Jak býti cizincem

The Soundcarriers, The Depreciation Guild and Fanzine
Basement Scam @ Buffalo Bar
Friday 27 August 2010 at 8:00pm

Mým životním snem bylo vidět živě koncert skupiny The Depreciation Guild, takže když jsem se dověděl, že přiletí na pár koncertů do Evropy, tak jsem neváhal ani minutu, koupil letenku do Londýna a ... no dobře, dobře, ve skutečnosti to bylo trochu jinak, ale kdo by lpěl na maličkostech. =)



Prostě jsem byl koncem srpna pár dnů v hlavním městě evropské populární hudby (whatever), a tak se slušelo kromě architektonických památek trochu prozkoumat i místní kluby. V záplavě neznámých jmen jsem na Last.fm jako záchranné lano zachytil spojení The Depreciation Guild, a tak jsme se v pátek 20:50 místního letního času ocitli před klubem Buffalo.



Jeho hlavní výhodou je poloha, protože je to co by kamenem dohodil (doslova - cca 20 m) od stanice metra Highbury & Islington (nový stadion Arsenalu jsme samozřejmě stihli obejít už v podvečer =), takže nám po večeři při kličkování Islingtonem stačilo sledovat šipky směrem k metru. Trochu mě překvapilo, že přestože byl začátek napsaný už na 20:00 (to jsem bral s rezervou) a během večera měly hrát tři skupiny (to už mi připadalo jako vážnější důvod), tak před klubem klidně postávaly malé hloučky pokuřujících návštěvníků a nezdálo se, že by se uvnitř cokoliv dělo, ale nenechali jsme se odradit, zaplatili six pounds each, dostali na ruku razítko s textem "baby" a sestoupili do suterénu, kde už se v tu chvíli tísnilo asi osm lidí, kteří hravě obsadili oba stoly a všechny židličky.



Další věc, která mě překvapila, byl nápojový lístek. U nás je dost těžké najít klub, kde by nečepovali pivo, ale Buffalo Bar prostě nečepuje a místo toho prodává lahváče - a navíc třetinky. Výběr zahrnoval čtyři značky (všechny po 3L) z celého světa a jedna z nich dokonce pocházela ze vzdálené země ve střední Evropě, o které toho Angličané příliš nevědí, takže vybrat se dalo, ale přece jenom to byl mírný kulturní šok.



A protože v klubu i nadále vládl klid, tak jsme se věnovali alespoň vyvěšeným plakátkům, kterým vévodil nápis "Indieoke" se sloganem "Pokud jste vždycky chtěli Damonovi, Jarvisovi, atd. ukázat, jak se to má dělat, tak tohle je večer pro vás". Indie karaoke with live band! Tohle u nás myslím zatím chybí, tak jsem zvědav, kdy se se toho někdo ujme. =)



Kolem 21:30 se po pódiu konečně začali motat čtyři umělci vedení zarostlým zpěvákem, z kumbálu na smetáky vylezl nervózní zvukař, z ulice slezlo dolů do klubu asi sto lidí a Fanzine mohli začít. Tak začali.



Znělo to docela anglicky, indie a devadesátkově, ale byla tam trochu slyšet i Amerika. Možná jsem byl ten večer už trochu utahaný na to, abych si užil jakýkoliv koncert, ale každopádně jediným místem, kterém mě vytrhlo z poklidného pokyvování do rytmu (i když zběsilý bubeník dělal co mohl), byla vsuvka před koncem jejich vystoupení: "Vždycky se mi líbilo, že The Black Sabbath měli písničku, která se jmenovala stejně jako oni, takže teď zahrajeme písničku, která se jmenuje stejně jako my - Fanzine". Zahráli a taky tím bez přídavku skončili. Myslím, že jim to celé netrvalo déle než půl hodiny.



Asi po čtvrt hodině přestavování bicích se na kraji pódia objevil rozevřený notebook (se softem, který jsem na první pohled neidentifikoval) a po chvilce dohadování se zvukařem ("Mi tady něco bzučí." - "Tady není nic slyšet." - "Slyšíte to taky?" - "Jó! / Né!" - "Ale tak to snad nevadí, my jsme taková bzučící skupina.") se do toho The Depreciation Guild pustili.



Abych se přiznal, tak je nemám naposlouchané natolik, abych identifikoval, co přesně hráli a ze které desky, ale tak nějak to odpovídalo jejich studiovému stylu - elektronika, shoegaze kytary a utopený zpěv, ke kterému měl zpěvák i vhodný módní doplněk v podobě patky, která mu neustále padala do očí, takže pět místních asijských (post?-)puberťaček u pódia mohlo být naprosto spokojeno. Kromě drobných incidentů v publiku (mírně excentrický pán v červeném tančil hlava nehlava) koncert klidně plynul ("náš basák je poprvé v životě v zahraničí") a po třičtvrtě hodině bylo po všem. Ani tentokrát se nepřidavalo a kluci po krátkém nejistém rozhlížení zmizeli do "technické místnosti".



