Jedna stará hudební legeda, kterou už si asi úplně přesně nepamatuju, tvrdí, že když Depeche Mode začátkem devadesátých let poměrně radikálně změnili styl, tak to vyvolalo mezi skalními fanoušky takovou vlnu nesouhlasu, že si fanoušci celou novou desku nahráli znovu v aranžmá, která jim více vyhovovala. My jsme teď v případě The Bombers tak důslední nebyli a spokojili jsme se jen s jednou písničkou...
Představovali jsme si to spíš nějak takhle:
Sololit - Praděd (MP3 256 kbps / 7,4 MB)
Last.fm:
Praděd
(originál nahrálo hudební sdružení Jaromír 99 & The Bombers)
2008-07-04
2008-07-01
machine. Unexpectedly, I’d invented a time
Jedna z prvních "opravdových" desek, kterou jsem měl nahranou na kazetě, bylo Music for the Masses od Depeche Mode. Jenomže tohle album má poměrně netypickou délku, takže přesahovalo ještě kus na druhou stranu kazety a už se tam nevešla druhá regulérní deska. To způsobilo, že tam neznámý dobrodinec dohrál e.p. Martina L. Gorea (koho taky jiného, že? =) Counterfeit (čili Padělek), které se tam vešlo tak akorát.
Těžko říct, jestli to mám z odstupu brát jako projev svého vytvářejícího se vkusu nebo je to spíš přičina toho, jaký vkus mám teď, ale každopádně jsem si tu desku oblíbil a vydrželo mi to dodnes. Přitom si nejsem úplně jistý, proč jsem si ji oblíbil - zvukově je poplatná době a zní jako chudobnější příbuzný Music for the Masses (čeho taky jiného, že? =), aranžmá jsou navíc minimalistická a je všeobecně uznávaným faktem, že Gore je horší zpěvák než Gahan. Snad to bude tím, že Gore dokáže (na rozdíl od stadionového rockera Gahana) působit jako "upřímný elektronický písničkář" a nekazí mu to ani skutečnost, že se jedná o samé "padělky" (totiž cover-verze), k čemuž ovšem hodně přispělo to, že si tam vybral spíše méně známé písničky. Tedy z mého pohledu byly tehdy neznámé všechny a protože ta kazeta nebyla popsaná, tak mi taky poměrně dlouho trvalo, než jsem si všimnul, že tohle už není DM, ale někteří lidé si to myslí dodnes... =)
I tak mě ale překvapilo, když jsem na YouTube po mnoha letech narazil na tohle:
Prvních pár sekund jsem měl dojem, že se jedná o nějakou amatérskou cover-verzi, ale ve skutečnosti se jedná o zapomenutý originál zapomenutého zpěváka jménem Joe Crow. Myslím, že slovo "zapomenutý" si můžu dovolit, protože na Wikipedii je pod jménem Joe Crow jen nějaký indiánský aktivista. Na last.fm je situace o něco lepší - dá se tam najít obal desky Pillows & Prayers, ze které písnička pochází, a v Top Tracks taky názorný doklad toho, že ta písnička je vlastně to jediné, co z té desky ještě přežívá.
Náladu z nepovedeného pátrání mi ale naštěstí zvedly komentáře posluchačů z letošního roku:
Swazi: I know great talent when I hear it. I don't know heck about this artist, but my guess is that he can be big if he really really wants it.
cherryred: Your guess has come about 30 years too late.
Karl má pravdu - rozlišit v hudbě minulost od budoucnosti je čím dál tím těžší...
PS: Nadpis je minipovídka Alana Moorea z Wired.
Těžko říct, jestli to mám z odstupu brát jako projev svého vytvářejícího se vkusu nebo je to spíš přičina toho, jaký vkus mám teď, ale každopádně jsem si tu desku oblíbil a vydrželo mi to dodnes. Přitom si nejsem úplně jistý, proč jsem si ji oblíbil - zvukově je poplatná době a zní jako chudobnější příbuzný Music for the Masses (čeho taky jiného, že? =), aranžmá jsou navíc minimalistická a je všeobecně uznávaným faktem, že Gore je horší zpěvák než Gahan. Snad to bude tím, že Gore dokáže (na rozdíl od stadionového rockera Gahana) působit jako "upřímný elektronický písničkář" a nekazí mu to ani skutečnost, že se jedná o samé "padělky" (totiž cover-verze), k čemuž ovšem hodně přispělo to, že si tam vybral spíše méně známé písničky. Tedy z mého pohledu byly tehdy neznámé všechny a protože ta kazeta nebyla popsaná, tak mi taky poměrně dlouho trvalo, než jsem si všimnul, že tohle už není DM, ale někteří lidé si to myslí dodnes... =)
I tak mě ale překvapilo, když jsem na YouTube po mnoha letech narazil na tohle:
Prvních pár sekund jsem měl dojem, že se jedná o nějakou amatérskou cover-verzi, ale ve skutečnosti se jedná o zapomenutý originál zapomenutého zpěváka jménem Joe Crow. Myslím, že slovo "zapomenutý" si můžu dovolit, protože na Wikipedii je pod jménem Joe Crow jen nějaký indiánský aktivista. Na last.fm je situace o něco lepší - dá se tam najít obal desky Pillows & Prayers, ze které písnička pochází, a v Top Tracks taky názorný doklad toho, že ta písnička je vlastně to jediné, co z té desky ještě přežívá.
Náladu z nepovedeného pátrání mi ale naštěstí zvedly komentáře posluchačů z letošního roku:
Swazi: I know great talent when I hear it. I don't know heck about this artist, but my guess is that he can be big if he really really wants it.
cherryred: Your guess has come about 30 years too late.
Karl má pravdu - rozlišit v hudbě minulost od budoucnosti je čím dál tím těžší...
PS: Nadpis je minipovídka Alana Moorea z Wired.
