K STK na OTK

(25.3.2006, http://vrah.wz.cz, OTK, Ememvoodoopöká)

Pro neznalého se může zdát titulek dětsky dadaistický a významově nesmyslný. Ale opak je pravdou. A taky jsem onehdá dostal sprda za příliš dlouhý název, tak to tenhle krátký snad trochu vykompenzuje... :)

Vrah, to je realita na okraji. Vrah, to je místo kam show bussiness ještě nedorazil. Vrah a Malárie Records. Proč nevydávat vinylové desky a neprodávat je za cenu nižší než jsou výrobní náklady? A proč nezvat kapely, které nepřitáhnou masy... Kdo nezavítal do Vraha alespoň jedinkrát, jako by nebyl v Beskydech. :)

Palcové titulky většinou přehánějí, navíc svou zkratkovitostí se skutečností neobeznámenému jedinci nepřináší to podstatné - tedy informaci. Přesto však mají tu sílu evokovat a alespoň zprostředkovaně subjektivně zhodnotit, popsat, připodobnit... Na nic objektivnějšího se nezmůžu, skutečně si tam zajeďte sami. A nebuďte překvapeni, že tam točené pivo neseženete a návštěvníci si nosí krígly vlastní... A nespílejte, varoval jsem vás!

Ten den (je to už nějaký pátek, ale proč si ho nepřipomenout) zavítali na daleký východ ČR se svým Silver Rocket vs. Flying Saucers programem OTK (ano, titulek nelže) a Ememvoodoopöká. Ta také po setu domácího Brouk and the Company obsadila "své palebné posty". Mimochodem, tu kampaň k turné: "Armáda má sice účinné magnetické kanóny..." jsem asi ne zcela pochopil...

Bojové podmínky v klubu sice nebyly optimální, ale přesto všechno mě na celém setu překvapil hlavně fakt, že místo inzerovaného boje za záchranu Země proti sobě stojí jednotliví členové kapely, respektive basák proti zbytku. Jak tohle dopadne... Každopádně je to škoda, obzvláště teď, když tu byla slušná možnost konečně prorazit (díky akademikové :).
Co se týče předvedené produkce byl repertoár (až na několik starých pecek jako třeba Motor) logicky vybírán z aktuálního Dort jak brus. Přídavek se nekonal z již uvedených důvodů žádný, a aby toho nebylo málo, tak během těch cca 40ti minut dvakrát vypadl centrální jistič, takže se celý objekt ponořil do absolutní tmy... Ale hudbu Emems mám stejně rád.

Zajímavé bylo sledovat, jak celý Silver Rocket výsadek držel Ondřej Ježek. Řekl bych až otcovsky. Když bylo potřeba, vždy byl na správném místě. Byl to on, kdo zařizoval úvodní štamprlku, byl to on, kdo první chytil Bourka po vystoupení kolem ramen se slovy, že tak povedený koncert Emems už dlouho neviděl, byl to on, kdo na přeplněném pódiu jistil padající nástroje a zpět je uváděl do stabilní polohy.

A po chvíli už stál na pódiu sám, aby "pevně svíral řízení". Set OTK byl v rámci možností standartní, byť i členům samotným se tento "prostor" zdál (cituji) "celkem adventure". Naštěstí ale, jakoby Ondřej svým optimismem postupně nakazil všechny okolo. Postupem času se to příjemně rozjelo, přitom poměr písní byl téměř vyrovnaný - ze stále aktulního CD Sona a kuva, novinky a starší písně včetně té závěrečné - Vlčák.

No, tak jak to vypadá, tak tahle recenze moc jako recenze nevypadá. Ale co, turné už je stejně dávno minulostí, a ti, kteří jej na některé jeho štaci navštívili, vědí. A ti co tak neučinili, těm už stejně není pomoci.

La Khoiba

Dnes nadešel čas pro druhý díl nepravidelné rubriky S Khoibou po Evropě. =)



(Virgin Megastore - Nice, Francie)

"Khoiba mérite la gloire (et le détour)
La Björk de l'Est sur des arrangements princiers"

Za zmínku možná stojí, že Khoiba byla usazená v kategorii Dance, která zabírala jen dva stojany a oproti sekcím hip-hop, francouzský hip-hop (!), classic, rock nebo francouzská hudba byla poměrně skromná. (Sem vložte libovolně dlouhou pasáž na téma "krize taneční hudby".) Na druhou stranu tam byla Khoiba hned vedle Massive Attack, což myslím není špatná společnost. =)

Kromě toho jsem se chvíli snažil najít první desku Ivy F. (rafinovaně v domácí sekci), ale nenašel jsem ji ani pod "I", ani pod "F". Vypadá to, že Jkom vítězí v tomto kole na body. Ivo, nedej se! =)

Když dva dělají něco jiného

aneb Řekni mi co neposloucháš a já ti řeknu jaký nejsi

Dneska (přesněji řečeno celý tento týden) jsem se nemohl rozhodnout, z kterého konce tenhle zápis začít, ale bez začátku se nedá pokračovat, takže začneme trochu oklikou a výkop (na fotbal taky trochu dojde) svěřuji Katie Melua, se kterou bych mimochodem skoro mohl slavit narozeniny. (Myslím den, s rokem by to bylo horší. =)
V poslední době mě totiž docela zaujal její klip písničce "Nine Million Bicycles". V Anglii sice singl vyšel už někdy na podzim, ale kontinentální média mají v tomhle případě "mírné" zpoždění. (Znáte to - není turné, není publicita.)
Vlastně je to docela obyčejná pohodová popová písnička s velkým množstvím akustické kytary a s trochou orientální píšťaly, ale hlavně je to roztomilost sama. Roztomilá je Katie, roztomilý je text a roztomilý je i ten klip, ve kterém skoro celou dobu sledujeme, jak Katie cosi vleče po zemi celým šírým světem, až skončí zase na pikniku v parku, odkud na svou cestu vyrazila. (Ostatně klip "Nine Million Bicycles" je k vidění i na webu.)