A něco podobného jsme udělali i my, až na to, že jsme mířili rovnou do metra. Nevím, jací byli The Soundcarriers, ale na lince Victoria se schylovalo k nějaké nepravidelné víkendové výluce a na noční procházku jsme se necítili, protože jak napsal jeden islingtonský spisovatel: “Londýn je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti Londýnu je to úplný houby. Tak poslouchejte..., atakdále.” - Moment, to vlastně původně nebylo o Londýnu, ale o vesmíru, ale už kvůli tomu Islingtonu se to hodí. A navíc je to pravda!



(Ale stejně mě trochu mrzí, že jsme minuli firemní centrálu...)

Ne tak docela newmusic

Už delší dobu mám dojem, že nestíhám (nebo možná ani nechci) držet tempo s vycházejícími (nebo spíše unikajícími =) hudebními novinkami. Původně jsem chtěl kvůli tomu zahájit protestní hladovku, ale nebyl jsem si jistý, co vlastně požaduji, a tak se asi spokojím s protestními minirecenzemi několika desek, které už tak moc nové nejsou. A některé vůbec. ;)

Son Lux - At War With Walls and Mazes (2008)

Před časem jsem doma při úklidu našel zbloudilé, dva roky staré číslo Týdne, ve kterém o tohle albu pochvalně psal v rubrice hudebních tipů Ondřej Štindl a musím říct, že nekecal. =) V nepravděpodobné kombinaci se na něm spojuje koncepčnost vážné hudby a přímočarost chlapíka, který podle momentálního rozpoložení mlátí do bicích, protože zrovna nemá nic lepšího na práci. Tedy ne že by ta deska nutně takhle vznikala (vlastně si myslím, že to vypadalo úplně jinak), ale takový z ní mám při poslechu dojem. =) Na první poslech zní písničky dost syrově, což způsobují vpády hlasitých bicích a přebuzeného vazbení, zdánlivé nesmyslné repetitivní pasáže a vespod neurčitá elektronika, ale ve skutečnosti jsou nejvíc zastoupeny klasické akustické nástroje (speciálně klavír je skoro všude). Symfonicky (nebo abbey-roadovsky ;) pak na mě působí některé hudební motivy, které se v různých písničkách na desce vracejí.

Jinak ale Ryan Lott není zrovna typický písničkář, protože texty se omezují na kratší slogany, které se ovšem díky tomu vryjí opravdu hluboko do paměti. Když dvě minuty v kuse dokolečka zpíváte „you stand between me and all my enemies“, a pak to ještě pojistíte tím, že to s vámi do zesilujícího elektronického hluku začne dvojhlasně zpívat nasamplovaná Maria Callas, tak před tím posluchač prostě neuteče. ;)

Za zmínku asi taky stojí fakt, že Lott měl na starost aranžmá a nahrávání orchestru (v Praze) na desku Hidden skupiny These New Puritans (která mě ovšem z neznámých důvodů až tak nechytla).

Ochre - Like Dust of the Balance (2009)

Ochre je elektronický projekt Brita Chrise Learyho, který se pohybuje někde na rozhraní ambientu a IDM. Úplně na spaní to ale není, protože na to je tam příliš mnoho perkusivních a rušivých elektronických zvuků. Jinak má ale Leary evidentně rád strunné nástroje a obzvlášť si oblíbil zvuk harfy, na který narazíte skoro v každé… no jo, sakra, co to vlastně je? „Písničky“ to rozhodně nejsou, protože se tam vůbec nezpívá, a „tracky“ by mohly být zavádějící, protože tak rychlé a taneční to zase není… že by „skladby“? Všechno je bohatě proaranžované a vůbec to dělá dojem takové klasické práce. Trochu mě tam sice občas iritují některé použité elektronické zvuky nebo efekty, které už jsou za svým módním zenitem, ale jinak nemám, na co bych si stěžoval.

King Midas Sound - Waiting for You (2009)

Téhle nesourodé dvojice jsem si všimnul na výběru 5 years of Hyperdub, kde mě zaujali hlavně tím, že to byla jedna z mála výjimek, kde se objevil zpěv a něco jako písničkové jádro. To taky znamená, že zlé jazyky tvrdí, že to ústupek komerci, ale mě tahle deska spíš utvrzuje v dojmu, že dubstep se nikdy nestane v pravém slova mainstreamem – a pokud ano, tak rozhodně ne ve své současné podobě. I když ono je taky otázkou, jestli se tahle deska dá vůbec považovat za dubstep, protože místy se step ztrácí a zůstává jen tradiční dub, ale každopádně jsou aranžmá tak děravá a vzdušná, až to nepříjemně profukuje a ten chlad mě poslední dobou až tak neoslovuje.