2008-06-12
Jugoslávie v kostce
Protože už pár dní běží Euro, tak hudba momentálně trochu ustoupila do pozadí, ale ona si cestičku najde:
Trenér chorvatských fotbalistů Slaven Bilič se postavil proti kritice hudby, kterou v šatně pouští hráčům. Bývalý reprezentant byl kritizován za výběr ultranacionalistické kapely Thompson, která ve svých písních podle mnohých oslavuje fašistický režim, jenž v Chorvatsku vládl za druhé světové války.
"Je to pěkná písnička, která je o tom, jak je naše země krásná," řekl Bilič na adresu písně "Lijepa li si" - Jsi překrásné (Chorvatsko), kterou fotbalistům pustil po výhře 1:0 v úvodním duelu skupiny B nad Rakouskem. "Navíc to ani nebylo moje cédéčko, ale brankáře Stipeho Pletikosy," dodal kouč, sám nadšený rocker a kytarista kapely Rawbau, se kterou nahrál pro národní tým hymnu pro Euro.
Thompson patří v Chorvatsku k nejpopulárnějším skupinám, jméno si kapela dala podle slavného amerického samopalu. V minulosti dokonce měla kvůli svým nacionalistickým výrokům zákaz vstupu do Nizozemska a loni proti jejímu turné po USA protestovali američtí Židé.
(ukradeno z webu Týdne)
Zdá se, že mezi Chorvaty a Srby leží opravdu nepřekonatelná bariéra. Zatímco Chorvati se drží amerického Thompsonu, tak Goran Bregović (lehce neurčité národnosti, ale žijící u Bělehradu) nabídl ke zlidovění Kalašnikov. To jsou ty národní kulturní tradice. =)
...
Mimochodem Goran Bregović si údajně shodou okolností právě dnes dopoledne poranil páteř při pádu ze stromu (zřejmě už zrají třešně). Netuším, co to v takovém případě znamená, ale jeho stav je prý "stabilizovaný bez neurologických komplikací".
Trenér chorvatských fotbalistů Slaven Bilič se postavil proti kritice hudby, kterou v šatně pouští hráčům. Bývalý reprezentant byl kritizován za výběr ultranacionalistické kapely Thompson, která ve svých písních podle mnohých oslavuje fašistický režim, jenž v Chorvatsku vládl za druhé světové války.
"Je to pěkná písnička, která je o tom, jak je naše země krásná," řekl Bilič na adresu písně "Lijepa li si" - Jsi překrásné (Chorvatsko), kterou fotbalistům pustil po výhře 1:0 v úvodním duelu skupiny B nad Rakouskem. "Navíc to ani nebylo moje cédéčko, ale brankáře Stipeho Pletikosy," dodal kouč, sám nadšený rocker a kytarista kapely Rawbau, se kterou nahrál pro národní tým hymnu pro Euro.
Thompson patří v Chorvatsku k nejpopulárnějším skupinám, jméno si kapela dala podle slavného amerického samopalu. V minulosti dokonce měla kvůli svým nacionalistickým výrokům zákaz vstupu do Nizozemska a loni proti jejímu turné po USA protestovali američtí Židé.
(ukradeno z webu Týdne)
Zdá se, že mezi Chorvaty a Srby leží opravdu nepřekonatelná bariéra. Zatímco Chorvati se drží amerického Thompsonu, tak Goran Bregović (lehce neurčité národnosti, ale žijící u Bělehradu) nabídl ke zlidovění Kalašnikov. To jsou ty národní kulturní tradice. =)
...
Mimochodem Goran Bregović si údajně shodou okolností právě dnes dopoledne poranil páteř při pádu ze stromu (zřejmě už zrají třešně). Netuším, co to v takovém případě znamená, ale jeho stav je prý "stabilizovaný bez neurologických komplikací".
2008-06-06
Člověk, zahrada širá
Jedna z věcí, které mě dlouhodobě baví, je sledování vazeb nebo rozdílů mezi tím, co různí hudebníci hrají, a tím, co sami poslouchají. Mimo jiné se pak nabízí otázka, která z těch dvou věcí o jejich hudebním vkusu a vlastně i o nich samotných více vypovídá, ale na to asi neexistuje jednoznačná a všeobecně platná odpověď.
Tento týden jsem (samozřejmě na GoTV =) viděl výběr oblíbených klipů Ellen Allien (pár slov pro náhodné kolemjdoucí: german, electronic, minimal techno) a taky tam bylo pár věcí k zamyšlení:
Björk: Wonderlust
Coldplay: Speed of Sound ("Líbí se mi, že hrajou jako skupina.")
Thom Yorke: Harrowdown Hill ("Skvělý zpěvák. Ráda jsem mu udělala remix.")
Aphex Twin: Windowlicker (překvapivě téměř bez komentáře)
Metallica: Nothing Else Matters (Ale pustili jinou verzi, než čekala. =)
Squarepusher: Come on My Selector (taky no comment)
Portishead: Machine Gun ("Na tohle album jsme čekali deset let!")
Modeselector: Black Block
Massive Attack: Angel
Radiohead: Jigsaw Falling Into Place ("Ještě jednou Yorke.")
David Bowie: Heroes ("Můj hrdina. A možná i váš.")
Ellen Allien & Apparat: Way Out ("A nakonec něco mojeho." - O Apparatovi ani slovo. =)
Mimochodem Ellen to uváděla s německou pečlivostí - tvářila se vážně (a mluvila pomalu =) a skoro u všeho oznamovala, ze kterého alba písnička pochází a ve kterém roce vyšla. Je vidět, že elektronická hudba přitahuje technické typy. =) Ale jak je vidět, tak nejen je...
Tento týden jsem (samozřejmě na GoTV =) viděl výběr oblíbených klipů Ellen Allien (pár slov pro náhodné kolemjdoucí: german, electronic, minimal techno) a taky tam bylo pár věcí k zamyšlení:
Björk: Wonderlust
Coldplay: Speed of Sound ("Líbí se mi, že hrajou jako skupina.")
Thom Yorke: Harrowdown Hill ("Skvělý zpěvák. Ráda jsem mu udělala remix.")
Aphex Twin: Windowlicker (překvapivě téměř bez komentáře)
Metallica: Nothing Else Matters (Ale pustili jinou verzi, než čekala. =)
Squarepusher: Come on My Selector (taky no comment)
Portishead: Machine Gun ("Na tohle album jsme čekali deset let!")
