Ve středu sice hráli Sunshine ve Fabricu bez mé účasti (myslím v publiku =), ale dostal jsem mailem alespoň reportáž jedné "nejmenované účastnice", a protože mi to připadá jako dobré doplnění posledních zuřivých a hlubokomyslných debat z trochu jiného úhlu pohledu, tak tady je (samozřejmě se souhlasem autorky =):
Bublina skupiny měsíce splaskla. Alespoň pro mě.
Po několika oslavných článcích ve Filtru, na serveru newmusic, idnes, musicserveru atd, jsem dospěla k závěru, že koncert táborské kapely bych rozhodně neměla vynechat. Že půjde skutečně o světovou událost naší alternativní (?) rockové scény. Stažené nahrávky Victim is another name for lover, Vampires Dancehall, Top top the radio nevěstily nic špatného, navíc se koncert konal v ostravském klubu Fabric, který přeje skoro vždy dobrému zvuku. Co si může hudební fanoušek přát více, že?
Přestože měl koncert začínat ve 21 hodin, první tóny supportu kapely – „kouzelníků s ohněm“ – zazněly kolem 22. hodiny. Mezitím se klub slušně zaplnil. Pořadatelé navíc vytlačili dav téměř z polovičky parketu, aby hlavní aktéři měli prostor točit tyčema s ohněm, takže se spousta lidí měla možnost skamarádit fyzicky více, než by si možná sami původně přáli… Vystoupení to bylo efektní. Škoda jen, že jsem z něj přes lidi viděla zprvu pouze útržky. (...)
Poté se v sále opět rozsvítilo a svalnatci publikum pustili až k podiu, čímž se velmi uvolnila trochu stísněná atmosféra a čekalo se na hvězdu večera. V sále náhle zhaslo světlo, modré kužely světla se soustředily na 4 místa na podiu a do jejich středů vběhli aktéři dlouze očekávaného koncertu. Každý z nich měl dokonalou image rozervance, nad všemi čněl samozřejmě Kay. Bylo půl jedenácté. Vypadalo to opravdu velkolepě a já jsem byla už očekáváním bez sebe, cože si to pro mě dneska Sunshini připravili za chuťovčičky. :-)
Právě jsem prožívala nejsilnější okamžik tohoto večera. Dál to bylo horší.
Čekala jsem pohodovou muziku s prvky punku okořeněnou zvukovými efekty. Takové trochu The Prostitutes (které jsem měla možnost slyšet před 14-ti dny), ale trochu na zvukově „barevnější“ způsob. Těšila jsem se, jak tohle všechno do mě napálí a potěší smysly… Jenže už od prvních tónů bylo jasné, že moje očekávání bylo větší, než mi kapela může přinést. Zatímco The Prostitutes jsem věřila každou notu, kterou zahráli a zazpívali - svým civilním projevem a precizně budovaným zvukem kapely,
Sunshine na mě působili jako dobře „naimagovaní chlapci“ s velkými gesty ale malým výkonem. Ačkoliv se tvářili profesionálně, lítali po podiu a házeli hlavami kolem mikrofonu, nešla ven žádná pořádná energie. Většina repertoáru vyzněla povrchně a nevýrazně a výjimkou z pravidla byly tak 3-4 hity kapely (prakticky všechny výše uvedené), které zněly přesně tak hutně a přesvědčivě jako na nahrávkách a - dobře - možná i světově.
Byla jsem tak nešťastná z toho, co jsem viděla a slyšela, že jsem neváhala a dala jsem se dokonce do experimentování s místem stání. Chtěla jsem jim dát prostor chytit mě za srdce. Tak jsem chodila ze schodů do schodů, za zvukaře, před zvukaře… ale prostě žádná změna se neudála.
V půl dvanácté byl konec a já jsem si oddychla, že to mám za sebou…
Od koncertu očekávám, že mě interpret přesvědčí svým výkonem o oprávněnosti mé náklonnosti a předčí výkon na CD. Sunshine pro mě tak byli obrovským zklamáním.
A vůbec mi není jasné, proč se o nich píše v některých českých mediích tak oslavně.
p.s. Na jejich obranu bych chtěla prohlásit, že měli trochu problém se zvukem. Zvukař první část koncertu upozadil zpěv a Kay se musel „prořvávat“ mezi zvuky nástrojů, což člověku na náladě moc nepřidá.
(redakčně upraveno =)
2007-04-27
2007-04-15
Profesionální deformace
Sice jsem se zařekl, že o dalším Ladí neladí s mou diváckou účastí (dvě jsem z různých důvodů vynechal) tentokrát psát nebudu, zvlášť když ani jedna ze skupin není moje srdeční, ale drobná poznámka se nepočítá, ne? =)
The Prostitutes + Hudba z Marsu, 12.4.2007 (pozvánka)
Z koncertu Hudby z Marsu jsem viděl jenom konec, který mi ale stačil k zařazení do kategorie "slovenštější verze Sto zvířat" (pravidelní čtenáři tohohle blogu jistě ví, že znám jen dvě české ska skupiny a jako Švihadlo to neznělo =). Slovo "slovenštější" zahrnuje kromě národnosti i trochu špecifický humor, který evidentně připadá velice zajímavý a unikátní Mišovi Kaščákovi, ale osobně si myslím, že z historických a kulturních důvodů na Slovensku prostě nic jiného ani vzniknout nemohlo. (To nemá být urážka! =)
The Prostitutes zněli pro změnu jako The Prostitutes a musel jsem dát za pravdu Pavlu Kučerovi (mimochodem asi nejnadšenějšímu fanouškovi v publiku =), že čím déle hrají, tím méně jsou tam slyšet ti často předhazovaní Joy Division.