The Drums – The Drums (2010)

Absolutně nechápu, co v současnosti dovede lidi k tomu, aby vytvořili skupinu imitující rané The Cure, ale vím jistě, že mně osobně existence něčeho takového ani trochu nechyběla.


Mulu – Smiles like a Shark (1997)

Každý správný pamětník devadesátých let má doma CD Sprite, které vyšlo jako příloha časopisu Score, a na něm písničku Pussycat dvojice Mulu, ale celou desku Smiles like a Shark nemá snad nikdo, a tak mě potěšilo, že jsem na ni narazil aspoň teď po letech. Tím jsem ovšem seznam pozitiv docela vyčerpal, protože Mulu sice nahráli docela dobrou trip-popovou desku, která se docela dá poslouchat, ale docela jí chybí něco navíc, co člověka zaujme. Proti soudobým konkurentům (Lamb, Olive) prostě znělo Mulu příliš rádiově a zaměnitelně, takže to teď z odstupu let může vypadat, že to album jinak než v zapomnění ani skončit nemohlo - a asi to je i pravda.

Letecká katastrofa

Věrní fanoušci nebo - lépe řečeno - svědci aktivit našeho hudebního seskupení možná budou trochu zaskočení, protože ještě není konec roku a je tu nový hudební výtvor. Jeden. No co se dá dělat - doba je tak rychlá, že jsem usoudil, že nemá cenu čekat do konce roku, protože by toto veledílo mohlo zvukově (ještě více) zastarat. ;)

Ostatně písnička má za sebou tradičně pohnutou historii, protože první verze textu je už z roku 2001. Pak přibližně co dva roky vznikaly nějaké demo-demoverze, z nichž každá zněla úplně jinak než předchozí a vyvrcholilo to letošním pokusem udělat z toho dubstep. To se sice brzy ukázalo jako slepá ulička, ale něco z toho se přece jen dostalo i do té poslední verze...

Mimochodem původním záměrem bylo, že text bude o stárnutí, ale obávám se, že to málokdo pozná, tak to píšu aspoň sem. =)

Takže wobbluj, dědku! ;)



PS: Kdo není na SoundCloud, jako by nebyl. =)

Bezbarvě

Během posledního týdne se mě několik lidí ptalo, kdy se tady konečně objeví moje velmi tradiční reportáž z letošních Colours, tak abych to nemusel vysvětlovat jednotlivě, tak tady je "oficiální tiskové prohlášení":

Celé letošní Colours jsem bohužel strávil nedobrovolně v posteli mimo doslech festivalového areálu, takže moje reportáž není a nebude.

Ale někteří jiní lidé na Colours dorazili, takže tu mám jako (ne)jistou náhradu pár postřehů z pohledu normálního (to je skrytá sebekritika ;) diváka:

Následující řádky rozhodně nebudou o hodnocení jednotlivých vystupujících kapel, protože podle mě měl každý vystupující něco do sebe a našel si své fanoušky. Tohle bude opravdu jen pár drobných zážitků a postřehů od človíčka, který se účastnil Colours (ano, věřte tomu nebo ne) poprvé. :-)

Do barevného víru v Ostravě jsem se dostala až v pátek navečer a po zběžném omrknutí atmosféry na různých scénách jsem zamířila na OKD stage na beatlesovskou kapelu Charlie Straight a musím říct, že mě opět nezklamali. Já sice moc nemusím takové to umělé zapojení publika do „zpěvu“ (na povel se nejdřív se ozve levá a pak pravá strana), ale k jejich vystoupení to asi tak trochu patří a pomalu si na to zvykám. Každopádně zpěv, výkon klávesisty a vůbec ostatních členů kapely byl skvělý (no, asi jsem trošku ovlivněná tím, že jejich styl hudby je moje krevní skupina :-).

Po skončení jsem se přesunula na Park Stage, kde mě upoutala skupina Skyline a kde to opravdu žilo. Skupina to na pódiu pěkně roztočila a po chvilce stání jste zjistili, že tam vlastně ani jen tak stát nemůžete a musíte se pohybovat (kymácet, natřásat, poskakovat) do rytmu s ostatními přihlížejícími. :-) Po skončení jsem se ještě na chvíli zastavila u České spořitelny stage, kde hrála britská kapela Porcupine Tree, ale to už byla jedna hodina, takže jsem se sbírala domů a říkala si, že zítra je taky den.

V sobotu jsem původně plánovala dorazit na vystoupení Čechomor, ale to jsem jaksi nestihla, takže jsem zůstala na OKD stage na vystoupení Marka Ztraceného. Ve stínu stromů jsem se alespoň trochu schovávala před neúprosným slunkem (kdo tam byl, tak mi dá za pravdu, že vedro bylo pekelné, a to už bylo 5h odpoledne) a poslouchala velmi podobně znějící songy (teda aspoň mě to tak přišlo) z Markova repertoáru.

