
'Blueberry Pancakes totally sums up my music now,' says Greenall. 'It's acoustic but heavy-sounding, it's got a dub feel without being a reggae track, and it's intensely close to me. I'm cool with laying my soul bare.' ... 'I like songs that sound like something could explode at any minute.'
Z pro mě nepochopitelných důvodů tohle rozchodové drama odvyprávěné od stolu (Tom's Dinner anyone? =) v restauraci "where it all began for us" vyšlo jen jako béčko singlu, takže k němu neexistuje žádný klip a budete se muset spokojit s velmi lo-fi záznamem z koncertu, ale ten mizerný zvuk tomu přidává na autenticitě! =)
Blueberry Pancakes
I really miss your blueberry pancakes
I don't buy maple syrup in Asda no more
Sunday morning cooking em up
wearing my t-shirt, I’m lifting it up
And now I’m in the Holly Bush baby, the Holly Bush
The Holly Bush baby
Sitting at the table where it all began for us...
And everything else is momentary and
Everything else just stops
I'll have another pint of Stella please Brooke
And I remember before this place was so cool and so full and
I remember you wearing a yellow t-shirt
and you had a friend, I was dying to meet her and we did
back in the day
And now I’m in the Holly Bush baby, the Holly Bush
The Holly Bush baby
Sitting at the table where it all began for us...
And everything else is momentary and
Everything else just stops
Everyone else is secondary
Everyone else is temporary
and I read into the letter that is filled with beauty
the beauty of what was, what is, and what won't be
Sitting at the table where it all began for us...
Sitting at the table where it all began for us...
2007-10-28
Dorotka a publicisté
“Chcete od mne radu, ale neumíte se vypořádat s neznámým. Hmmm. Tak vám budu muset říct něco, co už víte, ale aby to znělo nějak objevně. Což je běžný postup. (...) Vy nemůžete vidět to, co vidím já, protože vy vidíte to, co vidíte. Vy nemůžete vědět to, co vím já, protože vy víte to, co víte. To, co já vidím a co vím, se nedá přidat k tomu, co vidíte a víte vy, protože to není stejného druhu. A ani to nemůže nahradit to, co vidíte vy a co víte vy, protože to by znamenalo nahradit vás jako osobu.”
“Moment! Mohl bych si to zapsat?” ptal se Arthur a nervózně šmátral v kapse po tužce.
“Můžete si to vzít na letišti. Mají tam toho plné regály,” odpověděl stařec.
“Vážně?” zklamaně zareagoval Arthur. “A neměl byste něco, co by bylo třeba charakteristické pro mě?”
“Všechno, co vidíte, slyšíte nebo jakýmkoli způsobem prožíváte, je charakteristické pro vás. Vy si vytváříte vesmír podle toho, jak ho vnímáte, takže všechno ve vesmíru, co vnímáte, je charakteristické pro vás.”
Arthur se na něho pochybovačně podíval. “To taky dostanu na letišti?”
“Zkuste to,” řekl stařec.
Mohlo by se zdá, že tenhle kus textu z posledního dílu Stopařova průvodce (Převážně neškodná) sem kopíruju jen tak, ale nebojte se - je tu určitá souvislost. Já se k ní časem dopracuju a někteří (trpělivější) čtenáři taky... =)
Dorota Nvotová + Miou Miou (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 4.10.2007
Natáčení dalšího dílu ne-zcela-pravidelného hudebního TV pořadu tradičně zahajovali reprezentanti Slovenska, což byla Dorota Nvotová se skupinou. A stejně tradičně mě překvapilo, že to bylo úplně jiné, než jsem předpokládal na základě povrchních dojmů. (Všimněte si, že toto je nenápadná pochvala autorům pořadu =) - skutečně plní roli prostředníka Cz/Sk a ukazují nám Čechům, co se na Slovensku děje.)
Dorota Nvotová (a spol.)
Dorotu Nvotovou jsem si pamatoval především z ukázek z filmu Děvčátko,
které mě svého času nedokázaly přesvědčit, že bych měl na film zajít od kina. Místo toho mě přesvědčily, že Dorota Nvotová je extrémně mladá, drzá a nesympatická holka, takže když jsem o něco později zjistil, že i zpívá, tak jsem se vůbec nesnažil zjistit, jak to zní ("beztak nic neumí a má jenom protekci") a kdyby nebylo Miou Miou, tak by u toho i zůstalo. Jenomže já tam byl, takže už vím, že Dorota Nvotová je mladá (ale už ne tak nesnesitelně =), svérázná a svým způsobem sympatická holka.
