Kapela kolem Radka Pastrňáka v posledních letech funguje bez většího mediálního zájmu a podle všeho tlačenku od novinářů skutečně nepotřebuje.
Už kolem šesté bylo pod pódiem slušně plno a hlavně celá partička zkušených hudebníků hrála jako o život. Buty vsadili hlavně na hity, takže zněly písně jako Jednou ráno, Demáček, Mám jednu ruku dlouhou nebo Nad stádem koní. Lepší začátek si festival ani nemohl přát.
Následoval koncert kapely Buty, která má nejlepší léta za sebou a na pódiu působí trochu unaveně. Má nicméně v repertoáru dost písniček, které diváky potěší proto, že se svého času staly rádiovými stálicemi.
Po tom, co jsem pro své pochybné účely zneužil Jaromíra Nohavicu, Karla Hálu, Jana Buriana a v podstatě i Petra Fialu (ne z ODS, ale z Mňágy!), jsem loni usoudil, že dozrál čas pro božského Karla a tohle z toho nakonec vylezlo. =)
Nejlepší slavík v kleci
se mohl podívat ven
Viděl tam podivné věci
A zase vrátil se sem
A znovu v kleci nám zpíval
že prý je poslem těch nejlepších zpráv
Ale za právo dál zpívat
se musel vzdát všech ostatních práv
Ref:
Slavičí tlukot zní
Nelze nám nám při něm spát
Ptáčku náš měl bys nám
klidu přát
Občas ho z té klece pustí
Venku si zas zazpívá
a do nás svým zpěvem hustí
že špatně tu nebývá
A znovu v kleci nám zpíval
že dobré zprávy prý přináší nám
a zpíval nám to tak dlouho
až tomu za pár let uvěřil sám
Ref
Jak roky běží vše se mění
tak to bývá
jedinou jistotou je slavík
A dál zpívá
.
Veselé historky z "natáčení"
Ve skutečnosti se mi tam Karel vloudil téměř neplánovaně.
Na počátku byla starší historka projektu Swedish House Mafia k písničce One, na kterou jim údajně stačil kousek dema zpěvu Pharrella Williamse. ("We had one phrase that we had from Pharrell and we made it into a whole song.) No jo, dnes je vlastně možné z pár slabik zpěvu poskládat úplně jinou melodii, která bude znít *skoro* jako původní zpěvák. Ale chtělo by to nějaký notoricky známý hlas... Tak že by třeba Karel?
Nechtěl jsem se pouštět do žádných hudebních experimentů, ale spíše udělat nějakou přímočarou "tucku" s poněkud retro zvukem, kde bude Karel prozpěvovat nějaké "nanana" nebo "lalala". První verze s využitím tří slabik (tradičně Reaper) mi ale připadala hrozně monotónní (přece jenom nejsem zrovna fanda čistokrevné EDM =), a tak jsem k tomu přidal i kus textu na téma "fenomén Gott v běhu času". To už trochu začínalo připomínat písničku, ale Karel si zasloužil dostat více prostoru, a tak jsem vzpomínal a pátral, kde Mistr nazpíval nějakou delší pasáž beze slov, která by se tam ještě hodila, až jsem narazil na nahrávku písně Jaro na frontě, která svým textem dalece překonala moji původní představu. =)
Původně se jedná o sovětskou válečnou píseň (přesněji zhudebněnou báseň) Соловьи (Slavíci) o tom, že i uprostřed hrůz války v noci zpívá slavík a ruší tak vojáky, které ráno čeká další boj. Karel Gott ji s českým textem nazpíval v době normalizace (1975) v neuvěřitelně pomalé verzi (ruské verze, které jsem pak porovnával, obvykle ve slokách a v refrénu mění dost radikálně tempo, takže působí o dost bojovněji), ale nevzpomínám si, že bych ji někdy slyšel, takže se zdá, že v ČSSR se z ní ani tehdy velký hit nestal. ;)
Nejvíc se mi zalíbila pasáž s textem "i vprostřed hrůz a války zlé / tu pěje slavík písně své", ale ta v rozpracované písničce bohužel rytmicky neseděla, takže jsem se musel spokojit s jinou částí, která vyznívá o něco ironičtěji, a s jistými komplikacemi a stříháním jsem ji do písničky napasoval a bylo skoro hotovo. Původně plánovaný koncept se tím pádem ovšem vytratil.
Pak jsem se bohužel chytil do stejné pasti, kde jsem skončil už s kresleným Janem Burianem.
Každá písnička potřebuje "obal", takže jsem začal velmi hrubým ilustračním obrázkem imitujícím vodovky (slovenský (!) program Rebelle). Pak jsem si řekl, že by se z něho dala udělat nějaká jednoduchá pohyblivá smyčka, takže jsem ho trochu překreslil, rozsekal ho na několik částí a vrstev (Affinity Photo) a rozhýbal to (starší verze Anime Studia, nyní opět pod jménem Moho*). Celkem to ušlo (až na zamýšlenou podobu, která se během animování kamsi vytratila =), ale bylo to trochu fádní, a pak jsem postupně přidával detaily a různou omáčku okolo, až jsem měl pro animaci asi čtyřicet vrstev a začala mi z toho jít hlava kolem, takže jsem si musel několik měsíců psychicky odpočinout a nechal animaci v zasutém adresáři na disku, kam chodí jenom Disk Cleaner. Po načerpání nových sil jsem polovinu věcí předělal, přidal další drobnosti a dalších čtyřicet prvků, závěrečnou smršť dobových symbolů (ImageMagick a JavaScript) a konečně usoudil, že už toho mám vážně plné zuby a že to tak i přes různé technické nedostatky a anachronismy raději nechám.