Mé další kroky se ubíraly směrem k workshopové scéně, kde zrovna probíhalo vystoupení Balet na trůnech, a poté jsem se již pomalu přesouvala k České spořitelně stage, kde měli vystoupit The Cranberries. Ke scéně jsem se dostavila ve chvíli, kdy tam začínala hrát africká skupina Mokoomba ze Zimbabwe, která to na pódiu pěkně rozjela za rytmu afrických bubnů. Řekla bych, že jejich vystoupení bylo příjemným zpestřením ve chvílích čekání na Dolores. :-)

The Cranberries začali malinko se zpožděním, ale to jen díky zrovna přehnané bouřce, která mě asi na půl hodiny zahnala do jednoho z pořadatelských stanů. Byli jsme tam všichni namačkaní jak sardinky, ale já jsem byla naštěstí na okraji, kde na mě sice trochu pršelo, ale dalo se tam aspoň dýchat… Jinak byl koncert The Cranberries skvělý, protože zahráli snad všechny své hity, které znám, takže jsem si pobroukávala s nimi. :-)

V neděli jsem ještě plánovala, že se zajdu podívat alespoň na MIG21, ale vzhledem k ne zrovna přívětivému počasí jsem se už neposbírala, takže mě trochu mrzí, že jsem toho z té pestré nabídky neviděla/neslyšela víc, ale tak snad někdy příště…

Jak jsem psala výše, na Colours jsem byla poprvé, takže nemůžu srovnávat s předešlými ročníky, ale kdybych měla akci ohodnotit na stupnici od 1 do 10, tak bych dala 7. Dva body si nechávám jako manévrovací prostor na příští rok :-) a ten jeden strhávám za čekání na záchod před toitoikou - a když nad tím tak uvažuji, tak kromě deště to byl z Colours snad jediný negativní dojem za celý víkend! :-)

Na Počátku všeho byla hudba

Tak jsem přece jen neodolal a viděl Inception (ehm, Počátek). Musím uznat, že to bylo po všech stránkách promakané, ale asi bych si to užil víc, kdybych neznal Matrix (akční přestřelky v alternativní realitě, vysvětlování principů a nácvik akce pro "nováčka" v týmu a současně pro diváky a koneckonců i "rafinovaná" jména postav - tady konkrétně "architektka" Ariadne) a Solaris (rozervaný hrdina, kterého pronásleduje přízrak manželky, za jejíž smrt se cítí zodpovědný). Nolan prostě "jen" zručně zkombinoval prvky, které už se objevily někde jinde. Navíc mi připadá, že se některé z nich už začínají nebezpečně standardizovat - že by se z filmů s alternativní realitou stával samostatný žánr? =)

Trochu mě ale překvapilo, že si na webu lidé stěžují, že je film příliš složitý a že je tam spousta nejasností, protože kromě záměrně dvojznačného konce (to mi připomíná, že jsem na začátku ještě zapomněl zmínit Total Recall ;) byla celá struktura příběhu podaná jednoduše a co nejpřehledněji. Nakonec se z toho stala hlavně akční střílečka, což je ale asi nezbytné, pokud chcete natočit masový hit, a to se Nolanovi dokonale povedlo. Inception je natolik chytré, aby to většina diváků mohla ocenit, ale zase ne tak moc, aby je to odradilo. Tomu zbytku a Vladimíru Vlasákovi ani není rady a asi ani pomoci...

Mě ale všechny ty přestřelky až tak neuspokojily, takže mi nakonec připadá zajímavější přečíst si něco o autorských záměrech, hudbě a Johnny Marrovi...

Pán s kladivem

Nedávno jsem zaregistroval, že se pomalu blíží premiéra komiksového filmu Thor (ČSFD), a tak mě napadlo, že bych o něm mohl něco napsat. Něco hodně subjektivního, trochu nostalgického a pro neúčastněného čtenáře asi nudného, ale to je riziko podnikání…

Ne že bych od toho filmu čekal nějaký průlom do dějin kinematografie, ale v seznamu herců je několik docela známých a poměrně seriózních jmen a hlavně režisér Kenneth Branagh vypadá jako někdo, kdo by z toho mohl udělat svou další shakespearovskou adaptaci, takže jsem docela zvědavý, co se z toho vyvine…

Postava Thora už se sem kdysi (skoro ;) infiltrovala díky knížce Dlouhý temný čas svačiny duše Douglase Adamse a možná jsem se zmínil i o Amerických bozích Neila Gaimana, ale moje první setkání s Thorem je mnohem starší a odehrálo se na stránkách komiksu, který zůstává jedním z "významných milníků mého dětství". =)

