Máte rádi koťátka?

Vlasta Třešňák + Robo Grigorov (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 1.11.2007

Na tento koncert mě kromě zvědavosti přivedla nezastupitelnost. Zatímco kolegové Gunny a Jiskřík mají právoplatného zástupce ve mě (jak si o tom hezky povykládali na Last.fm :-)), já jsem neprojevila takovou míru šikovnosti v zastupitelnost jako oni, a tak mi nezbylo, než se vydat na pospas dvěma tak odlišným hudebním osobnostem jako je Vlasta Třešňák a Robo Grigorov.

O Vlastovi jsem věděla, že je uznávaným všestranným umělcem na poli hudebním, literárním a výtvarném. Ve všech těchto směrech jsem ohledně jeho tvorby absolutně nepopsaná deska a na koncert jsem se šla nechat unést prvním pocitem. Podle toho, co se mi dostalo z doslechu, jsem čekala spíše folkové podání svéhlavých textů za doprovodu kytary.

To Robo byl pro mě jiné kafe. Jeho první samostatná deska byla jedna z mých prvních teenagerovských a znala jsem všechny písničky z ní nazpaměť. Jeho provokativní výraz v obličeji i ve zpěvu byl zajímavým protipólem uhlazenějšího projevu populárních zpěváků „Mekyho“ Žbirky a Petra Nagye a vcházel po každém poslechu do mých dívčích snů...
Pak zmizel těsně před revolucí „za kopečky“, což bylo velmi překvapivé, neboť byl v té době velmi známý interpret, vystupující běžně i v televizi. Poslední zpráva, kterou jsem se o něm dočetla byla, že minulý rok natočil, už zase na Slovensku, CD Balady a že dostal za něj Aurela. A tak jsem byla zvědavá s jakým repertoárem a kapelou vystoupí.

Vlasta přijel oproti předpokladu s kapelou (kytara, basa, bubny). Stylově se pohybovali na hranici blues, rock, to vše říznuté jazzovými prvky. Kdyby neměl Vlasta tak svérázné texty a kytarista (vynikající Jaromír Panáček) nepředvedl tak specifické vyhrávky s kytarou, měla bych pocit, že poslouchám Krausberry. Kapela podle mě k Vlastovu expresivnímu hlasitému projevu sedla. K pozornému a pohodovému poslechu bych potřebovala židličku a svařáka, ale i tak mě Vlasta svým uvěřitelným výkonem příjemně potěšil a dala jsem si závazek návštěvy jeho dalšího koncertu.

Robo, také oproti předpokladu, přijel pro změnu pouze s kytarou (komentoval to návratem k folkovým začátkům, více z něj moderátoři ohledně kapely nedostali) a zpíval převážně věci z prvního svého alba a zpíval je velmi vypjatě. (Viditelná věc, kterou oba interpreti mají společnou.) Do všech písní šel „naplno“ což nebyl ve všech případech nejšťastnější způsob interpretace. Zatímco v písni „V životě sa musíš zkúšať sám“ se mu podařilo ve mě úspěšně vyvolat pocit, že se taky musím vyzkoušet (a aktivně jsem se pustila do výzkumu, toho co bylo nejblíže na vyzkoušení – sklenička whiskey :-)), písničce Dvaja, by více klidu a míru neuškodilo. Možná se Robo za své city stydí, možná chtěl „zaplnit prostor“ ke kytaře, ale pro mě nejvíce z písně vystupovala snaha ukázat se ve zpěvu než samotné sdělení, které interpretoval. Nejvíce to bylo viditelné dále v případě dvou převzatých písní od Dylana (Knockin' on Heaven's Door ) a Hendrixe (No Woman No Cry), které jsem viděla interpretovat ostatní interprety mnohem osobitěji a přirozeněji.
Naštěstí příjemnější momenty v koncertě převážily. Dokonce jsem se přistihla při zpěvu některých písní, aniž bych tušila, že si je pamatuji po těch letech..:-)

A ještě k diskusi. Pozvat si na jeden večer tak rozdílné osobnosti jako jsou právě Vlasta – „ikona“ disentu a Robo - „floutek“ slovenské populární hudební scény, může být nebezpečné. Každý z nich byl nebo je svým způsobem rebelem ve své, úplně jiné, oblasti. (Docela by mě zajímalo, koho a proč tohle spojení napadlo.)
Když vezmu v úvahu, že první z hostů, hodně svých pocitů uvedl ve svých dílech a druhý nechce o svém životě příliš prozrazovat, měli před sebou moderátoři pořadu hodně tvrdý oříšek.