Je poměrně typické, že teprve po dokončení mě napadlo, že celý koncept tohohle videa je vlastně dost podobný prastarému klipu U2 Numb, který je navíc dějově nabitější, ale fakt to nebyl původní záměr. =)
*) Kdybych měl dispozici Moho 12, tak bych si býval mohl ušetřit dost komplikací a výsledek by asi vypadal o něco lépe.
"Coververze o tvůrci prozradí víc než jeho vlastní skladba. Musí totiž najít cestu, jak známý materiál přepracovat podle svého vkusu, a tím se více odhalí."
Vlastník autorských práv využívající systém Content ID vznesl nárok na určitý materiál ve vašem videu.
Jedná se pouze o upozornění. Nemusíte se bát. Nečekají vás žádné problémy a stav vašeho účtu není touto situací ohrožen.
U vašeho videa se buď zobrazují reklamy (a příjmy z nich jdou do rukou vlastníka autorských práv), nebo si vlastník autorských práv nechává zasílat statistiky ohledně přehrávání vašeho videa.
Název videa: Pyšná princezna - kolorovaná ukázka
Nárokováno uživatelem: BlueSkyFilm
Cože?! Jaký BlueSkyFilm? Jediná instituce, která by něco takového mohla požadovat, je přece NFA čili Národní filmový archiv!
V první chvíli jsem chtěl na YouTube rovnou poslat protest, ale pak jsem začal pátrat a na webu NFA jsem našel zprávu z listopadu 2018:
Výsledky veřejné soutěže: Správa filmů Národního filmového archivu a Státního fondu kinematografie na serveru YouTube
(...)
Hodnocení nabídek probíhalo z hlediska jejich ekonomické výhodnosti v podobě výše podílové odměny pro Národního filmový archiv. Nejvyšší podílovou odměnu nabídla společnost Blue Sky Film Distribution a.s. (IČO: 27401413) a s touto společností tedy Národní filmový archiv uzavře smlouvu.
V Praze, dne 1.11.2018
Zpráva je velmi stručná, takže si nejsem úplně jistý, co všechno se z ní dá vyvozovat, ale zkusme to.
Předpokládám, že formulace "správa filmů na serveru YouTube" neznamená jen "dožadování se peněz za filmy, které na YT nahrál někdo jiný", ale především "nahrávání filmů na YT", a že "výše podílové odměny" znamená, že NFA za to bude dostávat pouze podíl z peněz za reklamu, které od YT dostane Blue Sky Film. To by byl celkem zajímavý posun, protože v oficiálním ceníku NFA je položka:
VoD, IPTV či jiná internetová distribuce (max. 5 let)
6000 Kč / 1 minuta
V podstatě by to bylo "uznání porážky", protože si nemyslím, že by kterýkoliv starý český film mohl na internetu za 5 let vydělat za reklamu 600 000 Kč.
Po dalším hledání jsem na YT objevil nový kanál vytvořený v rámci téhle akce.
Kanál ke dnešnímu dni obsahuje čtyři filmy (Už zase skáču přes kaluže, Tři přání, Žebrácká opera a Barbora řádí) se sledovaností v řádu jednotek tisíc a při spuštění jsem se nedočkal žádné reklamy. Předpokládám, že to je především proto, že kanál zatím nesplňuje podmínky pro zpoplatnění (především minimální počet tisíce odběratelů). U mého videa je ve vlastnostech použitá záhadná formulace "Zpeněženo v některých oblastech", což by se dalo vysvětlovat tak, že je zpeněženo jen mimo ČR, ale pochybuji, že by staré české filmy přilákaly nějaké významné množství lidí mimo ČR.
Další věc, která mě trochu překvapila, je skutečnost, že u nahraných filmů není vidět ani náznak snahy o nějaké vylepšení kvality. To je sice pochopitelné (byla by to práce navíc, kterou by někdo musel zaplatit), ale současně to znamená, že firma Blue Sky Film nedělá nic jiného, než že převezme z NFA zdigitalizovaný film a bez dalších úprav ho nahraje na YT. Je možné, že mi něco uniká, ale skutečně mi není jasné, proč filmy ze svého archivu nenahrává na YT přímo NFA (zvládl by to libovolný IT student v rámci brigády) a proč se o tu trochu peněz za reklamu chce ještě dělit s další firmou.