No dobře, ta formulace je asi trochu nadnesená, protože ve skutečnosti znám jen jeden díl. A slovo „znám“ je vlastně taky trochu nepřesné, protože ten díl je celý v chorvatštině, což mi vždycky bránilo plně pochopit, co se tam přesně odehrává, ale nezabránilo mi to v tom, abych si ho oblíbil. =)

Licencovaný Thor (tedy vlastně „Tor“ ;) totiž v osmdesátých letech nepravidelně vycházel v jugoslávském komiksovém magazínu Stripoteka, který byl tehdy hlavním tahákem všech stánků s časopisy na Jadranu (a v mnoha případech následně i na blízkých tureckých záchodcích) a jeden díl se trefil i do jednoho ze dvou čísel, které jsem si přivezl z rodinné dovolené. Tím pádem byl uchráněn před rychlou smrti na zmiňovaných záchodcích, ale pro změnu po čase skončil ukrytý v nějaké krabici s dalšími artefakty osmdesátých let, kde setrval až do nedávného úklidu… Ale to bylo radosti ze shledání po letech! =)



Vyzbrojen získanými znalostmi, životními zkušenostmi a moderní technikou jsem se teď pokusil přeložit si, o čem se tam vlastně v bublinách mluví, ale v chorvatštině jsem za ta léta bohužel příliš nepokročil a překládáním pomocí Googlu se ukázalo jako příliš pracné, protože by bylo nutné nejdřív všechny texty opsat. Ono to sice vypadá, že komiksy neobsahují skoro žádný text, ale Thor (nebo přinejmenším tenhle díl) je dost ukecaný.

Pak mě napadlo, že dneska už je na webu skoro všechno, a zkusil jsem raději dohledat americký originál. Ani to nebylo až tak jednoduché, protože název dílu „Prošlost Asgarda“ nebyla úplně dostačující informace a hlavně neodpovídal originálu, ale nakonec jsem se díky jménům autorů v databázi Marvelu dobral seriálu The Mighty Thor (Vol 1) a konkrétně dílu č. 293 „The Twilight of Some Gods!“ (scénář Roy Thomas, tužka Keith Pollard, tuš Chic Stone, barva se do jugoslávské verze nevešla), který v USA vyšel v březnu 1980. Musím přiznat, že to bylo určité zklamání - je to prostě jeden řadový díl z mnoha (zhruba z pěti set), který je z historického hlediska zcela bezvýznamný a ani okrajově se nedostal do popisu děje komiksu na Wikipedii… A navíc se k němu dá všude na webu najít jen titulní stránka a synopse, ale celý scénář nebo dokonce komiks není nikde k nalezení, a tak jsem zůstal bezradně stát u zamčených dveří Thorova podvědomí (strana 9 ;) a vlastně u nich stojím dosud…



Ale jak jsem tam tak postával, tak jsem se začal trochu nudit, pak scanovat a čmárat ve Photoshopu a tohle mi z toho vylezlo…



Praktický význam je samozřejmě nulový, ale hudební remixy a coververze dělá kde kdo, tak proč to nezkusit i s komiksem. Navíc kdo by se takovými drobnostmi nechával omezovat v rozletu, když se jedná o ten "významný milník vlastního dětství"! =)

Hvězda z Wikipedie

Zdá se, že vlna tzv. nigerijských mailů v posledních měsících trochu zeslábla, ale na internetu už se rýsuje nová hrozba – levní fotbalisté z Wikipedie.

Polský fotbalový klub Zagłębie Lubin dostal od jakéhosi manažera nabídku, že by mohli jako volného hráče bez smlouvy získat guinejského reprezentanta jménem Sonny Doumbouya. Podle (přiloženého?) profilu na Wikipedii působil třeba v USA a v Chorvatsku, a tak ho Lubin pozval na nezávazné testy a postavil ho do přáteláku s Borussii Dortmund. Doumbouya ovšem předvedl takový výkon, že ho už po poločase vystřídali s tím, že o někoho takového nemají zájem.

Těžko říct, jestli se v jeho případě jedná jen o náhlý pokles formy nebo něco vážnějšího, protože když se podíváte na Wikipedii, tak tam o jeho profil zuří už delší dobu lítý boj. Zdá, že některé uvedené informace jsou „poněkud nadsazené“ a jiné „nepřesné“ a dají se od sebě jen těžko rozlišit - zvlášť když jeho údajné bývalé kluby nemají pořádné stránky nebo se o Doumbouyovi raději nikde nezmiňují.