Modeselector: Black Block
Massive Attack: Angel
Radiohead: Jigsaw Falling Into Place ("Ještě jednou Yorke.")
David Bowie: Heroes ("Můj hrdina. A možná i váš.")
Ellen Allien & Apparat: Way Out ("A nakonec něco mojeho." - O Apparatovi ani slovo. =)
Mimochodem Ellen to uváděla s německou pečlivostí - tvářila se vážně (a mluvila pomalu =) a skoro u všeho oznamovala, ze kterého alba písnička pochází a ve kterém roce vyšla. Je vidět, že elektronická hudba přitahuje technické typy. =) Ale jak je vidět, tak nejen je...
2008-05-23
Bobby McFerrin v Praze 16.5.2008
Ještě nikdy jsem nedala tolik peněz za lístek na jednoho interpreta, jako v tomto případě a tak jsem poněkud roztržitě a nedočkavě čekala v sedačce Kongresového sálu, až se na podiu objeví hlavní hvězda.
Koupila jsem lístky až na jeho druhý koncert. Na ten první, s hosty Danielem Bártou a Clarinet Factory, jsem nestihla koupit lístky. V hlavě se mi honily pochyby, zda-li se koncert povede a bude-li to tak spontánní a jedinečná hudební záležitost, jak se uvádí v propagačních letáčcích:
„Bobby McFerrin je hudební fenomén (..), svých neobyčejných hlasových schopností využívá k proměně v jednočlenný orchestr..Jeho základní devízou je ryzí entuziasmus. Bez ohledu na to, jaký typ hudby právě provozuje nebo sleduje, ponořuje se do ní zcela beze zbytku a vyzývá při tom svým nakažlivým úsměvem posluchače, aby si představení užívali stejně intenzivně jako on sám…“
Před lety jsem v televizi viděla záznam jeho koncertu, který pověst potvrzoval. Ale platí to ještě dnes?
Když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak s publikem, které mělo být součástí jeho improvizace, to zatím moc nadějně nevypadalo. Vpravo vedle mě seděl starší chlápek se škrobeným límečkem a zamračenou manželkou. Další lidé kolem se zdáli být uzavřeni do sebe, jako by ještě myslí v práci, v družném hovoru s PC nad problémy zákazníků.
Něco před osmou světla zhasla a na podium vkráčel a posléze usedl chlapecký sbor Boni Pueri. Hned vzápětí za nimi přišel Bobby - menší a hubený pán s prošedivělými dlouhými vlasy. S milým úsměvem nám krátce všem zamával, sedl si před sbor na skromnou židli, uvázal si vlasy do uzlu, napil se vody a začal zpívat.
O svých nesporných kvalitách muzikantských i pěveckých publikum přesvědčil hned během prvních dvou skladeb, kdy při, pro něj typického, bušení do hrudi rukou, zazpíval sám. Ve třetí písni zapojil publikum sedící za ním na podiu.
V téhle chvíli mi přišlo líto, že naši část publika ke zpěvu nevyužil. Nejspíše jsem nebyla sama, kdo tento pocit měl, protože jakmile nás vyzval ke zpěvu v další písni, setkal se s početnou hlasovou odezvou, do které pohotově vkládal svoje hudební nápady.
Nálada v sále se, díky jeho citlivé práci s publikem, úplně uvolnila. Bobby rozděloval sál na půlky, každé části zadal jiný popěvek a různě je kombinoval. Jindy zase chtěl, abychom po něm opakovali dlouhý hudební motiv, takže vznikl docela směšný paskvil, ale on trval na opakování tak dlouho, až celý motiv zazněl skoro jak měl.Všichni jsme si pak radostně zatleskali. Jeho hravost dokonce vyburcovala i mého „límečkového“ souseda k podupávání nohou do rytmu, brumlání pod nosem a jeho partnerku k několika upřímným úsměvům na rtech!
V závěru vystoupení sešel do první řady a jak bývá jeho zvykem, oslovil jednotlivé diváky, aby mu zpívali jím přezpívaný motiv a on do něj improvizoval. Vzniklo tak několik krásných povedených i nepovedených, ale určitě zajímavých momentů.
Milý okamžik přišel, když vyzval divačku, aby tančila na jeho zpěv, co ji napadne. A pak spolu hlasově pohybově navzájem improvizovali.
Kromě diváků si Bobby zazpíval i s hosty. V tomto směru jej předcházela pověst, že zásadně předem nezkouší a oddává se volné improvizaci. Což ovšem může být ošemetné právě pro hosty, kteří nejsou dostatečně pohotoví. Právě u vystoupení s violoncellovým duem Tara Fuki se tato skutečnost projevila. Dámy jakoby se uzavřely do sebe, zahrály striktně, co znaly a nevnikl prakticky žádný prostor pro jejich hostitele, aby se mohl projevit. Na druhé straně se ukázalo, jak je zpěvák inteligentní: i když se mohl jako hlavní hvězda více prosazovat a vydupat si prostor, nevstupoval do jejich prostoru s improvizací (zvolil hlasovou modulaci flétny) za každou cenu. Vzniklo tak sice jen pár, ale velmi silných momentů.
Svojí spontánností asi zaskočil i chlapce z Boni Pueri, když je rozdělil na 3 skupinky a předzpíval jim stejný motiv o pár tonů od sebe. Sbor ale nakonec docela rychle zareagoval a společně tak vytvořili nádherný trojhlas do kterého Bobby zazpíval. Osobně se mi líbil více než slavná Ave Maria, kterou se kluci asi předem naučili sami a Bobby do ní brumlal svoji velmi známou hlasovou verzi doprovodu.
Jak má hudební spolupráce osobností vypadat předvedla až Ridina Ahmed. Tato, pro mě do té doby neznámá, zpěvačka se silným zajímavým hlasem, svým výkonem potvrdila, že si označení – „Bobbina McFerrinová – od Milana Tesaře v Reflexu určitě zaslouží . Pomocí elektronického opakovače tvořila hlasové linky, do kterých improvizovala nové hudební nápady. Byla mnohem interaktivnější než Tara Fuki a Bobbymu poskytla dostatek prostoru. Jejich hlasy se tak vzájemně nápaditě prolínaly a tvořili krásný křehký a přesto velice silný celek, což diváci ocenili velmi dlouhým hlasitým potleskem.