Nejvíc se mě ale samozřejmě dotklo, že firma Blue Sky Film shrábne i (případné) peníze z kolorovaného videa, kde jsem zhruba dvě třetiny obrazových dat (tj. barvu a opravy škrábanců) doplnil já. Je to samozřejmě stále Pyšná princezna, ale zcela jistě to není stejný materiál, který má v archivu NFA. Nejsem si jistý, jak vlastně YT řeší případy, když je v jednom videu použitý materiál více různých autorů, ale mám podezření, že nijak a že z hlediska YT je vlastník pouze jeden.
PS: Já jsem za současných podmínek nemohl video zpoplatnit, ani kdybych chtěl, protože nemám tisíc odběratelů a nejspíš je ani nikdy mít nebudu. =}
Pokud náhodou patříte mezi fajnšmekry (ehm), kteří čekají na reportáž z letošních Colours, tak mám pro vás špatnou zprávu: nebude. Letošní organizace se mi příliš nevydařila, a tak jsem svou účast musel oželet a byl jsem odkázaný jen na zprávy z médií. Při jejich čtení mě několikrát napadlo, že reportáže jsou většinou tak krátké, že se z nich téměř nic nového nedovím. Od toho byl jen kousek k tomu, abych z letošního ročníku napsal celou mystifikační reportáž "od stolu" (samozřejmě s odhalením na konci), ale nakonec jsem tenhle divoký plán zavrhnul a místo toho se rozhodl napsat alespoň něco málo o tom, co jsem chtěl vidět...
Bude to vlastně taková pozvánka s křížkem po funuse... =)
Od poloviční Češky Emičky, která ale bohužel česky nemluví, mám naposlouchané především první dvě převážně dubstepové desky (Emika (2011) a Dva (2013)) vydané u Ninja Tunes, kdežto minimalistické klavírní experimenty na desce Klavírní (2015) mě moc nechytly, ale rozhodně jsem ji chtěl vidět naživo a trochu mě překvapilo, že byla umístěna jen do elektronického stanu a navíc už odpoledne. Kdo chvíli stál, už stojí opodál...?
Tvrdý/Pomahač
Předpokládám, že tahle spolupráce se vyvinula od remixu, který Bonus udělal pro duo Kieslowski a který mi připadal jako dobrý kompromis mezi náladou originálu a modernějším zvukem. Před Colours se mi nepovedlo najít žádnou zvukovou ukázku nového materiálu, takže podoba koncertu byla dost nejasná... Ovšem taky ve špatném čase, takže předpokládám, že tam nebylo příliš narváno...
Někdy na podzim se mi v hlavě vynořila starší a docela krátká písnička Petra Fialy "Mít a nemít" a ozývala se tam tak dlouho, až jsem si řekl, že bych si ji vlastně mohl zkusit nahrát. Jako obvykle jsem docela dlouho zasekl na harmonii originálu a když jsem měl konečně dojem, že jsem ji trefil, tak jsem usoudil, že se k té třítónové melodii stejně nehodí a udělal jsem to jinak.
Pak jsem si řekl, že dnes musí mít každá písnička své video, a tak v únoru vzniklo tohle... =)
Nějaké ty zbytné technické detaily:
Nápad na video jsem vlastně dostal během kolorování kousku Pyšné princezny, protože samotná animovaná barevná maska vypadá jako takové stylizované video. Myslel jsem, že prostě nahraju kus videa, nakreslím podle něho pár barevných snímků, pak nechám svůj program Frankensteiner spočítat nějaké interpolace a bude hotovo, ale samozřejmě to nešlo tak hladce. První testy vypadaly dost mizerně a bylo jasné, že pokud to nemá vypadat úplně příšerně, tak bych musel těch snímků nakreslit opět *mnohem* víc a to se mi už nechtělo opakovat. Zdálo se mi, že pohybující se obličej je v podstatě pořád dost podobný, takže by přece mělo být možné dopočítat se lepších výsledků.
A tak jsem dumal a dumal, až mě napadlo nejprve transformovat miniatury snímků. Výsledek byl docela nadějný, takže jsem celý program Frankensteiner radikálně přepsal tak, aby nejprve hledal podobnost v miniaturách snímků a pak postupně pokračoval přes větší kopie až k původní velikosti. Výsledný postup má samozřejmě stále svá omezení (není to zrovna neuronová síť) a na některých situacích si nevyhnutelně vyláme zuby (nový objekt v záběru, velká změna tvaru, posun kamery), ale vypočítané výsledky jsou při větších rozdílech mezi snímky výrazně lepší než u první verze a výpočet navíc trvá kratší dobu.
Trochu mě jen zamrzelo, že kdybych na podobný postup přišel dřív, tak bych si u Pyšné princezny asi ušetřil dost práce... =] Tentokrát jsem totiž musel ručně nakreslit jen 5 (slovy pět) snímků a všechny ostatní se z nich vypočítaly - přesněji řečeno jsem každé políčko nechal spočítat ze všech pěti nakreslených snímků a těch pět výsledků se pak zprůměrovalo. U složitějších scén by ta úspora určitě nebyla tak výrazná, ale i tak by to pomohlo.