Každopádně to vypadá, že Doumbouya zkusí štěstí zase někde jinde – třeba pod svým druhým jménem Sony Latige. A asi to tentokrát nebude v Polsku, kde se už dostatečně proslavil, takže doufám, že jsou české kluby ve střehu. =)

(zdroj: Sport.pl)

Contrast war

Tento týden jsem dostal do mailu link na další článek na téma "loudness war" a při jeho čtení jsem pocítil silnou touhu jeho autorovi něco sdělit. Ovšem "přispívat do diskuze mohou pouze přihlášení uživatelé", tak s tím budu budu zaclánět tady... =)

Ostatně o kompresi dynamiky už jsem dřív psal (tady a tady) a ten první článek mohl a měl končit srovnáním komprese dynamiky u zvuku a obrazu. Tak teď je možná vhodná chvíle to napravit...

Takže co mě vlastně otrávilo?

Oko je vnímavější než ucho, alespoň co se představivosti týká. Abychom vám přiblížili rozdíl mezi přirozenou krásou hudby a její zkreslenou a komprimovanou podobou, vypůjčili jsme si slavnou Monu Lisu Leonarda da Vinciho:



První obrázek je nezměněnou reprodukcí obrazu. Druhý obrázek byl vytvořen "kompresí" prvního, tj. změnou rozlišení na nižší. Do třetího obrázku je zaneseno "zkreslení". Myslím, že není potřeba k tomu něco dalšího dodávat. Už chápete, jaký paskvil nás nutí nahrávací společnosti poslouchat?

Tak tudy ne, pánové! Pokud si někdo myslí, že obrazovým ekvivalentem zvukové komprese dynamiky je datová komprese JPEG, tak by se do psaní podobného článku neměl vůbec pouštět. JPEG komprese sice taky má svůj zvukový ekvivalent, ale tím je formát MP3. To, co mělo být vidět na ukázkových příkladech, jsou funkce, které pracují s dynamikou barev - tedy funkce, které v grafických programech jmenují jas, kontrast, sytost, úrovně a podobně. Vůbec nejbližší analogie komprese dynamiky audia je funkce "křivky" nastavená tak, aby zvyšovala kontrast. Podobně jako u komprese dynamiky zvuku umožní, aby více vynikly "tišší" středové odstíny, ale "hlasitější" barvy na kraji dynamického rozsahu se slévají do jediného sytého odstínu.



(První obrázek je původní, druhý má pomocí křivek barevnosti kontrast lehce zvýšený a třetí ho má už trochu "přepálený".)

Ale pokud už mluvíme o analogii mezi obrazem a zvukem, tak co takhle srovnat i přístup posluchačů a diváků?

Připadá mi, že zatímco nářky o degradaci hudby vlivem komprese dynamiky nebo mp3 komprese jsou slyšet v podstatě neustále, tak grafici jsou (poměrně) v klidu. Nebo kdy jste naposledy slyšeli, že by si někdo stěžoval, že formát JPEG je pro losery a že uživatelé prohlížející si na webu JPEGy snižují kvalitu estetického vnímání? Nebo dokonce že by si někdo stěžoval, že někdo jiný zvýšil u fotky kontrast a tím diváka připravil o plnohodnotný zážitek z jejího vnímaní v celém jejím barevném dynamickém rozsahu? Nebo že jsou fotky v dnešních časopisech příliš barevné a že dřív mívaly přijemné pastelové odstíny, které tak neunavily oko diváka? =)

No dobře, na fotowebech se občas někdo takový najde, ale audiofilové jsou v tomhle nějak hlasitější. (Že by to bylo tím, že jsou zaměření na zvuk, kdežto výtvarná činnost je poměrně tichá a introvertní? =)

Tak či tak mi to připadá lehce absurdní, protože celý ten boj vychází z předpokladu, že před tím "masteringem" máme k dispozici nějaký ideální a naprosto dokonalý záznam reality (zvuku nebo hudby), což je samozřejmě nesmysl. Celý řetězec při vytváření záznamů je vždycky plný omezení – omezený dynamický rozsah má mikrofon, zesilovače, pásek nebo vinyl a s podobnými omezeními se potýká i objektiv, film, digitální senzory, monitory nebo fotopapír. Realitu prostě už z principu není možné zaznamenat bez nějakého zkreslení. A aby to nebylo málo, tak na konci celého řetězce jsou „konzumenti“ (lepší slovo, který by se dalo použít na obě oblasti, jsem nenašel), z nichž každý má oči a uši a každé z nich je trochu jinak citlivé a dokáže vnímat jen určitý frekvenční rozsah barev nebo zvuků a samozřejmě v různém dynamického rozsahu. Konzument tak bude vždy nevyhnutelně vnímat záznam jinak než ve skutečnosti, ale nikde není řečeno, že tu změnu bude vnímat jako zhoršení – tedy pokud se nejedná o militantního audiofila. ;)