Diskuse vyzněla ve prospěch Vlasty, vlastně ještě než dosedl. S celou svojí tvorbou, ale hlavně životním postojem, je obdivuhodný člověk a prakticky nikdo si do něj netroufl rýpnout (ne že by jeho hudební výkon ten večer byl úplně dokonalý). Popis jeho (nedobrovolného) odchodu z České republiky a život v zahraničí byl přijat s patřičným pochopením.

Moderátoři původně pochází spíše z undergroundového hudebního prostředí a během debaty dali několikrát svým postojem najevo, na kterou stranu diskutujících se kloní. Robo tak neměl jednoduchou pozici a musel odpovídat na otázky: Proč je takový jaký je, proč odešel ze Slovenska těsně před revolucí, když se hrál v televizích a byl režimem preferovaný zpěvák, proč zpívá a skládá povrchní muziku, proč nad tím nepřemýšlí.
Robo, celkem překvapivě odpověděl, že emigroval, protože v televizi nemohl zpívat písničky, které chtěl, ale jen ty, co mu schválili a vadila mu nesvoboda. (Moderátoři nevěřícně kroutili hlavou). O samotné emigraci moc neřekl. U muziky přemýšlí do té míry, aby mu hudba i texty sedly, není žádný intelektuál, ale nemyslí si, že slova významných slovenských textařů jsou úplně špatné. Posluchači jsou různí a každý si přeje poslouchat jiný druh muziky. Interpretovat se snaží vždycky maximálně profesionálně a je mu jedno, kde zpívá.

V tomto okamžiku došlo k vrcholu diskuse, když moderátoři celkem zbytečně podali otázku, jestli tedy dobře chápou, tak Robo svoji účast na Festivalu politické písně nevnímá jako chybu. Což byla nejspíše poslední kapka do poháru trpělivosti zpěváka, který zatlačen do role „špatného chlapce u stolu“, kapituloval a odpověděl, že „svoji účast na festivalu za chybu nevnímá, šel si jenom zazpívat“.
Na protest proti tomuto prohlášení vstal bubeník z Vlastovy kapely a chystal se odejít. Situaci namísto moderátorů, kteří se zmohli na často opakovanou větu: „Diskutujeme, nerozčilujte se“, urovnal host pořadu Vlasta Třešňák.

Určitě by bylo zajímavé se dozvědět, co se dělo „pod pokličkou“ slovenské populární scény v době před revolucí, konkrétně, co tam prováděl Robo Grigorov. Jinak mi není jasné, proč se do něj moderátoři tolik opírali, především Mišo Kaščák. Rozebírání rebelství s morálním aspektem bych uvítala v jiném pořadu se zkušeným moderátorem. V Ladí Neladí mě především zajímá, kdo a jak zpívá na živo, co jej k tvorbě inspiruje a kam chce směřovat. (Kupříkladu o desce balad Roba Grigorova jsem se nedozvěděla prakticky nic)

Tentokrát jsem opravdu zvědavá, jak Česká televize zvládne sestřih debaty, protože aby byla nad věcí, nedá se použít většina natočeného materiálu..