Shodou okolností (tedy pokud se tak dá říkat koncertu v Rakousku =) se Katie někdy minulý týden objevila na GoTV v jejich kmenovém pořadu "Hosted by..." a mou důvěru nezklamala. =)
Postupně vybrala tyhle písničky: Björk: All Is Full All Love (režie Chris Cunningham), Travis (zapomněl jsem co), The White Stripes: Seven Nation Army (Michel Gondry), Fatboy Slim: Praise You (Spike Jonze), Radiohead: No Surprises, Jack Johnson: Taylor (klip zahrnuje Bena Stillera), Athlete: Wires (moc pěkné), Tracy Chapman a pořad podle zvyklostí ukončila vlastní (tedy tou cyklistickou) písničkou. (A já jsem skoro jistě ještě na něco zapomněl.)
Z mého pohledu slušná a konzistentní dramaturgie, která navíc pěkně koresponduje s tím, jaké písničky sama hraje. Navíc některé z nich jsem viděl poprvé, takže jsem ochoten tolerovat, že o Travis tvrdí, že jsou z Anglie a že Gondrymu říká "Majkl". =)

Samozřejmě ne vždycky to vypadá takhle, protože pořad je hodně závislý na tom hostovi, který třeba při natáčení nebyl zrovna v hovorné náladě, ale stejně je mi tenhle osobní přístup sympatický. Host dostane mikrofon, namíří se na něj kamera a zbytek je plně na něm.

Na druhé straně tu máme Óčko.

Tam před časem začali vysílat pořad Jak já to vidím, kde jsem se ale při letmém sledování zatím dočkal jenom samých zklamání.
Zřejmě se to odvíjí už od toho, že písničky nevybírá host, ale moderátor Jakub Kuba (alespoň že to není někdo úplně jiný - viz Kapna), takže hosté musí komentovat to, co dostanou přiděleno.

Z toho, co jsem náhodně viděl, byla nejlepší asi Yvetta Blanarovičová, kterou u klipu Gwen Stefani "Rich Girl" zaujal "ten tým lidí, kteří na tom dělali" a u "Snadné je žít" MIG21 hrozně chválila, protože "Jirka Macháček je fakt výborný", ale "doma bych si to nepustila".
To Jiří Krampol předvedl monolog na téma "Proč české skupiny nezpívají česky? Pokud chtějí za každou cenu prorazit ven, můžou to přece nazpívat ve dvou verzích." Je samozřejmé, že po tomto plamenném projevu musela celý pořad uzavřít anglická písnička. =)
Obzvlášť povedený byl pro změnu Antonín "Vršovický dloubák" Panenka, kterému moderátor servíroval klipy s fotbalovou tématikou a Tonda kontroval komentáři jako "Ten refrén znám, ale to bylo i v nějaké jiné písničce, ne?" (Chumbawamba: Top of the World), případně "Já jsem taky zpíval v jedné fotbalové písničce. To byla možná úplně první u nás. Jmenovalo se to 'Zelená je tráva'."

Óčko na to jde prostě jinak. Zatímco GoTV dává méně známým interpretům možnost představit se pomocí svých oblíbenců, takže ten stylový rozptyl je samozřejmě menší ("co se mi opravdu líbí"), tak Óčko charakterizuje libovolné celebrity pomocí jejich vzdálenosti od hudeních orientačních bodů, které určuje dramaturg, takže to jde do větší šířky, ale není to tak přesné a osobní (je to spíš "jak moc se mi co nelíbí").

To mi nepřipadá úplně ideální. Klipy, které hosté dostávají přiděleny, jsou sice vybírány poměrně logicky, aby jim přihrály (tedy jak kdy =), ale proč si je host nemůže jednoduše vybrat sám? Vzpomínám si, že kdysi někdo z vedení Óčka vysvětloval, že "databázi klipů nebudeme zveřejňovat, protože to je pro hudební televizi důvěrná informace." - že by? Nebo že by byl problém v tom, že si hosté v archivu Óčka prostě nevyberou to, co by opravdu chtěli? Jenomže má vůbec smysl zvát hosty, kteří jsou úplně nekompatibilní s hudební dramaturgií Óčka, protože prostě poslouchají buď něco úplně jiného (dechovku, jazz, ...), nebo neposlouchají vůbec nic?

Co takhle příště do studia Ligy mistrů pozvat třeba Pavla Šporcla, aby nám přiblížil své názory na organizaci obrany AC Milán? Nebo raději rovnou Lindu Rybovou do pořadu Jak na ryby? =)

Asi to bude prostě v tom, že GoTV je stanice pro (německy mluvící) hudební fanoušky, takže vystačí s hudebníky, kdežto Óčko se snaží být pro všechny ("malý trh", atd.), a proto tam jsou ty nehudební celebrity - aby přiblížily něco tak exotického a cizorodého, jako je současná populární hudba, našim papučovým televizním divákům.



PS: Mimochodem, když jsme u těch klipů na přání, co takhle Datatransfer?

PPS: Příští týden budu pryč, takže v té době ode mě nečekejte žádné další komentáře.

Nové Informace, Co Můj Otec Citoval

Víte o tom, že Karlova univerzita je ve skutečnosti tajná organizace, kterou do Čech přivedl Karel IV.? Později se samozřejmě stali členy třeba rabbi Löwi, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Mikoláš Aleš, Franz Kafka (ale ne Max Brod!), Julius Fučík (gestapo ho samozřejmě vůbec nezatklo kvůli komunistickému odboji) a režisér Václav Krška. Po celou dobu její historie se její tajemství snažila státní moc odhalit - například Rudolf II. se kvůli pátrání přestěhoval do Prahy (kdepak spory o španělský trůn!), později se velice blízko dostal Ferdinand d'Este, ale byl zabit ještě před odhalením. Organizace celou dobu chrání tajemství, které je spojené s chrámem Svatého Víta, a stará se o bezpečnost rodiny vyvolených. Všichni členové této rodiny ráčkují a jejich symbolem je svítilna nebo Lucerna.

Tak nějak takhle by mohla vypadat česká verze Šifry mistra Leonarda. =)

Kdysi jsem se zařekl, že tu knížku číst nebudu, ale asi po dvou letech bojkotování jsem podlehl (když už se schyluje i k té filmové premiéře a má tam hrát Audrey Tautou) a přečetl si ji a nakonec se ukázalo, že vlastně není úplně špatná, ale taky není úplně dobrá. =)

Danu Brownovi se většinou předhazuje, že kopíruje Jméno růže Umberta Eca, ale to není úplně přesné přirovnání. Jméno růže se skládá ze tří hlavních složek: z detektivky (napínavé), z historické studie (rozvleklé) a z filozofické eseje (zajímavé). Právě ty úvahy a alegorie mi tam připadaly nejzajímavější ("knihovna je jako organismus, kde myšlenky procházejí různými knihami jako vlákna a vytvářejí tak mezi knihami neviditelnou síť" - velice volně parafrázuju něco, co jsem si z toho špatně zapamatoval =), ale to je přesně to, co Brown nedělá ani trochu. Šifra se žene neustále kupředu a historické souvislosti nastupují za jízdy, takže je výsledek více strhující, ale taky mnohem tradičnější.