Dorota Nvotová ve Fabricu (ukradená z ov-kluby.net)
Tak především jsem si myslel, že Dorota bude jenom "herecky" zpívat, jenomže ona zpívala docela sebejistě a naprosto samozřejmě a energicky se doprovázela na klavír. K tomu všemu jí dopomáhala tříčlenná doprovodná skupina v tradičním obsazení (bicí, basa, kytara), která byla trochu upozaděná, nebo vlastně spíš upostraněná. =) Pánové byli nahuštění v jednom chumlu na jedné straně pódia, takže druhou půlku měla Dorota sama pro sebe, ale moc toho nevyužívala. Téměř celý koncert totiž seděla za klávesami, které měla natočené tak, aby především dobře viděla na skupinu, takže k divákům vlastně seděla bokem a její přidrzlý výraz zpočátku dělal dojem, že jí publikum může být ukradené. Brzy se ale ukázalo, že je to jen zdání, protože když mezi písničkami zaslechla nějakou poznámku z publika, tak na ni začala spontánně odpovídat. Bezpečné místo za klávesami opustila jen na jednu písničku, kdy se vrhla dopředu k mikrofonu a chovala se tam jako suverénní francouzská rocková hvězda sedmdesátých let (samozřejmě s cigaretou v ruce), takže možná by to mohla dělat častěji, ale jak se později sama zmínila, tak jí pak v té písničce chybí to opuštěné piano.
Byl to vlastně takový rockově-písničkářský koncert. Skupina se do toho docela zostra opírala, ale svým způsobem byla nevyužitá, protože aranžmá byla poměrně jednoduchá (co jsem si všimnul, tak kytara hrála jen akordy na čtvrtky nebo osminky). Hudba byla prostě jen doprovod a všechno se podřizovalo zpěvu, takže i když hráli docela nahlas, tak to na sebe nepoutalo příliš pozornosti. Asi o něčem vypovídá i to, že později při besedě jsem měl problém si vzpomenout, kdo z hudebníků hrál na který nástroj. Jednoduše při koncertu nebyl žádný zvláštní důvod je sledovat. To byl asi jediný negativní prvek - ke konci už to bylo trochu únavné, protože chybělo nějaké hudební oživení.
Desku jsem stále ještě neslyšel a po tom, co jsem o ní zaslechl při debatě, mě to ani příliš neláká (prý je příliš "studiová" a stylově neujasněná), ale ta nová může být docela zajímavá. Dorotka právě trefuje aktuální vlnu prostořekých zpěvaček (Lily Allen, Kate Nash), jenomže je tu jeden podstatný rozdíl - u ní jsem měl na koncertě pocit, že jí rozumím, a teď nemluvím jen o jazyce. To podstatné z těch anglických textů většinou nakonec dešifruju, ale moc mě neláká poslouchat o tom, že kluci přepadli babku s igelitkou z Tesca, nebo zjišťovat, kdo vlastně ten dickhead. Zřejmě existuje nějaký drobný rozdíl, který způsobuje, že to tady působí věrohodně a navíc mě to i bavilo poslouchat, což je leckdy u osobních zpovědí dohromady těžko slučitelné. U některých písniček bylo poznat, že už jsou starší a že je psala někdy v rané pubertě, takže byly trochu naivní, ale moc to nevadilo, protože tam bylo cítit, že chce něco sdělit. (Srovnejte s Anetou, Dusilenkou, Annou K a dalšími, kde většinou netuším, o čem písničky jsou a proč vůbec vznikly.)
Začína tak vždycky šecko
bola som malé decko
vela otcov, málo mám
vraveli mi dávaj si na seba vždycky bacha
a poslušne som na klavíri cvičila Bacha
a bolo mi to na hovno…
(zkopírováno)
Je samozřejmě vždycky možné, že to v televizi bude vypadat jinak nebo že se ta druhá deska nepovede, ale naživo to všechno (snad až na ta nedotažená aranžmá) fungovalo perfektně. Byl to pro mně v Ladí neladí nejspíš nejlepší slovenský koncert, co pamatuju. Asi proto, že to nebyla ta tradiční slovenská salašnická recese - opravdu už nechci v LN vidět žádný další Jobusův karpatský projekt!