O to divnější pak byla beseda, kde se oba moderátoři neustále točili kolem otázky, jestli jsou The Prostitutes dost originální. Po třetí otočce už mi to připadalo trochu absurdní - zvlašť když vezmete v úvahu, že celá současná hudba je založena na tradici a kopírování hudby předchozí. Výška tónů, ladění, akordy, nástroje - to všechno by teoreticky mohlo být úplně jiné, ale tak nějak se to tradičně ustálilo a nikdo si moc nestěžuje. (Snad kromě Petra Fialy. =)
Navíc mi připadá, že největším nepřítelem originality v hudbě, jsou posluchači. Když se trochu odchýlíte od toho, co znají, tak už jim to obvykle připadá "divné", a když se pustíte do nějakých větších experimentů, tak se dokonce můžet dovědět, že "to už není hudba". Zkuste pak do takhle úzkých mantinelů nacpat nějakou originalitu - není to vůbec lehké!
Nejvíc mě ale v besedě pobavil Destroyer, když zmínil, že první turné The Prostitutes po republice "skončilo v červených číslech". Myslím, že to bylo poprvé, co tuhle manažerskou formulaci nějaký český hudebník použil před kamerou. A pak že The Prostitutes nejsou dost originální! =)
(Ale opravdu nevím, jestli mi to úvodní tvrzení s "drobnou poznámkou" projde. =)
The Prostitutes + Hudba z Marsu, 12.4.2007 (pozvánka)
Z koncertu Hudby z Marsu jsem viděl jenom konec, který mi ale stačil k zařazení do kategorie "slovenštější verze Sto zvířat" (pravidelní čtenáři tohohle blogu jistě ví, že znám jen dvě české ska skupiny a jako Švihadlo to neznělo =). Slovo "slovenštější" zahrnuje kromě národnosti i trochu špecifický humor, který evidentně připadá velice zajímavý a unikátní Mišovi Kaščákovi, ale osobně si myslím, že z historických a kulturních důvodů na Slovensku prostě nic jiného ani vzniknout nemohlo. (To nemá být urážka! =)
The Prostitutes zněli pro změnu jako The Prostitutes a musel jsem dát za pravdu Pavlu Kučerovi (mimochodem asi nejnadšenějšímu fanouškovi v publiku =), že čím déle hrají, tím méně jsou tam slyšet ti často předhazovaní Joy Division.
O to divnější pak byla beseda, kde se oba moderátoři neustále točili kolem otázky, jestli jsou The Prostitutes dost originální. Po třetí otočce už mi to připadalo trochu absurdní - zvlašť když vezmete v úvahu, že celá současná hudba je založena na tradici a kopírování hudby předchozí. Výška tónů, ladění, akordy, nástroje - to všechno by teoreticky mohlo být úplně jiné, ale tak nějak se to tradičně ustálilo a nikdo si moc nestěžuje. (Snad kromě Petra Fialy. =)
Navíc mi připadá, že největším nepřítelem originality v hudbě, jsou posluchači. Když se trochu odchýlíte od toho, co znají, tak už jim to obvykle připadá "divné", a když se pustíte do nějakých větších experimentů, tak se dokonce můžet dovědět, že "to už není hudba". Zkuste pak do takhle úzkých mantinelů nacpat nějakou originalitu - není to vůbec lehké!
Nejvíc mě ale v besedě pobavil Destroyer, když zmínil, že první turné The Prostitutes po republice "skončilo v červených číslech". Myslím, že to bylo poprvé, co tuhle manažerskou formulaci nějaký český hudebník použil před kamerou. A pak že The Prostitutes nejsou dost originální! =)
(Ale opravdu nevím, jestli mi to úvodní tvrzení s "drobnou poznámkou" projde. =)
2007-04-12
Lost in La Mancha
Jaké to je, když se umělci postaví do cesty vedoucí k vyplnění jeho vysněného životního díla nepřízeň přírody, osudu i producentů? Rozpočet se krátí, problémy přibývají, vícenáklady rostou a nasmlouvaných natáčecích dnů je stále méně? Jaké formy boje a vzdorování osudu se naskýtají?
Terry Gilliam, geniální tvůrce a režisér (kromě jiného i filmového opusu Brazil), svede svůj boj s větrnými mlýny dnes večer před desátou.
(Pochopitelně na ČT2).
Terry Gilliam, geniální tvůrce a režisér (kromě jiného i filmového opusu Brazil), svede svůj boj s větrnými mlýny dnes večer před desátou.
(Pochopitelně na ČT2).
2007-04-11
We don't care about the old folks
V souvislosti s komentáři u minulého zápisu (a nemyslím tím spam, který se marně snažím mazat) o mladých českých textařích jsem si vzpomněl na jednu drobnost, na kterou jsem narazil na webu nohavica.cz. (Ten patří jednomu pánovi, o kterém se několik posledních měsíců zuřivě diskutuje, jestli byl přisluhovačem nebo obětí totalitního režimu, ale to tady opravdu pitvat nechci.)