Co takhle použít v prostřihu mezi hudebními čísly záběr na koťátka, jak bylo běžné v době totality, mezi pořady v televizi? Anebo raději záběry dvou líbajících se mladých dívek, které se usadily za debatujícíma a během večera se hezky „rozjely“? Je to sice trochu provokativní, ale zvládnuté velmi harmonicky..:-)

Fink different

Asi bych neměl zase začínat citátem, ale "nemohu jinak"... =)

Hm, prostě jsem se ocitl na žebříčku trendovosti hned za ústeckým Kolumbem. Budu si muset vymyslet nějakou kapelu, co ještě nikdo nezná a postnout o ní na svůj blogísek. Nevíte o nějaký?
(Destroyer)

O té kapele, která by se dala objevit, fakt nevím, ale myslím, že tomu zvolání rozumím. Na internetu je skutečně těžké napsat o jakémkoliv vlastním objevu, aniž být vám brzy někdo další nenapsal, že tu skupinu už zná dávno, což je způsobeno dílem googlovskou gravitací témat a dílem vysokým počtem posluchačů, kteří desky neposlouchají pro radost z poslechu, ale pro radost z překonávání rekordů.

Naštěstí tu pořád zůstává nějaký prostor pro psaní o deskách, které všichni slyšeli, ale nikdo o nich nic nenapsal. Tedy česky. Nebo aspoň skoro nic.

Tak třeba Fink. Na recenzi pro NMM už je asi fakt trochu pozdě (asi tak dva měsíce =), ale to mi nezabrání v tom, abych něco málo nenapsal sem. A nebude to recenze, bude to promo. =)

Fink je Finn Greenall a je rarita. Nevzpomínám si totiž momentálně na žádného dalšího DJ, který by vydával folkové desky. Navíc to je u tradičně (mno...) elektronického labelu Ninja Tune. Fink tam organizovaně dýdžejoval tak dlouho, až ho ta dokonalá umělá hmota přestala bavit, a tak oprášil rodinné dědictví, což byla kytara, posléze sehnal dva kumpány a začal hrát téměř čistě akustické písničky, ve kterých byste jen těžko hledali nějaký rotující kus vinylu. (Naopak i bez hledání tam můžete narazit na písničku Model původně od Krafwerk, ale to trochu odbíhám.) A vida - ono to funguje!

V Anglii se už sice stihl dostat i do pozice komerčního zaprodance, protože písnička This Is The Thing se dostala do TV reklamy, ale nezdá se, že by to jemu samotnému nějak vadilo.



Jako určité doporučení desky Distance and Time jsem bral i producentskou účast Andy Barlowa (jak je vlastně možné, že čím je Lamb rozpadlejší, tím víc Andy i Lou Rhodes směřují k akustické hudbě?), i když ten zůstal docela v pozadí, kde se staral hlavně o technické a zvukové záležitosti a do samotných písniček příliš nezasahoval, takže zůstaly sympaticky komorní a přitom často docela úderné. Vlastně se trochu divím, že z téhle desky nemá Selfbrush komplexy...

Ale co bych se to snažil popisovat, když to dokonale popsal už samotný Fink v jednom rozhovoru:

'Blueberry Pancakes totally sums up my music now,' says Greenall. 'It's acoustic but heavy-sounding, it's got a dub feel without being a reggae track, and it's intensely close to me. I'm cool with laying my soul bare.' ... 'I like songs that sound like something could explode at any minute.'

Z pro mě nepochopitelných důvodů tohle rozchodové drama odvyprávěné od stolu (Tom's Dinner anyone? =) v restauraci "where it all began for us" vyšlo jen jako béčko singlu, takže k němu neexistuje žádný klip a budete se muset spokojit s velmi lo-fi záznamem z koncertu, ale ten mizerný zvuk tomu přidává na autenticitě! =)



Blueberry Pancakes

I really miss your blueberry pancakes
I don't buy maple syrup in Asda no more
Sunday morning cooking em up
wearing my t-shirt, I’m lifting it up

And now I’m in the Holly Bush baby, the Holly Bush
The Holly Bush baby
Sitting at the table where it all began for us...

And everything else is momentary and
Everything else just stops

I'll have another pint of Stella please Brooke
And I remember before this place was so cool and so full and
I remember you wearing a yellow t-shirt
and you had a friend, I was dying to meet her and we did
back in the day

And now I’m in the Holly Bush baby, the Holly Bush
The Holly Bush baby
Sitting at the table where it all began for us...