Musím říct, že propagační letáček nelhal. Bobby už sice nelítal po podiu jako střela na koncertě před 20-ti lety, ale zachoval si hravost a pohotovost v nových situacích, vzniklých při interakci s publikem i hosty. Je to opravdu obdivuhodné, po tolika letech koncertování , zachovat si takovou přirozenost. To je dar opravdových osobností. Jsem ráda, že jsem byla u toho!..:-)
Koupila jsem lístky až na jeho druhý koncert. Na ten první, s hosty Danielem Bártou a Clarinet Factory, jsem nestihla koupit lístky. V hlavě se mi honily pochyby, zda-li se koncert povede a bude-li to tak spontánní a jedinečná hudební záležitost, jak se uvádí v propagačních letáčcích:
„Bobby McFerrin je hudební fenomén (..), svých neobyčejných hlasových schopností využívá k proměně v jednočlenný orchestr..Jeho základní devízou je ryzí entuziasmus. Bez ohledu na to, jaký typ hudby právě provozuje nebo sleduje, ponořuje se do ní zcela beze zbytku a vyzývá při tom svým nakažlivým úsměvem posluchače, aby si představení užívali stejně intenzivně jako on sám…“
Před lety jsem v televizi viděla záznam jeho koncertu, který pověst potvrzoval. Ale platí to ještě dnes?
Když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak s publikem, které mělo být součástí jeho improvizace, to zatím moc nadějně nevypadalo. Vpravo vedle mě seděl starší chlápek se škrobeným límečkem a zamračenou manželkou. Další lidé kolem se zdáli být uzavřeni do sebe, jako by ještě myslí v práci, v družném hovoru s PC nad problémy zákazníků.
Něco před osmou světla zhasla a na podium vkráčel a posléze usedl chlapecký sbor Boni Pueri. Hned vzápětí za nimi přišel Bobby - menší a hubený pán s prošedivělými dlouhými vlasy. S milým úsměvem nám krátce všem zamával, sedl si před sbor na skromnou židli, uvázal si vlasy do uzlu, napil se vody a začal zpívat.
O svých nesporných kvalitách muzikantských i pěveckých publikum přesvědčil hned během prvních dvou skladeb, kdy při, pro něj typického, bušení do hrudi rukou, zazpíval sám. Ve třetí písni zapojil publikum sedící za ním na podiu.
V téhle chvíli mi přišlo líto, že naši část publika ke zpěvu nevyužil. Nejspíše jsem nebyla sama, kdo tento pocit měl, protože jakmile nás vyzval ke zpěvu v další písni, setkal se s početnou hlasovou odezvou, do které pohotově vkládal svoje hudební nápady.
Nálada v sále se, díky jeho citlivé práci s publikem, úplně uvolnila. Bobby rozděloval sál na půlky, každé části zadal jiný popěvek a různě je kombinoval. Jindy zase chtěl, abychom po něm opakovali dlouhý hudební motiv, takže vznikl docela směšný paskvil, ale on trval na opakování tak dlouho, až celý motiv zazněl skoro jak měl.Všichni jsme si pak radostně zatleskali. Jeho hravost dokonce vyburcovala i mého „límečkového“ souseda k podupávání nohou do rytmu, brumlání pod nosem a jeho partnerku k několika upřímným úsměvům na rtech!
V závěru vystoupení sešel do první řady a jak bývá jeho zvykem, oslovil jednotlivé diváky, aby mu zpívali jím přezpívaný motiv a on do něj improvizoval. Vzniklo tak několik krásných povedených i nepovedených, ale určitě zajímavých momentů.
Milý okamžik přišel, když vyzval divačku, aby tančila na jeho zpěv, co ji napadne. A pak spolu hlasově pohybově navzájem improvizovali.
Kromě diváků si Bobby zazpíval i s hosty. V tomto směru jej předcházela pověst, že zásadně předem nezkouší a oddává se volné improvizaci. Což ovšem může být ošemetné právě pro hosty, kteří nejsou dostatečně pohotoví. Právě u vystoupení s violoncellovým duem Tara Fuki se tato skutečnost projevila. Dámy jakoby se uzavřely do sebe, zahrály striktně, co znaly a nevnikl prakticky žádný prostor pro jejich hostitele, aby se mohl projevit. Na druhé straně se ukázalo, jak je zpěvák inteligentní: i když se mohl jako hlavní hvězda více prosazovat a vydupat si prostor, nevstupoval do jejich prostoru s improvizací (zvolil hlasovou modulaci flétny) za každou cenu. Vzniklo tak sice jen pár, ale velmi silných momentů.
Svojí spontánností asi zaskočil i chlapce z Boni Pueri, když je rozdělil na 3 skupinky a předzpíval jim stejný motiv o pár tonů od sebe. Sbor ale nakonec docela rychle zareagoval a společně tak vytvořili nádherný trojhlas do kterého Bobby zazpíval. Osobně se mi líbil více než slavná Ave Maria, kterou se kluci asi předem naučili sami a Bobby do ní brumlal svoji velmi známou hlasovou verzi doprovodu.
Jak má hudební spolupráce osobností vypadat předvedla až Ridina Ahmed. Tato, pro mě do té doby neznámá, zpěvačka se silným zajímavým hlasem, svým výkonem potvrdila, že si označení – „Bobbina McFerrinová – od Milana Tesaře v Reflexu určitě zaslouží . Pomocí elektronického opakovače tvořila hlasové linky, do kterých improvizovala nové hudební nápady. Byla mnohem interaktivnější než Tara Fuki a Bobbymu poskytla dostatek prostoru. Jejich hlasy se tak vzájemně nápaditě prolínaly a tvořili krásný křehký a přesto velice silný celek, což diváci ocenili velmi dlouhým hlasitým potleskem.