Ta drobnost jsou výsledky ankety o nejpopulárnějšího folkového zpěváka (a -čku) roku 1983 a zajímavé na ní je to, že kdyby mi ten seznam někdo ukázal a tvrdil, že to jsou výsledky z loňska, tak bych byl (skoro) ochoten mu to věřit. Přibližně patnáct lidí z tehdejší první dvacítky dodnes pilně hraje a věřím tomu, že by se v podobné anketě mohli pořád klidně umístit. Rozdíl je v tom, že tehdy jim bylo v průměru něco málo nad třicet, zatímco teď je jim téměř šedesát nebo umřeli.
To mě přivedlo k přemýšlení, kdo jsou současní mladí folkaři "na jejich místo". Nepochybně Radůza, sestry Steinovy (ale to už je trochu alternativa), Xavier Baumaxa (???), Pavla Milcová, Martina Trchová, Žofie Kabelková (stačilo by to ještě na první třicítku?) a ...?
Sice nejsem žádný folkový znalec, ale zdá se mi, že folk mladé nějak netáhne nebo co... Mýtický rok 2000 už sice přežil, ale kdybych pracoval ve vedení Českomoravského folkového svazu, tak bych si dělal vážné starosti, jestli jsme nezanedbali práci s mládeží... =)
Ta drobnost jsou výsledky ankety o nejpopulárnějšího folkového zpěváka (a -čku) roku 1983 a zajímavé na ní je to, že kdyby mi ten seznam někdo ukázal a tvrdil, že to jsou výsledky z loňska, tak bych byl (skoro) ochoten mu to věřit. Přibližně patnáct lidí z tehdejší první dvacítky dodnes pilně hraje a věřím tomu, že by se v podobné anketě mohli pořád klidně umístit. Rozdíl je v tom, že tehdy jim bylo v průměru něco málo nad třicet, zatímco teď je jim téměř šedesát nebo umřeli.
To mě přivedlo k přemýšlení, kdo jsou současní mladí folkaři "na jejich místo". Nepochybně Radůza, sestry Steinovy (ale to už je trochu alternativa), Xavier Baumaxa (???), Pavla Milcová, Martina Trchová, Žofie Kabelková (stačilo by to ještě na první třicítku?) a ...?
Sice nejsem žádný folkový znalec, ale zdá se mi, že folk mladé nějak netáhne nebo co... Mýtický rok 2000 už sice přežil, ale kdybych pracoval ve vedení Českomoravského folkového svazu, tak bych si dělal vážné starosti, jestli jsme nezanedbali práci s mládeží... =)
2007-04-01
Hihihi, Rýšo
Já mám Richarda Krajča jako textaře docela rád, i když mám dojem, že své texty píše příliš na efekt, takže za okázalou slovní fasádou je pak význam buď ukrytý příliš hluboko (Obchodník s deštěm!), nebo úplně chybí (Sněhurkám).
O to víc mě ale zaráží, že člověk, který mluví většinou až nepřirozeně spisovně a zakládá si na svých textech, zahájí chat na Lidovkách větou "Omlouvam se,ale budu psat bez hacku a carek, at toho stihnu vic." Hm, to teda musela být časová úspora...
Když pak v textu odhlédnu od očividných překlepů, které se v rychlosti můžou vloudit každému, tak kromě diakritiky Richardovi ve větách často chybí i interpunkce, občas netrefuje shodu podmětu s přísudkem ("Thálie se povedli") a myslí si, že "respekt už si vydobili". A kromě toho používá slovo "hihihi". (Zlatí smajlíci! =)
Já vím, že pravopis není všechno, jenže něco takového bych čekal spíš od Milana Špalka nebo možná Ewy Farne. Přední český textař by měl ale přece s jazykem umět zacházet - pokud tedy někdo takový může při plném vědomí použít ve svém textu obrat "s kufry plných něhy".
O to víc mě ale zaráží, že člověk, který mluví většinou až nepřirozeně spisovně a zakládá si na svých textech, zahájí chat na Lidovkách větou "Omlouvam se,ale budu psat bez hacku a carek, at toho stihnu vic." Hm, to teda musela být časová úspora...
Když pak v textu odhlédnu od očividných překlepů, které se v rychlosti můžou vloudit každému, tak kromě diakritiky Richardovi ve větách často chybí i interpunkce, občas netrefuje shodu podmětu s přísudkem ("Thálie se povedli") a myslí si, že "respekt už si vydobili". A kromě toho používá slovo "hihihi". (Zlatí smajlíci! =)
Já vím, že pravopis není všechno, jenže něco takového bych čekal spíš od Milana Špalka nebo možná Ewy Farne. Přední český textař by měl ale přece s jazykem umět zacházet - pokud tedy někdo takový může při plném vědomí použít ve svém textu obrat "s kufry plných něhy".
2007-03-26
"To je kompletní nenávist prostě"
Vypadá to, že provokativní komentáře z Reflexu jsou v poslední době vděčné téma pro komentáře a citace. (Takže se trochu svezu na vlně.) Bourka už dokonce Alena Plavcová cituje v Lidovkách v rozhovoru paní Kolářové! =)
Já vám teď přečtu kousek z recenze Reflexu na desku Jana Budaře. „Bourek“ tam píše: „Herci, tyvoe. Asi budu muset bejt první, kdo to řekne naplno: herci by měli v divadle a ve filmu hrát, co jim kdo napíše, a přestat jednou provždy votravovat. A všichni jsou stejný. Nenávidím svědomí národa a mesiášskej syndrom a správňáctví Tomáše Töpfera a moudrost Zdeňka Svěráka a poezii Richarda Krajča a Jiřinu Jiráskovou komplet a nápaditý slovní hříčky Jiřího Macháčka a Tomáše Hanáka a Davida Vávry a vůbec a navrch ještě teďka Jana Budaře a jeho vtipný písničky...“ Co tomu říkáte?