And everything else is momentary and
Everything else just stops

Everyone else is secondary
Everyone else is temporary
and I read into the letter that is filled with beauty
the beauty of what was, what is, and what won't be

Sitting at the table where it all began for us...
Sitting at the table where it all began for us...

Dorotka a publicisté

“Chcete od mne radu, ale neumíte se vypořádat s neznámým. Hmmm. Tak vám budu muset říct něco, co už víte, ale aby to znělo nějak objevně. Což je běžný postup. (...) Vy nemůžete vidět to, co vidím já, protože vy vidíte to, co vidíte. Vy nemůžete vědět to, co vím já, protože vy víte to, co víte. To, co já vidím a co vím, se nedá přidat k tomu, co vidíte a víte vy, protože to není stejného druhu. A ani to nemůže nahradit to, co vidíte vy a co víte vy, protože to by znamenalo nahradit vás jako osobu.”
“Moment! Mohl bych si to zapsat?” ptal se Arthur a nervózně šmátral v kapse po tužce.
“Můžete si to vzít na letišti. Mají tam toho plné regály,” odpověděl stařec.
“Vážně?” zklamaně zareagoval Arthur. “A neměl byste něco, co by bylo třeba charakteristické pro mě?”
“Všechno, co vidíte, slyšíte nebo jakýmkoli způsobem prožíváte, je charakteristické pro vás. Vy si vytváříte vesmír podle toho, jak ho vnímáte, takže všechno ve vesmíru, co vnímáte, je charakteristické pro vás.”
Arthur se na něho pochybovačně podíval. “To taky dostanu na letišti?”
“Zkuste to,” řekl stařec.

Mohlo by se zdá, že tenhle kus textu z posledního dílu Stopařova průvodce (Převážně neškodná) sem kopíruju jen tak, ale nebojte se - je tu určitá souvislost. Já se k ní časem dopracuju a někteří (trpělivější) čtenáři taky... =)

Dorota Nvotová + Miou Miou (Ladí neladí) @ Fabric, Ostrava 4.10.2007

Natáčení dalšího dílu ne-zcela-pravidelného hudebního TV pořadu tradičně zahajovali reprezentanti Slovenska, což byla Dorota Nvotová se skupinou. A stejně tradičně mě překvapilo, že to bylo úplně jiné, než jsem předpokládal na základě povrchních dojmů. (Všimněte si, že toto je nenápadná pochvala autorům pořadu =) - skutečně plní roli prostředníka Cz/Sk a ukazují nám Čechům, co se na Slovensku děje.)

Dorota Nvotová (a spol.)

Dorotu Nvotovou jsem si pamatoval především z ukázek z filmu Děvčátko,
které mě svého času nedokázaly přesvědčit, že bych měl na film zajít od kina. Místo toho mě přesvědčily, že Dorota Nvotová je extrémně mladá, drzá a nesympatická holka, takže když jsem o něco později zjistil, že i zpívá, tak jsem se vůbec nesnažil zjistit, jak to zní ("beztak nic neumí a má jenom protekci") a kdyby nebylo Miou Miou, tak by u toho i zůstalo. Jenomže já tam byl, takže už vím, že Dorota Nvotová je mladá (ale už ne tak nesnesitelně =), svérázná a svým způsobem sympatická holka.