Nejsem si ovšem jistý, jestli to celý proces tvorby tohohle videa nějak urychlilo, protože přepisování programu a ladění různých výpočetních koeficientů zabralo zhruba týden a zhruba stejně dlouho trvalo, než jsem se proskriptoval k takové podobě videa, se kterou jsem byl jakžtakž spokojen. Navíc se vlastně všechno počítalo pětkrát, takže přestože se doba výpočtu jednotlivých políček snížila, tak celková výpočetní doba se navýšila. Stále zbývá dost prostoru pro další technická vylepšení a optimalizace, tak snad někdy příště u nějakého úplně jiného videa... =)
Použitý software: FFMPEG (rozsekání původního videa na obrázky a spojení výsledku zase dohromady), ImageMagick (množení barevných fleků), Frankensteiner (rotoscoping a morfování osvětlení) a PNG-Blender (zkombinování barevných fleků, animované hlavy a záblesků osvětlení).
Pří pátrání po recenzi Básníků jsem narazil na další televizní klasiku S tebou mě baví svět. V tomhle případě vyšla recenze těsně po premiéře, nenapsal ji Jan Kliment a trochu překvapivě mi (pokud odhlédnu od stylu) nepřipadá úplně scestná. Osobně mi totiž fixace Marie Poledňákové na různé prestižní a extravagantní profese taky připadá dost nepochopitelná (baletka, náčelník horské služby a horolezec, TV hlasatelka, dirigent, primář, populární zpěvačka, ...) Asi to je sociální bublina s obzvlášť pevnými stěnami. =)
Na druhou stranu mi ale připadá, že z dnešního pohledu už to s tou "exkluzivitou domácností" není tak hrozné, protože dobová móda zastarala jaksi celkově...
To, že autor přeceňuje většinový divácký vkus ("dospělí spíš rozeznají úroveň"), je pak taková nadčasová recenzentská klasika. =)
Nad novým českým »rodinným« filmem Proti třem, a bez bodů
Po zhlédnutí nejnovější práce režisérky a současně scenáristky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět se dere na jazyk jedno z mouder Lva Tolstého: na umění je nejcennější jeho upřímnost. Ve zmíněném filmu, který vznikl loni na Barrandově a jenž je právě uváděn v premiéře do našich kin, však do upřímnosti a opravdovosti chybí dost. Než však dojdu k vysvětlení svého názoru, vraťme se, čtenáři, společně o něco málo roků zpátky a přehlédněme dosavadní autorčinu tvorbu.
Před časem slavily na televizní obrazovce triumf její dvě návazné komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Ano, vzpomínat dlouho není třeba: oba tyto televizní filmy, jež se mezitím dočkaly po zásluze několika repríz (v nedávných dnech právě znovu) a uznání i v zahraničí, se vryly do vědomí, a svou chutí naplno a vzpřímeně žít, svou svěžestí, nápady, jiskrou a bezprostředním, laskavým humorem (a v neposlední řadě i hereckými výkony) si získaly srdce početných diváků. Malých i velkých. Jistě, pihy na kráse bychom v nich našli také, jenže - a rádi to přiznáme - oba poutavé příběhy šikovného kluka a jeho rodičů jsme přijali docela spontánně, získaly si nás. Teprve nyní, s odstupem a chladnější hlavou, bychom možná byli i kritičtější... A zvláště v pozdější Kotvě u přívozu, s níž Marie Poledňáková přišla, bychom pozorněji vnímali naznak tendence, jež se nakonec ve filmu S tebou mě baví svět proměnila v charakteristický rys. Totiž - objevila se snaha kalkulovat s výjimečnosti, upoutáváním vnějškovostí, pózou a šarží. V posledně jmenovaném snímku pod záplavou arabesek slovních a situačních hříček nenalézáme mnoho hlubšího, k čemu by nás vlastně chtěl humor filmu dovést, nic z těch jadérek poznaní jako v předchozích snímcích Poledňákové, nic, co by nám nového tvůrci skrze smích a dobrou náladu pomohli objevit a rozeznat. Samá nápodoba, chtěnost a jakoby život.
Propletená příběhová osnova o třech kamarádech-ženáčích (dirigent, zvukař, primář) a jejich třech žurnálových manželkách (zpěvačka a dvě zdravotnice) je vybudována na střetu »staromládenecké« tradice mužů vyrazit si jednou za rok na týden do hor, a nevole manželek trpět mlčky tyto pánské jízdy, a navíc doma o samotě obskakovat početné ratolesti. Jednou se zkrátka rodinné nebe muselo zakabonit a »prefíkané« ženy vytáhnou po domluvě do útoku; do Beskyd vyšlou muže s outěžkem šestera dětí, jimž je třeba dělat chůvu, dietní sestru, večerníčka, pradlenu i kašpárky. Ve všech těchto rolích se »horalé« Satinský, Postránecký a Nový vystřídají, zatímco ženušky Šulcová, Balzerová a Studénková tráví v Praze časy nenadálé volnosti... Námět by skýtal slibný a vděčný filmový základ. Realizace ho však svým pojetím maří, neboť se řídila přáním zalíbit se za každou cenu.