Samozřejmě, nic se nemá přehánět (ano, touto kouzelnou větou si vytvářím pozice pro případný částečný ústup z dobytých pozic ;), ale jsem v tomhle bodě spíše optimista. O všem důležitém rozhodne vkus průměrného konzumenta, který tu hypotetickou "ideální kvalitu" sice do určité míry degraduje, ale nakonec se to stejně vždycky ustálí na nějaké úrovni, která ještě bude použitelná (koneckonců všechny fotky dnes taky nemají přepálený kontrast ;), takže by mi udělalo radost, kdyby se o té kompresi dynamiky přestalo psát jako konci světa, ale tuším, že to bych toho chtěl moc… =)

Rozvraceč z Těšína

Je víkend na začátku června, přibližně po dvou týdnech neprší, a tak jsem vyrazil na zahradu věnovat se drobným pracem. Počasí je ideální, ale trochu mi to kazí zvuk hulákajícího rádia, který se nese od sousedů přes neposekané pole. Ruda z Ostravy a jeho "Ostrává" - ehm, tedy "Ostrava". Nechtěl jsem o tom vůbec psát, ale už se to nedá ignorovat:

Těžkej Pokondr s ostravskou příchutí - to nám skutečně chybělo... ;) Z textu se myslím dalo vytěžit víc, ale jinak je to včetně klipu okopírované poměrně pečlivě, takže dejme tomu. Co ale naprosto nechápu, je refrén obsahující slova jako "nejskrejvám" a "dejchám", které na Ostravsku v této podobě tak nějak "nemají vybudovanou tradici". Nevím, jestli to autorům nedošlo nebo to má být obzvlášť rafinovaný humor, ale očekávám nejhorší - totiž že se to u nás i díky rádiím takhle rozšíří. Paradoxně tak písnička, která je (nebo má být) postavená na "ostravštině" přispívá k jazykové nivelizaci s "pražštinou". Takže komu tím prospějete?! =]

V poločase setkání po letech

Pokud si myslíte, že napsat reportáž z jednoho dvojkoncertu je otázkou pár desítek minut, tak tenhle text by vás z toho omylu mohl vyvést. Když si to člověk pěkně rozloží, tak mu to vydrží třeba i na měsíc naprosto nesoustředěného psaní... ;)

Ladí neladí
Pjoni & Ink Midget + WWW
15.4.2010 klub Garage, Ostrava - Martinov

Tenhle večer byl plný překvapení – organizátoři zřejmě usoudili, že na WWW se přijde podívat trochu více lidí, a tak se tentokrát pro změnu zase vybíralo vstupné (!) a hlavně tentokrát obsadili hlavní sál Garage s pódiem. Ovšem když jsem skoro přesně ve 20:00 pronikl dovnitř, tak jsem tradičně začal být trochu nervózní, protože plno ani zdaleka nebylo, ale pak zřejmě v rychlém sledu přijely na konečnou dvě tramvaje, ve dveřích se ukázaly některé povědomé tváře ostravského klubového publika a konečně se mohlo začít.



Pjoni & Ink Midget

Překombinovaný název slovenského projektu jsem původně povzneseně přehlédl jako širé rodné lány, ale den před koncertem jsem si přece jenom přečetl celou pozvánku a zjistil, že jsou to přejmenovaní slovenští pubescenti Tucan, kteří minule (sakra, ony už to jsou čtyři roky?!) zanechali v Ladí neladí silný dojem, a tak jsem byl zvědavý, jak se mezitím změnili.

No, změnili se dost! Rozhodně se nedá říct, že to je jen přejmenovaný Tucan, už proto, že chlapci teď prý vůbec nejsou skupina. Jak z nich později Mišo Kaščák vypáčil (ano, mluvení jim pořád moc nejde =) v debatě, tak teď většinou tvoří a vystupují každý zvlášť a společný „live-act“ pod kombinovaným jménem je spíše výjimkou. Mimochodem „Pjoni“ je prý odvozeno od „PJ Harvey a oni, tí ostatní“ a „Ink Midget“ je „atramentový mužíčok“ – bohužel toto zjištění Kaščákem („kúpte si všetci modrý atrament!“ =) otřáslo natolik, že už se neodvážil zjišťovat, jak se tam ten inkoust vloudil.

Hudebně už je to taky úplně jinde, protože prý asi nějak zlenivěli, takže bicí a cello už používají jen občas a stali se z nich elektroničtí čudlíkáři, kteří se během vystoupení zmítali za monitorem, aniž by bylo jasné, co tam vlastně provádějí. Co ovšem přetrvalo byla určitá „alternativnost“, která jim asi zabrání v tom, aby se v dohledné době nějak masové proslavili, ale na druhou stranu je zvukově přibližovala WWW. Navíc se nejednalo o klasické písničky a chlapci se neobtěžovali s nějakými přestávkami, takže se dalo jen těžko rozlišit, kdy skončil jeden track a začal druhý. V orientaci trochu pomáhal jen sporadický zpěv, který osciloval mezi neartikulovaným řevem a ne-vždy-zcela-ladící imitací Jónsího falsetu a byl pravděpodobně v angličtině, ale obávám se, že nikdo z přítomných nezachytil více než několik slov (texty jsou prý „také emo“ =).