Brown rozhodně umí psát, což je vidět už po pár stránkách (třeba rychle a elegantně zvládnutá expozice hlavní postavy - mimochodem zřejmě autorovo alter ego =), ale trochu mi vadilo, že celou dobu udržuje tempo pomocí variace na jediný vypravěčský trik - nakousne dramatickou situaci a mezitím se věnuje jiné dějové linii. To je sice asi normální "filmový střih", ale tady mi přechody připadaly příliš okaté a předem avizované. Faktem je, že to spolehlivě funguje a člověka to protáhne knížkou na jeden zátah (řekněme 6 hodin =), ale jako čtenář bych rád dostal něco víc.

U Eca mám pocit, že je chytřejší než já, kdežto u Browna si nejsem ničím jistý.
Proč třeba deset stránek věnuje tomu, aby hrdinové luštili hádanku v básničce s obratem "starobylá moudrost" pomocí staré židovské šifry a převodu mezi několika abecedami, když nakonec je řešením slovo "sofia" (čili řecky "moudrost" a současně jméno hlavní hrdinky - takže mě to napadlo jako první =)? To dělá schválně, aby mě, čtenáře, potěšil tím, že to uhodnu dřív než postavy? Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinové by měli být specialisté na historii, symboly a šifrování, na mě pak jejich odbornost nedělá nejlepší dojem. (Nabízí se trochu filozofická otázka, jestli autor může vytvořit věrohodnou postavu, která je chytřejší než on.) Podobných drobností by se našlo víc a odhadnutelné byly i některé dějové zvraty (ale uznávám, že ne všechny =).

Stejně tak atmosféru kazí, když mi autor předkládá teorie, která odporují i tomu málo, co o problematice vím. Takové věci se Ecovi nestávají, protože jde mnohem víc do hloubky.
(Podle Browna má jeden židovský rod po dvou tisících let jen tři potomky (zřejmě jim předcházelo sto generací jedináčků) a všichni jsou zrzaví (jak jinak), angličtina je jazyk málo zasažený latinou (autor zřejmě zná jen "kontaminované" románské jazyky a angličtinu), ...)

Pozitivní asi je, že na konci Dan Brown rafinovaně neprozrazuje celé "tajemství", protože prozrazené tajemství samozřejmě ztrácí půvab a taky by to bylo v rozporu s realitou - jaksi jsme si všimli, že se nic převratného neodhalilo. (Je trochu rozdíl sledoval film Dvanáct opic, kde se mluví o tom, že smrtící epidemie vypukne v listopadu 1996, na podzim roku 1996 nebo v roce 2006.) Nemluvě o tom, že nechat si otevřenou možnost druhého dílu se vždycky vyplatí. =)

Nakonec mi to ale ani tak nepřipomínalo Jméno růže, jako spíš knížky Marka Frosta "7 (Seznam sedmi)" a "6 (Šest mesiášů)", které taky "vycházejí ze skutečných historických událostí", ale poněkud si je upravují a rozvíjejí po svém.
Rozdíl je v tom, že Brown psal o Ježíšovi a na knížce zbohatl, kdežto Frost o psal o Arthuru Conanu Doylovi a byl tak úspěšný, že se na psaní dalších plánovaných pěti dílů nakonec vykašlal. Asi to bude tím, že u Frosta jde ta fabulace a rodokapsové rekvizity (oživlé mumie, duchové, ...) tak daleko, že to vyznívá jako záměrná nadsázka a hra se čtenářem (ne proti němu!), kdežto Brown nám servíruje "šokující informace, které by mohly být pravda" a je to spíš křeč. Pro opravdový bestseller je to ale zřejmě žádoucí vlastnost, protože většina lidí nestojí o pohádky a fantazii, ale o to "odhalení pravdy" a "realitu". (A přesto čtou beletrii. =)

Možná by se Šifra taky dala brát jako pohádkový průvodce po pařížských a londýnských historických památkách, ale minimálně tu londýnskou část už mnohem poetičtěji a nápaditěji popsal Neil Gaiman v Nikdykde (a to tam měl místo Ježíše anděla! =) - jenomže na opravdový bestseller to asi bylo taky příliš fantastické a málo šokující.

Knížka nakonec docela dobře funguje jako detektivka, ale svým způsobem chápu, že autoři knížek, ze kterých Brown (s manželkou) "čerpal", ho obvinili z plagiátorství, protože kromě těch "šokujících odhalení" převzatých odjinud tam není téměř nic původního, u čeho bych měl dojem, že to je autorův osobní vklad nebo postřeh. (Zlatý Terry Pratchett! =) Zbývá jen dobře odvedená detektivkářská práce na ne-až-tak-dobře připravených podkladech. Asi je rozdíl, jestli člověk píše o něčem, co opravdu dobře zná, nebo o něčem, co si jen jednorázově nastudoval.

P.S.: Obal toho prvního českého vydání je opravdu otřesný.

P.P.S: V nadpisu jsem použil stejně rafinovanou šifru, jako Dan Brown ve třicáté kapitole. =)

Tainted Ad

Dřív se říkalo, že klipy jsou reklamou na písničku, ale ty časy už jsou asi dávno pryč. Teď to jsou prostě reklamy na cokoliv. To asi není žádná revoluční zpráva, ale včera jsem na Vivě zase narazil na jednu pěknou ukázku trendu. Postarala se o to Rihanna s klipem S.O.S. (Rescue Me).

První věc, která mě zaujala, byla hudba a nebylo to její originalitou. =) Když totiž celý track postavíte na samplu Tainted Love (samozřejmě že v té verzi od Soft Cell), tak je jasné, že o originalitu vám moc nejde. Jinak celý klip vypadal poměrně normálně - Rihanna se vlnila před kamerou tu s doprovodem, tu sama a zpívala (melodie a text byl původní - jestli tedy tuhle formulaci můžu v tomhle případě použít =), klipová klasika.