Dorota Nvotová ve Fabricu (ukradená z ov-kluby.net)

Tak především jsem si myslel, že Dorota bude jenom "herecky" zpívat, jenomže ona zpívala docela sebejistě a naprosto samozřejmě a energicky se doprovázela na klavír. K tomu všemu jí dopomáhala tříčlenná doprovodná skupina v tradičním obsazení (bicí, basa, kytara), která byla trochu upozaděná, nebo vlastně spíš upostraněná. =) Pánové byli nahuštění v jednom chumlu na jedné straně pódia, takže druhou půlku měla Dorota sama pro sebe, ale moc toho nevyužívala. Téměř celý koncert totiž seděla za klávesami, které měla natočené tak, aby především dobře viděla na skupinu, takže k divákům vlastně seděla bokem a její přidrzlý výraz zpočátku dělal dojem, že jí publikum může být ukradené. Brzy se ale ukázalo, že je to jen zdání, protože když mezi písničkami zaslechla nějakou poznámku z publika, tak na ni začala spontánně odpovídat. Bezpečné místo za klávesami opustila jen na jednu písničku, kdy se vrhla dopředu k mikrofonu a chovala se tam jako suverénní francouzská rocková hvězda sedmdesátých let (samozřejmě s cigaretou v ruce), takže možná by to mohla dělat častěji, ale jak se později sama zmínila, tak jí pak v té písničce chybí to opuštěné piano.

Byl to vlastně takový rockově-písničkářský koncert. Skupina se do toho docela zostra opírala, ale svým způsobem byla nevyužitá, protože aranžmá byla poměrně jednoduchá (co jsem si všimnul, tak kytara hrála jen akordy na čtvrtky nebo osminky). Hudba byla prostě jen doprovod a všechno se podřizovalo zpěvu, takže i když hráli docela nahlas, tak to na sebe nepoutalo příliš pozornosti. Asi o něčem vypovídá i to, že později při besedě jsem měl problém si vzpomenout, kdo z hudebníků hrál na který nástroj. Jednoduše při koncertu nebyl žádný zvláštní důvod je sledovat. To byl asi jediný negativní prvek - ke konci už to bylo trochu únavné, protože chybělo nějaké hudební oživení.

Desku jsem stále ještě neslyšel a po tom, co jsem o ní zaslechl při debatě, mě to ani příliš neláká (prý je příliš "studiová" a stylově neujasněná), ale ta nová může být docela zajímavá. Dorotka právě trefuje aktuální vlnu prostořekých zpěvaček (Lily Allen, Kate Nash), jenomže je tu jeden podstatný rozdíl - u ní jsem měl na koncertě pocit, že jí rozumím, a teď nemluvím jen o jazyce. To podstatné z těch anglických textů většinou nakonec dešifruju, ale moc mě neláká poslouchat o tom, že kluci přepadli babku s igelitkou z Tesca, nebo zjišťovat, kdo vlastně ten dickhead. Zřejmě existuje nějaký drobný rozdíl, který způsobuje, že to tady působí věrohodně a navíc mě to i bavilo poslouchat, což je leckdy u osobních zpovědí dohromady těžko slučitelné. U některých písniček bylo poznat, že už jsou starší a že je psala někdy v rané pubertě, takže byly trochu naivní, ale moc to nevadilo, protože tam bylo cítit, že chce něco sdělit. (Srovnejte s Anetou, Dusilenkou, Annou K a dalšími, kde většinou netuším, o čem písničky jsou a proč vůbec vznikly.)

Začína tak vždycky šecko
bola som malé decko
vela otcov, málo mám
vraveli mi dávaj si na seba vždycky bacha
a poslušne som na klavíri cvičila Bacha
a bolo mi to na hovno…
(zkopírováno)

Je samozřejmě vždycky možné, že to v televizi bude vypadat jinak nebo že se ta druhá deska nepovede, ale naživo to všechno (snad až na ta nedotažená aranžmá) fungovalo perfektně. Byl to pro mně v Ladí neladí nejspíš nejlepší slovenský koncert, co pamatuju. Asi proto, že to nebyla ta tradiční slovenská salašnická recese - opravdu už nechci v LN vidět žádný další Jobusův karpatský projekt!

Miou Miou

Miou Miou byli původně hlavní důvod, proč jsem na tenhle koncert šel, ale pak se mi po přestávce nechtělo z vyhřátého klobouku, takže zhruba polovinu koncertu jsem proseděl mimo hlavní dění. Asi to byla chyba, protože když jsem se pak přemluvil a zvednul, tak se subjektivně zvedla i kvalita koncertu. =) Pak už mi nepřipadalo, že je to taková pohoda jako na desce, ale že je to (v rámci stylu) docela nářez. Bylo to ale přece jenom něco úplně jiného než Dorota.