Musím říct, že propagační letáček nelhal. Bobby už sice nelítal po podiu jako střela na koncertě před 20-ti lety, ale zachoval si hravost a pohotovost v nových situacích, vzniklých při interakci s publikem i hosty. Je to opravdu obdivuhodné, po tolika letech koncertování , zachovat si takovou přirozenost. To je dar opravdových osobností. Jsem ráda, že jsem byla u toho!..:-)
2008-04-21
Bez paybacku rovnou za losem
Když jsem si teď v souvislosti s natáčením Ladí neladí stěžoval na bídnou propagaci ČT, tak mě ještě napadlo, jestli vůbec nějací diváci zaregistrovali dvanáct dílů pořadu Abbey Road: Live (český slogan pořadu zní "bez playbacku rovnou za nosem"). Vysílá se teď každou sobotu kolem 13:45 na ČT2 a jsou to živé (ovšem "plugged") nahrávky pořízené ve slavném studiu. Vždy vystoupí tři interpreti po třech písničkách, ale je to docela zajímavé sledovat bez ohledu na to, kdo zrovna v konkrétním pořadu hraje.
Kvalitu promo materiálů, které ČT poskytuje na svém webu, ale raději ponechávám bez komentáře.
Zatím odvysíláno:
1. Paul Simon, Corinne Bailey Rae a Primal Screen (sic!)
2. Kasabian, David (sic!) Albarn (ve skutečnosti The Good, the Bad and the Queen), Tony Allen
3. Jamiroquai, Damon (sic!) Rice a Goo Goo Dolls
Před námi je ještě:
4. Dr. John, Leann Rimes a Massive Attack
5. The Feeling, Gnarls Barkley a The Killers
???
Zde informace na webu ČT zatím končí...
Kvalitu promo materiálů, které ČT poskytuje na svém webu, ale raději ponechávám bez komentáře.
Zatím odvysíláno:
1. Paul Simon, Corinne Bailey Rae a Primal Screen (sic!)
2. Kasabian, David (sic!) Albarn (ve skutečnosti The Good, the Bad and the Queen), Tony Allen
3. Jamiroquai, Damon (sic!) Rice a Goo Goo Dolls
Před námi je ještě:
4. Dr. John, Leann Rimes a Massive Attack
5. The Feeling, Gnarls Barkley a The Killers
???
Zde informace na webu ČT zatím končí...
2008-04-19
Hliník je stále nepřítomen
Dano Heriban Trio + Cartonnage (Ladí neladí) @ Fabric Ostrava 10.4.2008
Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.
Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.
Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.
Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.
Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.
Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.
Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.
Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.
Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!
Možná bych měl zmínit, že Dano Heriban Trio (údajně v důsledku nemoci) dorazilo pouze v počtu jednoho člena a měli jsme zřejmě velké štěstí, že tím jedním členem byl právě Dano Heriban. Když se tenhle křehce působící písničkář choulil nad svými klávesami (nejčastěji se zvukem rhodes nebo piána) a zpíval povětšinou zadumané a místy až nesnesitelně procítěné texty, tak mi připadalo, že měří tak metr šedesát, ale později při krátkém setkání u baru jsem zjistil, že je vyšší než já. Nemám tušení, jak na pódiu docílil toho zmenšení o třicet centimetru, ale o tom psát nechci.
Cartonnage působili na pódiu naopak celkem suverénně, což bylo trochu překvapivé hlavně vzhledem k tomu, že údajně hráli teprve svůj druhý koncert v aktuální sestavě. Problém byl ovšem v tom, že to živě znělo jako zvuková stěna plná kytar (tedy minimálně u pódia, kde jsem stál), takže k lehounkému zvuku jejich studiových nahrávek to mělo sakra daleko. Trochu mě taky překvapil poměrně vysoký průměrný věk členů, který se zřejmě blíží hodnotě 2 EF (ewafarna - základní věková jednotka pubertálního idolu), což asi bude v daném žánru trochu handicap, ale o tom taky psát nechci.
Debata byla tentokrát o dost jiná než obvykle. Někomu ze štábu zřejmě připadalo, že by bylo dobré diskutovat i o něčem jiném, než jsou samotné vystupující skupiny, a tak byli tentokrát kromě obvyklých publicistu, kterým vévodil Vojtěch Kamenná-tvář-za-černými-brýlemi Lindaur, pozváni i zástupci různých typů hudebních vydavatelství (Libor Lisý za Escape/EMI, Šina a Dano Salontay neboli Longital za Slnko Records a Milan Páleš za Indies), a tak se diskutovalo ještě víc zeširoka a ještě povrchněji než obvykle. A protože monoho témat, diskutérová smrt, tak někteří z hostů byli nakonec rádi aspoň za to, že se dostali ke slovu alespoň jednou za večer. Ale o tom nebudu psát už vůbec, i když by opravdu bylo co komentovat.
Nutně totiž musím napsat o tom, že už mi leze na nervy, že si na Ladí neladí musím zaplatit vstupné (konkrétně 80 Kč), a pak se ještě celý večer stresovat jako profesionální publikum, protože pod pódiem se kriticky nedostává lidí, takže každý z nemnohých diváků je pod televizním drobnohledem a kroužící kameramani mu svou přítomností neustále připomínají, že musí být na pozoru, pečlivě sledovat dění na pódiu a ve vhodných chvílích co nejhlasitěji tleskat, aby to nevypadalo, že je klub téměř prázdný, jak tomu ve skutečnosti je. Není se co divit, že se pak ta hrstka diváků snaží postavit co nejdál od pódia a v takových chvílích je mi vystupujících skutečně líto.
Opravdu nerozumím tomu, jak je možné natáčet hudební pořad pro televizi a nemít dost publika. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že v Ladí neladí vystupují spíše méně známé nebo začínající skupiny, takže se tam prostě velké publikum ani nedá očekávat, ale to mi jako argument nestačí.