Tak... (je zaražená) nevím. Mindrák? Fakt nevím, kde se to v tom člověku bere, to je kompletní nenávist prostě. Co s tím mám dělat?
Jak je vidět, tak na to citování se podobné výroky ideálně hodí, protože autor je aspoň nemusí říkat sám za sebe, ale pak to vyznění... =)
Já vám teď přečtu kousek z recenze Reflexu na desku Jana Budaře. „Bourek“ tam píše: „Herci, tyvoe. Asi budu muset bejt první, kdo to řekne naplno: herci by měli v divadle a ve filmu hrát, co jim kdo napíše, a přestat jednou provždy votravovat. A všichni jsou stejný. Nenávidím svědomí národa a mesiášskej syndrom a správňáctví Tomáše Töpfera a moudrost Zdeňka Svěráka a poezii Richarda Krajča a Jiřinu Jiráskovou komplet a nápaditý slovní hříčky Jiřího Macháčka a Tomáše Hanáka a Davida Vávry a vůbec a navrch ještě teďka Jana Budaře a jeho vtipný písničky...“ Co tomu říkáte?
Tak... (je zaražená) nevím. Mindrák? Fakt nevím, kde se to v tom člověku bere, to je kompletní nenávist prostě. Co s tím mám dělat?
Jak je vidět, tak na to citování se podobné výroky ideálně hodí, protože autor je aspoň nemusí říkat sám za sebe, ale pak to vyznění... =)
2007-03-15
"Zase dáme nějakou muziku"
Nemocenská má své výhody i nevýhody. Jednou z nevýhod je více času na sledování televize. Výhodou je, že pak má člověk dost času k tomu, aby na toto téma nadával.
Když jsem kdysi čítával rozhovory v Rock&Popu nebo v hudební příloze časopisu Stereo jménem Volume, tak mi vždycky připadalo divné, že většina hudebníků nerada poskytuje rozhovory. Ty rozhovory totiž byly zajímavé a připadalo mi, že jsou zajímavé i pro samotné hudebníky. Koneckonců co může být lepšího než odpovídat na zasvěcené a inspirativní otázky? Ale ony jsou i jiné rozhovory...
Tata bojs, kde ste? Na Óčku přeci
16. dubna vydávají Tata bojs nové album Kluci, kde ste? Kdo se ale bude ve čtvrtek dívat na snickers inbox, dozví se o něm s měsíčním předstihem spoustu věcí.
Nové album Tata bojs se rodilo dlouho a některé písničky měly zvláštní osud. O jedné z nich hlasovali na iDNESu diváci, kteří volili, která verze se nakonec dostane na album.
Něco málo ke genezi alba najdete tady. Další se dozvíte v inboxu. Včetně klipu Pěšáci, první ochutnávky z nového alba.
Ale protože nejen hudbou živ je člověk a nejen hudbou živi jsou Tata bojs, odskočíme si s Milanem Caisem do Malajsie. Za jakým účelem? To se neříká...
Ten text jsem sem zkopíroval proto, aby bylo vidět, o čem všem se v tom pořadu nakonec nemluvilo. =)
Za čtyřicet minut pořadu se konalo pět asi minutových vstupů ze studia, přičemž zhruba polovinu času vždy zabralo, než kolotočářka Eva Aichmajerová odvykládala, že hosté ve studiu jsou Tata bojs a že už rok připravují novou desku, takže samotný rozhovor trval v souhrnu přibližně 3 minuty. I to Evě stačilo k tomu, aby řekla, že "je dobře, když to chlapům trvá dlouho" a že TTB "měli štěstí, že jim v Rumunsku neukradli nástroje, protože ona tam byla jednou a ukradli jí tam žínku". (Kdyby to bylo ve sledovanějším čase, tak bych čekal mezinárodní konflikt. =)
Tata bojs pro změnu nestihli říct skoro nic, protože když se o to pokusili, tak je Eva citlivě utnula, že už jsou dlouzí a že si "zase dáme nějakou muziku" - s důrazem na slovo "nějakou", protože pustili jen dva klipy od TTB (Elišce a Virtuální duet) a zbytek klipů s hosty ve studiu vůbec nijak nesouvisel.
Z toho textu nahoře se neprobralo téměř nic, jen v posledním vstupu padlo asi deset vět o Malajsku. Informační hodnota celého "rozhovoru" se pro mě blížila nule, ale možná prostě jenom nejsem cílové publikum. Přínos pro Tata bojs se neodvažuju hodnotit, ale je vidět, že propagace desky není žádný med. Alespoň že zaznělo to hlavní, že?
Přesto by mě zajímalo, proč do toho pořadu vůbec zvou nějaké hosty, když jim pak nedovolí mluvit? Nebylo by pro všechny praktičtější to odbýt spotem "Ahoj, my jsme Tata bojs a natočili jsme novou desku!"? To hlavní by zaznělo stejně a já bych se nemusel zbytečně vztekat...
Zatracená nemocenská! =)
Když jsem kdysi čítával rozhovory v Rock&Popu nebo v hudební příloze časopisu Stereo jménem Volume, tak mi vždycky připadalo divné, že většina hudebníků nerada poskytuje rozhovory. Ty rozhovory totiž byly zajímavé a připadalo mi, že jsou zajímavé i pro samotné hudebníky. Koneckonců co může být lepšího než odpovídat na zasvěcené a inspirativní otázky? Ale ony jsou i jiné rozhovory...