Miou Miou
Miou Miou byli původně hlavní důvod, proč jsem na tenhle koncert šel, ale pak se mi po přestávce nechtělo z vyhřátého klobouku, takže zhruba polovinu koncertu jsem proseděl mimo hlavní dění. Asi to byla chyba, protože když jsem se pak přemluvil a zvednul, tak se subjektivně zvedla i kvalita koncertu. =) Pak už mi nepřipadalo, že je to taková pohoda jako na desce, ale že je to (v rámci stylu) docela nářez. Bylo to ale přece jenom něco úplně jiného než Dorota.
Miou Miou ve Fabricu (ukradení z ov-kluby.net)
Beseda
Beseda na LN mívá značně kolísavou úroveň a tahle kolísala poměrně silně. Miou Miou zpočátku ani nechtěli odpovídat, protože "ty kecy nebudou nikoho zajímat", ale Petr Fiala zakročil s tím, že "na tenhle pořad se právě dívají lidi, které ty kecy zajímají". Pak se skupina přece jen trochu rozmluvila a dověděli jsme se například zajímavost, že součástí koncepce bylo, že skoro všichni členové začali záměrně hrát na jiný nástroj, než na který hráli před tím.
Dorota Nvotová odvyprávěla svůj životopis a něco o tom, jak začala skládat, a pak už překvapivě spíš mlčela a místo ní debatovala její doprovodná skupina.
Hlavním zdrojem roztrpčení Petra Fialy tu noc byli kritici. Totiž publicisté. Na tom, že nejsou kritici, se všichni tři shodli. =) Padaly totiž především obraty jako "pozitivní přístup", "silné refrény" a "líbí se mi tam to cinkání" (to byl myslím Roman Jireš), což Filiho příliš neuspokojilo, takže začal klást ironické doplňující otázky, na které ovšem nedostával odpovědi. Pavel Ovesný se místo toho zaplétal do vlastní vět s neuvěřitelně vysokou frekvencí výskytu slova "jakoby" a nakonec padla i klíčová informace, že publicisté nic nekritizují, jen si tak píšou o věcech, které se jim líbí, aby je zpopularizovali.
Výsledkem bylo, že když se konečně vypnuly kamery a mikrofony, tak se slovenský bubeník naklonil nad stůl a pateticky oznámil, že ho beseda dost zklamala. Že myslel, že se od odborníků dozví něco zajímavého o hudbě, kterou hrají, ale že to bylo všechno hrozně povrchní. Tím začala zřejmě nejzajímavější část, ale protože se už netočilo, tak nic z toho v TV určitě nebude. Diktafon jsem s sebou neměl a taky bych nerad vynášel "tajné informace", ale pro zajímavost bych tu měl aspoň pár útržků (záměrně bez udání autorů):
"Hudebníci od nás z těch debat pravidelně odjíždějí zklamaní."
"Jak vás může Fiala kritizovat, že tam nemáte silné melodie, když Mňága taky nikdy žádné nemá?"
"My jsme vlastně jenom amatéři, ale když tady vidím ty lidi, kteří se tím živí, tak mám dojem, že ty rozdíly nejsou tak velké."
"Ono se řekne popík, ale ty vole my na tom pódiu potíme krev!"
V tom sporu o kvalitu besedy se ale nemůžu přiklonit ani na jednu stranu. Naprosto souhlasím s tím, že debata byla tentokrát obzvlášť povrchní, ale na druhou stranu je od autora jakéhokoliv díla naivní doufat, že mu někdo jiný vysvětlí princip jeho činnosti. Takové věci se sice občas stávají, ale to jsou naprosté výjimky, protože k tomu, abyste mohli něco opravdu dobře zanalyzovat, tak to musíte dokonale poznat. A málokdo z posluchačů s písničkou strávil alespoň tolik času, jako její autoři.