Když se koná jakýkoliv trochu významnější koncert, tak je vždy provořadou snahou organizátorů udělat mu propagaci a jedním z hlavních prostředků je dostat se do televize, pustit tam nějaké ukázky, vystupující vychválit a natlouct do diváků místo a termín. Vzhledem k tomu, že v televizi nepracuju, tak nevím, na základě čeho se podobné propagační akce do vysílaní dostávají (jen výměnou za lístky do soutěží nebo se to platí jako inzerce?), ale každopádně bych očekával, že když něco takového bude pořádat sama televize (byť jen ostravská), tak že bude mít možnost udělat si na to bezplatně dostatečnou propagaci. Když už ne kvůli zisku, který ji zřejmě nutně nezajímá, tak přinejmenším proto, aby to pak na místě nepůsobilo trapně.
Ze záhadných důvodů tohle u Ladí neladí nefunguje. Možná, že se objeví nějaká letmá zmínka o natáčení v ranních a dopoledních pořadech, ale ty nesleduju a řekl bych, že sledovanost potenciálního cílového publika taky nebude valná, protože většina studentů bývá ráno a dopoledne ve škole a ti, co tam nejsou, v tu dobu ještě dospávají předchozí noc. Já jsem každopádně ještě nikdy v televizi pozvánku na natáčení Ladí neladí na vlastní oči neviděl, takže je zřejmě něco špatně.
Články a zprávy na webu jsou fajn (ovšem Google vrací celkem pouze 8 hitů), ale myslím, že právě u méně známých interperetů mají menší dopad, protože v případě méně známého jména si ten článek taky přečte méně lidí.
Donedávna alespoň fungovalo to, že se před natáčením po Ostravě vylepovaly plakáty, ale tentokrát jsem si nevšimnul ani toho a rezignace pořadatelů dokonce došla tak daleko, že ve vylepeném měsíčním programu pořádajícího klubu Parník (tím, že že natáčí v klubu Fabric, se nenechte plést =) bylo u data 10.4. uvedeno jen "Ladí neladí" a jména vystupujících úplně chyběla. Takhle si dostatečnou propagaci opravdu nepředstavuju!
2008-04-05
Rock úleťáků
Protože přinejmenším od začátku roku se (nejen) tady projevuje blogovací krize, tak mě napadlo, že bych to tu mohl oživit kopírováním náhodných textů z Wikipedie.
Brütal Legend follows the story of Eddie Riggs (voiced by Jack Black and named for Eddie the Head, the mascot of Iron Maiden, and Derek Riggs, the artist who created him), who is living as a roadie for a Heavy Metal band. The game begins one night before a gig. As Riggs is tuning a guitar, an accident happens and he starts to bleed, his blood dripping onto his cursed belt buckle, which bears a strong resemblance to Motörhead's Snaggletooth emblem. Before he knows it, the beast on his buckle has come alive and transported him into a Heavy Metal and Nordic fantasy inspired alternate history where demons have enslaved humanity.
After escaping the Temple of Ormagöden, where he first appears in the Heavy Metal past, Eddie meets Ophelia, a love interest likened to the same character from Shakespeare's Hamlet. Ophelia is soon severely injured and Riggs must climb a mystical mountain to do battle with a motorcycle driving bass guitarist (voiced by Motörhead's Lemmy), called the Kill Master (reference to Lemmy's last name Kilmister)-- an ironic name for a guy whose riffs are said to heal wounds. Eddie will also meet Lita Halford (a double-reference to Lita Ford and Rob Halford) and her younger brother, Lars (probably named after Lars Ulrich), who help Eddie and Ophelia start a resistance movement against Lord Dolivicus, his Glam metal minion, General Lionwhyte (voiced by Rob Halford and a reference to the band White Lion), whose hair is so luscious, he uses it to fly (maybe an ironic reference to Halford's baldness), and their legions of demons to free the world.
No dobře, úplně náhodná volba to nebyla. Ve skutečnosti mě po delší době napadlo se mrknout, co nového dělá Tim Schafer. Na Wikipedii se o něm dočtete ledacos, ale asi si neuděláte dostatečně přesnou představu o jeho smyslu pro humor. To byste museli přečíst spíš jeho firemní blog, kde z neznámých důvodů nepíše o tom, na čem jeho firma Double Fine pracuje, ale třeba o tom, jak několik týdnů hrdinně vzdoroval nájezdům myši, která se jim vetřela do kanceláře, a když ji konečně ulovil do pasti, tak se ji pokusil vydražit na eBay, kde mu to nepochopitelně zatrhli.
Jeho nejznámější (aspoň podle mě) hra je ovšem pro změnu docela vážná stylová pocta filmům noir Grim Fandango (letos má 10 let), do které se mu povedlo zamíchat tolik nesourodých motivů, až zrak přecházel.
Jak to tak vypadá, tak Brütal Legend nebude hra, která by omráčila nějakým novátorským herním systémem (a pochybuju, že si ji kdy zahraju), ale ten výše uvedený popis přeplněný vysvětlivkami a jmény "rockových legend" napovídá, že Schafera jeho humor neopustil a to je dobře.
Brütal Legend follows the story of Eddie Riggs (voiced by Jack Black and named for Eddie the Head, the mascot of Iron Maiden, and Derek Riggs, the artist who created him), who is living as a roadie for a Heavy Metal band. The game begins one night before a gig. As Riggs is tuning a guitar, an accident happens and he starts to bleed, his blood dripping onto his cursed belt buckle, which bears a strong resemblance to Motörhead's Snaggletooth emblem. Before he knows it, the beast on his buckle has come alive and transported him into a Heavy Metal and Nordic fantasy inspired alternate history where demons have enslaved humanity.
After escaping the Temple of Ormagöden, where he first appears in the Heavy Metal past, Eddie meets Ophelia, a love interest likened to the same character from Shakespeare's Hamlet. Ophelia is soon severely injured and Riggs must climb a mystical mountain to do battle with a motorcycle driving bass guitarist (voiced by Motörhead's Lemmy), called the Kill Master (reference to Lemmy's last name Kilmister)-- an ironic name for a guy whose riffs are said to heal wounds. Eddie will also meet Lita Halford (a double-reference to Lita Ford and Rob Halford) and her younger brother, Lars (probably named after Lars Ulrich), who help Eddie and Ophelia start a resistance movement against Lord Dolivicus, his Glam metal minion, General Lionwhyte (voiced by Rob Halford and a reference to the band White Lion), whose hair is so luscious, he uses it to fly (maybe an ironic reference to Halford's baldness), and their legions of demons to free the world.