A najednou, asi v půlce klipu, se místo zaběhnutého záběru poskakujících lidí objevil krátký, ale zato velký detail ruky, která drží mobil (a píše sms "S.O.S."). Prostě celoobrazovková reklama a navíc pěst na oko, protože žádný podobný záběr v klipu nebyl. Prostřih a zase zpátky. Jenomže vtip byl v tom, že ten záběr byl na Vivě kvalitně rozpixelizovaný - podle všeho jsem nebyl jediný, komu to připadalo jako skrytá reklama nebo spíš neskrytý product placement, a ten někdo zakročil.

Pak mě ale přepadly pochybnosti - co když ten klip je rozostřený už od výroby a já autorům křivdím? Tak jsem chvíli pátral po webu a velice rychle jsem se divil ještě víc.

Tak zaprvé originál klipu je normálně ostrý (na webu i v jiných, méně bdělých televizích =) i s telefonem a samozřejmě jménem výrobce. (Jmenovat natruc nebudu. =) Zadruhé měl ten klip premiéru na webu jedné nehudební firmy, ovšem nebyla to firma vyrábějící mobily, ale firma vyrábějící boty a sportovní oblečení (tu nebudu jmenovat už vůbec =), která to bere jako součást své nové kampaně. Zvláštní je, že v klipu jsem si nevšiml žádných sportovních bot, kdežto telefon byl viditelný až moc. Že by tam byl jako "red herring" na odvedení pozornosti? Nebo bylo prostě sponzorů víc a dělí se o náklady? Čert a Jay-Z aby se v tom vyznal...

Dneska už si člověk prostě nemůže být ničím jistý, protože je to všude samý
virový marketing a "komerce se vkrádá i do reklamy." =)

Proč mi ukazujete takovou Hrůzu?

Nedávno jsem někde (Instinkt? Týden?) četl článek o tom, že letos bude mít Paul McCartney 64 let a že tím pádem hrozí zvýšená četnost přehrávání písničky When I'm Sixty-four. Něteří lidé z toho mají už teď takovou hrůzu (sakra, zase to slovo), že přišli s návrhem celosvětového zákazu hraní téhle písničky měsíc kolem McCartneyho narozenin. Když jsem to četl, tak mi to připadalo jako trochu přehnaná reakce, ale teď už si tím tak jistý nejsem a nemůže za to žádný brouk.

Já se většinou snažím vyhýbat poslechu rádií (zřejmě už několik let trpím akutní rádiofóbií a nevím o tom), ale ono to bohužel není možné provádět úplně důsledně - tedy pokud člověk musí chodit do práce, na obědy, jezdit městskou dopravou a podobně.

Proto se mi zdá, že slyšet za tento týden písničku "1+1" skupiny Ready Kirken (autorem je Michal Hrůza) zhruba patnáctkrát je trochu moc - zvlášť když ji nenávidím od prvního poslechu. Ready Kirken pro mě mají pořád takovou zakyslou českou bigbítovou příchuť, takže když to zkoušejí jako retro, tak to nezní jak staří Cardigans, ale spíš jako to nejhorší, co Jiří Schellinger nazpíval v područí Františka Ringo Čecha. Bohužel už na ten první poslech jsem tušil, že tohle bude hodně vlezlý hit a docela mě mrzí, že jsem se nespletl.

Mimochodem taky začínám nenávidět Anetu, protože mám podezření, že nebýt písničky Vodá živá, tak bych tuhle Hrůzu nemusel z rádií snášet. =)

(Tááák... už jsem se trochu uklidnil... =)

Všude spí tajemství schoulené

I'm Going to Tell You a Secret (2005)
režie Jonas Åkerlund

Tohle tajemství bohužel nebylo dost tajemné a choulení jsem před televizí obstarával já. Vlastně jsem skoro usnul. Ale to souvisí i s pozdním časem vysílání. Ano, správně jste poznali, tohle je další díl Televizních deníků, ve kterých se hlavní hrdina u televize seznamuje s těžkým životem televizních hrdinů a celebrit. A to vše opět s polskou TVP a největší (nebo rozhodně nejzasloužilejší =) ikonou současné popkultury v dokumentu, který u nás (doufám?) ještě neběžel, a tak si můžu po libosti vymýšlet. =)

Zatímco v českých novinách se už asi dva týdny zabývají fámou, jestli u nás v létě Madonna bude nebo nebude hrát, tak v Polsku se tváří, že už mají jasno a rozjíždějí propagační kampaň. (Asi jsem v tom seznamu termínů koncertů něco přehlídnul. =) A co může být lepší pozvánka na koncert než nějaký ten dokument odvysílaný v televizi?

Když se Madonna rozhodne nechat o sobě natočit koncertní dokument, tak to celkem přirozeně vyvolává tendence srovnávat ho s jedním z neslavnějších hudebních dokumentů populární hudby vůbec (ačkoliv to asi nebylo úplně kvůli hudbě =) V posteli s Madonnou (v originále buď Truth or Dare nebo In Bed with Madonna), který režíroval... ehm... režíroval... No tak to vidíte! Nakonec se musím podívat. Takže Alek Keshishian.

Já budu srovnávat taky a nedá se říct, že by Secret vyhrávalo, ale nemyslím, že by problém byl v režii. Jonas Åkerlund točit umí (i když hlavně klipy), na poměry dokumentu si toho po formální stránce i dost dovolí (barvy, kompozice, rychlost přehrávání, ...) a povedlo se mu zachytit i některé zajímavé situace, ale největší slabinou je "reinvended" paní Ciccone - nebo vlastně už Ritchie (pořád zapomínám). Zatímco v Posteli Madonna tančila, zpívala a předváděla orální sex s flaškou od minerálky, což bylo provokativní, tak v Tajemství tančí, zpívá a předává "tajemství" - tzv. všeobecně známé pravdy, což je hlavně nudné. Moc nechybělo a byl bych usnul už během úvodní pasáže, kde Madonna recituje jakýsi text o Bestii, Bohu a o dalších pojmech, které začínají velkými písmeny. Pak naštěstí následovaly záběry ze studia, kde s Madonnou seděl Stuart Price a začalo to trochu získávat lidský rozměr. Mimochodem Price byl pro mě největší překvapení, protože vypadal zhruba o deset let mladší, než jsem si ho představoval, a taky při každém setkání s kamerou předváděl svůj ulítlý smysl pro humor. (Kdybyste náhodou nevěděli, jak se má správně žasnout při vystoupení Stooges s Iggy Popem v čele, tak si nechte poradit od odborníka, který ochotně pózoval s otevřenou pusou v několika záběrech.)
Ale ani Price to neměl lehké, protože musel okamžitě odrazit Madonnin útok vedený s pomocí lítosti, že "chudák Stuart nevěří v Boha a chybí mu duchovní život". (Ha! To mi něco připomíná... =) Povedlo se mu to jen taktak pomocí výroku, že věří v nějakou energii před vznikem vesmíru. A už to jelo...