Další problém se týká toho úvodního citátu. Hudbu každý vnímá jinak a má na ni vlastní názor, takže za moudrost pak přirozeně považuje to, co souhlasí s jenom názorem nebo představou, kdežto to, co se s ní rozchází, je úplná blbost. Z toho je myslím zřejmé, že stát se všeobecně uznávaným hudebním kritikem je prakticky nemožné. ;)
The weather forecast
Pokud bych měl udělat nějakou podobnou předpověď o účinkujících, jakou vždycky chtějí slyšet pořadatelé, tak by to bylo asi toto: Miou Miou mají slušné předpoklady k tomu, aby se na klubové úrovni prosadili v zahraničním zahraničí, ale asi budou vždycky trochu bokem. Naopak pokud by toho samého chtěla docílit Dorota Nvotová, asi by se musela nejdřív hodně změnit, protože hudba je příliš "obyčejná", a určitě zapomenout na slovenštinu, ale pak už by to zase nebyla ona. Naopak na ČS území je na tom asi lépe. Už teď je vlastně takovou slovenskou Tori Amos a má potenciál k tomu, aby se někdy v budoucnosti stala národní institucí typu Hany Hegerové - ale to jen za předpokladu, že ji taková role bude bavit, což v jejím případě nemusí být úplná samozřejmost. =)
Jsem docela zvědav!
“Moment! Mohl bych si to zapsat?” ptal se Arthur a nervózně šmátral v kapse po tužce.
“Můžete si to vzít na letišti. Mají tam toho plné regály,” odpověděl stařec.
“Vážně?” zklamaně zareagoval Arthur. “A neměl byste něco, co by bylo třeba charakteristické pro mě?”
“Všechno, co vidíte, slyšíte nebo jakýmkoli způsobem prožíváte, je charakteristické pro vás. Vy si vytváříte vesmír podle toho, jak ho vnímáte, takže všechno ve vesmíru, co vnímáte, je charakteristické pro vás.”
Arthur se na něho pochybovačně podíval. “To taky dostanu na letišti?”
“Zkuste to,” řekl stařec.
Mohlo by se zdá, že tenhle kus textu z posledního dílu Stopařova průvodce (Převážně neškodná) sem kopíruju jen tak, ale nebojte se - je tu určitá souvislost. Já se k ní časem dopracuju a někteří (trpělivější) čtenáři taky... =)
Dorota Nvotová + Miou Miou (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 4.10.2007
Natáčení dalšího dílu ne-zcela-pravidelného hudebního TV pořadu tradičně zahajovali reprezentanti Slovenska, což byla Dorota Nvotová se skupinou. A stejně tradičně mě překvapilo, že to bylo úplně jiné, než jsem předpokládal na základě povrchních dojmů. (Všimněte si, že toto je nenápadná pochvala autorům pořadu =) - skutečně plní roli prostředníka Cz/Sk a ukazují nám Čechům, co se na Slovensku děje.)
Dorota Nvotová (a spol.)
Dorotu Nvotovou jsem si pamatoval především z ukázek z filmu Děvčátko,
které mě svého času nedokázaly přesvědčit, že bych měl na film zajít od kina. Místo toho mě přesvědčily, že Dorota Nvotová je extrémně mladá, drzá a nesympatická holka, takže když jsem o něco později zjistil, že i zpívá, tak jsem se vůbec nesnažil zjistit, jak to zní ("beztak nic neumí a má jenom protekci") a kdyby nebylo Miou Miou, tak by u toho i zůstalo. Jenomže já tam byl, takže už vím, že Dorota Nvotová je mladá (ale už ne tak nesnesitelně =), svérázná a svým způsobem sympatická holka.
Dorota Nvotová ve Fabricu (ukradená z ov-kluby.net)
Tak především jsem si myslel, že Dorota bude jenom "herecky" zpívat, jenomže ona zpívala docela sebejistě a naprosto samozřejmě a energicky se doprovázela na klavír. K tomu všemu jí dopomáhala tříčlenná doprovodná skupina v tradičním obsazení (bicí, basa, kytara), která byla trochu upozaděná, nebo vlastně spíš upostraněná. =) Pánové byli nahuštění v jednom chumlu na jedné straně pódia, takže druhou půlku měla Dorota sama pro sebe, ale moc toho nevyužívala. Téměř celý koncert totiž seděla za klávesami, které měla natočené tak, aby především dobře viděla na skupinu, takže k divákům vlastně seděla bokem a její přidrzlý výraz zpočátku dělal dojem, že jí publikum může být ukradené. Brzy se ale ukázalo, že je to jen zdání, protože když mezi písničkami zaslechla nějakou poznámku z publika, tak na ni začala spontánně odpovídat. Bezpečné místo za klávesami opustila jen na jednu písničku, kdy se vrhla dopředu k mikrofonu a chovala se tam jako suverénní francouzská rocková hvězda sedmdesátých let (samozřejmě s cigaretou v ruce), takže možná by to mohla dělat častěji, ale jak se později sama zmínila, tak jí pak v té písničce chybí to opuštěné piano.