No dobře, úplně náhodná volba to nebyla. Ve skutečnosti mě po delší době napadlo se mrknout, co nového dělá Tim Schafer. Na Wikipedii se o něm dočtete ledacos, ale asi si neuděláte dostatečně přesnou představu o jeho smyslu pro humor. To byste museli přečíst spíš jeho firemní blog, kde z neznámých důvodů nepíše o tom, na čem jeho firma Double Fine pracuje, ale třeba o tom, jak několik týdnů hrdinně vzdoroval nájezdům myši, která se jim vetřela do kanceláře, a když ji konečně ulovil do pasti, tak se ji pokusil vydražit na eBay, kde mu to nepochopitelně zatrhli.
Jeho nejznámější (aspoň podle mě) hra je ovšem pro změnu docela vážná stylová pocta filmům noir Grim Fandango (letos má 10 let), do které se mu povedlo zamíchat tolik nesourodých motivů, až zrak přecházel.
Jak to tak vypadá, tak Brütal Legend nebude hra, která by omráčila nějakým novátorským herním systémem (a pochybuju, že si ji kdy zahraju), ale ten výše uvedený popis přeplněný vysvětlivkami a jmény "rockových legend" napovídá, že Schafera jeho humor neopustil a to je dobře.
2008-02-19
Nu! Nu! Nu!
NuOva vol.3 @ Templ Ostrava 13.12.2008
O divných věcech se většinou píše dobře, protože se autor může rozmáchnout a uplatnit svůj břitký humor (často i v případě, že ho vůbec nemá), a musím říct, že NuOva (dešifrovali jste?) číslo 3 o to přímo prosí, ale na druhou stranu je mi hodně sympatické, že v Ostravě něco takhle šíleného koná, takže se pokusím svou ironii ovládat.
Předchozí dva podobné koncerty jsem minul, takže jsem úplně přesně nevěděl, co mám čekat, a čekali jsem opravdu poměrně dlouho.
Koncertní část programu zahájila dvojice I Love 69 Popgeju až kolem 21:30. Když kolem nás mířili k pódiu, tak jsem od nich zaslechl větu "dneska to musí být pořádný punk", a musím říct, že to splnili jak nasazením, tak odpovídajícím hudebním výkonem - intonace se na pódium neodvážila a rytmus kolísal, ale bylo to dostatečně úderné a jednoduché k tomu, aby hlouček pod pódiem nadšeně poskakoval do rytmů hrnoucích se z notebooku. Doširoka rozkročený klávesák v tričku, které mi připomínalo dobu, kdy jsem chodil na základku, působil vcelku normálně, ale to bohatě vynahrazoval zpěvák (podle uvážení doplňte úvozovky), který měl na sobě jen velmi těsné trenýrky (model MS ve fotbale 1982), za kterými měl zastrčený umělohmotný stojánek (či co) použitelný taktéž jako falický symbol, a na krku na řetězu pověšené CD, kterým se párkrát pokusil točit, ale příliš se mu to nedařilo. Ono se vůbec nedařilo víc věcí, ale tomu se nedalo než shovívavě usmívat. Ledasčím to přípomínalo My Name Is Ann!, ale naštěstí se nám nikdo nesnažil namluvit, že je to jen povrchní slupka, která ukrývá komplikovaný umělecký počin. Zpěvu nebylo moc rozumět, ale občas jsem zachytil nějaké krátké slogany jako "mozek utek" a mezi písničkami se ozývaly rozpačitě podávané pokyny jako "pojď k nám blíž, holčičko, sem dopředu". Celý koncert pak zpěvák (to už byl jen ve slipech) poměrně výstižně ukončil slovy: "To je všecko, děte do prdele." Pak se trochu zamyslel, a trochu smířlivěji dodal: "Čau - a děte do prdele."
Následující Cassete proti tomu působili až podezřele normálně a zakřiknutě - totiž jako asi jako milenecký pár z filozofické fakulty, který v životě neslyšel nic jiného, než desky Depeche Mode od A Broken Frame po Violator (i barva oblečení souhlasila), a nu-rave to nebylo ani náhodou. Posmutnělou náladou by připomínali nejspíš Načevu nebo Khoibu, ale za předpokladu, že by uvedení směli používat jen syntezátorové rejstříky Front 242 z roku 1991. Podle skoro všech běžně hodnotitelných měřítek (hudba, instrumentální výkony - kromě kláves došlo i na kytaru a malou sadu bicích, zpěv, texty) byli z účinkujících toho večera nejlepší a nejsympatičtější, ale připadalo mi, že ohlas u publika byl o něco slabší, čemuž se ovšem po taneční zběsilosti IL69PG nedalo divit.
Posledních vystupujícím byl polský host Deuce, který vstoupil na pódium s elegancí a sebevědomím Davida Brenta (tj. Ricky Gervaise) v The Office (oblek, bradka, postava, vypravečský talent). Postavil se za svůj notebook, chopil se mikrofonu, kliknul a rozjel své techno karaoke. Protože/Přestože nu-rave prý neexistuje, tak jsem si skoro jistý, že tohle nu-rave taky nebylo, protože hudba zněla spíš jako starší tracky Scootera, ale Deuce do toho hodně zpíval (až na jednu polskou výjimku anglicky). Hodně přiližně by se dal přirovnat k Jamie Lidellovi s tím rozdílem, že Lidell je proslulý tím, že zpívá dobře. Jinak to ovšem na pódiu pořádně rozjel, takže už asi při třetí písničce si sundal sako a odhalil nátělník, který pravděpodobně ukradl ze šatníku dědovi Homolkovi. Mezi písničkami se trochu nečekaně pouštěl do komentářů, které téměř vždy zahajoval slovy "nas-leduJIci pěsNIČka jest o", aby pak ve svém vyprávění plynule přešel do polštiny, což ale asi nikomu v klubu nevadilo. Celé vystoupení působilo dost vtipně, ale nejsem si úplně jistý, nakolik to bylo záměrné.