Miou Miou ve Fabricu (ukradení z ov-kluby.net)


Beseda

Beseda na LN mívá značně kolísavou úroveň a tahle kolísala poměrně silně. Miou Miou zpočátku ani nechtěli odpovídat, protože "ty kecy nebudou nikoho zajímat", ale Petr Fiala zakročil s tím, že "na tenhle pořad se právě dívají lidi, které ty kecy zajímají". Pak se skupina přece jen trochu rozmluvila a dověděli jsme se například zajímavost, že součástí koncepce bylo, že skoro všichni členové začali záměrně hrát na jiný nástroj, než na který hráli před tím.

Dorota Nvotová odvyprávěla svůj životopis a něco o tom, jak začala skládat, a pak už překvapivě spíš mlčela a místo ní debatovala její doprovodná skupina.

Hlavním zdrojem roztrpčení Petra Fialy tu noc byli kritici. Totiž publicisté. Na tom, že nejsou kritici, se všichni tři shodli. =) Padaly totiž především obraty jako "pozitivní přístup", "silné refrény" a "líbí se mi tam to cinkání" (to byl myslím Roman Jireš), což Filiho příliš neuspokojilo, takže začal klást ironické doplňující otázky, na které ovšem nedostával odpovědi. Pavel Ovesný se místo toho zaplétal do vlastní vět s neuvěřitelně vysokou frekvencí výskytu slova "jakoby" a nakonec padla i klíčová informace, že publicisté nic nekritizují, jen si tak píšou o věcech, které se jim líbí, aby je zpopularizovali.

Výsledkem bylo, že když se konečně vypnuly kamery a mikrofony, tak se slovenský bubeník naklonil nad stůl a pateticky oznámil, že ho beseda dost zklamala. Že myslel, že se od odborníků dozví něco zajímavého o hudbě, kterou hrají, ale že to bylo všechno hrozně povrchní. Tím začala zřejmě nejzajímavější část, ale protože se už netočilo, tak nic z toho v TV určitě nebude. Diktafon jsem s sebou neměl a taky bych nerad vynášel "tajné informace", ale pro zajímavost bych tu měl aspoň pár útržků (záměrně bez udání autorů):
"Hudebníci od nás z těch debat pravidelně odjíždějí zklamaní."
"Jak vás může Fiala kritizovat, že tam nemáte silné melodie, když Mňága taky nikdy žádné nemá?"
"My jsme vlastně jenom amatéři, ale když tady vidím ty lidi, kteří se tím živí, tak mám dojem, že ty rozdíly nejsou tak velké."
"Ono se řekne popík, ale ty vole my na tom pódiu potíme krev!"

V tom sporu o kvalitu besedy se ale nemůžu přiklonit ani na jednu stranu. Naprosto souhlasím s tím, že debata byla tentokrát obzvlášť povrchní, ale na druhou stranu je od autora jakéhokoliv díla naivní doufat, že mu někdo jiný vysvětlí princip jeho činnosti. Takové věci se sice občas stávají, ale to jsou naprosté výjimky, protože k tomu, abyste mohli něco opravdu dobře zanalyzovat, tak to musíte dokonale poznat. A málokdo z posluchačů s písničkou strávil alespoň tolik času, jako její autoři.