Byl to vlastně takový rockově-písničkářský koncert. Skupina se do toho docela zostra opírala, ale svým způsobem byla nevyužitá, protože aranžmá byla poměrně jednoduchá (co jsem si všimnul, tak kytara hrála jen akordy na čtvrtky nebo osminky). Hudba byla prostě jen doprovod a všechno se podřizovalo zpěvu, takže i když hráli docela nahlas, tak to na sebe nepoutalo příliš pozornosti. Asi o něčem vypovídá i to, že později při besedě jsem měl problém si vzpomenout, kdo z hudebníků hrál na který nástroj. Jednoduše při koncertu nebyl žádný zvláštní důvod je sledovat. To byl asi jediný negativní prvek - ke konci už to bylo trochu únavné, protože chybělo nějaké hudební oživení.
Desku jsem stále ještě neslyšel a po tom, co jsem o ní zaslechl při debatě, mě to ani příliš neláká (prý je příliš "studiová" a stylově neujasněná), ale ta nová může být docela zajímavá. Dorotka právě trefuje aktuální vlnu prostořekých zpěvaček (Lily Allen, Kate Nash), jenomže je tu jeden podstatný rozdíl - u ní jsem měl na koncertě pocit, že jí rozumím, a teď nemluvím jen o jazyce. To podstatné z těch anglických textů většinou nakonec dešifruju, ale moc mě neláká poslouchat o tom, že kluci přepadli babku s igelitkou z Tesca, nebo zjišťovat, kdo vlastně ten dickhead. Zřejmě existuje nějaký drobný rozdíl, který způsobuje, že to tady působí věrohodně a navíc mě to i bavilo poslouchat, což je leckdy u osobních zpovědí dohromady těžko slučitelné. U některých písniček bylo poznat, že už jsou starší a že je psala někdy v rané pubertě, takže byly trochu naivní, ale moc to nevadilo, protože tam bylo cítit, že chce něco sdělit. (Srovnejte s Anetou, Dusilenkou, Annou K a dalšími, kde většinou netuším, o čem písničky jsou a proč vůbec vznikly.)
Začína tak vždycky šecko
bola som malé decko
vela otcov, málo mám
vraveli mi dávaj si na seba vždycky bacha
a poslušne som na klavíri cvičila Bacha
a bolo mi to na hovno…
(zkopírováno)
Je samozřejmě vždycky možné, že to v televizi bude vypadat jinak nebo že se ta druhá deska nepovede, ale naživo to všechno (snad až na ta nedotažená aranžmá) fungovalo perfektně. Byl to pro mně v Ladí neladí nejspíš nejlepší slovenský koncert, co pamatuju. Asi proto, že to nebyla ta tradiční slovenská salašnická recese - opravdu už nechci v LN vidět žádný další Jobusův karpatský projekt!
Miou Miou
Miou Miou byli původně hlavní důvod, proč jsem na tenhle koncert šel, ale pak se mi po přestávce nechtělo z vyhřátého klobouku, takže zhruba polovinu koncertu jsem proseděl mimo hlavní dění. Asi to byla chyba, protože když jsem se pak přemluvil a zvednul, tak se subjektivně zvedla i kvalita koncertu. =) Pak už mi nepřipadalo, že je to taková pohoda jako na desce, ale že je to (v rámci stylu) docela nářez. Bylo to ale přece jenom něco úplně jiného než Dorota.