Tata bojs, kde ste? Na Óčku přeci
16. dubna vydávají Tata bojs nové album Kluci, kde ste? Kdo se ale bude ve čtvrtek dívat na snickers inbox, dozví se o něm s měsíčním předstihem spoustu věcí.
Nové album Tata bojs se rodilo dlouho a některé písničky měly zvláštní osud. O jedné z nich hlasovali na iDNESu diváci, kteří volili, která verze se nakonec dostane na album.
Něco málo ke genezi alba najdete tady. Další se dozvíte v inboxu. Včetně klipu Pěšáci, první ochutnávky z nového alba.
Ale protože nejen hudbou živ je člověk a nejen hudbou živi jsou Tata bojs, odskočíme si s Milanem Caisem do Malajsie. Za jakým účelem? To se neříká...
Ten text jsem sem zkopíroval proto, aby bylo vidět, o čem všem se v tom pořadu nakonec nemluvilo. =)
Za čtyřicet minut pořadu se konalo pět asi minutových vstupů ze studia, přičemž zhruba polovinu času vždy zabralo, než kolotočářka Eva Aichmajerová odvykládala, že hosté ve studiu jsou Tata bojs a že už rok připravují novou desku, takže samotný rozhovor trval v souhrnu přibližně 3 minuty. I to Evě stačilo k tomu, aby řekla, že "je dobře, když to chlapům trvá dlouho" a že TTB "měli štěstí, že jim v Rumunsku neukradli nástroje, protože ona tam byla jednou a ukradli jí tam žínku". (Kdyby to bylo ve sledovanějším čase, tak bych čekal mezinárodní konflikt. =)
Tata bojs pro změnu nestihli říct skoro nic, protože když se o to pokusili, tak je Eva citlivě utnula, že už jsou dlouzí a že si "zase dáme nějakou muziku" - s důrazem na slovo "nějakou", protože pustili jen dva klipy od TTB (Elišce a Virtuální duet) a zbytek klipů s hosty ve studiu vůbec nijak nesouvisel.
Z toho textu nahoře se neprobralo téměř nic, jen v posledním vstupu padlo asi deset vět o Malajsku. Informační hodnota celého "rozhovoru" se pro mě blížila nule, ale možná prostě jenom nejsem cílové publikum. Přínos pro Tata bojs se neodvažuju hodnotit, ale je vidět, že propagace desky není žádný med. Alespoň že zaznělo to hlavní, že?
Přesto by mě zajímalo, proč do toho pořadu vůbec zvou nějaké hosty, když jim pak nedovolí mluvit? Nebylo by pro všechny praktičtější to odbýt spotem "Ahoj, my jsme Tata bojs a natočili jsme novou desku!"? To hlavní by zaznělo stejně a já bych se nemusel zbytečně vztekat...
Zatracená nemocenská! =)
2007-03-10
Záznam mezinárodního hovoru
Telefon Tel Aviv + Sonority, 2. 3. 2007, Palác Akropolis, Praha
Když se člověk zúčastní koncertu v převleku za největšího fanouška Telefon Tel Aviv v ČR, tak se mu pak dost špatně píše reportáž, ale zkusím to aspoň nějak stručně odfláknout - zvlášť když už mám tradičně zpoždění.
Jako na každé akci, na kterou jdu, i tentokrát jsem měl obavy, jestli přijde dost lidí a zpočátku jsem trochu trnul, ale během vystoupení Sonority se plocha pod pódiem postupně zaplňovala a se začátkem koncertu TTA se dostala do poměrně slušného stavu jak z hlediska dostatku volného místa, tak (doufám) i pořadatelů.
Jednočlennná předskupina Sonority mě docela překvapil(a). Jak jsem zjistil, tak fanouškům balkánských dechovek sice Sonority i TTA znějí jako naprosto stejná hrůza, ale ono je tam těch rozdílů poměrně dost. Sonority bylo zvukově studenější, elektroničtější, drsnější a taky (relativně) tanečnější. Dojem, že se jedná o nějaké alternativní house-party, podporovalo i to, že během vystoupení nebyly žádné pauzy a všechno tak splynulo v jeden dlouhý (ale členitý) mix.
Já jsem ze svého pohledu samozřejmě postrádal nějaký ten zpěv a Bůh mě (ateistu =) nepřímo podpořil, protože když Sonority dohrál, tak došlo ke krátké a trochu rozpačité scénce "hudebník pantomimicky děkuje a loučí se publikem" - neměl totiž na dosah ani jeden mikrofon. =)
TTA nastoupili poměrně brzy po něm ke stolkům na druhé straně pódia a v podstatě plnili očekávání - tedy alespoň moje. (Netuším, co si od koncertu sliboval třeba Hoge na MZ, ale tam mám místy problém s pochopením některých vět.) Cynik by mohl říct, že největším překvapením bylo, že Josh Eustis má opravdu potetované obě paže, ale že už se aspoň ostříhal, zatímco Charlie Cooper si konečně oblekl něco, co není úplně zmuchlané, ale to jsou samozřejmě zcela nepodstatné detaily. =)
Dělba úloh na pódiu pak vypadala tak, že Cooper zíral na svůj notebook (jablíčko na zvednutém krytu pěkně zářilo do tmy), zatímco Eustis se střídavě přesouval od mixu s efekty za klaviaturu rhodese.