Další problém se týká toho úvodního citátu. Hudbu každý vnímá jinak a má na ni vlastní názor, takže za moudrost pak přirozeně považuje to, co souhlasí s jenom názorem nebo představou, kdežto to, co se s ní rozchází, je úplná blbost. Z toho je myslím zřejmé, že stát se všeobecně uznávaným hudebním kritikem je prakticky nemožné. ;)

The weather forecast

Pokud bych měl udělat nějakou podobnou předpověď o účinkujících, jakou vždycky chtějí slyšet pořadatelé, tak by to bylo asi toto: Miou Miou mají slušné předpoklady k tomu, aby se na klubové úrovni prosadili v zahraničním zahraničí, ale asi budou vždycky trochu bokem. Naopak pokud by toho samého chtěla docílit Dorota Nvotová, asi by se musela nejdřív hodně změnit, protože hudba je příliš "obyčejná", a určitě zapomenout na slovenštinu, ale pak už by to zase nebyla ona. Naopak na ČS území je na tom asi lépe. Už teď je vlastně takovou slovenskou Tori Amos a má potenciál k tomu, aby se někdy v budoucnosti stala národní institucí typu Hany Hegerové - ale to jen za předpokladu, že ji taková role bude bavit, což v jejím případě nemusí být úplná samozřejmost. =)

Jsem docela zvědav!

Obsluhoval jsem národní stereotypy

Češi jsou prý nejateističtější národ v Evropě, ničeho si neváží a mají úvolněnou morálku.



Naproti tomu Poláci jsou prý silně věřící, bojují proti potratům a vůbec vyznávají tradiční rodinné hodnoty a cudnost.



Sociolog aby se v tom vyznal! =)

Nevypínáte?

A jak se vám vlastně líbí nový orffí klip?



Myslím, že po vizuální stránce je to jeden z nejhezčích českých "indie" (kategorii berte s rezervou) klipů, ale choreografie je občas trochu zvláštní a hlavně mi tam chybí něco navíc, co by udrželo pozornost ospalého televizního diváka - třeba nějaký souvislejší děj. (Nebo mi něco uniklo?)

Každopádně jsem ale rád, že se u nás (a na Slovensku) něco takového točí, protože jinak české klipy často vypadají spíš jako domácí video točené na VHS. Teď jen aby to taky někdo pustil v TV...

Radioheadness

Nevím, jak ve zbytku světa, ale na hudebním webu minulý týden fakt jednoznačně vládl Radiohead. To, že na Last.fm půjde v žebříčku interpretů na první místo, jsem předpokládal, ale že v žebříčku tracků obsadí celou první desítku a že tu desátou písničku si poslechne téměř třikrát (!) víc lidí než jedenácté "Stronger" Kanye Westa, to už bylo silně nad plán.

Dokonce se stalo něco neuvěřitelného - Radiohead se na Last.fm dostal i na první místo metalového žebříčku, který je z nepochopitelných důvodů vedený po jménem Czech Republic Chart. ;)

Stručně řečeno co se týče vyvolaného rozruchu, může být Radiohead spokojen. Teď bude ještě zajímavé sledovat, jak celá akce dopadla finančně.

Obal k downloadu

Nová deska Radiohead "In Rainbows" vyšla jako download 10.10., takže dnes už ji zřejmě všichni fanoušci mají, ale něco jim ještě chybí - obal. Těžko říct, jestli to Radiohead udělali z vypočítavosti, aby si víc lidí koupilo i CD s bookletem, nebo to jen podcenili, ale každopádně na webu k desce chybí nějaký pořádný obrázek obalu.

A to je voda na mlýn internetové komunity, která je u Radiohead pořádně silná. Zatímco Jaromír Nohavica zorganizoval k obalu ke své mp3 desce "Pražská pálená" soutěž, tak Radiohead nic neorganizují a neoficiální soutěž se rozběhla i tak. A je docela zajímavé, jaké roztodivné obaly lidé navrhli.


Penny Arcade?! =)

V Brazílii když jsem byl...

Nebudu zde nic zastírat; Gilliamův Brazil je jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Ve spoustě věcí jeho děj překonává mé nejhorší obavy a očekávání, snad proto na mě působí tak ehm... "konejšivě" =).

Jeho bližší představování je asi nošení dříví do lesa. Každopádně pokud máte náladu, tak dnes večer na ČT2.