Takže aby bylo jasno: nová Madonna je věřící. To byla sice vždycky, ale na vystoupeních to příliš nebylo poznat. Nová Madonna je vyrovnanější a tolerantnější. Už se nechodí teatrálně svíjet ke hrobu matky, ale místo toho komunikuje se svým otcem. Ten mimochodem žije klidným životem vinaře a je tolerance sama. "Všichni lidé přece vlastně věří v jediného Boha. Skoro všichni."
Kromě toho nová Madonna říká, že se mnohem více zajímá o jiné lidi. Vzhledem k tomu, že je to ta samá paní, která ještě „před proměnou“ v Posteli mluvila o tom, že její tanečníci jsou jako její děti a že se jí chodí svěřovat, tak mi představa ještě více zájmu nahání husí kůži. A nová Madonna nemluví do větru. Vedle její péče bledne i aktivní pionýrská vedoucí uprostřed letního tábora, i výchovná poradkyně v nápravném ústavu pro nezletilé. Tu zarecituje k obšťastnění vlastní říkanku, tu daruje kytaru, aby z jejich tanečníků něco bylo - prostě mění svět kolem sebe k lepšímu, rozdává lidské teplo, komunikuje, pátrá, radí, informuje... =)
Jediné co tu idylu trochu kazí, je fakt, že nejsou k vidění snad žádní lidé, které jsme mohli vidět "minule". Zvláštní, ne? Je to už sice pěkná řádka let, ale stejně... Asi je škoda, že se nějaká americká Helene Trestick nepokusila vystopovat, co teď dělají tanečníci a zpěvačky z Postele. Bylo by to zajímavé srovnání. Že by jim vadilo, že musí na turné u paní ředitelky vždycky podstoupit psychoanalýzu s důrazem na svou sexuální orientaci? (Ano, i tentokrát... =) To nemůžou oni vydržet s Madonnou nebo ona s nimi?

Ale změny nejsou jen v koncertní sestavě. Hlavního mužského nehudebního hosta Antonia Banderase tentokrát nahradil dokumentarista Michael Moore, což je více než kvalitní náhrada z hlediska kvantity, ale přece jenom je tam vidět určitý rozdíl v kvalitě. (Kritéria hodnocení jsou na vás - ale rozhodně "volte Kerryho!" =)

Trochu jsem přemýšlel, jestli tenhle film obsahuje nějakou myšlenku, která by se dala srovnat s památnou větou Warrena Beattyho "Ona žije jen před kamerou". Místo Beattyho tu tentokrát máme Guye Ritchieho, což je téměř dokonalá náhrada. Taky ho je tam vidět dost málo (ale Beattyho stopáž výrazně převyšuje) a pokud se sejde s Madonnou na jednom místě, tak vypadá nesvůj a musí od ní před kamerou strpět drobné manipulace, kdežto bez Madonny vypadá naopak v pohodě - vtipkuje, chytá ryby a zpívá si v autě s autorádiem lidovky.
Naopak Madonna bez Ritchieho si trochu stěžuje, že se o ni manžel dost nezajímá, ale v hospodě s ním anglické lidovky rozhodně zpívat nebude. Tím pádem je naprosto logické, že nějakou pointu tentokrát musela obstarat Madonna sama:
"Manželství nemůže být dokonalé. Pokud poznáte někoho, kdo vám připadá dokonalý, tak rovnou utečte, protože to znamená, že už vás má pod kontrolou."

Že by přece jen Manželské etudy? =) Možná, ale taky takové decentní.
O partnerských problémech, vztazích nebo nedej bože sexu se vlastně už moc nemluví - místo toho se řeší spíš děti, na které má Madonna samozřejmě méně času, než by chtěla atd. atd. =)

Z dosavadního textu by se mohlo zdá, že se změnilo všechno, ale to vůbec není pravda. Tak především velkou část filmu zabírají záznamy z různých koncertů. Ty jsou samozřejmě (!) výborné, ale to asi všichni čekali. Oproti Posteli se dost liší repertoár a úměrně tomu i choreografie (vojáci, uniformy, výbuchy), což je z hlediska různorodosti jedině dobře, ale přesto jsem si najednou uvědomil, že mě vlastně ty záběry mimo scénu baví trochu víc. Mě totiž leckdy víc než výrobek zajímá, jak věci vznikají a pracují uvnitř, a záběrů ze zkoušek a příprav se do sestřihu bohužel dostalo minimum. Škoda.
Naopak ani tentokrát nesmí chybět neustálé klení, nadávání na cokoliv a samozřejmě společná motlitba před začátkem všech koncertů. (Nejlépe se závěrem v duchu věty "Jděte tam a nakopejte jim prdel!" =)

To nejhorší si Madonna ovšem nechala na samotný závěr filmu. Tam číhá dodatek v podobě výpravy do Izraele, který je sice uvedený otázkou, jestli je ta výprava něčemu prospěšná, ale pak následuje projev plný překvapivých myšlenek jako "musíme myslet na druhé", "válka není dobrá" a "děti jsou nevinné a neznají nepřátelství nebo rasismus". (Nevím, jak strávila dětství Madonna, ale já si pamatuju hádky, rvačky a krádeže hraček už ze školky - no prostě dětská nevinnost. =) Vše uzavírá obligátní Imagine i s projekcí Lennona v pozadí a záběr palestinského a židovského chlapce, jak odbíhají vyprahlou krajinou s míčem hrát fotbal. Možná to nebyl úplný konce, ale dál už si nic nevzpomínám. =)

Ještě jsem zapomněl zmínit, že výslednému dojmu moc nepomáhal ani tradiční polský dabing - to byla u hudebního dokumentu skutečně dobrá volba. =) Ale to samozřejmě není problém originálního filmu.