Nechme však být děj filmu dějem a zastavme se u několika charakteristických rysů. Snímek S tebou mě baví svět je označen jako rodinná komedie. Mam za to, že to není označení docela přesné. Možná že situační gagy (znovu si na nich připomeneme, že klasické groteska už vlastně všechno objevila) s žertovnými pády oběti propadlem do sklepa, karambolů při sněhových radovánkách či kuchařskopečovatelských extempore zaskočených otců dětské diváky opravdu rozveselí. O reakci rodičů těžko soudit, protože dospělí už přeci jenom nějaký ten film jistě viděli, mohou proto srovnávat a spíš rozeznají úroveň. Na druhé straně těžko vítat, mají-li být z filmového plátna pro dětské uší stvrzovány ústy postav jazykové peprnosti, s nimiž scénář koketuje. Pro rodiče, tuším, bude epizoda s tajnými nočními expedicemi jednoho z otců za vlastní manželkou dost naivistická, dětem zase nejspíš nepochopitelná.
Film má být podle režisérčiných slov »o potřebě optimismu«. O potřebě optimismu málokdo zapochybuje, ale dá se pochybovat o způsobu, jímž mu má být takto v kině přitakáno. Ve filmu S tebou mě baví svět je k tomu patrně nezbytně nutné předvést několik exkluzivních domácnosti a vagón co možná nejluxusněji působících předmětů, v jejichž nablýskané náramnosti se postavy mají co nejlépe vyjímat. Ze světa tří rodin, jak je film představuje, na nás vykukuje cosi veskrze nafouklého a pustého jako pouťový balónek. A protože kinematografickou řečí je tento dílčí styl povýšen na estetiku tlumočenou hledišti, nezbývá než si to připomenout, až zase budeme v jiných souvislostech přemýšlet o kořenech maloměšťáctví. Prázdnota a předvádění se jsou jedním z jeho neklamných signálů. A s tím by nás svět asi příliš bavit neměl.
Během pátrání po "básnické trilogii" jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno někde četl i nějakou recenzi na další film dvojice Klein - Pecháček Vážení přátelé, ano. Matně jsem si vybavoval, že začínala vtipem a vůbec celý film popisovala jako sérii vtipů, takže když jsem přesně tuhle recenzi v RP objevil (listopad 1989!), tak jsem si nebyl jistý, jestli mě taková dlouhodobá vzpomínka těší nebo děsí. =}
Zajímavé je, že ve třetím odstavci se Věra Míšková dostává k nápadu natočit film složený výhradně z existujících anekdot a v podstatě se tak s předstihem mnoha let stává autorkou námětu filmu Kameňák, ale když se v roce 2003 Kameňák dostal do kin, tak z něj příliš nadšená nebyla. Zdá se, že ze strany tvůrčího kolektivu Zdeňka Trošky nedošlo k řádnému vypořádání autorských práv. ;)
Vzhledem k tomu, že tenhle film nepatří k úplné televizní klasice, je až neuvěřitelné, že ho shodou okolností právě dnes ČT zařadila do vysílání (začíná zhruba za 50 minut).
Potkají se dva úředníci:
»Nevíš, proč máme na dveřích ceduli SAMOSTATNÝ REFERENT, když žádný nesamostatný referent není?«
»To nevím, ale můžu ti slíbit, že do roku 2000 nevyhynem.«
Scéna, v níž se zhruba takto odehrává výše uvedený dialog, byla první, při níž mě napadlo, že by se film VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO autorské dvojice Ladislav Pecháček-Dušan Klein mohl vyprávět jako sled celkem samostatných anekdot. Zkoušela jsem dál - a fungovalo to. Kdyby z těch anekdot chtěl někdo sestavit jedno číslo humoristického časopisu, asi by se to podařilo a ani by nebylo monotematické. Vedle vtipů »potkají se dva« objevíme ve filmu i další známé kalibry: ředitel a jeho sekretářka, přijde pán k doktorovi, starší manželé v posteli, podřízení a nadřízení, respektive ti nahoře a ti dole. Vtipy slovní i obrazové - pro časopis by samozřejmě mohly být i kreslené, vtipy dobré i slabší - to asi nejspíš podle gusta každého diváka. Vtipy, při nichž se kdysi dámy alespoň formálně červenaly, vtipy, které se (ale to už je také dávno) vyprávěly jen mezi dobrými známými, protože se dotýkaly věci nedotknutelných.
Nabízí se předpoklad, že stačí zvolit opačný postup – posbírat par anekdot, poté je poskládat a zarámovat pokud možno sjednocujícím příběhem – a snadno lze natočit film, jehož úspěch je předem takřka zaručen, neboť obliba vtipů, vážení přátelé, je všeobecná, tradiční a proslulá.