Amerika v Praze a naopak

Krátká zpráva od amerického dopisovatele ps:

a hele, koho jsem před chvilkou neviděl v americké reklamě...



ostatně, těch reklam natočených v Praze je tady více... nějak to jde poznat, že to není amerika...

což mi připomíná... proč jsou poslední dobou všechny klipy z Prahy o tom, že městem běží dítě a zpěvák/zpěvačka kapely za ním?


Editors - Smokers Outside The Hospital Doors


Dolores O'Riordan - Ordinary Day

Hm, hm, hm...

Nisos + Hm... @ klub Templ, Ostrava, 3.10.2007

Bývalý ostravský klub Boomerang nebyl z hlediska prostoru ani zdaleka ideální. Celý sál měl dost nešťastný tvar, pódium bylo příliš na kraji a ještě tam překáželo pár sloupů, takže pokud na koncert přišlo více lidí, tak polovina nic neviděla a bylo komplikované kamkoliv se dostat (tj. k baru nebo na záchody). Přesto byl Boomerang MNOHEM lepší než sousední klub Templ, který by ho měl dramaturgicky nahradit. Přízemní část Templu má tvar dlouhé nudle, kterou navíc v prostřední části zúžuje bar, takže když k tomu připočtete nějaké ty stolky a židle, tak už je slušně zaplněný. Jako poklidná kavárna pro třicet lidí by byl asi ideální, jenomže on je to prý klub, takže by se tam měli vejít taky diváci, a to už je vážný problém - tedy pokud nechce pořádat koncerty pro třicet lidí.



Ve středu tam bylo víc než třicet lidí a to poměrně podstatně. Trochu mě to překvapilo, protože skupina Hm... přece jen není až tak masová záležitost, ale ukázalo se, že to je drobné nedorozumění. Většina lidí totiž přišla na skupinu Nisos, která večer zahajovala.

Nisos
To pro mě bylo trochu nepochopitelné, protože by mě v životě nenapadlo, kolik fanoušků může mít řecká folklórní skupina z Ostravy. Brzy jsem si všimnul, že na jevišti sedí mimo jiné i Nikos Kuluris s klarinetem a u jednoho stolku v publiku pro změnu pár dalších členů skupiny Kryštof, takže jsem pojal nesprávné podezření, že tady hraje B-tým Kryštofu pro své fanoušky, ale podle koeficientu průměrného opálení návštěvníků to byl spíš koncert pro řecké rodáky a příbuzné nadšence.

Fanouškem lidové hudby z okolí Středozemního moře jsem tedy nikdy nebyl a koncert na tom nic nezměnil, ale jinak to vypadalo, že všechno zní tak, jak má, a to přibližně hodinu a půl.

Hm...


U studánky

Pak se na scénu nenápadně připlížili Hm... a začali si připravovat vybavení a zvučit, což bohužel zabralo další hodinu a čtvrt, během které se nad scénou výhružně vznášela mentální projekce bývalého člena Milana Caise a cosi strašlivého naznačovala zvukaři. Výsledkem bylo, že když Hm... začali ve 22:45 hrát, tak už v klubu bylo místa tak akorát, což bylo na jednu stranu příjemné, ale na druhou stranu škoda.


Znáš dálku

Pak už šlo ale naštěstí všechno jako na drátkách. Hm... hráli a zpívali, diváci poslouchali (tedy většinou - jeden myslím o půl dvanácté na chvíli usnul =) a všechno to mělo atmosféru koncertu pro studenty filozofické fakulty. Osobně je mi trochu líto, že už pár let s Hm... nevystupuje Ondřej Anděra (aka Sifón z WWW), protože jeho beat-box dodával hudbě trochu aktuálnější zvuk. Od té doby spíše přibývá staromilských vícehlasů a předválečné poezie, takže Hm... se blíží až k retru Ondřeje Havelky, ale přesto mě pořád (kupodivu =) baví. Asi proto, že vždycky vypadají, že to baví i je a že si rádi hrají i hrají. Ale taky by to mohlo být tím, že v Ostravě koncertují poměrně zřídka, takže si každého koncertu musíme vážit. =)


Liják tvého těla (nekompletní)