Bohužel TTA zřejmě došlo místo na disku a nepřivezli s sebou skoro žádný zpěv. Ach jo... Jinak ovšem předvedli to, co jsem od nich čekal - tedy souboj rhodes piana a nasamplovaných smyčců s hroutícími a kroutícími se r'n'b beaty. Souboj evropské a americké elektronické scény. Souboj dvou vydaných desek, ale kvůli tomu chybějícímu zpěvu z druhé desky to místo souboje dopadlo spíš smírem - prostě u tracků z Map of What Is Effortless zpěv chyběl, místy došla řada jen na zdeformovaný dívčí skoro-rap (který jsem ovšem nedokázal zařadit a nejsem jsem si jistý, jestli to je těmi efekty, nebo to byl nový track).
Oproti Sonority ovšem TTA dělali normální pauzy mezi písničkami a dokonce měli mikrofon, do kterého Josh čas od času prohodil téměř neslyšitelné "thanks" nebo něco podobně inovativního. Z toho pohledu to byl takový normální elektronický koncert. =) O tom víc mě na konci překvapilo, když si před přídavkem konečně mikrofon zesílil a oznámil, že teď zahrajou něco, co ještě nikdy nehráli, protože to dali dohromady minulý týden a ještě to není úplně hotové. A zahráli a Josh do toho zpíval - tedy aspoň to tak vypadalo, ale věřte laptopové skupině! V každém případě se zdá, že třetí deska bude směřovat trochu jinam než obě předchozí, ale to si asi budeme moct ověřit až za nějaký ten čas.
Tady, na konci textu, jsem chtěl původně ještě pozdravit všechny význačné osobnosti našeho kulturního života, se kterými jsem se na koncertu potkal, ale už se neodvažuju... =) Ale snad víte, koho myslím!
Když se člověk zúčastní koncertu v převleku za největšího fanouška Telefon Tel Aviv v ČR, tak se mu pak dost špatně píše reportáž, ale zkusím to aspoň nějak stručně odfláknout - zvlášť když už mám tradičně zpoždění.
Jako na každé akci, na kterou jdu, i tentokrát jsem měl obavy, jestli přijde dost lidí a zpočátku jsem trochu trnul, ale během vystoupení Sonority se plocha pod pódiem postupně zaplňovala a se začátkem koncertu TTA se dostala do poměrně slušného stavu jak z hlediska dostatku volného místa, tak (doufám) i pořadatelů.
Jednočlennná předskupina Sonority mě docela překvapil(a). Jak jsem zjistil, tak fanouškům balkánských dechovek sice Sonority i TTA znějí jako naprosto stejná hrůza, ale ono je tam těch rozdílů poměrně dost. Sonority bylo zvukově studenější, elektroničtější, drsnější a taky (relativně) tanečnější. Dojem, že se jedná o nějaké alternativní house-party, podporovalo i to, že během vystoupení nebyly žádné pauzy a všechno tak splynulo v jeden dlouhý (ale členitý) mix.
Já jsem ze svého pohledu samozřejmě postrádal nějaký ten zpěv a Bůh mě (ateistu =) nepřímo podpořil, protože když Sonority dohrál, tak došlo ke krátké a trochu rozpačité scénce "hudebník pantomimicky děkuje a loučí se publikem" - neměl totiž na dosah ani jeden mikrofon. =)
TTA nastoupili poměrně brzy po něm ke stolkům na druhé straně pódia a v podstatě plnili očekávání - tedy alespoň moje. (Netuším, co si od koncertu sliboval třeba Hoge na MZ, ale tam mám místy problém s pochopením některých vět.) Cynik by mohl říct, že největším překvapením bylo, že Josh Eustis má opravdu potetované obě paže, ale že už se aspoň ostříhal, zatímco Charlie Cooper si konečně oblekl něco, co není úplně zmuchlané, ale to jsou samozřejmě zcela nepodstatné detaily. =)
Dělba úloh na pódiu pak vypadala tak, že Cooper zíral na svůj notebook (jablíčko na zvednutém krytu pěkně zářilo do tmy), zatímco Eustis se střídavě přesouval od mixu s efekty za klaviaturu rhodese.
Bohužel TTA zřejmě došlo místo na disku a nepřivezli s sebou skoro žádný zpěv. Ach jo... Jinak ovšem předvedli to, co jsem od nich čekal - tedy souboj rhodes piana a nasamplovaných smyčců s hroutícími a kroutícími se r'n'b beaty. Souboj evropské a americké elektronické scény. Souboj dvou vydaných desek, ale kvůli tomu chybějícímu zpěvu z druhé desky to místo souboje dopadlo spíš smírem - prostě u tracků z Map of What Is Effortless zpěv chyběl, místy došla řada jen na zdeformovaný dívčí skoro-rap (který jsem ovšem nedokázal zařadit a nejsem jsem si jistý, jestli to je těmi efekty, nebo to byl nový track).
Oproti Sonority ovšem TTA dělali normální pauzy mezi písničkami a dokonce měli mikrofon, do kterého Josh čas od času prohodil téměř neslyšitelné "thanks" nebo něco podobně inovativního. Z toho pohledu to byl takový normální elektronický koncert. =) O tom víc mě na konci překvapilo, když si před přídavkem konečně mikrofon zesílil a oznámil, že teď zahrajou něco, co ještě nikdy nehráli, protože to dali dohromady minulý týden a ještě to není úplně hotové. A zahráli a Josh do toho zpíval - tedy aspoň to tak vypadalo, ale věřte laptopové skupině! V každém případě se zdá, že třetí deska bude směřovat trochu jinam než obě předchozí, ale to si asi budeme moct ověřit až za nějaký ten čas.