Ladislav Pecháček a Dušan Klein ovšem nejsou umělci, kteří by tvořili zase tak docela lacino. Určující v jejich díle (natočeném podle stejnojmenné Pecháčkovy knihy) je přece jen myšlenkový základ. Na příběhu samostatného referenta-náměstka-ředitele Bohouše Fischera (hraje ho přesvědčivě Milan Lasica) se zabývají mnoha velmi podstatnými jevy, s nimiž je část lidí u nás právem nespokojena, část z nich tyje. Poukazují přitom nejen na »zvyky« již všeobecně známé, celkem všeobecné odsuzované, leč nikoliv všeobecně řešené. Zamýšlejí se i nad zcela aktuálními a mnohdy teprve do plného rozkvětu bujícími »vymoženostmi«, ať už jde o státní podniky, či novodobé vesnické grunty. Právě tu linii filmu, která se týká Bohoušova bratra a jeho prosperující rodiny, považuji za brilantní. A především uvažují (autoři) velmi vážné nad životními pocity člověka, který je v padesáti letech ještě plný sil, ale už se musí také ohlížet zpátky za cestou, kterou prošel v rodině, v práci, protože má zřejmě poslední příležitost: v té cestě pokračovat nebo přehodit na jinou výhybku. Dokáže to ještě? Přitakání poctivé práci, »která roste pod rukama a je vidět«, je ve filmu až plakátovitě jednoznačné, ale nevadí: stejně ty sny o ní spadnou a rozlomí se tak jako stará, poctivá, kachlová kamna ...
Nad tento vážný, v mnohém snad i burcující myšlenkový základ se tvůrci filmu chtěli odlehčujícím humorem povznést. Že to neudělali jinak než tím, že na onen základ nabalili zmíněný sled anekdot různé úrovně - tím si zaručili úspěch a jen poněkud uškodili (i když jistě zdaleka ne u každého diváka) své pověsti. Vždyť proč nepřiznat, že žijeme v době, kdy stačí tak málo, jen náznak, aby lidé bouřlivě reagovali. A tady srší vtipy i obhrouble, a to nejen sexuálně.
V takové atmosféře pak ovšem na slova hlavního hrdiny »ti nahoře nám sebrali všechno krásný a na nás zbude umakart« jisté a snadno souhlasně zareagují i ti, kteří, třebaže nejsou zrovna »vysoko«, v umakartu určitě nežijí.
Je to zvláštní, ale zatímco první díl "básníků" Jan Kliment zkritizoval jako karikaturu, která postrádá lyriku, tak z druhého filmu byl nadšen a recenze zřejmě vyšla ještě před tím, než se film dostal do běžné distribuce.
Jak dorostly vtípky do vtipnosti
Nová úspěšná filmová veselohra
Uspěje-li autor uměleckého díla, hlavně pak díla komediálního, bývá dost obvyklé, že se pokusí navázat dalším kusem. Obvykle se pokračovaní liší od prvního dílu menší dávkou humoru, obvykle nedosáhne toho, čeho dosáhlo první. Z Barrandova přichází nyní do kin nová veselohra autorské dvojice režiséra Dušana Kleina a spisovatele Ladislava Pecháčka. První se jmenovala Jak svět přichází o básníky, nový, jaksi další díl má název Jak básníci přicházejí o iluze.
S radostí konstatujeme, že nový film o mnoho překonává film dřívější. Je to o nic méně veselá komedie, ale mnohem vyspělejší po všech stránkách. Obvyklý úbytek sil postavili tvůrci nového filmu dokonale na hlavu a film se tak ze stojky dostal na pevnou zem. Tvůrci se zřejmě velice zamysleli nad úspěchem i kritikou svého prvního díla. I přes některé nesoudně chvalořečné recenze, i přes až trochu vyšinutou reakci hlavně mladých diváků, dokázali vyjít z toho, co se už v prvním filmu o »Básnících« povedlo, a vyhnout se tomu, co tam rušilo samoúčelností a až přehnanou nevázaností. Z humoru neslevili nic, ale jejich nová veselohra se vším všudy dorostla a vyspěla obdobně jako i oba hlavní jejich hrdinové, nyní vysokoškoláci Štěpán a Kendy. Tohle už není popubertální recese, i když tu pochopitelně najdeme zcela funkčně mnoho mladého humoru, vlastního právě studentům. Ale od legrácek se nová komedie dostala k legraci, což je krok rozhodný a rozhodující. I zařazení kreslených častí vyznívá oprávněněji a zapadá lépe do celku.
Štěpána zastihujeme jako studenta lékařství, Kendy, který má tentokrát menší plochu k upoutání naší pozornosti, chce být filmařem, studuje filmovou fakultu Akademie múzických umění. Velmi zdařile, bez přehánění i bez skrupulí zachycuje film atmosféru studentské koleje, v níž žije Štěpán se svými kouzelnými kolegy studenty. Přitom se tvůrci nevyhýbají otázkám, které by mohly zaznít i choulostivě, ale v tomto podání vycházejí vesele a hluboce lidsky. Obdobně bez sentimentality a bez jakýchkoli oparů idealizace nebo zase očerňování vidíme prostředí nemocnice mladýma Štěpánovýma očima. Také Štěpánovo trápení s láskou dosáhlo hlouběji, jak sám Štěpán vyspěl lidsky. K chvále výsledku přispívá lvím podílem vyváženost celého snímku.