Dohromady to byl (roz)hodně (po)divný a nevyvážený večer, ale jsem fakt zvědavý, co se z toho do budoucna vyvine - něco takového v Ostravě donedávna opravdu chybělo. Nebo to jen nebylo vidět?
(Na pár fotek, se kterými nemám (sk6r6) nic společného, se můžete podívat na ov-kluby.net.)
O divných věcech se většinou píše dobře, protože se autor může rozmáchnout a uplatnit svůj břitký humor (často i v případě, že ho vůbec nemá), a musím říct, že NuOva (dešifrovali jste?) číslo 3 o to přímo prosí, ale na druhou stranu je mi hodně sympatické, že v Ostravě něco takhle šíleného koná, takže se pokusím svou ironii ovládat.
Předchozí dva podobné koncerty jsem minul, takže jsem úplně přesně nevěděl, co mám čekat, a čekali jsem opravdu poměrně dlouho.
Koncertní část programu zahájila dvojice I Love 69 Popgeju až kolem 21:30. Když kolem nás mířili k pódiu, tak jsem od nich zaslechl větu "dneska to musí být pořádný punk", a musím říct, že to splnili jak nasazením, tak odpovídajícím hudebním výkonem - intonace se na pódium neodvážila a rytmus kolísal, ale bylo to dostatečně úderné a jednoduché k tomu, aby hlouček pod pódiem nadšeně poskakoval do rytmů hrnoucích se z notebooku. Doširoka rozkročený klávesák v tričku, které mi připomínalo dobu, kdy jsem chodil na základku, působil vcelku normálně, ale to bohatě vynahrazoval zpěvák (podle uvážení doplňte úvozovky), který měl na sobě jen velmi těsné trenýrky (model MS ve fotbale 1982), za kterými měl zastrčený umělohmotný stojánek (či co) použitelný taktéž jako falický symbol, a na krku na řetězu pověšené CD, kterým se párkrát pokusil točit, ale příliš se mu to nedařilo. Ono se vůbec nedařilo víc věcí, ale tomu se nedalo než shovívavě usmívat. Ledasčím to přípomínalo My Name Is Ann!, ale naštěstí se nám nikdo nesnažil namluvit, že je to jen povrchní slupka, která ukrývá komplikovaný umělecký počin. Zpěvu nebylo moc rozumět, ale občas jsem zachytil nějaké krátké slogany jako "mozek utek" a mezi písničkami se ozývaly rozpačitě podávané pokyny jako "pojď k nám blíž, holčičko, sem dopředu". Celý koncert pak zpěvák (to už byl jen ve slipech) poměrně výstižně ukončil slovy: "To je všecko, děte do prdele." Pak se trochu zamyslel, a trochu smířlivěji dodal: "Čau - a děte do prdele."
Následující Cassete proti tomu působili až podezřele normálně a zakřiknutě - totiž jako asi jako milenecký pár z filozofické fakulty, který v životě neslyšel nic jiného, než desky Depeche Mode od A Broken Frame po Violator (i barva oblečení souhlasila), a nu-rave to nebylo ani náhodou. Posmutnělou náladou by připomínali nejspíš Načevu nebo Khoibu, ale za předpokladu, že by uvedení směli používat jen syntezátorové rejstříky Front 242 z roku 1991. Podle skoro všech běžně hodnotitelných měřítek (hudba, instrumentální výkony - kromě kláves došlo i na kytaru a malou sadu bicích, zpěv, texty) byli z účinkujících toho večera nejlepší a nejsympatičtější, ale připadalo mi, že ohlas u publika byl o něco slabší, čemuž se ovšem po taneční zběsilosti IL69PG nedalo divit.
Posledních vystupujícím byl polský host Deuce, který vstoupil na pódium s elegancí a sebevědomím Davida Brenta (tj. Ricky Gervaise) v The Office (oblek, bradka, postava, vypravečský talent). Postavil se za svůj notebook, chopil se mikrofonu, kliknul a rozjel své techno karaoke. Protože/Přestože nu-rave prý neexistuje, tak jsem si skoro jistý, že tohle nu-rave taky nebylo, protože hudba zněla spíš jako starší tracky Scootera, ale Deuce do toho hodně zpíval (až na jednu polskou výjimku anglicky). Hodně přiližně by se dal přirovnat k Jamie Lidellovi s tím rozdílem, že Lidell je proslulý tím, že zpívá dobře. Jinak to ovšem na pódiu pořádně rozjel, takže už asi při třetí písničce si sundal sako a odhalil nátělník, který pravděpodobně ukradl ze šatníku dědovi Homolkovi. Mezi písničkami se trochu nečekaně pouštěl do komentářů, které téměř vždy zahajoval slovy "nas-leduJIci pěsNIČka jest o", aby pak ve svém vyprávění plynule přešel do polštiny, což ale asi nikomu v klubu nevadilo. Celé vystoupení působilo dost vtipně, ale nejsem si úplně jistý, nakolik to bylo záměrné.
Dohromady to byl (roz)hodně (po)divný a nevyvážený večer, ale jsem fakt zvědavý, co se z toho do budoucna vyvine - něco takového v Ostravě donedávna opravdu chybělo. Nebo to jen nebylo vidět?
(Na pár fotek, se kterými nemám (sk6r6) nic společného, se můžete podívat na ov-kluby.net.)
2008-02-10
Z historie zvukových válek
Když jsem tu nedávno zabředl do úvahy o tom, že "loudness war" je způsobena tím, že producenti se nesnaží o hifi kvalitu, ale místo toho se snaží nadbíhat posluchačům s tím nejhorším vybavením, tak jsem si myslel, že je to poměrně nový trend (tj. přibližně deset let), ale tento týden mě z toho vyvedl jeden starší článek o tom, jak Depeche Mode nahrávali People Are People.
Volný překlad související pasáže:
"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.
Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.
Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."
A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!
PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?
Volný překlad související pasáže:
"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.
Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.
Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."
A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!
PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)