Tady, na konci textu, jsem chtěl původně ještě pozdravit všechny význačné osobnosti našeho kulturního života, se kterými jsem se na koncertu potkal, ale už se neodvažuju... =) Ale snad víte, koho myslím!
2007-02-28
Jiné hry
Počítačovým hrám jsem se za posledních pár let docela vzdálil, ale přesto mi zůstal pocit, že té oblasti ještě rozumím, takže když jsem narazil na hlubokomyslnou debatu k tématu, tak jsem se k tomu prostě musel vyjádřit! =) Bohužel se mi to při psaní nějak rozrostlo, tak ho radši hodím sem.
Jakkoliv je mi myšlenka "jiných her" sympatická, tak myslím, že tu analogii s filmem nebo jiným uměním není možné použít. Celý smysl her je (byl?) úplně jiný než umění. Umění opravdu "nastavuje to zrcadlo" a v podstatě vždycky popisuje existující skutečnost nebo se k ní aspoň nepřímo vyjadřuje (i u těch nejfantastičtějších filmů) - v centru je prostě příběh.
Jenomže nejbližšími příbuznými počítačových her nejsou filmy a knížky (i když by to tak v posledních letech mohlo vypadat), ale stolní hry a sporty. Tam žádné příběhy nejsou třeba, příběhem je samotná hra nebo zápas. (U Člověče nezlob se ani u Pac Mana při hře neřeším, jaký má vztah k současnosti a jestli by se k tomu hodil Lou Reed. Vlastně mi vždycky připadalo, že příběh je ve hrách zhruba stejně zbytečný jako v pornofilmech. =) Všechno ostatní je jenom obal, který se samotnou hrou vlastně nemá moc společného, ale je pravda, že jak se technologie zlepšují, tak ten obal získává převahu nad vlastním obsahem. Lidi totiž vlastně nestojí o nic nového, chtějí znovu dostávat to, co už znají, jen s jinou příchutí, a tak se většina současných her snaží kopírovat "realitu" - přesněji řečeno kopírují filmy. Jenomže celá herní kultura je na escapismu postavená, takže to samozřejmě nemůže být úplná realita - kdo by chtěl hrát přesně to samé, co zažívá ve skutečnosti? (Vzpomíná si někdo na pravěké hry z osmibitů jako Tapper, Paper Boy nebo ThrashMan? A to byly tyhle naivní pokusy o simulaci povolaní od reality vlastně dost daleko. =)
Druhá věc je, že hry se stávají jedním z nejdražších oborů zábavního průmyslu. V osmdesátých letech dokázal úspěšnou hru vytvořit jeden člověk za pár měsíců, zatímco teď trvá vývoj áčkového titulu velkému týmu několik let - tak dlouho se nepřipravují ani ty nejdražší filmy! (Tedy pokud to zrovna není nějaká kultovní trilogie. =)
Pokud se opravdu vytvoří nějaká pořádná herní indie scéna, tak na ni budou muset být uplatněny úplně jiné nároky, než na nezávislé filmy.
U filmu jsou nejdražší lidé, kulisy a speciální efekty, takže indie filmy bývají naopak komorní, kladou důraz na scénář a odehrávají se v současnosti, protože to je nejlevnější. Je to vlastně návrat ke kořenům, kdy stačilo někam postavit kameru a nahrát to, co se před ní dělo.
U současných počítačových her zabírá hodně času naprogramování 3D enginu, a pak vytvoření herního světa (architektura, grafika). Analogicky nám z toho vyplyne, že indie scéna bude muset právě ty nejnáročnější věci omezit - takže minimum grafiky (vyrobit kopii současného světa je vlastně stejně náročné, jako vyrobit kopii vymyšleného světa plného elfek v koženém spodním prádle), jednoduchý engine a důraz na zajímavý herní princip a hratelnost. Čili návrat ke kořenům. Jenomže kořeny her jsou úplně jinde než kořeny filmů. Není to "Příjezd vlaku" nebo "Švábovo dostaveníčko ve mlýnici" (ať dám prostor taky českému filmu =), ale ten zmiňovaný Pac Man, Arkanoid nebo Tetris - čili věci, které mají k realitě a Lou Reedovi zatraceně daleko.
Stručně řečeno: Ona se ta počítačová indie scéna už vytvořila, ale vypadá jinak, než si ji vymaloval Lukáš Grygar. S tím se ovšem nedá nic dělat - prostě je to jiné médium a žádná analogie není dokonalá. Filmový manifest Dogma taky vypadá úplně jinak než herní manifest Dogma 2001. Ovšem jak do toho dostanete toho Lou Reeda, to ví jen Bůh! =)
Jakkoliv je mi myšlenka "jiných her" sympatická, tak myslím, že tu analogii s filmem nebo jiným uměním není možné použít. Celý smysl her je (byl?) úplně jiný než umění. Umění opravdu "nastavuje to zrcadlo" a v podstatě vždycky popisuje existující skutečnost nebo se k ní aspoň nepřímo vyjadřuje (i u těch nejfantastičtějších filmů) - v centru je prostě příběh.