Takže jaké je rozhřešení? Jako dokument film vlastně splnil všechno, co měl, protože toho o turné a o Madonně říká dost, ale problém je v tom, co říká. Madonna totiž není zrovna originální myslitelka, ale přesto se nás dvě hodiny snaží přesvědčit o opaku a to není ani zábava, ani ponaučení. Spíš něco jako blog. =)

Ale vydržel jsem až do konce a ani nevím, proč se o tom rozepisuju tak do šířky... To bude asi to tajemství.

O věcech nadpřirozených

Tohle je asi trochu off-topic, ale poslední dobou mám jakousi averzi na psaní, takže tady aspoň trochu "prolomím ticho". ("It's a link!" =)

"Nábožensky založení lidé jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak", píšou BListy.

Z průzkumů vyplývá, že nábožensky založení lidé jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak, lépe si dokáží poradit se životními problémy a méně se bojí smrti než ateisté. Z toho, jak se zdá, vyplývá, že víra v nadpřirozeno je z hlediska evoluce výhodou.

To mi připadá celkem vtipné - ne Adamsova babylonská rybka (viz Stopařův průvodce, šestá kapitola), ale tohle je konečný důkaz Boží neexistence. Ale pokud je náboženská víra produktem evoluce, co si s touhle informací počnou věřící, kteří evoluci popírají? No, předpokládám, že tenhle problém přijde na řadu hned po vyřešení věty "všichni Kréťané jsou lháři". =)

Ale v tom článku je i jedna drobná hudební narážka:

Někteří neurologové spojují dnes duchovní zážitky s určitými oblastmi mozku. Stimulujeme-li mozek osob elektromagnety, vyvolává to u nich představu, že zažily něco mystického. Hovoří se o tom, že vize sv. Terezy mohly být příznakem epilepsie.

Co na to Jan P. Muchow? =) Je pro posluchače EOST kvůli lepšímu hudebnímu zážitku výhodné, aby trpěli epilepsií, nebo stačí i lehká mozková dysfunkce? =)

Slavnost semene

Sperm Festival 2006
Abaton, Praha, 26.2.2006



Možná není ideální prozrazovat pointu hned na začátku textu, ale tahle úvodní fotka poměrně přesně vystihuje můj zážitek z celé akce: konalo se to, byl jsem tam, ale odnesl jsem si takový rozostřený zážitek (a nebylo to alkoholem, aby bylo jasno! =), takže o samotné hudbě moc psát nebudu. Snad to zachrání aspoň závěrečný namedropping. =)

Sperm Fest se pro mě nevyvíjel moc dobře už od poledne.
Ukázalo se totiž, že jsme to s tím víkendovým kulturním programem asi trochu přehnali, protože celá naše kulturní úderka vypadala zmoženě nebo rovnou nemocně (především náš "kulturtreger" =). Zájem o alternativní kulturu (a taky lístky koupené v předprodeji =) mě ale nakonec přece jenom vyhnal osamoceného do chladných ulic noční Prahy.

Na místo konání jsem dorazil překvapivě hladce (pěšky od metra) a u hřiště jsem dohnal skupinku, která právě přišla od tramvaje. To bylo dobře, protože jsem měl u sebe dva nadbytečné lístky (I. mi svůj zapomněla vydat). Na poslední chvíli jsem se s nimi v ruce vrhnul k poslednímu páru u pokladny, konkrétně ke slečně, která stála blíž. "Vezmeme ty lístky, Adame?" V tu chvíli jsem si všimnul, že lístky, které se prodávají na místě, vypadají úplně jinak. Adam Novák se otočil. "Tebe jsem tu, Bajzo, teda nečekal!" drala se mi na jazyk věta, ale bylo třeba řešit jiné věci, protože si taky všimnul těch jiných lístku. "To je taky na tuhle akci?" hledal Adam odpověď v pokladně. Slečny pokladní naštěstí neměly námitek (a dokonce nám pomohly při rozměnování), a tak jsem za minutu mohl klidně odložit bundu v šatně (!!! =) a vmísit se do davu.

Ano, čtete dobře - "do davu".
Já jsem si dělal starosti, kolik asi přijde lidí, aby tam nebylo trapně prázdno a místo toho jsem měl spíš problém, abych se kamkoliv prodral. Navíc jsem chtěl nejdřív najít PS, který mi už asi hodinu předtím psal sms, že je na místě a kde jsme my, a tomu ty davy lidí moc nepomáhaly.

Pavla jsem nakonec po několika minutách a jednom nesrozumitelném telefonickém hovoru našel sedět na gauči v družném mlčení s PP (hladina dunění v místnosti totiž ani žádnou komunikaci nedovolovala =) a hned jsme se vydali k baru na dolní scénu. Pak jsme se s kelímkem v ruce pokusili dostat na doslech Floexe a spol., ale příliš se nám to nedařilo. Dolní místnost má dost nízký strop (no co byste taky čekali ve sklepě =) a publikum před pódiem bylo tak nahuštěné, že nějakých dvanáct metrů od scény jsme debatováním o pražských dopravních prostředcích a Mateřídoušce, kterou jsem nestihnul, hravě přehlušovali hudbu. Chvíli jsme tím rušili soustředěný poslech bělovlasému chlapíkovi, který vypadal jako hudební novinář J.R., ale pak jsme se pokusili proniknou před podium zboku a díky značné fluktuaci okrajových částí publika se nám to brzy podařilo.
Bohužel to byl ten typ vystoupení, které si jako divák (nezaměňovat s posluchačem!) neumím moc užít. Floex právě zuřivě klikal do notebooku a cosi důležitého, co ve výsledném zvuku nebylo slyšet, tam nastavoval, zatímco vedle stojící fortelná snědá dáma (Ridinu Ahmed jsem viděl kdysi dávno v TV a musím přiznat, že jsem ji teď nepoznal!) trochu rozpačitě držela mikrofon. To, co hrálo, znělo docela dobře, ale jako divák jsem se cítil ochuzený, protože jsem nebyl schopen uhodnout, co Floex doopravdy provádí. Ten po minutě "ladění" vzal konečně do ruky klarinet a spustil do hrajícího podkladu asi minutové sólo, při kterém mu Ridina sloužila jen jako držák mikrofonu. Když skladba dohrála a Pavel se zeptal, jestli nepůjdeme prozkoumat i další scény, ani jsem moc neprotestoval. Tak se stalo, že jsem Ridinu neslyšel vydat ani hlásku.