Ostatně publikum velice dlouho spíš jen zvědavě zíralo, co se z toho všeho vyvine, ale časem se přece jenom chytlo, začalo se mírně vlnit a ve vhodných chvílích se snažilo tleskat, takže když chlapci dohráli a ustoupili na kraj pódia, tak to chvíli vypadalo, že si nejsou jistí, jestli by neměli přidávat, ale to už jim přispěchal na pomoc starostlivý „taťka“ Kaščák a odvedl je do bezpečí.



WWW

Po částečném vyklizení pódia nastoupili se svým alternativním hip-hopovým industriálem WWW. Od doby, co obnovili činnost, už toho dost odehráli, takže všechno podstatné vypadalo tak, jak jsem si pamatoval, a hlavně to šlapalo jako hodinky. Vlevo rapoval, křičel a beatboxoval Ondřej Anděra aka Sifon, který se čas od času věnoval i počítači a připojeným krabičkám, vpravo zpívala Milesa a zezadu všechno jistil DJ Brainy Thug(ggg ;), který občas přidával nějaké scratche a mezitím působil jako tanečník a hudební mim, který hraje na všechny možné nehmotné nástroje od air-guitar, přes housle až po pozoun.



Je zvláštní, že přestože se s trochou nadsázky dá říct, že WWW vystupují na half-playback, tak dokážou posluchače do té své instantní deprese vtáhnout. Publikum se kývalo do rytmu jako starý Brůna, přítomní hudební publicisté (Pavel Kučera a Honza Vedral) uznale (teda aspoň mi to tak připadalo ;) pokyvovali hlavami a opodál stojící Petr Fiala vypadal, že pečlivě sleduje texty a koncert mi utekl jako voda při povodni.



Beseda

Vůbec beseda byla hrozně nekonfliktní. Skoro jako rozhovory ve Vlastě. =) Novinář se ptá a umělec odhaluje své nitro a tvůrčí dílnu. ;) Ale bylo to docela zajímavé - aspoň pro mě.



Tak třeba jak funguje WWW uvnitř: Anděra samostatně dělá nějaké podklady a Typlt texty. Anděra ale občas potřebuje nějaké extra zvuky, takže pozve toho DJ (poprvé jsem slyšel jeho skutečné jméno, ale zapomněl jsem ho) a ten mu něco nascratchuje a nějak se to celé upraví. Pak se Anděra srazí s Typltem a dohadují se, jak by ten text měl podat, na co dát důraz a nakonec se pohádají. =) Pak se uklidní, dramaturgicky to rozeberou a Anděra to nějak předělá. No a pak přijde DJ a začne si stěžovat, že to celé zní hrozně nemoderně a že ten snare už se pět let nepoužívá a teď se na sudou dobu luská, tak se Anděra nechá obměkčit, zkusí to a když to podle něho funguje, tak to tam nechá. A pak přijde Typlt, poslechne si to a řekne, že se asi zbláznil. Zpěvačka a manželka v jedné osobě se příliš neangažuje, ale když je Anděra na pochybách, tak s ní konzultuje nějaké pracovní varianty.
Původně jsem měl dojem, že si do toho Anděra moc nenechá kecat a ona to není zase tak moc pravda. Hlavně ten DJ mě překvapil, protože scratchuje jenom občas, takže na koncertech vypadá leckdy trochu do počtu. ;)

(přepis z ICQ)



Idylu trochu rozčeřilo, když přišla řeč na postavení WWW na české hip-hopové scéně, protože "třeba Peťo Tázok slověnští hip-hopeři vůbec neberou". Sifon začal s tím, že to je celkem v pohodě, že se cítí jako normální součást scény a že takových 80% lidí je tak taky bere... ale že asi pro 30% (Typltovi se ten výpočet taky nezdál =) publika jsou nestravitelní a pokračoval výčtem toho, co už po nich na festivalech někdo hodil. =)

Největším překvapením besedy nakonec bylo hodnocení kluků slovenských ze strany WWW, že se jim to líbilo a že jsou vlastně na jejich vlně, takže by se rádi domluvili na nějaké společné koncerty v Česku i do budoucna. Tož to jsem zvědav...

Některé jistoty od dob Tucana ovšem přetrvaly, takže předpokládám, že televizní záznam skončí obligátní poznámkou, že pokud kluci dělají už dnes takové věci, tak bude zajímavé sledovat, kde budou za deset let. ;)

(kráceno, nedopsáno a zapomenuto z důvodu rekordního zpoždění a vleklé ztráty aktuálnosti)