Jenomže nejbližšími příbuznými počítačových her nejsou filmy a knížky (i když by to tak v posledních letech mohlo vypadat), ale stolní hry a sporty. Tam žádné příběhy nejsou třeba, příběhem je samotná hra nebo zápas. (U Člověče nezlob se ani u Pac Mana při hře neřeším, jaký má vztah k současnosti a jestli by se k tomu hodil Lou Reed. Vlastně mi vždycky připadalo, že příběh je ve hrách zhruba stejně zbytečný jako v pornofilmech. =) Všechno ostatní je jenom obal, který se samotnou hrou vlastně nemá moc společného, ale je pravda, že jak se technologie zlepšují, tak ten obal získává převahu nad vlastním obsahem. Lidi totiž vlastně nestojí o nic nového, chtějí znovu dostávat to, co už znají, jen s jinou příchutí, a tak se většina současných her snaží kopírovat "realitu" - přesněji řečeno kopírují filmy. Jenomže celá herní kultura je na escapismu postavená, takže to samozřejmě nemůže být úplná realita - kdo by chtěl hrát přesně to samé, co zažívá ve skutečnosti? (Vzpomíná si někdo na pravěké hry z osmibitů jako Tapper, Paper Boy nebo ThrashMan? A to byly tyhle naivní pokusy o simulaci povolaní od reality vlastně dost daleko. =)
Druhá věc je, že hry se stávají jedním z nejdražších oborů zábavního průmyslu. V osmdesátých letech dokázal úspěšnou hru vytvořit jeden člověk za pár měsíců, zatímco teď trvá vývoj áčkového titulu velkému týmu několik let - tak dlouho se nepřipravují ani ty nejdražší filmy! (Tedy pokud to zrovna není nějaká kultovní trilogie. =)
Pokud se opravdu vytvoří nějaká pořádná herní indie scéna, tak na ni budou muset být uplatněny úplně jiné nároky, než na nezávislé filmy.
U filmu jsou nejdražší lidé, kulisy a speciální efekty, takže indie filmy bývají naopak komorní, kladou důraz na scénář a odehrávají se v současnosti, protože to je nejlevnější. Je to vlastně návrat ke kořenům, kdy stačilo někam postavit kameru a nahrát to, co se před ní dělo.
U současných počítačových her zabírá hodně času naprogramování 3D enginu, a pak vytvoření herního světa (architektura, grafika). Analogicky nám z toho vyplyne, že indie scéna bude muset právě ty nejnáročnější věci omezit - takže minimum grafiky (vyrobit kopii současného světa je vlastně stejně náročné, jako vyrobit kopii vymyšleného světa plného elfek v koženém spodním prádle), jednoduchý engine a důraz na zajímavý herní princip a hratelnost. Čili návrat ke kořenům. Jenomže kořeny her jsou úplně jinde než kořeny filmů. Není to "Příjezd vlaku" nebo "Švábovo dostaveníčko ve mlýnici" (ať dám prostor taky českému filmu =), ale ten zmiňovaný Pac Man, Arkanoid nebo Tetris - čili věci, které mají k realitě a Lou Reedovi zatraceně daleko.
Stručně řečeno: Ona se ta počítačová indie scéna už vytvořila, ale vypadá jinak, než si ji vymaloval Lukáš Grygar. S tím se ovšem nedá nic dělat - prostě je to jiné médium a žádná analogie není dokonalá. Filmový manifest Dogma taky vypadá úplně jinak než herní manifest Dogma 2001. Ovšem jak do toho dostanete toho Lou Reeda, to ví jen Bůh! =)
2007-02-27
Kvíz pro nepamětníky
Když T. nedávno na svém blogu vytáhnul na světlo ilustraci, kterou udělal Dave McKean pro album Johna Calea, tak jsem si okamžitě vzpomněl na obrázek ze své nejoblíbenější "dětské knížky".
Tedy ona to asi dětská knížka být neměla, ale já jsem ji tak dlouho bral.
Jak si můžete přečíst na obalu, tak ji v roce 1969 vymyslel a z textů Beatles a obrázků svých a svých kolegů sestavil Alan Aldridge. A co je obzvlášť neuvěřitelné, tak ještě v témže roce (!) tu knížku s českými komenáři a vysvětlivkami (a místy poněkud podezřelými překlady) vydal Panton.
Aldridge byl jako organizátor asi až příliš aktivní, protože má na svědomí zhruba polovinu všech ilustrací v knize a jedna z nich je vlastně kvíz ze znalostí textů Beatles. (klik! =)
Kresby jsou klíčem k třinácti názvům písni skupiny Beatles, například orel na Johnově oku má vztah k verši „The eagle picks my eyes, the worm he licks my bones“ (Orel mi klove oči, červ hlodá mé kosti), z písně Yer Blues. Můžete najít ostatních dvanáct názvů? Řešení na straně 138.
Tedy ona to asi dětská knížka být neměla, ale já jsem ji tak dlouho bral.
Jak si můžete přečíst na obalu, tak ji v roce 1969 vymyslel a z textů Beatles a obrázků svých a svých kolegů sestavil Alan Aldridge. A co je obzvlášť neuvěřitelné, tak ještě v témže roce (!) tu knížku s českými komenáři a vysvětlivkami (a místy poněkud podezřelými překlady) vydal Panton.
Aldridge byl jako organizátor asi až příliš aktivní, protože má na svědomí zhruba polovinu všech ilustrací v knize a jedna z nich je vlastně kvíz ze znalostí textů Beatles. (klik! =)
Kresby jsou klíčem k třinácti názvům písni skupiny Beatles, například orel na Johnově oku má vztah k verši „The eagle picks my eyes, the worm he licks my bones“ (Orel mi klove oči, červ hlodá mé kosti), z písně Yer Blues. Můžete najít ostatních dvanáct názvů? Řešení na straně 138.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)