Miou Miou ve Fabricu (ukradení z ov-kluby.net)
Beseda
Beseda na LN mívá značně kolísavou úroveň a tahle kolísala poměrně silně. Miou Miou zpočátku ani nechtěli odpovídat, protože "ty kecy nebudou nikoho zajímat", ale Petr Fiala zakročil s tím, že "na tenhle pořad se právě dívají lidi, které ty kecy zajímají". Pak se skupina přece jen trochu rozmluvila a dověděli jsme se například zajímavost, že součástí koncepce bylo, že skoro všichni členové začali záměrně hrát na jiný nástroj, než na který hráli před tím.
Dorota Nvotová odvyprávěla svůj životopis a něco o tom, jak začala skládat, a pak už překvapivě spíš mlčela a místo ní debatovala její doprovodná skupina.
Hlavním zdrojem roztrpčení Petra Fialy tu noc byli kritici. Totiž publicisté. Na tom, že nejsou kritici, se všichni tři shodli. =) Padaly totiž především obraty jako "pozitivní přístup", "silné refrény" a "líbí se mi tam to cinkání" (to byl myslím Roman Jireš), což Filiho příliš neuspokojilo, takže začal klást ironické doplňující otázky, na které ovšem nedostával odpovědi. Pavel Ovesný se místo toho zaplétal do vlastní vět s neuvěřitelně vysokou frekvencí výskytu slova "jakoby" a nakonec padla i klíčová informace, že publicisté nic nekritizují, jen si tak píšou o věcech, které se jim líbí, aby je zpopularizovali.
Výsledkem bylo, že když se konečně vypnuly kamery a mikrofony, tak se slovenský bubeník naklonil nad stůl a pateticky oznámil, že ho beseda dost zklamala. Že myslel, že se od odborníků dozví něco zajímavého o hudbě, kterou hrají, ale že to bylo všechno hrozně povrchní. Tím začala zřejmě nejzajímavější část, ale protože se už netočilo, tak nic z toho v TV určitě nebude. Diktafon jsem s sebou neměl a taky bych nerad vynášel "tajné informace", ale pro zajímavost bych tu měl aspoň pár útržků (záměrně bez udání autorů):
"Hudebníci od nás z těch debat pravidelně odjíždějí zklamaní."
"Jak vás může Fiala kritizovat, že tam nemáte silné melodie, když Mňága taky nikdy žádné nemá?"
"My jsme vlastně jenom amatéři, ale když tady vidím ty lidi, kteří se tím živí, tak mám dojem, že ty rozdíly nejsou tak velké."
"Ono se řekne popík, ale ty vole my na tom pódiu potíme krev!"
V tom sporu o kvalitu besedy se ale nemůžu přiklonit ani na jednu stranu. Naprosto souhlasím s tím, že debata byla tentokrát obzvlášť povrchní, ale na druhou stranu je od autora jakéhokoliv díla naivní doufat, že mu někdo jiný vysvětlí princip jeho činnosti. Takové věci se sice občas stávají, ale to jsou naprosté výjimky, protože k tomu, abyste mohli něco opravdu dobře zanalyzovat, tak to musíte dokonale poznat. A málokdo z posluchačů s písničkou strávil alespoň tolik času, jako její autoři.
Další problém se týká toho úvodního citátu. Hudbu každý vnímá jinak a má na ni vlastní názor, takže za moudrost pak přirozeně považuje to, co souhlasí s jenom názorem nebo představou, kdežto to, co se s ní rozchází, je úplná blbost. Z toho je myslím zřejmé, že stát se všeobecně uznávaným hudebním kritikem je prakticky nemožné. ;)
The weather forecast
Pokud bych měl udělat nějakou podobnou předpověď o účinkujících, jakou vždycky chtějí slyšet pořadatelé, tak by to bylo asi toto: Miou Miou mají slušné předpoklady k tomu, aby se na klubové úrovni prosadili v zahraničním zahraničí, ale asi budou vždycky trochu bokem. Naopak pokud by toho samého chtěla docílit Dorota Nvotová, asi by se musela nejdřív hodně změnit, protože hudba je příliš "obyčejná", a určitě zapomenout na slovenštinu, ale pak už by to zase nebyla ona. Naopak na ČS území je na tom asi lépe. Už teď je vlastně takovou slovenskou Tori Amos a má potenciál k tomu, aby se někdy v budoucnosti stala národní institucí typu Hany Hegerové - ale to jen za předpokladu, že ji taková role bude bavit, což v jejím případě nemusí být úplná samozřejmost. =)
Jsem docela zvědav!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)