Prostě řečeno, film Jak básnící přicházejí o iluze dorostl a dospěl k pravdivosti. Neztratil přitom nic z veselosti a dal se rozhodně cestou skutečného plnohodnotného humoru, jehož nám je všem zapotřebí jako soli. I autorsky, i režijně, i herecky tak máme před sebou po všech stránkách dobrý film, lepší předcházejícího. Svou nezastupitelnou roli v tom hraje práce kameramana Josefa Vaniše stejně jako nápaditá a mladá, svižná hudba Zdeňka Marata. Pavel Kříž (Štěpán) i David Matásek přesvědčují o svém hereckém růstu. A ozvala-li se námitka, že veselost staví tento film víc na slově než na situacích, nemá její hlasatel jednak pravdu, ale i kdyby ji v součtu scén třeba měl, nelze přece potlačovat právě naši bohatou tradicí tohoto druhu humoru. Diváci jej bezpochyby ocení a chválu potvrdí.
Jan Kliment
Chtěl jsem samozřejmě připojit i recenzi třetího filmu, ale zdá se, že plnohodnotná recenze v RP nikdy nevyšla. O filmu se krátce psalo jen v článku o Novoměstském hrnci smíchu.
Bude příště co promítat?
Nad festivalem české a slovenské filmové veselohry
V Novém Městě nad Metují se konal desátý ročník festivalu české a slovenské filmové veselohry. Co ho charakterizovalo? Především žánrová a kvalitativní rozdílnost deseti soutěžních filmů, z nichž jen polovina splňovala předpoklad být favoritem. Převažoval v nich humor s příchutí hořkosti, ovšem s ozdravujícími účinky pelyňku.
Hlavní cenu, zlatý Prim, udělila porota režisérce Věře Chytilové za film Šašek a královna a tak ocenila výrazný a originální pohled na základní hodnoty lidské existence, vyjádřený nekonvenční formou filozofické klaunérie a umocněný vynikající úrovní všech tvůrčích složek filmu. Zcela bezkonkurenčně získala další z hlavních cen, Novoměstský hrnec smíchu, za nejdelší »prosmátý« čas měřený při projekci (salvy smíchu trvaly více než dvacet minut) komedie Jak básníkům chutná život. Úspěch tak dovršila tvůrčí dvojice, režisér Dušan Klein a scenárista Ladislav Pecháček, která se před lety poznala právě díky tomuto festivalu. Tvůrci Básníků si odvezli i cenu mladých diváka za osobitý přínos v žánru lyrické komedie, která vyjadřuje pocity současné mladé generace.
Zkrátka - festivalové ceny si odváželi tvůrci, kteří se nevyhýbají kritice, s humorem ukazují na problémy současného života, nezraňuji, ale pohladí divákovu duši.
„Jen legrácky nestačí“, takový titulek zvolilo Rudé právo pro článek o prvním filmu ze série o básnících. “Nejlepší reklama, jakou filmu mohli komunisté udělat“, myslí si jeden z hlavních protagonistů, David Matásek alias Kendy.
Sám David Matásek v rozhovoru zmiňuje, že už si toho z natáčení moc nepamatuje a jeho komentář tomu vlastně odpovídá, protože s tou reklamou to nebylo tak horké. =)
Film se dostal do kin v listopadu 1982, ale jeho uvedení Rudé právo vůbec nezaznamenalo, protože "hlavní filmovou událostí tohoto měsíce je tradiční Festival sovětských filmů" (8. 11. 1982) a na jiné filmové recenze jaksi nezbyl prostor - nebo nebyl zájem je propagovat. Teprve ohlas v kinech způsobil, že mistr podivných obratů Jan Kliment téměř po třech měsících pocítil potřebu čtenářům vysvětlit, že se rozhodně nejedná o pravdivý obraz života našich mladých lidí, ale to už film nejspíš žádnou reklamu nepotřeboval.
Zajímavé je také to, že druhý film "básnické" série Jan Kliment o dva roky později bezvýhradně pochválil.
Nad novou českou filmovou komedii Jenom legrácky nemohou stačit
Fronty před pokladnou kina, jež hraje nový český film režiséra Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky, svědčí nesporně o tom, že se jeho tvůrci strefili v něčem do diváckého vkusu, že splnili něco, co diváci v kině hledají. Je to film o současných mladých lidech, navíc komedie. Dalo by se říci, v mnohém komedie z rodu oněch středoškolských recesních legrácek (jako někdejší Cesta do hlubin študákovy duše apod.), které neklamně soustředí vděčnou pozornost. Proč ne. Takový humor má jistě své oprávnění, a dá-li nám film takto laděný navíc nahlédnout byť i jen dílčím způsobem na názory mladých, tím lépe.
Příběh dvou nesporně talentovaných studentů (mají před maturitou, čímž je dáno jejich věkové zařazení) na malém městě se pokouší vypořádat humorně s jejich starostmi erotickými i tvůrčími. Kendy je totiž nadaný hudební talent, Štěpán Šafránek zřetelný talent básnický. Ve své pubertální snaze oslnit dívčí okolí (Štěpán především usiluje o svou vyhlédnutou dívku Borůvku, kterou si vyhlédli klíčovou dírkou, když sleduje krejčovské zkoušky své matky) se rozhodnou udělat díru do světa, inscenovat až vyzývavě »moderně« a hlavně recesně jako muzikál Tylovu Lesní pannu. Hned je třeba zdůraznit, že si film ani jeho mladí hrdinové nikde z Tyla neutahují, že jeho dílo nezesměšňují, že tak dávají jen průchod svému svéráznému študáckému humoru a vzpouře proti tomu, co se jim nelíbí na starších, v rámci toho, jak se obvykle v onom věku mnohému jeví.