Pak jsme chvíli bloudili po chodbách a snažili se uhodnou, co by se právě mělo na které scéně hrát (ani jeden jsme si nekoupili program =), až jsme neomylně zakotvili u projekce hokeje - třetí třetina zápasu o bronz právě vrcholila, a tak jsme se zdrželi až do medailového závěru. Hluchá místa v hokeji jsme vyplňovali debatováním o internetu a počítáním známých tváří, které sledovaly hokej nebo procházely v uličce opodál (seznam je na konci textu =).

Pak jsem dostal provinilý pocit, že na to, že jsem na hudební akci, jsem slyšel dost málo hudby, a tak jsme se přesunuli na hlavní scénu, kde se konala Načeva plus DJ Five. Bylo to... zvláštní? Načeva vypadala na scéně jako trenérka kickboxu v podvečer (cože? tomu přirovnání už sám nerozumím! =) a po hodně dlouhé době jsem zase slyšel písničky třeba z Nebe je rudý, ale v kombinaci s použitou hudbou mi to připadalo hodně "studené" a typický zastřený nezpěv Načevy, která se navíc nechávala strhnout monotónním rytmem a zjednodušovala si melodie i frázování, to nedokázal vyvážit. Jenomže nostalgie se nedá ničím nahradit, a tak jsme vydrželi až do konce.

Ale ještě jsme přece nebyli na videoprojekci a to se musí napravit!
Samozřejmě jsme se zase trefili do mezery. Pět minut jsme sledovali, jak DVD přehrávač odmítá spustit nějaké pálené DVD s názvem Paskvil4, ale pak jsme se po zkušenostech s předchozími vystoupeními raději urychleně přesunuli zpátky na hlavní scénu, abychom stihli zabrat nějaká rozumná místa. Zkusili jsme to nahoře na galerii a štěstí nám přálo, protože se tam zrovna uvolnilo pár míst. Pak se sice ukázalo, že to až takové štěstí nebylo, protože následovalo třičtvrtě hodiny přestavování scény a zvučení, za které by se nestyděl ani Milan Cais, ale nebylo to nic, co by se s kelímkem piva nedalo zvládnout. =)

Pár minut po půlnoci konečně nastoupili The Notwist.

Pavel Kučera se v magazínu NMM na Radio Wave zmínil, že ho překvapilo, jak The Notwist vypadají ("jako skupina Prúdy") a mě to docela potěšilo, protože mě zaujalo totéž. Celá skupina vypadá v rozporu se svou hudbou až pozoruhodně "uncool". Zpěvák, který mi nápadně připomínal sbormistra Kulínského (ale tím - proboha! - nic nenaznačuju =) obutý v adidaskách se dvěma pruhy se dokázal při řezání do kytary součaně hrbit i "bojovně vystrkovat bradu vpřed" takovým způsobem, že by se Saturnin zastyděl. Hubený klávesák mi jednoznačně připomněl svého kolegu z Rammstein. Třetím do party byl zarostlý basák, který sice při příchodu na scénu vypadal poměrně normálně, ale dojem dokázal hodně vylepšit legračním kýváním do rytmu, se kterým by dokonale zapadl v davu při jakémkoliv židovském obřadu. To zbývající dva členové (bubeník a kytarista) vypadali tak obyčejně, že to nemohlo celkový vizuální dojem ze skupiny už vůbec nijak ovlinit.

Ale důležitější je samozřejmě hudba, a tam to zpočátku trochu pokulhávalo. "Máme ostrý obraz, ale špatný zvuk!" pokřikoval mi do ucha Pavel a já jsem musel přikyvnout. Z galerie jsme sice měli dokonalý přehled po pódiu, ale zvuk byl zpočátku dost nepříjemný. To se naštěstí po první písničce srovnalo a dál už jsem si nemohl (moc) stěžovat. =)

Možná že The Notwist nebyli dost elektroničtí nebo písničkoví, ale zato byli sympaticky živí. Něco málo měli předtočené, ale dokázali udržet dojem, že téměř všechno podstatné vyluzují ze svých nástrojů a přístrojů živě, což je přesně to, co na koncertě očekávám. Všechny písničky odehráli v "živých maxiverzích", čímž myslím, že obvykle začali protáhnutou předehrou, pak následoval samotná písnička a po ní jamování na dané téma. To se občas protáhlo lehce za ideální délku, ale zase bylo zajímavé, co si pánové dovolí - třeba když se zpěvák Markus Acher přesunul na pravou stranu pódia k zaparkovaným gramofónům a začal na nich scratchovat a různě protáčet kus vlastního zpěvu.
Bohužel zhruba po hodině bylo po všem (a tím myslím i přídavek) - doufal jsem, že jako hlavní hvězdy celé akce budou mít na vystoupení trochu víc času.

Dole u záchodů jsme se zase shledali s výpravou NMM, a tak došlo i na stručnou výměnu dojmů s PP: "Musel jsem jít pryč, to se nedalo." - "Jako moc lidí?" - "No jasně, dyť si tam byl, ne?" - Byl, ale ne v přízemí. =)

Ale to už se zvolna blížila druhá hodina ranní, a tak jsme další kulturu oželeli a rozjeli se nočními spoji do svých přechodných nocležišť na různých koncích Prahy.

Takže když si o shrneme: přišel jsem pozdě, pak jsem zíral na hokej, pak jsem čekal na Notwist, viděl Notwist a jel předčasně domů - a na základě toho chci dělat nějaké závěry...? No jasně že chci! =)

Řekl bych, že Sperm se stal tak trochu obětí své vlastní kampaně, protože já jsem za hlavní problém večera považoval přelidněnost. I velký sál Abatonu byl pořád příliš malý, takže pokud příště zase přijde tolik lidí, tak to bude chtít v Abatonu udělat nějaké stavební úpravy - řekněme buldozerem. =)

Ale nechme se překvapit!

***
Starring (in order of appearance):
Adam Novák, Petr Pliska, Josef Rauvolf, Martin Zoul, Ondřej Ježek, Karel Drašnar, Jan "Job" Krejča , Libor Lisý, Ema Brabcová, Pavel Kučera, Gregory Finn

Special guest star:
Karel Veselý (scene deleted)

Special thanks:
Strictly Blue

Navždy na útěku

Escape Forever 2
Palác Akropolis, Praha, 23.2. 2006



Co může být staršího než včerejší noviny? Asi včerejší reportáž z koncertu... =)

Z Prahy jsem se sice vrátil už v neděli, ale musel jsem se věnovat i jiným věcem, než je psaní reportáží, a navíc jsem úplně ztratil tvůrčí elán. Buď se mi doma zakutálel pod postel nebo mi vypadl z kapsy už cestou z Abatonu, ale v každém případě to vypadá, že to budu muset zkusit napsat i bez něj.
Ačkoliv muset vlastně nebudu - kdyby mě opravdu opustily síly, tak už se můžu odkázat na reportáž MS nebo MZ.

Do Akropole jsme (jako obvykle v poslední době) přišli pozdě - jestli to bylo tím, že jsme chvíli lehce dezorientovaně kroužili sousedními ulicemi a zachránil nás až přítel na telefonu, nebo tak docela nesouhlasil čas zahájení vytištěný na vstupence (19:30), to se nám zjistit nepodařilo (vlastně jsme se zapomněli zeptat =), ale faktem zůstává, že z vystoupení Ivy Frühlingové jsme slyšeli jen jednu písničku a přání hezkého zbytku večera. Stihl jsem si tak jen všimnout, že Iva už začíná na pódiu působit trochu sebejistěji, což je pozitivní.

Pak se začalo připravovat vystoupení našeho ideového vzoru - Umakart Revivalu, a tak jsem měl čas zkonfrontovat si svoji představu o Akropoli se skutečností. Po pravdě řečeno nesouhlasilo skoro nic (je menší, starobylejší a divadelnější), ale tím rozhodně nechci naznačovat, že bych proti Akropoli něco měl. =)
V mezičase se taky začaly udělovat ceny Escape. Už u první jsem pochopil, že i tady budu muset svoji představu trochu zkorigovat. Nečekal jsem sice žádné ceny Thálie, ale kategorie jako Klid roku (stejně jsem napoprvé rozumněl "klip"=), Single roku (myšleno osoba) nebo Nanoru roku a Luňákův pokřik "Čajánek na hrad!" místo tradičního poděkování rodičům mě trochu zaskočily. V tu chvílu už ale bylo jasné, že tohle OPRAVDU nebude koncert, ale prostě večírek. =)

Umakart Revival překonal naše očekávání. Hudební výkon se neodvažuji hodnotit, ale pódiová šou byla na vysoké úrovni a je opravdu škoda, že se z celého večera nepořizoval profesionální obrazový záznam. Naštěstí vám díky neustálému rozvoji techniky mohu nabídnout alespoň záznam amatérský, který sice kvůli snížené kvalitě obrazu dostatečně přesně nezachycuje elektrizující atmosféru, ale podařilo se tam vtěsnat alespoň hudbu, která by koneckonců měla být na koncertě tím nejpodstatnějším. Tedy obvykle.

Umakart Revival Band live on YouTube

Následující vystoupení Roe-deer bohužel Umakart Revival nepřekonalo - zřejmě to bylo způsobeno příliš čistým zpěvem Andrzeje (whatever) Palce. Zatímco nanoru udržoval publikum v neustálém napětí, protože nikdy nebylo jasné, pro který tón se v následujícím okamžiku rozhodne, Roe-deer zněli příliš profesionálně a tím pádem chyběl ten pravý moment překvapení. =)

Dalším bodem bylo sólové vystoupení Jana P. Muchowa. Když se na scéně vynořil stolek s nějakým monitorem a spoustou kabelů, tak mě nejdřív napadlo, že to bude asi hodně netypické, ale když začal nanoru coby moderátor řečnit o tom, že JPM si připravil vystoupení v tom, čím se opravdu zabývá (za přesnost citátu samozřejmě neručím), tak se mi rozbřesklo: Playstation!
A skutečně...
Moderátoři se vmžiku změnili v ne úplně kompetentní komentátory a zápas Escape Family versus Česká Republika mohl začít. Naneštěstí hrající trenér JPM byl ten večer nějak z formy nebo kapři nepřipluli ze správné strany, protože rozhodčí po poločase nepochopitelně vyloučil virtuálního Richarda Krajča a Escape horkotěžko dotáhlo zápas alespoň do prodloužení (1:1 po základní hrací době, gól Escape dal střídající michal nanoru). K nelibosti části publika (evidentně té nefotbalové) se JPM pokusil zápas v prodloužení ještě zvrátit, ale zdecimované mužstvo dostalo v obou částech prodloužení po gólu a celkově prohrálo 3:1.

Z útlumu tak musel fanoušky vytáhnout Priessnitz historickou procházkou po všech deskách. Novinku Střepy jsem před koncertem jednou slyšel z webu, a tak jsem si ji už mohl současně s Jaromírem XCIX pro sebe prozpěvovat, což je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu to postihuje moji hlavní připomínku - zní to až příliš povědomě a priessnitzovsky. Je otázkou, co vlastně od plánované desky Stereo čekám nebo co bych tam chtěl slyšet, ale to si budu muset ujasnit sám. No uvidíme!

Pak byl konec. Pořadatelé nás vypudili do předsálí, takže většina publika zamířila domů, kdežto menšina se rozptýlila po okolí a věnovala se klábosení se starými známými nebo mírnému otravování hudebních hvězd večera, které se přesto tvářily přívětivě. (Díky! =) Původně jsem trochu počítal s tím, že narazím na nějaké "kolegy publicisty", ale pokud jsem nějaké potkal, tak jsem je nepoznal. Sorry, pánové! (Asi to chce dát na web ještě víc fotek - a hlavně v předstihu! =)

Když se tedy závěrem hlavního doberem, tak to sice nebyl zrovna tradiční koncert ani (mini-) festival, ale zato to byl takový příjemný domácký večer - a to včetně sledování fotbalu v televizi. =)

(K podobně beznadějně neaktuální zprávě ze Spermfestu se snad dostanu do konce týdne.)