Na tom všem, na těch študáckých recesích, by nebylo a ani není nic zavrženíhodného. Podivné je jen to, že dva tak inteligentní chlapci, dva už natolik dospělí mladí lidé mají tak pubertální starosti erotické. To, že jim hloupost dospělých připadá přílišná a rozhodnou se je provokovat, není nic divného. Divné je jen to, jak i dospělí kolem nich jsou skutečně do morku kosti všichni ve filmu líčeni v tomto směru. Tak ředitelka školy, která s mladými mluví frázemi, neuvěřitelně diletantsky ztvárněný jakýsi profesor Vodička, vykládající až neuvěřitelně přiboudle sexuální otázky (tady padá vina i na nehereckého představitele, který si s postavou zřetelně neví rady a šaškuje zcela nemístně), profesorka češtiny, která nepozná, že si z ní Štěpán střílí, a dokonce ho ještě chválí za frazérství, propagační referent Nádeníček, výlupek hlouposti a namyšlenosti na nic, řezník, nadšený povrchně ochotnický režisér, lázeňsky mistr v sauně, herec v důchodu, jakýsi rekreant taneční mistr, režisér z pražské televize, místní redaktor, všechno to jsou přímo výlupky pitomosti a vděčné terče pro legrácky, které mají jen tu vadu, že vycházejí značně lacině. Vůbec cela ta záležitost s ochotnickým divadlem tu vypadá jako snaha po seberealizaci nějakých měšťáků, kteří se snaží vypadat jinak, než jací jsou. I Štěpánova maminka je neuvěřitelně naivní a jinak sympatický profesor chemie se dá rovněž manipulovat, jak jen mu trochu zalichotí. Naši dva hrdinové se mezi tím vším pohybují jako ryby ve vodě, dělají si legrácky a obecenstvo vděčně reaguje, ačkoliv to jsou legrácky, jak už řečeno, dost krátkodeché a nicotné.
Tomuhle nicotnému a jen povrchnímu pohledu pomáhá i celkem nefunkční používání Holého kreseb, bez jejichž berliček by film měl jednotnější stylovou podobu, což by mu asi prospělo. Jestliže někteří recenzenti psali (například v časopise Kino), že film představuje závan svěžího vánku z Barrandova, pak lze vyslovit podiv nad tím, jak málo stačí recenzentovi k osvěžení.
Tenhle rychle a svižně plynoucí film má totiž jednu zásadní vadu: jednak se jmenuje proti knižní předloze Ladislava Pecháčka Amatéři mnohem jakoby programověji Jak svět přichází o básníky. A ono ouha spočívá v tom, že nevíme, jak ten svět o ty básníky přichází. Pravděpodobně tak, že celé to »básnění« vycházelo z pubertální pohlavní neukojenosti, a když potom k ukojení konečně dojde, ztrácejí legrácky oprávnění? To není sice zrovna nejpovzbudivější výklad, ale jiný nevidím. A v tom se mi zdá také největší nedostatek tohoto divácky tak vděčně úspěšného snímku: erotické starosti citlivého a nadaného Štěpána postrádají onu druhou stránku, onu pro takového chlapce nezbytnou skutečnou lyričnost, protože se ve mně všechno vzpírá uvěřit tomu, že by tenhle Štěpán byl nějak vnitřně cynický. Nezvládnutost této druhé stránky filmového obrazu, oné skutečné lyričnosti, je zřetelná ve scéně Štěpána s nemocnou Borůvkou, kdy jí mladý chlapec recituje svou opravdu hezkou báseň a kdy ona opravdu cítí, že tu jde o lásku. Místo toho vychází i tahle scéna jako legrácka, jenomže naprosto neprávem a nespravedlivě. A vůbec korunu nevkusu nasazuje režisér této nezvládnuté lyričnosti v závěru filmu, kdy nechá sympatického a citlivého Štěpána chystat se na večerní erotickou premiéru. Proč ho v tomto okamžiku zesměšňuje a sráží, nemohu prostě pochopit, stejně jako mi je srdečně líto oné závěrečné scény v posteli, kdy je na plátně ledacos, až i trochu snad nezáměrného nevkusu, kdy však zcela chybí jakákoli poezie. Takhle se nepřichází o básníky, takhle lze přijít o krásu života, a to si ani Štěpán, ani jeho Borůvka nezaslouží.
Takže tu máme film, při kterém se obecenstvo uvolněně baví, film plný narážek a legrácek, jemuž se však vůbec nepodařilo vyjádřit onu druhou, pravdivou a velice krásnou část života, která přece jen básníky ve skutečnosti nezabijí. Škoda tím větší, že si rozesmáté obecenstvo tuhle vadu jaksi při sledování filmu ani nestačí uvědomit. To však nemění nic na tom, že se tím tvůrci filmu v pohledu na současné mládí citelně ochudili, že onen obraz mládí je potom jen jistou karikaturou, nepravdivou a zavádějící.
